TOPlist

 

 

dálkově řízená bomba Mittlerer Ladungsträger Springer, kryty řidičova stanoviště jsou zvednuty, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Již koncem roku 1939 začali Němci pracovat na dálkově řízených vozidlech, určených k bezpečné likvidaci minových polí. Od původního konceptu neozbrojeného stroje, který odpaloval miny pomocí vlečených detonačních válců (Minenräumwagen B I) se později vojáci i konstruktéři přesunuli k vozidlu, které přímo na palubě neslo silnou nálož a miny v okolí iniciovalo výbuchem této nálože (Minenräumwagen B II). Toto řešení bylo také mnohem univerzálnější, protože takový stroj se dal využít nejen při čištění minových polí, ale mohl vyhazovat do povětří rovněž bunkry, barikády, a dokonce i bojovou techniku nepřítele.

Jelikož výbušná nálož byla neoddělitelnou součástí stroje, šlo de facto o vozidlo na jedno použití. To znamená, že při jeho vývoji i výrobě byl kladen velký důraz na minimalizaci nákladů. Pokud však jde o výsledný poměr kvality a ceny, ani jeden ze zmíněných Minenräumwagenů firmy Borgward očekávání „zákazníka“ nenaplnil. Někdy kolem poloviny roku 1941 se proto objevila myšlenka na stavbu jiného podobného stroje, který měl nabízet kvalitnější konstrukci při stále rozumné pořizovací ceně. Toho mělo být dosaženo použitím ověřeného a sériově vyráběného polopásového „motocyklu“ kleines Kettenkraftrad HK 101 (Sd.Kfz. 2), známého prostě jako Kettenkrad. Motorka dostala aparát pro dálkové řízení a výbušnou nálož a v červnu 1942 byla pokusně nasazena na Krymu, u přístavního města Sevastopol.

Ani tentokrát se však kýžený úspěch nedostavil. Kettenkrad (f.g.), jak byl stroj označen, se totiž ukázal být dosti náchylným k převrácení. Zkoušky vozidla nicméně ukázaly, že podvozek Kettenkradu je pro popsaný účel vcelku dobře použitelný, tedy za předpokladu výrazného snížení těžiště a tím pádem zvýšení stability stroje. Tak započal vývoj, na jehož konci stálo demoliční vozidlo nazvané mittlerer Ladungsträger, známější však jako Springer (skokan).

jeden z prvních prototypů z července 1943, tyto prototypy měly pouze pět os pro pojezdová kola, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem roku 1943 byl tedy u firmy NSU z Neckarsulmu objednán vývoj nového demoličního stroje, který měl využívat prvky pojezdového ústrojí zmíněné polopásové motorky Kettenkrad. Firma NSU vznikla v roce 1873 jako výrobce pletacích strojů, o čemž vypovídá i její plný název Neckarsulm Strickmaschinen Union (Strickmaschine = pletací stroj). Před druhou světovou válkou však postupně vyráběla také jízdní kola, motocykly, a dokonce i automobily. Hlavně ale NSU vyvinula a vyráběla samotný motocykl Kettenkrad, což ji předurčilo také k vývoji Springeru.

Dle požadavků armády měl Springer nést výbušnou nálož o hmotnosti 300 kg, která byla opět pevnou součástí stroje (tedy opět vozidlo na jedno použití). První tři ověřovací prototypy byly dokončeny začátkem července 1943 a od pozdějšího sériového stroje se ještě dost lišily. Pojezdové ústrojí bylo ve srovnání s Kettenkrad prodlouženo o jedno pojezdové kolo (pět namísto čtyř). Přední hnací i zadní napínací kola byla umístěna výrazně výše než u Kettenkradu kvůli lepší průchodnosti terénem. Stanoviště řidiče se nacházelo v zadní části stroje, chráněno trojdílným sklopným štítem. Řidič měl vozidlo dovést až do výchozího prostoru pro útok, finální přiblížení k samotnému cíli útoku už potom bylo řízeno bezdrátovým dálkovým ovladačem.

Testy prototypů probíhaly v Kummersdorfu v červenci 1943. I když si stroj nevedl špatně, přece jen trpěl některými závažnými nedostatky. Tím hlavním byla zřejmě poměrně vysoká hmotnost, kvůli které docházelo k přetížení podvozku, převodovky i řízení. Armáda tedy požádala výrobce o vyřešení zjištěných problémů a následnou výrobu ověřovací nulté série. Zároveň se vojáci nechali slyšet, že po vyladění stroje pro plnohodnotnou sériovou výrobu plánují objednat 500 vozidel.

pohled do řídící kabiny Springeru ukořistěného spojenci, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

NSU tedy upravila konstrukci stroje tak, aby došlo k lepšímu rozložení jeho váhy na pojezdové ústrojí. V praxi to znamenalo přidání dalšího (tedy šestého) pojezdového kola. Změnami prošla také konstrukce trupu a zřejmě i některých vnitřních komponent. Vozidla rovněž dostala (možná až zpětně) rozšíření na obou bocích trupu, které krylo horní část pásů a vytvářelo dodatečné boční pancéřování. U Springerů z nulté série byla přední hrana tohoto rozšíření seseknutá, u pozdějších sériových vozidel pak již byla pravoúhlá.

Podle autorů série Panzer Tracts bylo k 15. září 1943 rozpracováno nebo hotovo už 16 ověřovacích vozidel nulté série. Některá z nich prý v té době dokonce již prodělávala armádní zkoušky. Podle M. Jaugitze se dodávky vozidel nulté série naopak značně vlekly a první ověřovací stroj si armáda měla převzít až v dubnu 1944. Oba prameny se naopak shodují, že prvních 9 sériových strojů (tedy již ne nultá, ale první výrobní série) bylo dodáno v říjnu 1944. V listopadu následovalo dalších 16 kusů, v prosinci 10, v lednu 1945 dalších 9 a v únoru posledních 6. Celková produkce tedy dosáhla 60 sériových a snad 16(?) předsériových vozidel.

Před koncem Války vznikl pravděpodobně plán na přesunutí výroby Springeru z Neckarsulmu do Protektorátu, přesněji řečeno do továrny firmy Noe Stross v Bělé pod Bezdězem. Tato původně textilní továrna byla v průběhu války upravena pro strojní produkci a vyráběly se zde prý mimochodem i tankové pásy. Podle různých zdrojů mělo být v Bělé pod Bezdězem zkompletováno všeho všudy pouze 6 vozidel Springer, což by odpovídalo všeobecné uváděné produkci z února 1945. Fotografie pořízené v areálu závodu dokazují přítomnost minimálně tří exemplářů stroje (viz foto ZDE a ZDE, zdroj: rodinné album P. Koštejna s jeho laskavým souhlasem).

Springer ukořistěný Američany, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Jak již bylo řečeno výše, oficiální název demoličního stroje Springer zněl mittlerer Ladungsträger (tedy doslova střední nosič nálože) a jeho výzbrojní kód byl Sd.Kfz. 304. Sériová verze vozidla měla na každém boku podvozku šest os pro pojezdová kola. Na každé ose byly dva disky o průměru 450 mm s gumovou obručí po obvodu. Disky lichých kol byly paprskové a na ose umístěné blízko u sebe. Disky sudých kol byly plné s kruhovými otvory a na osách umístěné dále od sebe. Kola na lichých a sudých osách se díky tomu vzájemně překrývala, což bylo řešení typické prakticky pro všechny německé polopásy i některé tanky. Odpružení kol zajišťovaly torzní tyče. Pásy byly široké 170 mm a vybavené gumovými patkami.

Pohonná jednotka byla rovněž převzata z Kettenkradu a byl jí čtyřválcový benzínový motor Opel o obsahu 1,5 litru, který dával výkon 36 koní při 3400 otáčkách. Výfuk byl vyveden na pravém boku trupu. V prostoru pod „blatníkem“ pravého pásu byl uložen tlumič, od kterého pokračovalo výfukové potrubí až k zádi vozu. Chladič motoru se nacházel v protažené zadní části trupu, až za sedadlem řidiče. Nad chladičem byl zamřížovaný otvor pro proudění chladícího vzduchu. U pozdních exemplářů byl tento otvor opatřen plechovým uzavíratelným krytem. Sériový Kettenkrad měl převodovku se třemi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním, dále byl vybaven dvoustupňovou redukční převodovkou, která počet dostupných jízdních stupňů zdvojnásobovala. Springer měl pouze dva rychlostní stupně, takže z původní sestavy byla převzata zřejmě pouze redukční převodovka.

Stanoviště řidiče bylo umístěno v zadní části trupu. Řidič zde měl k dispozici sedačku, jednoduchá řídítka, řadící páku a další ovládací prvky. Když nebyl řidič na palubě, bylo jeho stanoviště uzavřeno pomocí trojdílného krytu. Když se díly krytu zvedly, sloužily naopak jako štít, který ze tří stran chránil řidičovu hlavu. Sériový Springer měřil na délku 3,15 metru, na šířku 1,43 metru a na výšku 1,45 metru. V přední části trupu byla uložena výbušná nálož o hmotnosti 330 kg. Nálož byla opět integrální součástí vozu, takže ten letěl do povětří spolu s ní. Celková hmotnost stroje činila 2,4 tuny a jeho maximální rychlost se pohybovala okolo 42 km/h. S 65 litry benzínu v nádrži dokázal stroj ujet až 200 km po silnici a 80 km v terénu. Dosah bezdrátového dálkového ovladače se pohyboval okolo 2 km.

technici americké armády nakládají ukořistěné Springery, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Jak již zaznělo výše, demoličních vozidel Springer bylo vyrobeno pouhých 50 kusů, a to až v poslední fázi války. O skutečném bojovém nasazení tohoto typu neexistují žádné záznamy a ani v hlášení jednotek dálkově řízených demoličních vozidel nefiguruje ani jeden Springer.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

2,4 t

délka:

3,15 m

šířka:

1,43 m

výška:

1,45 m

motor:

Opel 1,5 litru

výkon motoru:

36 hp

max. rychlost:

42,0 km/h

zásoba PHM:

65 l

dojezd - silnice:

200 km

dojezd - terén:

80 km

posádka:

1/0 mužů

výzbroj:

330 kg výbušniny

 

KONCEPCE

VÝVOJ STROJE

PRVNÍ PROTOTYPY

SÉRIOVÁ VÝROBA

POPIS KONSTRUKCE

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje