TOPlist

 

 

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Stroj nazývaný WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96 nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stroj, který by se dal označit jako samohybné dělo a proto jistě stojí za zmínku.

Roku 1923 zahájila firma Hanomag vývoj plně pásového tahače pro vlečné dělostřelecké zbraně. Vlastnictví takových strojů totiž toho roku Reichswehru povolila spojenecká komise. Výsledkem vývoje byly dva typy tahače, které potom byly dodávány armádě v průběhu let 1926 a 1927. Těžší z nich byl roku 1927 použit jako základ pro konstrukci pokusného prototypu samohybného děla. Na podvozek byl instalován kanon 7,7cm Feldkanone 96/19. Zbraň byla upevněna na částečně otočném stojanu. Posádku stroje chránil pouze slabý štít kanonu. Ze stran, zezadu ani shora je od nepřátelské palby nedělilo zhola nic.

Motor, který vozidlo poháněl měl sice obsah válců 8,8 litrů, dával však maximální výkon pouhých 50 koní. Hmotnost stroje přitom byla 6800 kg takže je jasné, že jeho jízdní vlastnosti byly přímo zoufalé. Rychlost na silnici se pohybovala okolo 6 km/h. V terénu potom ještě klesla.

Do výroby se samohybka samozřejmě nikdy nedostala, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

15cm sIG 33 auf Panzer III

improvizované samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III postavili v polní dílně 90. lehké africké divize, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na přelomu let 1941 a 1942 si německá armáda u firmy Alkett objednala dvanáct kusů samohybných děl sIG 33 na upravených podvozcích tanku Panzer II. Všech dvanáct vyrobených vozidel bylo následně odesláno do Afriky, aby se staly součástí výzbroje 90. lehké africké divize (90. leichte Afrika-Division). Bojové nasazení tohoto typu (pro který se z nějakého důvodu vžilo zcela smyšlené označení Bison) však přineslo značné zklamání. Jeho podvozek i motor byly totiž příliš slabé pro nesení tak těžké zbraně a kvůli nedostatečnému chlazení se vozidlo jen obtížně vyrovnávalo s africkým podnebím.

Na druhou stranu Rommelovy jednotky potřebovaly doslova každé dostupné samohybné dělo, takže si nemohly dovolit tato vozidla prostě jen tak vyřadit. Naopak, musely se pořádně snažit, aby z nich dostaly to nejlepší, co se dalo. A tím nejlepším na samohybce Bison byla její výzbroj: těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm (sIG = schwere Infanterie Geschütz). Někdy v průběhu roku 1942 tak v jedné z polních dílen došlo k „transplantaci“ této zbraně z původního samohybného děla Bison, na podvozek tanku Panzer III verze Ausf. H. O této přestavbě je k dispozici pouze minimum informací, takže například není jasné, zda bylo dělo sejmuto ze zničené samohybky Bison (a šlo tedy o záchranu zbraně), nebo zda vojákům prostě došla trpělivost s pomalým a poruchovým Bisonem a prostě rozebrali jinak funkční stroj. Co se naopak do dnešních dnů dochovalo je poměrně bohatá fotodokumentace, díky které máme jasný obrázek o výsledné podobě improvizované samohybky na podvozku Panzer III.

Pojďme se chvíli zaměřit na samotné dělo sIG 33. Jak napovídá její název, jednalo se o zbraň určenou k palebné podpoře pěchoty. Požadavky na takové dělo vycházely ze zkušeností první světové války, kdy pěšákům chyběla dělostřelecká zbraň, schopná pohybovat se po bojišti těsně za nimi a poskytovat jim blízkou a rychlou palebnou podporu. K plnění této role postačoval pěchotnímu dělu pouze relativně malý dostřel, protože nemělo zůstávat daleko za frontou, ale držet se blízko „svých“ pěšáků. Schwere Infanterie Geschütz 33 bylo vyvinuto koncem dvacátých let firmou Rheinmetall a do výzbroje německé armády zavedeno roku 1933 ve dvou verzích, které si lišily pouze provedením kolové lafety (jedna verze byla určena pro vlečení koňmi, druhá motorovým tahačem).

montáž těžkého pěchotního děla sIG 33 na podvozek tanky Panzer III Ausf. H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlaveň děla měřila na délku jen necelých 170 cm (tedy zhruba 11 násobků ráže) a její maximální dostřel se pohyboval okolo pouhých 4,7 km. V září 1939 měl Wehrmacht k dispozici 410 kusů těchto děl. V polském tažení si tato děla sice vedla velmi dobře, zároveň se však ukázalo, že pro moderní rychlou válku nejsou dostatečně pohyblivá. Rychlost postupu německých vojsk v Polsku byla ohromná a děla s malým dostřelem musela kvůli tomu velmi často měnit pozice, aby udržela krok s rychle se posunující frontou. To znamenalo pokaždé dělo zapřáhnout (za polopásový tahač nebo šestispřeží koní), přejet jinam, zase vypřáhnout a přichystat k palbě, a to bylo samozřejmě dosti pracné a zejména časově náročné.

Tato jinak velmi povedená a účinná zbraň přímo volala po zvýšení pohyblivosti skrze instalaci na samohybnou lafetu. Ono pomyslné volání bylo armádou vyslyšeno a sIG 33 se během následujících měsíců a let stal výzbrojí hned pěti typů německých samohybných děl (Sturmpanzer I, již zmíněný Bison, Grille, SIG33 a ve velmi upravené verzi také Brummbär).

Vraťme se ale do severní Afriky roku 1942. U které jednotky došlo vlastně tehdy k oné přestavbě? Původními samohybnými děly Bison byly vyzbrojeny pouze dvě roty, a to s.I.G.Kp (mot. S) 707 a s.I.G.Kp. (mot. S) 708 (schwere Infanterie Geschütz Kompanie, motorisiert = motorizovaná rota těžkých pěchotních děl). Obě tyto roty spadaly pod již zmiňovanou 90. lehkou africkou divizi. V polní dílně jedné z těchto dvou rot se tedy zřejmě ocitl poškozený tank Panzer III Ausf. H, jehož podvozek a trup byly sice plně funkční, ale bojová věž a/nebo kanon nikoliv. Mechanici vzali do rukou autogen a svářečky, z tanku odstranili bojovou věž i strop kabiny pod ní a připravili tak velký otevřený prostor pro instalaci těžkého děla.

podstavec umožňoval zbrani velkorysý vertikální náměr, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po stranách nového bojového prostoru byly navařeny bočnice převzaté pravděpodobně rovněž z původní samohybky Bison II (soudě z porovnání fotografií obou strojů). Na levé bočnici bylo uložena nejrůznější nářadí, háky pro vlečná lana a také úchyt radiové antény. Na pravé bočnici pak byl velký plechový box, do kterého se pravděpodobně ukládaly potřeby pro čištění zbraně. Čelní stěna původní tankové kabiny byla ponechána a shora a ze stran na ni navázal na míru vyrobený čelní štít s výřezem pro hlaveň děla. Dělo bylo uvnitř bojového prostoru umístěno mírně napravo od podélné osy, zřejmě aby nalevo od něj zůstalo dost místa pro řidiče, který tudy musel prolézat ke své sedačce. Dělo bylo do vozidla přeneseno včetně svého podstavce, tudíž si pravděpodobně zachovalo svoji „pohyblivost“. To by znamenalo, že zbraň mohla měnit vertikální náměr v rozsahu od -1,5 do +70 stupňů a do stran se mohla pohybovat v rozsahu 14 stupňů, tedy 7 stupňů doleva a 7 doprava.

Pro dělo se používala dělená munice, to znamená, že se nabíjel zvlášť granát a zvlášť nábojnice s výmetnou náloží. Nabít přitom šlo šest různých velikostí výmetné nálože: při použití nejmenší nálože č. 1 opouštěl granát hlaveň rychlostí 122 m/s a dolétl do vzdálenosti až 1475 metrů. S náloží č. 2 to byla rychlost projektilu 152 m/s a dostřel 2125 metrů. Nálož č. 3 vymetla střelu z hlavně rychlostí 186 m/s do vzdálenosti až 3000 metrů, u nálože č. 4 to bylo 210 m/s a 3750 metrů, pátá nálož udělila střele rychlost 220 m/s a dolet 4375 metrů a konečně s největší náloží č. 6 dokázalo dělo vypálit granát rychlostí 240 m/s do vzdálenosti 4700 metrů.

Pohonná jednotka, převodovka a další vnitřní komponenty byly velmi pravděpodobně prostě převzaty spolu s podvozkem, takže improvizované samohybné dělo poháněl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru a výkonu 300 koní spojený s převodovkou Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Počet členů posádky, vezená zásoba munice, nebo celková hmotnost výsledného stroje, to jsou detaily, které se s jistotou již asi nikdy nedozvíme.

samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stejně tak známy žádné detaily ohledně jeho bojového nasazení (pokud vůbec k nějakému došlo). Každopádně se lze domnívat, že toto improvizované samohybné dělo svou bojovou hodnotou předčilo originální Bison II. Podvozek tanku Panzer III byl totiž mnohem robustnější, než podvozek lehkého Panzer II a jeho pohonná jednotka byla 2x silnější. Popsané samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III vzniklo zřejmě pouze v jediném exempláři, který se konce války evidentně nedočkal. Jeho vrak zůstal zřejmě někde v Africe a po válce byl pravděpodobně sešrotován.

 

 

10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e)

10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e), na pancíři můžete vidět tzv. Scotti Stern, znak 227. pěší divize Wehrmachtu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Lví podíl na vzniku tohoto lehkého samohybného děla měl velitel 12. baterie 227. dělostřeleckého pluku 227. pěší divize Wehrmachtu, kapitán Alfred Becker. V jeho osobnosti se snoubilo technické vzdělání, praxe s konstrukcí průmyslových strojů, činorodost a zkušenosti s fungováním dělostřelectva již z dob první světové války. A když do tohoto koktejlu osud v červnu 1940 přimíchal ještě patřičný kus náhody, začala se odvíjet nová a velmi zajímavá kapitola v historii německé obrněné bojové techniky. V květnu 1940 se 227. pěší divize zapojila do německého západního tažení proti Holandsku, Belgii a Francii. Po francouzské kapitulaci byla divize ponechána v Normandii k plnění strážní služby, a to u lamanšského pobřeží v oblasti Le Havre. Byla to oblast, ze které bylo mezi 10. a 13. červnem 1940 evakuováno cca 11 tisíc zejména britských vojáků. Jejich bojovou techniku však evakuovat nešlo, a proto ji Britové museli ponechat na místě.

Pro Beckera, kterého stroje všeho druhu očividně bavily, bylo takové množství nevyužité vojenské techniky, ležící mu doslova před nosem, bezesporu silným lákadlem. Když si prohlížel opuštěné britské tanky, napadlo jej, že by mohly skvěle posloužit jako nosiče děl. Pokud by jeho baterie namísto klasický tažených děl používala děla samohybná, vzrostla by její mobilita a jeho vojáci by měli v mnoha směrech jednodušší práci. A jelikož strážní služba v Normandii ve druhé polovině roku 1940 nejspíš nebyla nijak zvlášť dobrodružná, rozhodl se Becker, že využije dočasného klidu, svých znalostí a konexí a zkusí pro svoji jednotku taková samohybná děla vyrobit.

Z toho, co v okolí Le Havre zbylo po britských vojácích, se jako nejpoužitelnější jevil podvozek lehkého tanku Vickers Mk. VI. Motor i převodovka byly u tohoto typu uloženy v přední části korby, což bylo pro zamýšlenou přestavbu ideální, neboť v zadní části vozidla byl dostatek místa pro novou bojovou kabinu. Z lehkého tanku byla odstraněna bojová věž i část střechy korby. Původně šikmá zadní stěna korby byla přestavěna na svislou a odpovídajícím způsobem byly protaženy i boční stěny korby. Tím vznikl v zadní části dostatečně velký prostor pro dělo i jeho obsluhu. Přední část korby včetně stanoviště řidiče zůstala z většiny nezměněna. Musel však být zmenšen výduch vzduchu od motoru umístěný na levém boku a také výfukové potrubí včetně tlumiče muselo být přeloženo ze zadní části korby na přední část blatníku levého pásu.

střelecké zkoušky prvního nekompletního prototypu potvrdily, že podvozek britského lehkého tank německou houfnici ráže 105 mm bez problémů unese, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za výzbroj nového bojového vozidla byla zvolena lehká houfnice 10,5 cm leFH 16 ráže 105 mm, stará zbraň z dob první světové války, pro kterou to bylo v podstatě ideální využití. Becker plánoval obehnat bojový prostor posádky ze všech stran lehkým pancířem. Nejprve však bylo nutno ověřit, zda podvozek vůbec vybranou houfnici unese a vydrží zátěž, vznikající při její palbě. První jízdní a střelecké zkoušky tedy proběhly na vozidle s otevřenou kabinou bez pancéřové ochrany. Na základě těchto zkoušek byla na záď korby instalována sklopná podpěra pro lepší stabilitu během střelby. Celkové chování testovaného vozidla však bylo uspokojivé, takže vývojové práce mohly pokračovat.

Becker vymyslel přesné provedení pancéřování kabiny a následně jej rozkreslil do úrovně jednotlivých ocelových plátů. Výkresy pak odeslal firmě Krefelder Stahlwerke (která v té době již byla součástí koncernu Deutsche Edelstahlwerke) v jeho rodném Krefeldu. Kromě pancéřových desek požádal možná Becker firmu Krefelder Stahlwerke také o výrobu dalších dílů, např. podstavce pro houfnici, schránek na munici apod. Alfred Becker pro firmu Krefelder Stahlwerke dříve pracoval, takže zde měl určité nemalé konexe. Jinak by zřejmě neměl šanci jen tak si zde uprostřed války objednat výrobu ocelových plátů pro „pokoutně“ vyvíjené obrněné vozidlo. I když je otázkou, nakolik „pokoutný“ tento vývoj vlastně byl. Zcela jistě nešlo o Beckerovu ryze soukromou akci, už proto, že ve výsledku se netýkala pouze jeho baterie, ale celého praporu. Navíc ani při sebelepších konexích si nelze dost dobře představit, že by firma Krefelder Stahlwerke dodala ocelové desky jen tak zdarma a kapitán Becker by asi těžko platil jejich výrobu a přepravu z Německa do Francie z vlastní kapsy. Beckerův projekt také zaměstnával spoustu vojáků a mechaniků a využíval divizní dílenské vybavení. Je tedy značně nepravděpodobné, že by Becker celou věc konal bez požehnání svých nadřízených.

Ať už to bylo jakkoliv, firma Krefelder Stahlwerke objednané díly dodala a Beckerovi muži tak mohli během následujících šesti měsíců pomalu ale jistě postavit 12 samohybných houfnic leFH 16 na podvozku tanku Vickers Mk. VI. Pro přestavbu byly snad použity podvozku z tanků verze B a C, které se však od sebe vzhledově příliš nelišily. Z britského tanku zdědilo německé samohybné dělo podvozek se čtyřmi pojezdovými koly odpruženými párově pomocí vinutých pružin, dále šestiválcový benzínový motor Meadows o výkonu 88 koní, pětistupňovou převodovku Wilson a korbu s pancířem o maximální tloušťce pouhých 14 mm.

10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V zadní polovině vozidla byla pevná kabina svařená z pancéřových plátů o síle 14 mm na bocích a zádi a 22 mm na čele. Pancíř takové tloušťky dokázal odolat palbě průbojnými střelami ráže 7,92 mm a menším střepinám. Vzhledem k bojovému poslání stroje to byla celkem dostačující úroveň ochrany. Samohybka totiž nebyla určena k vedení přímého boje nablízko. Stejně jako klasické dělostřelectvo se měla držet za čelními jednotkami a poskytovat jim palebnou podporu z relativně bezpečné vzdálenosti od nepřítele (pálila na nepřítele přes hlavy vlastních vojáků). V čelní stěně kabiny byl výřez, který umožňoval omezený vertikální i horizontální pohyb zbraně. Na většině dochovaných fotografií mají popisovaná samohybná děla pancéřování brzdovratného zařízení pod hlavní, existují však i fotografie, na kterých jsou bez něj, a přitom se nezdá, že by šlo o poškození / ztrátu této části v boji (jinak je totiž celé vozidlo zcela v pořádku). Je tedy možné, že rané exempláře prostě pancéřování brzdovratného zařízení ještě neměly a snad bylo doplněno až později (foto ZDE).

Klasická tažená houfnice leFH 16 ráže 105 mm mohla pálit tříštivotrhavé granáty o hmotnosti 14,81 kg teoreticky až do vzdálenosti 9225 metrů. Je ale pravděpodobné, že v samohybném provedení byl maximální dostřel nižší, a to hned ze dvou důvodů. Posuzováno pouhým okem se jednak zdá, že čelní stěna dovolovala menší maximální náměr zbraně, než tomu bylo u klasické tažené houfnice, což by se samozřejmě projevilo na dostřelu. Co však zcela jistě omezovalo dostřel byl zákaz používání nejsilnější výmetné nálože č. 6. Pro houfnici se totiž používala dělená munice, takže se do hlavně zasouval nejprve granát a poté nábojnice, do které bylo možno vložit různé množství výmetné náplně (různý počet váčků s výbušninou). Podvozek britského lehkého tanku nebyl zrovna dvakrát robustní a palba s nejsilnější náplní by jej už příliš přetěžovala. Platilo tedy, že palba s náplní č. 1 až 3 nevyžaduje žádná opatření, palba s náplní č. 4 a 5 je možná pouze se sklopenou stabilizační opěrou (která byla umístěna na zadní stěně korby) a palba s náplní č. 6 je zakázána.

Posádku samohybného děla tvořili podle všeho čtyři vojáci. Jednak zde byl řidič, sedící odděleně v levé přední části korby, a dále velitel, střelec a nabíječ. Dochované fotografie ukazují, že při střelbě se řidič přesouval ze svého běžného stanoviště do bojové kabiny, kde zřejmě pomáhal s nabíjením. Velitel vozu měl své stanoviště v levém zadním rohu kabiny a jeho primárním pozorovacím zařízením byl nůžkový dělostřelecký periskop. Před velitelem seděl střelec, který zbraň zaměřoval pomocí periskopického zaměřovače Z.E. 34. Nalevo od střelce byla na boční stěně kabiny zavěšena radiostanice Fu.Spr.Gr. propojená s prutovou anténou v zadním rohu. Napravo od kanonu bylo možno na hranu čelní stěny uchytit kulomet MG 34 a získat tak obranný prostředek proti nepřátelské pěchotě. Bojová kabina byla shora otevřená, což usnadňovalo její odvětrávání, ale i míření a manipulaci s municí. Dovnitř se nastupovalo přes zadní stěnu, jejíž horní polovina byla sklopná. Z pramenů není úplně jasné, kolik munice si vlastně samohybná houfnice s sebou vezla. Fotografie interiéru ukazují nejméně 15 granátů uložených přímo uprostřed kabiny, 8 granátů uložených u levé a 8 u pravé stěny, tedy celkem 31 kusů.

v rámci přípravy k palbě se řidič přesouval ze svého stanoviště do bojového prostoru, aby pomáhal s nabíjením houfnice, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Popsané samohybné dělo dostalo oficiální označení 10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e). Celková hmotnost stroje činila nejspíš 6,5 tuny. Někdy bývá uváděno 8,2 tuny, což však zřejmě nebude pravda. Už oněch 6,5 tuny představovalo oproti původnímu britskému tanku Mk. VI nárůst zátěže podvozku o nějakých 23%, pokud by to mělo být 8,2 tuny, byl by to nárůst zátěže o 55%, což by již podvozek zřejmě nevydržel. Vozidlo dokázalo vyvinout úctyhodnou maximální rychlost okolo 50 km/h a dlouhodobě dokázalo na silnici bez problémů udržet rychlost okolo 40 km/h. 159 litrů benzínu dovolovalo dojezd až 280 km po silnici a cca 180 km v terénu.

Mimo 12 samohybných houfnic stihli Beckerovi muži během druhé poloviny roku 1940 přestavět ještě dalších 12 tanků Mk. VI na muniční vozidla, z dalších čtyř tanků udělali vozidla velitelská, a ještě postavili několik muničních vozů na podvozcích britských nákladních tahačů Bren Carrier. Beckerovo technické vzdělání a konstruktérské zkušenosti spolu s profesionálně vyrobenými pancéřovými deskami a dalšími díly se do výsledných vozidel velmi pozitivně promítly. Šlo sice o jakousi improvizaci s využitím dostupných podvozků a zbraní, ale celkové provedení samohybných děl 10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e) bylo opravdu velmi kvalitní, což se potvrdilo i během bojového nasazení. Vojáci si pochvalovali spolehlivost podvozku i pohonné soustavy, snadnou ovladatelnost díky malým rozměrům vozu a nízkou spotřebu paliva i při jízdě v terénu (většina chvály se tedy de facto týkala britského základu).

Díky úsilí Ing. Beckera se 227. pěší divize stala jediným německým útvarem svého druhu, který disponoval samohybným dělostřelectvem. Dokonce i tankové divize si o něčem takovém mohly v té době nechat jen zdát. A jak byla nová bojová vozidla podchycena organizačně? Běžný dělostřelecký pluk pěší divize (Artillerie-Regiment) sestával ze čtyř praporů (Abteilung) z nichž tři byly lehké (děla ráže 105 mm) a jeden těžký (děla ráže 150 mm). Každý prapor měl přitom tři baterie po čtyřech dělech (tj. celkem 12 děl na prapor).

čtveřice vojáků neměla v bojovém prostoru neměla právě dvakrát moc pohodlí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na přelomu roku 1940 a 1941 (tedy zhruba v době dokončení všech 12 samohybek) přibyl v organizační struktuře 227. dělostřeleckého pluku pátý prapor. Pod něj byla převedena Beckerova 12. baterie (která doposud spadala pod čtvrtý prapor) a zároveň byla vytvořena nová baterie číslo 13. Literatura to sice výslovně neuvádí, ale z popsaných souvislostí se lze domnívat, že Beckerovy samohybné zbraně byly soustředěny do nového praporu č. 5 v rámci převedené 12. baterie a nové 13. baterie. Pokud tomu tak skutečně bylo, znamenalo to, že na dvě baterie připadalo celkem 12 samohybných děl, a tudíž byly obě početnější, než velely předpisy.

V září 1941 byla 227. pěší divize včetně svého dělostřeleckého pluku převelena do severního Ruska k Leningradu. Od prosince se divize aktivně zapojovala do bojů proti Rudé armádě a pro svou vysokou mobilitu se brzy stala jakýmsi „požárním sborem“, který byl vysílán na ohrožené úseky fronty. Informace o úspěchu Beckerových samohybek brzy prosákly až k představitelům německého zbrojního úřadu (Waffenamt) a ti se rozhodli očividně talentovaného konstruktéra využít. V následujících letech tak Ing. Becker v čele tzv. Baukommanda připravil konverzi celé řady kořistních vozidel na bojovou techniku pro Wehrmacht.

 

 

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f) na seřadišti ukořistěné techniky, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Mezi technikou ukořistěnou Němci po dobytí Francie bylo i větší množství lehkých průzkumných tanků AMR. Němci se rozhodli využít těchto strojů pro vlastní potřebu. Menší množství tanků bylo zbaveno původní věže s 25-ti milimetrovým kanonem a přestavěno na nosiče pro německý minomet sGrW 34 ráže 80 mm.

Zbraň byla upevněna na střeše trupu a obehnána nástavbou snýtovanou z ocelových plechů o síle 10 mm. Boční stěny nástavby byly v polovině výšky zalomené a zešikmené směrem dolů i nahoru. Shora a zezadu byla potom nástavba otevřená. Ústí hlavně pěchotního minometu vyčnívalo nad stěny nástavby.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost vozu činila 9 tun a motor Renault o výkonu 82 koňských sil mu dokázal na silnici udělit maximální rychlost 55 km/h. V terénu potom nejvyšší rychlost klesla zhruba na 35 km/h.

Přestavba francouzských tanků probíhala na přelomu let 1943 a 1944. Přesný počet postavených samohybných minometů není znám, stejně jako historie jejich bojového nasazení.

 

 

10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f)

samohybné dělo 10,5 cm lFH 18/4 na podvozku francouzského tahače Lorraine 37L, zde verzi od Baukommanda Becker, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na přelomu let 1941 a 1942 bylo Němcům už definitivně jasné, že Sovětskou armádu podcenili. Německý zbrojní úřad proto horečnatě pracoval na celé řadě projektů, jejichž cílem bylo dostat k jednotkám na frontě co nejrychleji co největší množství nových a účinnějších zbraní, které by pomohly získat převahu nad protivníkem. Samostatnou oblastí přitom bylo hledání protitankových zbraní, jež by si poradily s nečekaně vyspělými ruskými tanky T-34 a KV-2. Hlavním prostředkem pro jejich ničení se měl stát nový kanon Pak 40 ráže 75 mm vyvinutý firmou Rheinmetall. V rámci maximalizace efektivity jeho nasazení však armáda volala také po jeho samohybné verzi. Kde pro ni ale rychle vzít nějaký použitelný podvozek, aniž by to bylo na úkor produkce vlastních tanků?

Jednou ze zvažovaných možností byla instalace kanonu na podvozek některého z plně pásových vozidel, které Němci ukořistili při předešlých bojích v západní Evropě a která tedy byla k dispozici v podstatě ihned a zdarma. A právě při těchto úvahách zaznělo na zbrojním úřadě jedno jméno, které slibovalo potřebné praktické zkušenosti. To jméno bylo Alfred Becker, vystudovaný konstruktér a velitel dělostřelecké baterie při 227. pěší divizi, toho času bojující v severním Rusku. Alfred Becker totiž společně s vojáky své jednotky během druhé poloviny roku 1940 svépomocně postavil dvanáct samohybných houfnic leFH 16 ráže 105 mm na podvozcích ukořistěných britských tanků Vickers Mk. VI. Když byla jeho divize v září 1941 odeslána na východní frontu, dostaly Beckerovy výtvory příležitost předvést co dovedou… a ukázalo se, že vzhledem k jejich pořizovací ceně jde o velmi účinné bojové stroje. Dařilo se jim dokonce až tak, že se informace o tom donesly až do Berlína.

Zástupci zbrojního úřadu proto Beckera oslovili, povolali zpět z fronty a dali dohromady s inženýry firmy Alkett, aby společně navrhli přestavbu ex-francouzského nákladního tahače Lorraine 37L na stíhač tanků vyzbrojený kanonem Pak 40. Z pramenů není zcela zřejmé, zda to bylo součástí armádního zadání či nikoliv, ale kromě zmiňovaného stíhače tanků připravil Becker rovnou dva další návrhy, a to na osazení podvozku Lorraine lehkou houfnicí leFH 16 nebo leFH 18 ráže 105 mm a těžkou houfnicí sFH 13 ráže 150 mm. V květnu 1942 tedy mohly být Vůdci předvedeny hned tři různé možnosti využití francouzských podvozků, a Hitlerovi se líbily všechny! Když byl Vůdce informován, že v německých armádních skladech techniky (tzv. Heeres-Kraftfahrpark, neboli H.K.P.) v Paříži a polském Bílsku (německy Bielitz) je k dispozici nejméně 160 provozuschopných tahačů Lorraine 37L, rozhodl, že 60 z nich má být přestavěno na stíhač tanků, 40 na samohybnou houfnici ráže 150 mm a konečně 60 jich má být přebudováno k nesení houfnice ráže 105 mm. Rovnou si ale můžeme říct, že lehkých samohybných houfnic na uvedeném podvozku nakonec vzniklo mnohem méně, než byl tento původní plán.

10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) zde verzi od firmy Alkett, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prvních 12 samohybných houfnic leFH 18 na podvozku tahače Lorraine vyrobila podle Beckerova návrhu firma Alktett, a to buď v září nebo listopadu 1942. V té době již Alfred Becker v Alkettu nepůsobil. Přesídlil totiž z pověření ministerstva zbrojní výroby do Francie, aby zde stanul v čele tzv. Baukommanda Becker (někdy též Baustab Becker) a organizoval přestavbu další použitelné kořistní techniky na bojová vozidla pro německý Wehrmacht. A právě v dílnách Beckerova Baukommanda vzniklo do září 1943 dalších 24 samohybek uvedeného typu, a to ve dvou výrobních sériích po 12 kusech. Celkem jich tedy bylo postaveno 36 kusů, nešlo však o identické stroje. Vozidla z každé výrobní série se od sebe mírně lišila, takže na fotografiích lze např. vidět 3 různá provedení pancéřování bojové kabiny (viz foto ZDE). Podle některých autorů bylo postavenou pouze 24 vozidel tohoto typu, 12 firmou Alkett a 12 Baukommandem.

Francouzský tahač Lorraine 37L (Němci označovaný jako Lorraine Schlepper) měl motor umístěný ve střední části trupu, zatímco záď byla určena pro nákladní prostor. Pro konverzi na samohybné dělo to bylo ideální uspořádání, protože zadní část mohla být relativně snadno přestavěna na bojovou kabinu. A tak se také stalo. Přední část korby zůstala v podstatě beze změny, pouze výduchy pro ohřátý vzduch proudící od motoru, byly přesunuty ze stropu na boky, kde pro ně byly v pancíři vytvořeny zamřížované otvory. Podvozek sestával na každém boku ze šestice pojezdových kol opatřených masivní gumovou obručí a zavěšených párově pomocí listových pružin. Vpředu bylo kolo hnací, vzadu kolo napínací. Pásy byly široké pouhých 22 cm.

Pancéřování korby bylo nejsilnější na čele, kde dosahovalo 12 mm, na bocích to bylo 9 mm a dno a strop měly sílu pouze 6 mm. V trupu zůstal samozřejmě také původní francouzský motor Delahaye 135, což byl benzínový šestiválec o objemu 3,556 litru a výkonu 70 koní. Stejně tak byla převzata i původní pětistupňová převodovka. Bojový prostor, vytvořený v zadní části stroje, obepínal vysoký ochranný pancíř svařený a snýtovaný z rovných desek o síle 10 mm. Tento pancíř tedy nestačil ani proti průbojným puškovým či kulometným nábojům, ale pouze proti běžné munici a jen drobným střepinám. Použití silnějšího pancíře však bránila omezená nosnost podvozku. Původní francouzský tahač Lorraine 37L vážil 6,05 tuny a ve svém nákladovém prostoru mohl vézt až 810 kg materiálu. Jeho podvozek byl tedy dimenzován na cca 6,86 tuny přímé zátěže, ale hmotnost samohybného děla činila 7,7 tuny. Kupodivu se to nijak negativně neprojevilo na jízdních vlastnostech (alespoň tedy na těch „papírových“). Maximální rychlost samohybky zůstala totiž stejná, jako u původního tahače, tj. 35 km/h.

10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) s netypickou stříškou nad motorovým prostorem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samohybné dělo dostalo krkolomný oficiální název 10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) (i když lze narazit i jiná označení). Prameny se bohužel jaksi nemohou shodnout na velikosti posádky tohoto stroje. Podle jedněch bylo na palubě 5 mužů: řidič, velitel, střelec a dva nabíječi, podle druhých to byli pouze 4 muži: řidič, velitel, střelec a nabíječ. Je docela dobře možné, že vojáci byli opravdu pouze čtyři, ale řidič v rámci přípravy ke střelbě opouštěl své stanoviště v korbě a přesouval se do bojového prostoru, kde pak dočasně fungoval jako druhý nabíječ. V rámci německých samohybných děl by to nebylo nijak výjimečné a vysvětlovalo by to onoho „pátého“ člena posádky. Ještě doplňme, že velitel měl zároveň na starost také obsluhu radiostanice typu Fu.Spr.Gr.

Bojový prostor byl shora otevřený, což bylo pro německá samohybná děla naprosto standardní řešení. Otevřený strop dovoloval mnohem lepší výhled a odvětrávání a vzhledem k určení bojového stroje neznamenal žádnou zásadní bezpečnostní slabinu. Samohybná děla totiž nebyla určena k přímému styku s nepřítelem. Měla se držet několik kilometrů za vlastními čelními útvary a z relativního bezpečí pálit přes jejich hlavy na nepřítele, kterého většinou ani neviděla.

Hlavní výzbroj samohybky tvořila již opakovaně zmiňovaná lehká houfnice leFH 18 ráže 105 mm, nebo přesněji její verze 18/4 upravená právě pro montáž do popisovaného stroje. Houfnice používala dělenou munici, tzn, že se nabíjel nejprve granát a následně patrona s prachovou náplní. Dostřel zbraně bylo možné regulovat skrz velikost výmetné náplně, tedy počet váčků s prachem, které se do patrony vkládaly. U klasické vlečené leFH 18 bylo na výběr ze šesti velikostí náplně. Je ovšem dost možné, že u samohybné varianty bylo používání nejsilnější nálože zakázáno (nebylo by to nic výjimečného). Pro zmírnění zpětného rázu zbraně (a tím pádem snížení namáhání podvozku při střelbě) byla hlaveň houfnice opatřena úsťovou brzdou. Na fotografiích ji lze spatřit ve dvou různých provedeních. Na palubu stroje se vešlo pouze 20 kusů munice. Samohybka nedisponovala žádnou sekundární zbraní zabudovanou tzv. „pod pancířem“. Posádky s sebou však nejspíš vozily volně ložený kulomet a samopaly pro blízkou obranu palbou přes okraje bojové kabiny.

10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) při střelbě, všimněte si sklopené zadní podpěry pro lepší stabilitu vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

I když se to na první pohled nezdá, zbraň byla uložena vlastně až někde nad zadní třetinou podvozku a podstatným způsobem tedy posouvala těžiště celého vozidla dozadu. Z důvodu menšího namáhání zadní části šasi a také pro celkově lepší stabilitu byla proto pod přesahují zadní část bojové kabiny instalována sklopná podpěra. Během přesunů byla zvednutá k zadnímu pancíři a před palbou se sklápěla dolů. Pokud jde o bojové nasazení, znám je osud pouze 24 vozidel, která byla zařazena pod Panzer Artillerie Regiment 155 z 21. Panzer Division. V červnu 1944 se všechny zapojily do boje proti spojencům po jejich vylodění v Normandii. Jejich počet postupně klesal až byly poslední z nich ztraceny v tzv. Falaiské kapse v srpnu 1944.

Spíše pro zajímavost ještě doplníme, že existují fotografie, které zachycují minimálně jeden exemplář 10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper se zajímavou úpravou, o níž se žádná literatura ani slovem nezmiňuje. Nad stropem korby, přímo před bojovou kabinou, se objevila jakási nová zvýšený stříška. Jelikož se v těchto místech nelézaly zamřížované průduchy pro přívod vzduchu k motoru je možné, že šlo o "štít", který měl chránit motorový prostor např. před střepinami, nebo možná i před zatékáním vody při dešti. Zda šlo jen o nějakou pokusnou instalaci na jediný exemplář, nebo bylo takto upraveno více strojů, to bohužel není známo. Fotografie takto upravené samohybky si každopádně můžete prohlédnout ZDE.

 

 

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f)

těžké samohybné dělo ráže 150 mm na podvozku francouzského tahače Lorraine 37L, které padlo do rukou Britů v severní Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve druhé polovině roku 1940 postavili vojáci a mechanici z 227. dělostřeleckého pluku 227. pěší divize Wehrmachtu pod vedením kapitána Alfreda Beckera prakticky vlastními silami 12 improvizovaných samohybných děl ráže 105 mm. Jako základ jim přitom posloužily jinak nepotřebné podvozky z ukořistěných britských tanků Vickers Mk. VI. Za velmi nízkých nákladů se tak podařilo vyrobit bojové stroje, které se během nasazení na východní frontě osvědčily jako spolehlivé a účinné zbraně. Úspěchu těchto samohybných děl si brzy všimli i představitelé německého zbrojního úřadu (Waffenamt) a rozhodli se očividného talentu ing. Beckera více využít.

Psal se totiž konec roku 1941 a německá armáda se na bojišti musela potýkat s obrovským množstvím sovětských tanků, mezi nimiž vyčnívaly obzvlášť nebezpečné typy T-34 a KV-2. Němci potřebovali velmi rychle dodat svým vojákům co největší množství zbraní, schopných poradit si s těmito ruskými obrněnci. Hlavní roli přitom měl hrát nový protitankový kanon Pak 40 ráže 75 mm, jehož vývoj byl tehdy právě dokončen a firma Rheinmetall se již připravovala na zahájení jeho masové výroby. Na základě dobrých zkušeností s prvními stíhači tanků začali zástupci armády už rovnou plánovat, jak by mohli tento kanon učinit samohybným. Jednou z možností bylo instalovat jej na podvozek některého z dostupných kořistních pásových vozidel, např. francouzských. A právě tehdy si na zbrojním úřadě vzpomněli na Alfreda Beckera a rozhodli se dát jej dohromady s inženýry firmy Alkett, kteří měli zkušenosti se stavbou prvního německého stíhače tanků Panzerjäger I.

Začátkem roku 1942 byl proto Becker stažen z východní fronty (kde pobýval se svým 227. dělostřeleckým plukem) a odeslán do berlínského závodu firmy Alkett. Společně se zdejšími konstruktéry prozkoumal Becker možnost instalace kanonu Pak 40 na podvozek francouzského nákladního tahače Lorraine 37L (Němci označovaného jako Lorraine Schlepper (f)). Tento podvozek se vzhledem ke své konstrukci a nosnosti jevil jako použitelný pro instalaci zmíněné zbraně i lehkého pancíře pro ochranu její obsluhy. Nebyl by to však starý dělostřelec Becker, kdyby rovnou neprozkoumal také možnost instalovat na podvozek lehkou nebo těžkou houfnici ráže 105 resp. 150 mm a ukázalo se, že i toto je proveditelné. Když v květnu 1942 proběhla prezentace návrhu samohybných zbraní na podvozku Lorraine Schlepper, ležely tedy na stole hned tři varianty: stíhač tanků s kanonem Pak 40 ráže 75 mm, lehká samohybná houfnice leFH 16 ráže 105 mm a těžká samohybná houfnice sFH 13 ráže 150 mm.

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f), všimněte si sklopené zadní podpěry, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Hitler byl s prezentovanými návrhy spokojen a zeptal se, kolik těchto kořistních francouzských podvozků má německá armáda vlastně k dispozici. Odpověď byla, že v armádních skladech techniky (tzv. Heeres-Kraftfahrpark, neboli H.K.P.) v Paříži a polském Bílsku (německy Bielitz) se nachází nějakých 160 provozuschopných exemplářů. Vůdce tedy rozhodl, že 60 z nich má být přestavěno na stíhač tanků, dalších 60 má nést houfnici ráže 105 mm a posledních 40 houfnici ráže 150 mm. Později byly tyto počty ještě upraveny nicméně nejvyšší prioritu dostala jednoznačně výroba 30 kusů těžkých samohybných houfnic ráže 150 mm, a to pro potřeby Rommelových jednotek v severní Africe. Jejich urychlenou výrobou byla pověřena firma Alkett a Alfred Becker byl do této společnosti dočasně přidělen, aby na vše dohlédl.

Francouzský tahač Lorraine měl motor umístěný ve střední části trupu, zatímco záď byla vyhrazena pro nákladní prostor. Pro konverzi na samohybné dělo to bylo ideální uspořádání, protože zadní nákladní prostor mohl být relativně snadno přestavěn na bojovou kabinu. A tak se také stalo. Přední část korby zůstala v podstatě beze změny, pouze výduchy pro ohřátý vzduch proudící od motoru, byly přesunuty ze stropu na boční stěny těsně před pancíř bojové kabiny (těžko si představit, že by konstruktéři nechali horký vzduch proudit původními průduchy do bojové kabiny… šlo přece o vozidlo pro africké bojiště, takže v kabině bylo nejspíš i bez toho pořádné horko).

Podvozek, převzatý z francouzského tahače, sestával na každém boku ze šestice pojezdových kol opatřených masivní gumovou obručí a zavěšených párově pomocí listových pružin. Vpředu bylo kolo hnací, vzadu kolo napínací. Pásy byly široké pouhých 22 cm. Pancéřování korby bylo nejsilnější na čele, kde dosahovalo 12 mm, na bocích to bylo 9 mm a dno a strop měly sílu pouze 6 mm. V trupu zůstal samozřejmě také původní francouzský motor Delahaye 135, což byl benzínový šestiválec o objemu 3,556 litru a výkonu 70 koní. Stejně tak byla převzata i původní pětistupňová převodovka. Bojový prostor, vytvořený v zadní části stroje, obepínal vysoký ochranný pancíř svařený a snýtovaný z rovných desek. Na první pohled se sice bojová kabina může zdát obrovská, je to však dáno spíše jejím poměrem k dosti subtilnímu podvozku (původní tahač Lorraine byl široký pouhých 157 cm). Ve skutečnosti nebyla bojová kabina nijak zvlášť prostorná a v zadní části musela být dokonce výrazně protažená za pásy, aby se do ní zbraň s obsluhou vůbec vešla.

další 15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) ukořistěný Brity v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Pancéřování bojového prostoru mělo sílu 10 mm na čele a 8 mm na bocích, což znamená, že nestačilo ani proti průbojným puškovým či kulometným nábojům, ale pouze proti běžné munici a jen drobným střepinám. Silnější pancéřování však nebylo možno použít, neboť další nárůst hmotnosti už by vozidlo nesneslo. Původní francouzský tahač Lorraine 37L vážil 6,05 tuny a uvezl 810 kg materiálu přímo v nákladovém prostoru a dalších 690 kg v přívěsu. Jeho podvozek byl tedy dimenzován na cca 6,86 tuny přímé zátěže a prvky pohonu a řízení počítaly se taháním celkové masy 7,55 tuny. Samohybné dělo, které Němci na podvozku postavili, však vážilo 8,5 tuny. Podvozek zvládal tento nárůst v podstatě bez problémů, což jen potvrzuje, že od Francouzů šlo o opravdu zdařilou konstrukci. Také teoretická maximální rychlost samohybky zůstala stejná, jako u původního tahače, tj. 35 km/h. V praxi však dokázal stroj udržet na silnici cestovní rychlost jen cca 20 km/h a v terénu pak pouhých 8 km/h. Zásoba 110 litrů benzínu postačovala na ujetí nějakých 135 km po silnici.

Jak již bylo řečeno, hlavní výzbroj samohybky tvořila těžká polní houfnice sFH 13 ráže 150 mm (sFH = schwere Feldhaubitze). Šlo o zbraň vyráběnou mezi lety 1913 a 1918 firmou Krupp. Po zavedení modernějších houfnic sFH 18 byly staré sFH 13 postupně uloženy do armádních rezerv, případně přesunuty k výcvikovým jednotkám a k jednotkám pobřežního dělostřelectva. Po dobytí Belgie a Holandska v roce 1940 si Němci vzali zpět nezanedbatelné množství těchto zbraní, které museli uvedeným zemím odevzdat po první světové válce. Němci tedy měli těchto houfnic k dispozici více, než mohli rozumně využít (vojáci chtěli spíš modernější kousky, než tyto „stařenky“).

Houfnice sFH 13 měla hlaveň o délce cca 17 násobků ráže s brzdovratným zařízením umístěným pod hlavní. Pro zbraň se používala dělená munice, to znamená, že se nejprve nabíjel samotný granát (který mimochodem vážil cca 40 kg) a následně nábojnice s příslušným množstvím výmetné náplně. Výmetná náplň se do nábojnice vkládala ve formě váčků, kterých bylo možno vložit od jednoho do sedmi kusů. Při použití nejsilnější náplně (7 váčků) dokázala houfnice poslat granát do vzdálenosti 8600 až 8900 metrů. V rámci instalace na samohybný podvozek však musela být palba s nejsilnějšími výmetnými náplněmi č. 6 a 7 zakázána, neboť při jejich použití docházelo k neúměrnému zatížení podvozku. V samohybné variantě tak byl maximální dostřel houfnice uměle omezen na „pouhých“ 6200 metrů.

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) ve Francii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jaké byly možnosti stranového odměru a výškového náměru houfnice po její instalaci na francouzský podvozek není z pramenů bohužel jisté. Podle série Panzer Tracts byl vertikální náměr možný v rozsahu od 0 do +14 stupňů, což je však očividný nesmysl a dokazuje to celá řada fotografií samohybky s hlavní zvednutou v mnohem větším úhlu. Skutečný maximální náměr byl tedy pravděpodobně 40 až 45 stupňů. Pokud jde o horizontální odměr, uvádí série Panzer Tracts rozsah 7 stupňů do každé strany, tedy celkem 14 stupňů. To by však bylo víc, než kolik zvládala houfnice ve své originální tažené verzi, a to je rovněž krajně nepravděpodobné. Rozsah odměru byl tedy nejspíš pouze 7 stupňů celkově čili 3,5 stupně na každou stranu.

Houfnice byla na podvozku umístěna v podstatě až v jeho zadní třetině. Když k tomu připočteme již zmíněné výrazné protažení bojové kabiny dozadu nad pásy, je zřejmé, že těžiště vozidla se nalézalo hodně vzadu. Pro lepší stabilitu během střelby byla proto na zádi instalována mohutná sklopná opěra. U raných vozidel byla tato opěra kratší, několik málo pozdních vozidel však podle všeho dostalo opěru podstatně delší (rozdíl je vidět např. na snímcích ZDE). Během jízdy zůstávala zvednutá, před střelbou se spustila na zem. Spuštění i zvednutí opěry zvládli vojáci zřejmě bez nutnosti opustit bojovou kabinu, pouze pomocí řetězu a kladky. Během jízdy se hlaveň houfnice ukládala do podstavce, aby nedocházelo k jejím otřesům a vibracím. Tento podstavec byl umístěn na hraně čelní stěny korby. U raných vozidel byl dost možná pevný, nebo se sklápěl přímo, tedy někdo z vojáků musel až k němu. Existují však fotografie, na kterých vede z bojové kabiny k podstavci pod hlavní táhlo v podobě dlouhé tyče. Zřejmě šlo o další zlepšovák zavedený v průběhu výroby, který umožňoval vojákům sklopit podstavec dálkově bez nutnosti opustit kabinu (foto ZDE).

Posádku samohybné houfnice tvořili 4 muži: velitel, střelec, nabíječ a řidič. Řidič seděl v přední části korby a ostatní nejspíš v bojové kabině (teoreticky mohl v korbě vedle řidiče sedět ještě jeden muž, ale v praxi tomu tak nejspíš nebylo, protože úzký trup byl pro dva dost těsný). K nástupu a výstupu sloužila řidiči odklopná čelní deska před jeho stanovištěm, vojáci v bojové kabině nastupovali poněkud krkolomně skrze otevíratelný horní díl zadního pancíře (což bylo nejspíš možné i při zvednuté zadní opěře). Nakládání 40 kg těžkých granátů přes vysoký pancíř kabiny zřejmě nebyl žádný med. Mimochodem vzhledem k omezenému vnitřnímu prostoru se jich do samohybky vešlo pouhých 8 kusů, další munici musel vést doprovodný muniční vůz. Samohybná houfnice nedisponovala žádnou zabudovanou zbraní pro blízkou obranu proti pěchotě nepřítele. Vojáci však měli s sebou na palubě kulomet MG34 a dva samopaly MP38. Kulomet bylo možno uchytit do držáku v pravém předním rohu kabiny a pálit z něj přes okraj pancíře (foto ZDE).

vrak samohybného děla sFH 13/1 na podvozku tahače Lorraine někde v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Bojová kabina neměla žádný strop, což bylo v té době pro německá samohybná děla všeho druhu v podstatě standardní řešení. Taková konstrukce umožňovala posádce lepší výhled a snadnější míření. Otevřená kabina také lépe větrala a usnadňovala vojákům pohyb a manipulaci s municí. Absence pevného stropu rovněž znamenala nemalou úsporu hmotnosti a výrobních nákladů. Na druhou stranu byla posádka vystavena nepříznivému počasí, což se řešilo přetažením nepromokavé celty. Z pohledu bezpečnosti nepředstavoval otevřený strop nijak zásadní problém, neboť samohybné dělo nebylo určeno k vedení přímého boje s nepřítelem. Jeho posláním bylo poskytovat palebnou podporu čelním jednotkám z relativně bezpečné vzdálenosti od protivníka.

Těžká samohybná houfnice dostala oficiální označení 15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f). Prvních 30 urgentně potřebných vozidel pro Afrika Korps bylo dokončeno již v červnu 1942 a koncem srpna téhož roku již bojovaly v oblasti okolo El Alameinu. V tu chvíli se zdálo, že se Němcům podařilo při velmi nízkých pořizovacích nákladech získat stroj solidní bojové hodnoty a byla by tedy škoda v jeho výrobě nepokračovat (když byly k mání další podvozky i houfnice). Hitler tedy nařídil kapitánu Beckerovi, aby se přesunul přímo do Francie a zorganizoval zde přestavbu další použitelné kořistní techniky na samohybné zbraně. Při německém ministerstvu zbrojní výroby byl za tímto účelem vytvořen speciální útvar nazvaný buďto Baukommando Becker nebo Baustab Becker a Alfred Becker byl (jak jinak) jmenován jeho velitelem. Baukommando dostalo k dispozici tři původně francouzské továrny nalézající se v Paříži nebo jejím bezprostředním okolí. Byla to továrna Matford v Poissy, továrna Talbot v Suresnes a konečně továrna Hotchkiss přímo v Paříži.

Becker si pro splnění úkolu vyžádal zpět z fronty své staré kamarády z 12. baterie 227. dělostřeleckého pluku, se kterými v roce 1940 vytvořil první přestavby britských tanků Vickers Mk. Ústředí svého Baukommanda si Becker zřídil v továrně Matford v Poissy a ihned se pustil do výroby další série těžkých samohybných houfnic sFH 13 na podvozku tahače Lorraine 37L. Baukommando Becker zhotovilo v průběhu července a srpna 1942 pravděpodobně 64 těchto vozidel, což spolu s první třicítkou znamená celkové výrobní skóre 94 kusů. Podle některých autorů však Becker postavil ne 64, ale 72 vozidel, což celkový počet zvedalo na 102, a existují dokonce i teorie, že firma Alkett postavila nakonec ještě další 64 strojů, čímž součet posunula až na 166 exemplářů. Minimálně poslední uvedený údaj se však jeví jako dosti nepravděpodobný. Většina dochovaných fotografií tohoto stroje pochází z Afrického bojiště, kde jich bylo prokazatelně nasazeno pouze 30 (resp. 23) kusů. Bylo by krajně podivné, pokud by na jiných bojištích bylo nasazeno 4,5x více těchto strojů (30 vs. 136) a dochovalo by se tak málo jejich snímků.

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) ve Francii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno, upraveno

Jak již bylo řečeno, prvních 30 nových samohybných houfnic bylo dokončeno v červnu roku 1942. Tato vozidla měla být rozdělena po 12 mezi 15. Panzer Division a 21. Panzer Division a zbývajících 6 měla obdržet 90. lehká africká divize (což byly všechno jednotky Rommelova Afrika Korpsu). Na černý kontinent však nakonec dorazilo pouze 23 vozidel, neboť 7 jich bylo cestou přes středozemní moře potopeno. V důsledku toho si všechny vozidla rozebraly pouze dvě zmíněné tankové divize: 15. Panzer Division jich získala 12 (tedy dost k vyzbrojení tří čet po čtyřech samohybkách) a 21. Panzer Division dostala pouze 11 strojů. Bojový křest prodělala samohybná děla na přelomu srpna a září 1942 v oblasti egyptského El Alameinu. Během pěti dnů bojových akcí od 30. srpna do 3. září 1942 přišla 15. Panzer Division o tři popisovaná samohybná děla. K 23. říjnu 1942 měly 15. a 21. tanková divize dohromady k dispozici ještě 19 samohybných houfnic sFH 13 na podvozku Lorraine, ovšem už 2. prosince 1942 nebyla v hlášení ani jedna z nich. Během pouhých 6 týdnů byly všechny ztraceny.

64 samohybných houfnic ze druhé výrobní série bylo použito k vyzbrojení dvou samostatných dělostřeleckých pluků nazvaných Gepanzerte Artillerie-Regiment 1 (Sfl.) a Gepanzerte Artillerie-Regiment 2 (Sfl.). Každý z nich obdržel 30 vozidel, která byla v rámci pluku rozdělena do pěti baterií po šesti samohybkách. V prosinci 1942 však byl Gepanzerte Artillerie-Regiment 1 (Sfl.) rozpuštěn a jeho vozidla byla rozdělena mezi tři pěší divize dislokované ve Francii. Gepanzerte Artillerie-Regiment 2 (Sfl.) byl později přeznačen na Panzer Artillerie-Regiment 155 a začleněn do znovu zformované 21. Panzer Division (původní 21. tanková divize byla zničena v Africe a následně znovu vybudována ve Francii). Když se v červnu 1944 Spojenci vylodili v Normandii, měla 21. Panzer Division k dispozici 24 samohybných houfnic sFH 13 na podvozku Lorraine. Tři z nich byly ztraceny ještě v průběhu června, dalších devět v červenci a většina ostatních v srpnu toho roku. K 1. listopadu 1944 hlásila 21. tanková divize již pouze jediné vozidlo tohoto typu.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rovněž ukořistěný francouzský tank Hotchkiss H 38 se stal objektem zájmu Baukommanda Becker. Kromě stíhače tanků Marder I vznikla na jeho podvozku rovněž samohybná houfnice. Rozměrná hranatá nástavba byla převzata ze zmíněného stíhače tanků, jen místo protitankového kanonu byla instalována houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. To si samozřejmě vyžádalo jisté úpravy čelní stěny nástavby, kterou procházela hlaveň zbraně.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost samohybky dosahovala 12,5 tuny a motor o výkonu 120 koní jí dokázal na silnici udělit maximální rychlost 36 km/h. Celkem bylo v dílnách Baukommanda vyrobeno 48 exemplářů tohoto stroje.

 

 

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Kromě výroby stíhače tanků Marder I posloužil podvozek ukořistěného francouzského tanku FCM 36 rovněž k výrobě samohybné houfnice ráže 105 mm. Na podvozku tanku byla postavena hranatá nástavba, velmi podobná té, kterou nesl již zmíněný stíhač tanků Marder I. Tentokrát však byla v nástavbě ukryta jiná zbraň, lehká polní houfnice FH 16 s maximálním dostřelem více než 7000 metrů. Síla pancéřování nástavby byla 20 mm.

Doplňkovou výzbrojí stroje byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený na hraně čelní stěny nástavby. Střechu nástavba neměla a posádka ji tedy musela přetahovat nepromokavou celtou na ochranu před nepříznivým počasím. Hmotnost stroje činila 12,8 tuny což byla pro motor Berliet MDP o výkonu 83 koní hodně velká zátěž. Maximální rychlost stroje na silnici proto činila pouhých 24 km/h. Posádku samohybky tvořili čtyři muži. Těchto strojů vzniklo celkem 48 exemplářů. Bojově byly nasazeny převážně na západní frontě proti postupujícím spojencům.

 

 

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalšími stroji ukořistěnými po pádu Francie v roce 1940 byly těžké tanky Char B různých verzí. Mohutné tanky o hmotnosti 32 tun, vyzbrojené kanonem ráže 75 mm v trupu a druhým kanonem ráže 47 mm v otočné věži, Němci velmi rádi přijali za své. Kromě jejich přímého využití se však ještě rozhodli přestavět část těchto tanků na samohybná děla.

Z tanků byla odstraněna věž a nahrazena vysokou a úzkou nástavbou z 20 milimetrů silných ocelových plechů. Nástavba v sobě skrývala polní houfnici FH 18/3 ráže 105 mm. Nástavba byla shora otevřená, takže se posádka musela před vrtochy počasí chránit přetažením impregnované celty. Základem pro přestavbu se staly tanky verze Char B-1 bis, Němci ovšem vedené jako Char B2.

Přestavbou francouzských tanků se zabývala firma Rheinmetall Borsig z Düsseldorfu. Na samohybná děla s oficiálním označením 10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f) jich bylo celkem upraveno pouhých 16 kusů.

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V souvislosti s ukořistěným tankem Char B ještě stojí za zmínku jeho přestavba na samohybný plamenomet. Z původního tanku byl prostě jen demontován korbový kanon ráže 75 mm a nahrazen výmetnou hlavní plamenometu. Zásoba hořlavé směsi na palubě umožňovala asi dvěstě krátkých zášlehů plamene do vzdálenosti cca 40 metrů. Celkem bylo vyrobeno asi 20 kusů těchto strojů oficiálně označovaných Flammenwerferpanzer Renault B2 (f).

 

 

10,5 cm LG auf Gepanzerter Munitionsschelepper VK 3.01

technologický demonstrátor samohybného děla na podvozku VK 3.01 s dřevěnou atrapou bojové kabiny i zbraně, všimněte si krátké hlavně a zaslepeného pravého průzoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samohybné dělo, které je popsáno na následujících řádcích, byste v hlášeních bojových jednotek hledali marně. Nedočkalo se totiž ani sériové výroby, ani stavby prototypu, který by snad mohl projít ostrými zkouškami na frontě. Jeho vývoj skončil ve fázi pouhé makety s dřevěnou atrapou bojové kabiny i výzbroje (můžeme používat trochu honosnější termín technologický demonstrátor). Základním stavebním kamenem tohoto samohybného děla se měl stát muniční vůz VK 3.01 vyvinutý mezi lety 1937 a 1940 firmou Borgward. VK 3.01 byl navržen jako plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva pro pěchotu, a to přímo do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pušek a kulometů ráže 7,92 mm.

Firma Borgward dodala armádě celkem 20 ověřovacích exemplářů VK 3.01. Dále již výroba vozidla této verze nepokračovala, protože po jeho testování byla navržena řada různých vylepšení, a to ve výsledku vedlo ke vzniku úplně nové verze s označením VK 3.02. Devatenáct z dvaceti postavených VK 3.01 bylo později předáno škole pěchotního vojska (Infanterie Schule) v Döberitzu, kde na přelomu let 1942 a 1943 absolvovaly další důkladné zkoušky. Ještě později (v červnu 1943) pak tato vozidla odcestovala v rámci speciální muniční roty Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801 spolu s 1. pěší divizí na severní úsek východní fronty, kde se zapojila do ostrého boje. Nás ale zajímá osud onoho jediného z dvaceti vyrobených exemplářů, který na frontu neodjel a zůstal v Německu. Jeho výrobní číslo bylo B330016, a právě tento kus použila firma Rheinmetall pro návrh lehkého samohybného děla.

O pozadí jeho vzniku nejsou známy prakticky žádné detaily. Z historického kontextu však lze dovozovat, že mělo jít o bojové vozidlo, schopné letecké přepravy. Mělo sloužit nejen jednotkám výsadkářů, ale jakýmkoliv pěším útvarům, u kterých by dodávka takovéto zbraně vzduchem dávala smysl (např. jednotky operující daleko od hlavních zásobovacích tras, jednotky odříznuté od zbytku vlastních sil, nebo jednotky, které potřebují dodat prostředek dělostřelecké podpory opravdu velmi rychle).

Podvozek, který dostalo navrhované samohybné dělo do vínku od muničního vozidla VK 3.01 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“. Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu pro zpevněném povrchu. Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní. Motor byl umístěn uprostřed zadní části vozidla, převodovka pak byla v přední části korby.

demonstrátor na tomto snímku má atrapu zbrabě s delší hlavní, pravý průzor zaslepen není, na bocích vozidla jsou profily vymezující nejspíš jeho očekávanou finální šířku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Celá přední polovina korby včetně kabiny původní dvoučlenné posádky VK 3.01 byla zachována v podstatě beze změn. Zato původní nákladový prostor v zadní části vozu byl nahrazen novým prostorem bojovým, resp. jeho dřevěnou maketou. Bojový prostor dostal pevnou spodní základnu a nad ní pravděpodobně částečně otočnou věž. Obě tyto části však byly zezadu i shora otevřené, takže spíše než o „věži“ bychom mohli hovořit o jakémsi větším „štítu“ děla. Středem bojového prostoru procházela zvýšená motorová kapota zakončená vzadu zamřížovaným průduchem pro odvod ohřátého vzduchu. Nad motorem pak bylo uloženo dělo, o kterém si však více povíme až za chvíli. Motorová kapota a zbraň nad ní rozdělovaly vnitřní prostor na dvě poloviny. Nalevo od motoru a zbraně měl sedačku střelec, který zároveň plnil roli velitele vozu. V pravé polovině pak seděl nabíječ kanonu.

Jaký rozsah pohybu dovoloval zbrani její podstavec, není známo. Pokud jde o pohyb vertikální, můžeme na dochovaných fotografiích technologického demonstrátoru vidět hlaveň zbraně jak v mírném negativním úhlu, tak v pozitivním úhlu o velikosti odhadem až 25 či 30 stupňů. Pokud jde o pohyb horizontální, je pravděpodobné, že byl možný pouze v omezeném rozsahu např. 10 či 15 stupňů do každé strany. Větší rozsah otáčení (natož plných 360 stupňů) nepřicházel v úvahu prostě proto, že sedačky obou vojáků po stranách děla byly součástí pevné základny a nekopírovaly tedy natáčení zbraně. Při výraznějším natočení do strany by tedy zadní část děla doslova praštila některého z obsluhujících vojáků do hlavy.

A jaké dělo se vlastně konstruktérům podařilo na subtilní podvozek muničního vozu vměstnat? Po pravdě řečeno, mnoho možností na výběr neměli. Použití klasického děla či houfnice bylo v podstatě vyloučeno. Nejen, že by podvozek tak těžké břemeno nejspíš vůbec neunesl, ale pod náporem energie vznikající při výstřelu takové zbraně by se pravděpodobně doslova rozpadl. Bylo třeba najít zbraň, která bude i při relativně velké ráži lehká a nebude generovat přílišné dodatečné zatížení během střelby. A to bylo přesně to, co nabízela tzv. bezzákluzová děla.

U každé střelné zbraně vzniká při výstřelu určitý zpětný ráz, který se projeví poté, co projektil opustí ústí hlavně. U obyčejné pistole či pušky je jeho síla tak malá, že ji střelec dokáže kontrolovat rukama, u dělostřeleckých zbraní však jde o obrovské množství energie. Aby tato energie nenamáhala celou konstrukci zbraně, je hlaveň s lafetou spojena nikoliv napevno, ale skrze pohyblivé zbrdovratné zařízení. To dovoluje, aby hlaveň po výstřelu (tlačena zpětným rázem) sklouzla směrem vzad (dochází k tzv. zákluzu). Brzdovratné zařízení přitom pohyb hlavně kontroluje, její zákluz včas bezpečně zabrzdí a následně ji zase vrátit do výchozí polohy (brzdí a vrací hlaveň, je tedy brzdovratné). Přitom všem absorbuje většinu energie zpětného rázu. Brzdovratné zařízení tedy funguje jako jakýsi velký tlumič mezi samotnou hlavní a lafetou. I přes existenci tohoto tlumiče však vždy zůstane určitá nezanedbatelná síla, se kterou už si musí poradit i lafeta (u samohybného děla tedy pásový podvozek).

opět verze s delší hlavní kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nábojová komora, hlaveň, brzdovratné zařízení, a nakonec i lafeta, to všechno musí být dostatečně robustní konstrukce a díky tomu jsou výkonná děla také velmi těžká. Jsou ale vojenské jednotky, které dělostřeleckou podporu potřebují, a přitom s sebou prostě nemohou vézt těžké zbraně (v německém Wehrmachtu to byli vždy typicky výsadkáři a horští myslivci). A právě pro tento druh jednotek vznikla tzv. bezzákluzová děla. Ta jsou konstruována tak, aby část energie výstřelu využila pro kompenzaci zpětného rázu. Zatímco u klasického děla dochází k výbuchu výmetné náplně v uzavřené nábojové komoře a jeho tlak směřuje pouze jedním směrem (tj. žene projektil vpřed k ústí hlavně), u bezzákluzového děla je komora tak či ona otevřená i směrem vzad a část tlaku tedy směřuje i dozadu za dělo. Pokud vše proběhne, jak má, zapůsobí proti sobě ve správný okamžik srovnatelně velké síly opačného směru, které se vzájemně vyruší a hlaveň bezzákluzového děla se při výstřelu téměř nepohne (nedochází tedy k žádnému zákluzu).

Není třeba až tak masivní nábojová komora, žádné brzdovratné zařízení, a dokonce ani silnostěnná hlaveň nebo robustní lafeta. Díky tomu všemu je bezzákluzové dělo výrazně lehčí, než klasické dělo stejné ráže. Ovšem jako obvykle i zde platí „něco za něco“. Protože je při výstřelu značná část tlaku odvedena z nábojové komory směrem vzad, nemůže být logicky využita k pohonu granátu směrem vpřed. To se samozřejmě projeví nižší úsťovou rychlostí granátu, a tedy jeho menším doletem. Bezzákluzové dělo má tedy při použití stejného množství výmetné náplně podstatně menší dostřel, než dělo klasické.

Vraťme se už ale nyní k návrhu samohybného děla na podvozku VK 3.01. Jak je už asi každému jasné, pro jeho vyzbrojení bylo zvoleno bezzákluzové dělo, a to ráže 105 mm. Z pramenů však není úplně jasné, který konkrétní typ měl být použit, zda 10,5 cm LG 40 firmy Krupp, nebo 10,5 cm LG 42 firmy Rheinmetall (LG = Leichtgeschütz = lehké dělo). Podoba dřevěné atrapy na technologickém demonstrátoru by ukazovala spíše na LG 42 s horizontálním posuvným závěrem hlavně, ale většina zdrojů hovoří naopak o LG 40. Ve finále by nejspíš šlo o upravenou verzi jedné z nich a podle některých autorů si zamýšlená zbraň dokonce vysloužila vlastní označení 10,5 cm LG 5.240. Každopádně dělo muselo být v bojovém prostoru umístěno hodně vzadu, aby obsluhu neohrožovaly plyny a úlomky odcházející zadní tryskou. Pro nabíječe by však takové umístění zbraně bylo hotovou noční můrou. Nejen, že by se musel s 15kilovým granátem natahovat někam dozadu, ale ještě by mu přitom překážel onen zmiňovaný posuvný závěr hlavně, který se (co čert nechtěl) otevíral právě odsunutím na stranu nabíječe (tj. doprava).

Pro kanon LG 42 (ovšem platí to i pro LG 40) se používala dělená munice, nabíjel se tedy samostatný granát a samostatná patrona s výmetnou náloží. LG 42 (a stejně tak i LG 40) střílel stejné granáty jako klasická houfnice leFH 18, ovšem za použití úplně jiné nábojnice. Nábojnice pro bezzákluzový kanon byla více než dvakrát větší, než ta pro leFH 18 a i přesto maximální dostřel LG 42 za dostřelem leFH 18 zaostával cca o čtvrtinu (viz to, co bylo řečeno výše o bezzákluzových dělech). Zatímco LG 42 dokázal 15 kg těžký granát poslat do vzdálenosti nejvýše 7950 metrů, u houfnice leFH 18 to bylo až 10695 metrů.

bezzákluzový kanon LG 42 byl v kabině umístěn hodně vzadu, aby tryska za komorou kanonu neohrožovala obsluhu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nábojnice pro bezzákluzový kanon však měl i další specifika. Téměř celé její dno tvořila plastová destička, kterou výbuch výmetné náplně rozmetal a otevřel tak cestu pro únik tlaku směrem dozadu. Z toho důvodu však nábojnice nemohla mít zápalkový šroub uložen ve svém dnu (jak je to obvyklé u většiny nábojnic), ale musela jej mít na boku. A takové umístění zápalkového šroubu si zase žádalo přesné nabíjení do zbraně, tzn. tak, aby po vložení nábojnice byl zápalkový šroub tam, kde byl umístěn spoušťový mechanismus zbraně. Hlaveň kanonu byla drážkovaná, aby udělila granátu rotaci. Také v zadní trysce byly závitové drážky ovšem otočené opačným směrem než ty v hlavni. Jejich účel byl jednoduchý – kompenzovat kroucení, které vznikalo v hlavni. Čili zatímco granát při průchodu hlavní kroutil celou konstrukcí zbraně na jednu stranu, plyny odcházející skrz zadní trysku jí zase kroutily opačným směrem. Výsledné namáhání zbraně bylo nižší, než pokud by zadní tryska žádné drážky neměla.

Pokud jde o oficiální označení navrhovaného samohybného děla, někdy lze narazit Rückstossfrei Kanone (Sfl.) auf VK 3.01, většinou však je uváděno 10,5 cm LG auf Gepanzerter Munitionsschelepper VK 3.01. Dochované fotografie technologického demonstrátoru odhalují několik zajímavých detailů a zároveň přinášejí také několik otázek, na které se již zřejmě nikdy nedozvíme odpověď. Prvním z oněch detailů je šířka základny bojové kabiny. Její dřevěná atrapa totiž na bocích výrazně přesahuje přes původní blatníky pásů. Zachování původní šířky by zřejmě nezajistilo dostatek prostoru pro obsluhu zbraně. Pro samohybné dělo se tedy nejspíš počítalo s rozšířením blatníků nad pásy, což je na maketě demonstrováno pomocí dlouhých L profilů, natažených podél původních blatníků (foto ZDE). Celou věc lze také interpretovat tak, že pro případnou budoucí výrobu se již počítalo s použitím širšího podvozku z VK 3.02 a designéři si pomocí uvedených L profilů simulovali šířku novějšího podvozku.

Na některých snímcích je průzor v kabině před spolujezdcem zaslepen. Z toho lze usoudit, že konstruktéři plánovali tohoto člena posádky vypustit, jeho stanoviště zrušit a prostor nejspíš využít pro uložení munice, protože stísněný interiér ani žádný jiný vhodný prostor pro střelivo nenabízel. Fotografie makety dále prozrazují, že nástupní poklopy na střeše původní kabiny řidiče a spolujezdce byly zrušeny a na střeše se nově objevila sklopná podpěra pro hlaveň kanonu. Pak se ovšem nabízí otázka kudy měl řidič vlastně nastupovat, když byl jeho vlastní průlez zrušen. Ze snímků se nezdá, že by měl za zády nějaký průlez do otevřeného bojového prostoru.

Největším otazníkem je však dvojí délka hlavně kanonu, kterou lze na fotografiích demonstrátoru jasně vidět. Rovněž si lze všimnout, dvou různých provedení zadní trysky u makety kanonu. Vypadá to zkrátka, jakoby konstruktéři použili dvě různé makety kanonu, jednu s kratší hlavní a tryskou ve tvaru válce a druhou s delší hlavní a tryskou ve tvaru kužele (viz snímky ZDE a ZDE)... jaký to ale mělo důvod? Zvažovaly se skutečně nějaké varianty úpravy kanonu LG 42, nebo to bylo jen nevýznamné zjednodušení dřevěné makety (nebo dokonce později napravená chyba při její výrobě)? Žádný z pramenů se k tomuto detailu nevyjadřuje. Co naopak víme s jistotou je to, že projekt bezzákluzového kanonu na podvozku VK 3.01 již nikam dál nepokračoval a byl zrušen.

 

 

Hummel-Wespe

pravděpodobně jediný známý snímek samohybného děla Hummel-Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červnu roku 1944 byla definitivně ukončena výroba lehké samohybné houfnice Wespe. Němci k tomuto kroku přistoupili i přesto, že pro Wespe vlastně neměli žádného nástupce. Takový nástupce měl totiž vzejít z vývojového programu Heuschrecke / Grille, který ovšem skončil fiaskem. Je pravdou, že výroba Wespe byla ekonomicky neefektivní, protože vozidlo bylo založeno na podvozku z dávno vyřazeného tanku typu Panzer II, který se už vlastně vyráběl jen a pouze pro tento účel. Byl to však dostatečný důvod k ukončení produkce tolik potřebného bojového stroje? Podle některých zdrojů bylo důvodem dobytí výrobních závodů v Polsku Rudou armádou. To ovšem zcela jistě není pravda. V červnu 1944 totiž do příchodu Rusů do Vratislavy zbývalo ještě více než půl roku. Ať už Němci výrobu Wespe zastavili z jakýchkoliv důvodů, armáda se velmi brzy ozvala s tím, že nějakou lehkou samohybnou houfnici ráže 105 mm prostě potřebuje i nadále.

Již v říjnu 1944 probíhala jednání o možnosti postavit „leichte Panzerhaubitze“ na podvozku „schwere Panzerhaubitze“. Přeloženo do normální řeči, předmětem jednání byla možnost vzít samohybné dělo Hummel a namísto těžké houfnice ráže 150 mm do něj instalovat lehkou houfnici leFH18/40 ráže 105 mm. Na jednu stranu šlo očividně o určité plýtvání, protože podvozek Hummelu by takto byl využit „pod svůj potenciál“. Na druhou stranu šlo o využití již vyráběného vozidla, což bylo v důsledku efektivnější, než udržovat ve výrobě zastaralý podvozek speciálně kvůli Wespe.

Návrh vozidla byl připraven v prosinci 1944 a ihned byla objednána jeho sériová výroba. První plány hovořily o dodávce 60 vozidel v únoru 1945, revidovaný plán již počítal s postavením 40 strojů v únoru, 50 v březnu a 80 v dubnu 1945. Nové samohybné dělo dostalo velmi prozaické označení Hummel-Wespe. Výrobu stroje dostala na starost firma Deutsche Eisenwerke (D.E.W.), konkrétně její závod Werk Stahlindustrie v Duisburgu. Vzhledem k silnému bombardování však bylo nakonec rozhodnuto o přesunu výroby do závodu Werk Teplitz-Schönau v českých Teplicích.

Hummel-Wespe byl vlastně klasický Hummel pozdního provedení (tedy se širší kabinou řidiče a velitele), který prošel pouze drobnými úpravami. Upravena byla čelní stěna bojové kabiny, aby navazovala na štít nové zbraně. Modifikován musel být určitě také podstavec zbraně. I přes zoufalé podmínky posledních měsíců války se výrobu přece jen podařilo rozběhnout. Celkem však bylo dokončeno pouhých 11 vozidel. První ještě v prosinci 1944, dalších devět v lednu 1945 a poslední zřejmě až těsně před koncem války. Nízký počet postavených strojů jde samozřejmě na vrub hroutící se výrobní a dopravní infrastruktuře, která narušovala dodávky potřebných součástí.

Jediná známá fotografie Hummel-Wespe byla prý pořízena na přelomu let 1945/46 a to snad ve vesnici Košťany hned u Teplic. Vrak na snímku má nad otevřenou bojovou kabinou konstrukci pro drátěnou síť proti vhození granátu.

 

 

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE ukořistění Američany ve Francii, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl vzadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němci ukořistěné tahače využili k mnoha různým účelům. Vedle plnění úkolů, pro který byly stroje primárně určeny, posloužily rovněž jako základ pro konstrukci improvizovaného stíhače tanků (který je popsán v sekci Ostatní stíhače tanků) a samohybného raketometu.

Tento raketomet existoval ve dvou provedeních. U prvního z nich byl nosník pro rakety instalován nad původním nákladovým prostorem na zádi vozu. Nosník, svařený z ocelových trubek, pojmul čtyři rakety, buď trhavé ráže 280, nebo zápalné ráže 320 mm. Stroj druhého provedení měl nosiče raket na bocích. Klece s jednotlivými střelami se zavěšovaly na trubkovou konstrukci podobnou té, kterou byly vybaveny polopásové SdKfz 251. I tento raketomet nesl čtyři kusy raket.

Přestavba francouzských tahačů probíhala v druhé polovině roku 1943. Přesný počet vzniklých raketometů není znám.

 

 

Infanterie PzKpfw Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Infanterie Panzerkampfwagen Mk II (e) mit 5cm KwK L/42, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Během bojů v Africe ukořistila německá armáda určité množství britských pěchotních tanků Matilda. S flexibilitou sobě vlastní Němci tyto stroje obratem nasadili do bojů v jejich původní podobě nebo je po úpravách využívali jako různá pomocné a servisní vozidla. Jeden z ukořistěných tanků však prodělal zajímavější přestavbu.

Jeho původní věž byla sejmuta, otvor po ní zakryt ocelovou deskou, a na trup byl umístěn štít svařený z rovných ocelových desek. V tomto štítu byl potom upevněn tankový kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm, který jinak standardně využívali pokročilejší verze tanku PzKpfw III. Právě použití této zbraně poněkud znesnadňuje zařazení stroje. Typem výzbroje by se totiž mělo jednat o tank, stylem konstrukce má však stroj mnohem blíže k alternativní formě samohybného děla.

Je velmi pravděpodobné, že tento stroj nikdy nezasáhl do skutečných bojů a sloužil pouze jako školní vozidlo. Rovněž jediný známý snímek tohoto stroje nepochází z ostré akce nýbrž z vojenského cvičení, které se uskutečnilo na francouzském pobřeží. Po dosloužení byl tento hybrid zřejmě sešrotován.

 

 

Bär

samohybný moždíř Bär v představách kreslíře, zdroj: Armorama.com, upraveno

Samohybný moždíř Bär patří mezi ta německá bojová vozidla, která zůstala pouze na rýsovacích prknech. To, že Bär vlastně nikdy nevznikl, víme s jistotou, horší už to je s odpovědí na otázku, kdy začala alespoň snaha o jeho vznik. Zde se totiž dostupné zdroje dost zásadně rozcházejí. Podle některých autorů (G. Parada nebo J. Ledwoch) se první návrh na stavbu těžké samohybky s dělem ráže 305 mm objevil už v květnu 1942. Podle T. Jentze naopak přišla firma Krupp s prvním návrhem tohoto stroje až v březnu 1943. Pozdější z těchto dvou datumů každopádně mnohem lépe zapadá do celkového historického kontextu. Koncem srpna 1942 totiž německá 6. armáda dosáhla předměstí Stalingradu a během následujících týdnů a měsíců zakusila tvrdý boj v ulicích, továrnách, domech a sklepeních. Byl to boj, na který nebyla německá vojska zvyklá a připravená. Boj, který přinášel velmi specifické problémy, jako například potřebu likvidace obránců, opevněných ve velkých vícepatrových budovách.

Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly k budově relativně bezpečně dostat, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly poslat k zemi velký obytný dům nebo tovární halu. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní stavbu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou.

Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala pomocí několika málo výstřelů poslat k zemi velkou budovu a zároveň by odolala blízké palbě nejen pěchotních zbraní nepřítele. Nový bojový stroj nemusel být nijak rychlý, ani nemusel disponovat velkým dostřelem, hlavní byla maximální palebná síla a odolné pancéřování ze všech stran. Později se pro tuto specifickou kategorii samohybných děl vžilo obecné označení Sturmpanzer.

zjednodušený nákres moždíře Bär z roku 1944, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Požadavek vojáků na vývoj a výrobu popsané zbraně byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Požadavek byl očividně shledán jako smysluplný a zadán k realizaci berlínské firmě Alkett (Altmärkische Kettenwerk). Ta záhy připravila hned dva nové obrněnce, navržené na míru popsanému účelu. Prvním z nich se již v říjnu 1942 stal Sturminfanteriegeschütz 33, postavený jako rychlé dočasné řešení v počtu pouhých 24 exemplářů. Druhý a o dost propracovanější stroj pak vznikl v dubnu 1943 a do dějin se zapsal pod neoficiálním bojovým jménem Brummbär. Brummbär však neměl zůstat vrcholem vývojové pyramidy Sturmpanzerů. Již v květnu 1943 pracovala firma Alkett na ještě těžším vozidle založeném na podvozku tanku Tiger a vyzbrojeném raketometem ráže 380 mm.

A právě v té době měla podle části autorů na scénu vstoupit firma Krupp s konkurenčním návrhem těžkého Sturmpanzeru vyzbrojeného dělem ráže 305 mm. 4. března 1943 měl Krupp zástupcům armády předvést první konceptuální návrh a 10. května téhož roku už i konkrétní nákresy. Podvozek vozidla měl využívat různé komponenty z tanků Panther a Tiger II (který byl tehdy stále ve vývoji). Pohonnou jednotkou nového obrněnce se měl stát žíznivý ale osvědčený benzínový dvanáctiválec Maybach HL 230 P30 o obsahu 23 litrů, který dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním byla převzata z tanku Panther. Řídící jednotka pro ovládání pásů při zatáčení byla typu Henschel L 801 a pocházela z připravovaného tanku Tiger II. Z tohoto tanku byla převzata také pojezdová, napínací i hnací kola. Způsob zavěšení a odpružení kol však z tanku převzat nebyl (ani nemohl, a to z důvodu, který si vysvětlíme níže).

Připravované samohybné dělo dostalo snadno zapamatovatelné jméno „Bär“ tedy medvěd. Jeho podvozek měl mít na každém boku deset os pro vzájemně se překrývající pojezdová kola. Ta byla celokovová, pouze s tenkou gumovou obrubou ukrytou ovšem pod ocelovým ráfkem. K odpružení pojezdových kol nemohly být použity torzní tyče, které byly jinak u těžké německé techniky standardem (včetně tanku Tiger II). Klasické torzní tyče totiž byly uloženy napříč podvozkovou vanou. Konstruktéři Bäru ovšem potřebovali ve dně podvozkové vany vytvořit velký otvor pro zákluz děla, a to s torzními tyčemi nešlo.

na tomto nákresu samohybného moždíře Bär je vidět vnitřní jeřáb pro manipulaci s granáty i zákluz zbraně do otevřené podlahy, zdroj: Flickr.com, upraveno

Trup vozu měl mít skloněnou čelní stěnu o síle 130 mm. Na některých vyobrazeních je v čelní stěně střeliště pro kulomet, ovšem na nákresu firmy Krupp z listopadu 1944 žádný trupový kulomet není (i když jde o velmi zjednodušený nákres). Boky trupu měly být silné 80 mm. V přední části trupu měli své stanoviště řidič a radista. Každý z nich měl nad hlavou vlastní nástupní průlez a za jejich zády se nalézala motorová sekce. Samotný motor byl uložen uprostřed s chladiči po stranách. Převodovka byla umístěna mezi řidičem a radistou.

V zadní části trupu byla bojová kabina se zaoblenou čelní stěnou s velkým výřezem pro hlaveň děla. Výzbroj vozu měl tvořit těžký moždíř ráže 305 mm s hlavní o délce 16 násobků ráže. Mělo jít o upravenou (a prodlouženou) verzi původně československého moždíře vz. 16 ze Škody Plzeň. Samotná zbraň vážila cca 8 tun, její podstavec měl dalších 6 tun a masivní zaoblený štít 2,5 tuny. Podstavec umožňoval moždíři měnit vertikální náměr v rozsahu od 0 do +70 stupňů, stranový odměr však byl pouhé 2 stupně do každé strany. Zbraň měla používat dva typy munice: tříštivotrhavý Sprenggranate o hmotnosti 350 kg opouštěl hlaveň rychlostí 355 m/s a dolétl do vzdálenosti až 10,5 km a průrazný Betongranate vážící 380 kg, který měl při úsťové rychlosti 345 m/s maximální dolet 10 km.

Při výstřelu tak těžké zbraně vznikal obrovský zpětný ráz, který musel být bržděn zákluzem o délce plných 100 cm. A tím se pomalu dostáváme k vysvětlení toho, proč potřebovali konstruktéři ve dně podvozkové vany vytvořit ten zmiňovaný velký otvor. Moždíř je ze své povahy zbraň určená k ničení pevností, která typicky střílí horní skupinou úhlů (aby granát na cíl dopadal z velké výšky a tím získal vysokou rychlost a energii). A právě při střelbě ve velkém úhlu představoval dlouhý zákluz hlavně problém, protože nábojová komora by po výstřelu narážela do podlahy bojové kabiny. Teoreticky by se problém dal řešit uložením zbraně na vyšším podstavci, což by ovšem dále zvedalo už tak obrovskou výšku celého vozidla. Další teoretickou možností bylo naopak snížení podlahy bojového prostoru, ale to by se zase negativně projevilo na snížení světlé výšky vozu, a tedy jeho průchodnosti terénem. Proto konstruktéři přišli s nápadem otevíratelné podlahy. V zadní části bojové kabiny byl tedy kus podlahy, který bylo možno spustit dolů až na zem, a právě do tohoto prostoru měla hlaveň zaklouzávat při palbě.

samohybný moždíř Bär v představách kreslíře, zdroj: Armorama.com, upraveno

Samohybné dělo Bär mělo na délku měřit 8,2 metru, z čehož 5,3 metru připadalo na kontaktní délku pásů se zemí. Při rozchodu pásů 3,1 metru to znamenalo ne zrovna komfortní poměr zatáčení ve výši 1,71. Kontaktní délka pásů při zaboření do hloubky 20 cm (tedy v terénu) dále vzrostla na nějakých 5,9 metru, což její poměr ku šířce pásové soustavy dále zhoršovalo až na hodnotu 1,9. Pro vozidlo se počítalo se dvěma typy pásů. Bojové pásy měly být široké 100 cm, přepravní pásy pouze 50 cm. Přepravní pásy se používaly během cestování po železnici, aby se vozidlo vešlo do předepsaných limitů pro vezený náklad. Na výšku měl Bär měřit 3,55 metru a na šířku 4,1 metru s bojovými a 3,27 metru s přepravními pásy. Palebná výška moždíře činila 2,4 metru. Celková hmotnost obrněnce byla vypočítána na 120 tun a jeho maximální rychlost byla očekávána okolo 20 km/h. Při použití širokých bojových pásů se měrný tlak na půdu (což je ukazatel daný poměrem hmotnosti a styčné plochy pásů se zemí) měl pohybovat okolo 1,02 kg/cm2 (při předpokládaném 20 cm zaboření do půdy).

Posádku obrněnce mělo tvořil šest mužů. Kromě již zmíněného řidiče a radisty v trupu zde byli ještě velitel, střelec a dva nabíječi v bojové kabině. K nástupu a výstupu sloužily těmto mužům dva průlezy ve stropě kabiny. Jejich poklopy měly být kolem dokola opatřeny pozorovacími periskopy. V zadní stěně kabiny by pravděpodobně byl velký otvor pro nakládání munice. Vzhledem k výše uvedené hmotnosti granátů je jasné, že nabíjení děla nemohla být v žádném případě čistě ruční práce. Pod stropem bojové kabiny měl být proto zavěšen jednoduchý „jeřáb“, který manipulaci s municí umožňoval. Na palubu se vešlo pouze 10 granátů, pak musel Bär doplnit střelivo ze zásobovacího vozidla. Těch 10 granátů ve skutečnosti nebylo až tak zanedbatelné množství, jak by se mohlo zdát. Rychlost střelby byla totiž velmi nízká, protože po každé ráně bylo třeba sklopit hlaveň, a i samotná manipulace s granáty byla poměrně zdlouhavá. Čili rozhodně nehrozilo, že by se Bär příliš rychle ocitl bez munice.

Z uvedených parametrů je jasné, že samohybný moždíř Bär by byl opravdu monstrózní zbraní, a proto není ani příliš divu, že se do výroby vůbec nedostal a nebyl postaven ani žádný ověřovací prototyp. Bär prohrál v nevypsané soutěži s bojovým vozidlem firmy Alkett, které se později stalo známé pod jménem Sturmtiger (a které bylo jen o fous méně monstrózní, než Bär firmy Krupp).

 

WD SCHLEPPER

15cm sIG33 auf Pz III

10,5cm leFH 16 auf Mk. VI

PANZERSPÄHWAGEN AMR (f)

10,5cm lFH18/4 auf LORRAINE

15cm sFH13/1 auf LORRAINE

10,5cm lFH18/40 auf 38 H

10,5cm lFH16 auf FCM

10,5cm FH18/3 auf B2

10,5cm LG auf VK 3.01

HUMMEL-WESPE

28/32cm WURFRAHMEN auf UE

MkII mit 5cm KwK L/42

BÄR

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje