TOPlist

 

 

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Stroj nazývaný WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96 nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stroj, který by se dal označit jako samohybné dělo a proto jistě stojí za zmínku.

Roku 1923 zahájila firma Hanomag vývoj plně pásového tahače pro vlečné dělostřelecké zbraně. Vlastnictví takových strojů totiž toho roku Reichswehru povolila spojenecká komise. Výsledkem vývoje byly dva typy tahače, které potom byly dodávány armádě v průběhu let 1926 a 1927. Těžší z nich byl roku 1927 použit jako základ pro konstrukci pokusného prototypu samohybného děla. Na podvozek byl instalován kanon 7,7cm Feldkanone 96/19. Zbraň byla upevněna na částečně otočném stojanu. Posádku stroje chránil pouze slabý štít kanonu. Ze stran, zezadu ani shora je od nepřátelské palby nedělilo zhola nic.

Motor, který vozidlo poháněl měl sice obsah válců 8,8 litrů, dával však maximální výkon pouhých 50 koní. Hmotnost stroje přitom byla 6800 kg takže je jasné, že jeho jízdní vlastnosti byly přímo zoufalé. Rychlost na silnici se pohybovala okolo 6 km/h. V terénu potom ještě klesla.

Do výroby se samohybka samozřejmě nikdy nedostala, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1

Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 neboli SdKfz 165/1 bylo první německé samohybné dělo vyvinuté speciálně pro tento účel, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

S žádostí o vývoj samohybného děla ráže 105 mm se německý zbrojní úřad na firmu Krupp poprvé obrátil již v roce 1935. Tehdy šlo v podstatě o přezbrojení chystaného tanku Panzer IV zbraní větší ráže. Prototyp vznikl v roce 1938 na bázi experimentálního podvozku B.W. II (což byla jedna z variant podvozku navrženého v rámci vývoje tanku Panzer IV). Armáda však spokojena nebyla a prototyp byl tedy v listopadu 1938 zase rozebrán a v podstatě zapomenut. Projekt nové samohybky od firmy Krupp však pokračoval dál, a to hned dvěma paralelními směry. Oba směry sice znovu vycházely z podvozku tanku Panzer IV, ovšem zahrnovaly jeho zásadní přepracování. Na konci prvního vývojového směru stál lamač bunkrů přezdívaný Dicker Max, jehož podvozek byl veden pod označením Pz.Sfl. IV (někdy také Pz.Sfl. IVa). Druhý vývojový směr pak vedl ke stroji, který je popsán na následujících řádcích a jehož podvozek získal označení Pz.Sfl. IVb (mimochodem zkratka Pz.Sfl. znamená Panzer Selbsthafrlafette, tedy doslova obrněná samohybná lafeta).

Technický nákres samohybného děla na podvozku Pz.Sfl. IVb představil Krupp zástupcům vojska v září 1939. Základní koncepce stroje byla zbrojní úřadem schválena ovšem s celou řadou větších či menších změnových požadavků. Týkaly se síly pancéřování, množství vezené munice, rozsahu náměru zbraně ale i použité zbraně jako takové. Další jednání obou stran proběhlo v říjnu 1939. Řešil se typ převodovky, koncové převody, výška uložení děla v kabině a další otázky. Další kolo jednání z ledna 1940 přineslo mimo jiné rozhodnutí o síle čelního pancíře a o instalaci druhého falešného průzoru v čelní stěně kabiny.

V únoru 1940 byl vyhotoven dřevěný model vozidla v měřítku 1:1. Prohlídku modelu vykonal zástupce zbrojního úřadu Dr. Ing. Herbert Olbrich 18. března 1940. A opět přišla sada požadavků na změny. Sedačka velitele měly být umístěna o něco výš, aby bez problémů viděl přes hlavu střelce, měla být instalována podpěra zbraně, upevňovaná k zadnímu konci zákluzového žlabu, měl být zvětšen řidičův průlez a tak dále, a tak dále. Ladění vozidla se vleklo až do listopadu 1940, kdy byly konečně podepsány smlouvy na stavbu dvou prototypů a následnou výrobu nulté série v počtu 10 vozidel. Zároveň byl podepsán také kontrakt na dodávku upravených houfnic ráže 105 mm s firmou Rheinmetall-Borsig.

SdKfz 165/1 nabízel velkorysý stranový pohyb zbraně, všimněte si rovněž periskopického zaměřovače vyčnívajícího z věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Nový stroj byl postupně veden pod různými názvy včetně krkolomného Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 (Sf.) Ausf. A. Výzbrojní kód zněl Sd.Kfz. 165/1 (Sd.Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Jak již zaznělo výše, bylo nové samohybné dělo postaveno na podvozku tanku Panzer IV Ausf. F, který byl ovšem pro tento účel zcela zásadně přestavěn (ještě více, než u Dicker Maxe). Přední hnací kolo i zadní napínací kolo bylo převzato bez úprav. Mezi nimi však bylo pouze šest pojezdových kol (na rozdíl od tanku Panzer IV, který měl pojezdových kol osm). Navíc nešlo o kola převzatá z původního tanku, i když na první pohled vypadala úplně stejně. Pojezdová kola tanku Panzer IV Ausf. F měla totiž průměr 470 mm, ale kola použitá u Pz.Sfl. IVb měla průměr 520 mm. Potřeba na míru vyrobených kol znamenala bezesporu vyšší náklady. Nabízí se tedy otázka, proč si konstruktéři raději nevypůjčili pojezdová kola z tanku Panzer III (od verze Ausf. E dál), která měla rovněž průměr 520 mm. Tato kola byla sice určena pro pásy o šířce pouze 360 mm, člověk by i přesto čekal, že jejich rozšíření vyjde levněji, než výroba úplně nových kol.

Z menšího počtu pojezdových kol (i když byla o kousek větší) je zřejmé, že podvozek samohybky byl o něco kratší než podvozek původního tanku (podle některých zdrojů to bylo o 35 cm). Díky tomu mohl být snížen i počet vratných kladek, které podpíraly horní část pásu (Panzer IV Ausf. F měl čtyři kladky, ale Pz.Sfl. IVb jen tři). Naopak pásy o šířce 400 mm byly z tanku převzaty bez úprav. Pojezdová kola byla odpružena pomocí listových pružin, tedy stejným způsobem jako u Panzer IV. Trup i kabina posádky se svým provedením velmi podobaly původnímu tanku, nešlo však ani zdaleka o stejnou konstrukci. Už jen samotná síla pancíře… PzKpfw IV verze F měl čelní pancíř silný 50 mm, ale u Pz.Sfl. IVb to bylo pouhých 20 mm. Konstruktéři rozumně usoudili, že samohybné dělo nepotřebuje vzhledem ke svému poslání extrémně silný pancíř. Bohatě stačilo, když jeho stěny odolaly průbojným nábojům z pušek a kulometů ráže 7,92 mm. Uspořená hmotnost byla využita pro těžkou zbraň.

V čelní stěně kabiny posádky byly na přání vojáků vytvořeny dva průzory. Ten vlevo byl opravdový a sloužil řidiči, ten vpravo byl falešný a sloužil zřejmě pouze k oklamání nepřítele. Řidič byl tedy jediný, kdo seděl v této části kabiny a ke své sedačce se dostával skrz vlastní nástupní průlez ve stropním pancíři kabiny. Dále vzadu byla na stropě kabiny posazena bojová věž… ano čtete správně, tato raná samohybka měla otočnou bojovou věž (i když nebyla otočná ani zdaleka v plném rozsahu). Čelní stěna věže byla její nejvyšší, směrem dozadu se boky věže snižovaly až k poměrně nízké zadní stěně. Strop věže zůstal otevřený, což bylo pro samohybné dělo považováno za vhodné řešení. Otevřený strop by představoval riziko při blízkém boji, kdy mohl nepřátelský pěšák do vozu snadno vhodit granát, tento styl boje se však u samohybného děla nepředpokládal. Naopak otevřený strop umožňoval lepší výhled, nezbytný pro pozorování dopadu granátů a případnou korekci míření.

SdKfz 165/1 při jízdních zkouškách, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Všechny stěny věže byly pro větší odolnost skloněné, díky čemuž byla základna věže poměrně široká. Proto musela být na bocích kabiny pod věží instalována jakási rozšíření, kopírující půdorys věže. Na čelní stěně věže byla přišroubována maska zbraně, která umožňovala její vertikální pohyb a chránila její brzdovratné zařízení. Zbraní vozu byla upravená verze lehké polní houfnice 10,5 cm leFH 18 (leichte Feldhaubitze), která dostala odlišovací označení leFH 18/1. Podstavec dovoloval zbrani měnit náměr v rozsahu od -10 do + 40 stupňů, horizontální odměr zajišťovalo natáčení celé věže, které bylo možné v rozsahu 35 stupňů na každou stranu. Houfnice používala dělenou munici (samostatně nabíjený granát a nábojnice s výmetnou náplní). Tříštivý granát ráže 105 mm vážil 14,81 kg a z hlavně vylétal rychlostí 470 m/s. Maximální dostřel zbraně se pohyboval okolo 10 650 metrů. Zásoba munice na palubě čítala úctyhodných 60 kusů. Houfnice leFH 18/1 dostala také dvoukomorovou úsťovou brzdu „tankového stylu“.

Posádku vozu tvořili čtyři vojáci. Již zmiňovaný řidič seděl jako jediný uvnitř trupu, zbývající tři muži měli svá stanoviště ve věži. Nalevo od zbraně seděl střelec. Pro míření měl na výběr ze dvou zaměřovačů. K přímé střelbě využíval zaměřovač Sfl.Z.F.1a, pro nepřímou střelbu pak zaměřovač Rundblickfernrohr 36. Za střelcem seděl na zvýšené sedačce velitel vozu, který měl zároveň na starost také obsluhu radiostanice. Jeho hlavním pozorovacím prostředkem byl binokulární dělostřelecký periskop Scherenfernrohr 14 Z f.Sfl. Posledním mužem na palubě byl nabíječ, který měl stanoviště napravo od děla. Žádnou zabudovanou sekundární zbraň vozidlo nemělo, vojáci však s sebou vozili dva samopaly MP 38 nebo MP 40.

V poličce na zadní stěně věže byla uložena radiostanice typu Funksprechgerät a, která v sobě kombinovala krátkovlnný přijímač i vysílač s dosahem cca 5 km. K radiostanici byl připojen reproduktor, díky kterému slyšeli komunikaci všichni vojáci ve věži. Za věží byl motorový prostor. U prvních prototypů byl použit benzínový šestiválec Maybach HL 66 P o výkonu 180 koní, pro sériovou výrobu se však počítalo se silnějším motorem Maybach HL 90 P20K. Převodovka byla typu Zahnradfabrik SSG46 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Do palivových nádrží se vešlo 410 litrů benzínu, což stačilo na ujetí nějakých 240 km po silnici a cca 130 km v terénu. Nové samohybné dělo vážilo 18 tun a dokázalo vyvinout nejvyšší rychlost 35 km/h.

Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 v mnoha směrech předběhl dobu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Dva objednané prototypy byly zřejmě dodány koncem roku 1941. První vozidlo z deseti kusové nulté série pak bylo dokončeno v srpnu 1942, v září následovaly tři stroje, v říjnu čtyři a pak po jednom kuse v listopadu a prosinci. Oproti původním plánům dostaly nakonec „sériové“ stroje rovněž slabší motor Maybach HL 66 P, kterým byly osazeny i oba prototypy. K důkladnému vyzkoušení nových samohybných děl byla vytvořena speciální baterie Feld-Versuchs-Batterie, která byla následně zařazena do dělostřeleckého pluku 16. tankové divize. Tato baterie obdržela šest z deseti „sériových“ strojů a odvezla si je s sebou na východní frontu k ostrým bojovým testům. Zbylé čtyři stroje pak byly použity k výcviku.

O výsledcích zkušebního bojového nasazení popsaných děl literatura nehovoří. Vzhledem k tomu, že 16. Panzer Division byla koncem roku 1942 obklíčena a následně zničena u Stalingradu, je možné, že celá Feld-Versuchs-Batterie sdílela stejný osud, a proto se žádná hlášení o výsledcích testů zpět do Německa již nevrátila. Každopádně samohybná houfnice leFH 18/1 na podvozku Pz.Sfl. IVb se do sériové výroby nedostala. V porovnání s improvizovanými samohybnými děly, která v mezidobí Wehrmacht zavedl do své výzbroje, stál sice nový stroj o celou třídu výše, zbrojní úřad však spokojen nebyl. Pánové z WaPrüf 4 (oddělení zbrojního úřadu zodpovědné za vývoj dělostřeleckých zbraní) si totiž vzali do hlavy, že pořádná samohybka by měla umožňovat otáčení zbraně v plném rozsahu 360 stupňů a měla by také umět vlastní silou sejmout svoji zbraň z podvozku, aby tato mohla být použita v pevném palebném postavení na zemi.

Již počátkem roku 1942 proto zbrojní úřad spustil rozsáhlý program vývoje několika zcela nových samohybných děl, která by uvedené požadavky splňovala. 10,5 cm leFH 18/1 auf Pz.Sfl. IVb se tak rázem ocitla v nemilosti. Pro zavedení jako nový standard nebyla vhodná, protože nesplňovala poslední požadavky zbrojního úřadu. Zároveň byla příliš drahá na to, aby byla zavedena do výroby alespoň jako jakési dočasné řešení (než budou k dispozici ony nové „pořádné“ samohybky). Takovým levným dočasným řešením se totiž měla stát výrobně jednodušší samohybná houfnice Wespe, která elegantně zužitkovávala nepotřebné podvozky lehkých tanků Panzer II. Jakmile se v červenci 1942 potvrdilo, že montáž houfnice le FH 18 na podvozek Panzer II je proveditelná, bylo ihned rozhodnuto o zastavení projektu Pz.Sfl. IVb.

zadní pohled na Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 neboli SdKfz 165/1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Jak zaznělo výše, z deseti postavených exemplářů jich na frontu odcestovalo pouze šest. Ze zbylých čtyř, které zůstaly v Německu, je více známo pouze o jednom. Ten byl zhruba v polovině roku 1943 rozebrán a jeho houfnice posloužila při vývoji jiného samohybného děla Heuschrecke IVb. Zbývající tři vozidla zřejmě potichu a bez slávy dosloužila při výcviku nových řidičů a dělostřelců.

Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 (Sf.) byl na svou dobu velmi moderně řešeným bojovým strojem. Na rozdíl od svého „bratrance“ Dicker Max byl poměrně obratný a pokud by výhledově dostal plánovaný silnější motor, byl by jistě ještě živější. Zachování motorového prostoru v zadní části znamenalo lepší vyvážení vozidla a bezesporu přispívalo i k jeho lepším jízdním vlastnostem. Instalace děla do věže s možností otáčení ve velkorysém rozsahu 70 stupňů velmi usnadňovala bojovou činnost. Na druhou stranu trojice vojáků měla ve věži rozhodně méně místa, než by jim poskytla pevná kabina postavená na stejně velkém podvozku. Šlo o první německou Selbstfahrlafette vyvinutou speciálně pro svůj účel. Tento stroj by se dal označit za promarněnou šanci. Další vývoj samohybných děl v Německu byl totiž výše uvedenými nesmyslnými požadavky zbrojního úřadu doslova zaveden do slepé uličky a Wehrmacht musel až do konce války využívat pouze samohybky, které původně vznikly jako „dočasné“ řešení.

 

 

Heuschrecke IVb

prototyp Heuschrecke IVb od firmy Krupp, jedná se o pozdější verzi s ručně ovládaným zařízením pro sejmutí věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem roku 1942 zahájilo 4. oddělení zbrojního úřadu (WaPrüf 4) rozsáhlý program vývoje několika typů samohybných děl, která se měla v budoucnu stát páteří dělostřelectva německých nejen tankových divizí. Stroje vyvíjené v rámci tohoto programu byly vedeny pod označením Grille (cvrček) a Heuschrecke (luční koník), přičemž pod každým z nich vznikalo hned několik konkrétních typů (Grille 10, Grille 12, Grille 15 atd.). Požadavky zbrojního úřadu byly velmi náročné, a navíc se počítalo s využitím podvozků teprve vyvíjených tanků Leopard (VK 16.02) a Panther (VK 30.02). Bylo tedy nad slunce jasné, že tyto nové samohybky budou dostupné až za nějaký čas. Armáda však nemohla zůstat bez výzbroje, a proto bylo rozhodnuto o stavbě jakýchsi „dočasných“ typů, které by byly k mání rychle a saturovaly by potřeby vojska do okamžiku zahájení sériové výroby nových pokročilých vozidel. Možná vás to překvapí, ale těmi dočasnými typy se staly samohybné houfnice Wespe a Hummel.

Zhruba v polovině roku 1943 se však program Grille / Heuschrecke dostal do potíží. Nejenom, že vývojové práce nepokračovaly dost rychle (kvůli náročným konstrukčním požadavkům), ale byly zde i jiné externí vlivy. Jedním z nich bylo zrušení projektu tanku Leopard v roce 1943. Podvozek tohoto tanku měl přitom sloužit jako základ pro samohybnou houfnici ráže 105 mm, vyvíjenou v rámci programu Grille / Heuschrecke. Bylo tedy rozhodnuto, že pro nesení této lehké zbraně bude holt použit podvozek tanku Panther. Bohužel však velmi záhy přišla zpráva, že komponenty tanku Panther nebudou uvolňovány pro výrobu jiných vozidel, než samotných tanků, po kterých byla velká poptávka.

Zbrojní úřad měl najednou na krku pomyslný nůž. Projekt nové samohybné houfnice ráže 105 mm se de facto zastavil a výroba „dočasné“ náhrady v podobě Wespe měla zároveň podle plánu skončit v květnu 1944 bez možnosti prodlužování. Waffenamt tedy musel rychle najít nějaké řešení. Z toho důvodu se jeho představitelé rozhodli sáhnout po existujícím základu v podobě Geschützwagen III/IV. Šlo o podvozek vyvinutý pro samohybné dělo Hummel, který v sobě kombinoval součásti z tanků Panzer III a Panzer IV (odsud jeho označení Geschützwagen III/IV). Na tomto nosiči měla být instalována houfnice 10,5 cm leFH 18/1, převzatá ze staršího, již ukončeného projektu Sd.Kfz. 165/1.

první verze prototypu Heuschrecke IVb během zkoušek, mechanismus sundávání věže měl být podle plánu poháněn motorem vozu, což se však ukázalo v podstatě neproveditelné, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Až po sem jde o velmi racionální snahu řešit nastalou situaci rychle a efektivně (zužitkovat již existující prvky a tím pádem zlevnit a zrychlit vývoj nového stroje). Další požadavky zbrojního úřadu však toto vše doslova převrátily na hlavu. WaPrüf 4 si totiž přál, aby nový stroj dokázal vlastní silou bez pomoci jiné techniky sejmout svoji houfnici, aby tato mohla být použita v pevném palebném postavení na zemi. Navíc byla požadována možnost otáčení zbraně v rozsahu plných 360 stupňů. Návrhem stroje byla pověřena firma Krupp, která měla v této oblasti již bohaté zkušenosti. Aby výroba nového typu časově navazovala na plánované ukončení výroby Wespe, musel být návrh dokončen nejpozději v září či říjnu 1943.

Chystané vozidlo dostalo označení Heuschrecke IVb. Koncem května 1943 byl ze školy tankového vojska v Jüterbogu odeslán do továrny Krupp-Grusonwerk v Magdeburgu jeden exemplář samohybného děla Sd.Kfz. 165/1. Kruppovi dělníci z něj následně vymontovali houfnici leFH 18/1 ráže 105 mm, aby ji mohli použít pro navrhovaný nový stroj. Začátkem července 1943 pak do Magdeburgu dorazil také podvozek samohybného děla Hummel s výrobním číslem 320148. Nicméně již na průběžné schůzce konané 30. června 1943, informoval Krupp zástupce zbrojního úřadu, že kvůli instalaci zařízení pro sundávání zbraně, bude nutno podvozek z Hummelu upravit. A nemělo jít o nějakou kosmetickou úpravu, ale o poměrně zásadní přestavbu včetně přesunu motoru do zadní části.

Záhy se ukázalo, že ani houfnice leFH 18/1 nebude použita tak, jak je, ale budou na ní muset proběhnout změny. Zejména měla být použita nábojová komora z 10,5 cm Sturmhaubitze 42 (což byla také jedna z mutací leFH 18) a snad i část brzdovratného zařízení z protitankového kanonu Pak 40. Z původní bohulibé myšlenky využít existující komponenty tak vlastně nezbylo skoro nic. A důvodem všeho byly ony vcelku nesmyslné požadavky na plné otáčení zbraně a schopnost sejmout ji z podvozku vlastní silou. I přes tyto komplikace však zbrojní úřad trval na tom, že dvě uvedené vlastnosti jsou pro moderní samohybné dělo zcela zásadní.

první verze prototypu Heuschrecke IVb od firmy Krupp ještě nenesla na zádi trupu kola pro věž s houfnicí, takže zde mohl být umístěn tlumič výfuku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A co vlastně Waffenamt k těmto myšlenkám vedlo? U samohybných děl s omezenou horizontální pohyblivostí zbraně muselo být při větší změně směru palby přenastaveno celé vozidlo. Tyto časté drobné pohyby celého stroje byly příčinou častějších poruch pásů, hnacích i napínacích kol, spojek a koncových převodů zmíněných vozidel. Proto byl tedy požadován neomezený horizontální pohyb zbraně. V tomto případě sice použitá logika dávala smysl, ovšem proč hned tak radikální řešení? Možnost stranového pohybu zbraně v rozsahu např. 70 stupňů by určitě bohatě stačila a její dosažení by bylo konstrukčně mnohem méně náročné, než plná rotace.

Pokud opodstatnění prvního požadavku řekněme „kulhalo na jednu nohu“, pak důvody pro druhý speciální požadavek byly už přímo „beznohé“. WaPrüf 4 prohlašoval, že pokud bude možno přímo v poli ze samohybky sundat dělo a použít jej samostatně ve statickém postavení, může jeho „nosič“ poodjet jinam, takže nebude spolu s dělem představovat jeden a tentýž cíl pro nepřátelskou palbu, nebude docházet k jeho namáhání a opotřebení při střelbě a konečně může v mezidobí plnit jiné úkoly jako například navážení další munice. Ale k čemu by to vlastně bylo? Jaký by pak byl rozdíl mezi samohybným dělem a sestavou běžného vlečeného děla s polopásovým tahačem? Sundávat zbraň ze samohybky zkrátka postrádalo smysl… ve 4. oddělení zbrojního úřadu to však viděli jinak.

V červenci 1943 získal vyvíjený stroj své oficiální označení 10,5 cm leFH 18/6 (Sf.) auf Geschützwagen III/IV. Mimoto se pro něj ale používalo také mnohem jednodušší jméno Heuschrecke IVb. Heuschrecke znamená německy luční koník, což bylo celkem přiléhavé. Ramena jeřábu pro sejmutí houfnice, umístěná podél boků vozu, totiž při troše fantazie opravdu připomínala zadní nohy lučního koníka. V červenci 1943 bylo zadání pro firmu Krupp doplněno o návrh upravené verze nové samohybky, která by nebyla ozbrojená a sloužila by jako muniční vůz pro zásobování ostatních. Každá tři běžná samohybná děla měl doprovázet jeden muniční vůz.

To pozdější verze prototypu Heuschrecke IVb od firmy Krupp již nesla na zádi velká kola, která bylo možno připojit k sejmuté bojové věži a tuto pak vzít do vleku za vozidlem (prototyp na snímku má novější hnací kola), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Při návrhu nového stroje se konstruktéři firmy Krupp inspirovali svým starším projektem Sd.Kfz. 165/1. Houfnici plánovali umístit do bojové věže, která by umožňovala jak její otáčení do stran, tak její sejmutí z podvozku. Zkrátka z vozidla by se nesundával jen samotná zbraň, ale celá věž. V červenci 1943 dokončil Krupp návrh zařízení pro sundávání (a nandávání) věže i s houfnicí vevnitř. Samotný zvedák nebyl příliš složitý, protože jej tvořila soustava kovových profilů pospojovaných pomocí kloubů. Komplikovaný však byl mechanismus, který zvedák poháněl, tedy převáděl k němu sílu hlavního motoru vozu. Samotný Krupp se však zároveň musel omluvit, že vzhledem k obrovské vytíženosti svých závodů nebude schopen sériovou výrobu pohonného mechanismu pro zvedák zajistit dle časových požadavků zbrojního úřadu.

Waffenamt však trval na dodržení termínů a proto 5. srpna 1943 rozhodl o jakémsi dočasném řešení. První sériové kusy nového samohybného děla prostě nebudou mít vlastní zvedáky a k sundávání jejich věží bude sloužit jednoduchý portálový jeřáb se soustavou kladek. Rozebraný na jednotlivé části se měl tento jeřáb přepravovat na doprovodných muničních vozidlech. To znamená jeden jeřáb na tři samohybná děla. Krupp tedy připravil návrh požadovaného portálového jeřábu (Bockkran) a zbrojní úřad jej 3. září 1943 schválil a objednal výrobu 100 kusů.

Firma Alkett, která byla dodavatelem samohybné houfnice Wespe, se zřejmě nehodlala smířit s tím, že by nástupce jejich stroje měla navrhnout a vyrábět konkurenční Krupp-Grusonwerk. Proto se v Alkettu rozhodli, že připraví vlastní návrh nové generace samohybného děla, který bude splňovat náročné požadavky zbrojního úřadu a tím si zajistí pokračování lukrativního obchodu s armádou. I Alkett tedy dle zadání sáhl po houfnici ráže 105 mm a podvozku Geschützwagen III/IV (na kterém stál Hummel). Možnost sejmout zbraň z podvozku však konstruktéři v Alkettu řešili jinak, než jejich konkurence.

Původně plánovaný zvedák poháněný motorem byl u pozdějších prototypů nahrazen jednodušším "jeřábem" na ruční pohon. Zde jej vidíme v akci. Za vozidlem už leží připravený rám, na který se věž ukládala, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Protože naskočil do projektu o něco později, dokončil Alkett nákresy svého stroje až v září 1943. Ihned je představil zástupcům zbrojního úřadu a očividně si získal jejich pozornost. Také v tomto případě musel být podvozek z Hummelu dost výrazně přepracován včetně přesunutí motoru ze střední části do zádi. Ve střední části byl vytvořen bojový prostor a nad ním rozměrná věž s otevřeným stropem. Uvnitř věže bylo otočné „lože“, na které se upínala běžná vlečená houfnice 10,5 cm leFH 18/40, samozřejmě odstrojená z kol a zadních vzpěr. Kola a vzpěry se pak zavěšovaly na zádi trupu. Kvůli možnosti plného otáčení v podstatě neupravené houfnice musela mít bojová věž dost velký průměr, a proto bylo nutno trup pod věží o něco rozšířit do stran.

Na bocích podvozku, v prostoru nad pojezdovými koly, byl uloženy díly jednoduchého trubkového jeřábu na ruční pohon. Jeřáb se dal vztyčit přímo nad věží a trupem vozidla (trubky jeřábu se zasazovaly do připravených patek) a s jeho pomocí pak byla houfnice ze svého lože vyzvednuta. Poté k ní byla připevněna kola a zadní vzpěry a houfnice následně sjela z vozidla na zem po přistavené rampě. Samotné vozidlo si však žádnou takovou speciální rampu s sebou nevezlo (alespoň se o tom nikde nepíše a na fotografiích není nic takového patrné), takže ji nejspíš měl vést nějaký doprovodný stroj (případně si vojáci v poli museli vystačit např. s dřevěnými fošnami). Vyzvednutí houfnice z věže usnadňovala možnost otevřít čelní stěnu věže jako jakousi bránu. Po sejmutí z podvozku tedy stála na zemi úplně normální, sériová, vlečená houfnice leFH 18/40.

28. září 1943 se konala velká porada pracovníků WaPrüf 4, na které měly být oba konkurenční projekty posouzeny a jeden z nich vybrán pro sériovou výrobu. Připomeňme, že oba návrhy tehdy existovaly stále pouze ve formě dokumentace. Během jednání byly popsány hlavní výhody a nevýhodou obou konstrukcí. Předností samohybného děla firmy Krupp byla bezesporu rychlejší a jednodušší montáž a demontáž zbraně (samozřejmě při použití plánovaného motorového pohonu). Sejmutí houfnice u konkurenčního návrhu firmy Alkett bylo naopak dosti pracné.

bojová věž byla sejmuta, k jejím bokům byla přimontována kola a celý komplet byl za hlaveň houfnice připojen k vozidlu... škoda jen, že v praxi se toto řešení ukázalo jako zcela nepoužitelné, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sundat kola a vzpěry z držáků na zádi trupu, dostat je nahoru k houfnici a namontovat, to vše byla čistě ruční práce a každé ze dvou kol přitom vážilo 145 kg a každá ze dvou zadních vzpěr 110 kg. Také následné svezení smontované houfnice dolů na zem asi nebylo úplně snadné. Bylo nutno připravit rampu, k houfnici připojit lana a při spouštění řádně kontrolovat a brzdit pohyb skoro dvě tuny těžkého břemene. A to ani nemluvíme o opačném procesu, kdy bylo třeba ony dvě tuny zase vytáhnout po rampě nahoru na trup vysoký necelé dva metry. Podle plánu měl spouštění a vytahování houfnice zajistit speciální naviják. Na fotografiích ani nákresech pozdějšího prototypu však žádný naviják vidět není. Vezlo jej tedy opět nějaké doprovodné vozidlo? Nebo se dělo spouštělo ručně za pomocí kladek? Tak jako tak je to jen další komplikace.

U návrhu firmy Krupp se z vozidla sundávala celá věž, která se pak na zemi uložila na čtvercový rám. Tento rám umožňoval plné otáčení věže i v pevném postavení na zemi. Věž posazená na rámu však byla dost nízká (z fotografií lze odhadovat, že to bylo cca 1 metr), takže uvnitř nebylo právě mnoho místa pro obsluhu a maximální vertikální náměr houfnice byl omezen na nějakých 20 stupňů. Doporučeným řešením tedy bylo vykopat pod věží dostatečně velkou a hlubokou jámu, která by poskytla prostor pro obsluhu i pro zákluz houfnice. Každému střízlivě uvažujícímu člověku je zřejmé, jak primitivní a nepraktické řešení to bylo. Když zcela pomineme nutnost ručně vykopat cca 2 kubíky zeminy, stačí si představit, jak by taková jáma pod dělem asi vypadala po prvním dešti. Vojáci by v ní stály po kotníky v bahně! Navíc při umístění věže na skalnatém místě, nebo na zmrzlé půdě by vykopání jámy vůbec nebylo možné. Ovšem zástupci zbrojního úřadu to viděli jinak a libovali si, jak futuristický stroj budou mít!

Za nevýhody Kruppova návrhu byly považovány vyšší výrobní náklady, složitost plánovaného pohonu zvedáku od hlavního motoru a fakt, že sejmutou houfnici nebylo možné vléct jiným strojem (byla přece i s celou věží a rámem prostě položena na zemi… nad vykopanou jámou). Konkurenční návrh firmy Alkett měl naopak tyto výhody: nižší pořizovací cena, využití standardní sériově vyráběné houfnice 10,5 cm leFH 18/40, možnost sejmutou houfnici v případě nutnosti přemísťovat běžným tahačem. Nevýhody představoval pracný způsob demontáže a montáže houfnice a fakt, že sejmutá houfnice nedovolovala plný horizontální pohyb při míření (byla to standardní houfnice na kolové lafetě). Za nevýhodu byl považován také fakt, že přední část brzdovratného zařízení houfnice nebyla nijak chráněna pancířem věže a byla tedy více zranitelná.

konkurent Heuschrecke IVb od firmy Alkett měl širokou věž, ve které byla umístěna běžná vlečená houfnice zbavená vzpěr a kol, k jejímu sejmutí se využíval jednoduchý jeřáb, jehož díly jsou uloženy na bocích podvozku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zástupci zbrojního úřadu se na zářijovém jednání shodli, že nejsou schopni jeden z projektů vybrat jako jednoznačně lepší, a proto mají být postaveny prototypy obou a finální výběr proběhne až po praktických zkouškách. Krupp přislíbil svůj prototyp dodat v říjnu a Alkett v prosinci 1943. Jejich testy pak měly proběhnout v lednu a únoru 1944. Plánované srovnávání prototypů však v praxi znamenalo odklad zahájení sériové výroby. Pokud však produkce stávajících samohybných děl Wespe skončí dle plánu v květnu 1944, nastane kvůli tomu tří až čtyř měsíční okno, během kterého Wespe již nebude ve výrobě a její nástupce ještě nebude ve výrobě. Zbrojní úřad vzal tento fakt na vědomí s tím, že výroba těžší samohybky Hummel ráže 150 mm přece poběží dál a výpadek ve výrobě lehčího stroje s houfnicí ráže 105 mm dokáže vykompenzovat.

Odpovědní pracovníci Waffenamtu tedy byli ochotni nechat vojsko několik měsíců bez dodávek nových samohybných děl, a to opět jen a pouze kvůli své posedlosti zcela nesmyslnou možností otáčení zbraně o 360 stupňů a ještě nesmyslnější možností jejího snadného sejmutí z podvozku. Mluvíme přitom o konci září 1943, o době, kdy se německá armáda na východní frontě již nalézala v defenzívě a její ztráty narůstaly. Ale zbrojní úřad si prostě řekl, že než aby vojákům dodal samohybné dělo, které nejde sundat z podvozku kdykoliv si vzpomenete, to jim raději nedodá vůbec nic! Je neuvěřitelné, že nikdo z nadřízených orgánů neučinil tomuto vrcholně nezodpovědnému konání přítrž a viníky exemplárně nepotrestal.

Krupp dokončil svůj prototyp 13. října 1943. Následovaly první jízdní testy a zkušební sejmutí a nasazení bojové věže za pomoci mobilního portálového jeřábu. Vše fungovalo bez významnějších problémů. Ještě do konce října se zbrojní úřad s Kruppem dohodl na zhruba dvacítce úprav a zjednodušení. Za všechny zmiňme jen dvě významnější, a to zeslabení čelního pancíře trupu z 30 na 20 mm a nahrazení složitého motorového pohonu zvedáku věže mnohem jednodušší hydraulickou pumpou, která sama mohla běžet jak na motorový, tak na ruční pohon. 21. ledna 1944 prodělal prototyp firmy Krupp také střelecké zkoušky.

vzpěry a kola houfnice 10,5 cm leFH 18/40 byly uloženy na zádi trupu, takže z vozidla šlo "vyextrahovat" kompletní běžnou houfnici, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Alkett dodal svůj prototyp zřejmě až v lednu nebo únoru 1944 a srovnávací testy obou vozidel pak proběhly 28. března 1944. Prototyp firmy Krupp vážil 24 tun, na délku měřil 657 cm a dokázal vyvinout nejvyšší rychlost okolo 38 km/h. Alkettův stroj byl o tunu těžší, o 63 cm delší a mohl se pohybovat rychlostí až 42 km/h. Oba stroje si ponechaly motor i převodovku z Geschützwagen III/IV. Tím motorem byl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní a tou převodovkou byla šestistupňová Zahnradfabrik model SSG 77. Oba stroje měly pětičlennou posádku a stejnou radiovýbavu v podobě stanice Fu.Spr.Ger. f. Množství vezené munice pro houfnici bylo také velmi podobné – 87 granátů u Kruppu a 85 u Alkettu. Prototyp Krupp měl sice menší nádrže, přesto však u něj bývá z nějakého důvodu uváděn větší dojezd.

Jedním z nových poznatků, který přinesly praktické testy obou vozidel, bylo omezení negativního náměru houfnice u prototypu Alkett při míření směrem dozadu. V zadní části vozu existoval přibližně 60 stupňů široký úhel, ve kterém nemohla houfnice pálit v náměru méně než +2 stupně (ve zbytku rozsahu byl možný negativní náměr -5 stupňů). Palbě s menším náměrem totiž překážely kola a vzpěry pro houfnici, uložené na zádi trupu. Dle zbrojní úřadu to byl samozřejmě ohromný problém, který bylo nezbytné nějak vyřešit.

To však ještě nebylo nic proti dalším připomínkám a požadavkům, se kterými WaPrüf 4 po srovnávacích testech přišel. Začněme tím, že WaPrüf 4 nechal obě firmy prověřit možnost založit sériovou verzi jejich samohybných děl na nově připravovaném univerzálním podvozku Einheitsfahrgestell Pz.III/IV, jehož vývoj v té době probíhal v rámci úplně jiného projektu. Proč už tak notně zpožděný vývoj nezdržet ještě takovouto zásadní novinkou, že ano? Když zástupci zbrojního úřadu viděli, jak z prototypu firmy Alkett sjede úplně běžná sériová houfnici na kolové lafetě a následně ji pak vozidlo může klidně vzít do vleku a táhnout za sebou, byly nejspíš u vytržení a přišli s požadavkem, aby i Krupp vymyslel způsob, jak by houfnice sejmutá z jeho stroje mohla být vlečena nějakým tahačem. Konstruktéři firmy Krupp si nejspíš ťukali na čelo. Nic takového v původním zadání nebylo a jak to asi mají teď zařídit, když z vozidla nesundávají jen zbraň, ale celou věž?! Zároveň dostal Krupp za úkol upravit konstrukci věže a/nebo podstavce pod ní tak, aby nebylo nutno pod složenou věží kopat žádnou jámu.

vozdilo firmy Alkett dostalo oficiální označení leFH18/40/2 (Sf.) auf Geschützwagen III/IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vrcholem absurdity byl ale zřejmě úkol, který si z testů odnesla firma Alkett. Pánové z WaPrüf 4 byli sice na jednu stranu nadšeni tím, že ze samohybného děla Alkett lze získat standardní houfnici leFH 18/40 včetně kol, zároveň jim ale začalo vadit, že tato standardní houfnice vlastně nedokáže měnit stranový odměr v kýženém neomezeném rozsahu 360 stupňů! Sejmutá věž konkurenčního Kruppu to přece uměla. Proto úředníci požádali firmu Alkett, aby pro sejmutou houfnici ještě navrhla speciální podstavec, na kterém by se mohla otáčet a pálit libovolným směrem (tzv. Schiesspilz). Proboha k čemu?!

Jediným rozumným výstupem demonstrace prototypů tak zřejmě bylo rozhodnutí, že pro zvedák věže u samohybky firmy Krupp nemá být použit ani složitý motorový pohon, ani hydraulická pumpa, ale jednoduchý a levný převodový mechanismus na ruční pohon. A jaké tedy bylo celkové resumé srovnávacích zkoušek? Defacto žádné. Každý ze dvou výrobců měl dodat dvě zkušební baterie svých děl. Vozidla v každé baterie přitom měla kvůli další možnosti srovnání zahrnovat jinou sadu z navržených úprav (ano opravdu!). Každá baterie měla čítat 5 vozidel z nichž jedno by si ponechal zkušební dělostřelecký prapor a čtyři by byla odeslána k vybrané frontové jednotce k ostrým bojovým testům. V každé baterii mělo být navíc ještě jedno muniční vozidlo. Celkem tedy měla každá firma dodat 12 strojů.

Zástupce Kruppu i Alkettu přímo na místě oznámili, že výroba požadovaných vozidel si vyžádá 5 až 6 měsíců času, takže testování dodaných strojů bude možné nejdříve v září 1944. Od tohoto termínu bylo nutno počítat 3 měsíce na frontové zkoušky a další 2 měsíce na zapracování případných změnových požadavků. Pak teprve mělo přijít definitivní rozhodnutí o tom, který stroj vlastně bude zaveden do sériové výroby. No a od tohoto slavného okamžiku je třeba počítat ještě zhruba se 6 měsíci času na rozběhnutí výroby. Podtrženo a sečteno, první sériové samohybné houfnice ráže 105 mm dostane armáda nejspíš v září 1945. Co na tom, že výroba stávajících Wespe končí v květnu 1944? Když už se WaPrüf 4 jednou rozhodl, že vojáci na frontě klidně vydrží bez lehkých samohybných houfnic 3 měsíce, proč by nemohli vydržet rok? Děláme to koneckonců hlavně pro ně… počkají si sice, ale pak dostanou bojový stroj, jaký svět neviděl! Představte si, že z něj půjde sundat dělo, a to pak odtáhnout jakýmkoliv tahačem jinam. Kdo by odolal takové vymoženosti?

prototyp samohybného děla firmy Alkett byl ukořistěn spojenci a odvezen do Anglie, kde je dnes pravděpodobně součástí soukromé sbírky pana Kevina Wheatcrofta, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Nešťastní konstruktéři obou zapojených firem se tedy pustili do práce. Bojová věž Kruppova stroje dostala na boky nové úchyty pro připojení kol, aby mohla být tažena za vozidlem. Když zrovna nebyla využívána, zavěšovala se tato kola na zadní stěnu trupu (podobně jako u Alkettu). Tomu však musela být záď trupu nejdřív uzpůsobena. Mimo jiné musel být původní horizontálně uložený tlumič výfuku nahrazen dvojicí jednoduchých vertikálních trubic bez tlumení. Zapřažení věže na kolech za tahač bylo řešeno velmi improvizovaně připojením za hlaveň houfnice.

V květnu 1944 se konaly jízdní zkoušky vlečené věže. S houfnicí, podstavcem a koly vážila věž 3,8 tuny a její vlečení mimo silnici se ukázalo jako takřka nemožné. 31. května 1944 byl projekt Heuschrecke IVb firmy Krupp oficiálně zastaven (a spolu s tím byla zrušena i objednávka na výrobu dvou testovacích baterií). Pro sériovou výrobu se tedy nyní již počítalo se strojem firmy Alkett. Produkce měla být zahájena co nejdříve. Připravený výrobní plán počítal s dodávkou prvních sériových vozidel již v říjnu 1944, následoval posun termínu na listopad, pak na prosinec, na leden a nakonec až na únor 1945. 12. prosince 1944 byl však celý projekt definitivně odpískán, takže nakonec nevzniklo ani jedno sériové vozidlo.

Heuschrecke IVb byl doslova ukázkou zpackaného zbrojního projektu. Nesmyslné požadavky, které vznikaly „od stolu“ a nikoliv z praxe a které se navíc v průběhu vývojových prací měnily, celý projekt doslova pohřbily. Odpovědní pracovníci WaPrüf 4 nedokázali odlišit, které vlastnosti bojového stroje daného určení jsou a které nejsou důležité. Nepochopili, co německá armáda v roce 1943 potřebuje a co hlavně bude potřebovat v letech příštích. Projekt po dva roky zbytečně zaměstnával drahocenné kapacity dvou zbrojních firem a mnoha úředníků zbrojního úřadu. Zatímco Rusové hrnuli na frontu primitivně jednoduché, ale plně funkční tanky po tisících, Němci plýtvali časem a penězi na detailní vyladění složitého stroje, jehož „speciální“ schopnosti by na frontě pravděpodobně byly využity jen zcela okrajově (pokud vůbec).

 

 

15cm sIG 33 auf Panzer III

pravděpodobně jediný exemplář samohybky sIG 33 na podvozku Panzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tento stroj vznikl pravděpodobně pouze v jediném exempláři a to přestavbou v polních podmínkách na africkém bojišti. Z tohoto důvodu je o něm známo jen minimum faktů a kromě několika málo fotografií neexistuje zřejmě ani žádná technická dokumentace.

Zbraní tohoto vozidla byla těžká houfnice sIG 33 ráže 150 mm, použitá rovněž pro stroje Sturmpanzer I či Bison. Podvozek k jejímu lafetování byl převzat z tanku PzKpfw III. Věž tanku byla odstraněna a na její místo byla, do nízké konstrukce z pancéřových plechů, namontována houfnice. Ochrana posádky byla v podstatě nulová ať už z jakéhokoliv směru. Kdy přesně tento stroj vznikl a jaký byl jeho osud není Bohužel známo.

 

 

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f) na seřadišti ukořistěné techniky, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Mezi technikou ukořistěnou Němci po dobytí Francie bylo i větší množství lehkých průzkumných tanků AMR. Němci se rozhodli využít těchto strojů pro vlastní potřebu. Menší množství tanků bylo zbaveno původní věže s 25-ti milimetrovým kanonem a přestavěno na nosiče pro německý minomet sGrW 34 ráže 80 mm.

Zbraň byla upevněna na střeše trupu a obehnána nástavbou snýtovanou z ocelových plechů o síle 10 mm. Boční stěny nástavby byly v polovině výšky zalomené a zešikmené směrem dolů i nahoru. Shora a zezadu byla potom nástavba otevřená. Ústí hlavně pěchotního minometu vyčnívalo nad stěny nástavby.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost vozu činila 9 tun a motor Renault o výkonu 82 koňských sil mu dokázal na silnici udělit maximální rychlost 55 km/h. V terénu potom nejvyšší rychlost klesla zhruba na 35 km/h.

Přestavba francouzských tanků probíhala na přelomu let 1943 a 1944. Přesný počet postavených samohybných minometů není znám, stejně jako historie jejich bojového nasazení.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po kapitulaci francouzské armády padlo německým okupantům do rukou velké množství její nepoškozené bojové techniky. Mezi ní rovněž cca 315 obrněných transportérů Tracteur Blinde 37L zvaných Lorraine. Kromě přestavby na stíhače tanků, známé jako Marder I, se Němci rozhodli využít podvozky těchto strojů ještě k jednomu účelu. Celkem 24 francouzských vozidel bylo přestavěno na samohybné houfnice ráže 105 mm.

Na zádi podvozku byla umístěna rozměrná nástavba tvořená svařenými ocelovými plechy o síle od 5 do 12 mm. Jak bylo pro podobné německé konverze typické, zůstala nástavba shora otevřená. V zadní stěně byla dvoudílná dvířka pro nástup a výstup obsluhy děla a pro nakládání munice. Hlavní zbraní stroje byla již zmíněná houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. Vezená zásoba dělostřelecké munice činila pouhých 20 nábojů. Jinou integrální výzbrojí samohybka nedisponovala. Na obranu proti nepřátelské pěchotě s sebou tedy posádky vozily samopaly, případně i jeden kulomet, z nichž vedly palbu přes okraje nástavby.

Hmotnostně těžká houfnice znamenala pro podvozek značnou zátěž. Navíc její instalace do zadní poloviny stroje vedla k zásadním posunu těžiště celého kompletu na záď. Proto byl podvozek na zádi opatřen sklopnou masivní podpěrou, která zajišťovala stabilitu během palby, kdy zpětný ráz výstřelu nakláněl vůz dozadu. Při přesunu se podpěra zvedala a upevňovala řetězem k zadní stěně nástavby.

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do přestavby francouzských transportérů se zapojila jednak firma Alkett a dále potom skupina Baukommando Becker. Každý z výrobců dodal po dvanácti strojích, které dostaly oficiální označení 10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper. Verze obou firem se od sebe lišily pouze v detailech konstrukce nástavby.

Posádku samohybky tvořili čtyři muži, řidič a tříčlenná obsluha houfnice. Hmotnost vozidla byla 8,5 tuny a maximální rychlost na silnici zhruba 34 km/h. Vyrobené samohybné houfnice byly nasazeny na západní frontě proti postupujícím spojeneckým jednotkám.

 

 

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper ukořistěná spojenci v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na základě ukořistěných transportérů Lorraine vznikla, kromě již výše popsané samohybné houfnice 10,5cm, ještě jedna těžší samohybka, tentokrát ráže 150 mm. Za intenzivním využíváním ukořistěné francouzské techniky pro přestavby všeho druhu stála iniciativa kapitána německého dělostřelectva Alfreda Beckera. Tomu se podařilo přesvědčit velení o účelnosti přestaveb kořistní techniky a získat na ně povolení i prostředky. Nejdříve tento schopný důstojník působil v továrnách koncernu Alkett, později stanul v čele vlastního podniku Baukommando Becker sídlícího v Paříži.

Na zadní polovině podvozku byla lafetována těžká houfnice FH 13/1 ráže 150 mm. Bojový prostor zbraně chránila nástavba z rovných ocelových plechů o síle 7 až 10 mm. Nástavba byla opět shora otevřená. Štít hlavně děla byl pohyblivý takže i při maximálním náměru houfnice nedošlo k odkrytí vnitřního prostoru nástavby. Na zádi vozu byla umístěna sklopná nástavba, která zajišťovala stabilitu stroje během palby.

Na výrobě samohybné houfnice 15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper se podílely firmy Alkett a právě již zmíněná Baukommando Becker. Alket vyrobil celkem 30 těchto strojů, zatímco z dílen Baukommanda jich vyjelo 72 kusů. Tyto stroje byly potom nasazovány zejména v severní Africe a po vylodění spojenců rovněž na západní frontě.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rovněž ukořistěný francouzský tank Hotchkiss H 38 se stal objektem zájmu Baukommanda Becker. Kromě stíhače tanků Marder I vznikla na jeho podvozku rovněž samohybná houfnice. Rozměrná hranatá nástavba byla převzata ze zmíněného stíhače tanků, jen místo protitankového kanonu byla instalována houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. To si samozřejmě vyžádalo jisté úpravy čelní stěny nástavby, kterou procházela hlaveň zbraně.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost samohybky dosahovala 12,5 tuny a motor o výkonu 120 koní jí dokázal na silnici udělit maximální rychlost 36 km/h. Celkem bylo v dílnách Baukommanda vyrobeno 48 exemplářů tohoto stroje.

 

 

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Kromě výroby stíhače tanků Marder I posloužil podvozek ukořistěného francouzského tanku FCM 36 rovněž k výrobě samohybné houfnice ráže 105 mm. Na podvozku tanku byla postavena hranatá nástavba, velmi podobná té, kterou nesl již zmíněný stíhač tanků Marder I. Tentokrát však byla v nástavbě ukryta jiná zbraň, lehká polní houfnice FH 16 s maximálním dostřelem více než 7000 metrů. Síla pancéřování nástavby byla 20 mm.

Doplňkovou výzbrojí stroje byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený na hraně čelní stěny nástavby. Střechu nástavba neměla a posádka ji tedy musela přetahovat nepromokavou celtou na ochranu před nepříznivým počasím. Hmotnost stroje činila 12,8 tuny což byla pro motor Berliet MDP o výkonu 83 koní hodně velká zátěž. Maximální rychlost stroje na silnici proto činila pouhých 24 km/h. Posádku samohybky tvořili čtyři muži. Těchto strojů vzniklo celkem 48 exemplářů. Bojově byly nasazeny převážně na západní frontě proti postupujícím spojencům.

 

 

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e)

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když Britové evakuovali své expediční sbory z Dunkerque před postupujícími Němci, museli ve Francii nechat velké množství techniky. Mezi nimi i mnoho lehkých tančíků Carden Loyd Mk VI. Němci se rozhodli využít tyto stroje jako základ pro samohybnou houfnici.

V dílnách Baukomanda Becker byly tyto stroje zbaveny původní věže a osazeny jednoduchou hranatou nástavbou. Ta byla tvořena plechy o síle 20 mm a měla otevřený strop. Zadní stěna byla potom částečně sklopná, aby usnadnila nástup posádky do vozu. Posádku tvořilo celkem pět mužů. Řidič, sedící uvnitř trupu, a čtyřčlenná obsluha kanonu namačkaná uvnitř nástavby.

K zajištění dostatku vnitřního prostoru musela být zadní stěna nástavby vysunuta hodně dozadu takže přesahovala podvozek. To znamenalo posun těžiště dozadu. Když se k tomu připočetla síla zpětného rázu kanonu, byla během palby ohrožena stabilita celého vozidla. Proto byla na zadní stěnu namontována sklopná opěra, o kterou se stroj během palby "zapíral".

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na britské podvozek byly lafetovány houfnice dvou druhů. Prvním byla leichte Feldhaubitze 16 (lFH 16) ráže 105 mm a druhým schwere Feldhaubitze 13 (sFH 13) ráže 150 mm. Obě zbraně byly relativně staré konstrukce a sloužily již v císařské armádě za první světové války. Pro lafetaci na britský podvozek byly tedy houfnice vyňaty z rezerv, do kterých byly již dříve uloženy. Pořizovací náklady na tyto samohybky byly minimální neboť byly použity zdarma získané podvozky a již dávno vyrobené kanony. Bojová hodnota vzniklého kompletu tomu ovšem odpovídala.

Výroba samohybek na podvozku Carden Loyd probíhala v roce 1940. Celkem bylo vyrobeno 12 kusů 105ti milimetrových a 6 kusů 150ti milimetrových samohybných houfnic. Bojového nasazení se stroje dočkaly na východní frontě, kde údajně sloužily až do roku 1942 kdy byly vyřazeny.

 

 

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalšími stroji ukořistěnými po pádu Francie v roce 1940 byly těžké tanky Char B různých verzí. Mohutné tanky o hmotnosti 32 tun, vyzbrojené kanonem ráže 75 mm v trupu a druhým kanonem ráže 47 mm v otočné věži, Němci velmi rádi přijali za své. Kromě jejich přímého využití se však ještě rozhodli přestavět část těchto tanků na samohybná děla.

Z tanků byla odstraněna věž a nahrazena vysokou a úzkou nástavbou z 20 milimetrů silných ocelových plechů. Nástavba v sobě skrývala polní houfnici FH 18/3 ráže 105 mm. Nástavba byla shora otevřená, takže se posádka musela před vrtochy počasí chránit přetažením impregnované celty. Základem pro přestavbu se staly tanky verze Char B-1 bis, Němci ovšem vedené jako Char B2.

Přestavbou francouzských tanků se zabývala firma Rheinmetall Borsig z Düsseldorfu. Na samohybná děla s oficiálním označením 10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f) jich bylo celkem upraveno pouhých 16 kusů.

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V souvislosti s ukořistěným tankem Char B ještě stojí za zmínku jeho přestavba na samohybný plamenomet. Z původního tanku byl prostě jen demontován korbový kanon ráže 75 mm a nahrazen výmetnou hlavní plamenometu. Zásoba hořlavé směsi na palubě umožňovala asi dvěstě krátkých zášlehů plamene do vzdálenosti cca 40 metrů. Celkem bylo vyrobeno asi 20 kusů těchto strojů oficiálně označovaných Flammenwerferpanzer Renault B2 (f).

 

 

Grille 17

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17 tak jak jej objevili spojenci, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Myšlenka na vývoj extrémně ničivého velkorážového samohybného děla vznikla v Německu již v průběhu roku 1942, práce na její realizaci však započaly až v průběhu roku 1944. Podle původních plánů měla samohybka spočívat na podvozku těžkého tanku Tiger. Nakonec ale volba padla na podvozek ještě těžšího tanku Königstiger. I ten však musel být pro nový účel ještě zvětšen - došlo k jeho výraznému prodloužení.

Nový podvozek sestával z jedenácti zdvojených pojezdových kol na každém boku, jejichž díly do sebe navzájem zapadaly a kola se tak částečně překrývala. Tento způsob uchycení kol, stejně jako jejich konstrukce, byl převzat z původního tanku. Totéž platilo i pro přední kolo hnací a poslední kolo napínací. Převzata byla rovněž pohonná jednotka tanku, převodovka i základní konstrukce podvozkové vany.

Namísto otočné věže však na podvozku spočívala obrovská hranatá nástavba chránicí bojový prostor hlavní zbraně. Síla čelního pancíře byla 30 mm, boční i zadní stěny byly potom silné 16 mm. Nástavba byla shora otevřená, což poskytovalo více prostoru pro vertikální pohyb kanonu.

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17, trojice amerických vojáků demonstruje neuvěřitelné rozměry stroje, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Výzbrojí mamutího stroje se měl stát dalekonosný kanon K44 ráže 170 mm. Maximální efektivní dostřel zbraně činil úctyhodných 28 km. Granáty o hmotnosti 68 kg opouštěly ústí hlavně rychlostí 860 m/s. Náboje do kanonu však byly tak obrovské, že se jich na palubu dalo naložit pouze pět.

Do konce války vznikl pouze jediný prototyp tohoto kolosu označovaného jako Grille 17, který se však nikdy nepodařilo zcela dokončit. Když padl v roce 1945 do rukou amerických vojáků chyběla mu ještě zadní stěna, pásy, kanon i většina vnitřního vybavení. Předpokládaná hmotnost kompletního stroje činila 55 tun, což byla na samohybné dělo skutečně nebývala hodnota.

Grille 17 nikdy nezasáhla do bojů takže se můžeme jen dohadovat, jaký by byl její praktický přínos pro německou armádu. Účinky kanonu by jistě byly strašlivé a jeho dostřel by umožňoval vést devastující palbu z bezpečné vzdálenosti bez ohrožení nepřátelskou technikou. Přihlédneme-li ovšem k reálné situaci zejména na západní frontě v posledních etapách války, byl by tento kolos dosti snadným terčem taktického letectva nepřítele.

 

 

Hummel-Wespe

pravděpodobně jediný známý snímek samohybného děla Hummel-Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červnu roku 1944 byla definitivně ukončena výroba lehké samohybné houfnice Wespe. Němci k tomuto kroku přistoupili i přesto, že pro Wespe vlastně neměli žádného nástupce. Takový nástupce měl totiž vzejít z vývojového programu Heuschrecke / Grille, který ovšem skončil fiaskem. Je pravdou, že výroba Wespe byla ekonomicky neefektivní, protože vozidlo bylo založeno na podvozku z dávno vyřazeného tanku typu Panzer II, který se už vlastně vyráběl jen a pouze pro tento účel. Byl to však dostatečný důvod k ukončení produkce tolik potřebného bojového stroje? Podle některých zdrojů bylo důvodem dobytí výrobních závodů v Polsku Rudou armádou. To ovšem zcela jistě není pravda. V červnu 1944 totiž do příchodu Rusů do Vratislavy zbývalo ještě více než půl roku. Ať už Němci výrobu Wespe zastavili z jakýchkoliv důvodů, armáda se velmi brzy ozvala s tím, že nějakou lehkou samohybnou houfnici ráže 105 mm prostě potřebuje i nadále.

Již v říjnu 1944 probíhala jednání o možnosti postavit „leichte Panzerhaubitze“ na podvozku „schwere Panzerhaubitze“. Přeloženo do normální řeči, předmětem jednání byla možnost vzít samohybné dělo Hummel a namísto těžké houfnice ráže 150 mm do něj instalovat lehkou houfnici leFH18/40 ráže 105 mm. Na jednu stranu šlo očividně o určité plýtvání, protože podvozek Hummelu by takto byl využit „pod svůj potenciál“. Na druhou stranu šlo o využití již vyráběného vozidla, což bylo v důsledku efektivnější, než udržovat ve výrobě zastaralý podvozek speciálně kvůli Wespe.

Návrh vozidla byl připraven v prosinci 1944 a ihned byla objednána jeho sériová výroba. První plány hovořily o dodávce 60 vozidel v únoru 1945, revidovaný plán již počítal s postavením 40 strojů v únoru, 50 v březnu a 80 v dubnu 1945. Nové samohybné dělo dostalo velmi prozaické označení Hummel-Wespe. Výrobu stroje dostala na starost firma Deutsche Eisenwerke (D.E.W.), konkrétně její závod Werk Stahlindustrie v Duisburgu. Vzhledem k silnému bombardování však bylo nakonec rozhodnuto o přesunu výroby do závodu Werk Teplitz-Schönau v českých Teplicích.

Hummel-Wespe byl vlastně klasický Hummel pozdního provedení (tedy se širší kabinou řidiče a velitele), který prošel pouze drobnými úpravami. Upravena byla čelní stěna bojové kabiny, aby navazovala na štít nové zbraně. Modifikován musel být určitě také podstavec zbraně. I přes zoufalé podmínky posledních měsíců války se výrobu přece jen podařilo rozběhnout. Celkem však bylo dokončeno pouhých 11 vozidel. První ještě v prosinci 1944, dalších devět v lednu 1945 a poslední zřejmě až těsně před koncem války. Nízký počet postavených strojů jde samozřejmě na vrub hroutící se výrobní a dopravní infrastruktuře, která narušovala dodávky potřebných součástí.

Jediná známá fotografie Hummel-Wespe byla prý pořízena na přelomu let 1945/46 a to snad ve vesnici Košťany hned u Teplic. Vrak na snímku má nad otevřenou bojovou kabinou konstrukci pro drátěnou síť proti vhození granátu.

 

 

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE ukořistění Američany ve Francii, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl vzadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němci ukořistěné tahače využili k mnoha různým účelům. Vedle plnění úkolů, pro který byly stroje primárně určeny, posloužily rovněž jako základ pro konstrukci improvizovaného stíhače tanků (který je popsán v sekci Ostatní stíhače tanků) a samohybného raketometu.

Tento raketomet existoval ve dvou provedeních. U prvního z nich byl nosník pro rakety instalován nad původním nákladovým prostorem na zádi vozu. Nosník, svařený z ocelových trubek, pojmul čtyři rakety, buď trhavé ráže 280, nebo zápalné ráže 320 mm. Stroj druhého provedení měl nosiče raket na bocích. Klece s jednotlivými střelami se zavěšovaly na trubkovou konstrukci podobnou té, kterou byly vybaveny polopásové SdKfz 251. I tento raketomet nesl čtyři kusy raket.

Přestavba francouzských tahačů probíhala v druhé polovině roku 1943. Přesný počet vzniklých raketometů není znám.

 

 

Infanterie PzKpfw Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Infanterie Panzerkampfwagen Mk II (e) mit 5cm KwK L/42, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Během bojů v Africe ukořistila německá armáda určité množství britských pěchotních tanků Matilda. S flexibilitou sobě vlastní Němci tyto stroje obratem nasadili do bojů v jejich původní podobě nebo je po úpravách využívali jako různá pomocné a servisní vozidla. Jeden z ukořistěných tanků však prodělal zajímavější přestavbu.

Jeho původní věž byla sejmuta, otvor po ní zakryt ocelovou deskou, a na trup byl umístěn štít svařený z rovných ocelových desek. V tomto štítu byl potom upevněn tankový kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm, který jinak standardně využívali pokročilejší verze tanku PzKpfw III. Právě použití této zbraně poněkud znesnadňuje zařazení stroje. Typem výzbroje by se totiž mělo jednat o tank, stylem konstrukce má však stroj mnohem blíže k alternativní formě samohybného děla.

Je velmi pravděpodobné, že tento stroj nikdy nezasáhl do skutečných bojů a sloužil pouze jako školní vozidlo. Rovněž jediný známý snímek tohoto stroje nepochází z ostré akce nýbrž z vojenského cvičení, které se uskutečnilo na francouzském pobřeží. Po dosloužení byl tento hybrid zřejmě sešrotován.

 

 

Bär

plánovaná podoba těžkého samohybného děla Bär, zdroj: Panzerpunkt.info, odkaz na externí soubor

V květnu 1943 zahájila firma Krupp vývoj supertěžkého samohybného děla ráže 305 mm. Stroj, který dostal pracovní označení Bär (medvěd), měl být schopen ostřelovat cíle až na vzdálenost 10 km. Jeho hlavním posláním by přitom byla likvidace nejsilněji opevněných postavení nepřítele. Každý projektil pro jeho kanon vážil 350 kg a nesl 50 kg výbušniny. Není tedy divu, že se na palubu vešlo jen deset kusů munice.

Konstrukce podvozku pro toto monstrum měla být do značné míry převzata z tanku Tiger. Podvozek však musel být delší a tak se počítalo s přidáním dvou dalších pojezdových kol na každou stranu pásové soustavy. Podvozek by tedy tvořilo deset celoocelových pojezdových kol velkého průměru, která by byla uložena ve dvou řadách po pěti a částečně by se překrývala. Přední hnací a zadní napínací kolo z tanku převzato nebylo a počítalo se s originálními díly.

Z tanku Tiger byla převzata rovněž pohonná jednotka, benzínový motor Maybach HL230 P45 o obsahu 23 litrů a výkonu 694 koní při 3000 otáčkách za minutu. Motor převzatý z 56 tun těžkého tanku však měl tentokrát pohánět stroj hmotnostní kategorie 120 tun! Z toho je zřejmé, že konstruktéři Bäru nemohli počítat s nijak oslnivými jízdními vlastnostmi nového kolosu. Na enormní hmotnosti se samozřejmě nemalou měrou podílela sama těžká zbraň a také její masivní odlévaný vnitřní štít, který ovšem na druhou stranu umožňoval náměr až +70°. Očekávaná maximální rychlost "medvěda" se tedy pohybovala okolo 20 km/h na silnici.

Bär měl být podle plánů 8,2 metru dlouhý, 4,1 metru široký a 3,5 metru vysoký. Síla pancíře měly být 80 mm na bocích a zádi a 130 mm na čelních stěnách. Pro stroj se počítalo se šestičlennou posádkou složenou z řidiče, velitele, radisty, střelec a dva nabíječi.

Konstruktéři museli řešit také problém nabíjení zbraně neboť jak již bylo uvedeno vážil jeden granát 350 kg. Proto se počítalo s instalací ručního jeřábu na stropě bojového prostoru. Projekt Bär však nikdy neopustil rýsovací prkna inženýrů firmy Krupp neboť jej armádní velení zastavilo dříve než mohl vzniknout prototyp.

 

WD SCHLEPPER

GESCHÜTZWAGEN IVb

HEUSCHRECKE IVb

15cm sIG33 auf Pz III

PANZERSPÄHWAGEN AMR (f)

10,5cm lFH18/40 auf LORRAINE

15cm sFH13/1 auf LORRAINE

10,5cm lFH18/40 auf 38 H

10,5cm lFH16 auf FCM

10,5cm FH18 auf MkIV (e)

10,5cm FH18/3 auf B2

GRILLE 17

HUMMEL-WESPE

28/32cm WURFRAHMEN auf UE

MkII mit 5cm KwK L/42

BÄR

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje