TOPlist

 

 

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Stroj nazývaný WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96 nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stroj, který by se dal označit jako samohybné dělo a proto jistě stojí za zmínku.

Roku 1923 zahájila firma Hanomag vývoj plně pásového tahače pro vlečné dělostřelecké zbraně. Vlastnictví takových strojů totiž toho roku Reichswehru povolila spojenecká komise. Výsledkem vývoje byly dva typy tahače, které potom byly dodávány armádě v průběhu let 1926 a 1927. Těžší z nich byl roku 1927 použit jako základ pro konstrukci pokusného prototypu samohybného děla. Na podvozek byl instalován kanon 7,7cm Feldkanone 96/19. Zbraň byla upevněna na částečně otočném stojanu. Posádku stroje chránil pouze slabý štít kanonu. Ze stran, zezadu ani shora je od nepřátelské palby nedělilo zhola nic.

Motor, který vozidlo poháněl měl sice obsah válců 8,8 litrů, dával však maximální výkon pouhých 50 koní. Hmotnost stroje přitom byla 6800 kg takže je jasné, že jeho jízdní vlastnosti byly přímo zoufalé. Rychlost na silnici se pohybovala okolo 6 km/h. V terénu potom ještě klesla.

Do výroby se samohybka samozřejmě nikdy nedostala, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

10,5cm leFH 18/1 auf Geschützwagen IVb

10,5cm leFH 18/1 auf Geschützwagen IVb neboli SdKfz 165/1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Základní koncepci tohoto samohybného děla vytvořila firma Krupp již v roce 1939. 14. září toho roku jej prezentovala představitelům zbrojního úřadu. Oddělení č. 6 (WaPrüf 6), odpovědné za vývoj tanků, projekt schválilo a objednalo výrobu dvou zkušebních prototypů s označením V1 a V2. Samotný typ pak získal označení 10,5cm leFH 18/1 auf Geschützwagen IVb a kódové číslo SdKfz 165/1. Někdy lze však také narazit na název Geschützwagen IVb für 10,5 cm leFH 18/1 (Sf.). Ať tak či tak, tento stroj měl být prvním německým plnohodnotným samohybným dělem. Podle plánu konstruktérů měl být vyzbrojen lehkou houfnicí ráže 105 mm a využívat komponent osvědčeného tanku PzKpfw IV. Nakonec to však platilo jen částečně.

Podvozek sice byl převzat ze zmíněného tanku, konkrétně verze Ausf. F (resp. F1), ovšem dosti zásadně upraven. Předně došlo k jeho zkrácení a důsledkem toho ke snížení počtu pojezdových kol o dvě na každé straně. Nový podvozek měl tedy na každé straně pouze šest pojezdových kol, zavěšených ve vozících po dvou a odpružených pomocí listových per. Navíc byla použita pojezdová kola většího průměru než u původního tanku (konkrétně 52 cm). Také početpodpůrných kladek, které nesly horní část pásu, se snížil ze čtyř u původího tanku na tři. Upraveno bylo pravděpodobně rovněž hnací kolo. Pásy byly převzaty z tanku beze změn a byly široké 400 mm. Dále byla použita také jiná pohonná jednotka.

Četných změn se dočkal také trup a původní kabina tanku. Došlo ke snížení síly pancíře trupu na pouhých 20 mm na čele (někdy bývá uváděno 30 mm) a 14,5 mm na ostatních stěnách. K tomuto kroku konstruktéři zřejmě museli přistoupit v zájmu udržení rozumné hmotnosti vozidla a tedy zachování solidních jízdních vlastností. Pak ovšem celý jejich přístup lehce postrádá smysl. Pokud by se rozhodli využít původní podvozek tanku PzKpfw IV bez složitých úprav, měli by k dispozici dostatek volné nosnosti a nemuseli by následně snižovat sílu pancíře. Vždyť hmotnost původního tanku Panzer IV Ausf. F1 byla více něž 21 tun zatímco nové samohybné dělo vážilo nakonec pouze 17 tun (bývá uváděno také 14 nebo 18 tun).

dvojice SdKfz 165/1, všimněte si periskopického zaměřovače vyčnívajícího z věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

V čelní stěně kabiny byly u samohybky dva průzory, uzavíratelné masivní klapkou. Zmizel tedy trupový kulomet, umístěný u původního tanku v pravé části této stěny. Uprostřed délky trupu se nalézala dělová věž. V zadní části trupu byl potom motorový prostor, jehož provedení se značně lišilo od toho, které známe za původního tanku Panzer IV. Hned za věží byly ve stropu motorového prostoru zamřížované ventilační otvory. Další otvory pro proudění chladícího vzduchu byly (jak se z fotografií zdá) po stranách zadní stěny trupu. Uprostřed zadní stěny pak bylo připevněno tělo výfuku.

Věž byla protažená směrem vzad a kónicky se zužovala směrem vzhůru. Nejširší tedy byla ve své dolní části a to dokonce až tak, že kabina pod ní musela být rozšířena do boků aby věž bezpečně unesla. Pancíř věže byl silný 20 mm na čele a 14,5 mm na ostatních stěnách a jednotlivé desky byly spojeny svařováním. Zhora zůstala věž prakticky zcela otevřená a při něpříznivém počasí se muži ve věži museli chránit přetažením nepromokavé celty. Výška bočních stěn směrem k její zádi klesala. Z otevřeného stropu věže vyčnívaly dva periskopy - v levé části to byl monokulární zaměřovač střelce z děla, v pravé potom binokulární periskop velitele. Narozdíl od téměř všech ostatních německých samohybných děl byla věž tohoto stroje částečně otočná. Prameny vcelku shodně udávají rozsah otáčení 70°, rozcházejí se však v tom, zda to bylo 70° na každou stranu nebo celkově. Ať tak či tak, možnost otáčet věží znamenal podstatnou výhodu při míření, neboť již nebylo nutné při každé větší změně polohy cíle přestavovat celé vozidlo do nového směru.

Do čelní stěny věže byl přišroubován štít hlavní zbraně vozu. Tou byla lehká houfnice leFH 18/1 ráže 105 mm, což byla upravená verze houfnice leichte FeldHaubitze 18. Bohužel se mi nepodařilo najít detaily týkající se provedených úprav, je však zřejmé, že verze pro samohybné dělo měla upravené brzdovratné ústrojí a byla osazena masivní úsťovou brzdou podobného provedení jakou měl kanon tanku Tiger. Pokud si zbraň zachovala balistické vlastnosti originální vlečné houfnice pak se její maximální dostřel pohyboval okolo 10 650 m. Stranový odměr zbraně činili již zmíněných 70°, výškový náměr se potom pohyboval od -10° do +40°. Zásoba munice na palubě čítala 60 kusů. Mimo houfnice nenesl stroj žádnou další výzbroj a posádky proto měly s sebou vozit uvnitř bojového prostoru alespoň samopal.

SdKfz 165/1, všimněte si celty přetažené přes otevřený strop věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Pokud jde o počet členů osádky, lze opět narazit na dva různé údaje. Podle některých pramenů bylo na palubě pět, podle jiných jen čtyři vojáci. V čem se prameny shodnou je počet mužů ve věži. Tam měli své stanoviště sřelec, nabíječ a velitel. Rozpor panuje ohledně počtu mužů v trupu. Zde byl buď pouze řidič nebo řidič a radista. Řidič měl každopádně stanoviště nalevo, stejně jako u původního tanku. Teoretický radista by potom seděl v pravé polovině kabiny. Pro existenci pozice radisty hovoří pozorovací otvor v pravé části čelní stěny i přímo v pravé boční stěně kabiny. Na druhou stranu nad stanovištěm teoretického radisty chybí nástupní průlez, který byl pouze jeden a to nad stanovištěm řidiče. A také absence trupového kulometu naznačuje spíše, že by jej prostě neměl kdo obsluhovat. Ve věži nebyly žádné nástupní průlezy třeba protože k nástupu a výstupu sloužil otevřený strop.

V zadní části vozidla byl prostor pro pohonnou jednotku, palivové nádrže a systém chlazení. Vyrobené prototypy byly osazeny šestiválcovými benzínovými motory Maybach HL 66P o maximálním výkonu 180 koní při 2800 otáčkách za minutu. Na 17 tun těžký stroj to neby nijak závratný výkon. Proto je dosti těžké uvěřit často uváděné maximální rychlosti 45 km/h. Jako pravděpodobnější se jeví v některých pramenech udávané číslo 35 km/h. Pro srovnání tank PzKpfw IV verze F1 sice vážil přes 21 tun, měl ovšem motor o výkonu plných 300 koní a jeho maximální rychlost byla přesto pouze 42 km/h. Navíc pro sériová samohybná děla se plánovalo použití silnější pohonné jednotky Maybach HL 90 P20 o výkonu 360 koní. Pokud by maximální rychlost prototypu byla oněch uváděných 45 km/h, proč by potom někdo plánoval výměnu motoru za dvakrát výkonnější? Zásoba paliva samohybky byla 410 litrů. Převodovka byla převzata z původního tanku PzKpfw IV a byla typu Zahnradfabrik SSG 76 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.

Oba prototypy byly dokončeny a dodány k testům v lednu 1942. Na základě kladných výsledků byla objednána výroba nulté série čítající deset kusů. Jejich stavba probíhala od srpna do prosince 1942 v závodě Krupp Grusson v Magdeburgu. Pro jejich ověření byla vytvořena zkušební jednotka Feld-Versuchs-Batterie, která oficiálně patřila pod 16. Panzer Division. V rámci ní byly samohybky odeslány k polním testům na východní frontu. Mezitím byla u Kruppu objednána sériová výroba prvních 200 kusů nového samohybného děla. Sériové stroje však měly být osazeny již zmíněným silnějším motorem Maybach HL 90 P20 o výkonu 360 koní, dále měly mít plně otočnou věž a zřejmě i několik dalších úprav.

SdKfz 165/1, všimněte si dvou periskopů ve věži, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Objednávka sériových vozů však byla nakonec zrušena ještě dříve než byl dokončen poslední kus ověřovací série, a to v listopadu 1942. Tou dobou byl totiž úspěšně završen projekt samohybného děla Wespe. Wespe nesla stejně silnou zbraň a byla přitom výrobně mnohem jednodušší a levnější. Proto dostala přednost před SdKfz 165/1, která vyžadovala složité úpravy podvozku i samotné houfnice. Co se stalo s deseti postavenými ověřovacími exempláři se mi nepodařilo zjistit.

 

 

Heuschrecke 10

samohybné dělo Heuschrecke 10, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Projekt samohybného děla Heuschrecke (kobylka nebo také cvrček) zpracovávala od roku 1942 firma Krupp. Jeho základem se stal hybridní podvozek označovaný jako Geschützwagen III/IV, který byl využit i pro stroje Nashorn a Hummel. Na tomto podvozku byla na nízké nástavbě s čelními průzory umístěna plně otočná věž. Ta velmi usnadňovala míření, neboť nebylo při každém větším pohybu cíle nutno přestavovat celý stroj do nové polohy jako u ostatních klasických německých samohybek. Čelní pancíř věže byl 30 mm silný, stejně tak čelo nástavby. Boční stěny věže měly tloušťku 16 mm a zadní stěna 10 mm. Věž byla shora otevřená a proti nepřízni počasí se musela posádka chránit přetažením nepromokavé celty.

Hlavní zbraní nového obrněnce byla lehká polní houfnice FH 43 ráže 105 mm s hlavní o délce 35 ráží. Vezená zásoba střeliva pro ni činila 60 kusů. Posádky tvořilo pět mužů - řidič a radista, kteří, jako již tradičně, seděli vedle sebe vpředu trupu, a velitel, střelec a nabíječ, kteří měli stanoviště ve věži.

Heuschrecke 10 při sundávání věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Otočná věž nebyla jediná inovace, kterou tento stroj přinesl. Celou věž totiž bylo možno z trupu sejmout a umístit na libovolné místo jako statické palebné postavení. Z tohoto důvodu nesl Heuschrecke 10 i vlastní jeřáb, jehož ramena byla složena na bocích nad blatníky pásů. Pomocí tohoto zařízení se věž snímala a zase ukládala na místo. Vozidlo bez věže a výzbroje potom mohlo sloužit jako nosič munice pro jinou techniku. Mimo to se ovšem plánovala výroba vlečného vozíku s další věží, který by stroj vozil s sebou. Výhoda, kterou mělo toto netradiční řešení přinést, byla schopnost rychlého budování statických opevnění a opěrných bodů.

V roce 1942 vznikl první prototyp, který ovšem nakonec zůstal i jediným. I když stroj v provozních testech obstál, nebyla jeho sériová výroba nikdy schválena. Pravděpodobně zejména kvůli vyšším výrobním nákladům ve srovnání s jinými druhy samohybných děl, které pramenily právě z velmi netradiční a technicky náročné konstrukce vozu.

Samohybka firmy Krupp měla konkurenci v obdobném projektu firmy Rheinmetall Borsig. Rheinmetall založil svůj stroj také na podvozku Geschützwagen III/IV a posadil na něj rovněž plně otočnou a shora otevřenou věž. Ta v sobě potom ukrývala houfnici FH 18/40 ráže 105 mm. Síla čelního pancíře věže byla 30 mm, boky a zadní stěna byly silné 20 mm.

prototyp Heuschrecke 10 firmy Rheinmetall Borsig, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Otvor v čelní stěně věže, kterým procházela hlaveň houfnice, byl na první pohled poměrně velký. Zevnitř však na něj navazoval štít samotné zbraně, který tak zachovával celistvost pancéřování. Posádku stroje tvořila, stejně jako u konkurenčního vozu, pětice mužů. Také zásoba střeliva na palubě bylo obdobná a pohybovala se okolo šedesáti kusů.

Ani jedna ze dvou samohybek nedisponovala integrální protipěchotní výzbrojí. Pro budoucí bojovou praxi se pravděpodobně počítalo s volně uloženým kulometem, ze kterého by posádka vedla palbu přes okraje stěn věže.

Rheinmetall dokončil první prototyp své samohybné houfnice v roce 1942. Ani tento stroj se však nakonec nedočkal sériové výroby. Po proběhnutí testů byl celý projekt ukončen a první vyrobený exemplář se tak stal zároveň i posledním.

 

 

15cm sIG 33 auf Panzer III

pravděpodobně jediný exemplář samohybky sIG 33 na podvozku Panzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tento stroj vznikl pravděpodobně pouze v jediném exempláři a to přestavbou v polních podmínkách na africkém bojišti. Z tohoto důvodu je o něm známo jen minimum faktů a kromě několika málo fotografií neexistuje zřejmě ani žádná technická dokumentace.

Zbraní tohoto vozidla byla těžká houfnice sIG 33 ráže 150 mm, použitá rovněž pro stroje Sturmpanzer I či Bison. Podvozek k jejímu lafetování byl převzat z tanku PzKpfw III. Věž tanku byla odstraněna a na její místo byla, do nízké konstrukce z pancéřových plechů, namontována houfnice. Ochrana posádky byla v podstatě nulová ať už z jakéhokoliv směru. Kdy přesně tento stroj vznikl a jaký byl jeho osud není Bohužel známo.

 

 

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f) na seřadišti ukořistěné techniky, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Mezi technikou ukořistěnou Němci po dobytí Francie bylo i větší množství lehkých průzkumných tanků AMR. Němci se rozhodli využít těchto strojů pro vlastní potřebu. Menší množství tanků bylo zbaveno původní věže s 25-ti milimetrovým kanonem a přestavěno na nosiče pro německý minomet sGrW 34 ráže 80 mm.

Zbraň byla upevněna na střeše trupu a obehnána nástavbou snýtovanou z ocelových plechů o síle 10 mm. Boční stěny nástavby byly v polovině výšky zalomené a zešikmené směrem dolů i nahoru. Shora a zezadu byla potom nástavba otevřená. Ústí hlavně pěchotního minometu vyčnívalo nad stěny nástavby.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost vozu činila 9 tun a motor Renault o výkonu 82 koňských sil mu dokázal na silnici udělit maximální rychlost 55 km/h. V terénu potom nejvyšší rychlost klesla zhruba na 35 km/h.

Přestavba francouzských tanků probíhala na přelomu let 1943 a 1944. Přesný počet postavených samohybných minometů není znám, stejně jako historie jejich bojového nasazení.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po kapitulaci francouzské armády padlo německým okupantům do rukou velké množství její nepoškozené bojové techniky. Mezi ní rovněž cca 315 obrněných transportérů Tracteur Blinde 37L zvaných Lorraine. Kromě přestavby na stíhače tanků, známé jako Marder I, se Němci rozhodli využít podvozky těchto strojů ještě k jednomu účelu. Celkem 24 francouzských vozidel bylo přestavěno na samohybné houfnice ráže 105 mm.

Na zádi podvozku byla umístěna rozměrná nástavba tvořená svařenými ocelovými plechy o síle od 5 do 12 mm. Jak bylo pro podobné německé konverze typické, zůstala nástavba shora otevřená. V zadní stěně byla dvoudílná dvířka pro nástup a výstup obsluhy děla a pro nakládání munice. Hlavní zbraní stroje byla již zmíněná houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. Vezená zásoba dělostřelecké munice činila pouhých 20 nábojů. Jinou integrální výzbrojí samohybka nedisponovala. Na obranu proti nepřátelské pěchotě s sebou tedy posádky vozily samopaly, případně i jeden kulomet, z nichž vedly palbu přes okraje nástavby.

Hmotnostně těžká houfnice znamenala pro podvozek značnou zátěž. Navíc její instalace do zadní poloviny stroje vedla k zásadním posunu těžiště celého kompletu na záď. Proto byl podvozek na zádi opatřen sklopnou masivní podpěrou, která zajišťovala stabilitu během palby, kdy zpětný ráz výstřelu nakláněl vůz dozadu. Při přesunu se podpěra zvedala a upevňovala řetězem k zadní stěně nástavby.

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do přestavby francouzských transportérů se zapojila jednak firma Alkett a dále potom skupina Baukommando Becker. Každý z výrobců dodal po dvanácti strojích, které dostaly oficiální označení 10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper. Verze obou firem se od sebe lišily pouze v detailech konstrukce nástavby.

Posádku samohybky tvořili čtyři muži, řidič a tříčlenná obsluha houfnice. Hmotnost vozidla byla 8,5 tuny a maximální rychlost na silnici zhruba 34 km/h. Vyrobené samohybné houfnice byly nasazeny na západní frontě proti postupujícím spojeneckým jednotkám.

 

 

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper ukořistěná spojenci v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na základě ukořistěných transportérů Lorraine vznikla, kromě již výše popsané samohybné houfnice 10,5cm, ještě jedna těžší samohybka, tentokrát ráže 150 mm. Za intenzivním využíváním ukořistěné francouzské techniky pro přestavby všeho druhu stála iniciativa kapitána německého dělostřelectva Alfreda Beckera. Tomu se podařilo přesvědčit velení o účelnosti přestaveb kořistní techniky a získat na ně povolení i prostředky. Nejdříve tento schopný důstojník působil v továrnách koncernu Alkett, později stanul v čele vlastního podniku Baukommando Becker sídlícího v Paříži.

Na zadní polovině podvozku byla lafetována těžká houfnice FH 13/1 ráže 150 mm. Bojový prostor zbraně chránila nástavba z rovných ocelových plechů o síle 7 až 10 mm. Nástavba byla opět shora otevřená. Štít hlavně děla byl pohyblivý takže i při maximálním náměru houfnice nedošlo k odkrytí vnitřního prostoru nástavby. Na zádi vozu byla umístěna sklopná nástavba, která zajišťovala stabilitu stroje během palby.

Na výrobě samohybné houfnice 15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper se podílely firmy Alkett a právě již zmíněná Baukommando Becker. Alket vyrobil celkem 30 těchto strojů, zatímco z dílen Baukommanda jich vyjelo 72 kusů. Tyto stroje byly potom nasazovány zejména v severní Africe a po vylodění spojenců rovněž na západní frontě.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rovněž ukořistěný francouzský tank Hotchkiss H 38 se stal objektem zájmu Baukommanda Becker. Kromě stíhače tanků Marder I vznikla na jeho podvozku rovněž samohybná houfnice. Rozměrná hranatá nástavba byla převzata ze zmíněného stíhače tanků, jen místo protitankového kanonu byla instalována houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. To si samozřejmě vyžádalo jisté úpravy čelní stěny nástavby, kterou procházela hlaveň zbraně.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost samohybky dosahovala 12,5 tuny a motor o výkonu 120 koní jí dokázal na silnici udělit maximální rychlost 36 km/h. Celkem bylo v dílnách Baukommanda vyrobeno 48 exemplářů tohoto stroje.

 

 

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Kromě výroby stíhače tanků Marder I posloužil podvozek ukořistěného francouzského tanku FCM 36 rovněž k výrobě samohybné houfnice ráže 105 mm. Na podvozku tanku byla postavena hranatá nástavba, velmi podobná té, kterou nesl již zmíněný stíhač tanků Marder I. Tentokrát však byla v nástavbě ukryta jiná zbraň, lehká polní houfnice FH 16 s maximálním dostřelem více než 7000 metrů. Síla pancéřování nástavby byla 20 mm.

Doplňkovou výzbrojí stroje byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený na hraně čelní stěny nástavby. Střechu nástavba neměla a posádka ji tedy musela přetahovat nepromokavou celtou na ochranu před nepříznivým počasím. Hmotnost stroje činila 12,8 tuny což byla pro motor Berliet MDP o výkonu 83 koní hodně velká zátěž. Maximální rychlost stroje na silnici proto činila pouhých 24 km/h. Posádku samohybky tvořili čtyři muži. Těchto strojů vzniklo celkem 48 exemplářů. Bojově byly nasazeny převážně na západní frontě proti postupujícím spojencům.

 

 

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e)

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když Britové evakuovali své expediční sbory z Dunkerque před postupujícími Němci, museli ve Francii nechat velké množství techniky. Mezi nimi i mnoho lehkých tančíků Carden Loyd Mk VI. Němci se rozhodli využít tyto stroje jako základ pro samohybnou houfnici.

V dílnách Baukomanda Becker byly tyto stroje zbaveny původní věže a osazeny jednoduchou hranatou nástavbou. Ta byla tvořena plechy o síle 20 mm a měla otevřený strop. Zadní stěna byla potom částečně sklopná, aby usnadnila nástup posádky do vozu. Posádku tvořilo celkem pět mužů. Řidič, sedící uvnitř trupu, a čtyřčlenná obsluha kanonu namačkaná uvnitř nástavby.

K zajištění dostatku vnitřního prostoru musela být zadní stěna nástavby vysunuta hodně dozadu takže přesahovala podvozek. To znamenalo posun těžiště dozadu. Když se k tomu připočetla síla zpětného rázu kanonu, byla během palby ohrožena stabilita celého vozidla. Proto byla na zadní stěnu namontována sklopná opěra, o kterou se stroj během palby "zapíral".

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na britské podvozek byly lafetovány houfnice dvou druhů. Prvním byla leichte Feldhaubitze 16 (lFH 16) ráže 105 mm a druhým schwere Feldhaubitze 13 (sFH 13) ráže 150 mm. Obě zbraně byly relativně staré konstrukce a sloužily již v císařské armádě za první světové války. Pro lafetaci na britský podvozek byly tedy houfnice vyňaty z rezerv, do kterých byly již dříve uloženy. Pořizovací náklady na tyto samohybky byly minimální neboť byly použity zdarma získané podvozky a již dávno vyrobené kanony. Bojová hodnota vzniklého kompletu tomu ovšem odpovídala.

Výroba samohybek na podvozku Carden Loyd probíhala v roce 1940. Celkem bylo vyrobeno 12 kusů 105ti milimetrových a 6 kusů 150ti milimetrových samohybných houfnic. Bojového nasazení se stroje dočkaly na východní frontě, kde údajně sloužily až do roku 1942 kdy byly vyřazeny.

 

 

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalšími stroji ukořistěnými po pádu Francie v roce 1940 byly těžké tanky Char B různých verzí. Mohutné tanky o hmotnosti 32 tun, vyzbrojené kanonem ráže 75 mm v trupu a druhým kanonem ráže 47 mm v otočné věži, Němci velmi rádi přijali za své. Kromě jejich přímého využití se však ještě rozhodli přestavět část těchto tanků na samohybná děla.

Z tanků byla odstraněna věž a nahrazena vysokou a úzkou nástavbou z 20 milimetrů silných ocelových plechů. Nástavba v sobě skrývala polní houfnici FH 18/3 ráže 105 mm. Nástavba byla shora otevřená, takže se posádka musela před vrtochy počasí chránit přetažením impregnované celty. Základem pro přestavbu se staly tanky verze Char B-1 bis, Němci ovšem vedené jako Char B2.

Přestavbou francouzských tanků se zabývala firma Rheinmetall Borsig z Düsseldorfu. Na samohybná děla s oficiálním označením 10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f) jich bylo celkem upraveno pouhých 16 kusů.

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V souvislosti s ukořistěným tankem Char B ještě stojí za zmínku jeho přestavba na samohybný plamenomet. Z původního tanku byl prostě jen demontován korbový kanon ráže 75 mm a nahrazen výmetnou hlavní plamenometu. Zásoba hořlavé směsi na palubě umožňovala asi dvěstě krátkých zášlehů plamene do vzdálenosti cca 40 metrů. Celkem bylo vyrobeno asi 20 kusů těchto strojů oficiálně označovaných Flammenwerferpanzer Renault B2 (f).

 

 

Waffenträger

Waffenträger 10,5cm FH 18 Krupp, zdroj: aviarmor.net, upraveno

Aby mohli čelit obrovské početní převaze ruské obrněné techniky snažili se Němci využívat veškerou dostupnou techniku, schopnou nést jakoukoliv výzbroj. To platilo i pro samohybné dělostřelectvo. Jako nosiče polních děl a houfnic se tak ve službách Wehrmachtu uplatnily kromě podvozků vlastních tanků rovněž podvozky všemožných kořistních strojů. To vedlo ke tříštění výroby a ve svém důsledku k jejímu prodražování. Neefektivní byla rovněž nutnost držet velké množství různých náhradních dílů v polních dílnách stejně jako učit mechaniky i posádky rozumět mnoha různým strojům. Totéž ovšem platilo i pro stíhače tanků.

Není tedy divu, že se již roku 1942 začaly objevovat požadavky na vývoj jednoho univerzálního podvozku pro nesení zbraní všeho druhu. Oficiální objednávka na vývoj takového stroje však přišla až počátkem roku 1944. Zbrojní úřad formuloval požadavky na nový stroj a obeslal jimi všechny významné německé výrobce tankové techniky. Nosič měl spočívat na plně pásovém podvozku, jehož konstrukce by v co největší míře využívala prvků již vyráběných tanků. Stroj neměl být vyzbrojen jednou konkrétní zbraní, ale měl být použitelný pro nesení více druhů kanonů. Čili na jeden univerzální podvozek mělo být možné, bez jakýchkoliv složitějších zásahů do jeho konstrukce, lafetovat některou z více volitelných zbraní. Z polních děl patřily mezi volitelné zbraně houfnice FH 18/40 ráže 105 mm a 150-ti milimetrová houfnice FH 43.

Waffenträger 150cm FH 43 Krupp Ardelt, zdroj: aviarmor.net, upraveno

V rámci tohoto vývoje vzniklo mnoho teoretických studií, které se však nedostaly dále než k technickým nákresům. Pouze spolupracující firmy Krupp a Ardelt dovedly svůj projekt do stádia prototypu. Postavily dva různé Waffenträgery každý nesoucí jednu z volitelných zbraní. Nejednalo se o jeden základní nosič osazený pokaždé jiným kanonem, jak to žádala projektová specifikace, ale o dva zcela odlišné, i když konstrukčně podobně řešené, stroje.

Podvozek obou prototypů vycházel z konstrukce tanku PzKpfw 38(t). V obou případech však byl prodloužen. Pro nesení 105-ti milimetrové houfnice stačilo zvětšit rozestupy mezi jednotlivými koly, pro těžší 150-ti milimetrovou FH 43 však musel být přidán další pár pojezdových kol na každé straně. V obou případech byla houfnice instalována v otočné věži s ostře skloněnou čelní stěnou. Věž byla shora a zezadu otevřená. O osudu vyrobených prototypů není mnoho známo. Po válce padly rukou spojeneckých vojáků a byly pravděpodobně sešrotovány.

Celý projekt Waffenträger, byť teoreticky velmi zajímavý, přišel pro Němce příliš pozdě a znamenal ve svém důsledku pouze plýtvání stále vzácnějšími zdroji.

 

 

Grille 17

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17 tak jak jej objevili spojenci, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Myšlenka na vývoj extrémně ničivého velkorážového samohybného děla vznikla v Německu již v průběhu roku 1942, práce na její realizaci však započaly až v průběhu roku 1944. Podle původních plánů měla samohybka spočívat na podvozku těžkého tanku Tiger. Nakonec ale volba padla na podvozek ještě těžšího tanku Königstiger. I ten však musel být pro nový účel ještě zvětšen - došlo k jeho výraznému prodloužení.

Nový podvozek sestával z jedenácti zdvojených pojezdových kol na každém boku, jejichž díly do sebe navzájem zapadaly a kola se tak částečně překrývala. Tento způsob uchycení kol, stejně jako jejich konstrukce, byl převzat z původního tanku. Totéž platilo i pro přední kolo hnací a poslední kolo napínací. Převzata byla rovněž pohonná jednotka tanku, převodovka i základní konstrukce podvozkové vany.

Namísto otočné věže však na podvozku spočívala obrovská hranatá nástavba chránicí bojový prostor hlavní zbraně. Síla čelního pancíře byla 30 mm, boční i zadní stěny byly potom silné 16 mm. Nástavba byla shora otevřená, což poskytovalo více prostoru pro vertikální pohyb kanonu.

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17, trojice amerických vojáků demonstruje neuvěřitelné rozměry stroje, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Výzbrojí mamutího stroje se měl stát dalekonosný kanon K44 ráže 170 mm. Maximální efektivní dostřel zbraně činil úctyhodných 28 km. Granáty o hmotnosti 68 kg opouštěly ústí hlavně rychlostí 860 m/s. Náboje do kanonu však byly tak obrovské, že se jich na palubu dalo naložit pouze pět.

Do konce války vznikl pouze jediný prototyp tohoto kolosu označovaného jako Grille 17, který se však nikdy nepodařilo zcela dokončit. Když padl v roce 1945 do rukou amerických vojáků chyběla mu ještě zadní stěna, pásy, kanon i většina vnitřního vybavení. Předpokládaná hmotnost kompletního stroje činila 55 tun, což byla na samohybné dělo skutečně nebývala hodnota.

Grille 17 nikdy nezasáhla do bojů takže se můžeme jen dohadovat, jaký by byl její praktický přínos pro německou armádu. Účinky kanonu by jistě byly strašlivé a jeho dostřel by umožňoval vést devastující palbu z bezpečné vzdálenosti bez ohrožení nepřátelskou technikou. Přihlédneme-li ovšem k reálné situaci zejména na západní frontě v posledních etapách války, byl by tento kolos dosti snadným terčem taktického letectva nepřítele.

 

 

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE ukořistění Američany ve Francii, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl vzadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němci ukořistěné tahače využili k mnoha různým účelům. Vedle plnění úkolů, pro který byly stroje primárně určeny, posloužily rovněž jako základ pro konstrukci improvizovaného stíhače tanků (který je popsán v sekci Ostatní stíhače tanků) a samohybného raketometu.

Tento raketomet existoval ve dvou provedeních. U prvního z nich byl nosník pro rakety instalován nad původním nákladovým prostorem na zádi vozu. Nosník, svařený z ocelových trubek, pojmul čtyři rakety, buď trhavé ráže 280, nebo zápalné ráže 320 mm. Stroj druhého provedení měl nosiče raket na bocích. Klece s jednotlivými střelami se zavěšovaly na trubkovou konstrukci podobnou té, kterou byly vybaveny polopásové SdKfz 251. I tento raketomet nesl čtyři kusy raket.

Přestavba francouzských tahačů probíhala v druhé polovině roku 1943. Přesný počet vzniklých raketometů není znám.

 

 

Infanterie PzKpfw Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Infanterie Panzerkampfwagen Mk II (e) mit 5cm KwK L/42, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Během bojů v Africe ukořistila německá armáda určité množství britských pěchotních tanků Matilda. S flexibilitou sobě vlastní Němci tyto stroje obratem nasadili do bojů v jejich původní podobě nebo je po úpravách využívali jako různá pomocné a servisní vozidla. Jeden z ukořistěných tanků však prodělal zajímavější přestavbu.

Jeho původní věž byla sejmuta, otvor po ní zakryt ocelovou deskou, a na trup byl umístěn štít svařený z rovných ocelových desek. V tomto štítu byl potom upevněn tankový kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm, který jinak standardně využívali pokročilejší verze tanku PzKpfw III. Právě použití této zbraně poněkud znesnadňuje zařazení stroje. Typem výzbroje by se totiž mělo jednat o tank, stylem konstrukce má však stroj mnohem blíže k alternativní formě samohybného děla.

Je velmi pravděpodobné, že tento stroj nikdy nezasáhl do skutečných bojů a sloužil pouze jako školní vozidlo. Rovněž jediný známý snímek tohoto stroje nepochází z ostré akce nýbrž z vojenského cvičení, které se uskutečnilo na francouzském pobřeží. Po dosloužení byl tento hybrid zřejmě sešrotován.

 

 

Bär

plánovaná podoba těžkého samohybného děla Bär, zdroj: Panzerpunkt.info, odkaz na externí soubor

V květnu 1943 zahájila firma Krupp vývoj supertěžkého samohybného děla ráže 305 mm. Stroj, který dostal pracovní označení Bär (medvěd), měl být schopen ostřelovat cíle až na vzdálenost 10 km. Jeho hlavním posláním by přitom byla likvidace nejsilněji opevněných postavení nepřítele. Každý projektil pro jeho kanon vážil 350 kg a nesl 50 kg výbušniny. Není tedy divu, že se na palubu vešlo jen deset kusů munice.

Konstrukce podvozku pro toto monstrum měla být do značné míry převzata z tanku Tiger. Podvozek však musel být delší a tak se počítalo s přidáním dvou dalších pojezdových kol na každou stranu pásové soustavy. Podvozek by tedy tvořilo deset celoocelových pojezdových kol velkého průměru, která by byla uložena ve dvou řadách po pěti a částečně by se překrývala. Přední hnací a zadní napínací kolo z tanku převzato nebylo a počítalo se s originálními díly.

Z tanku Tiger byla převzata rovněž pohonná jednotka, benzínový motor Maybach HL230 P45 o obsahu 23 litrů a výkonu 694 koní při 3000 otáčkách za minutu. Motor převzatý z 56 tun těžkého tanku však měl tentokrát pohánět stroj hmotnostní kategorie 120 tun! Z toho je zřejmé, že konstruktéři Bäru nemohli počítat s nijak oslnivými jízdními vlastnostmi nového kolosu. Na enormní hmotnosti se samozřejmě nemalou měrou podílela sama těžká zbraň a také její masivní odlévaný vnitřní štít, který ovšem na druhou stranu umožňoval náměr až +70°. Očekávaná maximální rychlost "medvěda" se tedy pohybovala okolo 20 km/h na silnici.

Bär měl být podle plánů 8,2 metru dlouhý, 4,1 metru široký a 3,5 metru vysoký. Síla pancíře měly být 80 mm na bocích a zádi a 130 mm na čelních stěnách. Pro stroj se počítalo se šestičlennou posádkou složenou z řidiče, velitele, radisty, střelec a dva nabíječi.

Konstruktéři museli řešit také problém nabíjení zbraně neboť jak již bylo uvedeno vážil jeden granát 350 kg. Proto se počítalo s instalací ručního jeřábu na stropě bojového prostoru. Projekt Bär však nikdy neopustil rýsovací prkna inženýrů firmy Krupp neboť jej armádní velení zastavilo dříve než mohl vzniknout prototyp.

 

 

Karl

Gerät 040 neboli samohybný moždíř Karl a jeho muniční vůz, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Vývoj tohoto těžkého samohybného moždíře byl zahájen v červnu roku 1937 ve firmě Rheinmetall. Za armádu se na vývoji podílel generál dělostřelectva Karl Becker a právě po něm byl pravděpodobně výsledek tohoto vývoje pojmenován (i když jeho oficiální označení bylo Gerät 040). Určení nového stroje bylo zcela jasné. Měl to být prostředek k ničení těch nejsilnějších nepřátelských opevnění a bunkrů. Měl být schopen střílet projektily takové hmotnosti a síly, aby dokázaly prorazit velmi silnou vrstvu betonu. Jak je tedy zřejmé, byl určen k proražení francouzské Maginotovy linie.

První zkušební exemplář samohybného moždíře byl hotov v roce 1939. V průběhu následujícího roku prošel tento prototyp důkladným testováním, po kterém byla schválena výroba šesti sériových strojů. První z nich byl dodán v listopadu 1940 a dostal příznačné jméno Adam. Invaze do Francie ale samozřejmě nemohla čekat a tak armáda dostala první moždíř s "křížkem po funuse" několik měsíců potom co Maginotovu linii překonala. První bojové akce se tak tyto stroje dočkaly až na východě v rámci operace Barbarossa.

Do května 1941 následovala dodávka dalších tří strojů nesoucích jména Eva, Thor a Odin. Poslední dva moždíře Loki a Ziu byly dodány do konce srpna 1941.

samohybný moždíř Karl nasazený k potlačení Varšavského povstání, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-695-0424-30A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Sériové vozy se od prototypu lišily řešením podvozku. Prototyp měl na každé straně osm pojezdových kol a nad nimi osm vratných kladek a boční prostor mezi koly a kladkami zakrýval po celé délce pásové soustavy ocelový profil. Sériové moždíře měly ovšem pojezdových kol jedenáct. Počet vratných kladek zůstal stejný. Rovněž umístění hnacího a napínacího kola bylo u obou řešení podvozku shodné. Ozubené hnací kolo bylo vzadu a loukoťové napínací vpředu.

Během přesunů byl podvozek zvednutý takže hnací a napínací kola se nacházela nad úrovní kol pojezdových. V rámci přípravy k palbě celý stroj klesl až se hnací a napínací kola dostala na úroveň terénu. Stroj tak jednak snížil těžiště a získal tím lepší stabilitu a podvozek potom také lépe snášel zpětný ráz výstřelů.

Přesuny po vlastní ose však byly praktikovány co možná nejméně. Maximální rychlost, kterou dokázal Karl vyvinout byla totiž jen asi 10 kilometrů v hodině. K dopravě na větší vzdálenosti se používala železnice. Moždíř byl při přepravě zavěšen mezi dva speciální železniční podvozky, z nichž každý měl pět párů kol, a takto putoval nad kolejištěm co nejblíže místu nasazení. Z nejbližší železniční stanice ovšem stejně musel do palebného postavení "po svých". Je tedy jasné, že jeho nasazení nebylo nijak bleskovou záležitostí. Koneckonců ani frekvence střelby nebyla nijak zázračná, pouze šest ran za hodinu.

samohybný moždíř Karl a jeho muniční vůz na bázi tanku Panzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Moždíř byl vyzbrojen zezadu nabíjeným dělem ráže 600 mm s délkou hlavně 5108 mm, pro které se používaly dva druhy munice. Lehčí z nich byl leichte Betongranate o délce střely 1991 mm a hmotnosti 1700 kg, z čehož 280 kg tvořila výbušnina. Projektily tohoto druhu opouštěly hlaveň děla rychlostí 285 m/s a jejich dolet se pohyboval okolo 6700 metrů. Druhým typem granátu byl schwere Betongranate dlouhý 2511 mm a vážící 2170 kg. Tato střela nesla 348 kg výbušnin, její úsťová rychlost byla 220 m/s a dolet cca 4300 metrů.

Vzhledem k hmotnosti střel nebyla manipulace s nimi nijak jednoduchou záležitostí. Pro jejich dopravu byl tedy vyvinut speciální nosič založený na podvozku tanku PzKpfw IV.

Vertikální náměr zbraně se pohyboval od 0° do 70°, stranový odměr činil 4° na každou stranu. Kanon musel být velmi masivní konstrukce aby udržel tlak 1800 atmosfér, který vznikal v komoře při odpalu střely. Aby podvozek vůbec dokázal absorbovat obrovskou energii zpětného rázu při výstřelu měl kanon nejen zákluzovou hlaveň ale i podstavec. Zákluz samotné hlavně děla měl rozsah 92 cm s brzdným mechanismem o tlaku 580 tun. Podstavec měl potom zákluz dalších 78 cm a brzdný tlak 104 tun.

Karl dosahoval hmotnosti zhruba 123 tun. Na délku měřil 11,15 metru, na šířku 3,16 metru a na výšku 4,78 metru. Pohonnou jednotkou moždíře byl dvanáctiválcový dieselový motor Daimler-Benz MB 507 o maximálním výkonu 580 koní. Stroj vezl zásobu 1200 litrů pohonných hmot. Bylo to nejtěžší německé samohybné dělo celé války (tedy pokud nepočítáme železniční děla jako například Dora nebo Leopold).

nabíjení samohybného moždíře Karl, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-695-0424-12A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

První čtyři moždíře Adam, Eva, Thor a Odin byly v červnu 1941 odeslány na východní frontu v rámci 833. schwere Artillerie Abteilung. Stroje Adam a Eva byly nasazeny u Brest-Litevsku, Thor a Odin u Lembergu. Bojová premiéra strojů však nedopadla úplně na jedničku.

Adam na nepřítele úspěšně vypálil pouze 16 střel. Eva ani jednu. Při prvním výstřelu totiž došlo k uvíznutí granátu v hlavni, které nebylo možné vyřešit na místě a celý stroj musel být odeslán zpět do Německa k opravě. Odin rovněž nevypálil ani jednu střelu protože měl závažnou poruchu podvozku. A konečně Thor vystřelil pouze čtyřikrát.

Opravdu významného nasazení se však moždíře Karl dočkaly až v červnu 1942, kdy se stroje Thor a Odin zapojily do obléhání Sevastopolu. Tento silně opevněný ruský přístav odolával německému obléhání již od konce října roku 1941 a těžké moždíře měly pomoci toto vleklé obléhání úspěšně ukončit. Od 3. června, kdy dorazily na místo určení, vypálily Thor a Odin na město celkem 197 granátů. 4. července 1942 potom Sevastopol i jejich zásluhou konečně kapituloval.

Jediným dalším dokumentovaným nasazením bylo zapojení moždíře Ziu do potlačování Varšavského povstání v srpnu 1944. Ziu úspěšně vypálil přesně neznámý počet střel na povstalci ovládané části města a zničil několik domů.

Gerät 041 neboli Karl s dělem ráže 54 cm, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Již od února 1941 probíhaly diskuse o nutnosti zvýšit efektivní dostřel moždířů Karl. V květnu následujícího roku byl hotov nový kanon ráže 54 cm s delší hlavní a dostřelem přes deset kilometrů a bylo nařízeno provést přezbrojení všech šesti Karlů touto novou zbraní. Práce na přezbrojení však probíhaly velmi pomalu a do konce války byly novým dělem osazeny jen tři stroje. Ani jeden z nich však již pravděpodobně nebyl bojově nasazen.

Vůz Loki byl nakonec ztracen během bojů v Maďarsku, Odin byl znehodnocen při nehodě a další stroj zničila sama jeho posádka ve Francii když byl jejich nákladní vlak zastaven spojeneckým náletem. Dva moždíře padly na konci války do rukou Američanů, jeden z nich byl vyzbrojen původním kanonem ráže 60 cm (Gerät 040) a druhý novějším kanonem menší ráže (Gerät 041). Osud posledního stroje není znám.

 

WD SCHLEPPER

GESCHÜTZWAGEN IVb

HEUSCHRECKE 10

15cm sIG33 auf Pz III

PANZERSPÄHWAGEN AMR (f)

10,5cm lFH18/40 auf LORRAINE

15cm sFH13/1 auf LORRAINE

10,5cm lFH18/40 auf 38 H

10,5cm lFH16 auf FCM

10,5cm FH18 auf MkIV (e)

10,5cm FH18/3 auf B2

WAFFENTRÄGER

GRILLE 17

28/32cm WURFRAHMEN auf UE

MkII mit 5cm KwK L/42

BÄR

KARL

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje