TOPlist

 

 

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Stroj nazývaný WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96 nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stroj, který by se dal označit jako samohybné dělo a proto jistě stojí za zmínku.

Roku 1923 zahájila firma Hanomag vývoj plně pásového tahače pro vlečné dělostřelecké zbraně. Vlastnictví takových strojů totiž toho roku Reichswehru povolila spojenecká komise. Výsledkem vývoje byly dva typy tahače, které potom byly dodávány armádě v průběhu let 1926 a 1927. Těžší z nich byl roku 1927 použit jako základ pro konstrukci pokusného prototypu samohybného děla. Na podvozek byl instalován kanon 7,7cm Feldkanone 96/19. Zbraň byla upevněna na částečně otočném stojanu. Posádku stroje chránil pouze slabý štít kanonu. Ze stran, zezadu ani shora je od nepřátelské palby nedělilo zhola nic.

Motor, který vozidlo poháněl měl sice obsah válců 8,8 litrů, dával však maximální výkon pouhých 50 koní. Hmotnost stroje přitom byla 6800 kg takže je jasné, že jeho jízdní vlastnosti byly přímo zoufalé. Rychlost na silnici se pohybovala okolo 6 km/h. V terénu potom ještě klesla.

Do výroby se samohybka samozřejmě nikdy nedostala, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

15cm sIG 33 auf Panzer III

improvizované samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III postavili v polní dílně 90. lehké africké divize, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na přelomu let 1941 a 1942 si německá armáda u firmy Alkett objednala dvanáct kusů samohybných děl sIG 33 na upravených podvozcích tanku Panzer II. Všech dvanáct vyrobených vozidel bylo následně odesláno do Afriky, aby se staly součástí výzbroje 90. lehké africké divize (90. leichte Afrika-Division). Bojové nasazení tohoto typu (pro který se z nějakého důvodu vžilo zcela smyšlené označení Bison) však přineslo značné zklamání. Jeho podvozek i motor byly totiž příliš slabé pro nesení tak těžké zbraně a kvůli nedostatečnému chlazení se vozidlo jen obtížně vyrovnávalo s africkým podnebím.

Na druhou stranu Rommelovy jednotky potřebovaly doslova každé dostupné samohybné dělo, takže si nemohly dovolit tato vozidla prostě jen tak vyřadit. Naopak, musely se pořádně snažit, aby z nich dostaly to nejlepší, co se dalo. A tím nejlepším na samohybce Bison byla její výzbroj: těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm (sIG = schwere Infanterie Geschütz). Někdy v průběhu roku 1942 tak v jedné z polních dílen došlo k „transplantaci“ této zbraně z původního samohybného děla Bison, na podvozek tanku Panzer III verze Ausf. H. O této přestavbě je k dispozici pouze minimum informací, takže například není jasné, zda bylo dělo sejmuto ze zničené samohybky Bison (a šlo tedy o záchranu zbraně), nebo zda vojákům prostě došla trpělivost s pomalým a poruchovým Bisonem a prostě rozebrali jinak funkční stroj. Co se naopak do dnešních dnů dochovalo je poměrně bohatá fotodokumentace, díky které máme jasný obrázek o výsledné podobě improvizované samohybky na podvozku Panzer III.

Pojďme se chvíli zaměřit na samotné dělo sIG 33. Jak napovídá její název, jednalo se o zbraň určenou k palebné podpoře pěchoty. Požadavky na takové dělo vycházely ze zkušeností první světové války, kdy pěšákům chyběla dělostřelecká zbraň, schopná pohybovat se po bojišti těsně za nimi a poskytovat jim blízkou a rychlou palebnou podporu. K plnění této role postačoval pěchotnímu dělu pouze relativně malý dostřel, protože nemělo zůstávat daleko za frontou, ale držet se blízko „svých“ pěšáků. Schwere Infanterie Geschütz 33 bylo vyvinuto koncem dvacátých let firmou Rheinmetall a do výzbroje německé armády zavedeno roku 1933 ve dvou verzích, které si lišily pouze provedením kolové lafety (jedna verze byla určena pro vlečení koňmi, druhá motorovým tahačem).

montáž těžkého pěchotního děla sIG 33 na podvozek tanky Panzer III Ausf. H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlaveň děla měřila na délku jen necelých 170 cm (tedy zhruba 11 násobků ráže) a její maximální dostřel se pohyboval okolo pouhých 4,7 km. V září 1939 měl Wehrmacht k dispozici 410 kusů těchto děl. V polském tažení si tato děla sice vedla velmi dobře, zároveň se však ukázalo, že pro moderní rychlou válku nejsou dostatečně pohyblivá. Rychlost postupu německých vojsk v Polsku byla ohromná a děla s malým dostřelem musela kvůli tomu velmi často měnit pozice, aby udržela krok s rychle se posunující frontou. To znamenalo pokaždé dělo zapřáhnout (za polopásový tahač nebo šestispřeží koní), přejet jinam, zase vypřáhnout a přichystat k palbě, a to bylo samozřejmě dosti pracné a zejména časově náročné.

Tato jinak velmi povedená a účinná zbraň přímo volala po zvýšení pohyblivosti skrze instalaci na samohybnou lafetu. Ono pomyslné volání bylo armádou vyslyšeno a sIG 33 se během následujících měsíců a let stal výzbrojí hned pěti typů německých samohybných děl (Sturmpanzer I, již zmíněný Bison, Grille, SIG33 a ve velmi upravené verzi také Brummbär).

Vraťme se ale do severní Afriky roku 1942. U které jednotky došlo vlastně tehdy k oné přestavbě? Původními samohybnými děly Bison byly vyzbrojeny pouze dvě roty, a to s.I.G.Kp (mot. S) 707 a s.I.G.Kp. (mot. S) 708 (schwere Infanterie Geschütz Kompanie, motorisiert = motorizovaná rota těžkých pěchotních děl). Obě tyto roty spadaly pod již zmiňovanou 90. lehkou africkou divizi. V polní dílně jedné z těchto dvou rot se tedy zřejmě ocitl poškozený tank Panzer III Ausf. H, jehož podvozek a trup byly sice plně funkční, ale bojová věž a/nebo kanon nikoliv. Mechanici vzali do rukou autogen a svářečky, z tanku odstranili bojovou věž i strop kabiny pod ní a připravili tak velký otevřený prostor pro instalaci těžkého děla.

podstavec umožňoval zbrani velkorysý vertikální náměr, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po stranách nového bojového prostoru byly navařeny bočnice převzaté pravděpodobně rovněž z původní samohybky Bison II (soudě z porovnání fotografií obou strojů). Na levé bočnici bylo uložena nejrůznější nářadí, háky pro vlečná lana a také úchyt radiové antény. Na pravé bočnici pak byl velký plechový box, do kterého se pravděpodobně ukládaly potřeby pro čištění zbraně. Čelní stěna původní tankové kabiny byla ponechána a shora a ze stran na ni navázal na míru vyrobený čelní štít s výřezem pro hlaveň děla. Dělo bylo uvnitř bojového prostoru umístěno mírně napravo od podélné osy, zřejmě aby nalevo od něj zůstalo dost místa pro řidiče, který tudy musel prolézat ke své sedačce. Dělo bylo do vozidla přeneseno včetně svého podstavce, tudíž si pravděpodobně zachovalo svoji „pohyblivost“. To by znamenalo, že zbraň mohla měnit vertikální náměr v rozsahu od -1,5 do +70 stupňů a do stran se mohla pohybovat v rozsahu 14 stupňů, tedy 7 stupňů doleva a 7 doprava.

Pro dělo se používala dělená munice, to znamená, že se nabíjel zvlášť granát a zvlášť nábojnice s výmetnou náloží. Nabít přitom šlo šest různých velikostí výmetné nálože: při použití nejmenší nálože č. 1 opouštěl granát hlaveň rychlostí 122 m/s a dolétl do vzdálenosti až 1475 metrů. S náloží č. 2 to byla rychlost projektilu 152 m/s a dostřel 2125 metrů. Nálož č. 3 vymetla střelu z hlavně rychlostí 186 m/s do vzdálenosti až 3000 metrů, u nálože č. 4 to bylo 210 m/s a 3750 metrů, pátá nálož udělila střele rychlost 220 m/s a dolet 4375 metrů a konečně s největší náloží č. 6 dokázalo dělo vypálit granát rychlostí 240 m/s do vzdálenosti 4700 metrů.

Pohonná jednotka, převodovka a další vnitřní komponenty byly velmi pravděpodobně prostě převzaty spolu s podvozkem, takže improvizované samohybné dělo poháněl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru a výkonu 300 koní spojený s převodovkou Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Počet členů posádky, vezená zásoba munice, nebo celková hmotnost výsledného stroje, to jsou detaily, které se s jistotou již asi nikdy nedozvíme.

samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stejně tak známy žádné detaily ohledně jeho bojového nasazení (pokud vůbec k nějakému došlo). Každopádně se lze domnívat, že toto improvizované samohybné dělo svou bojovou hodnotou předčilo originální Bison II. Podvozek tanku Panzer III byl totiž mnohem robustnější, než podvozek lehkého Panzer II a jeho pohonná jednotka byla 2x silnější. Popsané samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III vzniklo zřejmě pouze v jediném exempláři, který se konce války evidentně nedočkal. Jeho vrak zůstal zřejmě někde v Africe a po válce byl pravděpodobně sešrotován.

 

 

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f) na seřadišti ukořistěné techniky, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Mezi technikou ukořistěnou Němci po dobytí Francie bylo i větší množství lehkých průzkumných tanků AMR. Němci se rozhodli využít těchto strojů pro vlastní potřebu. Menší množství tanků bylo zbaveno původní věže s 25-ti milimetrovým kanonem a přestavěno na nosiče pro německý minomet sGrW 34 ráže 80 mm.

Zbraň byla upevněna na střeše trupu a obehnána nástavbou snýtovanou z ocelových plechů o síle 10 mm. Boční stěny nástavby byly v polovině výšky zalomené a zešikmené směrem dolů i nahoru. Shora a zezadu byla potom nástavba otevřená. Ústí hlavně pěchotního minometu vyčnívalo nad stěny nástavby.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost vozu činila 9 tun a motor Renault o výkonu 82 koňských sil mu dokázal na silnici udělit maximální rychlost 55 km/h. V terénu potom nejvyšší rychlost klesla zhruba na 35 km/h.

Přestavba francouzských tanků probíhala na přelomu let 1943 a 1944. Přesný počet postavených samohybných minometů není znám, stejně jako historie jejich bojového nasazení.

 

 

10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2

zcela nový exemplář samohybného děla 10,5 cm leFH 18/3 auf Geschützwagen B2, všimněte si celty přetažené přes otevřený bojový prostor, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po kapitulaci Francie v červnu 1940 padla Němcům do rukou obrovská válečná kořist. Mimo jiné zahrnovala také tisíce nejrůznějších obrněných bojových vozidel, a mezi nimi i 161 těžkých „průlomových“ tanků Char B1 bis. Šlo o typ vyvíjený již od začátku dvacátých let určený k prorážení silně opevněných nepřátelských linií. Vůz disponoval hned dvěma dělostřeleckými zbraněmi: jednak zde byl kanon ráže 75 mm umístěný v čele korby, který měl sloužit k ničení opevněných postavení nepřítele, druhý kanon ráže 47 mm se pak nalézal v otočné věži a byl určený k likvidaci nepřátelských obrněnců. Francouzští konstruktéři dali tanku do vínku také velmi solidní čelní pancéřování o síle 60 mm. Vývoj tanku však bohužel trval tak dlouho, že jeho celková koncepce i technické provedení dosti zásadně zastaraly dříve, než mohla být zahájena sériová výroba. Zástupci francouzské armády to však buď neviděli, nebo vidět nechtěli, neboť jak jinak si vysvětlit, že si objednali neuvěřitelných 1144 kusů tohoto mastodonta. Do okamžiku německého útoku na Francii jich však armáda stačila převzít „pouze“ 369.

Pro německé tanky byl tento silně pancéřovaný stroj opravdu velmi tvrdým oříškem, obrovské množství z nich však Francouzi ztratili díky vlastním chybám, zejména díky špatné logistice. Posádky tak své stroje často opouštěly nebo vyhazovaly do povětří prostě proto, že jim došlo palivo nebo munice. Ukořistěné stroje převzali Němci do svých služeb pod označením Panzerkampfwagen B2 740(f), používali je ovšem převážně jako cvičné, a nikoliv bojové tanky. Je pravda, že tyto stroje na své nové majitele žádný oslnivý dojem neudělaly a vlastně ani vůbec nezapadaly do celkové německé koncepce tankového vojska. Char B1 bis byly relativně pomalé, v jejich bojové věži byl prostor pouze pro jednoho muže, kanon ráže 75 mm v korbě šlo natáčet pouze o jeden stupeň do každé strany, což značně omezovalo jeho faktickou použitelnost a kanon v otočné věži zase nevynikal žádnou mimořádnou ničivou silou. Jednu solidní devízu však tyto obrněnce přece jen měly, a to již zmiňovaný silný čelní pancíř, a právě tuto vlastnost se Němci rozhodli využít.

V březnu 1941, kdy už měl dávno jasno, že jeho příštím cílem bude Sovětský svaz, nařídil Hitler prozkoumat možnost konverze Panzerkampfwagen B2 740(f) na samohybný plamenomet, který by dokázal čistit bunkry a pevnůstky od ukrytých pěšáků. Pro takové poslání se silný čelní pancíř velmi hodil, protože plamenometný tank se musel k nepříteli přiblížit na pouhé desítky metrů. Zároveň však Vůdce nařídil ještě jednu přestavbu tohoto francouzského stroje, a to na samohybné dělo, které by na bojišti plamenometné tanky doprovázelo a poskytovalo jim palebnou podporu. Zbrojní úřad pověřil vývojem takového samohybného děla firmu Rheinmetall-Borsig s tím, že první prototyp musí být připraven do června 1941.

jednotlivé symohybky byly poněkud netradičně označeny velkými písmeny namalovanými na bocích bojových kabin, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kdy přesně dodal Rheinmetall-Borsig detailní návrh požadovaného stroje není z literatury jasné, jisté však je, že to nebylo dost brzy na to, aby se začátek výroby stihnul ještě před invazí do SSSR. Německé plamenometné tanky postavené na základech francouzského Char B1 bis (označované jako PzKpfw B2 (Flamm)) tak musely 22. června 1941 vyrazit do akce bez plánovaného dělostřeleckého doprovodu. Hned první nasazení těchto plamenometných tanků na tzv. Molotovově linii však odhalilo značné technické problémy a všechny přeživší stroje byly z fronty velmi brzy staženy. To zřejmě přineslo i zastavení dalšího vývoje samohybných děl na stejném podvozku… tedy alespoň na nějaký čas.

Vývoj plamenometného PzKpfw B2 (Flamm) totiž pokračoval dál a v listopadu 1941 převzal Wehrmacht první kusy jeho vylepšené „sériové“ varianty. A právě to nejspíš znovu oživilo i práce na stavbě samohybného děla na stejném ex-francouzském podvozku, tentokrát však prý již nikoliv pod taktovkou firmy Rheinmetall-Borsig, ale firmy Alkett. Ať už to celé proběhlo tak či onak, v lednu 1942 si armáda mohla převzít prvních pět úplně nových samohybných děl ráže 105 mm, která dostala označení 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2. Dalších pět následovalo v únoru a poslední šest v březnu 1942.

Přestavba francouzského tanku na samohybné dělo byla poměrně přímočará. Kanon ráže 75 mm v korbě byl demontován a otvor v čelní stěně zaslepen kusem pancíře. Odstraněna byla také původní bojová věž a na jejím místě se objevila vysoká nepohyblivá nástavba, která chránila nově vytvořený bojový prostor. Stěny této nástavby byly silné 30 až 40 mm na jejím čele a 20 až 30 mm na bocích a zádi. Vzhledem k poslání vozidla to bylo skutečně velkorysé pancéřování, neboť samohybné dělo nebylo určeno k přímému střetávání s nepřítelem, mělo poskytovat palebnou podporu z určité „bezpečné“ vzdálenosti. Strop nástavby zůstal otevřený, což usnadňovalo míření, odvětrávání ale i běžný pohyb v bojovém prostoru a manipulaci s municí. Příslušná část stropu tankové korby byla nejspíš také upravena, aby mohla sloužit jako podlaha nového bojového prostoru.

10,5 cm leFH 18/3 auf Geschützwagen B2 pravděpodobně na dvoře kasáren 26. tankové divize ve Francii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Uvnitř bojového prostoru byla instalována lehká houfnice leFH 18/3 ráže 105 mm. Čelní stěnu bojové kabiny tvořil dvoudílný pohyblivý štít spojený s hlavní zbraně. Větší díl štítu zajišťoval celistvost pancéřové ochrany při natáčení zbraně do stran, menší díl zase při vertikálním pohybu hlavně. Horizontální odměr byl možný v rozsahu 14 stupňů do každé strany, vertikální náměr pak od -5 do +20 stupňů. Houfnice používala dělenou munici, tzn. že se nabíjel nejprve granát a následně patrona s prachovou náplní. Dostřel zbraně bylo možné regulovat skrz velikost výmetné náplně, tedy počet váčků s prachem, které se do patrony vkládaly. U klasické vlečené leFH 18 bylo na výběr ze šesti velikostí náplně z nich ta největší umožňovala dostřel okolo 10675 metrů. Je ovšem dost možné, že u samohybné varianty bylo používání nejsilnější nálože zakázáno (nebylo by to nic výjimečného). Standardní tříštivotrhavý granát ráže 105 mm vážil 14,81 kg z čehož 1,38 kg připadalo na nálož trinitrotoluenu. Kolik dělostřelecké munice se vešlo na palubu samohybného děla není z pramenů bohužel známo.

Samohybná houfnice 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2 vážila 32,5 tuny, tedy o celou tunu více, než původní francouzský tank Char B1 bis. Ve srovnání s tankem však narostla také délka a výška. Celková délka samohybky byla 762 cm oproti 637 cm u původního tanku. Celý tento nárůst přitom šel za přesahem hlavně přes půdorys korby. Výška vozu se zvedla z 279 cm u původního tanku na rovných 300 cm u samohybné houfnice. Z již tak vysokého stroje se tedy stal ještě vyšší a tím pádem nápadnější terč. Zbývající parametry samohybného děla zůstaly plus mínus stejné, jako u ex-francouzského tanku. Tzn. šířku 246 cm, maximální rychlost cca 25 km/h, pohonnou jednotku Renault o výkonu 309 koní, pětistupňovou převodovku či palivové nádrže o celkovém objemu 400 litrů.

Posádku samohybného děla tvořilo pět mužů: řidič, velitel, střelec a dva nabíječi. Z pramenů ani fotografií není zřejmé, zda měla bojová kabina v zadní stěně nějaká nástupní dvířka. Pokud ne, nastupovali do ní vojáci nejspíš průlezem v podlaze, tedy z korby (do které se zase dostávali nástupním průlezem v jejím pravém boku). Určitě bylo možné taky prostě přelézt přes stěny kabiny, ovšem ve výšce tří metrů nad zemí bych to viděl spíš jen jako nouzové řešení. Před nepříznivým počasím se mohli vojáci v bojovém prostoru chránit přetažením nepromokavé plachty, která se pomocí řemínků upevňovala do oček na bočních stěnách. Pro komunikaci s okolím byla na palubě radiostanice Fu.5 s prutovou anténou.

vojáci v italských uniformách si prohlížejí samohybné dělo 10,5 cm leFH 18/3 auf Geschützwagen B2, je možné, že snímek byl pořízen na Sardinii poté, co byly samohybky předány 90. Panzer-Grenadier Division, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samohybka budila již na první pohled dojem jakéhosi nepěkného „slepence“. A jak taky jinak, když jejím základem byl 20 let starý (ano jeho vývoj započal již v roce 1921) a beznadějně zastaralý tank. Dlouhé pásy běžící okolo celého boku korby, složité pojezdové ústrojí tvořené velkým množstvím malých kol, nýty namísto svárů apod. S takovou základní surovinou je opravdu těžké „uvařit“ něco dobrého. Na druhou stranu celý projekt samohybné houfnice tohoto typu byl od počátku nahlížen jako jakési levné jednoúčelové řešení (doprovod plamenometných tanků na stejném podvozku) bez větších ambicí. Výsledek tedy nejspíš odpovídal záměru a vynaloženým prostředkům.

Všech 16 vyrobených 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2 bylo zařazeno do dělostřeleckého pluku 26. tankové divize, která byla dislokována ve Francii. Samohybná děla zde čekala poměrně klidná služba, protože se psal začátek roku 1942 a boje se odehrávaly někde velmi daleko na východě. Přesto hlášení 26. Panzer Division zmiňují časté poruchy a nespolehlivost popsaných strojů. V nebojových podmínkách se však očividně dařilo poruchy bez větších problémů řešit, neboť ještě 31. května 1943 měla divize ve svém arzenálu 15 vozidel tohoto typu, z toho 14 provozuschopných a jedno v opravě. V té době již ale divize začala dostávat nová samohybná děla typu Wespe a staré 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2 měly být předány 90. Panzer-Grenadier Division nově zformované v červenci 1943 na Sardinii. Zda k tomuto předání skutečně došlo, není s jistotou známo, existují však snímky, na kterých němečtí vojáci předvádějí stroj tohoto typu svým italským spolubojovníkům, což by mohlo naznačovat, že snímky byly pořízeny právě na Sardinii.

Závěrem ještě doplňme, že jednotlivé symohybky byly poněkud netradičně označeny velkými písmeny od A po P namalovanými na bocích bojových kabin.

 

 

10,5 cm LG auf Gepanzerter Munitionsschelepper VK 3.01

technologický demonstrátor samohybného děla na podvozku VK 3.01 s dřevěnou atrapou bojové kabiny i zbraně, všimněte si krátké hlavně a zaslepeného pravého průzoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samohybné dělo, které je popsáno na následujících řádcích, byste v hlášeních bojových jednotek hledali marně. Nedočkalo se totiž ani sériové výroby, ani stavby prototypu, který by snad mohl projít ostrými zkouškami na frontě. Jeho vývoj skončil ve fázi pouhé makety s dřevěnou atrapou bojové kabiny i výzbroje (můžeme používat trochu honosnější termín technologický demonstrátor). Základním stavebním kamenem tohoto samohybného děla se měl stát muniční vůz VK 3.01 vyvinutý mezi lety 1937 a 1940 firmou Borgward. VK 3.01 byl navržen jako plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva pro pěchotu, a to přímo do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pušek a kulometů ráže 7,92 mm.

Firma Borgward dodala armádě celkem 20 ověřovacích exemplářů VK 3.01. Dále již výroba vozidla této verze nepokračovala, protože po jeho testování byla navržena řada různých vylepšení, a to ve výsledku vedlo ke vzniku úplně nové verze s označením VK 3.02. Devatenáct z dvaceti postavených VK 3.01 bylo později předáno škole pěchotního vojska (Infanterie Schule) v Döberitzu, kde na přelomu let 1942 a 1943 absolvovaly další důkladné zkoušky. Ještě později (v červnu 1943) pak tato vozidla odcestovala v rámci speciální muniční roty Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801 spolu s 1. pěší divizí na severní úsek východní fronty, kde se zapojila do ostrého boje. Nás ale zajímá osud onoho jediného z dvaceti vyrobených exemplářů, který na frontu neodjel a zůstal v Německu. Jeho výrobní číslo bylo B330016, a právě tento kus použila firma Rheinmetall pro návrh lehkého samohybného děla.

O pozadí jeho vzniku nejsou známy prakticky žádné detaily. Z historického kontextu však lze dovozovat, že mělo jít o bojové vozidlo, schopné letecké přepravy. Mělo sloužit nejen jednotkám výsadkářů, ale jakýmkoliv pěším útvarům, u kterých by dodávka takovéto zbraně vzduchem dávala smysl (např. jednotky operující daleko od hlavních zásobovacích tras, jednotky odříznuté od zbytku vlastních sil, nebo jednotky, které potřebují dodat prostředek dělostřelecké podpory opravdu velmi rychle).

Podvozek, který dostalo navrhované samohybné dělo do vínku od muničního vozidla VK 3.01 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“. Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu pro zpevněném povrchu. Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní. Motor byl umístěn uprostřed zadní části vozidla, převodovka pak byla v přední části korby.

demonstrátor na tomto snímku má atrapu zbrabě s delší hlavní, pravý průzor zaslepen není, na bocích vozidla jsou profily vymezující nejspíš jeho očekávanou finální šířku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Celá přední polovina korby včetně kabiny původní dvoučlenné posádky VK 3.01 byla zachována v podstatě beze změn. Zato původní nákladový prostor v zadní části vozu byl nahrazen novým prostorem bojovým, resp. jeho dřevěnou maketou. Bojový prostor dostal pevnou spodní základnu a nad ní pravděpodobně částečně otočnou věž. Obě tyto části však byly zezadu i shora otevřené, takže spíše než o „věži“ bychom mohli hovořit o jakémsi větším „štítu“ děla. Středem bojového prostoru procházela zvýšená motorová kapota zakončená vzadu zamřížovaným průduchem pro odvod ohřátého vzduchu. Nad motorem pak bylo uloženo dělo, o kterém si však více povíme až za chvíli. Motorová kapota a zbraň nad ní rozdělovaly vnitřní prostor na dvě poloviny. Nalevo od motoru a zbraně měl sedačku střelec, který zároveň plnil roli velitele vozu. V pravé polovině pak seděl nabíječ kanonu.

Jaký rozsah pohybu dovoloval zbrani její podstavec, není známo. Pokud jde o pohyb vertikální, můžeme na dochovaných fotografiích technologického demonstrátoru vidět hlaveň zbraně jak v mírném negativním úhlu, tak v pozitivním úhlu o velikosti odhadem až 25 či 30 stupňů. Pokud jde o pohyb horizontální, je pravděpodobné, že byl možný pouze v omezeném rozsahu např. 10 či 15 stupňů do každé strany. Větší rozsah otáčení (natož plných 360 stupňů) nepřicházel v úvahu prostě proto, že sedačky obou vojáků po stranách děla byly součástí pevné základny a nekopírovaly tedy natáčení zbraně. Při výraznějším natočení do strany by tedy zadní část děla doslova praštila některého z obsluhujících vojáků do hlavy.

A jaké dělo se vlastně konstruktérům podařilo na subtilní podvozek muničního vozu vměstnat? Po pravdě řečeno, mnoho možností na výběr neměli. Použití klasického děla či houfnice bylo v podstatě vyloučeno. Nejen, že by podvozek tak těžké břemeno nejspíš vůbec neunesl, ale pod náporem energie vznikající při výstřelu takové zbraně by se pravděpodobně doslova rozpadl. Bylo třeba najít zbraň, která bude i při relativně velké ráži lehká a nebude generovat přílišné dodatečné zatížení během střelby. A to bylo přesně to, co nabízela tzv. bezzákluzová děla.

U každé střelné zbraně vzniká při výstřelu určitý zpětný ráz, který se projeví poté, co projektil opustí ústí hlavně. U obyčejné pistole či pušky je jeho síla tak malá, že ji střelec dokáže kontrolovat rukama, u dělostřeleckých zbraní však jde o obrovské množství energie. Aby tato energie nenamáhala celou konstrukci zbraně, je hlaveň s lafetou spojena nikoliv napevno, ale skrze pohyblivé zbrdovratné zařízení. To dovoluje, aby hlaveň po výstřelu (tlačena zpětným rázem) sklouzla směrem vzad (dochází k tzv. zákluzu). Brzdovratné zařízení přitom pohyb hlavně kontroluje, její zákluz včas bezpečně zabrzdí a následně ji zase vrátit do výchozí polohy (brzdí a vrací hlaveň, je tedy brzdovratné). Přitom všem absorbuje většinu energie zpětného rázu. Brzdovratné zařízení tedy funguje jako jakýsi velký tlumič mezi samotnou hlavní a lafetou. I přes existenci tohoto tlumiče však vždy zůstane určitá nezanedbatelná síla, se kterou už si musí poradit i lafeta (u samohybného děla tedy pásový podvozek).

opět verze s delší hlavní kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nábojová komora, hlaveň, brzdovratné zařízení, a nakonec i lafeta, to všechno musí být dostatečně robustní konstrukce a díky tomu jsou výkonná děla také velmi těžká. Jsou ale vojenské jednotky, které dělostřeleckou podporu potřebují, a přitom s sebou prostě nemohou vézt těžké zbraně (v německém Wehrmachtu to byli vždy typicky výsadkáři a horští myslivci). A právě pro tento druh jednotek vznikla tzv. bezzákluzová děla. Ta jsou konstruována tak, aby část energie výstřelu využila pro kompenzaci zpětného rázu. Zatímco u klasického děla dochází k výbuchu výmetné náplně v uzavřené nábojové komoře a jeho tlak směřuje pouze jedním směrem (tj. žene projektil vpřed k ústí hlavně), u bezzákluzového děla je komora tak či ona otevřená i směrem vzad a část tlaku tedy směřuje i dozadu za dělo. Pokud vše proběhne, jak má, zapůsobí proti sobě ve správný okamžik srovnatelně velké síly opačného směru, které se vzájemně vyruší a hlaveň bezzákluzového děla se při výstřelu téměř nepohne (nedochází tedy k žádnému zákluzu).

Není třeba až tak masivní nábojová komora, žádné brzdovratné zařízení, a dokonce ani silnostěnná hlaveň nebo robustní lafeta. Díky tomu všemu je bezzákluzové dělo výrazně lehčí, než klasické dělo stejné ráže. Ovšem jako obvykle i zde platí „něco za něco“. Protože je při výstřelu značná část tlaku odvedena z nábojové komory směrem vzad, nemůže být logicky využita k pohonu granátu směrem vpřed. To se samozřejmě projeví nižší úsťovou rychlostí granátu, a tedy jeho menším doletem. Bezzákluzové dělo má tedy při použití stejného množství výmetné náplně podstatně menší dostřel, než dělo klasické.

Vraťme se už ale nyní k návrhu samohybného děla na podvozku VK 3.01. Jak je už asi každému jasné, pro jeho vyzbrojení bylo zvoleno bezzákluzové dělo, a to ráže 105 mm. Z pramenů však není úplně jasné, který konkrétní typ měl být použit, zda 10,5 cm LG 40 firmy Krupp, nebo 10,5 cm LG 42 firmy Rheinmetall (LG = Leichtgeschütz = lehké dělo). Podoba dřevěné atrapy na technologickém demonstrátoru by ukazovala spíše na LG 42 s horizontálním posuvným závěrem hlavně, ale většina zdrojů hovoří naopak o LG 40. Ve finále by nejspíš šlo o upravenou verzi jedné z nich a podle některých autorů si zamýšlená zbraň dokonce vysloužila vlastní označení 10,5 cm LG 5.240. Každopádně dělo muselo být v bojovém prostoru umístěno hodně vzadu, aby obsluhu neohrožovaly plyny a úlomky odcházející zadní tryskou. Pro nabíječe by však takové umístění zbraně bylo hotovou noční můrou. Nejen, že by se musel s 15kilovým granátem natahovat někam dozadu, ale ještě by mu přitom překážel onen zmiňovaný posuvný závěr hlavně, který se (co čert nechtěl) otevíral právě odsunutím na stranu nabíječe (tj. doprava).

Pro kanon LG 42 (ovšem platí to i pro LG 40) se používala dělená munice, nabíjel se tedy samostatný granát a samostatná patrona s výmetnou náloží. LG 42 (a stejně tak i LG 40) střílel stejné granáty jako klasická houfnice leFH 18, ovšem za použití úplně jiné nábojnice. Nábojnice pro bezzákluzový kanon byla více než dvakrát větší, než ta pro leFH 18 a i přesto maximální dostřel LG 42 za dostřelem leFH 18 zaostával cca o čtvrtinu (viz to, co bylo řečeno výše o bezzákluzových dělech). Zatímco LG 42 dokázal 15 kg těžký granát poslat do vzdálenosti nejvýše 7950 metrů, u houfnice leFH 18 to bylo až 10695 metrů.

bezzákluzový kanon LG 42 byl v kabině umístěn hodně vzadu, aby tryska za komorou kanonu neohrožovala obsluhu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nábojnice pro bezzákluzový kanon však měl i další specifika. Téměř celé její dno tvořila plastová destička, kterou výbuch výmetné náplně rozmetal a otevřel tak cestu pro únik tlaku směrem dozadu. Z toho důvodu však nábojnice nemohla mít zápalkový šroub uložen ve svém dnu (jak je to obvyklé u většiny nábojnic), ale musela jej mít na boku. A takové umístění zápalkového šroubu si zase žádalo přesné nabíjení do zbraně, tzn. tak, aby po vložení nábojnice byl zápalkový šroub tam, kde byl umístěn spoušťový mechanismus zbraně. Hlaveň kanonu byla drážkovaná, aby udělila granátu rotaci. Také v zadní trysce byly závitové drážky ovšem otočené opačným směrem než ty v hlavni. Jejich účel byl jednoduchý – kompenzovat kroucení, které vznikalo v hlavni. Čili zatímco granát při průchodu hlavní kroutil celou konstrukcí zbraně na jednu stranu, plyny odcházející skrz zadní trysku jí zase kroutily opačným směrem. Výsledné namáhání zbraně bylo nižší, než pokud by zadní tryska žádné drážky neměla.

Pokud jde o oficiální označení navrhovaného samohybného děla, někdy lze narazit Rückstossfrei Kanone (Sfl.) auf VK 3.01, většinou však je uváděno 10,5 cm LG auf Gepanzerter Munitionsschelepper VK 3.01. Dochované fotografie technologického demonstrátoru odhalují několik zajímavých detailů a zároveň přinášejí také několik otázek, na které se již zřejmě nikdy nedozvíme odpověď. Prvním z oněch detailů je šířka základny bojové kabiny. Její dřevěná atrapa totiž na bocích výrazně přesahuje přes původní blatníky pásů. Zachování původní šířky by zřejmě nezajistilo dostatek prostoru pro obsluhu zbraně. Pro samohybné dělo se tedy nejspíš počítalo s rozšířením blatníků nad pásy, což je na maketě demonstrováno pomocí dlouhých L profilů, natažených podél původních blatníků (foto ZDE). Celou věc lze také interpretovat tak, že pro případnou budoucí výrobu se již počítalo s použitím širšího podvozku z VK 3.02 a designéři si pomocí uvedených L profilů simulovali šířku novějšího podvozku.

Na některých snímcích je průzor v kabině před spolujezdcem zaslepen. Z toho lze usoudit, že konstruktéři plánovali tohoto člena posádky vypustit, jeho stanoviště zrušit a prostor nejspíš využít pro uložení munice, protože stísněný interiér ani žádný jiný vhodný prostor pro střelivo nenabízel. Fotografie makety dále prozrazují, že nástupní poklopy na střeše původní kabiny řidiče a spolujezdce byly zrušeny a na střeše se nově objevila sklopná podpěra pro hlaveň kanonu. Pak se ovšem nabízí otázka kudy měl řidič vlastně nastupovat, když byl jeho vlastní průlez zrušen. Ze snímků se nezdá, že by měl za zády nějaký průlez do otevřeného bojového prostoru.

Největším otazníkem je však dvojí délka hlavně kanonu, kterou lze na fotografiích demonstrátoru jasně vidět. Rovněž si lze všimnout, dvou různých provedení zadní trysky u makety kanonu. Vypadá to zkrátka, jakoby konstruktéři použili dvě různé makety kanonu, jednu s kratší hlavní a tryskou ve tvaru válce a druhou s delší hlavní a tryskou ve tvaru kužele (viz snímky ZDE a ZDE)... jaký to ale mělo důvod? Zvažovaly se skutečně nějaké varianty úpravy kanonu LG 42, nebo to bylo jen nevýznamné zjednodušení dřevěné makety (nebo dokonce později napravená chyba při její výrobě)? Žádný z pramenů se k tomuto detailu nevyjadřuje. Co naopak víme s jistotou je to, že projekt bezzákluzového kanonu na podvozku VK 3.01 již nikam dál nepokračoval a byl zrušen.

 

 

Hummel-Wespe

pravděpodobně jediný známý snímek samohybného děla Hummel-Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červnu roku 1944 byla definitivně ukončena výroba lehké samohybné houfnice Wespe. Němci k tomuto kroku přistoupili i přesto, že pro Wespe vlastně neměli žádného nástupce. Takový nástupce měl totiž vzejít z vývojového programu Heuschrecke / Grille, který ovšem skončil fiaskem. Je pravdou, že výroba Wespe byla ekonomicky neefektivní, protože vozidlo bylo založeno na podvozku z dávno vyřazeného tanku typu Panzer II, který se už vlastně vyráběl jen a pouze pro tento účel. Byl to však dostatečný důvod k ukončení produkce tolik potřebného bojového stroje? Podle některých zdrojů bylo důvodem dobytí výrobních závodů v Polsku Rudou armádou. To ovšem zcela jistě není pravda. V červnu 1944 totiž do příchodu Rusů do Vratislavy zbývalo ještě více než půl roku. Ať už Němci výrobu Wespe zastavili z jakýchkoliv důvodů, armáda se velmi brzy ozvala s tím, že nějakou lehkou samohybnou houfnici ráže 105 mm prostě potřebuje i nadále.

Již v říjnu 1944 probíhala jednání o možnosti postavit „leichte Panzerhaubitze“ na podvozku „schwere Panzerhaubitze“. Přeloženo do normální řeči, předmětem jednání byla možnost vzít samohybné dělo Hummel a namísto těžké houfnice ráže 150 mm do něj instalovat lehkou houfnici leFH18/40 ráže 105 mm. Na jednu stranu šlo očividně o určité plýtvání, protože podvozek Hummelu by takto byl využit „pod svůj potenciál“. Na druhou stranu šlo o využití již vyráběného vozidla, což bylo v důsledku efektivnější, než udržovat ve výrobě zastaralý podvozek speciálně kvůli Wespe.

Návrh vozidla byl připraven v prosinci 1944 a ihned byla objednána jeho sériová výroba. První plány hovořily o dodávce 60 vozidel v únoru 1945, revidovaný plán již počítal s postavením 40 strojů v únoru, 50 v březnu a 80 v dubnu 1945. Nové samohybné dělo dostalo velmi prozaické označení Hummel-Wespe. Výrobu stroje dostala na starost firma Deutsche Eisenwerke (D.E.W.), konkrétně její závod Werk Stahlindustrie v Duisburgu. Vzhledem k silnému bombardování však bylo nakonec rozhodnuto o přesunu výroby do závodu Werk Teplitz-Schönau v českých Teplicích.

Hummel-Wespe byl vlastně klasický Hummel pozdního provedení (tedy se širší kabinou řidiče a velitele), který prošel pouze drobnými úpravami. Upravena byla čelní stěna bojové kabiny, aby navazovala na štít nové zbraně. Modifikován musel být určitě také podstavec zbraně. I přes zoufalé podmínky posledních měsíců války se výrobu přece jen podařilo rozběhnout. Celkem však bylo dokončeno pouhých 11 vozidel. První ještě v prosinci 1944, dalších devět v lednu 1945 a poslední zřejmě až těsně před koncem války. Nízký počet postavených strojů jde samozřejmě na vrub hroutící se výrobní a dopravní infrastruktuře, která narušovala dodávky potřebných součástí.

Jediná známá fotografie Hummel-Wespe byla prý pořízena na přelomu let 1945/46 a to snad ve vesnici Košťany hned u Teplic. Vrak na snímku má nad otevřenou bojovou kabinou konstrukci pro drátěnou síť proti vhození granátu.

 

 

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE ukořistění Američany ve Francii, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl vzadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němci ukořistěné tahače využili k mnoha různým účelům. Vedle plnění úkolů, pro který byly stroje primárně určeny, posloužily rovněž jako základ pro konstrukci improvizovaného stíhače tanků (který je popsán v sekci Ostatní stíhače tanků) a samohybného raketometu.

Tento raketomet existoval ve dvou provedeních. U prvního z nich byl nosník pro rakety instalován nad původním nákladovým prostorem na zádi vozu. Nosník, svařený z ocelových trubek, pojmul čtyři rakety, buď trhavé ráže 280, nebo zápalné ráže 320 mm. Stroj druhého provedení měl nosiče raket na bocích. Klece s jednotlivými střelami se zavěšovaly na trubkovou konstrukci podobnou té, kterou byly vybaveny polopásové SdKfz 251. I tento raketomet nesl čtyři kusy raket.

Přestavba francouzských tahačů probíhala v druhé polovině roku 1943. Přesný počet vzniklých raketometů není znám.

 

 

Infanterie PzKpfw Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Infanterie Panzerkampfwagen Mk II (e) mit 5cm KwK L/42, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Během bojů v Africe ukořistila německá armáda určité množství britských pěchotních tanků Matilda. S flexibilitou sobě vlastní Němci tyto stroje obratem nasadili do bojů v jejich původní podobě nebo je po úpravách využívali jako různá pomocné a servisní vozidla. Jeden z ukořistěných tanků však prodělal zajímavější přestavbu.

Jeho původní věž byla sejmuta, otvor po ní zakryt ocelovou deskou, a na trup byl umístěn štít svařený z rovných ocelových desek. V tomto štítu byl potom upevněn tankový kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm, který jinak standardně využívali pokročilejší verze tanku PzKpfw III. Právě použití této zbraně poněkud znesnadňuje zařazení stroje. Typem výzbroje by se totiž mělo jednat o tank, stylem konstrukce má však stroj mnohem blíže k alternativní formě samohybného děla.

Je velmi pravděpodobné, že tento stroj nikdy nezasáhl do skutečných bojů a sloužil pouze jako školní vozidlo. Rovněž jediný známý snímek tohoto stroje nepochází z ostré akce nýbrž z vojenského cvičení, které se uskutečnilo na francouzském pobřeží. Po dosloužení byl tento hybrid zřejmě sešrotován.

 

 

Bär

samohybný moždíř Bär v představách kreslíře, zdroj: Armorama.com, upraveno

Samohybný moždíř Bär patří mezi ta německá bojová vozidla, která zůstala pouze na rýsovacích prknech. To, že Bär vlastně nikdy nevznikl, víme s jistotou, horší už to je s odpovědí na otázku, kdy začala alespoň snaha o jeho vznik. Zde se totiž dostupné zdroje dost zásadně rozcházejí. Podle některých autorů (G. Parada nebo J. Ledwoch) se první návrh na stavbu těžké samohybky s dělem ráže 305 mm objevil už v květnu 1942. Podle T. Jentze naopak přišla firma Krupp s prvním návrhem tohoto stroje až v březnu 1943. Pozdější z těchto dvou datumů každopádně mnohem lépe zapadá do celkového historického kontextu. Koncem srpna 1942 totiž německá 6. armáda dosáhla předměstí Stalingradu a během následujících týdnů a měsíců zakusila tvrdý boj v ulicích, továrnách, domech a sklepeních. Byl to boj, na který nebyla německá vojska zvyklá a připravená. Boj, který přinášel velmi specifické problémy, jako například potřebu likvidace obránců, opevněných ve velkých vícepatrových budovách.

Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly k budově relativně bezpečně dostat, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly poslat k zemi velký obytný dům nebo tovární halu. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní stavbu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou.

Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala pomocí několika málo výstřelů poslat k zemi velkou budovu a zároveň by odolala blízké palbě nejen pěchotních zbraní nepřítele. Nový bojový stroj nemusel být nijak rychlý, ani nemusel disponovat velkým dostřelem, hlavní byla maximální palebná síla a odolné pancéřování ze všech stran. Později se pro tuto specifickou kategorii samohybných děl vžilo obecné označení Sturmpanzer.

zjednodušený nákres moždíře Bär z roku 1944, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Požadavek vojáků na vývoj a výrobu popsané zbraně byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Požadavek byl očividně shledán jako smysluplný a zadán k realizaci berlínské firmě Alkett (Altmärkische Kettenwerk). Ta záhy připravila hned dva nové obrněnce, navržené na míru popsanému účelu. Prvním z nich se již v říjnu 1942 stal Sturminfanteriegeschütz 33, postavený jako rychlé dočasné řešení v počtu pouhých 24 exemplářů. Druhý a o dost propracovanější stroj pak vznikl v dubnu 1943 a do dějin se zapsal pod neoficiálním bojovým jménem Brummbär. Brummbär však neměl zůstat vrcholem vývojové pyramidy Sturmpanzerů. Již v květnu 1943 pracovala firma Alkett na ještě těžším vozidle založeném na podvozku tanku Tiger a vyzbrojeném raketometem ráže 380 mm.

A právě v té době měla podle části autorů na scénu vstoupit firma Krupp s konkurenčním návrhem těžkého Sturmpanzeru vyzbrojeného dělem ráže 305 mm. 4. března 1943 měl Krupp zástupcům armády předvést první konceptuální návrh a 10. května téhož roku už i konkrétní nákresy. Podvozek vozidla měl využívat různé komponenty z tanků Panther a Tiger II (který byl tehdy stále ve vývoji). Pohonnou jednotkou nového obrněnce se měl stát žíznivý ale osvědčený benzínový dvanáctiválec Maybach HL 230 P30 o obsahu 23 litrů, který dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním byla převzata z tanku Panther. Řídící jednotka pro ovládání pásů při zatáčení byla typu Henschel L 801 a pocházela z připravovaného tanku Tiger II. Z tohoto tanku byla převzata také pojezdová, napínací i hnací kola. Způsob zavěšení a odpružení kol však z tanku převzat nebyl (ani nemohl, a to z důvodu, který si vysvětlíme níže).

Připravované samohybné dělo dostalo snadno zapamatovatelné jméno „Bär“ tedy medvěd. Jeho podvozek měl mít na každém boku deset os pro vzájemně se překrývající pojezdová kola. Ta byla celokovová, pouze s tenkou gumovou obrubou ukrytou ovšem pod ocelovým ráfkem. K odpružení pojezdových kol nemohly být použity torzní tyče, které byly jinak u těžké německé techniky standardem (včetně tanku Tiger II). Klasické torzní tyče totiž byly uloženy napříč podvozkovou vanou. Konstruktéři Bäru ovšem potřebovali ve dně podvozkové vany vytvořit velký otvor pro zákluz děla, a to s torzními tyčemi nešlo.

na tomto nákresu samohybného moždíře Bär je vidět vnitřní jeřáb pro manipulaci s granáty i zákluz zbraně do otevřené podlahy, zdroj: Flickr.com, upraveno

Trup vozu měl mít skloněnou čelní stěnu o síle 130 mm. Na některých vyobrazeních je v čelní stěně střeliště pro kulomet, ovšem na nákresu firmy Krupp z listopadu 1944 žádný trupový kulomet není (i když jde o velmi zjednodušený nákres). Boky trupu měly být silné 80 mm. V přední části trupu měli své stanoviště řidič a radista. Každý z nich měl nad hlavou vlastní nástupní průlez a za jejich zády se nalézala motorová sekce. Samotný motor byl uložen uprostřed s chladiči po stranách. Převodovka byla umístěna mezi řidičem a radistou.

V zadní části trupu byla bojová kabina se zaoblenou čelní stěnou s velkým výřezem pro hlaveň děla. Výzbroj vozu měl tvořit těžký moždíř ráže 305 mm s hlavní o délce 16 násobků ráže. Mělo jít o upravenou (a prodlouženou) verzi původně československého moždíře vz. 16 ze Škody Plzeň. Samotná zbraň vážila cca 8 tun, její podstavec měl dalších 6 tun a masivní zaoblený štít 2,5 tuny. Podstavec umožňoval moždíři měnit vertikální náměr v rozsahu od 0 do +70 stupňů, stranový odměr však byl pouhé 2 stupně do každé strany. Zbraň měla používat dva typy munice: tříštivotrhavý Sprenggranate o hmotnosti 350 kg opouštěl hlaveň rychlostí 355 m/s a dolétl do vzdálenosti až 10,5 km a průrazný Betongranate vážící 380 kg, který měl při úsťové rychlosti 345 m/s maximální dolet 10 km.

Při výstřelu tak těžké zbraně vznikal obrovský zpětný ráz, který musel být bržděn zákluzem o délce plných 100 cm. A tím se pomalu dostáváme k vysvětlení toho, proč potřebovali konstruktéři ve dně podvozkové vany vytvořit ten zmiňovaný velký otvor. Moždíř je ze své povahy zbraň určená k ničení pevností, která typicky střílí horní skupinou úhlů (aby granát na cíl dopadal z velké výšky a tím získal vysokou rychlost a energii). A právě při střelbě ve velkém úhlu představoval dlouhý zákluz hlavně problém, protože nábojová komora by po výstřelu narážela do podlahy bojové kabiny. Teoreticky by se problém dal řešit uložením zbraně na vyšším podstavci, což by ovšem dále zvedalo už tak obrovskou výšku celého vozidla. Další teoretickou možností bylo naopak snížení podlahy bojového prostoru, ale to by se zase negativně projevilo na snížení světlé výšky vozu, a tedy jeho průchodnosti terénem. Proto konstruktéři přišli s nápadem otevíratelné podlahy. V zadní části bojové kabiny byl tedy kus podlahy, který bylo možno spustit dolů až na zem, a právě do tohoto prostoru měla hlaveň zaklouzávat při palbě.

samohybný moždíř Bär v představách kreslíře, zdroj: Armorama.com, upraveno

Samohybné dělo Bär mělo na délku měřit 8,2 metru, z čehož 5,3 metru připadalo na kontaktní délku pásů se zemí. Při rozchodu pásů 3,1 metru to znamenalo ne zrovna komfortní poměr zatáčení ve výši 1,71. Kontaktní délka pásů při zaboření do hloubky 20 cm (tedy v terénu) dále vzrostla na nějakých 5,9 metru, což její poměr ku šířce pásové soustavy dále zhoršovalo až na hodnotu 1,9. Pro vozidlo se počítalo se dvěma typy pásů. Bojové pásy měly být široké 100 cm, přepravní pásy pouze 50 cm. Přepravní pásy se používaly během cestování po železnici, aby se vozidlo vešlo do předepsaných limitů pro vezený náklad. Na výšku měl Bär měřit 3,55 metru a na šířku 4,1 metru s bojovými a 3,27 metru s přepravními pásy. Palebná výška moždíře činila 2,4 metru. Celková hmotnost obrněnce byla vypočítána na 120 tun a jeho maximální rychlost byla očekávána okolo 20 km/h. Při použití širokých bojových pásů se měrný tlak na půdu (což je ukazatel daný poměrem hmotnosti a styčné plochy pásů se zemí) měl pohybovat okolo 1,02 kg/cm2 (při předpokládaném 20 cm zaboření do půdy).

Posádku obrněnce mělo tvořil šest mužů. Kromě již zmíněného řidiče a radisty v trupu zde byli ještě velitel, střelec a dva nabíječi v bojové kabině. K nástupu a výstupu sloužily těmto mužům dva průlezy ve stropě kabiny. Jejich poklopy měly být kolem dokola opatřeny pozorovacími periskopy. V zadní stěně kabiny by pravděpodobně byl velký otvor pro nakládání munice. Vzhledem k výše uvedené hmotnosti granátů je jasné, že nabíjení děla nemohla být v žádném případě čistě ruční práce. Pod stropem bojové kabiny měl být proto zavěšen jednoduchý „jeřáb“, který manipulaci s municí umožňoval. Na palubu se vešlo pouze 10 granátů, pak musel Bär doplnit střelivo ze zásobovacího vozidla. Těch 10 granátů ve skutečnosti nebylo až tak zanedbatelné množství, jak by se mohlo zdát. Rychlost střelby byla totiž velmi nízká, protože po každé ráně bylo třeba sklopit hlaveň, a i samotná manipulace s granáty byla poměrně zdlouhavá. Čili rozhodně nehrozilo, že by se Bär příliš rychle ocitl bez munice.

Z uvedených parametrů je jasné, že samohybný moždíř Bär by byl opravdu monstrózní zbraní, a proto není ani příliš divu, že se do výroby vůbec nedostal a nebyl postaven ani žádný ověřovací prototyp. Bär prohrál v nevypsané soutěži s bojovým vozidlem firmy Alkett, které se později stalo známé pod jménem Sturmtiger (a které bylo jen o fous méně monstrózní, než Bär firmy Krupp).

 

WD SCHLEPPER

15cm sIG33 auf Pz III

PANZERSPÄHWAGEN AMR (f)

10,5cm FH18/3 auf B2

10,5cm LG auf VK 3.01

HUMMEL-WESPE

28/32cm WURFRAHMEN auf UE

MkII mit 5cm KwK L/42

BÄR

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje