TOPlist

 

 

 

GROSSTRAKTOR

Grosstraktor firmy Krupp během zkoušek, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje lehkých a středních tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor". Střední tank, který z programu vzešel, se pak do dějin zapsal pod jménem Grosstraktor, tedy doslova velký traktor.

Oficiální požadavek na vývoj takového stroje obdržely firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig v roce 1925. Tehdy se pro něj ještě používalo kódové označení Armeewagen 20 (tedy doslova armádní vůz), které bylo až později změněno na zmíněné Grosstraktor. Každá z firem měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva ověřovací exempláře z běžné netvrzené ocele. Dodání prototypů bylo očekáváno na přelomu let 1929 a 1930.

Armádní zadání znělo na stroj hmotnostní kategorie 15 tun o délce trupu do 6 metrů. Někdy bývá požadovaná hmotnost uváděna jako 20 tun, což by mohlo vysvětlovat původ číslice 20 v kódovém označení Armeewagen 20. Tank měl mít pancíř o síle 6 až 14 mm a měl být schopen vyvinout maximální rychlost okolo 40 km/h. Jeho hlavní zbraní měl být kanon ráže 75 s délkou hlavně 24 násobků ráže. Doplňkovou výzbroj měly tvořit 2 až 4 kulomety. Někteří autoři uvádění, že armáda žádala pro nové tanky schopnost plavby.

Grosstraktor firmy Rheinmetall-Borsig jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každá z firem měla navrhnout a vyrobit komponenty vlastního vozu, finální montáž všech prototypů pak měla provést firma Rheinmetall. Navíc mělo mezi Daimlerem a Rheinmetallem dojít k dohodě ohledně věží. Rheinmetall měl podle této dohody vyvinout a postavit věže nejen pro svůj vlastní prototyp, ale i pro prototyp Daimler-Benz. Podle některých historiků měl být součástí armádního zadání požadavek na obecnou vzájemnou zaměnitelnost hlavních součástí tanku mezi výrobci. Velká podobnost finálních výtvorů všech tří firem by této teorii jen odpovídala.

U všech byl patrný vliv konstrukčních standardů první světové války a také britských a francouzských těžkých tanků. Pásová soustava byla velmi vysoká, takže horní část pásu sahala až do úrovně střechy trupu. V čele trupu bylo řídící stanoviště, dále následovala kabina posádky s hlavní bojovou věží nad ní. Za kabinou byla motorová sekce a v samé zádi byla sekundární kulometná věž.

Prototypy Daimler-Benz byly sice dokončeny v požadovaném termínu (první roku 1929 a druhý 1930) přesto však jako poslední ze všech. Pro odlišení byly tanky jednotlivých firem označeny římskou číslicí. Výtvor firmy Daimler-Benz dostal navzdory pořadí dokončení číslo jedna, a byl tedy veden jako Grosstraktor I. Prototypy Daimler dosahovaly hmotnosti 15 tun a byly tak nejlehčí ze všech. Pohon tanku zajišťoval motor Mercedes DIV (M182206), který dával maximální výkon 260 koní (podle některých pramenů to bylo 300 koní).

Grosstraktor firmy Daimler-Benz jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pojezdové ústrojí tvořilo u Grosstrakoru I na každé straně šestnáct malých pojezdových kol. První dvě kola byla umístěna nad úrovní terénu a podpírala pás při najíždění na překážku. Pojezdová kola byla spojena do osmi vozíků po dvou kolech. Zadních šest vozíků pak bylo opět spojeno po dvou společným závěsem využívajícím vždy jednu velkou horizontální listovou pružinu. Prakticky celou pásovou soustavu překrýval vnější boční pancíř s půlkruhovými servisními otvory (právě podle jejich tvaru je možné na fotografiích snadno odlišit stroj firmy Daimler-Benz).

Čelo trupu tvořily ostře skloněná horní a dolní deska se zaoblenou špicí. V pravé části této špice byla střílna pro kulomet. Na dolní desce nosu trupu byly upevněny háky pro vlečná lana.

Uprostřed horní desky byl zasazen velký reflektor ukrytý v uzavíratelném kovovém pouzdře. Horní deska nosu trupu přecházela do střechy kabiny posádky. V její přední části seděli vedle sebe řidič (nalevo) a trupový kulometčík (napravo). Výhled z vozu zajišťovala každému jeho vlastní kupole nad hlavou. Ta byla kruhového půdorysu, opatřená po obvodu pozorovacími otvory. Ve stropu každé kupole byl zřejmě nástupní průlez uzavíraný poklopem.

Grosstraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za stanovištěm řidiče a kulometčíka následovala kabina pro další tři vojáky a hlavní bojová věž tanku. Stěny věže se kónicky zužovaly, což zvyšovalo jejich odolnost proti ostřelování. V čelní stěně byl v pohyblivé masce instalován kanon ráže 75 mm a s ním spřažený kulomet. V bočních stěnách věže byly malé uzavíratelné kruhové otvory. Zřejmě šlo o střílny pro palbu z ručních zbraní posádky. Ve věži měli stanoviště velitel, střelec a nabíječ. K nástupu a výstupu jim sloužil průlez v zadní stěně věže (a snad i v jejím stropu).

Za hlavní kabinou následoval motorový prostor a za ním druhá menší věž. Ta byla umístěna níže než strop motorové sekce. Z toho důvodu nemohla být plně otočná a měla tedy pokrývat pouze prostor za tankem. V této věž byl instalován těžký kulomet ovládaný posledním, tedy šestým, členem posádky. Typ kulometu se mi nepodařilo zjistit, ale evidentně se jednalo o typ s vodou chlazenou hlavní. Díky tomu připomínal rukáv jeho hlavně spíše hlaveň kanonu než kulometu.

Podle některých pramenů byl jeden z prototypů firmy Daimler-Benz později osazen kanonem s delší hlavní. K této úvaze zřejmě autory vedla fotografie Daimlerova Grosstraktoru coby pomníku před kasárnami pátého Panzer Regimentu ve Wünsdorfu. Je však otázkou zda se skutečně jedná o opravdový kanon nebo jen jeho náhražku. Proč by si totiž někdo dával tu práci a montoval nový typ kanonu do tanku, který bude stát na podstavci jako památník? Větší smysl dává dle mého názoru kanon raději zcela vymontovat, použít někde jinde a nahradit pro památník pouhou atrapou hlavně? Dalo by se namítnout, že nový kanon mohl být do věže instalován v rámci postupných úprav prototypu dlouho před tím, než padlo rozhodnutí postavit tank na podstavec. Zřejmě tomu tak ale nebylo, protože tank firmy Daimler byl z testů velmi brzy vyřazen pro četné problémy a to co si na něm zasloužilo úpravy nebyla rozhodně jeho výzbroj. Mimochodem existují také fotografie, na kterých je z Grosstraktoru Daimler kanon zcela demontován a z čela věže ční jen trubice, která jinak tvořila první a druhý stupeň celé hlavně.

zadní pohled na Grosstraktor firmy Daimler-Benz, zdroj: forum.worldoftanks.eu, upraveno

Rheinmetall-Borsig dodal své dva prototypy ještě dříve než Daimler, konkrétně v letech 1928 a 1929. Přesto však Grosstraktor Rheinmetall dostal číslo II. Jak již bylo řečeno, celkové provedení tanku bylo velmi podobné konkurentům. Podvozek byl opět tvořen velkým počtem malých pojezdových kol, zadním kolem hnacím, předním napínacím a třemi podpůrnými kladkami. Pojezdových kol bylo u tohoto tanku osmnáct nebo dokonce devatenáct. První dvě pojezdová kola byla umístěna nad úrovní terénu pod napínacím kolem. Jejich posláním bylo podepřít pás při najíždění na překážku.

Celý bok byl opět překryt pancířem. Pohonnou jednotkou byl tentokrát letecký motor BMW Va o výkonu 250 koní. Za zmínku stojí zábradlí, které na některých fotografiích obepíná nejvyšší část trupu. Pravděpodobně se skutečně jednalo pouze o zábradlí a nikoliv o rámovou anténu radiostanice jak by se rovněž mohlo zdát. Řešení trupu tanku Rheinmetall odpovídalo popsanému prototypu firmy Daimler. Věže pak byly zcela identické, protože jejich výrobu pro Grosstraktor I i II zajišťoval právě Rheinmetall-Borsig. S hmotností 19,3 tuny byl Grosstraktor II nejtěžší ze všech tří soutěžních konstrukcí.

Minimálně jeden exemplář Grosstrakoru II byl rovněž použit pro stavbu pomníku před kasárnami a to zřejmě opět u pátého Panzer Regimentu. Na fotografiích tohoto pomníku je vidět zvláštní kombinace zbraní v hlavní bojové věži. Zdá se, že jsou zde vedle sebe instalovány kanony ráže 37 mm a 75 mm. Taková kombinace zbraní (mimochodem byla použita později také u tanku Neubaufahrzeug) by jistě dávala smysl, protože by v sobě spojovala možnost protitankového boje (37mm kanon) s možností podpory pěchoty (75mm kanon). Na základě studia fotografií si však dovolím vyslovit domněnku, že se i v tomto případě jedná o atrapy instalované do věže tanku-pomníku namísto opravdových zbraní. Odkud ale vzešla podoba této atrapy a vůbec její myšlenka? Teoreticky je možné, že do Grosstraktoru II byly v rámci jeho postupných úprav skutečně experimentálně instalovány dva zmíněné spřažené kanony.

Grosstraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak je již nyní jasné, na Grosstraktor firmy Krupp vyšlo číslo III. Krupp dodal své stroje v letech 1928 a 1929. Pojezdový systém sestával na každém boku z 12 malých pojezdových kol pospojovaných opět do párů, a dalších 2 nebo dokonce 4 samostatných. Zadní kolo bylo hnací, přední napínací a horní část pásu nesla obligátní trojice kladek. I zde byl bok překryt velkým plechem. Na rozdíl od dvou předešlých však bylo u Kruppova vozu ponecháno hnací kolo zcela odkryté. Pohonnou jednotkou byl, stejně jako u Grosstrakotru II, letecký agregát BMW Va. Hmotnost posledního prototypu se pohybovala od 16 do 16,4 tuny.

Prototypy všech tří výrobců byly shodné co do síly pancíře. Ta se pohybovala od 6 mm na dnových deskách do 13 mm na čele trupu. Shodná u nich všech byla prý také zásoba munice a to 104 kusů střel pro kanon ráže 75 mm a 6000 nábojů pro kulomety. Pokud jde o maximální rychlost, všechny Grosstraktory dosahovaly nebo překonávaly armádou požadovaných 40 km/h. Velmi sporná zůstává otázka schopnosti plavat. Podle literatury měly pohon během plavby zajišťovat lodní šrouby na zádi tanku. Nepodařilo se mi nalézt mnoho fotografií zadních partií Grosstraktor. Na těch, které jsem měl možnost vidět (např. ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE) však žádné lodní šrouby nejsou patrné. Přesto některý autoři dokonce uvádějí, že plavební zkoušky tanků probíhaly a že jeden z prototypů firmy Rheinmetall se v říjnu 1929 při takových zkouškách potopil!

V roce 1930 byly všechny vyrobené pokusné stroje odeslány do Sovětského svazu na ověřovací polygon Kama. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933. A až do tohoto roku zde zůstaly i Grosstraktory (nebo alespoň část z nich). Během testů se ukázala celá řada jejich nedostatků. Nejhůře ze všech si prý vedly prototypy firmy Daimler-Benz (tedy Grosstraktor I). Ty prý během zkoušek dohromady najezdily řádově jen desítky kilometrů a pak musely být pro neustále poruchy a problémy odstaveny. Většinu dalšího času zůstaly v opravárenských dílnách a snad byly dokonce z dalších testů vyřazeny a vráceny do Německa dříve než ostatní exempláře. Nejlépe si naopak vedly Grosstraktory II firmy Rheinmetall-Borsig. I u nich však bylo v rámci testů provedeno množství oprav, úprav a změn (možná i zmíněné osazení dvěma kanony).

Grosstraktor firmy Rheinmetall-Borsig slouží jako cvičný terč pro střelbu z Panzerschrecku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1979-107-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Protože byly prototypy postaveny z nepancéřované ocele, nebyly prý provedeny postřelovací testy a nemohla tudíž být objektivně vyhodnocena jejich odolnost. Ze síly použitého pancéřování je však zcela zřejmě, že by tanky byly odolaly pouze proti palbě z ručních protitankových pušek, nikoliv však palbě protitankových děl. Celkově byl projekt Grosstraktor spíše neúspěchem. Přesto však přinesl německým konstruktérům a armádě cenné zkušenosti. Mimo jiné si opět ověřili, že koncepce vícevěžových tanků je přežitek. Konkrétně u Grosstraktoru byl voják v zadní kulometné věži zcela odříznut od zbytku posádky a nemohl s nimi dost dobře koordinovat svoji činnost.

Po ukončení sovětsko-německé spolupráce v roce 1933 byly čtyři Grosstrakotry, které v té doby stále byly v SSSR (Daimlery byly zřejmě vráceny již dříve), navráceny zpět do Německa. Jak již bylo uvedeno, neúspěšné prototypy Daimler-Benz byly využity jako pomníky a to u kasáren 1. Panzer Regimentu v Erfurtu a u 5. Panzer Regimentu ve Wünsdorfu. Zbývající prototypy snad byly dále využívány jako cvičné stroje. V roce 1935 se měly v rámci 1. tankové divize zúčastnit vojenských manévrů. Minimálně jeden exemplář Krupp a jeden Rheinmetall se později také dočkaly využití jako pomník a to snad ve střelecké škole v Putlosu. Během války pak byly alespoň některé Grosstraktory využívány jako cvičné terče při výuce střelby z ručních protitankových zbraní a postupně pak zřejmě byly sešrotovány.

 

 

LEICHTTRAKTOR

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje středních a lehkých tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor".

Rozhodnutí o vývoji lehkého tanku s označením Kleintraktor, tedy doslova malý traktor, padlo v březnu roku 1928 (později bylo označení změněno na finální Leichttraktor, tedy lehký traktor). Zadávací specifikace pro nový stroj vznikala zřejmě od dubna až do června 1928 a požadavky byly skutečně velmi vysoké. Tank měl mít otočnou bojovou věž osazenou kanonem ráže 37 mm a spřaženým kulometem ráže 7,92 mm. Měl mít plně pásový podvozek a motor o výkonu alespoň 60 koňských sil. Vůz musel dosahovat rychlosti 25 - 30 km/h na silnici a 20 km/h v terénu. Zásoba pohonných hmot měla tanku vystačit na ujetí minimálně 150 km nebo na 6 hodin provozu v kuse. Pancíř tanku měl odolat průbojným ocelovým puškovým projektilům. Hmotnost vozu neměla překročit 7,5 tuny a měrný tlak na půdu 0,5 kg na čtvereční centimetr.

Bylo požadováno osazení radiostanicí s dosahem alespoň 3 kilometry při zastavení a 2 kilometry při jízdě. Posádka měly být čtyřčlenná ve složení řidič, střelec, velitel a radista. Interiér tanku měl být odolný proti plynovému útoku. Specifikace obsahovala ještě mnoho dalších detailů týkajících se např. schopnosti překonat stoupání, stěnu či příkop, byla definována světlá výška podvozku i zásoba munice na palubě, byla poptávána montáž zadýmovacího zařízení apod. Cena jednoho tanku však nesměla překročit 50 tisíc marek. Armáda navíc nepožadovala jen samotný tank, ale vývoj pásového podvozku, na kterém by bylo následně možno postavit mimo lehkého tanku také muniční nebo zásobovací vůz, využitelný i v civilním sektoru. Předběžné zadání vzniklo v dubnu 1928, ale v průběhu května a června bylo ještě finalizováno. V průběhu finalizace došlo také ke změně označení projektu z původního Kleintraktor na Leichttraktor.

holý základ firmy Rheinmetall pro stavbu různých vozidel včetně lehkého tanku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Uvedeným zadáním pak byly (zřejmě v červnu 1928) obeslány firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Každá z nich měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva prototypy. Společnost Daimler-Benz se však do soutěže nezapojila, snad prý z nějakých vnitřních důvodů, o nichž lze dnes už jen spekulovat. Zřejmě to ale nebylo kvůli obavám z postihu za práce na vývoji zakázané zbraně (hrozily vysoké pokuty i vězení). Vždyť firma Daimler-Benz se ve stejné době klidně účastnila projektu Grosstraktor. Zbrojní úřad v reakci na odstoupení Daimleru prý upravil zadání pro zbylé dva účastníky soutěže. Jedna z firem měla mimo dva prototypy tanku postavit navíc také prototyp zásobovacího vozidla (Nachschubfahrzeug) na stejném podvozku a ta druhá pak zase prototyp stíhače tanků. Celkem tedy mělo vzniknout šest ověřovacích strojů.

Zbylý dva výrobci, tedy Krupp a Rheinmetall-Borsig, se potom dohodli na spolupráci. Každý z nich pracoval na vlastním podvozku a trupu, ale pro oba výtvory se počítalo se shodnou věží. Základní uspořádání prototypů obou firem bylo díky tomu prakticky shodné a vlastně navazovalo na prototypy prvoválečných lehkých tanků LK-I a LK-II. Motor byl uložen v přídi trupu, kabina posádky a bojová věž v zádi. Krupp předložil předběžné nákresy svého stroje již v červenci 1928, Rheinmetall o něco později. Pracovníci zbrojního úřadu si nákresy prostudovali a pravděpodobně v říjnu 1928 byly s oběma firmami podepsány smlouvy na stavbu skutečných prototypů. Ty pak byly dokončeny v květnu 1930.

Firma Rheinmetall pracovala přesně podle armádního zadání a vyvinula tedy univerzální základ, který umožňoval stavbu různých vozidel. Tento základ byl tvořen pásovým podvozkem a motorovou částí. Celá zadní partie zůstala otevřená a mohla být osazena různými nástavbami. Mohla zde být namontována pancéřovaná kabina s bojovou věží, čímž vzniknul lehký tank, nebo zde mohla být ložná plocha, která z celého stroje udělala nákladní vůz. Obě tyto varianty také Rheinmetall postavil a dodal ke zkouškám. Později na stejném základě zkonstruovali dokonce ještě stíhač tanků. Pásová soustava a celá motorová sekce byly samozřejmě u všech variant shodné (až na detaily).

nákladní vůz na základu firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Při stavbě samotného pásového podvozku se konstruktéři Rheinmetallu inspirovali pojezdovým systémem zemědělského traktoru (snad značky Cletrac - Cleveland tractor company). Jejich podvozek byl na každé straně tvořen dvanácti malými dvojitými pojezdovými koly. Kola byla vždy po dvou spojena do jakéhosi vozíku (těch tedy bylo celkem šest). Zbytek systému uchycení kol byl skryt pod bočním pancířem a jeho podobu lze tedy vyčíst jen z dostupných nákresů. Zmíněné vozíky byly pravděpodobně dále spojeny po dvou do společného závěsu odpruženého listovou pružinou.

Vpředu a vzadu ohraničovalo pásovou soustavu hnací a napínací kolo, obě velkého průměru a podobného provedení. Hnací kolo bylo vzadu, napínací vpředu. Horní část pásu nesly dvě podpůrné kladky. Mezi napínacím kolem a prvním kolem pojezdovým, bylo nad úrovní terénu umístěno ještě jedno drobné kolo, které mělo podepřít pás při nájezdu na překážku a usnadnit tak tanku její překonání. Bok pásové soustavy byl překrytý nýtovaným pancířem. Dolní část tohoto pancíře byla zavěšena na pantech a šlo jí tedy zvednout nahoru a získat tak přístup k systému zavěšení a odpružení pojezdových kol. Zajímavostí bylo využití gumových pásů.

V přední části trupu byl motorový prostor. V čelní stěně trupu, konkrétně v její horní části, byl otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce. U tanku byl tento otvor zakryt ocelovými žaluziemi, u nákladní varianty zůstal otevřený. Kapota motoru byla hranatá s rovnou horní deskou pomalu se zvedající od přídě směrem dozadu. Prakticky celý strop motorového prostoru zabíral dvoukřídlý kryt velikého servisního otvoru. Kryt byl částečně plný, a částečně mřížovaný a jeho křídla se otevírala směrem do boků. Na bocích motorové kapoty byly umístěny malé reflektory, po jednom na každé straně. Pod kapotou se ukrýval motor Daimler-Benz M36 převzatý z nákladního automobilu. Agregát o obsahu 7,8 litrů dával maximální výkon 100 koní při 2000 otáčkách za minutu. Převodovka Krupp byla rovněž původně automobilová a měla čtyři dvojité rychlosti pro jízdu vpřed a jednu dvojitou pro couvání.

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Až po sem se stroj ve variantě nákladního tahače a tanku nijak nelišily (protože byl použit popsaný jednotný základ. Rozdíly však začínaly hned za motorovým prostorem. U nákladní verze prototypu zůstala kabina řidiče částečně otevřená. Před sebou měl řidič jen malý rám vyplněný sklem, za sebou dřevěnou stěnu nákladního prostoru a nad hlavou jednoduchou stříšku. Zadní partie byla využita pro otevřenou ložnou plochu, která byla obehnaná prkennou ohrádkou jako u klasických nákladních automobilů. V této variantě mohl vůz přepravovat jak různý náklad, tak i vojáky.

Důležitější však byla bojová varianta stroje, tedy samotný lehký tank. U něj kapota motoru plynule přecházela v rovný strop plně uzavřené kabiny posádky. V její přední části měli svá stanoviště řidič a radista. Řidič seděl vlevo, radista vpravo vedle něj. Kabina posádky neměla žádnou čelní stěnu, ve které by mohly být průzory. Aby tedy řidič vůbec viděl před vozidlo, musel sedět na zvýšené sedačce a jeho hlava vlastně permanentně vyčnívala skrz nástupní průlez ze stropu kabiny. Chránil jej přitom zvýšený poklop tohoto průlezu, který vypadal v podstatě jako hranatá kovová krabice. V jejím čele a v obou bocích pak byly štěrbinové průzory, kterými řidič vyhlížel ven. V bezpečné oblasti mohl řidič celou "krabici" odklopit (odklápěla se na levou stranu) a získat mnohem lepší přímý výhled. Popsaný krabicový poklop vlastně představoval pokračování řidičovy kabiny a plnil podobnou funkci jako u pozdějších tanků tzv. velitelská věžička, tedy zajišťoval výhled a chránil hlavu vojáka pod ním. Originální označení takto řešeného pancíře nad hlavou řidiče prý znělo Kopfgehäuse což se dá také přeložit jako "hlavová ulita".

Radista měl nad svým stanovištěm také vlastní nástupní průlez, jeho poklop byl však zcela obyčejný, plochý, jednodílný, otevíraný směrem dozadu. Díky tomu nebylo kde udělat průzory a radista tak byl při zavřeném poklopu vlastně zcela bez výhledu ven. Mezi oběma zmíněnými nástupními průlezy byl umístěn velký reflektor, který bylo možno sklopit. Těsně před přechodem do stropu kabiny, vycházela z horní desky motorové kapoty trubice výfuku, která směřovala na pravý bok a zde nad blatníkem pásů dále dozadu. Velmi zajímavým prvkem výfukové trubice byl šroubovitý tlumič.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prakticky celý zbytek stropu kabiny zabírala bojová věž. Jak již bylo řečeno, věž byla v rámci spolupráce obou firem shodná u prototypu Rheinmetall i Krupp. Podle některých pramenů byla věž dílem švédských firem Landsverk a Bofors. Tato verze historie však v mnoha ohledech nedává smysl. Je sice pravda, že Švédsko mělo s Německem v meziválečném období velmi dobré vztahy. Ale i přesto... proč by měli Němci riskovat prozrazení porušování Versailské smlouvy tím, že do projektu přizvou zahraničního partnera? Navíc firma Bofors byla výrobcem kanonů, takže jejím příspěvkem k projektu by zřejmě byla hlavní zbraň pro nový tank. Prototypy však byly vyzbrojeny kanonem německé, nikoliv švédské provenience. Jako pravděpodobnější se tedy jeví verze, podle které věž pro oba výrobce vyvinula firma Rheinmetall, která také dodala kanonovou výzbroj.

Ať tak či tak, jednotná věž měla kruhový půdorys a její stěny se kónicky sbíhaly směrem vzhůru. Z kruhového půdorysu vystupovala čelní maska s výzbrojí. Tou byl podle všeho kanon 3,7cm KwK 36 L/45 a koaxiální kulomet pravděpodobně ráže 7,92 mm. Kanon byl umístěn lehce nalevo od středu masky a kulomet byl v její pravé části. Prameny se bohužel neshodnou na přesném typu kulometu. Z fotografií se však dá usuzovat, že v průběhu času byl používaný typ změněn. Zatímco u rané verze prototypu Rheinmetall byl zcela jistě použit kulomet s vodou chlazenou hlavní (umístěnou tedy v typickém tlustém rukávu), u pozdějšího upraveného tanku lze jasně vidět dlouhou štíhlou hlaveň, jakou měl například MG34. Vertikální náměr masky byl v rozsahu od -7 do +25 stupňů. Zásoba munice činila armádou požadovaných 150 nábojů pro kanon a 3000 pro kulomet.

Ve věži měli své stanoviště zbývající dva členové posádky, tedy velitel a střelec. Podle některých autorů byl ve věži ještě pátý muž, který plnil roli nabíječe. To však zřejmě nebude správná informace, neboť drtivá většina pramenů se shodne na čtyřčlenné posádce. Roli nabíječe tak zřejmě plnil buď sám střelec nebo velitel tanku. K nástupu a výstupu vojáků ve věži sloužily dva průlezy v zadní části bočních stěn věže. Každý průlez měl jednodílná dvířka opatřená pozorovací štěrbinou. Výhled před tank a míření pak zajišťovala dvojice periskopů, které čněly ze stropní desky věže. Zda byl ve stropu také nějaký průlez není zřejmé (nepodařilo se mi najít žádnou kvalitní fotografii s horním pohledem).

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V pravé polovině zadní stěny trupu byl další velký nástupní průlez uzavíraný jednodílnými dvířky. Na bočních stěnách kabiny byly na obou stranách blatníky pásů a na nich nosníky pro rámovou anténu radiostanice. Anténa kabinu obepínala z obou boků i ze zadu. Síla pancíře Leichttraktoru Rheinmetall se podle některých zdrojů pohybovala od 4 do 10 mm, podle jiných to bylo od 5 do 14 mm. Jeho celková hmotnost se pohybovala okolo 9 tun a maximální rychlost na silnici bývá udávána ve výši 30 až 35 km/h. Zásoba paliva měla být 220 litrů.

Některé prameny zmiňují ještě zajímavou vlastnost prototypu a to uměle udržovaný zvýšený tlak vzduchu v kabině posádky. Díky tomu nemohl dovnitř nekontrolovaně proudit vzduch zvenku, a tedy se sem nemohl ani dostat případný jedovatý plyn. Zda je tato informace pravdivá není jasné, faktem však je, že odolnost proti plynovému útoku byla součástí armádního zadání.

Kromě popsaného tanku a nákladního vozu postavil později Rheinmetall na svém podvozku také prototyp stíhače tanků. Ten měl menší věž (podle některých pramenů bez možnosti otáčení) a v ní protitankový kanon 3,7cm PaK 36 L/45 spřažený opět s kulometem. Počet členů posádky měl být u stíhače snížen ze čtyř na tři muže. Další detaily o tomto stroji se mi nepodařilo nalézt.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Narozdíl od Rheinmetallu se konstruktéři firmy Krupp rozhodli vyvinout pro svůj Leichttraktor zcela nové pojezdové ústrojí. Na každé straně jej tvořilo šest malých a dvě větší (první a poslední) pojezdová kola. Kola byla složitě pospojována do společných vozíků a ty pak různě napojeny na celkem čtyři vinuté pružiny rozmístěné nerovnoměrně a pod různými úhly. Vzadu bylo hnací kolo velkého průměru. Vpředu pak bylo loukoťové kolo napínací. Část napínacího kola a boku trupu za ním překrýval pancéřový plech. Po celé své délce byly pásy překryty blatníky. V předu blatníky poměrně výrazně přečnívaly před čelo trupu a na každém z nich zde byl instalován jeden reflektor.

Kapota motorového prostoru byla velmi členitá. Její čelní stěnu tvořilo několik horizontálních plechových lamel, které umožňovaly proudění chladícího vzduchu k pohonné jednotce. Strop motorového prostoru měl zvýšený střed a výdechy chladícího vzduchu po stranách. Velmi netradiční bylo vyvedení výfuku. Jeho trubice ležela na pravém blatníku a vedla od zadní části motorového prostoru k přídi tanku. Existují fotografie, na kterých je na ústí výfuku nasazena jakási zřejmě gumová hadice, která výfuk jakoby prodlužuje a vede zplodiny níže dolů a do boku, prakticky až k pojezdovým kolům. Důvodem tohoto doplňku bylo zřejmě to, že u původní varianty zhoršoval kouř z výfuku výhled před vozidlo.

Za motorovým oddělením začínala zvýšená kabina posádky. V její levé části měl stanoviště řidič vozu. Podobně jako u konkurenčního prototypu měl i zde nad hlavou jakousi pancéřovou ulitu. V Kruppově podání však nebyla hranatá ale válcová se štěrbinovými průzory po obvodu. Nešlo však o kompletní válec. Velmi zajímavý byl způsob otevírání popsané ulity. Poloviny válce se rozevíraly do stran.

upravená varianta Leichttraktoru firmy Rheinmetall, všimněte si ventilačního otvoru v zadní stěně, prodloužené rámové antény a dalších detailů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud jde o počet mužů na palubě, některé prameny uvádějí tři a jiné zase čtyři vojáky. Už vzhledem k původnímu armádnímu zadání se však lze domnívat, že vyšší údaj bude správný. K nástupu a výstupu z kabiny sloužilo hned několik průlezů. Jeden byl v každé boční stěně, opatřený jednodílným krytem otevíraným směrem k zádi vozu. Velký průlez s dvoukřídlými dveřmi byl pak také v zadní stěně kabiny. Kabinu obepínala velká rámová anténa, která byla na levé straně dokonce protažena až k přídi. Nad kabinou byla instalována bojová věž, která byla shodná jako u prototypu Rheinmetall-Borsig.

Pohonná jednotka Kruppova stroje byla také shodná s konkurencí, byl jí motor Daimler-Benz M36 o výkonu 100 koní. Převodovka Soden umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Také síla pancíře byla stejná jako u Rheinmetallu a totéž platilo o zásobě paliva a maximální rychlosti. Hmotnost Kruppova VK31 činila 8,7 tuny.

Jak již bylo uvedeno, čtyři prototypy lehkého tanku byly dokončeny v dubnu a květnu roku 1930. Kódové označení nového tanku znělo VK31 (Versuchskonstruktion) a to shodně pro konstrukce obou soupeřících firem. Vozy byly následně odeslány k testování na polygon Kama v Sovětském svazu. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933.

Leichttraktor firmy Rheinmetall s novým typem podvozku jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Testy přinesly smíšené výsledky. Leichttrakory sice představovaly poměrně moderní a pohyblivé stroje, jejich skutečná bojová hodnota však byla podle odborníků velmi omezená. Mezi nejvíce kritizované nedostatky patřilo velmi slabé pancéřování a časté přehřívání motoru. Přesto měla armáda v roce 1931 objednat výrobu 34 tanků Rheinmetall (podle některých pramenů mělo být objednáno dokonce 289 tanků). Objednávka však byla následně zrušena kvůli jinému projektu vedenému pod označením Landwirtschaftlicher Schlepper, na jehož konci stál v roce 1934 tank Panzer I.

Krupp i Rheinmetall během následujících let na svých prototypech dále pracovaly, takže vznikly i jejich upravené verze. U konstrukce firmy Rheinmetall došlo například v roce 1931 nebo 1932 k úpravě pojezdového systému. Z vnějšku se modifikace projevila změnou provedení plechu, který překrýval pásovou soustavu. Právě na takto upraveném podvozku byl postaven zmíněný prototyp stíhače tanků.

Později došlo u Rheinmetallu i k dalším změnám. Blatníky pásů byly protaženy až k přídi tanku a spolu s nimi byla prodloužena i rámová anténa. Nad zadní polovinou blatníku levého pásu se objevila plechová "schránka", snad na nářadí. V zadní stěně trupu, nalevo od nástupního průlezu, vznikl nově mřížovaný otvor, který měl zřejmě odvětrávat kabinu posádky. Otvor v čelní stěně trupu, kterým proudil chladící vzduch k motoru, byl výrazně zvětšen. Z neviditelných změn mělo dojít k výměně převodovky za jiný typ.

Leichttraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1932 nebo 1933 bylo u jednoho prototypu Rheinmetall instalováno zcela nové pojezdové ústrojí. Tvořila jej čtyři velká pojezdová kola, každé odpružené vlastní mohutnou vinutou pružinou. Nového provedení bylo i hnací a napínací kolo. Horní část pásu dosedala na tři rovnoměrně rozmístěné podpůrné kladky. Nový typ podvozku umožnil snížit celkovou výšku tanku, takže muselo dojít také ke změnám v konstrukci trupu. Došlo ale i k některým kosmetickým úpravám. Na nástupní průlez radisty byl například instalován zvýšený hranatý poklop Kopfgehäuse, stejný jako u řidiče. I radista tedy získal výhled z tanku.

V roce 1933 byla testovací základna Kama uzavřena a všechny prototypy Leichttraktoru byly navráceny do Německa. Jejich další osud není úplně přesně znám. Podle některých zdrojů se snad měly zapojit do vojenských manévrů v roce 1935. Potom byly převedeny do střelecké školy v Putlosu a zde ještě nějakou dobu využívány jako tréninkové stroje pro výcvik nových posádek. Minimálně jeden prototyp Krupp a jeden prototyp Rheinmetall s novým pojezdovým ústrojím (čtyři velká pojezdová kola) skončily jako pomníky (zřejmě právě v Putlosu). Jeden Kruppův tank byl pak pravděpodobně přestavěn na pozorovací nebo velitelské vozidlo, u kterého byla odstraněna věž a instalována nová větší kabina s velkou rámovou anténou.

 

 

L.K.A. 1 & L.K.A. 2

jediný prototyp exportního tanku L.K.A. 1 firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tank, coby nový druh zbraně, se zrodil v průběhu první světové války a do jejích bojů poprvé zasáhl v roce 1916. Během následujících dvou let trvání tohoto konfliktu sice tank nestačil ani zdaleka předvést vše, co dokáže, mnohým však bylo i přesto jasné, že éra tanků s Velkou válkou nekončí, ale naopak začíná. Věřili tomu nejen představitelé armád, ale i průmyslové podniky, které se do výroby prvních tanků zapojily. Tyto firmy samozřejmě na tanky nahlížely z trochu jiného úhlu než samotní vojáci a viděly v nich zejména zajímavý obchodní artikl.

Bylo po válce, poptávka po tancích proto začala klesat a firmy jako Renault přemýšlely co dál. Když tanky nekupuje domácí armáda (v případě Renaultu tedy armáda francouzská), proč svůj produkt nenabídnout jiným armádám? Na světě je přece spousta zemí, jejichž vojenské rozpočty a stav průmyslové základny prostě neumožňují vyvinout si vlastní tanky. Ideálním typem pro takovéto „chudší“ země bude bezesporu relativně levný, malý a lehký tank jako byl právě Renault FT-17. Podobně začaly později uvažovat i další průmyslové podniky jako britský Vickers nebo československá ČKD. Tak se zrodilo něco jako nová kategorie tanků určených primárně na export.

U těchto tanků se nepočítalo s prodejem velké počtu vozidel jednomu zákazníkovi, ale naopak s dodávkami menších sérií, ale co nejvíce zákazníkům (zemím). Požadavků různých armád se však od sebe dost často lišily – někdo chtěl výzbroj kanonovou, někdo zase kulometnou, někdo motor chlazený kapalinou, jiný zase vzduchem. Výrobci se tedy musely naučit své tanky alespoň do určité míry přizpůsobovat přáním zákazníků. A fungovalo to. Odbytiště pro lehké tanky se našlo v jak v chudších balkánských státech, tak v Sovětském svazu, nebo dokonce v latinské Americe.

i když se L.K.A. 1 podobal tanku Panzer I, šlo o stroj vyvinutý zcela od nuly, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Německo se svou poměrně rozvinutou průmyslovou základnou by vývoj vlastních tanků bezesporu zvládlo, po dlouhou dobu mu v tom však bránilo něco jiného. Byla to Versailleská smlouva, která Němcům vývoj a výrobu tanků přísně zakazovala. Němci sice na vývoji vlastních tanků tajně pracovali, nemohli je však otevřeně testovat ani používat a možnost jejich nabídnutí zahraničním odběratelům byla zcela vyloučena. Mezi podniky, který se tajného vývoje německých tanků účastnily patřila i firma Krupp. Již ve dvacátých letech se Krupp zapojil do prací na projektech Grosstraktor a Leichttraktor, ty pravé zkušenosti však získal až v první polovině let třicátých při vývoji lehkého tanku Panzer I. Firma Krupp pro vyvinula tento tank podvozek s pohonným a pojezdovým ústrojím a pancéřovou vanou.

Když Kruppovy závody v roce 1933 dodaly armádě prvních 5 předsériových podvozků nového tanku, seděl již v křesle říšského kancléře Adolf Hitler. Ten si s dodržováním Versailleské smlouvy nedělal příliš starostí, a tak není divu, že si německá armáda již v roce 1934 beze všeho objednala rovnou tisícovku nových lehkých tanků Panzer I. Konečně se mohla pořádně rozběhnout sériová výroba prvního německého tanku. Versailleská smlouva byla tedy de facto roztrhána, firma Krupp měla spoustu nově nabytých zkušeností z vývoje a výroby tanku Panzer I a začala velmi brzy uvažovat, že by nyní mohla své výrobky nabídnout i zahraničním kupcům a urvat si tak pro sebe další kus trhu.

Krupp se nechystal nabídnout do zahraničí tank Panzer I, ten byl přece navržen a postaven pro německou armádu. Pro účely vývozu měl vzniknout úplně nový typ, a tak se také stalo (i když inspirace tankem Panzer I je přímo do očí bijící). Základní koncepce stroje byla diskutována na interním jednání 9. května 1936. Klíčové charakteristiky zněly: malý, lehký, rychlý a levný. Hmotnost se měla pohybovat okolo pouhých 4 tun. K tomu měly napomoci co nejmenší celkové rozměry vozidla a co nejslabší pancíř, který však zároveň musel odolat průrazné munici ráže 7,92 mm (tedy puškové a kulometné) vypálené vzdálenosti 30 a více metrů. Nový exportní tank dostal označení leichter Kampfwagen Ausland 1, tedy doslova lehký bojový vůz (pro) zahraničí, zkráceně L.K.A. 1 (kromě tohoto označení se však pro tank v oficiální komunikaci se zbrojním úřadem a subdodavateli používala také označení L 10 a M.G. K.A. (Machinengewehr Kampfwagen Ausland)).

další z "propagačních" fotografií prototypu exportního tanku L.K.A. 1, zde bez výzbroje, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ještě než se pustíme do dalšího vyprávění o L.K.A. 1 je třeba si říci, že tento tank nebyl jediným exportním typem, do kterého se Krupp pustil. Již na přelomu let 1936 a 37 začala firma pracovat na projektu středního tanku M.K.A. (mittlerer Kampfwagen Ausland) s kanonem ráže 45 mm a během roku 1937 se plánovaná rodina vývozních tanků rozrostla až na šest různých typů! Ale všechno pěkně popořadě. První nákresy lehkého L.K.A. 1 vznikly v červenci roku 1936. Hmotnost stroje byla odhadnuta na 4,5 tuny (pro srovnání tank Panzer I Ausf. A vážil 5,4 tuny), očekávaná maximální rychlost činila 50 km/h (oproti 37 km/h u Panzer I). Posádka exportního tanku měla být dvoučlenná a výzbroj měly tvořit dva kulomety, umístěné v plně otočné věži (tedy stejně jako u Panzer I). Za pohonnou jednotku byl zvolen vzduchem chlazený osmiválec Krupp o výkonu 85 koní ovšem s tím, že na přání zákazníka musí být možno instalovat i vodou chlazený agregát. Převodovka měla mít pět stupňů pro jízdu vpřed a dva reverzní, zásoba paliva byla 140 litrů. Radiostanice měla být instalována pouze, pokud si ji zákazník objedná.

Aby mohl Krupp vůbec začít nový tank nabízet zahraničním armádám, potřeboval nejprve povolení německého zbrojního úřadu. V říjnu 1936 se proto konalo jednání s jeho zástupci, kde Krupp svůj nový bojový stroj představil a požádal o potřebné povolení. Waffenamt export tanku povolil, ovšem své rozhodnutí doprovodil seznamem podmínek a omezení, které se týkaly různých konstrukčních detailů a použitých materiálů.

V únoru 1937 byla zahájena stavba prvního prototypu. Podle původních představ měl být hotov koncem dubna téhož roku, nakonec však byl připraven až v únoru 1938. Vozidlo měřilo 380 cm na délku, 190 cm na šířku a 168,5 cm na výšku. Hmotnost stroje odpovídala plánovaným 4,5 tunám a totéž platilo pro jeho maximální rychlost 50 km/h. Podvozek tanku byl na každé straně tvořen čtyřmi velkými pojezdovými koly s tlumící gumovou obručí po obvodu. Dvě sousedící kola byla uchycena na společném závěsu odpruženém listovou pružinou. Vpředu bylo ozubené hnací kolo a vzadu nastavitelné kolo, které napínalo pás. Horní část pásu byla podepřena dvojicí malých vratných kladek. Pásy byly široké 280 mm.

prototyp exportního tanku L.K.A. 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Korba a věž tanku L.K.A. 1 nezapřely silnou inspiraci tankem PzKpfw I Ausf. A, tedy vyjma čelní desky trupu a zadní motorové sekce, které byly řešeny jinak. Nešlo však v žádném případě o přepoužití existujících komponent z tanku Panzer I. Tank L.K.A. 1 byl skutečně vyvinut zcela nově na míru svému zadání, šlo tedy pouze o inspiraci, i když opravdu silnou. Při bližším zkoumání lze proto nalézt mnoho různých detailů, ve kterých se korba a věž L.K.A. 1 lišily od Panzer I Ausf. A (v první řadě celkovými rozměry).

Základní uspořádání tanku L.K.A. 1 zahrnovalo v zádi umístěný motor, spojený hřídelí s převodovkou umístěnou vpředu. Uprostřed trupu pak byla kabina posádky s otočnou bojovou věží na stropě. Řidič seděl na levé straně kabiny. Svůj hlavní průzor měl přímo před sebou v čelní stěně kabiny. Další menší průzor pak měl po své levé ruce. Jeden průzor byl také na pravém boku, ovšem k němu to měl řidič dost daleko takže jej nejspíš využíval velitel, když zrovna nestál ve věži. K nástupu a výstupu sloužil řidiči průlez vyřezaný přes hranu levé boční a stropní desky kabiny (stejně jako u Panzer I).

Bojová věž byla umístěna napravo od podélné osy vozu. Stejně jako celá korba, i bojová věž byla o něco menší, než u Panzer I, měla jinak řešené průzory i čelní stěnu s maskou pro zbraně. Výzbroj exportního tanku tvořila dvojice kulometů ráže 7,92 mm. Nebyly to však stejné kulomety jako u Panzer I. Kvůli menším rozměrům věže musely být u L.K.A. použity kulomety MG 13k s kratší hlavní. Zásoba střeliva čítala 2000 kusů. Maska umožňovala zbraním vertikální pohyb v rozsahu od -10 do +20 stupňů, horizontální pohyb zajišťovalo otáčení celé věže. Obsluhu kulometů měl na starost velitel, který napůl seděl a napůl stál na podlaze kabiny s horní částí trupu ve věži. K nástupu a výstupu mu sloužil vlastní průlez ve stropu věže. V motorovém prostoru za kabinou a věží byl uložen vzduchem chlazený benzínový motor Krupp M 311, na který navazovala převodovka Zahnradfabrik Z.G. 35. Do palivových nádrží se vešlo 140 litrů benzínu.

prototyp exportního tanku L.K.A. 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První postavený prototyp zůstal nakonec také jediným. Firma Krupp jej vyrobila na vlastní náklady s tím, že náklady na vývoj budou pokryty z budoucích prodejů do zahraničí… žádný se však nakonec neuskutečnil. Proběhlo sice několik obchodních jednání s delegacemi z Thajska, Švýcarska, Turecka, Afghánistánu nebo Uruguaye, všichni zájemci si však nakonec koupi rozmysleli. Již na prvních jednáních, která se uskutečnila v říjnu roku 1936 (tedy v době, kdy ještě nebyl hotov ani prototyp), zazněla ze strany potenciálního kupce výtka týkající se absence kanonové výzbroje. Krupp si byl tohoto hendikepu svého stroje zřejmě také dobře vědom, protože ve stejném měsíci dostali konstruktéři za úkol prozkoumat, zda by šlo do L.K.A. 1 instalovat kanon ráže 20 mm. Tak se začal rodit projekt, nazvaný později L.K.A. 2.

Analýza ukázala, že stávající věž tanku L.K.A. 1 je pro silnější zbraň příliš malá a bude tedy třeba ji upravit. Zbrojní úřad, který byl samozřejmě o tomto plánu rovněž informován, neměl námitek, a tak v únoru 1937 vznikl návrh nové bojové věže, ve které mohly být vedle sebe umístěny kulomet a rychlopalný kanon KwK 30 ráže 20 mm (stejný, jakým byl vyzbrojen tank Panzer II). Ihned poté byla zahájena stavba druhého prototypu, který měl být osazen touto novou věží. Pro vzájemné odlišení dostal tank označení L.K.A. 2 a jeho první prototyp byl dokončen v dubnu 1938.

Jediná dostupná fotografie prototypu L.K.A. 2 dokazuje, že k určitým změnám došlo také na korbě tanku. Levá část čelní stěny kabiny před řidičem vystupovala mírně vpřed, což nově umožňovalo řidiči výhled i do pravé strany. Původní průzor v pravém boku kabiny tak mohl být zrušen, protože ani řidič, ani velitel jej nemohl při běžném provozu rozumně využívat (oba to k němu měli příliš daleko). Na palubu L.K.A. 2 se vešlo 150 kusů střeliva pro kanon. Vzhledem k omezenému prostoru věže však musela být kanonová munice uložena v kabině pod věží, což veliteli bezesporu znesnadňovalo obsluhu zbraně. L.K.A. 2 byl samozřejmě o něco těžší než kulometný L.K.A. 1, konkrétně vážil 5,2 tuny. Ani v případě L.K.A. 2 se původní záměr firmy Krupp nepodařilo naplnit. První postavený exemplář zůstal zároveň i exemplářem posledním a žádný zahraniční kupec si tank neobjednal.

jediná dochovaná retušovaná fotografie prototypu exportního tanku L.K.A. 2 s kanonem ráže 20 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V únoru 1937 zahájil Krupp vývoj ještě jednoho typu exportního tanku, který měl být založen na podvozku L.K.A. a vyzbrojen kanonem ráže 20 mm. Tento typ dostal označení 2 cm K.A.v (písmeno v reprezentovalo slovo verstärkt, tedy posílený nebo zesílený). Jak název napovídá, měl tento typ dostat silnější pancéřování, na čelních partiích až 30 milimetrové. Hmotnost tanku měla díky tomu vzrůst až na hranici sedmi tun. Hned v březnu 1937 však bylo rozhodnuto, že 2 cm K.A. v nebude používat podvozek L.K.A., ale větší a robustnější podvozek z chystaného tanku M.K.A. (o kterém se více dozvíte níže).

 

 

M.K.A.

prototyp Kruppova exportního tanku M.K.A., stroj bývá někdy nespárně považován za jednu z vývojových fází tanku Panzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V období po první světové válce se tanky postupně stávaly čím dál běžnější součástí výzbroje nejen evropských armád. Spolu s tím se samozřejmě stávaly také čím dál zajímavějším obchodním artiklem. Mnozí výrobci tanků si záhy uvědomily, že nemusejí jen čekat na poptávku od své domácí armády, ale že by mohly samy vyvinout „komerční“ typy tanků, které by aktivně nabídly do zahraničí, typicky do zemí, které si vývoj vlastních obrněnců nemohly z různých důvodů dovolit. V roce 1936 se k těmto výrobcům připojila i německá firma Krupp. Prvním typem, který v Kruppu začali plánovat, byl lehký tank označovaný jako L.K.A. 1. Již začátkem roku 1937 se však program exportních tanků rozrostl až na šest různých typů, založených na třech odlišných podvozcích.

Na shodném podvozku měly být postaveny lehké typy L.K.A. 1 s dvojící kulometů a L.K.A. 2 s kanonem ráže 20 mm. Na silnějším podvozku měl vzniknout silněji pancéřovaný 2 cm K.A.v opět s kanonem ráže 20 mm a M.K.A. s kanonem ráže 45 mm. A konečně třetí typ podvozku měl sloužit pro stavbu tanku 4,5 cm K.A.v (silněji pancéřovaná verze M.K.A.) a tanku S.K.A. s kanonem ráže 75 mm. Ze všech těchto zamýšlených obrněnců se do fáze prototypu dostaly pouze tři. Lehké L.K.A. 1 a L.K.A. 2 jsou popsány samostatně a střední M.K.A. je popsán na následujících řádcích. Plné označení tanku znělo mittlerer Kampfwagen Ausland, tedy doslova střední tank (pro) zahraničí. Mimo to byl tank v různých oficiálních dokumentech veden také jako 4,5 cm K.A.

V červnu 1937 vznikl soupis očekávaných základních parametrů tanku. Počítalo se s hmotností okolo 12 tun, maximální rychlostí až 40 km/h, čtyřčlennou posádkou a výzbrojí v podobě kanonu ráže 45 mm a dvou kulometů ráže 7,92 mm. M.K.A. měl pohánět motor o výkonu 180 až 200 koní s tím, že konkrétní agregát teprve musí být vybrán. Pozornost konstruktérů se upínala na zatím teprve připravovaný motor Maybach HL 76 o výkonu 200 koní. Vývoj této pohonné jednotky však nešel zrovna podle plánu, a tak se zvažovala i alternativa v podobě dvanáctiválce Maybach DSO 8, který však dával výkon pouze 150 koní.

Krupp plánoval, že pro tank M.K.A. vyvine nový kanon vlastní konstrukce. Tento vývoj započal podle všeho až v říjnu 1937. Zbraň měla mít ráži 45 mm s hlavní o délce 50 násobků ráže (L/50). Očekávaná hmotnost kanonu byla 1385 kg a při úsťové rychlosti okolo 750 m/s měl dokázat na vzdálenost 1000 metrů probít 40 mm kolmého pancíře.

střední exportní tank M.K.A. s kanonem ráže 45 mm, postaven byl pouze jediný prototyp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podobně jako u lehkého L.K.A. musel Krupp požádat německý zbrojní úřad o povolení k vývozu tanku M.K.A. do zahraničí. První stanovisko zbrojního úřadu ze 7. října 1937 bylo celkově kladné, pouze s dílčími podmínkami. Jen o dva dny později však prý Waffenamt svůj postoj přehodnotil a vývoz tanku zamítl. Jedním ze zdůvodnění bylo, že provedení celé motorové sekce a systému chlazení až příliš kopíruje řešení použité u tanků Panzer IV, které bylo dlouze vyvíjeno, testováno a laděno na náklady německé armády a Krupp by tak z tohoto vývoje neoprávněně profitoval. Pravdou je, že M.K.A. v sobě nezapřel silnou inspiraci tankem Panzer IV verze Ausf. A… aby taky ne, když oba stroje vyvinula stejná firma.

Firma Krupp se zbrojním úřadem dále jednala a mezitím pokračovala v přípravě prvního prototypu. Nejprve byl dokončen podvozek s korbou. Jízdní testy dopadly dobře a práce pokračovaly. Kompletní prototyp byl nakonec hotov až někdy na přelomu let 1939 a 1940, tedy až po vypuknutí války.

Tank M.K.A. se opravdu v mnohém podobal střednímu Panzer IV. Samotný podvozek tedy připomínal spíše prototyp B.W. II, což bylo rovněž dílo firmy Krupp. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu loukoťové kolo napínací a mezi nimi šest pojezdových kol s gumovou obručí. Ta byla zavěšena a odpružena párově, vždy dvě sousední kola na jednom společném závěsu. Horní část pásu podpíraly tři malé vratné kladky. Čelní stěna kabiny posádky byla schodkovitě zalomená podobně jako u Panzer IV Ausf. A. Za kabinou byl motorový prostor, jehož provedení opět nápadně připomínalo Panzer IV s průduchy pro vzduch na obou bocích. Ačkoliv původní specifikace hovořila o dvou kulometech, prototyp měl očividně pouze jeden, a to ve věži. Pancéřování na čelních partiích bylo silné 25 mm a na bocích 16 mm. U prototypu byl nakonec použit motor Maybach HL 98 o výkonu 230 koní.

Z pramenů není zřejmé, zda se firmě Krupp nakonec podařilo od zbrojního úřadu získat povolení k vývozu tanku M.K.A. Každopádně se žádný prodej tohoto tanku do ciziny nikdy neuskutečnil a první postavený prototyp tak zůstal i posledním. Zda za tím stál úřední zákaz zbrojního úřadu, nezájem zákazníků nebo válka, která mezitím vypukla, to literatura neuvádí.

 

 

DURCHBRUCHSWAGEN

teoretická podoba tanku Durchbruchswagen, zdroj: wikiwiki.jp, upraveno

Projekt 30 tunového tanku s označením Durchbruchswagen (zkráceně D.W.) byl sice sám o sobě neúspěchem, pomohl však položit základy pro další vývoj, na jehož konci stál legendární těžký tank Tiger. Sousloví Durchbruchswagen znamená v překladu průlomový vůz, nikoliv však ve smyslu nějakého průlomového vynálezu nebo technologie, ale průlomu skrze nepřátelské obranné pozice. Durchbruchswagen ovšem nebylo první a ani poslední označení tohoto projektu… k tomu ale až později.

První úvahy o stavbě tanku hmotnostní kategorie 30 tun se objevily již v říjnu 1935. Stála za nimi snaha německé armády získat tank, schopný zdolat silný čelní pancíř těžkých francouzských obrněnců Char 2C a Char B1 (Char B1 byl zaveden do výroby právě v roce 1935). Hlavním požadavkem armády tedy bylo použití silného kanonu ráže 75 mm, který by dokázal pálit střely o úsťové rychlosti alespoň 650 m/s. Předpokládalo se přitom, že pro takto výkonnou zbraň bude nutno postavit úplně nový nosič, tedy úplně nový tank. Propočty německého zbrojního úřadu ukazovaly, že tank nesoucí uvedenou zbraň bude natolik mohutný, že při pancéřování o síle pouhých 20 mm dosáhne hmotnosti právě oněch cca 30 tun. A 30 tun, to byl limit, přes který zbrojní úřad nechtěl jít kvůli nosnosti německých ženijních mostů.

Do projektu se jako hlavní dodavatelé zapojily tři společnosti. Firma Maybach-Motorenbau měla pro tank vyvinout nový motor o výkonu 600 až 700 koní, podvozek a korbu měla navrhnout firma Henschel a konečně vývoj bojové věže dostala na starost firma Krupp. Zadání, které firma Krupp v roce 1936 obdržela, však bylo poněkud překvapivé. Podle něj měl být totiž do věže instalován kanon 7,5 cm KwK L/24, tedy zbraň s krátkou hlavní (24 násobků ráže), kterou byly vyzbrojeny rané tanky Panzer IV. Tato zbraň však rozhodně nestačila na probití pancíře francouzských těžkých tanků, neboť nebyla navržena pro ničení obrněnců, nýbrž pro boj proti tzv. měkkým cílům jako byla kulometná hnízda, bunkry nebo postavení dělostřelectva.

Durchbruchswagen, zdroj: tanks-encyclopedia.com, upraveno

Překvapující bylo také první oficiální označení projektu, které znělo Begleitwagen (verstärkt), zkráceně B.W. (verstärkt). Tím bylo vcelku jasně řečeno, že má jít o silnější (verstärkt = zesílený) variantu tanku Panzer IV, neboť Begleitwagen bylo označení používané armádou právě pro Panzer IV. Sousloví Begleitwagen přitom znamená doslova „doprovodný vůz“ a velmi dobře popisuje taktickou roli tanku Panzer IV, tedy doprovázet početnější Panzer III a poskytovat jim podporu při ničení zmiňovaných měkkých cílů. Volba názvu B.W. (verstärkt) ve spojení s volbou kanonu 7,5 cm KwK L/24 ukazuje, že nový 30 tunový by měl na bojišti plnit stejnou roli, jako tank Panzer IV. To však vůbec neodpovídá původnímu záměru vojáků získat tank k ničení silně pancéřovaných francouzských obrněnců. Vypadá to, jako by zbrojní úřad zcela opustil původní myšlenku a začal chystat něco jako silnějšího nástupce tanku Panzer IV. Proč ale došlo k tomuto obratu není z literatury vůbec zřejmé.

Každopádně označení B.W. (verstärkt) nakonec platilo pouze do března 1937, kdy byl vyvíjený tank přejmenován na Infanteriewagen, zkráceně I.W. Název Infanteriewagen znamená doslova pěchotní vůz a evokuje tedy tank pro podporu pěchoty, což v rámci německého přístupu k budování tankového vojska nedává mnoho smyslu. Mělo snad jít o další změnu bojového poslání vyvíjeného stroje? Není asi nutno se tím příliš znepokojovat, protože životnost označení I.W. činila pouhý jeden měsíc. Hned v dubnu 1937 byl totiž projekt znovu přejmenován, a to právě na Durchbruchswagen (zkráceně D.W.). Toto označení se pak udrželo až do listopadu 1939, kdy na scénu vstoupil kód VK 30.01 (alte Konstruktion)… ale o tom zase až později.

Jak již bylo řečeno, podvozek a korbu pro nový tank měla navrhnout a vyrobit firma Henschel. Ta zpracovala hned dva návrhy nového stroje, pojmenované D.W. I a D.W. II, které se navzájem lišily převážně vnitřními komponentami. Durchbruchswagen dostal podvozek se šesti dvojitými pojezdovými koly a třemi vratnými kladkami na každém boku. Pojezdová kola byla opatřená gumovou obručí pro hladší jízdu a odpružena individuálně pomocí torzních tyčí. První a poslední pojezdové kolo bylo opatřeno ještě dodatečnými tlumiči umístěnými zvnějšku na boku trupu. Vzadu bylo napínací kolo a vpředu kolo hnací, silně inspirované typem používaným u polopásových tahačů. Pásy tanku byly široké 300 mm a rovněž vycházely z pásů používaných u německých polopásových vozidel.

jedna ze dvou známých fotografií prototypu tanku Durchbruchswagen ukazuje detail osy pro přední hnací kolo a první pojezdové kolo s tlumičem, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Protože firma Maybach nedokázala včas dodat požadovaný silnější motor, byl pro pohon Durchbruchswagenu zvolen benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní. Převodovka byla typu Maybach Variorex. Původní propočty zbrojního úřadu počítaly s tím, že pokud se má tank vejít do hmotnostního limitu 30 tun, bude muset mít pancíř o síle maximálně 20 mm. Ukázalo se však, že stanovený limit je možné dodržet i při použití mnohem silnějšího pancíře (jistě k tomu přispělo i použití lehčího kanonu s krátkou hlavní). Trup Durchbruchswagenu tak měl pancíř o síle 50 mm na čele, bocích i zádi a 20 mm silné dno a strop.

První navržená varianta tanku s označením D.W. I dostala řídící ústrojí typu Cletrac s třístupňovou jednotkou pro ovládání pásů. Druhá varianta označená D.W. II měla odlišné hnací ústrojí včetně řídicích brzd a koncových převodů, ale také upravená hnací kola, pásy a systém odpružení pojezdových kol. Jinak byly obě varianty prakticky shodné. U obou byl trup tanku tvořen dvěma samostatnými částmi, přední sekcí s kabinou posádky a zadní sekcí motorovou. Oba tyto bloky se k sobě spojovaly pomocí šroubů. Pravděpodobně někdy okolo poloviny roku 1938 postavila forma Henschel prototypy obou svých návrhů, tedy D.W. I a D.W. II. Byly však vyrobeny pouze z měkké oceli primárně pro účely jízdních testů.

Firma Krupp dodala zbrojnímu úřadu návrh své bojové věže již v únoru 1937. Všechny její stěny byly silné 50 mm, pouze strop měl 15 mm a maska zbraní 20 mm. Velmi netypicky pro německou tankovou školu měla být radiostanice instalována nikoliv v trupu, ale v zadní části bojové věže. Poté, co Henschel i Krupp dodaly své návrhy, následovalo z nějakého důvodu dost dlouhé období „ticha“. Teprve v červnu 1938 podepsal zbrojní úřad s firmou Krupp smlouvu na stavbu jednoho kusu ověřovací věže (Versuchsturm). Její výroba pak trvala až do konce května 1939.

druhá existující fotografie zachycuje pouze kus pásu Durchbruchswagenu, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Po vyhodnocení jízdních testů prototypů D.W. I a D.W. II dospěl zbrojní úřad k tomu, že ani jeden z nich není dostatečně vyzrálý a firma Henschel dostala za úkol pokračovat ve vývoji a připravit další návrh (nebo návrhy) podvozku a korby, zatímco firma Krupp měla provést modernizaci bojové věže. V listopadu 1939 byl původní Durchbruchswagen přejmenován na „VK 30.01 alte Konstruktion“, zatímco další generace 30 tunového tanku, na které se nyní pracovalo, dostala označení „VK 30.01 neue Konstruktion“. Později byla objednána stavba ještě jednoho prototypu tentokrát s plnohodnotným pancéřováním. Z literatury však není zřejmé, zda byl tento třetí prototyp vůbec postaven. Každopádně vývoj Durchbruchswagenu, nebo chcete-li VK 30.01 alte Konstruktion, už dále nepokračoval.

 

 

VK 30.01

na konci války padl Spojencům do rukou tento kompletní prototyp VK 30.01 neue Konstruktion s výrobním číslem podvozku 150411, zdroj: flickr.com, Public domain, upraveno

Když se podrobněji podíváme na kódové označení VK 30.01, zjistíme, že v sobě ukrývá zkratku pro plně pásové vozidlo (VK = Vollkettenkraftfahrzeug) hmotnostní kategorie okolo 30 tun (dvojčíslí před tečkou = hmotnost v tunách). Dvojčíslí 01 uvedené za tečkou pak ukazuje pořadové číslo projektu. V tomto případě by se tedy mělo jednat o první projekt 30 tunového tanku, což ovšem nebyla vůbec pravda. VK 30.01 rozhodně nebyl prvním projektem ve své „váhové kategorii“, a nebyl ani projektem posledním. Naopak byl vlastně pouze jedním z mnoha kroků na poměrně dlouhé vývojové cestě, která nakonec vedla až ke slavnému těžkému tanku Tiger. Čím ale tato cesta začala?

První zmínky o tanku hmotnostní kategorie 30 tun se objevily již v říjnu roku 1935. Stála za nimi snaha německé armády získat tank schopný zdolat silný čelní pancíř těžkých francouzských obrněnců Char 2C a Char B1. Hlavním požadavkem armády tedy byla silná výzbroj, konkrétně to měl být kanon ráže 75 mm s úsťovou rychlostí alespoň 650 m/s. Předpokládalo se přitom, že takto výkonnou zbraň nebude možno instalovat do žádného existujícího (nebo aktuálně vyvíjeného) německého tanku a bude tedy nutno vyvinout úplně nový a mnohem robustnější typ. Zástupci zbrojního úřadu (Waffenamt) se však zalekli toho, že takový robustní tank osazený výkonnou zbraní bude pravděpodobně také dost těžký. Stávající německé ženijní mosty však měly maximální nosnost „pouze“ 30 tun a žádné bojové vozidlo by tedy podle zbrojního úřadu nemělo být těžší, jinak jej vojáci nedokážou dostat přes žádný větší vodní tok. Z toho důvodu Waffenamt pro nový tank rovnou stanovil hmotnostní limit ve výši právě oněch 30 tun. V dalších výpočtech pak odborníci zbrojního úřadu dospěli k závěru, že pokud se má nový tank s požadovanou výzbrojí vejít do požadovaného hmotnostního limitu, bude si moci dovolit pancéřování o síle maximálně 20 mm. Bude to tedy nejspíš velký a silně vyzbrojený stroj, který bude ovšem velmi slabě pancéřovaný.

Mimo to přinesly první teoretické úvahy o stavbě nového tanku i mnoho dalších zjištění. Například se ukázalo, že se v celém Německu nevyrábí žádný motor takového výkonu, jaký pro nový tank požadoval zbrojní úřad. Bylo tedy nutno vyvinout nový kanon, nový motor a pak celé nové bojové vozidlo. Waffenamt proto musel oslovit hned několik firem, aby paralelně pracovaly na vývoji potřebných prvků. Jako první byla zahájena jednání s firmou Maybach-Motorenbau o vývoji nového tankového motoru s výkonem 700 koní. Šéfkonstruktér firmy Ing. Karl Maybach byl od začátku skeptický a tvrdil, že motor o takovém výkonu by musel mít 16 válců, což by jej činilo příliš velkým pro montáž do tanku. Zbrojní úřad však trval na motoru s nejvýše 12 válci, aby byly zachovány rozumné rozměry.

prototyp VK 30.01 během jízdních testů se závažím místo věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vývoj podvozku a korby pro nový tank byl objednán u firmy Henschel a konečně bojovou věž měla navrhnout a dodat firma Krupp. Zde se však musíme na chvíli pozastavit nad zadáním, které firma Krupp od zbrojního úřadu obdržela. Toto zadání totiž vůbec nehovořilo o instalaci kanonu s vysokou úsťovou rychlostí schopného probíjet pancíře francouzských tanků. Právě naopak do bojové věže měl být instalován kanon 7,5 cm KwK L/24, tedy zbraň s krátkou hlavní (24 násobků ráže), kterou byly vyzbrojeny rané tanky Panzer IV a která rozhodně nebyla určena k k likvidaci silně pancéřovaných cílů. Kanon 7,5 cm KwK L/24 vůbec nebyl navržen k ničení tanků, nýbrž naopak k boji proti tzv. měkkým cílům jako byla kulometná hnízda, bunkry nebo postavení dělostřelectva. Co k této změně původních plánů vedlo, není z literatury zřejmé, rozhodně to však nebylo jediné překvapení.

Dalším překvapením bylo oficiální označení, kterého se projektu dostalo. To totiž znělo "Begleitwagen (verstärkt)". To lze vcelku jasně interpretovat tak, že nový tank měl být silnější (verstärkt = zesílený) variantou tanku Panzer IV, neboť Begleitwagen bylo označení používané armádou právě pro tank Panzer IV. Sousloví Begleitwagen přitom znamená doslova „doprovodný vůz“ a velmi dobře popisuje taktickou roli tanku Panzer IV, tedy doprovázet početnější Panzer III a poskytovat jim podporu při ničení zmiňovaných měkkých cílů. Volba názvu "B.W. (verstärkt)" ve spojení s volbou kanonu 7,5 cm KwK L/24 tedy celkem jasně ukazuje, že nový 30 tunový tank měl na bojišti plnit stejnou roli, jako tank Panzer IV. To však vůbec neodpovídá původnímu záměru vojáků získat tank k ničení silně pancéřovaných francouzských obrněnců. Vypadá to zkrátka, jako by zbrojní úřad zcela opustil původní myšlenku a začal chystat něco jako silnějšího nástupce tanku Panzer IV.

Každopádně označení B.W. (verstärkt) nakonec platilo pouze do března 1937, kdy byl vyvíjený tank přejmenován na Infanteriewagen, zkráceně I.W. Název Infanteriewagen znamená doslova pěchotní vůz a evokuje tedy tank pro podporu pěchoty, což v rámci německého přístupu k budování tankového vojska nedává mnoho smyslu. Mělo snad jít o další změnu bojového poslání vyvíjeného stroje? Touto otázkou se asi není nutno příliš trápit, protože životnost označení I.W. činila pouhý jeden měsíc. Hned v dubnu 1937 byl totiž projekt znovu přejmenován, a to na Durchbruchswagen (tedy doslova průlomový vůz) uváděný zkratkou D.W. Toto označení se pak udrželo až do listopadu 1939, kdy na scénu konečně vstoupil kód VK 30.01.

kompletní prototyp VK 30.01 pravděpodobně ve zkušebním areálu firmy Henschel v Sennelageru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již bylo řečeno, podvozek a korbu pro nový tank měla navrhnout a vyrobit firma Henschel. Ta zpracovala hned dva návrhy nového stroje, pojmenované D.W. I a D.W. II, které se navzájem lišily převážně vnitřními komponentami. Pravděpodobně někdy okolo poloviny roku 1938 postavila firma Henschel prototypy obou svých návrhů. Byly to sice jen podvozky s korbami bez bojových věží a navíc byly vyrobeny pouze z měkké oceli, pro účely jízdních testů to však bohatě stačilo. Po vyhodnocení zkoušek obou prototypů dospěl zbrojní úřad k závěru, že ani jeden z nich není dostatečně vyzrálý a firma Henschel dostala za úkol pokračovat ve vývoji a připravit další verzi podvozku a korby. Také firma Krupp měla provést modernizaci své bojové věže. Přišel listopadu 1939 a označení projektu bylo konečně změněno na dobře známé VK 30.01. Přesněji řečeno původnímu Durchbruchswagenu se začalo říkat „VK 30.01 alte Konstruktion“ a chystané nové variantě „VK 30.01 neue Konstruktion“.

Pro VK 30.01 neue Konstruktion tedy firma Henschel navrhla úplně nový podvozek, který měl na každém boku sedm os pro pojezdová kola, se dvěma disky na každé ose. Disky kol na lichých osách byly umístěny hned u sebe, zatímco disky na sudých osách měly mezi sebou mezeru. Díky tomuto uspořádání se kola na sousedních osách mohla částečně překrývat, takže se jich do relativně krátké pásové soustavy vešlo více a hmotnost tanku se na ně lépe rozložila. Pojezdová kola VK 30.01 neue Konstruktion měla průměr 700 mm a byla opět opatřena gumovou obručí po obvodu. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a na nich pásy o šířce 520 mm.

Protože původně požadovaný motor o výkonu 700 koní nebyl zatím stále k dispozici, byl pro pohon VK 30.01 zvolen kompaktní šestiválec Maybach HL 116 TR o výkonu 300 koní. Jak bylo řečeno výše, původní propočty zbrojního úřadu počítaly s tím, že pokud se má nový tank vejít do hmotnostního limitu 30 tun, bude muset mít pancíř o síle maximálně 20 mm. Ukázalo se však, že stanovený váhový limit je možné dodržet i při použití mnohem silnějšího pancíře (jistě k tomu přispěl i lehčí kanon s krátkou hlavní). Trup VK 30.01 měl tedy pancíř o síle 50 mm na čele, bocích i zádi, 25 mm na stropní desce a 20 mm na dně vany. Zbrojní úřad si návrh firmy Henschel prohlédl a následně objednal výrobu tří prototypů.

a opět kompletní VK 30.01 s výrobním číslem podvozku 150411, který v roce 1945 padl do rukou spojeneckým vojákům, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Než se však VK 30.01 neue Konstruktion zhmotnil do podoby prototypu, přišla ještě celá řada změn a úprav. Ty se týkaly např. pancéřování, velikosti pojezdových kol i vratných kladek, hnacích kol, průlezů a jejich příklopů, palivové nádrže a dalších detailů. Zvažovaly se možnosti použití tří různých motorů (kromě Maybach HL 116 to byl ještě Maybach HL 150 a HL 190) a dokonce i tří různých převodovek (Maybach SRG 32 8 128, Maybach SMG 90 a Zahnradfabrik SSG 77). Podle plánů z listopadu 1939 měly být tři objednané prototypy VK 30.01 (bez věží) dodány po jednom v březnu, dubnu a květnu 1940. I když dodávka jako obvykle nabrala určité zpoždění, byly všechny tři podvozky s korbami byly podle všeho skutečně dodány v průběhu roku 1940.

Firma Krupp mezitím pracovala na nové verzi bojové věže. Požadavky zbrojního úřadu hovořily o nízké věži s velitelskou kupolí opatřenou otočným prstencem se sestavou sedmi periskopů. Dále měly být na střeše věže tři pevné pozorovací periskopy, dva průzory v bočních stěnách a samozřejmě otvor pro zaměřovač kanonu. V květnu 1940 však Waffenamt přišel s dalším požadavkem, a tím byla střílna pro kulomet v zadní stěně věže. Konstruktéři to vyřešili vytvořením jednoduchého otvoru, skrz který bylo možno vysunout hlaveň kulometu. Pokud nebyla používána, uzavírala se střílna kovovou „zátkou“.

V lednu 1940 si zbrojní úřad objednal stavbu osmi kompletních tanků VK 30.01 neue Konstruktion. Krupp měl Henschelu dodat nejen bojové věže, ale také připravit pancéřové korby. Korby měly být dodány mezi červencem a říjnem 1941, bojové věže pak v období od října 1941 do ledna 1942. Henschel měl následně zajistit kompletaci všech osmi tanků. Dodávky komponent se sice postupně začaly rozbíhat, ale v lednu 1942 přišla zásadní změna. S odkazem na snížení dostupných výrobních kapacit byl plán výroby tanků VK 30.01 neue Konstruktion snížen z osmi na pouhé čtyři. Podle záznamů firem Henschel a Krupp byly v roce 1942 postaveny čtyři podvozky s korbami i čtyři bojové věže, jakákoliv zmínka o montáží kompletních tanků ovšem chybí. Minimálně jeden tank však byl očividně dokončen a podroben testům na zkušebním polygonu firmy Henschel v Sennelageru.

jedna ze šesti věží pro VK 30.01, které byly zabudovány do opevnění atlantického valu a Siegfriedovy linie, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve druhé polovině roku 1941 zřejmě někomu na zbrojním úřadu došlo, že pokud tak robustní tank, jakým je VK 30.01, nese stejnou zbraň jako mnohem lehčí Panzer IV, je vlastně značně „podvyzbrojen“. Byl to tedy jakýsi návrat zpět na začátek k myšlence, že 30 tunový tank bude vyzbrojen kanonem schopným zdolat i silně pancéřované protivníky (nyní už však nikoliv francouzské, nýbrž sovětské). Koncem roku 1941 tedy Waffenamt oslovil firmu Krupp s dotazem, zda by šel do věže VK 30.01 neue Konstruktion namísto původně zamýšleného kanonu 7,5 cm KwK L/24 instalovat nějaký delší a silnější kanon. Nejprve byl navržen 7,5 cm KwK L/34,5 a později ještě delší 7,5 cm KwK L/43. V obou případech Krupp odpověděl zamítavě. Změna zbraně by totiž znamenala nutnost dosti zásadních konstrukčních úprav celé věže. Důvodem bylo pravděpodobně umístění stanoviště velitele přímo za kanonem. Při použití delší a silnější zbraně s větším zákluzem, by zde zřejmě pro velitele nezbylo dost místa a bylo by tedy nutno jeho stanoviště přesunout a to včetně přemístění velitelské věžičky.

Přišel 1942 a do sériové výroby směřovala nová varianta tanku Panzer IV s dlouhým a výkonným kanonem 7,5 cm KwK L/43. Zavedením této zbraně překonal Panzer IV sílu výzbroje VK 30.01 neue Konstruktion. Silou čelního pancíře se mu už rovněž vyrovnal, a přitom byl stále o více než čtvrtinu lehčí a díky rozběhnuté sériové výrobě byl i relativně levný. Projekt VK 30.01 neue Konstruktion tím pádem vlastně zcela ztratil smysl. Záhy proto přišlo rozhodnutí, že čtyři objednané stroje nebudou nasazeny na frontě k bojovým zkouškám, ale poslouží pouze pro výcvik nových tankistů. Tím byl osud projektu zpečetěn.

V listopadu 1942 někoho vcelku logicky napadlo, že k výcviku řidičů vlastně tanky VK 30.01 nepotřebují bojové věže a ty by se tak daly využít jinak, konkrétně jako součást statických opevnění v rámci tzv. atlantického valu a Siegfriedovy linie. Podle zpráv z března 1945 bylo takto použito celkem 6 bojových věží navržených původně pro tanky VK 30.01. Na konci války padly do rukou spojeneckých vojáků minimálně dva prototypy VK 30.01. Jeden nekompletní nalezli ve zkušebním areálu firmy Henschel v Haustenbecku. Toto vozidlo mělo namísto věže pouze závaží a na zádi radlici. Druhý prototyp s číslem podvozku 150411 byl ukořistěn v kompletním stavu. Pro úplnost ještě uveďme, že upravený podvozek VK 30.01 posloužil jako základ pro stavbu samohybného děla ráže 128 mm, které se stalo známé pod přezdívkou Sturer Emil. Ani tento stroj se však nedočkal sériové výroby a vznikl pouze ve dvou ověřovacích prototypech.

 

 

T-15

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Již během prvního roku války dospěl Wehrmacht ke zjištění, že ve svém obrněném arzenálu velmi postrádá rychlý tank, který by dokázal plnit průzkumné úkoly. Průzkum byl v té době doménou obrněných automobilů a případně také polopásových vozů. Tyto však měly své limity zejména v oblasti průchodnosti terénem, síly pancéřování a výzbroje. Obrněný automobil byl perfektním průzkumníkem, dokud se mohl pohybovat po silnici a nedostával se do nepřátelské palby. Mimo silnici však byl neohrabaný a k jeho vyřazení stačil teoreticky jediný pěšák, který mu prostřílel pneumatiky. Průzkumná vozidla založená na polopásovém podvozku, jako například SdKfz 250, na tom byla sice lépe v oblasti průchodnosti terénem, z pohledu pancéřování a výzbroje však také nemohla konkurovat tankům.

Ani žádný z tanků, které měli Němci v té době k dispozici, však nevyhovoval popsaným potřebám. Lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II byly zastaralé, slabě pancéřované i vyzbrojené. "Kořistní" PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t) zase nebyly dostatečně rychlé. Ani nejmodernější střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se pro průzkumnou roli nehodily a hlavně jich bylo třeba jako hlavních bojových strojů a ne jako průzkumných vozidel. Německý zbrojní úřad se proto rozhodl zahájit vývoj zcela nového typu tanku specializovaného na provádění průzkumné činnosti.

V červenci 1940 byly zadáním na vývoj takového tanku obeslány hned tři konkurenční podniky. Byla to jednak německá firma MAN (Maschinenfabrik Augsburg Nürnbeg) a pak dva původně československé závody BMM (bývalá ČKD) a Skoda-Werke (Škoda Plzeň). Každý z oslovených výrobců měl postavit pět ověřovacích prototypů, dva z měkké oceli a tři s plnohodnotným pancířem. Zadání požadovalo tank o hmotnosti mezi 11 a 13 tunami, který by dokázal dosáhnout rychlosti 50 až 60 km/h. Stroj měl být vyzbrojen kanonem ráže 20 nebo 37 mm a jedním kulometem. Obě zbraně měly být uloženy v otočné bojové věži.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Požadována byla nikoliv nýtovaná, ale svařovaná konstrukce. Tento požadavek jistě stál za výslovné uvedení v zadávací dokumentaci, protože u dvou ze tří oslovených firem hrozilo ovlivnění "československou konstrukční školou" a tedy použití nýtů tak jako tomu bylo u PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t). Bojové nasazení těchto tanků však odhalilo nejednu slabinu nýtovaných spojů a proto se Němci přikláněli k modernějšímu svařovaní.

Odpovědí plzeňské škodovky na výše popsanou německou poptávku byl prototyp tanku, který dostal označení T-15. Do konce roku 1940 zpracovali konstruktéři nákresy nového vozidla a v lednu 1941 byl postaven jeho dřevěný model ve skutečné velikosti. První funkční prototyp měl být dodán v říjnu nebo listopadu 1941, a pokud by došlo k přijetí projektu armádou, výroba měla naběhnout v následujícím roce.

První návrh T-15 v sobě nezapřel inspiraci lehkým tankem PzKpfw 38(t). Přední partie trupu byla řešena prakticky shodně, jen v čelní stěně kabiny chyběl trupový kulomet, který u nového stroje nebyl požadován. Také čelní stěna bojové věže byla řešena velmi podobně jako u staršího typu. Byl použit stejný typ kanonu (Škoda A7 ráže 37 mm) i kulometu (ZB vz. 37 ráže 7,92 mm) a obě zbraně byly uchyceny ve shodně provedených lafetách. Posouzení technického návrhu a dřevěného modelu však záhy přineslo významné konstrukční úpravy bojové věže, což podobnost s typem PzKpfw 38(t) snížilo. Původně lomenou zadní stěnu věže nahradila jednodušší stěna rovná a věž dostala jednu společnou čelní masku pro uchycení kanonu i kulometu. Maska byla válcovitého tvaru, podobného provedení jako u pozdních verzí tanku Panzer III.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Pro instalaci do nové masky musel být uzpůsoben i tankový kanon A7. Jeho upravená verze dostala označení A19, šlo však prakticky stále o tutéž zbraň. Zato typ kulometu byl změněn. Namísto československého ZB vz. 37 měl být instalován německé MG 34 ráže 7,92 mm.

První prototyp tanku T-15 byl dokončen v říjnu 1941 a druhý jej následoval hned v prosinci téhož roku. Podvozek nového tanku sestával na každém boku ze čtyř pojezdových kol o průměru 726 mm opatřených po obvodu plnou gumovou obručí. Kola byla dvojitá a do mezery mezi disky zapadaly vodící zuby pásů. Disky kol byly posíleny paprsky, mezi nimiž byly vyřezány odlehčovací otvory. Kola byla zavěšena na kyvných ramenech a to i z vnější strany. Kyvná ramena dvou sousedních kol se vždy sbíhala k sobě a byla navázána na dvě sdílené listové pružiny umístěné mezi prvním a druhým a mezi třetím a čtvrtým kolem. Přední pár pojezdových kol byl tedy odpružen jednou a zadní pár druhou listovou pružinou.

Vpředu podvozkové soustavy bylo ozubené napínací kolo o průměru 485 mm. Vzadu pak bylo kolo hnací s průměrem 574 mm. Horní část pásu nesly tři podpůrné kladky rozmístěné rovnoměrně nad mezery mezi pojezdovými koly. Pásy byly široké 270 mm. Na první pohled se systém zavěšení a odpružení pojezdových kol zdál jako krok zpět směrem ke složitým systémům tanků z meziválečného období. Nebylo to však tak docela pravda, protože mechanismus byl poměrně jednoduchý. Přesto se ale opět ukázalo, že vysunutí těchto prvků na vnější stranu pojezdových přináší více problémů než pozitiv. Vnější kyvná ramena byla snadno zranitelná nepřátelskou palbou (díra v pojezdovém kole tank nezastaví, ale ustřelený závěs už jízdu rozhodně zkomplikuje) a také mohlo dojít k jejich poškození při jízdě terénem (o kameny, pařezy apod.). Testy prototypu T-15 navíc ukázaly, že dochází k zanášení nečistot do vnějších ložisek.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V zadní části trupu byl motorový prostor. Pohon tanku zajišťoval benzínový osmiválec Škoda T-15 o obsahu 10,8 litru, který dával maximální výkon 220 koní při 2800 otáčkách za minutu. Na každé straně motorového prostoru vybíhal jeden výfuk, jehož tělo pak leželo na blatníku pásů a ústí mířilo za vůz. Převodovka umožňovala řazení šesti rychlostních stupňů pro jízdu oběma směry. Tank tam mohl teoreticky při couvání dosahovat stejné rychlosti jako při jízdě vpřed. Maximální rychlost vozu na silnici se pohybovala okolo 60 km/h a odpovídala tedy armádnímu zadání. Pokud jde o zásobu pohonných hmot lze narazit na různé údaje. Nejvyšší udávaný údaj je 300 litrů benzínu uložených ve dvou nádržích. S nimi pak měl tank být schopen urazit 250 až 280 kilometrů.

Trup tanku byl svařen z rovných pancéřových desek různé síly. Z nosu trupu se zvedala čelní stěna kabiny. V ní byly vyřezány dva pozorovací otvory pro řidiče a radistu sedící za touto stěnou. V původním návrhu (a také u dřevěného modelu) se průzory uzavíraly čtvercovými výsuvnými krytkami. U prototypů však byly instalovány podlouhlé masivní klapky. Tyto klapky se zřejmě měly stát v německé armádě standardním vzorem, protože byly použity také u konkurenčních prototypů firem MAN a BMM, ale objevují se i u dalších soudobých projektů lehkých tanků jako např. PzKpfw I Ausf. C nebo PzKpfw II Ausf. G.

Řidič (sedící vlevo) a radista (vpravo) dále mohli využít také pozorovací štěrbiny v bočních stěnách kabiny, po jedné na každém boku. Nad hlavou každého ze zmíněných členů posádky byl ve střeše kabiny před věží vyřezán jeho vlastní nástupní průlez. Zbylí dva muži na palubě měli svá stanoviště v bojové věži. Věž měla rovnou čelní a zadní stěnu a zaoblené boky. Věž byla mírně kónická, takže se na bocích a zádi směrem vzhůru zlehka zužovala. Prakticky celou čelní desku zabírala již zmíněná společná maska zbraní. Středem masky procházela hlaveň kanonu A19 ráže 37 mm. Nalevo od něj ústil zaměřovač kanonu. Napravo od kanonu byl pak instalován rovněž již zmíněný kulomet MG 34. Pro kanon se nakládalo 78 nábojů, pro kulomet pak 2100 nábojů.

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V pravé boční stěně věže se nacházel jediný štěrbinový průzor. V zadní stěně ani na druhém boku žádné pozorovací otvory nebyly. Na stropu věže byla instalována zvýšená velitelská věžička. V ní byl nástupní průlez uzavíraný jednodílným poklopem, který sloužil veliteli a střelci (tedy oběma mužům, kteří měli své stanoviště ve věži). Velitelská věžička nebyla opatřena pozorovacími otvory po obvodu, jako tomu bylo u většiny soudobých německých tanků. Namísto toho byl v přední části jejího stropu instalován periskop. Logika by říkala, že strop věžičky s periskopem bude otočný, aby mohl velitel sledovat okolí celého vozu. Z dostupných fotografií to však nemůže být potvrzeno, protože prakticky na všech míří periskop vpřed.

Prototyp číslo 2, který se zúčastnil srovnávacích testů, zůstal v Kummersdorfu a byl zde zřejmě nadále využíván jako cvičné vozidlo, protože do roku 1944 byl ještě dvakrát zaslán zpět do Plzně k opravám. Prototyp číslo 1 si plzeňská továrna ponechala pro vlastní potřeby až do prosince 1942, kde jej odeslala firmě Alkett do Berlína k dalším zkouškám. I přes zamítnutí celého projektu se plzeňský závod rozhodl pokračovat ve stavbě zbylých tří prototypů. Prototypy číslo 3 a 4 byly ukončeny zřejmě až v roce 1943 a v říjnu toho roku byly rovněž odeslány na zkušební polygon firmy Alkett kde zřejmě dosloužily.

Síla pancéřování byla největší na čelní stěně trupu (podvozkové vany), kabiny a věže. Zde to bylo plných 30 mm. Boční a zadní stěny trupu i věže měly tloušťku 20 mm. Strop a podlaha bojového prostoru měl pancíř o síle 12 mm a konečně strop věže a motorového prostoru byl silný jen 8 mm. Hmotnost tanku bývá uváděna někdy jako 10,86 tun jindy jako rovných 11 tun.

Od března do června 1942 probíhaly na zkušebním polygonu v Kummersdorfu testy prototypů všech tří oslovených firem. BMM (tedy bývalá ČKD) dodala ke zkouškám dva exempláře svého tanku s označením TNH n.A., který byl založený na starším PzKpfw 38(t). MAN dodal prototyp s označením PzKpfw II n.A. Škoda k testování poslala svůj prototyp číslo dvě. Výsledky zkoušek však nebyly právě pozitivní. Zpráva, kterou zkušební komise připravila 27. června 1942, shrnovala problémy, které se na tanku objevily po ujetí celkem 4022 km. Došlo k poškození ložisek klikového hřídele, hlav válců ale i součástí převodovky. Na základě provedených zkoušek ohodnotila komise tento tank jako nevyzrálý.

prototyp tanku T-15, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po skončení první části testů byl prototyp T-15 odeslán zpět do škodových závodů k odstranění zjištěných nedostatků. Totéž platilo i pro prototypy ostatních výrobců. V říjnu 1942 se pak konaly závěrečné srovnávací zkoušky. Konečný verdikt určil jako vítěze soutěže prototyp firmy MAN. Do historie se pak vítězný tank dostal pod označením PzKpfw II Ausf. L neboli Luchs. Projekt T-15 tím byl odsouzen k pádu do propadliště dějin.

Stavba posledního prototypu se s nízkou prioritou vlekla dál, až byla v říjnu roku 1944 zastavena. V lednu 1945 byl však vydán rozkaz k jeho urychlené dostavbě a odeslání k tankovému podúřadu v Olomouci. Němci zřejmě tou dobou hledali každý dostupný tank, který bylo možno nasadit do boje. Do konce války se však tento poslední exemplář nepodařilo dokončit. Po válce se škodovka snažila uplatnit svůj výtvor alespoň u obnovené československé armády. Prototyp byl provizorně osazen věží z tanku LT vz. 35 a byl předveden zástupcům vojska. Ani tato armáda však o něj neprojevila zájem.

Po roce 1946 probíhal další vývoj již jen v teoretické rovině. Na papíře tak vznikly upravené varianty tanku s označením T-15A, T-15S či T-16. Tyto projekty zahrnovaly významné změny v provedení trupu, výzbroji i na pohonné jednotce. Žádný z nich však nebyl realizován. V padesátých letech pak byl i poslední existující prototyp tanku T-15 sešrotován.

 

 

PANZERKAMPFWAGEN AUF EINHEITSFAHRGESTELL III/IV

možná podoba nového unifikovaného tanku na podvozku Einheitsfahrgestell III/IV, zdroj: Armorama.com, upraveno

První úvahy o vytvoření nového univerzálního typu tanku, který by v sobě spojoval ty nejlepší konstrukční prvky ze stávajících Panzer III a Panzer IV se podle některých pramenů objevily již koncem roku 1941. Motivací k těmto úvahám byla konsolidace výroby ze dvou do jednoho typu a dále pak zjednodušení a zlevnění servisní podpory, logistiky náhradních dílů a v neposlední řadě také výcviku posádek a mechaniků. Tehdy však tyto úvahy zřejmě zůstaly bez nějakých hmatatelných výsledků. O něco později, začátkem roku 1943, spatřil světlo světa první skutečný podvozek, který v sobě prvky tanků Panzer III a Panzer IV kombinoval. Ten ovšem nebyl vyvinut jako základ pro nějaký nový univerzální typ tanku, nýbrž jako nosič pro samohybné zbraně. Proto také dostal označení Geschützwagen III/IV (Geschützwagen = dělový vůz) a posloužil pro stavbu stíhače tanků Nashorn a samohybné houfnice Hummel.

Původní myšlenka vývoje univerzálního tanku byla znovu oprášena teprve na přelomu let 1943 a 1944 pod označením Panzerkampfwagen auf Einheitsfahrgestell III/IV, tedy doslova tank na jednotném podvozku III/IV. Specifikace pro nové vozidlo byly schváleny na jednání tzv. Panzerkommission dne 4. ledna 1944. Podvozková vana měla být převzata z tanku Panzer IV, stejně jako motor Maybach HL 120 TRM s chladičem a ventilátory. Převodovka typu SSG 77 spolu s koncovými převody, řídícími brzdami a hnacími koly byly zase převzaty z tanku Panzer III. Vozidlo však mělo dostat nové pojezdové ústrojí tvořené na každém boku šesti koly o průměru 660 mm. Pojezdová kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. V rámci úspor nebyla kola opatřena obvyklou gumovou obručí, ale ocelovým „ráfkem“ na tenké vrstvě gumy. Kola byla zavěšena v párech a odpružena pomocí listových pružin.

Einheitsfahrgestell III/IV dostal nové pásy o šířce 540 mm a ve srovnání s tankem Panzer IV také o 300 litrů větší palivové nádrže. Čelní pancíř trupu i kabiny řidiče byl nově řešen jako skloněný. Zůstal však „dvoustupňový“ podobně jako u původního Panzer IV. To znamená, že za ostrým nosem trupu následovala vodorovná část, ze které se až o kus dál zvedala čelní stěna kabiny řidiče. Uprostřed zmíněné vodorovné části byl vytvořen jakýsi snížený schod. Jeho účel není zřejmý, ale nějaký být musel, protože jinak by šlo jen o zbytečnou výrobní komplikaci. Horní deska nosu trupu byla silná 60 mm a skloněná pod úhlem 60 stupňů, dolní deska nosu byla stejně silná, ale skloněná pouze v úhlu 45 stupňů. Čelní stěna řidičovy kabiny měla dokonce tloušťku 80 mm a sklon 50 stupňů. Boční stěny trupu o síle 30 mm byly skloněné pod úhlem 36 stupňů.

prvky podvozku Einheitsfahrgestell III/IV byly na jaře 1944 testovány na muniční variantě vozidla Geschützwagen III/IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V levé části čelní stěny kabiny byl průzor pro řidiče. Podle některých zobrazení mělo být v pravé části této stěny střeliště pro trupový kulomet, který ovšem nebyl integrovaný do pancíře. Střeliště bylo podobného provedení jako u Jagdpanzer IV, tedy pouze otvor uzavíratelný kónicky tvarovaným krytem. Jiné prameny však vozidlo zobrazují bez tohoto střeliště (a tedy bez trupového kulometu). Posádka tanku měla být velmi pravděpodobně pětičlenná ve standardním složení řidič, radista/kulometčík, velitel, střelec a nabíječ. Kvůli ostrému sklonu čelní stěny kabiny nezbylo na jejím stropu před bojovou věží již místo pro nástupní průlez řidiče a radisty. Všech pět mužů tedy muselo pro nástup a výstup používat průlezy ve věži.

V zádi trupu byl motorový prostor, provedený velmi podobně jako u tanku Panzer IV. Bojová věž až na drobné detaily odpovídala věži z tanku Panzer IV verze Ausf. J včetně kanonu KwK 40 L/48 ráže 75 mm. Jedním z oněch odlišných detailů věže byl například přívod elektrické energie do věže, který byl řešen jednoduše a levně pomocí kabelu. Díky tomu nebylo možné věží otáčet v libovolném rozsahu, ale pouze o 270 stupňů do každé strany (celá zadní polosféra tedy byla pokrytá „duplicitně“, buď otočením věže napravo, nebo nalevo). Vezená zásoba munice čítala 100 nábojů pro kanon a 3150 nábojů pro kulomet (nebo kulomety).

Na unifikovaném podvozku Einheitsfahrgestell III/IV měl být kromě nového tanku stavěn také stíhač Jagdpanzer IV (vedený ovšem oficiálně pod označením Panzer IV lang (E)). V březnu 1944 objednal zbrojní úřad výrobu tří ověřovacích prototypů nového tanku. Zahájení sériové výroby bylo plánováno na únor 1945. V červenci 1944 však bylo rozhodnuto o ukončení projektu Panzerkampfwagen auf Einheitsfahrgestell III/IV. Naopak vývoj stíhače Panzer IV lang (E) měl pokračovat i nadále. Tento krok souvisel s obecným plánem postupného útlumu výroby tanku Panzer IV ve prospěch Jagdpanzeru IV a také s celkovou válečnou situací, která vyžadovala spíše maximalizaci stávající výroby, než zavádění nových typů.

Podle některých zdrojů byly prvky podvozku Einheitsfahrgestell III/IV na jaře 1944 testovány na pěti experimentálních vozidlech Geschützwagen III/IV. Detaily k tomuto testování nejsou známy, nicméně existuje fotografie, na které je jeden takový Geschützwagen III/IV zachycen. Jedná se o muniční vozidlo bez výzbroje.

 

 

PORSCHE TYP 245-010

dřevěný model plánovaného tanku Porsche Typ 245-010, stroj měl být určen k ničení pozemních i vzdušných cílů, proto tak obrovský vertikální náměr kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V polovině roku 1943 měli Němci za sebou již bezmála dva roky bojů proti Rudé armádě. Jejich ztráty na lidech i technice dosáhly za tu dobu obrovských čísel a Wehrmacht nevyhnutelně ztrácel iniciativu. Neplatilo to přitom pouze pro boj na zemi, ale také pro boj ve vzduchu. Sovětské letectvo se již dávno vzpamatovalo z katastrofických porážek roku 1941, nyní mělo k dispozici nové typy stíhaček, dostatek pilotů a spoustu draze zaplacených, ale cenných zkušeností. Není tedy divu, že ruské letecké útoky se stávaly čím dál tím větším problémem i pro německé tankové jednotky. V květnu 1943 byla situace již natolik závažná, že byla zařazena mezi hlavní témata jednání dvou německých vojensko-technických komisí - tzv. Panzerkommission (zabívající se vývojem nových tanků) a tzv. Waffenkommission (zabívající se vývojem zbraní obecně), které se konalo 27. května 1943.

Účastníci jednání dospěli u tohoto tématu v podstatě ke dvěma hlavním závěrům. Za prvé bylo rozhodnuto, že každý německý tankový pluk dostane pro lepší protivzdušnou ochranu 18 samohybných protiletadlových děl na plně pásových podvozcích (tzv. Flakpanzerů). A protože Němci v té době žádné sériové Flakpanzery nevyráběli, bylo třeba takové bojové stroje urychleně vyvinout a do výroby zavést. Druhým závěrem jednání bylo, že stávající bojové tanky jsou zkrátka proti vzdušným útokům příliš zranitelné, a proto by se měla německá armáda zamyslet nad vývojem úplně nového typu tanku, který by byl v tomto směru mnohem odolnější.

Jedním z členů (a později dokonce i jejím předsedou) zmiňované Panzerkommission byl také všestranný konstruktér a Hitlerův osobní přítel prof. Ferdinand Porsche. Porsche ihned rozpoznal velkou obchodní příležitost a chopil se jí s kreativitou sobě vlastní. Proč by měla armáda vyvíjet nový typ bojového tanku odolného proti leteckým útokům a vedle toho stavět ještě Flakpanzer, který by bojový tank doprovázel? Nebylo by přece mnohem efektivnější, pokud by vzniklo jediné bojové vozidlo, schopné plnit obě role najednou? To znamená tank, schopný ničit jak pozemní, tak vzdušné cíle.

přibližná teoretická podoba bezvěžové varianty tanku Typ 245-010, zdroj: Panzernet

O spolupráci se Porsche obrátil na firmu Rheinmetall, která mu měla dodat potřebnou výzbroj, vše ostatní si už vzal na starost sám. Interně si Porsche nový projekt vedl pod označením Typ 245-010, oficiální název, prezentovaný i armádě, však zněl leichter Panzerkampfwagen zur Verwendung gegen Erd- und Luftziele mit 5,5 cm vollautomatischer Waffe, tedy doslova lehký tank proti pozemním a vzdušným cílům s plně automatickou výzbrojí ráže 5,5 cm.

První návrh nového obrněnce spatřil světlo světa již 14. července 1943. Šlo o vozidlo bez bojové věže, s výzbrojí umístěnou přímo v korbě. Podvozek tanku měl mít šest pojezdových kol o průměru 600 mm, která byla v rámci úspor opatřena pouze tenkou vrstvou pryže pod ocelovým ráfkem (podobně, jako tomu bylo u pozdních verzí tanku Tiger). Kola měla být zavěšena v párech na společném kyvném rameni odpruženém pomocí vertikálně uložené pásové kuželové pružiny (tzv. evolutní pružina). Ozubená hnací kola měla být uložena vzadu, zatímco vpředu byla kola napínací. Pásy měly být široké 480 mm.

Z ostrého nosu trupu se zhruba nad prvním pojezdovým kolem zvedala skloněná čelní stěna bojové kabiny. Jejím středem procházela hlavní zbraň vozu automatický kanon MK 112 (MK = Maschinenkanone) ráže 55 mm, který byl ovšem tehdy teprve v rané fázi vývoje. Nalevo od kanonu byl v čelní stěně kabiny průzor řidiče. Na stropě věže byl obrovský kruhový výřez uzavíraný dvoudílným poklopem (o tom si ale více řekneme až za chvíli). Za bojovou kabinou se pak nalézal prostor pro pohonnou soustavu, jejíž srdce tvořil benzínový motor Porsche Typ 101. Šlo o vzduchem chlazený desetiválec s válci do V o obsahu 15 litrů, který dával výkon 310 koní při 2500 otáčkách. Z důvodu úspory místa (přesněji délky korby) byl motor uložen nikoliv podélně, ale napříč. Za motorem pak byla hydraulicky ovládaná převodovka a koncové převody k zadním hnacím kolům. Palivová nádrž (nebo nádrže) byla umístěna pod podlahou bojové kabiny. Na stropě korby byly vytvořeny průduchy pro proudění chladícího vzduchu a pro výfuk motoru. Servisní přístup k pohonné soustavě umožňoval velký příklop v zadní skloněné stěně korby.

horní pohled na tank Typ 245-010 v bezvěžové variantě, zdroj: Panzernet

Vraťme se ale ještě k výzbroji tanku, tedy k automatickému kanonu MK 112. Firma Rheinmetall tuto zbraň vyvíjela primárně pro německé letectvo a z toho důvodu byl při vývoji kladen velký důraz na minimalizaci hmotnosti zbraně. Ve své první vývojové verzi vážil kanon cca 300 kg, ve druhé vylepšené verzi dokonce jen 275 kg. U navrhovaného bezvěžového tanku byl kanon instalován na otočném podstavci ukrytém uvnitř korby. Během přesunů, stejně jako při palbě na pozemní cíle, byla hlaveň kanonu sklopená dolů do výřezu v čelní stěně korby. V této poloze měla zbraň pouze omezenou možnost pohybu do stran (podobně jako u jiných vozidel s výzbrojí v nepohyblivé kabině), a to konkrétně 5° na každou stranu. Pro palbu na vzdušné cíle stačilo otevřít ohromný dvoudílný poklop ve střeše kabiny a zvednou hlaveň kanonu nahoru. Otvor ve střeše byl tak velký, že při zvednutí hlavně v úhlu 25 a více stupňů umožňoval její plné otáčení v rozsahu 360°.

Toto konstrukční řešení se však podle všeho vojákům příliš nezamlouvalo, a tak Porsche 5. srpna 1943 přišel s jeho vylepšením. Celý otočný podstavec se zbraní (a zřejmě i s její obsluhou) měl být výsuvný. To znamená, že se zbraň de facto vysouvala nad střechu kabiny, kde se mohla libovolně otáčet i při nulovém náměru (tedy i při palbě na pozemní cíle). Vysunutí podstavce znamenalo jeho zvednutí o 40 cm. Literatura nehovoří o tom, jakým mechanismem se zvedání provádělo, jak dlouho to trvalo (tedy jak rychle byl stroj připraven k zahájení boje), ani jak byla chráněna obsluha zbraně vysunuté nad střechu kabiny. Každopádně šlo o řešení hodné Porscheho pověstné fantazie a plně ve stylu "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě". Ještě doplňme, že vozidlo bylo podle všeho vybaveno dvěma různými zaměřovači. Jeden byl určen pro palbu na pozemní cíle a druhý na cíle vzdušné.

Kanon MK 112 byl nabíjen pomocí nábojového pásu a v plně automatickém režimu dosahoval kadence cca 300 výstřelů za minutu. S ohledem na to, že každý projektil vážil 1,485 kg to byla vskutku úctyhodná kadence. Navrhovaný tank si měl vézt zásobu 300 kusů munice uložených po stranách bojové kabiny. Po vystřílení jednoho nábojového pásu musel střelec (nebo velitel) podat další pás a založit jej do zbraně. Z pramenů není zřejmé, kolik měl jeden takový pás nábojů, počet však musel být omezený z důvodu rozumné manipulace. Vzhledem k tomu, že kanon se mohl se svým podstavcem neomezeně otáčet, ale munice zůstávala uložena po stranách bojové kabiny, mohlo být přebíjení zbraně celkem vzrušující záležitostí. Každopádně kanon MK 112 nikdy nedosáhl stádia sériové výroby. Do konce války bylo postaveno pouze 15 prototypů, které následně prodělaly intenzivní zkoušky v režii německé Luftwaffe.

tento pohled na dřevěný model ukazuje poklop pro servisní přístup do motorového prostoru, průduchy pro vzduch namalované na stropě korby a zakončení výfuku motoru nalevo za věží, model připravil Porsche pro prezentaci svého návrhu vojákům, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádku tanku měli podle všeho tvořit pouze tři muži: řidič, velitel a střelec. Samostatný nabíječ nebyl v posádce třeba právě proto, že si kanon bral náboje z pásu (nutnost založit po X výstřelech nový pás neospravedlňovala přidání čtvrtého vojáka). K nástupu a výstupu z vozidla používali všichni tři muži nejspíš onen velký stropní otvor určený rovněž k vysouvání kanonu. Porsche předložil armádě dva výpočty, ukazující celkovou hmotnost vozu při různé síle pancéřování. S pancířem o síle 50 mm na čele, 30 mm na bocích a 20 mm na zádi vycházela celková hmotnost na 16,5 tuny. Při zesílení čelního pancíře na 60 mm, bočního na 40 mm a zadního na 25 mm vycházela hmotnost bezvěžového Typ 245-010 na 18,5 tuny.

Porsche si nejspíš sám velmi brzy uvědomil, že jeho bezvěžový tank má mnoho nedostatků. Například neměl žádnou sekundární výzbroj pro boj s živou silou nepřítele. Zejména však postrádal onu požadovanou odolnost proti leteckým útokům, neboť jeho vodorovná stropní deska s obrovským poklopem uprostřed představovala v tomto směru velmi zranitelné místo. Hned 2. srpna 1943 proto Porsche přišel s další verzí svého „univerzálního“ tanku, která dostala klasickou otočnou věž. Pojezdové ústrojí, celkové rozměry vozidla (samozřejmě kromě jeho výšky), pohonná jednotka i převodovka to vše bylo stejné jako u prvního bezvěžového návrhu. Provedení korby se však změnilo, a to zejména v její přední části. Čelní stěnu korby již netvořily dvě desky různého sklonu, ale jediná rovná deska zvedající se od špice trupu až po strop korby. Průduchy chladícího vzduchu zůstaly ve stropě korby za bojovou věží, podobně jako výfuk.

Bojová věž byla umístěna hodně vpředu, prakticky hned na hraně čelní stěny korby. Věž měla být odlévaná a stejně tak mělo být odlévání v maximální možné míře využito i při výrobě pancéřové korby. Bojová věž měla do značné míry tvar komolého kužele se sklonem stěn 30 stupňů a silou 40 mm. Strop věže měl sice pancíř o síle pouhých 20 mm a představoval tak místo nadále dosti zranitelné leteckým útokem, jeho plocha však byla násobně menší než plocha rovného stropu u předchozí bezvěžové varianty tanku. V čele a stropu věže byl dlouhý úzký výřez pro hlaveň kanonu, který jí umožňoval vertikální pohyb v rozsahu od -8 do +82 stupňů. S hlavní byla spojena vnitřní maska, která vyplňovala výřez ve vnějších stěnách věže a zajišťovala tak neustálou celistvost pancéřové ochrany. Napravo od hlavně kanonu bylo střeliště kulometu, který byl instalován zcela nezávisle na kanonu. Na stropě věže byly dva nástupní průlezy a v zadní části ústil vrhač granátů, jehož tělo bylo upevněno zevnitř pod stropem. V příklopech nástupních průlezů byly periskopy. Ten napravo sloužil veliteli a byl plně otočný, ten nalevo byl součástí zaměřovače kanonu a sloužil tedy střelci.

řez tankem na tomto výkresu hezky ukazuje nejen pozici řidiče, ale také umístění palivové nádrže pod věží a příčně uložený motor, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tentokrát již Porsche nepředkládal výpočty pro lehčí a těžší verzi stroje. Čelní stěna korby měla mít tloušťku 60 mm a sklon 55 stupňů, zadní stěna o síle 25 mm měla být skloněná dokonce pod úhlem 62 stupňů a boční stěny se silou 40 mm dostaly sklon 28 stupňů. Vlevo v přední části korby bylo stanoviště řidiče, který z vozidla vyhlížel průzorem v čelní stěně. Řidič měl za zády volný průchod do prostoru pod věží, takže za normálních okolností nasedal a vysedal skrz průlezy ve stropě věže. Pokud to však nebylo možné, nebo šlo o čas, mohl své stanoviště opustit také skrz nouzový průlez v boční stěně po své levé ruce.

Typ 245-010 s bojovou věží měl vážit cca 18 tun a dosahovat maximální rychlosti až 65 km/h. Na délku měl tank měřit 4,88 metru, na šířku 2,92 metru a na výšku 2,575 metru při světlé výšce 0,445 metru. Dojezd na silnici byl očekáván okolo 240 km a v terénu okolo 150 km. Porschemu se podařilo udržet celkovou délku tanku na rozumné úrovni a tím dosáhnout velmi příznivého poměru délky styčné plochy pásů se zemí k šířce pásové soustavy (tedy k rozchodu pásů). Hodnota 1,2 až 1,3 slibovala výbornou manévrovatelnost vozidla.

Doplnění bojové věže umožnilo Porschemu zvýšit zásobu munice na palubě tanku z 300 na 350 kusů. Nábojové pásy měly být nyní uloženy v přední části korby v prostoru napravo od řidiče. Posádka tanku zůstala trojčlenná ve složení řidič, velitel a střelec. Opět zde tedy nebyl samostatný nabíječ a výměnu nábojových pásů tak nejspíš musel zajišťovat velitel, který to měl k místu jejich uložení mnohem blíže než střelec. Nebyl zde však ani žádný samostatný kulometčík, takže velitel tanku měl vlastně najednou tři funkce – velel celé posádce se vším, co to obnášelo (tedy sledovat bojiště, určovat cíle palby, směr a rychlost jízdy apod.), do toho musel občas podat a založit nový nábojový pás, a ještě obsluhovat kulomet (a to prameny ještě nezmiňují, kdo měl na starost radiostanici). Šlo o popření jednoho ze zásadních výdobytků německých tankových posádek, ve kterých byl velitel tradičně pouze velitelem a nic jiného jej nemělo rozptylovat. Když si navíc uvědomíme, že by velitel tohoto tanku měl sledovat dění nejen na zemi, ale také ve vzduchu, vyjde nám, že by v bojové praxi nutně docházelo k jeho naprostému zahlcení.

na tomto výkresu je zase (na řezu vpravo nahoře) krásně vidět uložení obrovského množství munice napravo vedle řidičovy sedačky... automatický kanon byl holt "hladový", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Instalace uzavřené bojové věže přináší řadu dodatečných otázek. Žádný ze zdrojů například nezmiňuje, jak mělo být zajištěno odvětrávání. Když si představíte kanon ráže 55 mm, který právě během dvou vteřin vysypal 10 nábojů… bojový prostor musel být nevyhnutelně plný nepříjemného kouře. Zdroje rovněž nerozvádějí, kam by dopadaly prázdné nábojnice, které rozhodně nebyly nijak malé (délka prázdné nábojnice byla 175 mm). Při ohromné kadenci kanonu by se vojáci na palubě během několika málo minut doslova brodili vystřílenými nábojnicemi.

Porscheho návrh "víceúčelového" tanku armádu očividně příliš neoslovil (a to ani ve variantě s věží, ani bez věže) a byl proto zamítnut. Ze strany armády to bylo velmi správné rozhodnutí, a to z celé řady důvodů. Jednalo se o úplně nový stroj, který by byl vyvíjen prakticky od nuly, takže jeho vývoj a následné ladění by nutně trvaly velmi dlouho. Navíc by zavedení nového typu bojového stroje přinášelo dodatečné nároky na výcvik posádek, servis a logistiku náhradních dílů, a to Němci v polovině roku 1943 opravdu nepotřebovali. Rovněž samotný kanon MK 112 byl v době, o které mluvíme, doslova v plenkách a jak ukázala historie, ani do konce války jeho konstrukce nedozrála pro sériovou výrobu. Motor nového tanku, tedy desetiválec Porsche Typ 101, byl již dříve použit u Porscheho prototypu tanku Tiger (VK 45.01 (P)) a během testů se předvedl jako nedoladěný a velmi poruchový.

A pak je zde koncepce tanku jako taková. Teoreticky to možná znělo lákavě… proč vyrábět bojové tanky a k nim jako doprovod další Flakpanzery, když můžeme mít jeden typ, který zvládne obojí? V praxi to však většinou bývá tak, že „hybrid“, který má umět více věcí, se nevyrovná stroji specializovanému pro jeden účel. Jako běžný bojový tank by byl Typ 245-010 velmi slabý. Jeho zbraň by při ničení nepřátelské obrněné techniky nedosahovala ani výkonů tehdy již zastaralého tanku Panzer III a ve variantě bez věže by navíc zaostával i v úrovni ochrany posádky. V boji proti letadlům by zase stroj ve variantě s bojovou věží trpěl nevýhodou omezeného výhledu, a tedy i schopnosti zasáhnout rychle se pohybující cíl. Přednost před vývojem tohoto složitého stroje tak dostaly mnohem jednodušší a levnější Flakpanzery přestavěné z již vyráběných tanků Panzer IV.

 

 

PORSCHE TYP 245-011

tento řez průzkumným tankem Porsche Typ 245-011 krásně ukazuje uložení munice, způsob odpružení kol a rozsah vertikálního pohybu kanonu i kulometu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V létě roku 1943 bylo v rámci německého tankového vojska vypsáno několik velmi zajímavých zakázek na vývoj nových bojových vozidel. Na konci května toho roku proběhlo společné jednání tzv. Panzerkommission a Waffenkommission, na kterém byly formulovány rámcové požadavky na vývoj nového Flakpanzeru a také nového typu bojového tanku odolného proti útokům nepřátelských letadel. Paralelně s tím byl z popudu vrchního inspektora tankových jednotek Heinze Guderiana zahájen projekt vývoje nového univerzálního tanku, který by nejen nahradil zastarávající Panzer IV, ale zároveň posloužil jako platforma pro stavbu dalších typů vozidel jako např. samohybného děla, stíhače tanků, průzkumného vozidla či Flakpanzeru.

Do všech třech uvedených iniciativ se velmi horlivě zapojil také konstruktér Ferdinand Porsche, a to ve spolupráci s firmou Rheinmetall. Na první zmíněnou sadu požadavků z konce května 1943 odpověděl Porsche návrhem tanku s označením Typ 245-010, který byl řešen jako hybrid běžného bojového tanku a Flakpanzeru. Nejspíše v reakci na druhou z uvedených iniciativ (tedy tu Guderianovu) pak Porsche připravil návrh průzkumného tanku s vývojovým označením Typ 245-011. Celý oficiální název vozidla pak zněl Aufklärungspanzer mit 5,5 cm vollautomatischer Waffe.

Podle některých pramenů, byl návrh průzkumného tanku Typ 245-011 vyhotoven dokonce ještě dříve, než první verze návrhu tanku Typ 245-010, konkrétně snad již 3. července 1943. Okolnosti však vytvářejí dojem, že pořadí vzniku obou návrhů bylo spíš opačné. Nejde přitom jen samotné číslování obou projektů (-010 a -011), ale také o propracovanost obou návrhů (pro Typ 245-010 bylo připraveno vícero variant řešení a byl vyhotoven i dřevěný model pro prezentaci armádě). Vše zkrátka působí spíš tak, že Porsche primárně reagoval na poptávku po novém tanku/Flakpanzeru (tzn. Typ 245-010) a teprve dodatečně z něj odvodil návrh průzkumného stroje (tzn. Typ 245-011), protože se zdálo, že budoucnost bude patřit univerzální platformě, na které se dá stavět „kde co“, a Porsche chtěl touto cestou demonstrovat, že jeho dílo je právě takovým univerzálním strojem. My se tedy v dalším textu budeme držet teze, že Typ 245-011 byl navržen až po Typu 245-010 a vycházel z něj.

tento nákres Porscheho Typu 245-011 ukazuje umístění sedaček obou vojáků a rozsah stranového odměru kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Porscheho Typ 245-011 rozhodně nevypadal jako klasický průzkumný tank. S výzbroji nikoliv v bojové věži, ale přímo v nízké pevné nástavbě připomínal spíše stíhač tanků nebo útočné dělo (podle Porscheho to však byl i přesto tank). Bylo to však šťastné řešení? Od průzkumného tanku se typicky očekává, že bude rychlý a že své posádce zajistí dobrou možnost pozorování a komunikace s ostatními jednotkami. Pokud se dostane do úzkých, měl by být schopen bránit se, ale palebná síla nebývá většinou považována za hlavní prioritu. Průzkumný tank se často pohybuje po „neprobádaném“ území a předem neví, odkud se může nepřítel vynořit a zahájit palbu. Právě z toho důvodu se mu hodí mít otočnou věž, která umožňuje rychle palbu opětovat kterýmkoliv směrem. Porsche se však rozhodl tuto výhodu vyměnit za něco jiného, za minimalizaci celkové výšky vozidla.

Díky absenci věže měřil jeho Typ 245-011 na výšku pouhých 145 cm, a to při světlé výšce podvozku 41 cm! Porsche sázel na to, že nízké vozidlo bude méně nápadné a obtížněji zasažitelné. Bohužel malá výška znamenala také menší rozhled, a to pro průzkumnou činnost není úplně to pravé ořechové. Podvozek „tanku“ vycházel z předešlého Porscheho návrhu Typ 245-010 a měl tedy na každém boku po šesti pojezdových kolech, opatřených tenkou vrstvou pryže pod ocelovým ráfkem. V rámci snižování celkové výšky stroje měla být použita kola menšího průměru, než u Typu 245-010, a sice 590 namísto 600 mm. Kola měla být zavěšena v párech na společném kyvném rameni odpruženém pomocí vertikálně uložené pásové kuželové pružiny (tzv. evolutní pružina). Ozubená hnací kola měla být uložena vzadu, zatímco vpředu byla kola napínací. Oproti Typu 245-010, který měl pásy široké 480 mm, dostal Typ 245-011 pásy o šířce pouhých 450 mm. Bohatě to stačilo k udržení luxusního měrného zatížení 0,59 kg/cm2 a přitom užší pásy umožňovaly rychlejší jízdu a samozřejmě také méně vážily.

Při volbě zbraně pro nový průzkumný tank sáhl Porsche, stejně jako u Typu 245-010, po automatickém kanonu MK 112 firmy Rheinmetall. Tato zbraň ráže 55 mm byla vyvíjena primárně pro německé letectvo a z toho důvodu byl při vývoji kladen velký důraz na minimalizaci její hmotnosti. Ve své první vývojové verzi tedy kanon vážil pouhých cca 300 kg, a ve druhé vylepšené verzi dokonce jen 275 kg! U Typu 245-011 se však podle všeho počítalo s montáží upravené verze zbraně s výrazně prodlouženou hlavní, která byla nejspíš podstatně těžší. MK 112 (což je mimochodem zkratka pro Maschinenkanone) byl nabíjen pomocí nábojového pásu a v plně automatickém režimu dosahoval kadence cca 300 výstřelů za minutu. S ohledem na to, že každý projektil vážil 1,485 kg to byla vskutku úctyhodná kadence. Každopádně tato zbraň nikdy nedosáhla stádia sériové výroby a do konce války bylo postaveno pouze 15 prototypů.

na tomto nákresu Typu 245-011 je krásně patrná velmi nízká silueta, která měla být jeho hlavní devízou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Instalace kanonu do čelní stěny korby znamenala značné omezení jeho pohyblivosti. V horizontální rovině bylo možno hlaveň natáčet o pouhých 5 stupňů do každé strany. Vertikální náměr byl možný v rozsahu od -5 do +22 stupňů. Na palubě bylo uloženo celkem 240 nábojů pro kanon uspořádaných do nábojových pásů. Čelní stěna korby měla být silná 60 mm a skloněná pod úhlem 30 stupňů. Boční stěny měly mít sílu 40 mm a zadní stěna 25 mm. Strop korby byl silný 25 mm. Vpravo vpředu byla na stropě korby umístěna malá otočná věžička s kulometem MG 42 ráže 7,92 mm. S maximálním náměrem až 72 (nebo dokonce 75) stupňů mohl být kulomet používán nejen proti dotírající pěchotě, ale i proti útočícím letadlům nepřítele.

V zadní části trupu byl motorový prostor. Pro pohon tanku počítal Porsche s blíže nespecifikovaným vzduchem chlazeným motorem o výkonu 250 koní. Za motorem měla být uložena hydraulická převodovka a koncové převody napojené na zadní hnací kola. Servisní přístup k motoru i převodovce byl skrze velký poklop v zadní stěně korby. 15 tun vážící vozidlo mělo být schopno vyvinout maximální rychlost až 58 km/h. Posádku průzkumného tanku tvořili pouze dva muži. Řidič a velitel, který ovšem zároveň fungoval také jako střelec z obou zbraní, nabíječ a nejspíš i radista. Řidič seděl vpředu, nalevo od kanonu a z vozidla vyhlížel skrz periskop v poklopu přímo nad svojí hlavou. Velitel seděl napravo od kanonu a nad hlavou měl zmiňovanou kulometnou věžičku.

Jak již bylo řečeno, kanon si bral munici z nábojových pásů, takže plnohodnotný nabíječ opravdu nebyl na palubě nutný. Přesto bylo třeba čas od času založit nový nábojový pás a podobné to bylo i s kulometem. V důsledku to znamenalo, že velitel vozu by byl v bojové praxi nejspíš značně přetížen. Musel by sledovat bojiště, zaměřovat kanon, a ještě si jej občas nabíjet. Periskopický zaměřovač pro kanon byl umístěn v kulometné věžičce. Literatura nijak nerozvádí, jakým způsobem byl zaměřovač s kanonem vlastně spojen. Připomeňme, že kanon byl umístěn v korbě s velmi omezeným stranovým pohybem, zatímco zaměřovač byl věžičce, která se mohla otáčet libovolně v rozsahu 360 stupňů. Stejně tak není jasné, jak by byla prováděna výměna hlavně kulometu. U typu MG42 se totiž hlaveň ze zbraně vyndávala zboku, což byl při instalaci v pancéřovém střelišti docela problém. Každopádně projekt Typ 245-011 se nikdy nedostal dál než do fáze výkresů.

 

 

SCHWERER KLEINER PANZERKAMPFWAGEN

část výkresu schwerer kleiner Panzerkampfwagen ve verzi ze 7.4.1944, tedy s kanonem PAW 1000 v korbě a MK 108 v otočné věžičce, výkres uvádí celkovou hmotnost stroje 26 000 kg, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První zmínka o spolupráci firmy Rheinmetall a konstruktéra Ferdinanda Porscheho na tomto novém tanku pochází z jejich společného jednání dne 13. května 1943. Nové bojové vozidlo je zde zmiňováno pod prostým označením "Panzerkampfwagen Porsche", tedy doslova "tank Porsche". Co však bylo impulsem k zahájení vývoje tohoto velmi nestandardního vozidla? V literatuře lze narazit v podstatě na dvě velmi odlišné odpovědi. První teorie říká, že Porsche jej navrhl jako konkurenci k projektu stíhače tanků E-25, vyvíjenému firmou Argus Motoren GmbH v rámci programu Entwicklungreihe. V některých směrech tato teorie sice dává smysl, v jiných však zase naopak dost pokulhává.

Z hlediska časování na sebe vše celkem dobře pasuje. Program Entwicklungreihe byl oficiálně spuštěn v dubnu 1943, takže Porscheho reakce v polovině května téhož roku by určitě smysl dávala. Hmotnostní kategorie rovněž odpovídá, neboť E-25 měl vážit 25 až 30 tun a Porscheho návrh se pohyboval v podobných intervalech. Pak jsou zde ale určité otazníky. Projekt E-25 měl přivést na svět stíhač tanků, Porsche však o svém návrhu od začátku hovořil jako o tanku a ani jím zvolená výzbroj příliš neodpovídala výzbroji stíhače tanků. A proč by se Porsche v rámci celého programu Entwicklungreihe pustil do konkurenčního boje jen a pouze u E-25 a nezkusil nabídnout vlastní návrh také pro E-10, E-50 či E-75?

Podle druhé teorie Porsche svým projektem reagoval na návrh tzv. Panzerkommission, aby byl zahájen vývoj úplně nové generace tanků, odolných proti leteckým útokům. Pro tuto teorii by jasně hovořil fakt, že "Panzerkampfwagen Porsche" měl mít podle prvních propozic stropní pancíř o síle neuvěřitelných 80 mm. Co u této teorie naopak lehce nesedí, je časování. Panzerkommission totiž formulovala uvedený návrh až 27. května 1943, tedy až dva týdny poté, co už Porsche vesele jednal s Rheinmetallem. Tento relativně drobný nesoulad by se však dal celkem snadno vysvětlit. Ferdinand Porsche byl totiž členem zmiňované Panzerkommission, a proto bezesporu už předem věděl, o čem se bude 24. května 1943 jednat a mohl tedy začít konat už v předstihu, aby získal náskok před případnou konkurencí.

řez tankem schwerer kleiner Panzerkampfwagen ukazuje mimo jiné i mechanismus propojení zaměřovače a ovládacích prvků s kanonem (ty totiž byly umístěny na opačné straně, než konstrukce zbraně předpokládala), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každopádně první verze "Panzerkampfwagen Porsche", popsaná 13. května 1943, měla mít nízký odlévaný trup bez jakéhokoliv přesahu and pásy. Čelní pancíř měl mít sílu neuvěřitelných 120 mm, boky, záď a strop (!) pak měly být silné 80 mm. I přes velmi silný pancíř se díky menším rozměrům korby podařilo udržet hmotnost na rozumné úrovni okolo 25 tun (alespoň podle Porscheho výpočtů). Výzbroj tanku tvořila houfnice ráže 105 mm umístěná v čelní stěně korby, chráněná masivním odlévaným štítem. Šlo tedy o vozidlo bez bojové věže, spíše útočné dělo než tank, nicméně podle Porscheho to tank byl. Palebná výška houfnice byla pouhých 137 cm nad terénem a hlaveň bylo možno zvedal v rozsahu od -7 do +15 stupňů a natáčet až o 8 stupňů do každé strany. Na palubě mělo být uloženo celkem 60 kusů munice, přičemž proti obrněným cílům se počítalo s použitím kumulativních granátů.

Posádku vozu měli tvořit čtyři vojáci: řidič, velitel, střelec a nabíječ. Ve střeše korby byla velká velitelská věžička s dvojdílným poklopem a desítkou pozorovacích periskopů po obvodu. Žádnou sekundární výzbroj vozidlo nemělo a proti blízkému útoku nepřátelské pěchoty se měla posádka bránit palbou z ručních zbraní skrz střílny v pancíři. Stanoviště střelce bylo umístěno napravo od děla, což bylo velmi netypické řešení, neboť zbraň měla ovládací prvky po levé straně. Mechanismus nastavování polohy hlavně tedy musel být složitě propojen s novými ovládacími prvky před střelcovou sedačkou na pravé straně. Motor i převodovka byly uloženy v zadní části korby, takže také hnací kola byla logicky umístěna vzadu. Vpředu byla naopak kola napínací a mezi nimi po šesti pojezdových kolech na každém boku.

Popsaný první koncept nového tanku neměl moc dlouhý "život". V polovině května 1943 totiž Hitler posvětil Guderianův návrh, aby každý budoucí německý tank dostal integrovanou protiletadlovou výzbroj (ponechme stranou, jak byl tento požadavek v dalších letech skutečně plněn). Porsche a Rheinmetall byly tedy nuceni svůj výtvor upravit. 29. července 1943 tak vznikl další návrh nesoucí předlouhé oficiální označení schwerer kleiner Panzerkampfwagen mit 10,5 cm leFH 43 und 3 cm automatische Fliegerabwehrkanone MK 108... přeloženo do češtiny tedy doslova těžký malý tank s lehkou polní houfnicí leFH 43 ráže 105 mm a automatickým protiletadlovým kanonem MK 108 ráže 30 mm.

příčný řez ukazuje složité propojení zaměřovače a ovládacích prvků s kanonem ještě lépe, mimo to stojí za povšimnutí také zakreslená munice... na první pohled je patrné, že náboje pro kanon PAW 1000 vznikly úpravou nábojů do minometu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Úzké provedení trupu bez přesahů nad pásy zůstalo zachováno. Namísto původní velitelské věžičky se však nyní počítalo s o něco vetší věžičkou osazenou zmíněným automatickým kanonem MK 108 ráže 30 mm (MK = Machinenkanone). Podvozek měl nadále šest pojezdových kol na každém boku. Kola měla průměr 780 mm a pásy byly široké 600 mm. Nově propočty ukázaly, že původní odhad hmotnosti byl nejspíš podstřelený. Druhý návrh proto počítal se snížením síly pancíře na bocích, zádi a stropu korby z 80 na 70 mm. I přes tuto redukční dietu však očekávaná celková hmotnost vozidla narostla na zhruba 27 tun.

S kanonem MK 108 dostal tank opravdu mocnou sekundární zbraň. Je skoro až s podivem, proč se Porsche a Rhenmetall rozhodli pro tak „těžkou váhu“ a nespokojili se prostě s mnohem obvyklejším kulometem. Kanon MK 108 byl vyvinut firmou Rheinmetall (jak taky jinak, že?) pro potřeby Luftwaffe, která ve druhé polovině války hledala palubní zbraň schopnou sestřelit bombardér typu B-17 Flying Fortress co nejmenším počtem zásahů. Zatímco při použití kulometu MG 151/20 ráže 20 mm bylo potřeba k sundání „bé sedmnáctky“ 15 až 20 zásahů, kanonu MK 108 stačily 4 až 5 dobře mířených výbušných střel. K sestřelení nepřátelské stíhačky pak mnohdy stačil jen jediný zásah.

MK 108 byl sice vzhledem ke svým výkonům poměrně kompaktních rozměrů, pro instalaci do malé bojové věžičky tanku to však bylo ažaž. Kanon měl na délku něco přes metr a vážil 58 kg. Hlavně ale baštil poměrně velké náboje o celkové délce cca 180 mm (z toho 90 mm byla délka nábojnice) o hmotnosti 480 g (samotný projektil vážil 330 g). Nábojový pás pro takovou zbraň tedy rovněž zabíral dost prostoru. Věžička umožňovala kanonu neomezený pohyb do stran a vertikální náměr od -5 do +90 stupňů. Obsluhu sekundární zbraně dostal očividně na starost velitel. Stát s hlavou uvnitř věžičky, prakticky hned vedle popsaného kanonu, zmáčknout spoušť a zažít takhle na blízko kadenci 650 ran za minutu, to musel být pro velitele opravdový zážitek. Aby dostal na palubu tanku 700 nábojů ráže pro MK 108 musel Porsche snížit zásobu granátů pro houfnici, a to z původně projektovaných 60 na 44 kusů.

a takhle nějak by to mohlo vypadat, pokud by se skutečně dostal do výroby... američtí vojáci procházejí okolo opuštěného tanku schwerer kleiner Panzerkampfwagen kdesi v Německu na sklonku války, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Literatura neuvádí, jak na návrh schwerer kleiner Panzerkampfwagen vlastně reagovala armáda, nicméně Porsche jej očividně dále rozvíjel. 3. února 1944 vznikly výkresy pro v pořadí již třetí variantu obrněnce. Korba tanku byla rozšířena tak, že po stranách přesahovala nad pásy. Stropní deska zůstala nicméně poměrně úzká, takže boční stěny dostaly ostřejší sklon. Narostla také výška korby. Obě tyto změny znamenaly podstatně více železa, a tak byl Porsche nucen zmenšit sílu pancíře, aby hmotnost vozu udržel v rozumných mezích. Horní deska čelní stěny korby měla mít nově sílu 80 mm, dolní deska dokonce „pouhých“ 60 mm. Boky, záď a strop byly nyní silné již pouze 40 mm (v případě stropu to byla pořád nadstandardní hodnota).

Pojezdová kola byla zmenšena na průměr 600 mm a pásy zúženy na 550 mm. Pro pohon tanku počítal hlavní konstruktér se vzduchem chlazeným motorem o výkonu 345 koní vlastní výroby. Rozšířením korby nad pásy vznikl dodatečný prostor, který byl využit pro uložení další munice. Ve své třetí variantě tedy měl tank vézt celkem 77 nábojů pro houfnici a 600 nábojů pro automatický kanon. Mimochodem na palubě samozřejmě neměla být instalována standardní houfnice leFH 43, ale nějaká její upravená verze, komorované pro nedělené náboje (běžná leFH 43 totiž používala dělené střelivo).

7. dubna 1944 připravili Porsche a Rheinmetall další verzi svého návrhu. Hlavní změnou byla výměna houfnice leFH 43 ráže 105 mm za protitankový kanon PAW 1000 ráže 105 mm (později značený jako PWK 10H64, kde PWK reprezentovalo Panzerwurfkanone). Kupodivu tedy tentokrát nebyla zvolena zbraň z dílny firmy Rheinmetall, nýbrž firmy Krupp. PAW 1000 pracoval na principu různých tlaků v nábojové komoře a v hlavni. Německé označení tohoto systému znělo Hoch-Niederdruck System, tedy systém vysokého a nízkého tlaku. Vysoký tlak vznikající při výbuchu výmetné náplně zůstával uzavřený spolu s nábojnicí v nábojové komoře. Do hlavně, ve které se nalézal i samotný projektil, se dostávala pouze část tohoto tlaku. Komora teda byla jedinou částí zbraně, která musela snášet vysoký tlak a mít dostatečně silné stěny. Stěna hlavně, do které se dostávala jen část tlaku, mohla být naopak poměrně tenká a výsledná zbraň byla díky tomu relativně lehká (což byl také hlavní cíl autorů popsaného systému).

opuštěný schwerer kleiner Panzerkampfwagen zůstal stát na ulici nejspíš poté, co mu došlo palivo, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Samotné projektily, které PAW 1000 střílel, byly vlastně původně dělostřelecké miny, přestavěné ovšem na kumulativní granáty. Takto upravený granát vážil cca 6,6 kg a na vzdálenost 1000 metrů dokázal probít skloněný pancíř o síle až 200 mm. Náboj byl konstruován tak, že sám o sobě sloužil jako přepážka rozdělující prostor uvnitř kanonu na část s vysokým a nízkým tlakem. Vršek nábojnice byl uzavřen kovovou deskou s vyvrtanými otvory. Uprostřed desky byl pak krátký čep a na něm byla nasazena samotná dělostřelecká mina s kumulativní hlavicí. Obrovský tlak, který vznikl v nábojnici (potažmo nábojové komoře) po odpálení náboje se skrze otvory v přepážce „pomalu“ (vše se samozřejmě odehrávalo ve zlomcích vteřin) přeléval z komory do hlavně, kde se hromadil v prostoru mezi přepážkou a samotnou hlavicí projektilu (tedy v prostoru, kde měla mina úzkou část a nevyplňovala celý průměr hlavně). Tlak v tomto prostoru postupně rostl až dosáhl síly, při které došlo k uvolnění miny z čepu a tato se začala pohybovat směrem k ústí hlavně. Velikost tlaku v hlavni byla tedy limitována pevností spoje miny s čepem.

Jak již bylo řečeno, systém rozdělení tlaku uvnitř zbraně umožňoval použití „tenkostěnné“ hlavně. Kanon PAW 1000 byl díky tomu poměrně lehkou zbraní a měl také mnohem menší zákluz než standardní kanony srovnatelné ráže. Tím pádem nemuselo být ani celé uchycení zbraně v obrněném vozidle tak robustní (a těžké). Porscheho návrh počítal s možností horizontálního pohybu kanonu až o 10 stupňů do každé strany. Zásoba munice na palubě měla činit 56 nábojů. Mimochodem kanon PAW 1000 neopustil až do konce války fázi ověřovacích prototypů.

Posledním známým milníkem projektu schwerer kleiner Panzerkampfwagen bylo vytvoření v pořadí již páté verze návrhu v červnu 1944. Výkresová dokumentace nyní počítala s instalací 128 cm dlouhého koincidenčního dálkoměru a zařízení pro noční vidění. Dálkoměr měl být uložen v otočné věžičce za kanonem MK 108. Po stranách věžičky se tak nově objevily „válcovité“ výběžky, které ukrývaly optiku dálkoměru. Dálkoměr mohl být nejspíš použit k určení vzdálenosti cíle na zemi (pro PAW 1000) i ve vzduchu (pro MK 108). Na první pohled není úplně jasné, jak se obsluha do dálkoměru dívala, protože byl uložen opravdu hodně blízko zadní stěny věžičky, ale nějak vymyšlené to Porsche určitě mel. Zmiňované zařízení pro noční vidění měl mít nejspíš k dispozici střelec z hlavní zbraně, střelec z protiletadlového MK 108 i řidič.

na tomto snímku je krásně vidět výběžky po stranách zadní stěny věže, které ukrývaly optiku koincidenčního dálkoměru, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

O dalším osudu projektu nejsou k mání žádné detailní informace. S jistotou víme, že schwerer kleiner Panzerkampfwagen zůstal až do konce války pouze na papíře. Nevíme však, zda byl ještě před německou kapitulací oficiálně zrušen, nebo prostě zanikl spolu s Třetí říší. Literatura je obecně chudá na informace o tom, jak vlastně celý projekt vnímala armáda. Na jednu by se mohlo zdát, že ji Porscheho návrh zajímal – vždyť přece zůstal „živý“ možná až dva roky a postupně vzniklo celkem pět variant (a podle některých výkresů se zdá, že vznikly ještě další „podvarianty“). Na druhou stranu Porsche sice nosil nové a nové výkresy, ale nikde nebyla vidět snaha vojáků posunout se do další fáze, tedy ke stavbě prototypu. Je tedy možné, že zástupci armády si prostě jen nechtěli pohněvat Hitlerova osobního přítele tím, že by jeho návrh smetli ze stolu, a tak s ním raději hráli zdržovací hru? Nechali jej pracovat na něčem, co jej nejspíš bavilo, měli od něj pokoj, a přitom od začátku věděli, že nic takového jako schwerer kleiner Panzerkampfwagen se stavět nebude? To už se asi nedozvíme.

 

 

MEHRZWECKFAHRZEUG

nákres rané verze vozidla Mehrzweckfahrzeug (pojezdová kola bez překryvu) s věží z tanku Panzer IV a novou velitelskou věžičkou, zdroj: dzen.ru, upraveno

Prakticky již od počátku výstavby svého tankového vojska počítali Němci s tím, že bude založeno na dvou páteřních typech tanků: lehčím Panzer III uzpůsobeném k ničení obrněných cílů a těžším Panzer IV fungujícím v podstatě jako dělostřelecká podpora. Lehké tanky Panzer I a Panzer II byly plánovány pouze jako dočasné typy, které měly umožnit získávání praktických zkušeností s výrobou a masovým nasazením tanků a také výcvik celé generace nových tankistů. Koncept dvou páteřních typů v průběhu prvních let války vcelku obstojně fungoval, než v roce 1941 přišlo setkání s novým nepřítelem - sovětskými středními a těžkými tanky. Německé Panzer III a Panzer IV doslova během okamžiku zastaraly natolik, že bylo nutno hledat nové typy, které by převahu sovětských obrněnců zvrátily zpět ve prospěch Německa.

Stávající typy Panzer III a Panzer IV byly sice zásadním způsobem modernizovány, budoucnost však již mnozí zástupci vojska viděli v připravovaném těžkém tanku Tiger a zejména pak ve zcela nově navrženém středním tanku Panther. Když se sériová výroba Pantheru v lednu 1943 konečně rozběhla, začali si zmiňovaní velitelé klást otázku, co bude dál se zastaralými Panzer III a Panzer IV. Výroba prvního z nich byla v létě toho roku skutečně ukončena a toho druhého držela na výrobních linkách v zásadě pouze skutečnost, že produkce Pantheru ani zdaleka nedosahovala potřebného množství (a zatím ani kvality). A právě do této atmosféry nastoupil v březnu 1943 nově jmenovaný generální inspektor tankových vojsk Heinz Guderian. Guderian si velmi rychle srovnal základní fakta: 1) tank Panzer IV je již skutečně překonaný a nemá před sebou žádnou zářnou budoucnost, 2) tank Panther je příliš drahý na to, aby mohl být vyráběn v potřebných počtech, 3) tanků Panther tedy bude k dispozici příliš málo na to, aby jejich podvozky mohly být využívány pro stavbu jiných typů bojové techniky, které však německé vojsko rovněž potřebuje (tím měl na mysli samohybná děla, stíhače tanků, Flakpanzery nebo průzkumné tanky). Guderian tedy dospěl k závěru, že se Wehrmacht neobejde bez nějakého masově vyráběného stroje, který by umožňoval toto široké využití. A pokud se jím nemohl stát ani Panther (z důvodu ceny), ani Panzer IV (z důvodu zastaralosti), bude holt třeba vyvinout nějaký úplně nový bojový stroj.

V červnu 1943 vyústily tyto Guderianovy myšlenky v poptávku po novém víceúčelovém obrněném vozidle, tedy doslova Mehrzweckfahrzeug. V podstatě mělo jít o nástupce tanku Panzer IV (čemuž také odpovídala požadovaná hmotnostní kategorie 28 tun), ovšem v mnohem univerzálnějším podání. Vozidlo mělo být od počátku vyvíjeno nejen jako tank, ale spíše jako platforma pro snadnou montáž různých nástaveb, která by dovolovala levnou a masovou výrobu samohybných děl, průzkumných vozidel, zaměřovacích vozidel pro dělostřelectvo, stíhačů tanků, Flakpanzerů a dalších účelových přestaveb. Touto cestou mělo dojít k významné konsolidaci výroby napříč různými typy bojové techniky. Zbrojní úřad přetavil poptávku v konkrétní zadání, a to předal firmě Krupp. Proč nešli armádní úředníci cestou soutěže více firem? Nejspíš proto, že Krupp byl výrobcem tanku Panzer IV, takže se prostě počítalo s tím, že by jeho kapacity mohly plynule přejít z výroby tohoto starého typu na typ nový. Waffenamt vedl projekt nového tanku pod standardním kódovým označením VK28.01 (VK = Vollketten = plně pásový, 28 = očekávaná hmotnost v tunách, 01 = pořadové číslo projektu).

druhá verze podvozku měla pojezdová kola většího průměru, která se navzájem částečně překrývala, také korba byla celkově kratší díky opačnému sklonu zadní stěny, zdroj: dzen.ru, upraveno

Již 20. července 1943 představil Krupp zástupcům armády konceptuální návrh nového tanku s označením Mehrzweckfahrzeug mit BW-Turm, to znamená víceúčelové vozidlo s věží tanku Panzer IV (výrobní označení tanku Panzer IV bylo Begleitwagen neboli B.W.). Koncept podvozku počítal na každém boku se šesti pojezdovými koly o průměru 700 mm, způsob jejich zavěšení a odpružení však není v literatuře nijak upřesněn. Pásy měly být široké 600 mm s kontaktní plochou v délce 367,5 cm. Při očekávaném rozchodu pásů 253 cm to znamenalo poměr cca 1,45. Horní část pásu podpíraly tři malé kladky.

Všechny stěny korby měly mít skloněný pancíř. Pro nejexponovanější horní díl čelní stěny korby se počítalo s pancířem o síle 50 mm skloněným v úhlu 55 stupňů, na bocích korby měl být pancíř o síle 30 mm a sklonu 30 stupňů a na zádi pancíř silný 30 mm se sklonem 25 stupňů. Strop korby měl tloušťku 20 mm a dno podvozkové vany mělo 20 mm v přední části a 16 mm dále vzadu. Za pohonnou jednotku byl poněkud překvapivě zvolen dieselový motor firmy Argus typu 12LD330H, který měl dávat maximální výkon 550 koní. Převodovka měla být typu Maybach Olvar 55 11 17. Jejich rozmístění odpovídalo tradičnímu přístupu německé tankové školy, tzn. motor v zádi a převodovka, a tedy i hnací kola vpředu.

Bojová věž, převzatá z tanku Panzer IV verze Ausf. G, měla čelní stěnu silnou 50 mm a boky a záď o síle 30 mm. Na rozdíl od sériové věže však ta pro Mehrzweckfahrzeug dostala novou velitelskou věžičku podobnou té z tanku Panther. Dokumentace počítala s použitím kanonu KwK 40 L/43 ráže 75 mm (ačkoliv již byla k dispozici výkonnější verze tohoto kanonu s delší hlavní a označením L/48). Tank měl na délku měřit 5,685 metru (bez přesahu kanonu), na šířku 3,22 metru a na výšku 2,595 metru. Celková hmotnost byla vypočtena na 26 tun a maximální rychlost na 30 km/h. Požadován však nebyl pouze tank, ale univerzální platforma pro stavbu vícero různých typů vozidel. Krupp proto armádě předložil také výkresy pro stíhač tanků a Flakpanzer na stejném podvozku. O těch si ale můžete přečíst v samostatných článcích v příslušných sekcích. Poněkud překvapivě však vznikl i nákres železniční varianty vozidla s výklopným podvozkem pro jízdu pro kolejích (podobně jako tomu bylo u prototypu SK1 na bázi tanku Panzer III).

druhá verze Mehrzweckfahrzeug doplněná o výsuvný železniční podvozek, zdroj: dzen.ru, upraveno

Dochované dokumenty ukazují, že konstruktéři firmy Krupp připravili ještě druhou variantu podvozku a korby pro Mehrzweckfahrzeug. Opět zde bylo šest pojezdových kol na každém boku, ovšem většího průměru a s částečným vzájemným překryvem (jako u jiných pozdních německých tanků). Podpůrné kladky nebyly třeba, protože horní část pásu dosedala přímo na pojezdová kola. Zadní stěna korby byla skloněna v opačném úhlu než u prvního návrhu, čímž došlo k celkovému zkrácení korby. I přesto však očekávaná hmotnost vozidla mírně vzrostla, a to na 26,5 tuny. U této varianty obrněnce se prý počítalo s instalací motoru Maybach HL 100 o výkonu 400 koní a převodovky Zahnradfabrik SSG 76. Navzdory použití slabšího motoru vzrostla maximální rychlost vozu na velmi odvážných 60 km/h (zajímavé).

Podle časového plánu, který Krupp vytvořil v červenci 1943, měla příprava detailního návrhu zabrat zhruba 3 měsíce, dalších 6 měsíců si měla vyžádat výroba ověřovacího prototypu, dále bylo nutno počítat 3 měsíce na testy prototypu a 8 měsíců k zapracování úprav a vylepšení stroje. Teprve potom by mohla být zahájena sériová výroba. To znamená, že první sériové tanky by mohly být reálně k dispozici až v dubnu 1945. Na nic z toho však již nedošlo, protože koncem října 1943 (tedy krátce po předložení návrhu jeho druhé varianty) byl projekt Mehrzweckfahrzeug oficiálně zrušen.

 

 

VK 6501 (H)

velmi přibližně zakreslená plánovaná podoba tanku VK 6501 (H), zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Na projektu těžkého tanku hmotnostní kategorie okolo 65 tun pracovala od roku 1938 pod označením VK 6501 (H) firma Henschel. Tento silně pancéřovaný tank měl sloužit jako průlomové vozidlo, které by otevíralo trhliny v nejsilněji bráněných úsecích fronty.

Podle plánů konstruktérů měl mít stroj podvozek tvořený na každé straně deseti dvojitými pojezdovými koly malého průměru. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Nad nimi byly symetricky rozmístěny tři drobné kladky, které podpíraly horní část pásu. Soustavu uzavíralo vepředu kolo hnací a vzadu kolo napínací obě relativně velkého průměru a loukoťového typu.

Trup, který spočíval na podvozku, svým základním řešením připomínal trup tanku PzKpfw IV. Věž potom měla být z tohoto tanku převzata úplně beze změny. Uvažovalo se pouze o výměně hlavní zbraně za silnější kanon ráže 105 mm ale definitivní rozhodnutí nikdy nepadlo. Čelní deska trupu byla silná 100 mm a zbytek stěn 80 mm. Kromě kanonu měl mít tank ještě doplňkovou výzbroj v podobě tří těžkých kulometů. První z nich byl převzat spolu s věží a nacházel se v její čelní stěně napravo od kanonu. Další dva kulomety byly potom umístěny v malých otočných věžičkách v přední části trupu. Oba kulomety měl pravděpodobně obsluhovat radista.

Počet členů posádky, jejich funkce i rozmístění v interiéru vozidla bylo v souladu s německým standardem. Řidič seděl v levé polovině přední části trupu, napravo od něj seděl radista. Velitel, střelec a nabíječ měly potom svá stanoviště uvnitř věže.

Za pohonnou jednotku stroje byl vybrán benzínový dvanáctiválec Maybach HL 224 o obsahu 21 litrů a maximálním výkonu 600 koní při 3000 otáčkách za minutu. S tímto agregátem měl být 65 tun těžký kolos schopen dosáhnout maximální rychlosti jen okolo 25 km/h.

Zbrojní úřad Waffenamt povolil výrobu dvou prototypů k ověření vlastností nového stroje. Nakonec však vznikl pouze jeden a to ještě nekompletní. V roce 1942 byl totiž celý projekt zastaven. V tomto roce byla totiž zahájena výroba těžkého tanku Tiger, který převyšoval projekt VK 6501 ve všech parametrech a mnohem více odpovídal aktuálním potřebám německé armády.

 

 

PzKpfw VII - Löwe

nákres "lehčí" verze supertěžkého tanku Löwe, zdroj: internet, volné dílo, upraveno

Vývoj supertěžkého tanku byl zahájen již v roce 1941 coby reakce na sovětské těžké tanky, se kterými se německé armády střetávaly na východní frontě. Podle požadavků z konce roku 1941 měl mít nový stroj čelní pancíř o síle 140 mm a boční o síle 100 mm. Posádku mělo tvořit 5 mužů - tři uvnitř trupu a dva ve věži. Tank měl být poháněn lodním motorem Daimler-Benz o výkonu 1000 koní. Jeho hmotnost neměla překročit 90 tun.

V prvních měsících roku 1942 obdržela firma Krupp oficiální objednávku na vývoj tohoto tanku pod označením PzKpfw VII - Löwe (lev). Tento kolos měl být vyzbrojen buďto kanonem ráže 105 nebo 150 mm. Technici, kteří se podíleli na vývoji, vypracovali návrhy dvou verzí tanku - lehčí (leichte) a těžší (schwere) variantu. První z nich měla mít čelní pancíř silný 100 mm, váhu 76 tun a maximální rychlost 27 km/h zatímco druhá měla mít 120-ti milimetrový pancíř, hmotnost 90 tun a měla dosahovat maximální rychlosti pouhých 23 km/h. Lehčí verze měla podle návrhu věž umístěnou vzadu zatímco těžší verze ji měla uprostřed trupu a celkovým rozvržením a vzhledem připomínala, v té době ještě neexistující, tank Königstiger. Obě verze potom měly být vyzbrojeny kanonem ráže 105 mm.

Adolf Hitler sám rozhodl o opuštění konceptu lehké verze ve prospěch těžkého obra, přičemž trval na zesílení čelního pancíře na původně uvažovaných 140 mm a osazení kanonem ráže 150 mm. V roce 1942 bylo ale od dalšího vývoje tanku Löwe upuštěno ve prospěch vývoje ještě těžšího tanku Maus. Lev se tak nedočkal nikdy ani výroby prototypu.

 

 

Leopard (VK 16.02)

průzkumný tank Leopard na křižovatce silnic kdesi v Normandii v létě 1944, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Akronym VK reprezentoval německé sousloví Vollketten, což česky znamená plně pásový. Šlo o označení, které Němci používali pro pásová obrněná vozidla (typicky tanky) ve fázi vývoje. Číselný kód 16.02 pak představoval přibližnou plánovanou hmotnost v tunách (16) a pořadové číslo projektu (02, tedy druhý projekt této hmotnostní kategorie). VK 16.02 se však stal mnohem známější pod údernějším označením Leopard.

Práce na vývoji tohoto moderního a rychlého průzkumného tanku začaly pravděpodobně již v polovině roku 1941 a to ve firmě MAN. Konkrétní podobu však stroj získal až v listopadu toho roku, poté co firma MAN obdržela armádní zadání na vývoj jiného stroje, a sice legendárního středního tanku Panther. Konstruktéři firmy MAN se tehdy rozhodli práce na obou vozidlech propojit a využít podobné konstrukční prvky. První nákresy Leopardu tak byly připraveny na konci listopadu 1941. Zbrojní úřad (Waffenamt) byl s návrhem spokojen a práce tedy mohly pokračovat dál. V lednu 1942 se však zástupci zbrojního úřadu začali obávat se, že další vývoj průzkumném tanku Leopard bude v MANu odčerpávat kapacity, které pak budou chybět právě při vývoji zmíněného středního tanku Panther. A protože vývoj Pantheru měl tehdy pro německou armádu nejvyšší prioritu, rozhodl Waffenamt o převedení celého projektu Leopard z firmy MAN na firmu MIAG z Braunschweigu. Bojovou věž i s výzbrojí pak měla připravit firma Daimler-Benz.

MIAG (Mühlenbau und Industrie AG) měl tedy převzít prvotní návrh firmy MAN a dotáhnout jeho vývoj až k sériové výrobě. MIAG původní návrh rozpracoval do dvou variant, jedné lehčí a rychlejší, ovšem se slabším pancéřováním a druhé těžší, silněji pancéřované, ale zato pomalejší. V obou variantách měl být tank vyzbrojen kanonem ráže 50 mm. V červnu 1942 byly obě varianty představeny Hitlerovi. Vůdce se jednoznačně přikláněl k variantě se silnějším pancířem. Odolnost tanku proti nepřátelské palbě byla podle něj důležitější než jeho rychlost. V Hitlerových představách totiž Leopard neměl být pouze průzkumným, ale také bojovým tankem. Koneckonců od července 1942 byl projekt veden pod označením Gefechtsaufklärer Leopard, což znamená doslova bojový průzkumník.

američtí vojáci procházejí německou vesnicí okolo opuštěného tanku Leopard, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Hitlerem požadovaná těžší varianta tanku měla mít čelní pancíř o síle 80 mm, boční pancíř o síle 60 mm a záď trupu silnou 50 mm. V době, o které hovoříme, šlo o vpravdě mimořádné hodnoty. Tehdejší hlavní německý bojový tank Panzer IV dostal takto silný čelní pancíř až v nejnovější verzi Ausf. G, ale o podobné síle bočního nebo zadního pancíře si mohl nechat jen zdát. Taková úroveň pancéřování však samozřejmě nebyla zadarmo. Těžší varianta Leopardu měla dle propočtů vážit plných 26 tun, což bylo o 10 tun více, než bylo původně plánováno a skoro o 2,5 tuny více, než vážil Panzer IV Ausf. G. Na průzkumný tank to bylo opravdu hodně. Hitler to však za žádný problém nepovažoval.

Koncem července 1942 byla hotova technická dokumentace a v září 1942 byl schválen plán sériové výroby. První sériové tanky Leopard měly z výrobní linky sjet v dubnu 1943. V září 1942 však ministr zbrojení Speer informoval Hitlera, že všechny dotázané bojové jednotky u průzkumného stroje zcela jasně upřednostňují rychlost před odolností pancíře. Vojáci zkrátka měli jiné priority než Vůdce. Speer dále argumentoval, že ve své těžké variantě by Leopard sílou pancíře a rychlostí vlastně odpovídal bojovému tanku Panther, ale pokulhával by za ním svou výzbrojí. Za takových okolností by pak dávalo smysl prostě zvýšit produkci Pantherů a využívat je i jako silně ozbrojené průzkumné tanky namísto Leopardů. Hitler předložené argumenty uznal a změnil své rozhodnutí ve prospěch lehčí varianty.

MIAG se tedy znovu pustil do práce a připravil detailní dokumentaci pro lehčí verzi tanku. I když se záhy ukázalo, že ani ona lehčí verze nebude žádný drobeček. Vypočet očekávané hmotnosti se totiž zastavil až na hodnotě 21,9 tuny. Čelní pancíř trupu měl být silný 50 mm, boky a záď 30 mm. Podvozek měl být tvořen pěti pojezdovými koly na každém boku. Kola měla být stejného provedení jako u tanku Panther, ovšem většího průměru (pojezdová kola tanku Panther měla průměr 860 mm, u tanku Leopard to mělo být 960 mm). Způsob uspořádání a zavěšení kol byl také shodný, jako u Pantheru. Z tanku Panther byla převzata také přední hnací kola a zadní kola napínací. Rovněž pásy o šířce 660 mm pocházely z Pantheru. Podvozek i trup nového tanku svým celkovým provedením zkrátka vypadal jako zmenšená verze Pantheru. Až na to, že přední část kabiny posádky byla zúžená a do boků se kabina rozšiřovala až někde nad druhým pojezdovým kolem.

průzkumný tank Leopard hlídkuje na ulici něznámého německého města na sklonku války, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Použití širokých pásů znamenalo velmi dobré rozložení hmotnosti a nízký měrný tlak na půdu. Krátká pojezdová část podvozku zase zajišťovala skvělý poměr délky kontaktní plochy pásů ku šířce vozidla (cca 1:1), což v praxi znamenalo výbornou ovladatelnost stroje. Za pohonnou jednotku byl vybrán benzínový, kapalinou chlazený dvanáctiválec Maybach HL 157 P, který dával výkon 550 koní při 3600 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Maybach OG 55 11 77. Nejvyšší rychlost vozidla měla činit 60 km/h, běžná cestovní rychlost pak měla být asi 45 km/h na silnici a 30 km/h v terénu. Očekávaný akční rádius se pohyboval okolo 500 km na silnici a 300 km mimo ni.

Bojová věž svým provedením sice připomínala věž z těžkého obrněného automobilu Puma, byla však vyrobena na míru průzkumnému tanku. Oproti věži pro Pumu byla věž pro Leopard o něco větší, měla silnější pancíř a o něco větší sklon stěn. Čelo věže bylo silné 50 mm, její boky a záď 30 mm a strop 16 mm. Hlavní výzbroj vozu tvořil kanon KwK 39/1 L/60 ráže 50 mm. Hned napravo od kanonu byl instalován ještě kulomet MG 42. Uchycení obou zbraní v čelní stěně chránila silná odlévaná maska. Běžné Leopardy měly být osazeny radiostanicí typu Fu 5, velitelské stroje pak ještě stanicí Fu 8.

Posádku průzkumného tanku měli tvořit čtyři vojáci: řidič, velitel, střelec a nabíječ. Literatura uvádí, že nabíječ měl zároveň plnit také roli radisty, což však dost možná nebude správná informace. Rozmístění vojáků bylo dva v trupu a dva ve věži o čemž svědčí hned několik faktů: dva nástupní průlezy ve stropě kabiny před věží, pozorovací průzor na pravém boku kabiny a samotná velikost věže, která by pro tři vojáky rozhodně nestačila. Pokud by roli radisty opravdu plnil nabíječ, jakou funkci by potom zastával voják v trupu vedle řidiče? Pravděpodobnější je, že uvnitř trupu vedle sebe seděli řidič a radista a ve věži pak nabíječ a střelec, který byl zároveň i velitelem vozu.

Ať už to s posádkou mělo být tak či onak, stejně na to nedošlo. V lednu 1943 nařídil Hitler ukončení projektu Leopard, protože podle jeho názoru úroveň pancéřování a výzbroje neodpovídala požadavkům pro nadcházející roky, a to ani pokud by mělo jít o čistě průzkumný tank.

 

 

P.1000

zmenšený model supertěžkého tanku P.1000 ve variantě se třemi věžemi a kratší verzí kanonů ráže 280 mm, vizualizace vojáka před tankem má poskytnout měřítko, aby bylo zřejmé, o jak obrovské vozidlo se jednalo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za návrhem tohoto monstrózního tanku o hmotnosti v řádu 800 až 1000 tun stáli v podstatě pouze dva konkrétní muži. Adolf Hitler, megaloman posedlý velkými projekty a Eduard Grote, konstruktér s ambicemi postavit něco dosud nevídaného. Když se ti dva setkali, šla praktičnost a pragmatičnost stranou a ke slovu se dostávaly jejich obsese.

Eduard Grote byl podle všeho velmi talentovaný konstruktér, který ve dvacátých letech 20. století vedl vlastní firmu ve východoněmeckém Lipsku a držel několik patentů týkajících se chlazení a mazání dieselových motorů. Později snad začal pracovat pro společnost Rheinmetall. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl Grote pozván do Sovětského svazu, tehdy mladého komunistického státu, jehož armáda hledala po celém světě inspiraci a know-how pro stavbu vlastních obrněných bojových vozidel. On totiž Sovětský svaz s předhitlerovským Německem v oblasti obrněné techniky obecně poměrně čile spolupracoval. Grote se svým týmem tedy přesídlil do SSSR, a to nejspíš v roce 1929 nebo 1930 a vedl zde vývoj několika typů nových tanků pro Rudou armádu (například tanku TG).

V březnu 1933 připravil Grote v SSSR návrh obrovského tanku „pro pobřežní obranu“, jehož hmotnost se měla pohybovat okolo 1000 tun. Podle některých zdrojů jej měl tímto úkolem pověřit sám Michail Tuchačevskij, budoucí maršál Sovětského svazu, který tehdy dohlížel na modernizaci Rudé armády. Nejspíš to však nebude pravda, neboť Tuchačevskij problematice tankové války rozuměl a je těžké si představit, že by požadoval vývoj takto absurdního „tanku“. Je tedy dost dobře možné, že Grote připravil návrh z vlastní iniciativy. Tomu by odpovídal i fakt, že jeho návrh byl Sověty zamítnut.

první zmenšený model tanku P.1000 byl postaven v říjnu 1942, jeho čtyři sekundární věže byly však navrženy tak hloupě, že by bránily otáčení primární bojové věže, všimněte si také obrovských pojezdových kol, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když se v Německu v roce 1933 dostal k moci Hitler, byl konec vojenské spolupráce s SSSR a Grote se spolu s mnoha dalšími Němci vrátil zpět domů. Ve druhé polovině třicátých let pak podle všeho pracoval pro společnost Krupp z Essenu, kde se podílel na návrzích motorů a převodovek pro různá vojenská vozidla. Pravděpodobně někdy v roce 1940 začal Grote pracovat pro ministerstvo zbrojení jako zvláštní zmocněnec pro vývoj ponorek. A právě z titulu této funkce se Grote v červnu 1942 osobně setkal s Hitlerem. Během neformální debaty došla pravděpodobně řeč i na téma supertěžkých tanků a Groteho zkušeností z SSSR. Hitlera podle všeho velmi zaujal fakt, že Sověti se stavbou něčeho takového „koketovali“ již před téměř desíti lety. To v něm zanechalo dojem, že bolševici mají před Němci v něčem náskok, a to se mu už z principu nelíbilo.

Hitler tedy zaúkoloval ministra zbrojení Alberta Speera, aby pověřil Groteho vypracováním studie supertěžkého tanku pro německou armádu. S nějakou velkou analýzou reálného způsobu využití takového stroje se asi příliš nezdržoval. 22. června 1942 předal Speer Vůdcův požadavek Grotemu. Grote, nejspíš nadšený, že může opět tvořit něco dosud nevídaného, se s vervou pustil do práce. 17. července 1942 se obrátil na vrchního konstruktéra firmy Krupp Ericha Müllera s tím, že z pověření Vůdce pracuje na projektu několik set tun vážícího obrněnce a hledá pro něj vhodnou pohonnou soustavu. Grote spočítal výkon potřebný k rozpohybování vozidla na neuvěřitelných 16 tisíc koní a zvažoval, že by jej zajistil použitím několika lodních motorů. Od firmy Krupp však potřeboval pomoc v oblasti přenosu síly z motorů na hnací kola. A protože Krupp měl zkušenosti s výrobou supervýkonných převodovek, požádal Grote Müllera o odbornou konzultaci.

13. srpna 1942 se uskutečnilo první jednání Ing. Groteho s týmem firmy Krupp. Grote zde představil návrh tanku o hmotnosti cca 800 tun, který měl být 35 metrů dlouhý a 14 metrů široký. Délka kontaktní plochy pásů se zemí měla činit cca 21 metrů a díky použití celkem šesti pásů o šířce 1200 mm mělo být dosaženo velmi rozumného měrného tlaku na půdu 0,54 kg/cm2. Detaily pojezdového ústrojí zatím nebyly promyšleny, ale Grote prý počítal s potřebou hnacího kola o průměru 300 cm! Pokud jde o pohonnou jednotku, zvažoval Grote dvě velmi odlišné alternativy.

horní pohled na první verzi modelu tanku P.1000 hezky ukazuje rozmístění osmi drobných kulometných věžiček a rozšíření na bocích hlavní bojové věže, ve kterém měl být umístěn koincidenční dálkoměr, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tou první bylo použití dvojice lodních motorů MAN V12Z 32/44, z nichž každý dával výkon 10.000 koní! MAN V12Z 32/44 byl obrovský 24válcový diesel o obsahu neuvěřitelných 849 litrů! Dvojice těchto motorů by sice dávala luxusní výkon 20 tisíc koní, mělo to však jednu značnou nevýhodu. Jeden takovýto diesel vážil 56 tun, takže při použití dvou to znamenalo 112 tun! Druhá varianta motorizace počítala s mnohem menšími a lehčími motory Mercedes-Benz MB 501, kterých by ovšem na palubě tanku muselo být instalováno osm! MB 501 byl rovněž lodní dieselový motor, který se používal primárně pro pohon rychlých útočných člunů, tzv. Schnellboot. Šlo o 20válec o obsahu 134,4 litrů, který dával dlouhodobý výkon 1500 koní při 1480 otáčkách (krátkodobý maximální výkon činil 2000 koní při 1630 otáčkách). V porovnání s výše uvedeným agregátem firmy MAN byl Mercedes doslova drobeček. Vážil „pouhých“ 4,22 tuny a měřil 388 cm na délku, 158 cm na šířku a 171 cm na výšku. Osm těchto motorů by tedy dávalo udržitelný výkon 12.000 koní při celkové hmotnosti cca 33,76 tuny. Oproti variantě se dvěma motory MAN přinášelo toto řešení sice o 40% nižší výkon, ovšem také o 70% nižší hmotnost.

Při představení tohoto prvního návrhu ještě Grote neměl jasno, jakou výzbroj tank vlastně ponese. Každopádně však od Ing. Müllera žádal vyčlenění 20 pracovníků firmy Krupp, kteří by mu byli k dispozici pro další práci na projektu. Müller to samozřejmě ihned odmítl s tím, že v takto rané fázi projektu nemá žádný smysl věnovat mu takovou obrovskou pracovní kapacitu. Grote tedy nejspíš pokračoval více méně sám. Oba muži se znovu setkali zřejmě až v říjnu 1942, aby projednali téma výzbroje nového tanku, který někdy v mezičase získal označení P.1000 (písmeno P pravděpodobně reprezentovalo slovo Panzer a číslice udávala očekávanou hmotnost v tunách).

Oba konstruktéři se podle všeho shodli na tom, že supertěžký tank by měl mít pět dělostřeleckých věží. Hlavní věž měla být osazena dvojicí děl ráže 280 mm, dvě menší bojové věže měly nést každá po dvou kanonech ráže 128 mm a ve dvou zbývajících věžích pak měly být instalovány buď kanony ráže 105 mm nebo ráže 88 mm, opět po dvou v každé věži. Celkem tedy 10 děl. Kromě toho měl tank disponovat osmi drobnými věžičkami s kulomety nebo 20 mm kanony MG 151. Aktualizované propočty inženýra Groteho z 17. října 1942 ukazovaly nárůst hmotnosti tanku z 800 na 900 tun. Zajímavé je také odhadované rozložení hmotnosti mezi hlavní funkční celky. Plných 300 tun připadalo na výzbroj a munici, 400 tun mělo vážit pancéřový trup a věže tanku, 100 tun pojezdová soustava s pásy a dalších 100 tun pak vnitřní agregáty, tedy motory, převodovka, systém chlazení, palivové nádrže atd.

druhá varianta zmenšeného modelu měla již pouze tři bojové věže a vícero menších pojezdových kol, všimněte si také, že kanony ráže 280 mm v primární věži mají podstatně kratší hlavně, než u prvního modelu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První zmenšený model navrhovaného tanku připravil Grote nejspíš 17. října 1942. Tento model velmi jasně demonstroval nelogičnost (někdo by možná řekl rovnou stupidnost) celkového uspořádání vozidla. Sekundární bojové věže trčely z korby tanku takovým způsobem, že vytvářely překážky pro otáčení hlavní věže. Tím pádem měla hlavní bojová věž obrovské „slepé“ úhly ve kterých nemohla pálit ze svých zbraní (nebo pouze při jejich značné elevaci). Zajímavé také je, že tento model měl pojezdové ústrojí se šesti velkými pojezdovými koly. Hrubým odhadem měla tato kola průměr okolo 2, možná dokonce 2,5 metru. Lze se tedy domnívat, že by se hmotnost každého takového kola pohybovala minimálně ve stovkách kilogramů, takže manipulace s nimi v polních podmínkách by byla velmi komplikovaná. Zajímavým prvkem bylo rozšíření hlavní bojové věže do stran v její zadní části. Zde měly být umístěny čočky obrovského námořního koincidenčního dálkoměru o délce 10,5 metru.

V prosinci 1942 vznikl nový návrh a nový zmenšený model. Ten měl již pouze tři dělostřelecké věže – hlavní věž opět s dvojicí kanonů ráže 280 mm a dvě sekundární věže, každá s dvojicí kanonů ráže 128 mm. Celkem tedy již pouze 6 dělostřeleckých zbraní (2x 280 mm, 4x 128 mm). Sekundární věže byly tentokrát mnohem nižší než u prvního návrhu, takže již nebránily otáčení hlavní věže (nebo pouze velmi málo). Děla ráže 280 mm v hlavní bojové věži měla u druhého zmenšeného modelu výrazně kratší hlavně, než u modelu č.1. Podvozek nového modelu sestával na každém boku z 12 mnohem menších pojezdových kol. Další kola, umístěná již nad úrovní terénu, pak „podpírala“ přední část pásu. Později vznikl ještě třetí zmenšený model, který vycházel z toho předešlého, ovšem dostal na každém boku tři střílny nejspíše pro automatické kanony MG 151. Nově byl u něj také řešen boční pancíř chránící pojezdové ústrojí.

První model tanku P.1000 nejspíš předpokládal použití lodních děl 28 cm SK C/34 (SK = Schnelladekanone = rychlonabíjecí kanon). Druhý model počítal buď se staršími a kratšími děly 28 cm SK C/28, nebo s nějakou na míru upravenou verzí jedné či druhé zbraně. Každopádně granáty používané pro tyto zbraně vážily cca 300 kilogramů. Běžné ruční nabíjení tedy samozřejmě nepřicházelo v úvahu a Grote proto nejspíš počítal s instalací nabíjecího mechanismu používaného pro tyto zbraně na bitevních lodích. Zároveň by byl zřejmě nutný také dopravník pro přivážení granátů ze „skladu“ v korbě nahoru do věže. Tato zařízení by však byla pro použití v tanku zcela nevhodná kvůli značné hmotnosti.

třetí (a poslední) model vycházel z předešlé verze, měl však nové věžičky pro kulomety/rychlopalné kanony a také jinak řešené boční pancéřování, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podle některých autorů prý bylo pro tank P.1000 zvažováno použití dělové věže z vyřazené bitevní lodi Gneisenau. Nejspíše však půjde o pouhou legendu. Gneisenau měla tři hlavní dělové věže, každou se třemi děly 28 cm SK C/34. Muselo by tedy dojít ke složité přestavbě věže ze tří na dvě děla. Mnohem zásadnější překážkou však byla hmotnost lodních věží. Každá ze tří věží z Gneisenau totiž vážila nějakých 750 až 800 tun! I kdyby z ní bylo jedno dělo odebráno, pořád by nejspíš šlo o hmotnost přesahující polovinu očekávané hmotnosti celého tanku. Pokud jde o sílu pancéřování nebo počet členů posádky plánového tanku, lze narazit spíše na dohady než na nějaká potvrzená čísla. Podle některých autorů měl být čelní pancíř silný 250 mm a tank mělo obsluhovat až 40 vojáků (což ale nejspíš platilo pouze pro jeho nejsložitější navrhovanou variantu s pěti bojovými věžemi).

Tank P.1000 bývá v literatuře někdy uváděn také pod označením Ratte, tedy krysa. V oficiálních dokumentech se však prý tento název nikdy nevyskytoval a jde dost možná pouze o další legendu. Kdy přesně byl projekt P.1000 ukončen není z pramenů rovněž jasné, ani zda to bylo z rozhodnutí Alberta Speera, nebo někoho jiného. Každopádně však šlo o rozhodnutí zcela správné. Na přelomu let 1942 a 1943 měla pro Německo mnohem větší hodnotu tisícovka konvenčních tanků než jeden tisícitunový mastodont.

 

GROSSTRAKTOR

LEICHTTRAKTOR

L.K.A. 1 & L.K.A. 2

M.K.A.

DURCHBRUCHSWAGEN

VK 30.01

T-15

EINHEITSFAHRGESTELL III/IV

PORSCHE TYP 245-010

PORSCHE TYP 245-011

SCHWERER KLEINER PANZERKAMPFWAGEN

MEHRZWECKPANZER

VK 6501 (H)

LÖWE

LEOPARD

P.1000

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje