kompletní posádka tanku Panzer IV rané verze: řidič, radista, nabíječ, velitel a střelec, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Puntičkář by jistě namítl, že správné označení vojáků obsluhujících tank není posádka, nýbrž osádka. Termín posádka se totiž používá pro vojáky, kteří jsou někde trvale nebo dočasně ubytováni, zatímco osádka označuje skupinu osob obsluhujících určité (např. přepravní) zařízení, včetně tanku. My se však s dovolením přidržíme termínu posádka, který používáme na stránkách Panzernet obecně.

Stejně jako samotné tanky, prošly svou vlastní evolucí i tankové posádky. Tak například první německý tank A7V z roku 1917 měl na palubě neuvěřitelných 18 mužů. A mnohočlenné posádky byly běžné také u vícevěžových tanků, jež přišly do módy na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Počet vojáků na palubě šel v těchto případech ruku v ruce s počtem věží (tedy ne, že by byl v každé věži právě jeden voják, ale rozhodně zde platila přímá úměra). Němci se v tomto směru oproti jiným národům ještě celkem drželi zpátky, protože jejich vícevěžové tanky Grosstraktor a Neubaufahrzeug měly "pouze" šestičlenné posádky. Hlavně však Němci velmi brzy pochopili, že vícevěžové tanky představují pouhou slepou uličku vývoje, protože větší počet věží nakonec nevede k větší ničivé síle, ale k horší koordinaci. Už někdy v roce 1933 bylo těm, kdo v Německu o vývoji tanků rozhodovali, jasné, že ideální uspořádání je tank s jednou dělostřeleckou zbraní, uloženou v jedné otočné věži, který obsluhuje pět vojáků, z nichž tři mají stanoviště právě v bojové věži.

Z dnešního pohledu to může znít jako trivialita, ale právě toto poznání a jeho velmi dobré uvedení do praxe mělo podstatný podíl na bojových úspěších německých tanků. Počínaje typem Panzer III tak měly všechny německé tanky posádku tvořenou řidičem, radistou, nabíječem, střelcem a velitelem. Samozřejmě hovoříme o standardních bojových tancích, nikoliv o tancích upravených pro nějaký speciální účel jako byly tanky velitelské, pozorovací, vyprošťovací apod. A právě toto standardní složení posádky německého tanku si popíšeme na následujících řádcích.

ŘIDIČ - FAHRER

mladý řidič tanku Panzer IV na své sedačce, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každé vozidlo musí mít nějakého řidiče, to je nad slunce jasné. Kromě samotného ovládání vozidla však řidič tanku působil také jako mechanik a staral se o základní údržbu svého stroje. Typické stanoviště řidiče německého tanku bylo vlevo v přední části korby. Výjimkami byly v tomto směru pouze tanky Panzer 35(t) a Panzer 38(t), které byly původně československé konstrukce a stanoviště řidiče u nich bylo umístěno vpravo, protože v předválečném Československu se jezdilo po vzoru Velké Británie vlevo. Tank měl typicky stejnou sadu tří pedálů, jakou známe z běžných automobilů, tzn. brzda, spojka a plyn. Zatáčení se u tanku provádí bržděním pásu na jedné nebo druhé straně. Nejběžnějším ovládacím prvkem tanku druhé světové války proto byly brzdové páky, tzv. rajčáky. Výjimku v rámci německých tanků představovaly těžké typy Tiger a Königstiger, které měly jako primární ovládací prvek volant. Jeho natáčením však řidič zase jen a pouze přibržďoval pás na jedné či druhé straně. Další specialitu představoval opět ex-československý Panzer 38(t) (a z něj odvozená vozidla), který měl brzdné páky umístěny nikoliv vertikálně, ale horizontálně.

Řidič samozřejmě potřeboval vidět z tanku ven na cestu. U raných německých tanků měli řidiči průzory s přímým výhledem, tzn. otvor vyřezaný v čelním pancíři, skrz který se voják díval přímo ven. V zájmu bezpečnosti byl tento průzor vyplněn silným blokem neprůstřelného skla (např. u tanku Panther Ausf. D byla skleněná výplň průzoru silná 9 cm!) a součástí výbavy tanku byl rovněž náhradní skleněný blok. Používání hlavního průzoru bylo i přesto doporučeno pouze během přesunů. V bojové oblasti, kde hrozilo ostřelování nepřítelem, měl řidič svůj hlavní průzor kompletně uzavřít vnější pancéřovou clonou (Fahrersehklappe) a místo něj používat k výhledu bezpečnější periskop zvaný Kampfwagenfahrerfernrohr (KFF), jehož čočkám stačily pouze dva drobounké otvory o průměru 15 mm vyvrtané nad hlavním průzorem.

U pozdějších německých tanků byl nepřímý výhled řidiče řešen periskopem, který procházel stropem korby a nepotřeboval tedy ani ony dva drobné otvory v čelní stěně. U ještě pozdějších typů byl přímý průzor řidiče v čelní stěně korby dokonce úplně zrušen a řidič měl k dispozici již jen a pouze bezpečný periskop. Po své pravé ruce měl řidič malý přístrojový panel se základními "budíky". Typicky zde byl velký otáčkoměr, tachometr s počítadlem najetých kilometrů, ukazatel tlaku oleje a ukazatel teploty chladící kapaliny. Upřímně řečeno však řidič pravděpodobně za jízdy neměl moc šancí přístrojovou desku sledovat, protože měl oči doslova přitisknuté na čelním průzoru, aby vůbec viděl, kam jede. Dalším zajímavým přístrojem, který měli k dispozici řidiči některých typů německých tanků, byl směrový gyroskop, jež jim pomáhal zejména při navigaci v otevřeném terénu bez orientačních bodů (jako byla například africká poušť nebo nekonečné ruské pláně).

RADISTA – FUNKER

radista měl na starosti také obsluhu kulometu v korbě, zde u tanku Panzer IV, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

„Bez spojení není velení“, to platí dnes stejně jako to platilo i za druhé světové války. Němci velmi dobře pochopili, jakou zásadní roli hraje na bojišti možnost nepřetržité komunikace jak tanků spolu navzájem, tak s vyšším velením a s podpůrnými složkami. Radiostanice se díky tomu stala standardním vybavením každého německého tanku. Podle některých zdrojů měly řadové tanky Panzer II, Panzer III a Panzer IV ranných verzí na palubě pouze radiový přijímač typu Fu 2 (někdy bývá označován jako FuG 2, FuG = Funkgerät). Mohly tedy pokyny pouze přijímat, vysílač měly podle těchto pramenů na palubě pouze velitelské tanky. Jiné zdroje však uvádění, že i běžné bojové tanky byly od začátku vybavovány kombinací přijímače a vysílače, což byla sestava zvaná Fu 5. U pozdějších verzí německých tanků byly již bezesporu instalovány přijímače i vysílače. Pokud byl tank určen pro velitele čety nebo velitele roty, nesl navíc ještě druhý přijímač (tedy kombinaci stanic Fu 5 a Fu 2).

K radiostanicím náležela celá řada dalších prvků, jejichž obsluze a údržbě musel radista rozumět. Byly zde měniče napětí, rozvaděč pro připojení antény, společný rozvaděč v korbě, do kterého připojovali svá sluchátka a mikrofony řidič a radista a dále dva rozvaděče ve věži, jeden pro sluchátka a mikrofon velitele a druhý pro sluchátka a mikrofon střelce. Radiovýbava umožňovala také funkci interkomu, tedy dorozumívání mezi jednotlivými členy posádky uvnitř tanku. U raných tanků však nešlo zdaleka o standardní výbavu. Např. u prvních verzí Panzer II byla komunikace mezi velitelem ve věži a řidičem v korbě zajištěna pomocí prosté hlasové trubice (něco jako hadice od vysavače). Minimálně u velitelských tanků bylo možno k radio soustavě připojit také běžný pozemní kabel a komunikovat po něm (když velitel z nějakého důvodu nechtěl vysílat éterem).

Stanoviště radisty bylo v pravé přední části korby. Radiostanice byly typicky umístěny nad převodovkou, tedy mezi řidičem a radistou, ve schránkách zavěšených pod stropem korby, někdy ale také před radistou pod střelištěm kulometu. V plechových schránkách byly radiostanice uloženy na gumových patkách, které tlumily otřesy vznikající při jízdě a střelbě (otřesy nedělaly dobře zejména skleněným elektronkám uvnitř radiostanic). Radista jako jediný z posádky průběžně poslouchal externí radiový provoz a pokud zaznamenal zprávu, která se týkala jeho tanku, předal ji interkomem veliteli, případně velitele rovnou do komunikace připojil. Velitel tedy nemusel neustále poslouchat, co se v éteru děje a mohl se plně soustředit na bojovou činnost.

Kromě obsluhy radiostanice měl však radista ještě jednu povinnost a tou byla obsluha korbového kulometu. V německých tancích se typicky používal kulomet typu MG 34, a to i poté, co byl zaveden novější typ kulometu MG 42. Modernější MG 42 totiž nebyl svou konstrukcí vhodný pro zástavbu „pod pancíř“, a to kvůli způsobu výměny hlavně. U kulometů obecně dochází při intenzivní střelbě ke značnému zahřívání hlavně a pokud ji nechce střelec zničit, musí buď dělat dostatečně dlouhé přestávky, nebo rozžhavenou hlaveň včas vyměnit za novou. U kulometu MG 42 se hlaveň při výměně vyndávala bokem, což při zamontování do střeliště v pancíři tanku samozřejmě nešlo. Naopak u staršího kulometu MG 34 se hlaveň vysouvala v ose kulometu, což bylo naprosto bez problémů. Kulomety se do tanků instalovaly bez pažby, protože v tomto případě nebyla nutná a jen by zbytečně zabírala místo v už tak stísněném interiéru. Tankové kulomety rovněž dostávaly speciálně uzpůsobený rukáv hlavně bez jinak typických kruhových větracích otvorů. Tento typ býval označován jako MG 34 Panzerlauf, tedy doslova tanková hlaveň.

NABÍJEČ - LADESCHÜTZE

tank Panzer III, nabíječ (a v pozadí také střelec) při práci, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Roli nabíječe není asi třeba nijak široce vysvětlovat, jeho úkolem je zkrátka nabíjet kanon tanku. Zní to možná jednoduše, ale ve skutečnosti nebylo nabíječi vůbec co závidět. Jeho práce byla fyzicky dosti náročná, vyžadovala sílu, ale také obratnost a rychlost. Podle pokynů velitele tanku musel nabíječ vybrat správný typ náboje, co nejrychleji jej nabít do kanonu, uzavřít nábojovou komoru, dát signál střelci, že je hotovo a co nejrychleji se od kanonu „vzdálit“. Na palubě tanku byly typicky dva až čtyři typy nábojů pro kanon. Proti měkkým cílům byly určeny tzv. tříštivotrhavé granáty. Proti obrněným cílům pak mohly na palubě být průbojné granáty, kumulativní granáty a proti obzvlášť odolným cílům ještě podkaliberní střely. Ve tmě, hluku a zmatku se nabíječ nesměl splést!

Stanoviště nabíječe bylo po pravé straně kanonu. Jeho sedačka byla většinou sklopná, protože nabíječ pracoval ve stoje. Tedy spíše přikrčený a shrbený, neboť stísněný interiér tanku nic lepšího nedovoloval. Jak v průběhu války rostla síla tankových kanonů, rostla také velikost a hmotnost nábojů do nich. Například náboj ráže 88 mm pro kanon tanku Königstiger vážil více než 20 kg a na délku měřil nějakých 113 cm. Manipulovat ve stísněném interiéru tankové věže s tak velkým a těžkým břemenem (které je navíc plné výbušniny!) musela být opravdová lahůdka.

Nutnost vzdálit se po nabití co nejrychleji od kanonu jsme výše nezmínili jen tak náhodou. Po výstřelu totiž docházelo k zákluzu kanonu dozadu. Prostor zákluzu byl vymezen kovovou ohrádkou, která zároveň držela i vak na prázdné nábojnice (většina německých tankových kanonů vyhazovala nábojnici po výstřelu samočinně). Všichni vojáci na palubě věděli, že do prostoru ohrádky není radno strkat během boje ruce (nebo jinou část těla), nabíječ byl však ten jediný, který sem sahat musel. Pokud byl střelec moc rychlý a nabíječ nestihl včas uhnout, mohl jej závěr kanonu klidně zabít, nebo mu minimálně zlomit ruku (a to se občas skutečně stávalo).

Pokud to bylo třeba, obsluhoval nabíječ také věžový kulomet, tedy střílel z něj a staral se o jeho nabíjení. Nabíječ měl ještě jednu nevýhodu. Jako jediný z posádky neměl na hlavě sluchátka a na krku mikrofony čili nebyl připojen do interkomu. To znamená, že pokyny k nabíjení na něj musel velitel křičet napřímo. U podstatné části tanků navíc neměl nabíječ ani žádný průzor s výhledem směrem dopředu, a pokud jej měl, v boji rozhodně neměl šanci dívat se ven. Nabíječ tedy neviděl ani neslyšel to, co ostatní muži na palubě a měl tedy nejmenší přehled o dění na bojišti (což bylo možná občas vlastně dobře).

VELITEL - PANZERFÜHRER

velitel rané verze tanku Panzer IV, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V armádě nemůže panovat demokracie, v bojové vřavě si nejde sednout a začít diskutovat o tom, co by se mělo či nemělo udělat. Proto má i tank svého velitele, který rozhoduje a také nese odpovědnost. Pokud má velitel udílet rozkazy zbytku posádky, měl by mít nejlepší možný přehled o dění na bojišti, a k tomu mu slouží tzv. velitelská věžička. Velitelská věžička je nejvyšším bodem tanku, je to jakási rozhledna, poskytující výhled do všech stran. Zatímco řidič, radista, střelec i nabíječ mají výhled v podstatě pouze jedním směrem (dopředu, případně ještě do boku), velitelská věžička je opatřena průzory po celém obvodu, takže velitel může skutečně sledovat celé bojiště.

U raných německých tanků měly velitelské věžičky většinou průzory s přímým výhledem, vyplněné zevnitř blokem neprůstřelného skla s možností uzavření vnější pancéřovou clonou. U těchto přímých průzorů musel mít velitel oči skutečně ve výšce průzoru, to znamená, že skoro celou hlavu měl v tubusu věžičky a ta proto musela být poměrně vysoká. Díky tomu se snadněji stávala terčem nepřátelské palby… a pokud šlo o palbu např. z protitankového kanonu a věžička dostala přímý zásah, zpravidla byla odtržena i s velitelovou hlavou. Později byly proto zavedeny modernější věžičky, které měly po obvodu nepřímé pozorovací periskopy. Taková věžička mohla být výrazně nižší, takže nepředstavovala tak velký terč a zároveň velitel zůstával hlavou v podstatě pod stropem věže, tedy v mnohem větším bezpečí. Jednotlivé periskopy byly snadno vyměnitelné zevnitř a prostor okolo nich byl opatřen polstrováním, aby se velitel za jízdy nezranil.

Směrem k většímu bezpečí šel také vývoj příklopů velitelských věžiček. Dvoudílný příklop, typický pro rané tanky Panzer III a Panzer IV byl později nahrazen příklopem jednodílným, pro který však stále platilo, že se zvedal nahoru. To znamenalo, že pro uzavírání příklopu musel velitel vystrčit ruku hodně vysoko ven. Pokud se nepřátelská pěchota dostala příliš blízko, byla to velmi ošemetná situace. Kdyby velitel příklop neuzavřel, hrozilo vhození ručního granátu do interiéru tanku. Když ale vysunul ruku nebo ruce, aby příklop zavřel, mohl snadno schytat zásah. Proto byly později zavedeny příklopy, které se nezvedaly vzhůru, ale pouze se lehce nadzvedli a odsunuly do strany. Uzavření takového příklopu v podstatě vůbec nevyžadovalo nějaké vystrkování rukou ven z věžičky. Velitelé ale možná ve finále zase tak nadšení nebyli, protože nadzvednutí věžičky se provádělo „vyšroubováním“ pomocí kličky, což trvalo několik vteřin… velmi dlouhých vteřin, pokud se např. snažíte rychle opustit hořící tank.

velitel uvnitř své věžičky, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Osamostatnění role velitele bylo jedním z klíčových faktorů efektivity německých tankových posádek. Pokud se velitel nemusí starat o další věci, může se plně soustředit na sledování bojiště a řízení činnosti celé posádky. Velitel vyhledává a oznamuje střelci cíle palby, instruuje nabíječe, jaký typ munice má nabíjet, určuje řidiči směr a rychlost jízdy a upozorňuje jej na překážky, a s pomocí radisty komunikuje s ostatními tanky a s vyšší úrovní velení (s velitelem své čety nebo roty). U prvních německých tanků Panzer I a Panzer II musel velitel plnit také roli střelce a nabíječe, což jej značně zatěžovalo. Pokud pálíte na jeden cíl, těžko můžete zároveň sledovat okolí a pátrat po dalších cílech. Počínaje typem Panzer III měly již všechny další německé tanky zásadně pětičlennou posádku, ve které byl velitel pouze velitelem. Jediná doplňková činnost, která zůstala veliteli i u těchto tanků, bylo vedení protiletecké palby z kulometu zavěšovaného na prstenec velitelské věžičky (k tomu však typicky nedocházelo během bojů, ale během přesunů).

I když měli k dispozici popsané věžičky s průzory ve všech směrech, němečtí tankoví velitelé často i na bojišti jezdili s hlavou částečně vysunutou ven. Důvod byl prostý a velmi hezky jej ve svých pamětech popsal Oberleutnant Otto Carius. Pro velitele tanku je zrak mnohem důležitější než sluch. Uvnitř bojového vozidla je takový hluk, že velitel nemá mnohdy ani šanci zaslechnout výstřel nepřátelského protitankového děla, natož aby byl schopen určit, z jakého směru výstřel přišel. V tomto je zrak nezastupitelný. Pokud ale velitel sleduje bojiště pouze skrz průzory, musel by se právě v okamžiku výstřelu dívat správným směrem, aby zahlédl záblesk. Když ale vysune hlavu ven, získá rozhled de facto v rozsahu 180° a má tedy mnohem větší šanci zachytit zdroj nepřátelské palby. Carius to shrnul velmi pěkně, když řekl, že tankový velitel, který na začátku útoku zavře poklop a znovu jej otevře až je po všem, je velitel k ničemu.

Nelze se ovšem divit, že se takovýto odvážní velitelé pak často stávali terčem snajprů. Teoreticky by mohl velitel snížit riziko tím, že by si v takovou chvíli nasadil na hlavu klasickou ocelovou přilbu. To by si pak ale nemohl nasadit sluchátka a bez těch by nemohl rychle komunikovat se svými kamarády uvnitř tanku. Velitelé to proto buď neřešili, nebo lehce improvizovali, jako voják na snímku ZDE, který si vyrobil „přilbu“ umožňující nasazení sluchátek. Sedačka velitele byla zavěšena na stěně věže, aby se mohla otáčet společně s ní. U raných německých tanků Panzer III a Panzer IV seděl velitel uprostřed zadní části věže, tedy přímo za kanonem. U pozdějších typů Panther, Tiger a Königstiger se přesunul do levého zadního „rohu“ věže. Tyto tanky totiž nesly výkonné kanony s dlouhými hlavněmi, které měly značný zákluz, takže přímo za nimi nezbývalo pro velitele dost místa. U Königstigeru byla navíc v protažené zádi věže uložena munice, takže by zde velitel překážel nabíječi.

STŘELEC - RICHTSCHÜTZE

střelec v tanku Panzer IV s očima "přilepenýma" na okuláru zaměřovače, zdroj: Flickr.com, upraveno

Posledním a velmi důležitým mužem na palubě tanku byl střelec. Jeho úkol byl zcela jasný… přesně zamířit, vypálit a zničit cíl určený velitelem. Hlavním pracovním nástrojem střelcem tedy byl zaměřovač kanonu, německy Turmzielfernrohr (zkráceně TZF). Šlo o teleskopické zaměřovače opatřené kloubem, který umožňoval, aby se vnější čočka (nebo čočky) zaměřovače natáčela nahoru a dolů společně s hlavní kanonu a okulár střelce přitom zůstával stále na jednom místě (takže střelec nemusel nijak měnit svoji polohu).

Zaměřovač v sobě ukrýval posuvnou skleněnou destičku s nakreslenou záměrnou osnovu a otočnou skleněnou destičku se stupnicí pro nastavení vzdálenosti cíle. Určení vzdálenosti cíle bylo jedním ze zásadních úkolů střelce, zejména po zavedení účinných dlouhohlavňových kanonů s velkým dostřelem. Správné určení vzdálenosti bylo polovinou úspěchu! Základním způsobem určování vzdálenosti cíle přitom byla tzv. dílcová metoda. Německé tankové zaměřovače měly záměrnou osnovu v podobě sedmi trojúhelníků umístěných vedle sebe. Vzdálenost mezi horními vrcholy dvou sousedních trojúhelníků přitom odpovídala 4 dílcům. To znamená, že pokud se střelec díval na cíl vzdálený 1000 metrů a široký 4 metry, vyplňoval cíl přesně prostor mezi vrcholy dvou sousedních trojúhelníků.

Každý tankový střelec musel zpaměti znát rozměry hlavních typů nepřátelských tanků, a když je pak zahlédl v zaměřovači, dokázal si je relativně snadno porovnat se záměrnou osnovou a vypočítat či alespoň odhadnout vzdálenost cíle. Německé granáty byly opatřeny tzv. stopovkou, díky které mohl střelec po výstřelu snadněji sledovat trajektorii střely a případně upravit míření. V praxi to však nebylo tak snadné, protože po výstřelu se před tankem typicky zvedl velký oblak prachu, který střelci bránil ve výhledu. Střelec mohl vést palbu také k věžového kulometu. Jeho zaměřování měl totiž díky uložení ve společné masce s kanonem plně ve svých rukou a zmáčknutí spouště dovolovalo bovdenové lanko (např. u tanku Tiger pálil střelec z kulometu pomocí nožního pedálu).

krásný pohled do útrob bojové věže tanku Panzer IV na stanoviště nabíječe a velitele, všimněte si ohrádky vymezující prostor zákluzu kanonu, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Zajímavým zařízením, které sloužilo střelci a veliteli (a v důsledku také řidiči) byl ukazatel natočení věže, nebo častěji ukazatel azimutu. Celá bojová věž tanku se otáčí i se všemi vojáky uvnitř. V zápalu boje a s dosti omezeným výhledem ven je velmi snadné ztratit přehled o tom, kam věž v danou chvíli směřuje, tedy jak moc je otočená oproti korbě tanku. Proto je důležité, aby všichni muži palubě měli jasně sladěnou směrovou orientaci. Zní to jako samozřejmost, ale pokud je věž například otočená o 90° doleva a radista najednou zakřičí „pozor zprava“, znamená to pro muže ve věži de facto „pozor zezadu“. A uprostřed boje prostě není čas vysvětlovat si odkud vlastně hrozí nebezpečí. Proto se k orientaci používal dobře známý systém ciferníku s 12 „hodinami“ (12. hodina = přímo vpředu, 3. hodina = vpravo, 6. hodina = vzadu, 9. hodina = vlevo).

Pro tento ciferník byla určující poloha korby, tzn. 12 hodin byl směr, kterým jel tank přímo rovně bez ohledu na polohu věže. Velitel a střelec sedící ve věži měli k dispozici ukazatel, který byl spojený s korbou a ukazoval aktuální natočení věže. U střelce měl ukazatel podobu ciferníku s číslicemi a „ručičkou“, u velitele to byl prstenec s číslicemi uvnitř tubusu velitelské věžičky. Představte si následující situaci: řidič v korbě má před sebou vždy 12 hodin, věž je však otočená oproti korbě o něco doprava a střelec má tedy přímo sebou řidičovu druhou hodinu, velitel však právě hledí nikoliv skrz průzor před sebou, ale skrz průzor po své pravé straně, tudíž se dívá na řidičovu čtvrtou hodinu. Pokud v průzoru zahlédne nepřítele, stačí veliteli, aby na vteřinu zvedl oči od průzoru, podíval se na ukazatel azimutu po obvodu věžičky a přímo nad průzorem uvidí číslici 4. Stačí tedy aby zakřičel „cíl na 4 hodinách“ a jak řidič, tak střelec mají okamžitě jasno, kde to je. Velitel tak může přesně instruovat střelce kam zamířit (otočit věž) nebo řidiče jakým směrem jet.

ÚVOD

ŘIDIČ (FAHRER)

RADISTA (FUNKER)

NABÍJEČ (LADESCHÜTZE)

VELITEL (PANZERFÜHRER)

STŘELEC (RICHTSCHÜTZE)

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje