Panzernet

7,5 cm Pak 40 auf RSO

stíhač tanků na podvozku nákladního tahače

protitankový kanon Pak 40/4 na podvozku Raupenschlepper Ost, pravý pás tohoto spojenci ukořistěného exempláře je z nějakého důvodu nasazen obráceně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Tahač Raupenschlepper Ost

První podzim a zima na východní frontě přinesly německé armádě celou řadu nemilých (a draze zaplacených) poznatků. Mezi ně patřilo i zjištění, že kolové náklaďáky a dokonce ani polopásové tahače si nedokáží poradit s oceány podzimního bahna a horami sněhu v zimě. Němci potřebovali nový stroj, schopný vézt a tahat náklady i v těchto extrémních podmínkách. Základní požadavky na takový stroj zahrnovaly nízké pořizovací náklady, možnost velmi rychlého zavedení do sériové výroby, žádné nároky na nedostupné suroviny jako např. gumovou pryž, výbornou průchodnost terénem, spolehlivost za všech klimatických podmínek a vysoký poměr tažné sílu ku hmotnosti samotného stroje. Rychlost vozidla nebyla prioritou.

Vývojem popsaného stroje byla pověřena firma Steyr. Její konstruktéři se po inspiraci poohlédli přímo tam, odkud vzešla potřeba tohoto stroje, tedy v Rusku. Jejich pozornost si zde získal malý, plně pásový, dělostřelecký tahač STZ-5. Způsob uložení motoru v tomto vozidle umožňoval využít maximum půdorysné plochy stroje pro nákladní prostor. V létě roku 1942 předložila firma Steyr armádě svůj návrh tahače, který využíval celou řadu komponent již vyráběného terénního automobilu Steyr 1500 A. Po úspěšných ověřovacích testech byla v listopadu 1942 zahájena sériová výroba tahače pod označením Raupenschlepper Ost (housenkový tahač východ), zkráceně RSO. Již první zkušenosti s ostrým nasazením na východní frontě potvrdily, že vozidlo splňuje očekávání vojáků a sériová výroba se rozběhla ve velkém.

RSO byl jednoduchý a odolný stroj, který mohl přímo na korbě vézt náklad o hmotnosti 1,5 tuny a vléct další náklad o hmotnosti až 2 tun. Díky plně pásovému podvozku a světlé výšce 55 cm zvládalo vozidlo pohyb v bahně i hlubokém sněhu. Výroba tahače běžela zřejmě až do konce války a kromě mateřského Steyru se do ní zapojilo i několik dalších firem. Ve třech výrobních generacích označovaných RSO/01, RSO/02 a RSO/03 vzniklo celkem okolo 27 tisíc vozidel (bývají uváděny i jiné počty). Vojáci tyto stroje využívali k přepravě nejrůznějších nákladů a k vlečení lehčích dělostřeleckých zbraní, jako byl např. protitankový Pak 40 ráže 75 mm, nebo houfnice leFH 18 ráže 105 mm.

prototyp vozu měl větší pancéřovou kabinu a vyšší podstavec pro kanon, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nosič kanonu

Přišel rok 1943 a výše zmíněný kanon Pak 40 se definitivně usadil na pozici standardního vlečného protitankového kanonu německé armády. Šlo o skvělou zbraň, daleko výkonnější než starší kanony Pak 36 ráže 37 mm a Pak 38 ráže 50 mm. Bohužel však byl Pak 40 také mnohem těžší. Při hmotnosti cca 1,5 tuny bylo naprosto vyloučeno, aby obsluha dokázala kanon přemístit vlastními silami. A platilo to samozřejmě i pro jiné těžké zbraně (velmi krásně to ilustruje TENTO dobový obrázek). Pokud tedy nebyl k dispozici potřebný tahač a vojáci museli ustoupit (což už v roce 1943 nebylo nijak vzácné), nezbývalo, než kanon prostě nechat na místě. Armádní velení se znepokojením sledovalo množící se hlášení o takovýchto zbytečných ztrátách drahocenných zbraní a rozhodlo se jednat.

Pokud by zbraň byla přímo součástí tahače (nebo tahač součástí zbraně), nemohlo by se stát, že tahač nebude na místě ve chvíli, kdy je ho třeba. Armáda se tedy rozhodla, že zkusí obě části spojit v jeden celek a sáhla přitom právě po kanonu Pak 40 a po pásovém tahači RSO. Prací na projektu byly pověřeni dodavatelé obou hlavních částí, tedy firmy Rheinmetall-Borsig a Steyr. Návrh celkové koncepce stroje měl přitom na starosti Rheinmetall. Způsob uložení kanonu mu měl dovolovat otáčení v rozsahu plných 360 stupňů a ideálně měl být také snadno vyjmutelný a použitelný i samostatně mimo vozidlo na křížovém podstavci. RSO s kanonem Pak 40 tedy nebyl zamýšlen jako skutečný stíhač tanků, který by měl konkurovat (nebo je dokonce nahradit) jiným typům jako např. Marder III. Tento stroj byl koncipován jako prostý nosič, nebo chcete-li „přemisťovač“ kanonu Pak 40. Šlo vlastně pouze o podvozek a pohon pro kanon, větší ambice jeho tvůrci neměli.

První nákresy předložil Rheinmetall na konci května 1943. V červnu pak zřejmě probíhaly první praktické zkoušky, při kterých byl do nákladového prostoru běžného RSO (pouze bez uzavřené kabiny řidiče) prostě uložen běžný kanon Pak 40 včetně kol a vzpěr. Cílem bylo zřejmě otestovat jízdní vlastnosti tahače s takovýmto druhem nákladu. Střelecké zkoušky zde nepřicházely v úvahu, protože kanon by z nákladového prostoru nejspíš „vyskočil“. Následovala stavba prvního prototypu a v červenci 1943 pak i ony ověřovací ostré střelby. První prototyp měl podstavec kanonu o něco vyšší než pozdější sériové stroje a jinak u něj byla řešena také kabina řidiče. Podle některých autorů byla kabina prototypu kompletně uzavřená, což však není tak úplně pravda. Z dostupných fotografií je zřejmé, že pancéřování nebylo tak vysoké, aby se pod něj řidič vešel i s hlavou. V čelní stěně pancéřové kabiny nebyly vůbec žádné průzory a konečně minimálně na jednom snímku je jasně vidět, že na přední horní hraně této kabiny bylo něco jako panty. Je tedy pravděpodobné, že před nasednutím si řidič odklopil stropní desku kabiny a za jízdy seděl s hlavou vyčnívající otevřeným stropem nad pancíř.

testována byla také celta chránící zbraň i obsluhu před vrtochy počasí, která bojový stroj zároveň maskovala jako běžný nákladní tahač, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ať už bylo přesné provedení pancéřové kabiny u prototypu jakékoliv, pro sériovou výrobu bylo změněno. Důvodem byla snaha snížit co nejvíce palebnou výšku kanonu. Proto byl navržen nižší podstavec i nižší kabina řidiče. Nový prototyp s nižším podstavcem i kabinou byl připraven už 30. července 1943 a následovaly další zkoušky.

Popis vozidla

Šasi původního tahače RSO bylo pro nový nosič kanonu převzato v podstatě bez úprav. Středem stroje se táhl zespodu a ze stran uzavřený nosný rám. Ve střední části byla uvnitř rámu uložena palivová nádrž o objemu 180 litrů. Před nádrží byla uložena převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Před převodovkou pak byl uložen benzínový, vzduchem chlazený motor Steyr V-8 o obsahu 3,517 litru, který dával výkon 80 koní při 3000 otáčkách. Motor byl posazen v podstatě až nad úrovní nosného rámu, takže jeho větší část se vlastně nacházela přímo v kabině, mezi řidičem a jeho spolujezdcem (velitelem vozu). Od převodovky vedla směrem k zádi vozu hnací hřídel. Procházela pod palivovou nádrží a vzadu se napojovala na koncové rozvody, zakončené ozubenými hnacími koly. Ano RSO měl hnací kola vzadu. Přední kola sloužila k napínání pásů, ale zároveň také pomáhala při řízení, protože byla osazena brzdami (proto byla i tato kola řešena jako ozubená).

Mimo zmíněná zadní hnací a přední napínací kola tvořily pásovou soustavu na každém boku čtyři velká kola pojezdová. Ta byla zavěšena párově. První dvě kola byla uchycena na společné kyvné rameno a totéž platilo pro třetí a čtvrté pojezdové kolo. Obě kyvná ramena pak byla otočně připojena k dlouhému trubkovému nosníku, který se táhl podél hlavního rámu. Tento nosník byl s rámem spojen uprostřed pomocí otočného čepu, který umožňoval naklánění rámu nad podvozkem dopředu a dozadu (kolébání rámu). Na obou koncích měl trubkový nosník sestavu listových per, jejichž konce byly připojeny k rámu a zajišťovaly odpružení při jeho pohybech. Nejlépe to snad bude zřejmé z obrázků ZDE a ZDE. Pásy byly široké 340 mm, každý z nich tvořený 69 články (podle jiného zdroje bylo článků jen 65).

zadní pohled krásně ukazuje nižší "sériový" podstavec kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V přední části vozu byla již výše zmiňovaná kabina pro řidiče a velitele. Kabina je zde ovšem trochu silné slovo. Nízká konstrukce z rovných plechů chránila těla obou vojáků pouze zhruba ze dvou třetin. Hrudníkem, rameny, rukama i hlavou vyčnívali vojáci z kabiny ven. Popravdě však o nějaké ochraně stejně nemůže být řeči. Stěny nízké kabiny byly totiž svařeny z netvrzených plechů o síle pouhé 3 milimetry, které by neodolaly ani palbě z lehkých ručních zbraní. Řidič ovládal stroj pomocí klasické sady tří pedálů, řadicí páky a dvou brzdných pák. Otevřená stanoviště řidiče a velitele bylo možno uzavřít poklopy. Toho se zřejmě využívalo pouze, když bylo vozidlo zaparkováno. Mezi řidičem a velitelem byl již zmiňovaný motor. Kapota nad ním tvořila vlastně nejvyšší část celé kabiny.

Za přední kabinou následovala ložná plocha, uprostřed které byl na nízkém otočném podstavci uložen kanon Pak 40 ráže 75 mm. Po úpravách pro montáž na Raupenschlepper dostala zbraň vlastní označení Pak 40/4. Kanon byl instalován včetně svého štítu. Prostor okolo zbraně byl obehnán ohrádkou z dřevěných prken, kterou bylo možno sklopit a tím plochu okolo kanonu výrazně zvětšit. V podlaze okolo kanonu bylo zabudováno sedm schránek na munici a v každé z nich čtyři kusy střeliva. Celkem tedy 28 nábojů ráže 75 mm.

Podstavec kanonu umožňoval otáčení v rozsahu plných 360 stupňů. Vertikální náměr bylo možno měnit v rozsahu od -5 do +22 stupňů (podle jiných zdrojů to bylo od -5 do +14 stupňů). Pro delší přesuny se kanon fixoval pomocí dvou úchytů. Přední úchyt se fixoval k brzdovratnému zařízení zbraně a zadní úchyt k zákluzovému žlabu. Pro kanon se používalo více typů munice. Nejběžnějším typem protitankové munice byl Panzergranate 39 o hmotnosti 6,8 kg, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 790 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel tento granát skloněný homogenní pancíř o síle 85 mm. Nesrovnatelně vzácnějším typem protitankové munice byl podkaliberní Panzergranate 40 s hmotností 4,1 kg a úsťovou rychlostí 990 m/s. Ten dokázal z jednoho kilometru probít pancíř o síle 97 mm.

na tomto snímku jsou místa řidiče a jeho spolujezdce uzavřena poklopy, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Obsluhu zbraně zajišťovali dva muži, nabíječ a střelec. Během přesunů se tito vojáci mohli posadit na malá sedátka na zadní stěně kabiny řidiče a velitele, i když moc pohodlné to asi nebylo (foto ZDE). V podstatě všichni vojáci na palubě byli vystaveni vrtochům počasí. Fotografie dokazují, že minimálně ve fázi testování existovala velká celtová střecha, kterou bylo možno vztyčit nad celým bojovým prostorem a částečně i nad kabinou řidiče a velitele. Celta zároveň vozidlo také do jisté míry maskovala, protože kanon nebyl vidět a stroj vypadal spíše jako běžný nákladní tahač. Soudě podle dostupných fotografií se však tato celta v praxi asi příliš neujala.

Nový stroj byl veden pod prozaickým označením 7,5 cm Pak 40/4 auf RSO. Ohledně jeho rozměrů a hmotnosti panují v literatuře rozpory. Na délku měřilo vozidlo buď 471 nebo 457 cm (podle toho, kterému zdroji budeme věřit). Na šířku měl buď 213 nebo 199 cm, na výšku 210 nebo 260 cm. Hmotnost byla buď 5,2 nebo 5,4 tuny. Naopak se zdroje vcelku shodují ohledně nejvyšší rychlosti, kterou dokázal nosič kanonu vyvinout a to bylo pouhých 17 km/h.

Připomeňme si, že prototyp se sníženou kabinou a podstavcem kanonu byl postaven 30. července 1943. Po důkladném testování pak byl 1. října 1943 předveden Hitlerovi. Vůdce byl s jeho podobou a parametry spokojen a nařídil výrobu 60 vozidel, která měla následně prodělat ostré prověření u bojových jednotek na východní frontě. Tam se mělo ukázat, zda bojový stroj naplní očekávání svých tvůrců.

pohled na otevřená stanoviště řidiče a spojezdce, sedátka pro vojáky obsluhující kanon a poklopy nábojových schránek v podlaze prostoru okolo zbraně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na papíře měl 7,5 cm Pak 40/4 auf RSO spoustu výhod. Ve srovnání s vlečným kanonem na kolovém podvozku a jeho tahačem (běžným RSO) byl RSO s kanonem na palubě lehčí, ovladatelnější, vyžadoval méně početnou obsluhu a hlavně byl neustále připraven ihned změnit pozici. Jedinou jeho nevýhodou byla větší palebná výška (čili kanon byl posazen výše nad zemí), což dělalo z vojáků za kanonem snadnější terč. V praxi to však s těmi výhodami až tak jednoznačné nebylo… ale o tom až za chvíli.

Nasazení a hodnocení

V průběhu prosince 1943 a ledna 1944 bylo dokončeno prvních 50 předsériových vozidel a ta byla ihned odeslána na východ k vybraným jednotkám. Seznamy těchto jednotek v jednotlivých publikacích se od sebe celkem dost liší, celkem jistě mezi ně však spadaly pěší divize, armádní prapory stíhačů tanků nebo tzv. tankobornické prapory (Panzer Zerstörer Battailon), což byly útvary sestavené většinou ze „zbytků“ protitankových jednotek, které byly zrušeny, zničeny, nebo zůstaly bez protitankových kanonů a jejich hlavní výzbrojí se staly ruční raketomety Panzerschreck.

Nový bojový stroj však u vojáků žádné nadšení nevyvolal, spíš naopak. Bojová hlášení nešetřila kritikou. Vozidlo bylo pomalé a neobratné. Pro nepřátelskou palbu představovalo příliš velký terč postrádající v podstatě jakékoliv pancéřování. Motor se často přehříval, zásoba munice byla nízká a náboje ve schránkách nebyly snadno přístupné. Vojáci prý dokonce vozidlo překřtili na Rollender Sarg Ost, tedy pojízdná rakev východ. Na základě těchto zkušeností se armáda rozhodla od sériové výroby upustit.

OBSAH ČLÁNKU: