TOPlist

 

 

těžké samohybné dělo ráže 150 mm na podvozku francouzského tahače Lorraine 37L, které padlo do rukou Britů v severní Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve druhé polovině roku 1940 postavili vojáci a mechanici z 227. dělostřeleckého pluku 227. pěší divize Wehrmachtu pod vedením kapitána Alfreda Beckera prakticky vlastními silami 12 improvizovaných samohybných děl ráže 105 mm. Jako základ jim přitom posloužily jinak nepotřebné podvozky z ukořistěných britských tanků Vickers Mk. VI. Za velmi nízkých nákladů se tak podařilo vyrobit bojové stroje, které se během nasazení na východní frontě osvědčily jako spolehlivé a účinné zbraně. Úspěchu těchto samohybných děl si brzy všimli i představitelé německého zbrojního úřadu (Waffenamt) a rozhodli se očividného talentu ing. Beckera více využít.

Psal se totiž konec roku 1941 a německá armáda se na bojišti musela potýkat s obrovským množstvím sovětských tanků, mezi nimiž vyčnívaly obzvlášť nebezpečné typy T-34 a KV-2. Němci potřebovali velmi rychle dodat svým vojákům co největší množství zbraní, schopných poradit si s těmito ruskými obrněnci. Hlavní roli přitom měl hrát nový protitankový kanon Pak 40 ráže 75 mm, jehož vývoj byl tehdy právě dokončen a firma Rheinmetall se již připravovala na zahájení jeho masové výroby. Na základě dobrých zkušeností s prvními stíhači tanků začali zástupci armády už rovnou plánovat, jak by mohli tento kanon učinit samohybným. Jednou z možností bylo instalovat jej na podvozek některého z dostupných kořistních pásových vozidel, např. francouzských. A právě tehdy si na zbrojním úřadě vzpomněli na Alfreda Beckera a rozhodli se dát jej dohromady s inženýry firmy Alkett, kteří měli zkušenosti se stavbou prvního německého stíhače tanků Panzerjäger I.

Začátkem roku 1942 byl proto Becker stažen z východní fronty (kde pobýval se svým 227. dělostřeleckým plukem) a odeslán do berlínského závodu firmy Alkett. Společně se zdejšími konstruktéry prozkoumal Becker možnost instalace kanonu Pak 40 na podvozek francouzského nákladního tahače Lorraine 37L (Němci označovaného jako Lorraine Schlepper (f)). Tento podvozek se vzhledem ke své konstrukci a nosnosti jevil jako použitelný pro instalaci zmíněné zbraně i lehkého pancíře pro ochranu její obsluhy. Nebyl by to však starý dělostřelec Becker, kdyby rovnou neprozkoumal také možnost instalovat na podvozek lehkou nebo těžkou houfnici ráže 105 resp. 150 mm a ukázalo se, že i toto je proveditelné. Když v květnu 1942 proběhla prezentace návrhu samohybných zbraní na podvozku Lorraine Schlepper, ležely tedy na stole hned tři varianty: stíhač tanků s kanonem Pak 40 ráže 75 mm, lehká samohybná houfnice leFH 16 ráže 105 mm a těžká samohybná houfnice sFH 13 ráže 150 mm.

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f), všimněte si sklopené zadní podpěry, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Hitler byl s prezentovanými návrhy spokojen a zeptal se, kolik těchto kořistních francouzských podvozků má německá armáda vlastně k dispozici. Odpověď byla, že v armádních skladech techniky (tzv. Heeres-Kraftfahrpark, neboli H.K.P.) v Paříži a polském Bílsku (německy Bielitz) se nachází nějakých 160 provozuschopných exemplářů. Vůdce tedy rozhodl, že 60 z nich má být přestavěno na stíhač tanků, dalších 60 má nést houfnici ráže 105 mm a posledních 40 houfnici ráže 150 mm. Později byly tyto počty ještě upraveny nicméně nejvyšší prioritu dostala jednoznačně výroba 30 kusů těžkých samohybných houfnic ráže 150 mm, a to pro potřeby Rommelových jednotek v severní Africe. Jejich urychlenou výrobou byla pověřena firma Alkett a Alfred Becker byl do této společnosti dočasně přidělen, aby na vše dohlédl.

Francouzský tahač Lorraine měl motor umístěný ve střední části trupu, zatímco záď byla vyhrazena pro nákladní prostor. Pro konverzi na samohybné dělo to bylo ideální uspořádání, protože zadní nákladní prostor mohl být relativně snadno přestavěn na bojovou kabinu. A tak se také stalo. Přední část korby zůstala v podstatě beze změny, pouze výduchy pro ohřátý vzduch proudící od motoru, byly přesunuty ze stropu na boční stěny těsně před pancíř bojové kabiny (těžko si představit, že by konstruktéři nechali horký vzduch proudit původními průduchy do bojové kabiny… šlo přece o vozidlo pro africké bojiště, takže v kabině bylo nejspíš i bez toho pořádné horko).

Podvozek, převzatý z francouzského tahače, sestával na každém boku ze šestice pojezdových kol opatřených masivní gumovou obručí a zavěšených párově pomocí listových pružin. Vpředu bylo kolo hnací, vzadu kolo napínací. Pásy byly široké pouhých 22 cm. Pancéřování korby bylo nejsilnější na čele, kde dosahovalo 12 mm, na bocích to bylo 9 mm a dno a strop měly sílu pouze 6 mm. V trupu zůstal samozřejmě také původní francouzský motor Delahaye 135, což byl benzínový šestiválec o objemu 3,556 litru a výkonu 70 koní. Stejně tak byla převzata i původní pětistupňová převodovka. Bojový prostor, vytvořený v zadní části stroje, obepínal vysoký ochranný pancíř svařený a snýtovaný z rovných desek. Na první pohled se sice bojová kabina může zdát obrovská, je to však dáno spíše jejím poměrem k dosti subtilnímu podvozku (původní tahač Lorraine byl široký pouhých 157 cm). Ve skutečnosti nebyla bojová kabina nijak zvlášť prostorná a v zadní části musela být dokonce výrazně protažená za pásy, aby se do ní zbraň s obsluhou vůbec vešla.

další 15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) ukořistěný Brity v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Pancéřování bojového prostoru mělo sílu 10 mm na čele a 8 mm na bocích, což znamená, že nestačilo ani proti průbojným puškovým či kulometným nábojům, ale pouze proti běžné munici a jen drobným střepinám. Silnější pancéřování však nebylo možno použít, neboť další nárůst hmotnosti už by vozidlo nesneslo. Původní francouzský tahač Lorraine 37L vážil 6,05 tuny a uvezl 810 kg materiálu přímo v nákladovém prostoru a dalších 690 kg v přívěsu. Jeho podvozek byl tedy dimenzován na cca 6,86 tuny přímé zátěže a prvky pohonu a řízení počítaly se taháním celkové masy 7,55 tuny. Samohybné dělo, které Němci na podvozku postavili, však vážilo 8,5 tuny. Podvozek zvládal tento nárůst v podstatě bez problémů, což jen potvrzuje, že od Francouzů šlo o opravdu zdařilou konstrukci. Také teoretická maximální rychlost samohybky zůstala stejná, jako u původního tahače, tj. 35 km/h. V praxi však dokázal stroj udržet na silnici cestovní rychlost jen cca 20 km/h a v terénu pak pouhých 8 km/h. Zásoba 110 litrů benzínu postačovala na ujetí nějakých 135 km po silnici.

Jak již bylo řečeno, hlavní výzbroj samohybky tvořila těžká polní houfnice sFH 13 ráže 150 mm (sFH = schwere Feldhaubitze). Šlo o zbraň vyráběnou mezi lety 1913 a 1918 firmou Krupp. Po zavedení modernějších houfnic sFH 18 byly staré sFH 13 postupně uloženy do armádních rezerv, případně přesunuty k výcvikovým jednotkám a k jednotkám pobřežního dělostřelectva. Po dobytí Belgie a Holandska v roce 1940 si Němci vzali zpět nezanedbatelné množství těchto zbraní, které museli uvedeným zemím odevzdat po první světové válce. Němci tedy měli těchto houfnic k dispozici více, než mohli rozumně využít (vojáci chtěli spíš modernější kousky, než tyto „stařenky“).

Houfnice sFH 13 měla hlaveň o délce cca 17 násobků ráže s brzdovratným zařízením umístěným pod hlavní. Pro zbraň se používala dělená munice, to znamená, že se nejprve nabíjel samotný granát (který mimochodem vážil cca 40 kg) a následně nábojnice s příslušným množstvím výmetné náplně. Výmetná náplň se do nábojnice vkládala ve formě váčků, kterých bylo možno vložit od jednoho do sedmi kusů. Při použití nejsilnější náplně (7 váčků) dokázala houfnice poslat granát do vzdálenosti 8600 až 8900 metrů. V rámci instalace na samohybný podvozek však musela být palba s nejsilnějšími výmetnými náplněmi č. 6 a 7 zakázána, neboť při jejich použití docházelo k neúměrnému zatížení podvozku. V samohybné variantě tak byl maximální dostřel houfnice uměle omezen na „pouhých“ 6200 metrů.

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) ve Francii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jaké byly možnosti stranového odměru a výškového náměru houfnice po její instalaci na francouzský podvozek není z pramenů bohužel jisté. Podle série Panzer Tracts byl vertikální náměr možný v rozsahu od 0 do +14 stupňů, což je však očividný nesmysl a dokazuje to celá řada fotografií samohybky s hlavní zvednutou v mnohem větším úhlu. Skutečný maximální náměr byl tedy pravděpodobně 40 až 45 stupňů. Pokud jde o horizontální odměr, uvádí série Panzer Tracts rozsah 7 stupňů do každé strany, tedy celkem 14 stupňů. To by však bylo víc, než kolik zvládala houfnice ve své originální tažené verzi, a to je rovněž krajně nepravděpodobné. Rozsah odměru byl tedy nejspíš pouze 7 stupňů celkově čili 3,5 stupně na každou stranu.

Houfnice byla na podvozku umístěna v podstatě až v jeho zadní třetině. Když k tomu připočteme již zmíněné výrazné protažení bojové kabiny dozadu nad pásy, je zřejmé, že těžiště vozidla se nalézalo hodně vzadu. Pro lepší stabilitu během střelby byla proto na zádi instalována mohutná sklopná opěra. U raných vozidel byla tato opěra kratší, několik málo pozdních vozidel však podle všeho dostalo opěru podstatně delší a zřejmě i umístěnou o něco výš (rozdíl je vidět např. na snímcích ZDE). Během jízdy zůstávala zvednutá, před střelbou se spustila na zem. Spuštění i zvednutí opěry zvládli vojáci zřejmě bez nutnosti opustit bojovou kabinu, pouze pomocí řetězu a kladky. Během jízdy se hlaveň houfnice ukládala do podstavce, aby nedocházelo k jejím otřesům a vibracím. Tento podstavec byl umístěn na hraně čelní stěny korby. U raných vozidel byl dost možná pevný, nebo se sklápěl přímo, tedy někdo z vojáků musel až k němu. Existují však fotografie, na kterých vede z bojové kabiny k podstavci pod hlavní táhlo v podobě dlouhé tyče. Zřejmě šlo o další zlepšovák zavedený v průběhu výroby, který umožňoval vojákům sklopit podstavec dálkově bez nutnosti opustit kabinu (foto ZDE).

Posádku samohybné houfnice tvořili 4 muži: velitel, střelec, nabíječ a řidič. Řidič seděl v přední části korby a ostatní nejspíš v bojové kabině (teoreticky mohl v korbě vedle řidiče sedět ještě jeden muž, ale v praxi tomu tak nejspíš nebylo, protože úzký trup byl pro dva dost těsný). K nástupu a výstupu sloužila řidiči odklopná čelní deska před jeho stanovištěm, vojáci v bojové kabině nastupovali poněkud krkolomně skrze otevíratelný horní díl zadního pancíře (což bylo nejspíš možné i při zvednuté zadní opěře). Nakládání 40 kg těžkých granátů přes vysoký pancíř kabiny zřejmě nebyl žádný med. Mimochodem vzhledem k omezenému vnitřnímu prostoru se jich do samohybky vešlo pouhých 8 kusů, další munici musel vést doprovodný muniční vůz. Samohybná houfnice nedisponovala žádnou zabudovanou zbraní pro blízkou obranu proti pěchotě nepřítele. Vojáci však měli s sebou na palubě kulomet MG34 a dva samopaly MP38. Kulomet bylo možno uchytit do držáku v pravém předním rohu kabiny a pálit z něj přes okraj pancíře (foto ZDE).

vrak samohybného děla sFH 13/1 na podvozku tahače Lorraine někde v Africe, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Bojová kabina neměla žádný strop, což bylo v té době pro německá samohybná děla všeho druhu v podstatě standardní řešení. Taková konstrukce umožňovala posádce lepší výhled a snadnější míření. Otevřená kabina také lépe větrala a usnadňovala vojákům pohyb a manipulaci s municí. Absence pevného stropu rovněž znamenala nemalou úsporu hmotnosti a výrobních nákladů. Na druhou stranu byla posádka vystavena nepříznivému počasí, což se řešilo přetažením nepromokavé celty. Z pohledu bezpečnosti nepředstavoval otevřený strop nijak zásadní problém, neboť samohybné dělo nebylo určeno k vedení přímého boje s nepřítelem. Jeho posláním bylo poskytovat palebnou podporu čelním jednotkám z relativně bezpečné vzdálenosti od protivníka.

Těžká samohybná houfnice dostala oficiální označení 15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f). Prvních 30 urgentně potřebných vozidel pro Afrika Korps bylo dokončeno již v červnu 1942 a koncem srpna téhož roku již bojovaly v oblasti okolo El Alameinu. V tu chvíli se zdálo, že se Němcům podařilo při velmi nízkých pořizovacích nákladech získat stroj solidní bojové hodnoty a byla by tedy škoda v jeho výrobě nepokračovat (když byly k mání další podvozky i houfnice). Hitler tedy nařídil kapitánu Beckerovi, aby se přesunul přímo do Francie a zorganizoval zde přestavbu další použitelné kořistní techniky na samohybné zbraně. Při německém ministerstvu zbrojní výroby byl za tímto účelem vytvořen speciální útvar nazvaný buďto Baukommando Becker nebo Baustab Becker a Alfred Becker byl (jak jinak) jmenován jeho velitelem. Baukommando dostalo k dispozici tři původně francouzské továrny nalézající se v Paříži nebo jejím bezprostředním okolí. Byla to továrna Matford v Poissy, továrna Talbot v Suresnes a konečně továrna Hotchkiss přímo v Paříži.

Becker si pro splnění úkolu vyžádal zpět z fronty své staré kamarády z 12. baterie 227. dělostřeleckého pluku, se kterými v roce 1940 vytvořil první přestavby britských tanků Vickers Mk. Ústředí svého Baukommanda si Becker zřídil v továrně Matford v Poissy a ihned se pustil do výroby další série těžkých samohybných houfnic sFH 13 na podvozku tahače Lorraine 37L. Baukommando Becker zhotovilo v průběhu července a srpna 1942 pravděpodobně 64 těchto vozidel, což spolu s první třicítkou znamená celkové výrobní skóre 94 kusů. Podle některých autorů však Becker postavil ne 64, ale 72 vozidel, což celkový počet zvedalo na 102, a existují dokonce i teorie, že firma Alkett postavila nakonec ještě další 64 strojů, čímž součet posunula až na 166 exemplářů. Minimálně poslední uvedený údaj se však jeví jako dosti nepravděpodobný. Většina dochovaných fotografií tohoto stroje pochází z Afrického bojiště, kde jich bylo prokazatelně nasazeno pouze 30 (resp. 23) kusů. Bylo by krajně podivné, pokud by na jiných bojištích bylo nasazeno 4,5x více těchto strojů (30 vs. 136) a dochovalo by se tak málo jejich snímků.

15 cm sFH 13/1 (Sf.) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) ve Francii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno, upraveno

Jak již bylo řečeno, prvních 30 nových samohybných houfnic bylo dokončeno v červnu roku 1942. Tato vozidla měla být rozdělena po 12 mezi 15. Panzer Division a 21. Panzer Division a zbývajících 6 měla obdržet 90. lehká africká divize (což byly všechno jednotky Rommelova Afrika Korpsu). Na černý kontinent však nakonec dorazilo pouze 23 vozidel, neboť 7 jich bylo cestou přes středozemní moře potopeno. V důsledku toho si všechny vozidla rozebraly pouze dvě zmíněné tankové divize: 15. Panzer Division jich získala 12 (tedy dost k vyzbrojení tří čet po čtyřech samohybkách) a 21. Panzer Division dostala pouze 11 strojů. Bojový křest prodělala samohybná děla na přelomu srpna a září 1942 v oblasti egyptského El Alameinu. Během pěti dnů bojových akcí od 30. srpna do 3. září 1942 přišla 15. Panzer Division o tři popisovaná samohybná děla. K 23. říjnu 1942 měly 15. a 21. tanková divize dohromady k dispozici ještě 19 samohybných houfnic sFH 13 na podvozku Lorraine, ovšem už 2. prosince 1942 nebyla v hlášení ani jedna z nich. Během pouhých 6 týdnů byly všechny ztraceny.

64 samohybných houfnic ze druhé výrobní série bylo použito k vyzbrojení dvou samostatných dělostřeleckých pluků nazvaných Gepanzerte Artillerie-Regiment 1 (Sfl.) a Gepanzerte Artillerie-Regiment 2 (Sfl.). Každý z nich obdržel 30 vozidel, která byla v rámci pluku rozdělena do pěti baterií po šesti samohybkách. V prosinci 1942 však byl Gepanzerte Artillerie-Regiment 1 (Sfl.) rozpuštěn a jeho vozidla byla rozdělena mezi tři pěší divize dislokované ve Francii. Gepanzerte Artillerie-Regiment 2 (Sfl.) byl později přeznačen na Panzer Artillerie-Regiment 155 a začleněn do znovu zformované 21. Panzer Division (původní 21. tanková divize byla zničena v Africe a následně znovu vybudována ve Francii). Když se v červnu 1944 Spojenci vylodili v Normandii, měla 21. Panzer Division k dispozici 24 samohybných houfnic sFH 13 na podvozku Lorraine. Tři z nich byly ztraceny ještě v průběhu června, dalších devět v červenci a většina ostatních v srpnu toho roku. K 1. listopadu 1944 hlásila 21. tanková divize již pouze jediné vozidlo tohoto typu.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

8,5 t

délka:

4,4 m

šířka:

1,85 m

výška:

2,2 m

motor:

Delahaye 135

výkon motoru:

70 hp

max. rychlost:

35 km/h

posádka:

4 muži

výzbroj:

15 cm sFH 13

 

VZNIK STROJE

POPIS STROJE

VÝZBROJ

VÝROBA

ORGANIZACE A NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje