TOPlist

 

 

8,8cm Flak 18 auf schwerere Zugkraftwagen 12t, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Počátkem třicátých let dvacátého století zahájil německý zbrojní úřad rozsáhlý projekt vývoje a výroby polopásových dělostřeleckých tahačů celkem šesti hmotnostních kategorií. Druhým nejtěžším typem z této rodiny byl stroj, který později dostal výzbrojní označení SdKfz 8 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Podle zadání měl vůz mít tažnou sílu 12 tun a byl určen k vlečení nejtěžších dělostřeleckých zbraní. Vývoj tohoto tahače probíhal ve firmě Daimler-Benz AG, která se mohla pochlubit nezanedbatelnými zkušenostmi se stavbou vozidel tohoto druhu.

Za první světové války se firmy Daimler i Benz (tehdy ještě každá samostatně) podílely na vývoji polopásových vozidel Marienwagen (Daimler) a Kraftprotze (Benz). Na zkušenosti se stavbou Marienwagenu pak Daimler-Benz navázal v roce 1931, když obdržel zakázku na stavbu polopásového dělostřeleckého tahače pro sovětskou armádu. Německo a Sovětský svaz totiž v meziválečném období poměrně intenzivně spolupracovaly na vývoji a testování obrněné techniky a to až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933. Stroj, který Daimler-Benz mezi lety 1931 a 32 vyvinul pro Rudou armádu, nesl označení ZD 5.

ZD 5 měl sice konstrukčně blíže ke prvoválečnému Marienwagenu než k pozdějším moderním německým polopásům, je však možné, že tento projekt Němce výrazně inspiroval. Je pravdou, že zmíněný německý program vývoje celé rodiny polopásovách tahačů přišel krátce po projektu ZD 5 a podle některých autorů to nebylo náhodou. Německý Waffenamt (zbrojní úřad) však požadoval moderněji řešený stroj a jeho konstrukční provedení si do značné míry sám nadiktoval.

8,8cm Flak 18 auf schwerere Zugkraftwagen 12t, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

První generace nového tahače pro Německou armádu vznikla v roce 1934 a nesla tovární označení DB s7 (DB jako Daimler-Benz, s zřejmě jako schwerer = těžký). Stroj o hmotnosti 14,4 tuny byl poháněn 12ti válcovým motorem Maybach DSO 8 o výkonu 150 koní (stejným jako zmíněný ZD 5). Pásová část DB s7 měla pouze pět pojezdových kol a kapota motorové části připomínala starší ZD 5. Tato verze polopásu byla vyráběna mezi lety 1934 a 1936. Informaci o celkovém počtu postavených strojů se mi bohužel nepodařilo nalézt.

V roce 1936 přišla nová generace polopásu s továrním označením DB s8. Pásový pojezd byl prodloužen o jedno kolo na celkových šest na každém boku. Design kapoty motoru a zejména pak její čelní masky se výrazně přiblížil pozdějšímu sériovému provedení. Motor zůstal zřejmě stejný jako u předchozí varianty. Ačkoliv byl DB s8 vyráběn až do roku 1939, bylo jich zřejmě postaveno jen omezené množství, přesný údaj mi bohužel opět chybí.

Roku 1938 vznikla další verze stroje nesoucí označení DB 9. Tento tahač dostal novou silnější pohonnou jednotku Maybach HL 85 TUKRM s maximálním výkonem 185 koní. Díky silnějšímu motoru vzrostla tažná síla vozu z původních 12 na 14 tun. Design motorové kapoty byl již finální. DB 9 dostal dále hnací a napínací kola nového provedení.

V říjnu 1939 přišla na svět definitivní verze tohoto tahače označovaná výrobcem jako DB 10. Podle většiny autorů došlo pouze k menším změnám v oblasti pojezdových kol pásové soustavy či blatníků. Podle jiných však tato verze přinesla zásadní novinku v podobě nového odpružení pojezdových kol pomocí torzních tyčí. Jak bylo řešeno odpružení u starších variant nebývá uváděno, ale pokud to nebyly torzní tyče, pak zřejmě listové pružiny podobně jako třeba u SdKfz 7. Ať tak či tak, DB 10 byl finální verzí vozu a v této podobě se vyráběl od října 1939 až do roku 1944. Oficiální označení vozu znělo schwerer Zugkraftwagen 12t (SdKfz 8). Na první pohled byl DB 10 velmi podobný předchozí verzi DB 9. Spolehlivým prvkem, podle kterého lze obě verze polopásu odlišit, bylo provedení předních kol. Zatímco DB 9 měl kola loukoťová, u DB 10 byly použity plné plechové disky.

8,8cm Flak 18 auf schwerere Zugkraftwagen 12t zničený ve Francii, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Finální verze vozu byla opět poháněna dvanáctiválcem Maybach HL 85 TUKRM o obsahu 8,52 litru a výkonu 185 koní. Převodovka měla čtyři rychlostní stupně pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Vůz však byl vybaven ještě dvoustupňovou redukční převodovkou, takže řidič měl vlastně k dispozici osm rychlostí pro jízdu vpřed a dvě pro couvání. Zásoba paliva činila 250 litrů ve dvou nádržích. Polopás dokázal na silnici vyvinout maximální rychlost až 51 km/h. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Při mírném zatáčení se natáčela pouze přední kola, při větším otočení volantu se pak zapnulo přibrzďování pásu na vnitřní straně opisovaného oblouku.

Podvozek vozu tvořila přední kolová náprava a zadní pásová část. Pásová soustava se skládala z předního hnacího, zadního napínacího a šesti pojezdových kol. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Tato kola byla dvojitá - každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl dvanáct pojezdových kol, ovšem pouze na šesti osách. Kola byla uspořádána do několika řad a vzájemně se překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky sudých kol byly na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola lichá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen sudá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě.

V přední části vozu byla motorová sekce, následovala kabina řidiče a velitele a v zadní části stroje pak byla hlavní užitná část. SdKfz 8 sloužil primárně jako dělostřelecký tahač k vlečení nejtěžších zbraní jako například 21cm Mörser 18, 15cm Kanone 18 či 10,5cm Flak 38. Užitná část byla u této základní varianty vybavena dvěma řadami sedaček a vzadu byl ještě menší nákladní prostor.

8,8cm Flak 18 auf schwerere Zugkraftwagen 12t, na tomto snímku je dobře patrná obrovská výška stroje, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Podobně jako u jiných polopásů, také na bázi SdKfz 8 byla postavena samohybná zbraň a to dokonce velmi "těžká". Oficiální označení tohoto stroje znělo 8,8cm Flak 18 auf schwerer Zugkraftwagen 12t. Celá motorové sekce i přední kabina dostaly pancéřování a do zadní části vozu byl instalován protiletadlový kanon Flak 18 ráže 88 mm. Podle některých autorů byl pancíř na všech stěnách silný 14,5 mm, podle jiných byla jeho tloušťka na různých stěnách různá a pohybovala se od 8 do 14 mm. Na bocích motorového prostory byl pancíř opařen otevíratelnými otvory pro lepší proudění vzduchu k pohonné jednotce.

Z motorové kapoty se zvedala poměrně malá pancéřová budka, která chránila řidiče vozu. V této budce byly tři otevíratelné průzory, které řidiči zajišťovaly výhled dopředu a do obou stran. Napravo od řidiče, kde u klasického polopásu seděl velitel, byl jen rovný nízký strop. Pod něj by se sedící velitel v žádném případě nevešel, tudíž lze odvodit, že post velitele byl zrušen a uvolněný prostor využit zřejmě k uložení munice. Uprostřed střechy kabiny byla sklopná podpěra, do které se ukládala hlaveň kanonu při delších přesunech aby nebyla zbytečně vystavena otřesům. V bočním pancíři vedl řidičova stanoviště nebyly vyřezány žádné nástupní dvěře takže řidič zřejmě musel nasedat skrz otevřenou zadní část pancéřované kabiny.

Za pancéřovanou kabinou následovala zcela otevřená bojová plošina a na ní zmíněný kanon Flak 18. Zbraň byla instalována včetně štítu na otočném podstavci. Podle některých autorů však otáčení nebylo možné v plném rozsahu 360 ale jen 302 stupňů a to kvůli štítu. Některé prameny připisují kanonu velmi omezený rozsah vertikálního náměru a to od -3 do +15 stupňů. Fotografie, jako např. TATO, však ukazují, že maximální pozitivní náměr byl pravděpodobně větší než 15 stupňů.

8,8cm Flak 18 auf schwerere Zugkraftwagen 12t, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Pravdou ale je, že popisovaný stroj nebyl zamýšlen primárně pro boj s nepřátelskými letouny, byť nesl protiletadlový kanon. Flak 18 (i jeho modernější vzory) byl poměrně univerzální zbraní, která se velmi osvědčila také při ničení nepřátelských tanků a opevnění. Podle některých autorů byl vývoj takto ozbrojeného polopásu dokonce objednán přímo pro konkrétní účel a to ničení francouzských bunkrů na Maginotově linii. Administrativně však byly všechny takto vyzbrojené SdKfz 8 zařazeny k protitankové jednotce, konkrétně k první rotě osmého praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 8).

Ale zpět k popisu vozu. Na vnitřní straně štítu kanonu, nalevo od jeho komory, byl umístěn box na šest kusů munice. Další podobná schránka byla umístěna na podlaze za kanonem a několik dalších nábojů mohlo být teoreticky uloženo ještě uvnitř pancéřované kabiny, napravo od řidiče. Každopádně zásoba munice na palubě sloužila zřejmě jen jako pohotovostní a pro další střelivo se počítalo s doprovodným vozem.

Podle některých autorů probíhala přestavba polopásů SdKfz 8 na samohybná děla již v roce 1939, podle jiných až v roce následujícím. Přestavbu prováděla firma Krupp a pokud jde o celkový počet postavených exemplářů, lze narazit na různá čísla od 10 do 30 kusů. Zajímavé je, že pro přestavbu nebyly použity nejmodernější polopásy tovární verze DB 10, ale starší varianta DB 9, což jasně dokazují loukoťová přední kola všech přestavěných vozů. Hmotnost polopásu vzrostla díky instalaci pancíře a těžké zbraně až na 20 tun.

zadní pohled na 8,8cm Flak 18 auf schwerere Zugkraftwagen 12t ukazuje, jak málo chránění byli vojáci obsluhující kanon, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Co se týká prvního bojového nasazení, záleží ke kterému datu zahájení výroby se přikloníme. Podle některých pramenů byly polopásy nasazeny již v Polsku roku 1939, podle jiných se zapojily až do západního tažení v roce 1940. Každopádně se tyto stroje zúčastnily bojů ve Francii a to v rámci výše uvedeného Panzerjäger Abteilung 8. Následně se zúčastnily také tažení do Sovětského svazu, kde však jejich jednotka zřejmě již nesla jiné označení. Na východní frontě byla všechna samohybná děla postupně ztracena. Poslední byly zřejmě zničeny v březnu 1943.

Podobně jako jiné bojové verze polopásových tahačů, trpěla i samohybka na podvozku SdKfz 8 handicapem v podobě nízké úrovně ochrany posádky, zejména pak vojáků obsluhujících kanon. Další slabinou byla značná výška stroje, která z něj činila snadněji spozorovatelný cíl. Největším plusem stroje pak byl bezesporu samotný kanon Flak 18. S tak výkonnou zbraní dokázal polopás zlikvidovat prakticky jakéhokoliv protivníka a to i na poměrně velké vzdálenosti.

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 44 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK POLOPÁSU

POPIS KONSTRUKCE

OZBROJENÁ VERZE

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje