TOPlist

 

 

dálkově řízená bomba Mittlerer Ladungsträger Springer, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ne příliš uspokojivé zkušenosti s provozem a nasazením dálkově řízených bomb Goliath vedly německé konstruktéry v roce 1944 k zahájení vývoje podobného stroje, avšak pokročilejší konstrukce. Inženýři společnosti Stöwer, která měla vývoj na starosti, se rozhodli založit stroj na pásové části podvozku polopásového motocyklu SdKfz 2 Kleines Kettenkrad.

Pro nový účel však byl podvozek prodloužen. Počet pojezdových kol vzrostl ze čtyř na šest. Konstrukce samotných kol se však nezměnila. Kola ve vnější řadě byla plná, pouze s kruhovými odlehčovacími otvory. Kola vnitřní byla loukoťová. Vzadu uzavíralo pásovou soustavu kolo napínací, které mělo podobný design jako vnitřní kola pojezdová, ale bylo menší a zvednuté nad úroveň terénu. Zcela vpředu bylo potom umístěno kolo hnací.

Na podvozku vznikla nízká nástavba aerodynamického tvaru svařená z rovných plechů. Síle pancíře na přední stěně byla 10 mm, na ostatních stěnách to potom bylo pouhých 5 mm. Uvnitř trupu se ukrývala pohonná jednotka, palivová nádrž, řídící mechanismus a nálož výbušniny.

Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový benzínový motor Opel o obsahu 1,5 litru a maximálním výkonu 36 koňských sil. Motor dokázal udělit stroji na silnici rychlost až 42 km/h. Objem palivové nádrže činil 42 litrů, což stačilo na ujetí nějakých 80 km ve středně obtížném terénu. Springer, jak byl stroj pojmenován, nesl 300 kg výbušniny. Nálož byla přitom integrální součástí stroje a při jejím odpálení došlo ke zničení celého vozidla.

pohled do řídící kabiny Springeru ukořistěného spojenci, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Springer dosahoval hmotnosti 2,4 tuny a bylo tudíž nemožné dopravovat jej na bojiště s pomocí obyčejného dvoukolového vozíku jako to šlo u pětkrát lehčího Goliáše. Springer tedy musel cestovat po vlastní ose. Kvůli snadnější dopravě na delší vzdálenosti byl proto stroj vybaven řidičským postem. Ten se nacházel v zadní části vozu. Před nasednutím musel řidič zvednout plechy, které jeho stanoviště zakrývaly. Plechy po zvednutí sloužily jako provizorní ochrana řidiče. Čelní plech byl opatřen štěrbinou umožňující řidiči výhled. Stroj se ovládal pomocí pedálů a řidítek.

Když se řidič s vozem dostal dostatečně blízko cíly, vysednul, uzavřel své stanoviště sklopením plechů a dále vedl stroj z bezpečného úkrytu pouze za pomoci dálkového ovládače. Narozdíl od staršího Goliáše bylo dálkové ovládání Springeru bezdrátové. Mimochodem rádiové vybavení pro řízení stroje dodávala firma Blaupunkt.

Výrobcem Springeru se stala firma NSU - Werke. Původně se počítalo s výrobou 460 kusů nové samohybné bomby, ale koncem roku 1944 byl celý program zastaven a vzniklo tak všehovšudy jen něco okolo 50 exemplářů. Oficiální název stroje zněl Mittlerer Ladungsträger Springer. Někdy se ale používalo rovněž označení Funklenkpanzer NSU Springer. Kódové číslo stroje bylo potom SdKfz 304.

technici americké armády nakládají ukořistěné Springery, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Springer byl určen zejména k bezpečné dálkové likvidaci nepřátelských bunkrů, kulometných hnízd, zátarasů nebo minových polí. Vzhledem k úctyhodně velké náloži však byl teoreticky schopen zlikvidovat i nepřátelskou obrněnou techniku.

Springer byl stejně jako Goliath další ukázkou toho, jak rozdílnými cestami se vývoj v téhle oblasti ubíral v Německu a v Sovětském svazu. Zatímco Němci vyvíjely relativně složité a vyspělé stroje na dálkové ovládání, experimentovali Rusové s nasazením cvičených psů, kteří nesly batohy s výbušninou. Z batohu trčela dřevěná páka. Když pes lezl pod tank tak se páka o jeho pancíř ohla a iniciovala výbuch nálože. Osud psa byl tím pádem zpečetěn.

Sověti museli při výcviku psů samozřejmě překonat jejich přirozený strach. Asi žádný inteligentní tvor byl se nehrnul vstříc obrovské řvoucí a páchnoucí kovové obludě jen tak. Proto Rusové nechávali psy hladovět a potom k nim přijeli v ukořistěném německém tanku a začali jim z něho házet žrádlo nebo schovali žrádlo přímo pod tank. Teoreticky se tedy psi měli naučit běhat německým tankům radostně v ústrety. V praxi však byly psi střelbou, výbuchy a zmatkem na bojišti tak stresovaní a zmatení, že jen bezcílně pobíhali a často nakonec ničili vlastní sovětskou techniku.

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nedávno aktualizovanou stránku o stíhači tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje