dvojice samohybných kanonů Flak 38 na podvozku SdKfz 11, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na počátku třicátých let dvacátého století, vznikl v německé armádě ucelený program vývoje polopásových tahačů, který zahrnoval stroje celkem šesti hmotnostních kategorií. Mezi nimi byl také lehký vůz, určený pro vlečení zbraní a nákladů o hmotnosti do tří tun. Jeho vývojem byla v roce 1933 pověřena firma Hansa-Lloyd, dceřinná společnost firmy Borgward. Roku 1934 spatřil světlo světa první prototyp nového stroje s továrním označením Hl Kl 2. O rok později následovala vylepšená verze Hl Kl 3 a poté verze Hl Kl 4 (H) s motorem umístěným vzadu. Roku 1936 dozrál projekt do varianty podvozku s označením Hl Kl 5, které již byla vyrobena menší série. V roce 1938 byl projekt předán firmě Hanomag, která jej dovedla do finální varianty s označením H Kl 6 (někdy bývá uváděno Hl Kl 6). Namísto dosavadních motorů Hansa-Lloyd začal Hanomag do polopásu montovat agregáry firmy Maybach, nejprve typu NL 38 TUKR a finálně typu HL 42 TUKRM. Mezitím bylo roku 1937 zavedeno oficiální označení vozu znějící leichter Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11).

Podvozek vozu byl tvořen přední kolovou a zadní pásovou částí. Přední řiditelná náprava byla odpružena jednou velkou, napříč položenou, listovou pružinou. Podle některých zdrojů nebyla přední kola vůbec vybavena brzdami. Pásovou část pak tvořilo na každém boku sedm plechových pojezdových kol s kulatými odlehčovacími otvory. Každé kolo se skládalo ze dvou disků. Lichá kola měla disky na ose hned u sebe, zatímco disky druhého, čtvrtého a šestého kola byly rozděleny. Lichá kola potom zapadala do prostoru mezi oběma polovinami sudých kol. Sudá kola tak při bočním pohledu částečně zakrývala kola lichá. Poslední pojezdové kolo bylo zvednuté mírně nad úroveň ostatních a sloužilo zároveň jako kolo napínací. Vpředu bylo potom ozubené hnací kolo, které bylo odlišné konstrukce.

Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Z toho důvodu nemohla být na protějších stranách podvozku umístěna přímo naproti sobě. Kola na levé straně byla posunuta více dozadu, takže mezera mezi prvním pojezdovým a hnacím kolem byla na této straně o nějakých 14 cm větší než na pravém boku. Díky tomu byl i levý pás o jeden článek delší než pás pravý (levý pás měl 56, pravý 55 článků). Pásy o šířce 280 mm byly opatřeny gumovými patkami pro pohodlnější jízdu po pevných silnicích. Podle některých pramenů byly u posledních výrobních sérií gumové patky nahrazeny kovovými. Lze se však dočíst, že šlo pouze o pokus, který natolik zhoršil jízdní vlastnosti na pevné silnici, že od záměru bylo raději upuštěno.

2cm Flak 38 auf Selbstfahrlafette Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11), zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-590-2333-23A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

SdKfz 11, finální sériové varianty, poháněl již zmíněný motor Maybach HL42 TUKRM. Šlo o benzínový šestiválec o obsahu 4,2 litru (4,199) s maximálním výkonem 100 koní při 2800 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Hanomag 021 32785 U50 se čtyřmi rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Motor byl uložen v přední části vozu, převodovka pak pod podlahou kabiny. Dále za převodovkou byla umístěna baterie, palivová nádrž a zcela vzadu pak tlumič výfuku. Mimo hlavní převodovou skříň byl SdKfz 11 vybaven ještě dvoustupňovou redukční převodovkou. V praxi tedy měl řidič vozu k dispozici osm rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a dva reverzní. Je zajímavé, že značná část zdrojů se o redukční převodovce vůbec nezmiňuje (např. Pejčoch).

Řidič ovládal vozidlo pomocí volantu, standardní sady tří pedálů a dvou řadících pák (ta druhá náležela ke zmíněné redukční převodovce). Poslední pákou po řidičově pravé ruce byla ruční brzda. Vzhledem ke značné délce pásové stopy musel být u SdKfz 11 použit způsob řízení typický pro plně pásová vozidla. Pouze pro mírné zatáčky mohlo být využito klasické automobilové řízení prostým natočením předních kol. Jakmile však řidič otočil volantem o více než 15 stupňů, zapnulo se přibrzďovaní pásu na vnitřní straně oblouku. Relativní složitost tohoto systému zatáčení byla bohatě vykoupena skvělými jízdními vlastnostmi v terénu, které s sebou velká plocha pásů přinášela.

Ve své základní verzi tahače byl SdKfz 11 určen primárně k vlečení lehkých houfnic 10,5cm le FH 18. V praxi byl však často využíván i k vlečení protitankových děl ráže 75 mm a dalších zbraní. Vznikly však i další varianty vozu určené například k vlečení raketometů Nebelwerfer 40 (ráže 10 cm) Nebelwerfer 41 (ráže 15 cm) či Nebelwerfer 42 (ráže 21 cm). Existovala i verze pro přepravu raket ráže 28 resp. 32 cm určených pro Schweres Wurfgerät 40. Vznikly také zamořovací a dekontaminační stroje a ještě pár dalších variant polopásu. Pouze jediná (resp. dvě) z postavených variant tohoto stroje se však dá označit jako samohybná zbraň a právě o té bude řeč dále.

více vpředu SdKfz 251/22 Ausf. D a za ním 2cm Flak 38 auf Selbstfahrlafette Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11) bez výzbroje, tento snímek nabízí krásnou možnost srovnání detailů provedení pancíře obou příbuzných strojů, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Jako její základ však nebyl použit podvozek klasického SdKfz 11 (tedy podvozek označovaný jako H Kl 6), ale jeho upravená verze určená pro stavbu obrněného transportéru SdKfz 251 (tedy podvozek s označením H Kl 6p). To je také důvod proč velká část autorů tento stroj neuvádí jako variantu tahače SdKfz 11, ale jako variantu transportéru SdKfz 251, nebo mu dokonce připisuje vlastní kódové číslo SdKfz 261/17. Plný oficiální název vozu však zněl 2cm Flak 38 auf Selbstfahrlafette Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11), což jej jednoznačně klasifikuje jako verzi polopásového tahače.

Pozn. 1: Lze narazit i na jiné znění plného oficiálního názvu stroje a to "Selbstfahrlafette (SdKfz 11) für 2cm Flak 38 auf Zugkraftwagen 3t mit Panzerschutz", což ovšem jen potvrzuje příslušnost vozu k tahači SdKfz 11.

Pozn. 2: Použití podvozku H Kl 6p samo o sobě nedělá z vozidla subverzi SdKfz 251. Vždyť poslední sériové exempláře klasického SdKfz 11 byly již rovněž stavěny na podvozku H Kl 6p z důvodu konsolidace výroby.

Je ovšem pravdou, že vozidlo připomínalo vzhledově spíše obrněný transportér SdKfz 251 než klasický tahač SdKfz 11. A není divu protože čelní maska i kapota motoru byla skutečně převzata z SdKfz 251... ale o tom až později.

2cm Flak 38 auf Selbstfahrlafette Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11) bez výzbroje jako nosič nákladu, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Vývojem stroje bylo na přelomu let 1943 a 44 pověřeno uskupení automobilových firem Auto Union A.G. Zakázka prý zněla na výrobu plných 2400 kusů pancéřových nástaveb k zamontování na již zmíněný polopásový podvozek. Kompletace vozů pak měla probíhat v dílnách firmy Horch, což byl jeden z členů konsorcia Auto Union. Prvních pět prototypů bylo dokončeno v březnu roku 1944.

Jak již bylo zmíněno, čelní maska i pancéřová kapota motoru byly převzaty z obrněného transportéru SdKfz 251. První prototypy přitom čerpaly z transportéru verze Ausf. C, sériové vozy pak již výhradně z verze Ausf. D. Pancíř kabiny řidiče a velitele již byl ale zcela originální a od pancíře SdKfz 251 se v mnohém odlišoval. Jiné byly například pozorovací průzory nebo přechod z čelní do bočních stěn. Také samotné boční stěny byly řešeny jinak než u transportéru. Byly kolmé k zemi a bez zalomení. Sahaly přitom až zhruba do poloviny pásové soustavy a chránily tak nejen řidiče a velitele, ale zřejmě i zde umístěné sedačky pro obsluhu zbraně. Za pancéřovanou přední částí byla již jen otevřená plošina, chráněná ze stran pouze nízkými bočnicemi vyplněnými pletivem. Bočnice bylo možno vyklopit do stran aby nebránily plynulému otáčení zbraně. Zadní stěna plošiny byla sice plná, ale opět jen velmi nízká takže o nějaké ochraně mužů na palubě zde nemůže být řeč. U zadní stěny byl pravděpodobně prostor pro munici.

Uprostřed popsané plošiny byl instalován automatický protiletadlový kanon Flak 38 ráže 20 mm. Zbraň byla zamontována včetně svého štítu, který tak představoval prakticky jedinou ochranu pro obsluhující vojáky. Podstavec umožňoval otáčení kanonu v plném rozsahu. Teoretická kadence zbraně byla až 480 ran za minutu, v praxi to však bylo jen cca 220 ran. Účinný výškový dostřel činil 2200 metrů. Bojová plošina byla poměrně výrazně protažena dozadu za pásovou část podvozku. Díky tomu mohl být kanon umístěn dostatečně vzadu aby se před něj, do pancéřované části, vešly ještě sedačky pro jeho obsluhu.

2cm Flak 38 auf Selbstfahrlafette Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba této verze polopásu probíhala až do března 1945. Pokud jde o počet vyrobených kusů, lze narazit na číslo 604 a 644. Oba tyto údaje se však vzhledem ke vzácnosti fotografií jeví jako dosti vysoké. Část vozidel byla nasazena bez kanonu a sloužila zřemě jako muniční vozy pro ozbrojené stroje. V případě potřeby je pak bylo pravděpodobně možné poměrně rychle osadit kanonem a nasadit do boje (pokud například došlo k fatální poruše jiného ozbrojeného vozu). Fotografie jasně dokazují, že tato verze SdKfz 11 byla nasazena jak na východní tak na západní frontě (existují snímky vozů ukořistěných Sověty stejně jako Američany).

Pravděpodobně jako polní úprava byl minimálně jeden exemplář popsaného polopásu osazen trojicí spřažených protiletadlových kulometů MG 151/15 ráže 15 mm. Velké množství těchto původně leteckých zbraní dala Luftwaffe k dispozici jiným druhům vojska s tím jak je nahrazovaly silnější palubní kanony. Německé námořnictvo pak vyvinulo lafetu pro spřažení hned tří těchto kulometů pod názvem Flakdrilling Sockellafette. Sám o sobě nebyl MG151/15 jistě účinnější zbraní než původní Flak 38, spojení tří kulometů však nabízelo nebývalou rychlost střelby. Kadence každého ze tří kanonů totiž byla cca 700 střel za minutu. Celý trojhlavňový komplet tedy dokázal za minutu teoreticky vychrlit až 2100 nábojů a doslova tak nepřítele zasypat "olovem". Díky tomu byla tato sestava velmi účinná nejen proti nízko letícím letounům, ale také proti pozemním cílům.

Celá lafeta stála na vysoké otočné kuželovité noze a střelec při obsluze zbraní musel stát. Zepředu byl k lafetě připevněn vysoký plát pancíře, který nabízel stojícímu vojákovi alespoň nějakou ochranu. Na nohu lafety se zepředu a z boků zavěšovaly velké boxy na nábojové pásy.

zřejmě polní úprava vozu přezbrojená trojicí protiletadlových kulometů MG 151/15, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Závěrem si neodpustím poznámku, že osobně mi není příliš jasné, co Němce vedlo k vývoji samohybného Flak 38 na bázi SdKfz 11. V době kdy tento projekt spustili, měla již armáda k dispozici SdKfz 251/17, což byl z pohledu bojové hodnoty prakticky shodný stroj. Jedinou výhodou samohybky na podvozku SdKdz 11 mohly snad být jen nižší výrobní náklady dané pouze částečným pancéřováním trupu.

VZNIK POLOPÁSU

POPIS KONSTRUKCE

OZBROJENÉ VERZE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje