TOPlist

 

Standardní střední tank E-50 v ulicích pobořeného německého města na sklonku války, pozadí: internet (public domain), model tanku: Flickr.com, koláž: Panzernet

Nákladnost válečné výroby a omezené průmyslové kapacity nutily Němce hledat všemožné cesty k zefektivnění výroby (nejen) obrněné techniky. A právě v rámci těchto snah byl v dubnu 1943 zahájen velmi ambiciózní program známý pod označením Entwicklungsreihe (nebo častěji Entwicklungserie, zkráceně E-Serie a česky něco jako vývojová řada či vývojová série). Jeho cílem v oblasti tanků nebylo nic menšího než nahradit tanky Panther, Tiger a Königstiger novými „standardizovanými“ typy a doplnit je o další super těžký typ. Celkově tento program zahrnoval vývoj pěti nových bojových vozidel: stíhače tanků E-10 a E-25 a tanky E-50, E-75 a E-100. My se nyní soustředíme pouze na tanky E-50 a E-75.

Entwicklungsfahrzeug E-50 měl být standardním „středním“ tankem hmotnostní kategorie 50+ tun, který by nahradil stávající typy Panther a Tiger. Je vidět, že u Němců došlo k určitému posunu měřítek, když vozidlo s očekávanou hmotností přes 50 tun označovali jako střední tank (stávající těžký tank Tiger I vážil 57 tun). Každopádně záměr nahradit Tigery a Panthery pouze jedním standardním typem, který by byl navíc silněji pancéřovaný, silněji vyzbrojený, a ještě výrobně jednodušší, dával zcela jistě smysl (tedy alespoň teoreticky). Stávající tank Tiger byl totiž výrobně velmi nákladný, Panther měl zase rezervy, pokud jde o sílu pancéřování, ale hlavně šlo pořád o dva naprosto odlišné stroje, což samozřejmě znamenalo také odlišné výrobní linky a dvojí logistiku náhradních dílů. Sesterský E-75 se měl pro změnu stát standardním těžkým typem (proto se ve spojení s oběma někdy používá označení Standardpanzer). Měl tedy nahradit stávající tank Tiger II. Jeho hmotnost se měla pohybovat okolo 75 a více tun.

Zadání pro vývoj E-50 a E-75 bylo navzájem velmi podobné. Aby mohlo být čelní pancéřování tanků co nejsilnější, měla se převodovka a všechny prvky řízení přesunout do zádi vozu. Systém zavěšení a odpružení pojezdových kol měl mít výhradně externí uchycení, aby jej bylo možno snadno vyměnit bez nutnosti servisních zásahů v interiéru vozidla. Přesun převodovky do zádi tanku samozřejmě znamenal, že i hnací kola budou umístěna vzadu, což bylo pro německou tankovou školu velmi netypické. Zbrojní úřad sice chápal, že z technického hlediska jsou lepší hnací kola umístěná vpředu, ovšem z hlediska vojenského tomu bylo naopak. Hnací soustava umístěná v zádi tanku nebyla vystavena palbě protivníka. Rovněž pokud tank najel na minu nemohlo dojít k poškození hnacího kola, a oprava tedy nebyla tak náročná. Teoreticky mohl být v takovém případě pouze zkrácen pás, nasazen přes nepoškozená pojezdová a tank byl nadále schopen jízdy (alespoň v omezeném rozsahu). Také servisní přístup k převodovce umístěné v zádi korby je samozřejmě mnohem snazší, než při jejím umístění uvnitř bojové kabiny.

Standardní těžký tank E-75 v ulicích pobořeného německého města na sklonku války, i když to tak na této vitualizaci nevypadá, měly být pásy poháněny zadními koly, pozadí: internet (public domain), model tanku: Flickr.com, koláž: Panzernet

Zadání rovněž kladlo důraz na maximální sdílení komponent mezi E-50 a E-75. V podstatě se dalo říci, že mělo jít o dvě varianty stejného tanku. Oba stroje měly využívat stejná pojezdová kola včetně zmiňovaného externího systému zavěšení a odpružení. Pro těžší E-75 se pouze počítalo s větším počtem kol. Pancéřové korby měly mít stejné vnější rozměry a tvar, jediný rozdíl měl být v síle použitých pancéřových desek a tím pádem ve vnitřních rozměrech bojového prostoru (mimochodem svým tvarem se korba velmi podobala tanku Tiger II). Shodný měl být také motor a jeho systém chlazení, palivové nádrže, napínací kola, pásy a řada dalších prvků. Oba tanky mohly tedy být z velké části vyráběny na stejné lince.

Vývojem podvozkového ústrojí pro tanky E-50 a E-75 byla pověřena firma Adlerwerke z Frankfurtu. Použití osvědčených řešení jako byly torzní tyče nebo vinuté pružiny bylo vzhledem k armádním požadavkům vyloučeno. Proto Adlerwerke navrhla zcela nový způsob zavěšení a odpružení pojezdových kol. Kola byla zavěšena po dvou, každé z nich na protilehlém kyvném rameni. Výkyv ramene nahoru nebo dolů se pomocí ozubení přenášel na posuvný hřebenový píst, uložený vodorovně uvnitř rozměrného tubusu. Tento píst se pak uvnitř tubusu posouval vodorovně na jednu nebo druhou stranu odpružen soustavou předepjatých konických podložek uložených okolo něj. Za každým párem sousedních kol byly tedy uloženy dva takové tubusy s písty, spojené do společného bloku.

Předepjaté konické podložky byly plánovány i u dalších vozidel z Entwicklungsreihe. Jedná se o celkem běžný typ podložky, zvaný někdy též „belleville“ (podle Juliena Belleville). Podložka má mírně kuželovitý tvar a když ji použijete pod hlavou šroubu, pak se při jeho dotažení jakoby "rozplácne" (zploští) a při jeho povolení se zase vrátí do původního tvaru, čili dokáže pružit. Jedna taková obyčejná podložka ze železářství umožňuje při stlačení pohyb v řádu jednotek milimetrů, pokud však vezmete podložku trochu větší velikosti a naskládáte jich na sebe několik desítek (samozřejmě je musíte při skládání střídavě otáčet), získáte rázem pružinu se zajímavým pracovním rozsahem (taková pružina pak vypadá nějak TAKTO).

mechanismus zavěšení a odpružení pojezdových kol tanků E-50 a E-75 pomocí pružin z předepjatých konických podložek, nejprve celkový pohled na blok zavěšení dvojice sousedních kol a níže pak řez tímto blokem, zdroj: internet (public domain)

Mechanismus navržený firmou Adlerwerke pro odpružení tanků E-50 a E-75 tedy tvořil blok se dvěma tubusy uvnitř. Tento blok se připevňoval pomocí šroubů k boční stěně pancéřové korby. Při bočním pohledu na tank byl tedy ukrytý za pojezdovými koly a nebyl vůbec vidět. Zvednutí pojezdového kola nahoru při nájezdu na hrbol způsobilo posunutí pístu na jednu stranu, pokles kola dolů při průjezdu prohlubní naopak způsobil posun pístu na opačnou stranu. Na straně pro odpružení poklesu kola byla sada 33 kónických podložek většího průměru. Na opačné straně pro odpružení zdvihu kola musely být dvě sady podložek, 33 větších a cca 40 menších. Je to logické, protože tato strana byla typicky více zatěžována. Popsaný systém odpružení dovoloval pojezdovému kolu vertikální pohyb v rozsahu 300 mm. Z nulové polohy to bylo 170 mm nahoru (při najetí na hrbol) a 130 mm dolů (při průjezdu prohlubní).

Konstruktéři firmy Adlerwerke spočítali, že pro nesení očekávané hmotnosti tanku E-50 bude stačit pouhých šest pojezdových kol na každém boku. Při celkové hmotnosti 50 tun by to znamenalo statickou zátěž 4,17 tuny na jedno kolo, což je sice poměrně dost, ale pořád to bylo méně než například u Jagdtigeru ve variantě s Porscheho podvozkem. S takto nízkým počtem kol vypadal podvozek tanku E-50 poněkud zvláštně jakoby nekompletně. Pro E-75 se pak počítalo s osmi pojezdovými koly na každém boku , tedy se čtyřmi společně zavěšenými páry kol. Při hmotnosti 75 tun to představovalo zatížení 4,69 tuny, což v podstatě přesně odpovídalo Porscheho verzi Jagdtigeru. Samotná pojezdová kola pro E-50 a E-75 byla podle všeho převzata z tanku Tiger II, měla průměr 800 mm a gumovou obrubu ukrytou pod tenkým plechovým „ráfkem“.

Pokud jde o pohonnou jednotku, pro budoucí sériovou výrobu obou standardních tanků se počítalo s motorem Maybach HL 230 posílené konstrukce, který měl být vybaven přímým vstřikováním paliva a přeplňováním pomocí kompresoru. Do doby, než bude cílový agregát k dispozici, se počítalo s dočasným osazením motoru Maybach HL 234, který měl ovšem také dostat přímé vstřikování paliva a tím zvýšit svůj výkon na 900 koní. Převodovka měla být osmistupňová s předvolbou rychlostí a hydraulickým posilovačem. Maximální rychlost se měla pohybovat okolo 60 km/h v případě E-50 a okolo 40 km/h u těžšího E-75.

Standardní střední tank E-50 v ulicích pobořeného německého města na sklonku války, i když to tak na této vitualizaci nevypadá, měly být pásy poháněny zadními koly, pozadí: internet (public domain), model tanku: Flickr.com, koláž: Panzernet

Podle některých zdrojů měly oba tanky dostat bojovou věž stejné konstrukce, lišící se opět pouze silou pancéřových desek. Jiné prameny ovšem uvádějí, že každý z tanků měl nést jiný typ věže. Věž pro E-50 měla vycházet z věže tanku Panther, zatímco ta pro E-75 měla být založena na věži Tiger II. Ať tak, či tak, věže obou tanků měly být nejspíš vybaveny koincidenčním dálkoměrem, jehož čočky vyhlížely ven z jakých pancéřových "boulí" po stranách věže (podobně, jako to bylo plánováno u tanku Panther verze Ausf. F). Poměrně zásadní nejasnosti panují rovněž okolo výzbroje obou typů. Někdy bývá pro oba uváděn kanon 8,8 cm KwK 43 L/71 (převzatý z tanku Tiger II). Podle jiných zdroj měl mít E-50 kanon ráže 88 mm, ovšem s hlavní dlouhou 100 nebo dokonce 130 ráží (tedy L/100, resp. L/130). Těžší E-75 pak měl být vyzbrojen kanonem ráže 105 mm s hlavní o délce 100 ráží. Ani jedna z těchto zbraní však nikdy nebyla skutečně postavena ani v prototypu. To ale koneckonců platí i pro samotné tanky E-50 a E-75. Také je zastihl konec války stále pouze na papíře v raných fázích vývoje.

 

ENTWICKLUNGSREIHE

ARMÁDNÍ ZADÁNÍ

PODVOZEK

VĚŽ A VÝZBROJ

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje