TOPlist

 

 

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Stroj nazývaný WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96 nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stroj, který by se dal označit jako samohybné dělo a proto jistě stojí za zmínku.

Roku 1923 zahájila firma Hanomag vývoj plně pásového tahače pro vlečné dělostřelecké zbraně. Vlastnictví takových strojů totiž toho roku Reichswehru povolila spojenecká komise. Výsledkem vývoje byly dva typy tahače, které potom byly dodávány armádě v průběhu let 1926 a 1927. Těžší z nich byl roku 1927 použit jako základ pro konstrukci pokusného prototypu samohybného děla. Na podvozek byl instalován kanon 7,7cm Feldkanone 96/19. Zbraň byla upevněna na částečně otočném stojanu. Posádku stroje chránil pouze slabý štít kanonu. Ze stran, zezadu ani shora je od nepřátelské palby nedělilo zhola nic.

Motor, který vozidlo poháněl měl sice obsah válců 8,8 litrů, dával však maximální výkon pouhých 50 koní. Hmotnost stroje přitom byla 6800 kg takže je jasné, že jeho jízdní vlastnosti byly přímo zoufalé. Rychlost na silnici se pohybovala okolo 6 km/h. V terénu potom ještě klesla.

Do výroby se samohybka samozřejmě nikdy nedostala, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

15cm sIG 33 auf Panzer III

improvizované samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III postavili v polní dílně 90. lehké africké divize, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na přelomu let 1941 a 1942 si německá armáda u firmy Alkett objednala dvanáct kusů samohybných děl sIG 33 na upravených podvozcích tanku Panzer II. Všech dvanáct vyrobených vozidel bylo následně odesláno do Afriky, aby se staly součástí výzbroje 90. lehké africké divize (90. leichte Afrika-Division). Bojové nasazení tohoto typu (pro který se z nějakého důvodu vžilo zcela smyšlené označení Bison) však přineslo značné zklamání. Jeho podvozek i motor byly totiž příliš slabé pro nesení tak těžké zbraně a kvůli nedostatečnému chlazení se vozidlo jen obtížně vyrovnávalo s africkým podnebím.

Na druhou stranu Rommelovy jednotky potřebovaly doslova každé dostupné samohybné dělo, takže si nemohly dovolit tato vozidla prostě jen tak vyřadit. Naopak, musely se pořádně snažit, aby z nich dostaly to nejlepší, co se dalo. A tím nejlepším na samohybce Bison byla její výzbroj: těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm (sIG = schwere Infanterie Geschütz). Někdy v průběhu roku 1942 tak v jedné z polních dílen došlo k „transplantaci“ této zbraně z původního samohybného děla Bison, na podvozek tanku Panzer III verze Ausf. H. O této přestavbě je k dispozici pouze minimum informací, takže například není jasné, zda bylo dělo sejmuto ze zničené samohybky Bison (a šlo tedy o záchranu zbraně), nebo zda vojákům prostě došla trpělivost s pomalým a poruchovým Bisonem a prostě rozebrali jinak funkční stroj. Co se naopak do dnešních dnů dochovalo je poměrně bohatá fotodokumentace, díky které máme jasný obrázek o výsledné podobě improvizované samohybky na podvozku Panzer III.

Pojďme se chvíli zaměřit na samotné dělo sIG 33. Jak napovídá její název, jednalo se o zbraň určenou k palebné podpoře pěchoty. Požadavky na takové dělo vycházely ze zkušeností první světové války, kdy pěšákům chyběla dělostřelecká zbraň, schopná pohybovat se po bojišti těsně za nimi a poskytovat jim blízkou a rychlou palebnou podporu. K plnění této role postačoval pěchotnímu dělu pouze relativně malý dostřel, protože nemělo zůstávat daleko za frontou, ale držet se blízko „svých“ pěšáků. Schwere Infanterie Geschütz 33 bylo vyvinuto koncem dvacátých let firmou Rheinmetall a do výzbroje německé armády zavedeno roku 1933 ve dvou verzích, které si lišily pouze provedením kolové lafety (jedna verze byla určena pro vlečení koňmi, druhá motorovým tahačem).

montáž těžkého pěchotního děla sIG 33 na podvozek tanky Panzer III Ausf. H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlaveň děla měřila na délku jen necelých 170 cm (tedy zhruba 11 násobků ráže) a její maximální dostřel se pohyboval okolo pouhých 4,7 km. V září 1939 měl Wehrmacht k dispozici 410 kusů těchto děl. V polském tažení si tato děla sice vedla velmi dobře, zároveň se však ukázalo, že pro moderní rychlou válku nejsou dostatečně pohyblivá. Rychlost postupu německých vojsk v Polsku byla ohromná a děla s malým dostřelem musela kvůli tomu velmi často měnit pozice, aby udržela krok s rychle se posunující frontou. To znamenalo pokaždé dělo zapřáhnout (za polopásový tahač nebo šestispřeží koní), přejet jinam, zase vypřáhnout a přichystat k palbě, a to bylo samozřejmě dosti pracné a zejména časově náročné.

Tato jinak velmi povedená a účinná zbraň přímo volala po zvýšení pohyblivosti skrze instalaci na samohybnou lafetu. Ono pomyslné volání bylo armádou vyslyšeno a sIG 33 se během následujících měsíců a let stal výzbrojí hned pěti typů německých samohybných děl (Sturmpanzer I, již zmíněný Bison, Grille, SIG33 a ve velmi upravené verzi také Brummbär).

Vraťme se ale do severní Afriky roku 1942. U které jednotky došlo vlastně tehdy k oné přestavbě? Původními samohybnými děly Bison byly vyzbrojeny pouze dvě roty, a to s.I.G.Kp (mot. S) 707 a s.I.G.Kp. (mot. S) 708 (schwere Infanterie Geschütz Kompanie, motorisiert = motorizovaná rota těžkých pěchotních děl). Obě tyto roty spadaly pod již zmiňovanou 90. lehkou africkou divizi. V polní dílně jedné z těchto dvou rot se tedy zřejmě ocitl poškozený tank Panzer III Ausf. H, jehož podvozek a trup byly sice plně funkční, ale bojová věž a/nebo kanon nikoliv. Mechanici vzali do rukou autogen a svářečky, z tanku odstranili bojovou věž i strop kabiny pod ní a připravili tak velký otevřený prostor pro instalaci těžkého děla.

podstavec umožňoval zbrani velkorysý vertikální náměr, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po stranách nového bojového prostoru byly navařeny bočnice převzaté pravděpodobně rovněž z původní samohybky Bison II (soudě z porovnání fotografií obou strojů). Na levé bočnici bylo uložena nejrůznější nářadí, háky pro vlečná lana a také úchyt radiové antény. Na pravé bočnici pak byl velký plechový box, do kterého se pravděpodobně ukládaly potřeby pro čištění zbraně. Čelní stěna původní tankové kabiny byla ponechána a shora a ze stran na ni navázal na míru vyrobený čelní štít s výřezem pro hlaveň děla. Dělo bylo uvnitř bojového prostoru umístěno mírně napravo od podélné osy, zřejmě aby nalevo od něj zůstalo dost místa pro řidiče, který tudy musel prolézat ke své sedačce. Dělo bylo do vozidla přeneseno včetně svého podstavce, tudíž si pravděpodobně zachovalo svoji „pohyblivost“. To by znamenalo, že zbraň mohla měnit vertikální náměr v rozsahu od -1,5 do +70 stupňů a do stran se mohla pohybovat v rozsahu 14 stupňů, tedy 7 stupňů doleva a 7 doprava.

Pro dělo se používala dělená munice, to znamená, že se nabíjel zvlášť granát a zvlášť nábojnice s výmetnou náloží. Nabít přitom šlo šest různých velikostí výmetné nálože: při použití nejmenší nálože č. 1 opouštěl granát hlaveň rychlostí 122 m/s a dolétl do vzdálenosti až 1475 metrů. S náloží č. 2 to byla rychlost projektilu 152 m/s a dostřel 2125 metrů. Nálož č. 3 vymetla střelu z hlavně rychlostí 186 m/s do vzdálenosti až 3000 metrů, u nálože č. 4 to bylo 210 m/s a 3750 metrů, pátá nálož udělila střele rychlost 220 m/s a dolet 4375 metrů a konečně s největší náloží č. 6 dokázalo dělo vypálit granát rychlostí 240 m/s do vzdálenosti 4700 metrů.

Pohonná jednotka, převodovka a další vnitřní komponenty byly velmi pravděpodobně prostě převzaty spolu s podvozkem, takže improvizované samohybné dělo poháněl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru a výkonu 300 koní spojený s převodovkou Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Počet členů posádky, vezená zásoba munice, nebo celková hmotnost výsledného stroje, to jsou detaily, které se s jistotou již asi nikdy nedozvíme.

samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stejně tak známy žádné detaily ohledně jeho bojového nasazení (pokud vůbec k nějakému došlo). Každopádně se lze domnívat, že toto improvizované samohybné dělo svou bojovou hodnotou předčilo originální Bison II. Podvozek tanku Panzer III byl totiž mnohem robustnější, než podvozek lehkého Panzer II a jeho pohonná jednotka byla 2x silnější. Popsané samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III vzniklo zřejmě pouze v jediném exempláři, který se konce války evidentně nedočkal. Jeho vrak zůstal zřejmě někde v Africe a po válce byl pravděpodobně sešrotován.

 

 

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f) na seřadišti ukořistěné techniky, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Mezi technikou ukořistěnou Němci po dobytí Francie bylo i větší množství lehkých průzkumných tanků AMR. Němci se rozhodli využít těchto strojů pro vlastní potřebu. Menší množství tanků bylo zbaveno původní věže s 25-ti milimetrovým kanonem a přestavěno na nosiče pro německý minomet sGrW 34 ráže 80 mm.

Zbraň byla upevněna na střeše trupu a obehnána nástavbou snýtovanou z ocelových plechů o síle 10 mm. Boční stěny nástavby byly v polovině výšky zalomené a zešikmené směrem dolů i nahoru. Shora a zezadu byla potom nástavba otevřená. Ústí hlavně pěchotního minometu vyčnívalo nad stěny nástavby.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost vozu činila 9 tun a motor Renault o výkonu 82 koňských sil mu dokázal na silnici udělit maximální rychlost 55 km/h. V terénu potom nejvyšší rychlost klesla zhruba na 35 km/h.

Přestavba francouzských tanků probíhala na přelomu let 1943 a 1944. Přesný počet postavených samohybných minometů není znám, stejně jako historie jejich bojového nasazení.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po kapitulaci francouzské armády padlo německým okupantům do rukou velké množství její nepoškozené bojové techniky. Mezi ní rovněž cca 315 obrněných transportérů Tracteur Blinde 37L zvaných Lorraine. Kromě přestavby na stíhače tanků, známé jako Marder I, se Němci rozhodli využít podvozky těchto strojů ještě k jednomu účelu. Celkem 24 francouzských vozidel bylo přestavěno na samohybné houfnice ráže 105 mm.

Na zádi podvozku byla umístěna rozměrná nástavba tvořená svařenými ocelovými plechy o síle od 5 do 12 mm. Jak bylo pro podobné německé konverze typické, zůstala nástavba shora otevřená. V zadní stěně byla dvoudílná dvířka pro nástup a výstup obsluhy děla a pro nakládání munice. Hlavní zbraní stroje byla již zmíněná houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. Vezená zásoba dělostřelecké munice činila pouhých 20 nábojů. Jinou integrální výzbrojí samohybka nedisponovala. Na obranu proti nepřátelské pěchotě s sebou tedy posádky vozily samopaly, případně i jeden kulomet, z nichž vedly palbu přes okraje nástavby.

Hmotnostně těžká houfnice znamenala pro podvozek značnou zátěž. Navíc její instalace do zadní poloviny stroje vedla k zásadním posunu těžiště celého kompletu na záď. Proto byl podvozek na zádi opatřen sklopnou masivní podpěrou, která zajišťovala stabilitu během palby, kdy zpětný ráz výstřelu nakláněl vůz dozadu. Při přesunu se podpěra zvedala a upevňovala řetězem k zadní stěně nástavby.

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do přestavby francouzských transportérů se zapojila jednak firma Alkett a dále potom skupina Baukommando Becker. Každý z výrobců dodal po dvanácti strojích, které dostaly oficiální označení 10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper. Verze obou firem se od sebe lišily pouze v detailech konstrukce nástavby.

Posádku samohybky tvořili čtyři muži, řidič a tříčlenná obsluha houfnice. Hmotnost vozidla byla 8,5 tuny a maximální rychlost na silnici zhruba 34 km/h. Vyrobené samohybné houfnice byly nasazeny na západní frontě proti postupujícím spojeneckým jednotkám.

 

 

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper ukořistěná spojenci v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na základě ukořistěných transportérů Lorraine vznikla, kromě již výše popsané samohybné houfnice 10,5cm, ještě jedna těžší samohybka, tentokrát ráže 150 mm. Za intenzivním využíváním ukořistěné francouzské techniky pro přestavby všeho druhu stála iniciativa kapitána německého dělostřelectva Alfreda Beckera. Tomu se podařilo přesvědčit velení o účelnosti přestaveb kořistní techniky a získat na ně povolení i prostředky. Nejdříve tento schopný důstojník působil v továrnách koncernu Alkett, později stanul v čele vlastního podniku Baukommando Becker sídlícího v Paříži.

Na zadní polovině podvozku byla lafetována těžká houfnice FH 13/1 ráže 150 mm. Bojový prostor zbraně chránila nástavba z rovných ocelových plechů o síle 7 až 10 mm. Nástavba byla opět shora otevřená. Štít hlavně děla byl pohyblivý takže i při maximálním náměru houfnice nedošlo k odkrytí vnitřního prostoru nástavby. Na zádi vozu byla umístěna sklopná nástavba, která zajišťovala stabilitu stroje během palby.

Na výrobě samohybné houfnice 15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper se podílely firmy Alkett a právě již zmíněná Baukommando Becker. Alket vyrobil celkem 30 těchto strojů, zatímco z dílen Baukommanda jich vyjelo 72 kusů. Tyto stroje byly potom nasazovány zejména v severní Africe a po vylodění spojenců rovněž na západní frontě.

 

 

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rovněž ukořistěný francouzský tank Hotchkiss H 38 se stal objektem zájmu Baukommanda Becker. Kromě stíhače tanků Marder I vznikla na jeho podvozku rovněž samohybná houfnice. Rozměrná hranatá nástavba byla převzata ze zmíněného stíhače tanků, jen místo protitankového kanonu byla instalována houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. To si samozřejmě vyžádalo jisté úpravy čelní stěny nástavby, kterou procházela hlaveň zbraně.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost samohybky dosahovala 12,5 tuny a motor o výkonu 120 koní jí dokázal na silnici udělit maximální rychlost 36 km/h. Celkem bylo v dílnách Baukommanda vyrobeno 48 exemplářů tohoto stroje.

 

 

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Kromě výroby stíhače tanků Marder I posloužil podvozek ukořistěného francouzského tanku FCM 36 rovněž k výrobě samohybné houfnice ráže 105 mm. Na podvozku tanku byla postavena hranatá nástavba, velmi podobná té, kterou nesl již zmíněný stíhač tanků Marder I. Tentokrát však byla v nástavbě ukryta jiná zbraň, lehká polní houfnice FH 16 s maximálním dostřelem více než 7000 metrů. Síla pancéřování nástavby byla 20 mm.

Doplňkovou výzbrojí stroje byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený na hraně čelní stěny nástavby. Střechu nástavba neměla a posádka ji tedy musela přetahovat nepromokavou celtou na ochranu před nepříznivým počasím. Hmotnost stroje činila 12,8 tuny což byla pro motor Berliet MDP o výkonu 83 koní hodně velká zátěž. Maximální rychlost stroje na silnici proto činila pouhých 24 km/h. Posádku samohybky tvořili čtyři muži. Těchto strojů vzniklo celkem 48 exemplářů. Bojově byly nasazeny převážně na západní frontě proti postupujícím spojencům.

 

 

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e)

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když Britové evakuovali své expediční sbory z Dunkerque před postupujícími Němci, museli ve Francii nechat velké množství techniky. Mezi nimi i mnoho lehkých tančíků Carden Loyd Mk VI. Němci se rozhodli využít tyto stroje jako základ pro samohybnou houfnici.

V dílnách Baukomanda Becker byly tyto stroje zbaveny původní věže a osazeny jednoduchou hranatou nástavbou. Ta byla tvořena plechy o síle 20 mm a měla otevřený strop. Zadní stěna byla potom částečně sklopná, aby usnadnila nástup posádky do vozu. Posádku tvořilo celkem pět mužů. Řidič, sedící uvnitř trupu, a čtyřčlenná obsluha kanonu namačkaná uvnitř nástavby.

K zajištění dostatku vnitřního prostoru musela být zadní stěna nástavby vysunuta hodně dozadu takže přesahovala podvozek. To znamenalo posun těžiště dozadu. Když se k tomu připočetla síla zpětného rázu kanonu, byla během palby ohrožena stabilita celého vozidla. Proto byla na zadní stěnu namontována sklopná opěra, o kterou se stroj během palby "zapíral".

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na britské podvozek byly lafetovány houfnice dvou druhů. Prvním byla leichte Feldhaubitze 16 (lFH 16) ráže 105 mm a druhým schwere Feldhaubitze 13 (sFH 13) ráže 150 mm. Obě zbraně byly relativně staré konstrukce a sloužily již v císařské armádě za první světové války. Pro lafetaci na britský podvozek byly tedy houfnice vyňaty z rezerv, do kterých byly již dříve uloženy. Pořizovací náklady na tyto samohybky byly minimální neboť byly použity zdarma získané podvozky a již dávno vyrobené kanony. Bojová hodnota vzniklého kompletu tomu ovšem odpovídala.

Výroba samohybek na podvozku Carden Loyd probíhala v roce 1940. Celkem bylo vyrobeno 12 kusů 105ti milimetrových a 6 kusů 150ti milimetrových samohybných houfnic. Bojového nasazení se stroje dočkaly na východní frontě, kde údajně sloužily až do roku 1942 kdy byly vyřazeny.

 

 

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalšími stroji ukořistěnými po pádu Francie v roce 1940 byly těžké tanky Char B různých verzí. Mohutné tanky o hmotnosti 32 tun, vyzbrojené kanonem ráže 75 mm v trupu a druhým kanonem ráže 47 mm v otočné věži, Němci velmi rádi přijali za své. Kromě jejich přímého využití se však ještě rozhodli přestavět část těchto tanků na samohybná děla.

Z tanků byla odstraněna věž a nahrazena vysokou a úzkou nástavbou z 20 milimetrů silných ocelových plechů. Nástavba v sobě skrývala polní houfnici FH 18/3 ráže 105 mm. Nástavba byla shora otevřená, takže se posádka musela před vrtochy počasí chránit přetažením impregnované celty. Základem pro přestavbu se staly tanky verze Char B-1 bis, Němci ovšem vedené jako Char B2.

Přestavbou francouzských tanků se zabývala firma Rheinmetall Borsig z Düsseldorfu. Na samohybná děla s oficiálním označením 10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f) jich bylo celkem upraveno pouhých 16 kusů.

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V souvislosti s ukořistěným tankem Char B ještě stojí za zmínku jeho přestavba na samohybný plamenomet. Z původního tanku byl prostě jen demontován korbový kanon ráže 75 mm a nahrazen výmetnou hlavní plamenometu. Zásoba hořlavé směsi na palubě umožňovala asi dvěstě krátkých zášlehů plamene do vzdálenosti cca 40 metrů. Celkem bylo vyrobeno asi 20 kusů těchto strojů oficiálně označovaných Flammenwerferpanzer Renault B2 (f).

 

 

Hummel-Wespe

pravděpodobně jediný známý snímek samohybného děla Hummel-Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červnu roku 1944 byla definitivně ukončena výroba lehké samohybné houfnice Wespe. Němci k tomuto kroku přistoupili i přesto, že pro Wespe vlastně neměli žádného nástupce. Takový nástupce měl totiž vzejít z vývojového programu Heuschrecke / Grille, který ovšem skončil fiaskem. Je pravdou, že výroba Wespe byla ekonomicky neefektivní, protože vozidlo bylo založeno na podvozku z dávno vyřazeného tanku typu Panzer II, který se už vlastně vyráběl jen a pouze pro tento účel. Byl to však dostatečný důvod k ukončení produkce tolik potřebného bojového stroje? Podle některých zdrojů bylo důvodem dobytí výrobních závodů v Polsku Rudou armádou. To ovšem zcela jistě není pravda. V červnu 1944 totiž do příchodu Rusů do Vratislavy zbývalo ještě více než půl roku. Ať už Němci výrobu Wespe zastavili z jakýchkoliv důvodů, armáda se velmi brzy ozvala s tím, že nějakou lehkou samohybnou houfnici ráže 105 mm prostě potřebuje i nadále.

Již v říjnu 1944 probíhala jednání o možnosti postavit „leichte Panzerhaubitze“ na podvozku „schwere Panzerhaubitze“. Přeloženo do normální řeči, předmětem jednání byla možnost vzít samohybné dělo Hummel a namísto těžké houfnice ráže 150 mm do něj instalovat lehkou houfnici leFH18/40 ráže 105 mm. Na jednu stranu šlo očividně o určité plýtvání, protože podvozek Hummelu by takto byl využit „pod svůj potenciál“. Na druhou stranu šlo o využití již vyráběného vozidla, což bylo v důsledku efektivnější, než udržovat ve výrobě zastaralý podvozek speciálně kvůli Wespe.

Návrh vozidla byl připraven v prosinci 1944 a ihned byla objednána jeho sériová výroba. První plány hovořily o dodávce 60 vozidel v únoru 1945, revidovaný plán již počítal s postavením 40 strojů v únoru, 50 v březnu a 80 v dubnu 1945. Nové samohybné dělo dostalo velmi prozaické označení Hummel-Wespe. Výrobu stroje dostala na starost firma Deutsche Eisenwerke (D.E.W.), konkrétně její závod Werk Stahlindustrie v Duisburgu. Vzhledem k silnému bombardování však bylo nakonec rozhodnuto o přesunu výroby do závodu Werk Teplitz-Schönau v českých Teplicích.

Hummel-Wespe byl vlastně klasický Hummel pozdního provedení (tedy se širší kabinou řidiče a velitele), který prošel pouze drobnými úpravami. Upravena byla čelní stěna bojové kabiny, aby navazovala na štít nové zbraně. Modifikován musel být určitě také podstavec zbraně. I přes zoufalé podmínky posledních měsíců války se výrobu přece jen podařilo rozběhnout. Celkem však bylo dokončeno pouhých 11 vozidel. První ještě v prosinci 1944, dalších devět v lednu 1945 a poslední zřejmě až těsně před koncem války. Nízký počet postavených strojů jde samozřejmě na vrub hroutící se výrobní a dopravní infrastruktuře, která narušovala dodávky potřebných součástí.

Jediná známá fotografie Hummel-Wespe byla prý pořízena na přelomu let 1945/46 a to snad ve vesnici Košťany hned u Teplic. Vrak na snímku má nad otevřenou bojovou kabinou konstrukci pro drátěnou síť proti vhození granátu.

 

 

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE ukořistění Američany ve Francii, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl vzadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němci ukořistěné tahače využili k mnoha různým účelům. Vedle plnění úkolů, pro který byly stroje primárně určeny, posloužily rovněž jako základ pro konstrukci improvizovaného stíhače tanků (který je popsán v sekci Ostatní stíhače tanků) a samohybného raketometu.

Tento raketomet existoval ve dvou provedeních. U prvního z nich byl nosník pro rakety instalován nad původním nákladovým prostorem na zádi vozu. Nosník, svařený z ocelových trubek, pojmul čtyři rakety, buď trhavé ráže 280, nebo zápalné ráže 320 mm. Stroj druhého provedení měl nosiče raket na bocích. Klece s jednotlivými střelami se zavěšovaly na trubkovou konstrukci podobnou té, kterou byly vybaveny polopásové SdKfz 251. I tento raketomet nesl čtyři kusy raket.

Přestavba francouzských tahačů probíhala v druhé polovině roku 1943. Přesný počet vzniklých raketometů není znám.

 

 

Infanterie PzKpfw Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Infanterie Panzerkampfwagen Mk II (e) mit 5cm KwK L/42, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Během bojů v Africe ukořistila německá armáda určité množství britských pěchotních tanků Matilda. S flexibilitou sobě vlastní Němci tyto stroje obratem nasadili do bojů v jejich původní podobě nebo je po úpravách využívali jako různá pomocné a servisní vozidla. Jeden z ukořistěných tanků však prodělal zajímavější přestavbu.

Jeho původní věž byla sejmuta, otvor po ní zakryt ocelovou deskou, a na trup byl umístěn štít svařený z rovných ocelových desek. V tomto štítu byl potom upevněn tankový kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm, který jinak standardně využívali pokročilejší verze tanku PzKpfw III. Právě použití této zbraně poněkud znesnadňuje zařazení stroje. Typem výzbroje by se totiž mělo jednat o tank, stylem konstrukce má však stroj mnohem blíže k alternativní formě samohybného děla.

Je velmi pravděpodobné, že tento stroj nikdy nezasáhl do skutečných bojů a sloužil pouze jako školní vozidlo. Rovněž jediný známý snímek tohoto stroje nepochází z ostré akce nýbrž z vojenského cvičení, které se uskutečnilo na francouzském pobřeží. Po dosloužení byl tento hybrid zřejmě sešrotován.

 

 

Bär

samohybný moždíř Bär v představách kreslíře, zdroj: Armorama.com, upraveno

Samohybný moždíř Bär patří mezi ta německá bojová vozidla, která zůstala pouze na rýsovacích prknech. To, že Bär vlastně nikdy nevznikl, víme s jistotou, horší už to je s odpovědí na otázku, kdy začala alespoň snaha o jeho vznik. Zde se totiž dostupné zdroje dost zásadně rozcházejí. Podle některých autorů (G. Parada nebo J. Ledwoch) se první návrh na stavbu těžké samohybky s dělem ráže 305 mm objevil už v květnu 1942. Podle T. Jentze naopak přišla firma Krupp s prvním návrhem tohoto stroje až v březnu 1943. Pozdější z těchto dvou datumů každopádně mnohem lépe zapadá do celkového historického kontextu. Koncem srpna 1942 totiž německá 6. armáda dosáhla předměstí Stalingradu a během následujících týdnů a měsíců zakusila tvrdý boj v ulicích, továrnách, domech a sklepeních. Byl to boj, na který nebyla německá vojska zvyklá a připravená. Boj, který přinášel velmi specifické problémy, jako například potřebu likvidace obránců, opevněných ve velkých vícepatrových budovách.

Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly k budově relativně bezpečně dostat, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly poslat k zemi velký obytný dům nebo tovární halu. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní stavbu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou.

Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala pomocí několika málo výstřelů poslat k zemi velkou budovu a zároveň by odolala blízké palbě nejen pěchotních zbraní nepřítele. Nový bojový stroj nemusel být nijak rychlý, ani nemusel disponovat velkým dostřelem, hlavní byla maximální palebná síla a odolné pancéřování ze všech stran. Později se pro tuto specifickou kategorii samohybných děl vžilo obecné označení Sturmpanzer.

zjednodušený nákres moždíře Bär z roku 1944, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Požadavek vojáků na vývoj a výrobu popsané zbraně byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Požadavek byl očividně shledán jako smysluplný a zadán k realizaci berlínské firmě Alkett (Altmärkische Kettenwerk). Ta záhy připravila hned dva nové obrněnce, navržené na míru popsanému účelu. Prvním z nich se již v říjnu 1942 stal Sturminfanteriegeschütz 33, postavený jako rychlé dočasné řešení v počtu pouhých 24 exemplářů. Druhý a o dost propracovanější stroj pak vznikl v dubnu 1943 a do dějin se zapsal pod neoficiálním bojovým jménem Brummbär. Brummbär však neměl zůstat vrcholem vývojové pyramidy Sturmpanzerů. Již v květnu 1943 pracovala firma Alkett na ještě těžším vozidle založeném na podvozku tanku Tiger a vyzbrojeném raketometem ráže 380 mm.

A právě v té době měla podle části autorů na scénu vstoupit firma Krupp s konkurenčním návrhem těžkého Sturmpanzeru vyzbrojeného dělem ráže 305 mm. 4. března 1943 měl Krupp zástupcům armády předvést první konceptuální návrh a 10. května téhož roku už i konkrétní nákresy. Podvozek vozidla měl využívat různé komponenty z tanků Panther a Tiger II (který byl tehdy stále ve vývoji). Pohonnou jednotkou nového obrněnce se měl stát žíznivý ale osvědčený benzínový dvanáctiválec Maybach HL 230 P30 o obsahu 23 litrů, který dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním byla převzata z tanku Panther. Řídící jednotka pro ovládání pásů při zatáčení byla typu Henschel L 801 a pocházela z připravovaného tanku Tiger II. Z tohoto tanku byla převzata také pojezdová, napínací i hnací kola. Způsob zavěšení a odpružení kol však z tanku převzat nebyl (ani nemohl, a to z důvodu, který si vysvětlíme níže).

Připravované samohybné dělo dostalo snadno zapamatovatelné jméno „Bär“ tedy medvěd. Jeho podvozek měl mít na každém boku deset os pro vzájemně se překrývající pojezdová kola. Ta byla celokovová, pouze s tenkou gumovou obrubou ukrytou ovšem pod ocelovým ráfkem. K odpružení pojezdových kol nemohly být použity torzní tyče, které byly jinak u těžké německé techniky standardem (včetně tanku Tiger II). Klasické torzní tyče totiž byly uloženy napříč podvozkovou vanou. Konstruktéři Bäru ovšem potřebovali ve dně podvozkové vany vytvořit velký otvor pro zákluz děla, a to s torzními tyčemi nešlo.

na tomto nákresu samohybného moždíře Bär je vidět vnitřní jeřáb pro manipulaci s granáty i zákluz zbraně do otevřené podlahy, zdroj: Flickr.com, upraveno

Trup vozu měl mít skloněnou čelní stěnu o síle 130 mm. Na některých vyobrazeních je v čelní stěně střeliště pro kulomet, ovšem na nákresu firmy Krupp z listopadu 1944 žádný trupový kulomet není (i když jde o velmi zjednodušený nákres). Boky trupu měly být silné 80 mm. V přední části trupu měli své stanoviště řidič a radista. Každý z nich měl nad hlavou vlastní nástupní průlez a za jejich zády se nalézala motorová sekce. Samotný motor byl uložen uprostřed s chladiči po stranách. Převodovka byla umístěna mezi řidičem a radistou.

V zadní části trupu byla bojová kabina se zaoblenou čelní stěnou s velkým výřezem pro hlaveň děla. Výzbroj vozu měl tvořit těžký moždíř ráže 305 mm s hlavní o délce 16 násobků ráže. Mělo jít o upravenou (a prodlouženou) verzi původně československého moždíře vz. 16 ze Škody Plzeň. Samotná zbraň vážila cca 8 tun, její podstavec měl dalších 6 tun a masivní zaoblený štít 2,5 tuny. Podstavec umožňoval moždíři měnit vertikální náměr v rozsahu od 0 do +70 stupňů, stranový odměr však byl pouhé 2 stupně do každé strany. Zbraň měla používat dva typy munice: tříštivotrhavý Sprenggranate o hmotnosti 350 kg opouštěl hlaveň rychlostí 355 m/s a dolétl do vzdálenosti až 10,5 km a průrazný Betongranate vážící 380 kg, který měl při úsťové rychlosti 345 m/s maximální dolet 10 km.

Při výstřelu tak těžké zbraně vznikal obrovský zpětný ráz, který musel být bržděn zákluzem o délce plných 100 cm. A tím se pomalu dostáváme k vysvětlení toho, proč potřebovali konstruktéři ve dně podvozkové vany vytvořit ten zmiňovaný velký otvor. Moždíř je ze své povahy zbraň určená k ničení pevností, která typicky střílí horní skupinou úhlů (aby granát na cíl dopadal z velké výšky a tím získal vysokou rychlost a energii). A právě při střelbě ve velkém úhlu představoval dlouhý zákluz hlavně problém, protože nábojová komora by po výstřelu narážela do podlahy bojové kabiny. Teoreticky by se problém dal řešit uložením zbraně na vyšším podstavci, což by ovšem dále zvedalo už tak obrovskou výšku celého vozidla. Další teoretickou možností bylo naopak snížení podlahy bojového prostoru, ale to by se zase negativně projevilo na snížení světlé výšky vozu, a tedy jeho průchodnosti terénem. Proto konstruktéři přišli s nápadem otevíratelné podlahy. V zadní části bojové kabiny byl tedy kus podlahy, který bylo možno spustit dolů až na zem, a právě do tohoto prostoru měla hlaveň zaklouzávat při palbě.

samohybný moždíř Bär v představách kreslíře, zdroj: Armorama.com, upraveno

Samohybné dělo Bär mělo na délku měřit 8,2 metru, z čehož 5,3 metru připadalo na kontaktní délku pásů se zemí. Při rozchodu pásů 3,1 metru to znamenalo ne zrovna komfortní poměr zatáčení ve výši 1,71. Kontaktní délka pásů při zaboření do hloubky 20 cm (tedy v terénu) dále vzrostla na nějakých 5,9 metru, což její poměr ku šířce pásové soustavy dále zhoršovalo až na hodnotu 1,9. Pro vozidlo se počítalo se dvěma typy pásů. Bojové pásy měly být široké 100 cm, přepravní pásy pouze 50 cm. Přepravní pásy se používaly během cestování po železnici, aby se vozidlo vešlo do předepsaných limitů pro vezený náklad. Na výšku měl Bär měřit 3,55 metru a na šířku 4,1 metru s bojovými a 3,27 metru s přepravními pásy. Palebná výška moždíře činila 2,4 metru. Celková hmotnost obrněnce byla vypočítána na 120 tun a jeho maximální rychlost byla očekávána okolo 20 km/h. Při použití širokých bojových pásů se měrný tlak na půdu (což je ukazatel daný poměrem hmotnosti a styčné plochy pásů se zemí) měl pohybovat okolo 1,02 kg/cm2 (při předpokládaném 20 cm zaboření do půdy).

Posádku obrněnce mělo tvořil šest mužů. Kromě již zmíněného řidiče a radisty v trupu zde byli ještě velitel, střelec a dva nabíječi v bojové kabině. K nástupu a výstupu sloužily těmto mužům dva průlezy ve stropě kabiny. Jejich poklopy měly být kolem dokola opatřeny pozorovacími periskopy. V zadní stěně kabiny by pravděpodobně byl velký otvor pro nakládání munice. Vzhledem k výše uvedené hmotnosti granátů je jasné, že nabíjení děla nemohla být v žádném případě čistě ruční práce. Pod stropem bojové kabiny měl být proto zavěšen jednoduchý „jeřáb“, který manipulaci s municí umožňoval. Na palubu se vešlo pouze 10 granátů, pak musel Bär doplnit střelivo ze zásobovacího vozidla. Těch 10 granátů ve skutečnosti nebylo až tak zanedbatelné množství, jak by se mohlo zdát. Rychlost střelby byla totiž velmi nízká, protože po každé ráně bylo třeba sklopit hlaveň, a i samotná manipulace s granáty byla poměrně zdlouhavá. Čili rozhodně nehrozilo, že by se Bär příliš rychle ocitl bez munice.

Z uvedených parametrů je jasné, že samohybný moždíř Bär by byl opravdu monstrózní zbraní, a proto není ani příliš divu, že se do výroby vůbec nedostal a nebyl postaven ani žádný ověřovací prototyp. Bär prohrál v nevypsané soutěži s bojovým vozidlem firmy Alkett, které se později stalo známé pod jménem Sturmtiger (a které bylo jen o fous méně monstrózní, než Bär firmy Krupp).

 

WD SCHLEPPER

15cm sIG33 auf Pz III

PANZERSPÄHWAGEN AMR (f)

10,5cm lFH18/40 auf LORRAINE

15cm sFH13/1 auf LORRAINE

10,5cm lFH18/40 auf 38 H

10,5cm lFH16 auf FCM

10,5cm FH18 auf MkIV (e)

10,5cm FH18/3 auf B2

HUMMEL-WESPE

28/32cm WURFRAHMEN auf UE

MkII mit 5cm KwK L/42

BÄR

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje