TOPlist

 

 

šestikolový SdKfz 263, teleskopická Stabantenne je zakryta potahem, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Poznámka na úvod... index SdKfz 263 (SdKfz = SonderKraftwagen = vozidlo pro zvláštní účel) byl používán pro dva zcela odlišné typy těžkých obrněných radiovozů. V tomto článku je popsán starší z nich označovaný přídomkem "6 Rad". Pozdější osmikolová verze, SdKfz 263 (8 Rad), je popsána samostatně.

Počátkem třicátých let zavedla německá armáda do výzbroje šestikolové obrněné automobily SdKfz 231. Šlo o stroje stavěné na podvozcích běžných nákladních automobilů s pohonem dvou zadních náprav a řízením nápravy přední. Ve své standardní podobě nebyly tyto vozy osazeny radiostanicí což bylo vnímáno jako velký nedostatek. Proto konstruktéři prakticky současně s mateřským vozem, vyvinuli také jeho radioverzi označovanou SdKfz 232. Jednalo se vlastně o běžný SdKfz 231, který ovšem dostal rádio a velkou rámovou anténu. Účel to sice splnilo a vůz byl schopen komunikovat na vzdálenosti v řádech desítek kilometrů, nebylo to však ideální řešení. Instalace radioaparatury podstatně omezila vnitřní prostor a pohodlí posádky při plnění bojových úkolů. Snaha konstruktérů tedy pokračovala až přivedla na svět radiovůz SdKfz 263.

Tento stroj byl od počátku vyvíjen s důrazem na jeho funkci radiovozu a schopnost vedení boje byla podružná. Z toho důvodu nebyl do vozu vůbec montován kanon, ale pouze jediný kulomet zřejmě typu MG 13. Věž byla řešena jako pevná, bez možnosti otáčení. Tyto úpravy ušetřily dostatek vnitřního prostoru pro pohodlnou instalaci dvou radiostanic. Byla to jednak Fu Spr.Ger. "a" krátkého dosahu a dále pravděpodobně Fu 12 středního dosahu. K radiostanicím patřila velká rámová anténa táhnoucí se přes více než polovinu půdorysu stroje. Anténa byla uchycena na čtyřech nosnících - dvěma ke korbě motorového prostoru a dvěma ke stropu věže. Vzhledem k tomu, že věž nebyla otočná, mohly být nosníky na ní uchyceny na pevno bez otočného kloubu. Ze stropu věže vycházela ještě druhá teleskopická anténa, tzv. Stabantenne. Za běžného provozu byla tato zasunuta a většinou zakryta textilním potahem. Vzhledem k její délce ji bylo možno plně vztyčit jen při zastaveném vozidle.

zadní pohled na SdKfz 263, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prapůvodní obrněný automobil SdKfz 231 byl vyráběn celkem na třech typech podvozků - Daimler-Benz G3a (p), Büssing-NAG G31 (p) a Magirus M206 (p). Radiovůz SdKfz 232 využíval rovněž všechny tyto podvozky. SdKfz 263 však byl stavěn již pouze na podvozku firmy Magirus, který byl ze všech tří nejmodernější. S tímto podvozkem získal vůz i příslušné agregáty včetně pohonné jednotky. Tou byl šestiválec Magirus S88 o obsahu 4562 ccm, který dával nejvyšší výkon 70 koní při 2200 otáčkách za minutu. Podvozek byl původně převzat z nákladního automobilu a musel být proto mírně upraven. Například bylo přidáno místo pro zadního řidiče.

Pokud jde o počet rychlostních stupňů, lze narazit na minimálně tři různé informace. Podle některých zdrojů umožňovala převodovka řazení 4 stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Další verze historie přidává ještě dvoustupňovou redukční převodovku, která výše uvedený počet rychlostí zdvojnásobila. Poslední varianta pak říká, že vůz měl 4 rychlostní stupně pro jízdu oběma směry a mohl tedy jet stejně rychle dopředu i dozadu. Jedna věc je vcelku jasná... pokud by obrněnec měl skutečně převodovku se stejným počtem rychlostí pro oba směry, pak by tato zřejmě byla instalována v rámci úprav podvozku pro stavbu obrněnce. Běžný nákladní vůz, ze kterého bylo šasi převzato, by takovou převodovku jistě nepotřeboval (Kdo by chtěl jezdit vysokou rychlostí dozadu s náklaďákem?). Jako nejpravděpodobnější verze se jeví ta druhá, podle které měl vůz 4 + 1 běžných rychlostních stupňů a redukční převodovku, která přidávala jednou tolik rychlostí v terénním režimu.

Pancéřový trup tvořila horní a dolní polovina s opačně skloněnými stěnami. Ode dna vzhůru se tedy trup rozšiřoval, pak následovalo zalomení bočních stěn a dále směrem ke stropu se trup zase zužoval. Díky tomuto zkosení nebyla na jeho bocích plocha, na kterou by mohla nepřátelská střela dopadnout kolmo, ale vždy jen pod nějakým úhlem. Toto řešení zvyšovalo odolnost stěn proti zásahu a suplovalo tak nutně omezenou absolutní tloušťku pancíře. Síla pancéřových plechů, ze kterých byla konstrukce svařena, činila 14,5 mm na čele a 8 mm na bočních stěnách. Strop a podlaha vozu byly silné 5 mm. Trup byl výrazně protažen dopředu, kde byl motorový prostor. V zadní polovině trupu pak byla kabina posádka a nad ní zmíněná neotočná věž.

šestikolový SdKfz 263, teleskopická Stabantenne je zakryta potahem, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Maska motorového prostoru byla skloněná a prakticky celou její plochu zabíral otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce, který byl kryt horizontálními ocelovými mřížemi. Na bocích motorové kapoty byly připevněny reflektory a za nimi se nacházely servisní otvory pro přístup k pohonné jednotce. Posádka mohla pro nástup a výstup použít hned několik průlezů. V dolní části obou bočních stěn, v prostoru za blatníky předních kol, byly kosodélníkové průlezy uzavírané dvoudílnými kryty.

Další velký průlez byl v zadní stěně trupu. Ten měl dvojdílná dvířka, jejichž křídla se otevírala do stran. U většiny vozů bylo přes zadní stěnu trupu zavěšeno rezervní kolo, takže před otevřením průlezu musel být držák s kolem sklopen dolů. Z toho důvodu sloužil zadní průlez pouze jako nouzový. Poslední průlez se nacházel ve stropu kabiny před věží vpravo (napravo od kupole nad řidičovou hlavou) a využíval jej zřejmě hlavně řidič. Nad oběma řidičskými stanovišti, tedy v levé části stropu kabiny před věží a uprostřed stropu kabiny za věží, byly kruhové otvory s vypouklými poklopy. V bezpečné oblasti mohl řidič poklop otevřít, vysunout hlavu skrz stropní otvor a získat tak přímý výhled z vozu (za cenu vystavení se vnějšímu nebezpečí).

Z bezpečí pancéřované kabiny vyhlížel přední řidič skrz průzory v levé části čelní stěny a v levé boční stěně vedle svého stanoviště. Průzory byly opatřeny odklopnými kryty, ve kterých byly ještě úzké pozorovací štěrbiny. Zadnímu řidiči byly k dispozici hned tři podobné průzory - jeden v zadní stěně a po jednom na každém boku jeho stanoviště. Podtrženo a sečteno každý z řidičů mohl vyhlížet z vozidla buď celou hlavou vysunutou ze stropu nebo otevřenými obdélníkovými průzory ve stěnách nebo konečně pouze štěrbinami v krytech průzorů. Nad všemi pozorovacími otvory byly navařeny drobné výstupky, jejichž posláním bylo zabránit stékání dešťové vody do průzorů.

SdKfz 263, věž je sice překryta celtou, radiovůz lze však snadno rozpoznat podle provedení nosníků antény nad věží, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Obě řidičská stanoviště byla zcela plnohodnotná, vybavená volantem, pedály i řadící pákou (jen to zadní zřejmě nemělo palubní desku). Zadní ovládací post byl přidán kvůli usnadnění couvání. Z předního postu byl totiž výhled za vozidlo téměř nemožný. Posádku vozu tvořili čtyři muži. Byli to zřejmě dva řidiči, velitel a radista. Vůz nebyl určen k přímému vedení boje a nebyl k tomu ani dobře uzpůsoben. Když už však náhodou došlo na nutnost střílet z kulometu, obsluhoval jej zřejmě velitel vozu. Podle některých pramenů měla posádka dokonce pět členů.

Ale zpět ke konstrukci obrněnce. Na střeše kabiny byla umístěna již zmíněná neotočná věž s půdorysem podkovy. Její boční a zadní stěny byly zešikmené, takže se věž směrem ke střeše zužovala. Strop věže byl v přední části zešikmený, vzadu pak vodorovný. V rovné části stropu byl nástupní a výstupní průlez s dvoudílným poklopem. Jeho díly se otevíraly směrem do stran. Další velký průlez byl v zadní obloukové stěně věže. I tento měl dvoukřídlý kryt. V bočních stěnách byly kruhové otvory opatřené krytem s pozorovací štěrbinou. Uzavřené mohly tyto otvory díky štěrbinám sloužit jako průzory. Otevřené pak mohly být využity také pro vedení palby z ručních zbraní posádky. Uprostřed čelní stěny byl instalován kulomet typu MG 13 ráže 7,92 mm. Malý průhled pro míření byl přímo nad hlavní zbraně. Nalevo od ní pak byl v čelní stěně ještě jeden větší štěrbinový průzor.

Hmotnost radiovozu činila 5,7 tuny. Na silnici dokázal stroj vyvinout maximální rychlost 70 km/h. Díky vysoké anténě měřil vůz na výšku 2,93 metru (oproti 2,25 metru u SdKfz 231). Oficiální název radiovozu zněl Panzerfunkwagen SdKfz 263. Později byl do jeho názvu přidán doplněk "6 Rad" odlišující jej od osmikolové verze (i když důsledně vzato vůz neměl 6 nýbrž 10 kol protože kola zadních náprav byla zdvojená).

SdKfz 263 s vysunutou teleskopickou Stabantenne, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od kdy do kdy byl radiovůz vyráběn není z literatury zřejmé. Rozpory panují i ohledně celkového počtu vyrobených kusů. V zásadě lze narazit na dva údaje a to buď 12 nebo 28 exemplářů. Ať tak či tak je jisté, že šlo o velmi vzácný stroj postavený jen v malém počtu kusů. SdKfz 263 sloužily u průzkumných a zpravodajských jednotek. Poslední stroje tohoto typu byly ve službě zřejmě ještě roku 1943.

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 20 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje