TOPlist

 

 

útočné dělo Stug III, střelec právě instaluje periskopický zaměřovač Sfl. Z.F. 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Viděli jste film Bitva o Sevastopol z roku 2015? Scénu, ve které sovětská odstřelovačka zabije řidiče německého tanku Panzer IV tak, že svojí puškou prostřelí skleněný blok, který vyplňuje řidičův průzor? Nebo film Zachraňte vojína Ryana, kde americký voják dokonce přímo vsune hlaveň svého samopalu Thompson do průzoru řidiče německého tanku Tiger a vystřílí jeho posádku? Bylo to opravdu až tak snadné? Samozřejmě, že ne! Obě tyto scény jsou značně přitažené za vlasy... tu americkou bych dokonce označil za úplný nesmysl. Všechny hlavní průzory německých tanků byly totiž řešeny tak, aby k něčemu podobnému nemohlo dojít. Většina německých tanků měla průzor řidiče s přímým výhledem, tzn. opravdu otvor v pancíři, skrz který se řidič díval přímo ven. Otvor byl ovšem vždy vyplněn silným blokem neprůstřelného skla (např. u tanku Panther Ausf. D byla skleněná výplň průzoru silná 9 cm!). Součástí výbavy tanku byl navíc náhradní skleněný blok, takže při poškození jej řidič prostě mohl vyměnit za nový. Určitě tedy nebylo možné, aby nepřátelský pěšák skrz průzor jen tak prostrčil hlaveň samopalu.

Navíc používání hlavního průzoru bylo doporučeno pouze během přesunů, v bojové oblasti, kde hrozilo ostřelování nepřítelem, měl řidič svůj hlavní průzor kompletně uzavřít vnější pancéřovou clonou (Fahrersehklappe) a místo něj používat k výhledu periskop zvaný Kampfwagenfahrerfernrohr (KFF). Hlavní průzor se skleněnou výplní byl tedy v bojovém režimu zvenčí chráněn pancířem (mimochodem stejně silným, jako byl pancíř na zbytku čelní stěny) a řidič z vozidla vyhlížel nepřímo skrze binokulární periskop, jehož čočkám stačily pouze dva drobounké otvory o průměru 15 mm vyvrtané nad hlavním průzorem (zvenku to vypadalo TAKTO a zevnitř zase TAKTO). Výhled to byl sice omezený, ale zato naprosto bezpečný. Nehrozila tedy ani situace z ruského filmu… chtěl bych vidět snajpra, který by např. na 100 metrů zasáhl pohybující se cíl o velikosti 1,5 cm!

U tanků Panther byl pro nepřímý výhled řidiče použit trochu odlišný periskop, který procházel stropem korby a nepotřeboval tedy ani ony dva drobné otvory v čelní stěně. Také u tanků typu Tiger I byl nepřímý výhled řešen periskopem, ovšem tentokrát zabudovaným pro změnu přímo do poklopu nad řidičovou hlavou (foto ZDE). U pozdních typů Tiger II a Panther Ausf. G byl přímý průzor řidiče v čelní stěně korby dokonce úplně zrušen a řidič měl k dispozici již jen a pouze bezpečný periskop (foto ZDE).

interiér velitelské věžičky tanku Panzer IV pozdní verze, velké bílé páky pod průzory sloužily k uzavření vnějších pancéřových clon, malé černé páčky nad průzory sloužily k uvolnění bloku neprůstřelného skla, aby tento mohl být vyměněn, prostor okolo průzorů byl polstrovaný, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další poměrně velké, a tedy i zranitelné průzory se nalézaly ve velitelské věžičce. Věžička byla nejvýše položeným místem celého tanku a sloužila proto jako jakási pozorovatelna pro velitele. Aby měl přehled o dění na celém bojišti, byla věžička vybavena pozorovacími průzory po celém svém obvodu. U raných tanků měly věžičky typicky průzory s přímým výhledem, vyplněné opět blokem neprůstřelného skla s možností uzavření vnější pancéřovou clonou (krásně je to vidět na snímcích ZDE). Zranění velitele palbou ručních zbraní skrz průzory tedy ani zde příliš nehrozilo. Věžička s přímými průzory však byla poměrně vysoká a velitel měl hlavu uvnitř jejího tubusu. Pokud dostala věžička zásah nepřátelskou dělostřeleckou palbou (a to se stávalo) typicky ji to odtrhlo a odhodilo… často i s velitelovou hlavou.

Později byly zavedeny modernější věžičky, které měly po obvodu nepřímé periskopy. Taková věžička mohla být výrazně nižší, takže nepředstavovala tak velký terč a zároveň velitel zůstával hlavou v podstatě pod stropem věže, tedy v mnohem větším bezpečí (foto ZDE). Jednotlivé periskopy byly opět snadno vyměnitelné zevnitř. Samotné okuláry periskopů byly, stejně jako prostor okolo nich, opatřeny polstrováním, aby se velitel nezranil, když se snažil držet oči u periskopů i za jízdy. Také všechny ostatní průzory ve stěnách tanků, včetně těch štěrbinových, byly z vnitřní strany prakticky bez výjimky chráněny blokem neprůstřelného skla (foto např. ZDE). U některých pozdních tanků, ale také u stíhačů tanků a samohybných děl, byly na střeše věže, resp. bojové kabiny, instalovány i další pevné nebo částečně pohyblivé periskopy, případně zde byly otvory pro vysouvání dalších speciálních pozorovacích prostředků (většinou opět periskopů).

Nejdůležitějším optickým zařízením na palubě jakéhokoliv obrněného bojového vozidla byl bezesporu zaměřovač jeho hlavní zbraně. V německé obrněné technice šlo obecně narazit na dva základní typy zaměřovačů. Ve stíhačích tanků a samohybných dělech byly používány teleskopické a periskopické zaměřovače, které byly ve srovnání s těmi tankovými relativně jednoduché konstrukce. V tancích byly až na vzácné výjimky používány zaměřovače teleskopické, jejichž čočka (nebo čočky) hleděla skrz otvor v čelní stěně věže (zde tak trochu předpokládáme, že čtenář zná rozdíl mezi periskopem a teleskopem). Pojďme začít tím složitějším, ale zajímavějším, tedy zaměřovači tankových kanonů.

bojová věž tanku Panzer IV s kanonem ráže 75 mm a zaměřovačem Turmzielfernrohr 5b (neboli TZF 5b), zdroj: wikitanks.com, Creative Commons, upraveno

Pro tankové zaměřovače používali Němci komplikované sousloví Turmzielfernrohr neboli TZF (doslovně přeloženo znamená Turmzielfernrohr něco jako věžová roura pro vzdálený cíl :-)). Zaměřovače tankových kanonů za druhé světové války ještě neměly stabilizaci, takže neumožňovaly přesnou střelbu za jízdy, ale pouze ze zastávky. Německé tankové zaměřovače byly určeny k zaměřování kanonu, ale zároveň také souosého kulometu, který byl u většiny typů uložen s kanonem ve společné masce a obě zbraně se tedy pohybovaly společně. Jaký typ zaměřovače byl použit u jednotlivých typů německých tanků si můžete přečíst v následující tabulce:

Zaměřovač

Přiblížení

Zorné pole

Kanon

Typ tanku

TZF 2

2,5x

28°

MG 13

PzKpfw I

TZF 4

2,5x

25°

2 cm KwK 30

PzKpfw II

TZF 5a

2,5x

25°

3,7cm KwK 36 L/46,5

PzKpfw III

TZF 5b

2,5x

25°

7,5 cm KwK 37 L/24

PzKpfw IV

TZF 5d

2,5x

25°

5 cm KwK 38 L/42

PzKpfw III

TZF 5e

2,5x

25°

5 cm KwK 39 L/60

PzKpfw III

TZF 5f

2,5x

25°

7,5 cm KwK 40 L/43(48)

PzKpfw IV

TZF 9b

2,5x

25°

8,8 cm KwK 36 L/56

Tiger

TZF 9c

2,5x/5x

28°/14°

8,8 cm KwK 36 L/56

Tiger

TZF 9d

3x/6x

26°/13°

8,8 cm KwK 43 L/71

Königstiger

TZF 12

2,5x

28°

7,5 cm KwK 42 L/70

Panther Ausf.D

TZF 12a

2,5x/5x

28°/14°

7,5 cm KwK 42 L/70

Panther Ausf.A/G

Tankový zaměřovač rozhodně nebyl žádný drobeček. Pro představu se můžeme blíže podívat např. na typ Turmzielfernrohr 5b (TZF 5b) používaný v tanku Panzer IV raných verzí vyzbrojených krátkohlavňovým kanonem KwK 37 L/24 ráže 75 mm. TZF 5b byl monokulární, to znamená, že byl určený pouze pro jedno oko a měl tedy pouze jednu trubici. Na délku měřilo toto zařízení cca 81 cm a vážilo více než 11 kg (a to TZF 5b rozhodně nebyl nějakým obrem mezi zaměřovači). Každý tankový zaměřovač musel být samozřejmě schopen pohybovat se společně s kanonem. V horizontální rovině to nebyl problém, protože zbraň i zaměřovač se pohybovaly do stran společně s otáčením celé bojové věže tanku. Trochu složitější už to bylo s vertikálním pohybem. Zaměřovač musel být schopen kopírovat pohyb hlavně kanonu nahoru a dolů, ale jeho okulár přitom musel zůstávat na stejném místě, tedy u střelcova oka. Jediným řešením tedy bylo opatřit trubici zaměřovače kloubem, který by umožnil jeho ohýbání.

Schéma zaměřovače TZF 5b z tanku Panzer IV zveřejněné v americkém zpravodajském bulletinu v září 1942. 1: okulár střelce, 2. trubice uchycená na pevno ke stropu věže, 3. kloub spojující obě trubice, 4. schránka s pohyblivými skleněnými destičkami, 5. pohyblivá trubice s vnější čočkou, 6. volič pro nastavení vzdálenosti cíle, 7. pancéřová destička chránící střelce při přímém zásahu vnější čočky, zdroj: volné dílo, upraveno

Přesnější by asi bylo říct, že nešlo o jednu trubici s kloubem, ale o dvě samostatné trubice, které byly pomocí kloubu spojeny k sobě. Delší trubice byla připojená ke stropu věže a nepohybovala se tedy s kanonem ve vertikální rovině. Na jednom konci této trubice byl okulár, skrz který hleděl střelec dovnitř (mimochodem okulár umožňoval zaostřit podle individuálních potřeb střelcova oka). Kratší přední trubice byla spojena s vnější maskou kanonu a díky tomu se pohybovala nahoru a dolu společně s kanonem. Obě trubice byly spojeny již zmíněným kloubem, který tento pohyb umožňoval. Kloub měl podobu jakéhosi spojovacího článku, připojeného z boku. Obraz z vnější čočky byl v kratší trubici pomocí optického hranolu otočen o 90° doleva a tím nasměrován do spojovacího článku, zde byl znovu otočen o 90° doprava, aby pokračoval v původním směru, pak znovu o 90° doprava, aby vstoupil do druhé delší trubice a zde ještě naposled, zase o 90° doleva směrem k oku střelce. Pokud byl zaměřovač binokulární (tedy pro obě oči), pak měl samozřejmě dvě trubice umístěné vedle sebe, z nichž každá vedla obraz do jednoho střelcova oka. Zadní konce kratší trubice byl opatřen pancéřovým plátem o síle 10 mm, který měl zamezit zranění střelce, pokud by čočka v masce kanonu náhodou dostala přímý zásah.

Součástí kratší trubice byla schránka, která ukrývala dvě posuvné skleněné destičky. První destička byla hranatá a měla na sobě nakreslenou záměrnou osnovu pro zamíření na cíl. Na druhé kruhové destičce pak byla stupnice pro nastavení vzdálenosti cíle. Určení a nastavení vzdálenosti cíle bylo jedním ze zásadních úkolů střelce, zejména po zavedení účinných dlouhohlavňových kanonů s velkým dostřelem. Správné určení vzdálenosti bylo polovinou úspěchu! Základním způsobem určování vzdálenosti cíle přitom byla tzv. dílcová metoda. Jeden dělostřelecký dílec je pomyslná výseč kruhu o velikosti 0,05625°. Takováto výseč má tu unikátní vlastnost, že ve vzdálenosti 1000 metrů od vrcholu má šířku přesně 1 metr. Pokud je v zaměřovači takový dílec nějakým způsobem vyznačen, dokáže s ním střelec porovnat velikost pozorovaného cíle a pokud zná rozměry cíle, je schopen určit jeho vzdálenost.

Německé tankové zaměřovače měly záměrnou osnovu v podobě sedmi trojúhelníků umístěných vedle sebe. Vzdálenost mezi horními vrcholy dvou sousedních trojúhelníků přitom odpovídala 4 dílcům. To znamená, že pokud se střelec díval na cíl vzdálený 1000 metrů a široký 4 metry, vyplňoval cíl přesně prostor mezi vrcholy dvou sousedních trojúhelníků. Každý tankový střelec musel zpaměti znát rozměry hlavních typů nepřátelských tanků, a když je pak zahlédl v zaměřovači, dokázal si je relativně snadno porovnat se záměrnou osnovou a vypočítat či alespoň odhadnout vzdálenost cíle.

záměrná osnova zaměřovače TZF 9b těžkého tanku Tiger, ukazatel vzdálenosti je nastaven na nulu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vzorec pro výpočet vzdálenosti byl následující: šířka cíle v metrech krát 1000 děleno počet dílců, které cíl zabíral v zaměřovači. Takže pokud například střelec zahlédl boční siluetu tanku T-34, o kterém věděl, že měří na délku cca 6 metrů, a tato silueta zabírala v zaměřovači 8 dílců (tedy dvě mezery mezi vrcholy trojúhelníků), počítal střelec 6 x 1000 / 8 = 750 metrů. Pro snadnější pochopení se možná raději podívejte na obrázek ZDE. Nicméně pro správné nastavení zaměřovače samotná vzdálenost cíle nestačila. Pokud by totiž střelec nastavil zaměřovač na 750 metrů, dopadla by střela k patě cíle. Pokud chtěl nepřítele zasáhnout doprostřed, musel pracovat také s jeho výškou. K tomu existoval jednoduchý postup. Střelec musel odhadnout výšku cíle v dílcích (porovnáním s prostředním záměrným trojúhelníkem, jehož výška byla 4 dílce). Dejme tomu, že výšku cíle odhadl na cca 3 dílce (jako na obrázku ZDE). Pak už jen stačilo vzít polovinu takto odhadnuté výšky (tedy 1,5), vynásobit sto metry (1,5 x 100 m = 150 m) a tuto hodnotu připočítat k dříve zjištěné vzdálenosti cíle... a voilá, máme číslo, které je třeba nastavit do zaměřovače: 750 + 150 = 900 metrů! Pokud vám to celé zní složitě, vězte, že v bojové praxi střelec samozřejmě takové přesné výpočty neprováděl. Řídil se spíše svou zkušeností a natrénovaným odhadem. Navíc pro zásah cíle nebylo ani zdaleka nutno vše spočítat přesně. Nešlo o metry ani o desítky metrů. Rozmezí se pohybovalo ve stovkách metrů, jak vysvětluje např. manuál pro posádky tanků Tiger ZDE.

Střela vypálená z kanonu (ale i z jiných zbraní) se pohybuje po tzv. balistické křivce. Od určitého bodu své trajektorie zkrátka začne klesat, až nakonec spadne na zem. Při střelbě na delší vzdálenost je proto nutné s klesáním střely počítat a střelec proto nemůže střílet přímo na cíl, ale mírně nad něj. A právě s tímto pomáhala ona druhá skleněná destička, na které byla vyznačena stupnice pro nastavení vzdálenosti cíle. Pojďme si to vzít hezky popořádku. Náš tank stojí na místě, hlaveň kanonu je ve vodorovné poloze, zaměřovač je nastaven na nulovou vzdálenost a střelec právě ve svém zorném poli spatřil nepřátelský tank. Střelec pootočí věží tak, aby dostal cíl do středu zaměřovače, pak provede výpočet / odhad vzdálenosti cíle (výše popsaným způsobem). Zjistí, že cíl se nachází přibližně 750 metrů daleko a jeho výška je 3 dílce. Po své levé ruce má střelec přímo na trubici zaměřovače kolečko pro nastavení požadované vzdálenosti do zaměřovače.

Začne tedy koleček otáčet a zvyšovat nastavenou vzdálenost z nula až na 900 metrů. Otáčení kolečka spustí pohyb obou skleněných destiček v zaměřovači. Kruhová destička se stupnicí po obvodu se začne otáčet kolem své osy. Střelec bude pokračovat, dokud ukazatel v horní části zorného pole nebude ukazovat požadovanou hodnotu 900 metrů. Otáčením kolečka však střelec uvádí do pohybu také druhou skleněnou destičku se záměrnou osnovou. Při zvětšování vzdálenosti se tato destička posouvá směrem dolů, takže sedm trojúhelníků tvořících záměrnou osnovu začne střelci jakoby utíkat dolů pod sledovaný cíl. Jakmile střelec nastavil vzdálenost 900 metrů, vidí vrchol prostředního trojúhelníku hluboko pod cílem. Co tedy udělá? Ano, musí začít zvedat hlaveň kanonu nahoru, aby dostal trojúhelník v zaměřovači zpět na cíl. Zaměřovač je propojen s kanonem, takže úhel zvednutí hlavně přesně odpovídá balistické křivce pro palbu na nastavenou vzdálenost 900 metrů. Možná bude nejjednoduší si celý postup prohlédnout na obrázcích ZDE

pohled na hořící tank T-34 skrz zaměřovač Sfl. Z.F. 1a stíhače tanků Ferdinand, Kurský oblouk, léto 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Někoho z vás možná napadne, že střelec po zvednutí kanonu nevidí cíl ve středu svého zorného pole, ale někde v jeho spodní části. Ano je to přesně tak. Stačí si připomenout, že přední kratší trubice zaměřovače je skrz masku kanonu spojena s jeho hlavní, takže pokud hlaveň míří vzhůru nad cíl, pak míří vzhůru nad cíl i čočka zaměřovače. A nemůže se stát, že by střelec zvedl kanon tak vysoko, že by mu cíl prostě ze zorného pole zmizel někam dolů a vůbec by jej neviděl? Teoreticky ano, prakticky však nikoliv. Zorné pole zaměřovače totiž většinou korespondovalo s rozsahem horizontálního pohybu kanonu (tzv. náměru). Tak například zaměřovač tanku Panther TZF 12 měl zorné pole 28°, rozsah náměru kanonu tanku Panther byl -8° až +20°, tedy celkem 28°. Zaměřovač tanku Tiger II TZF 9b/1 měl zorné pole 25°, rozsah náměru kanonu tanku Tiger II byl přitom -8° až +15°, tedy celkem 23°. Zkrátka ani při maximálním pozitivním náměru nemohl cíl (a obraz záměrné osnovy) „utéct“ mimo zorné pole zaměřovače.

V souvislosti s vertikálním pohybem čočky zaměřovače stojí za zmínku ještě jedna skutečnost. Většina německých tanků druhé světové války měla čelní masku kanonu dost širokou na to, aby ukryla i zaměřovač. Přední pohyblivá trubice zaměřovače tak byla s maskou spojena a pohybovala se nahoru a dolů společně s ní. V masce tedy mohl být pro čočku vyvrtán jen velmi drobný kulatý otvor (čočka zůstávala vůči masce stále ve stejné poloze, pohybovaly se společně). Byly zde ale i tanky, které měly masku kanonu mnohem menší a otvor pro zaměřovač se nalézal mimo ni. To byl případ např. tanku Panzer IV nebo Königstiger. Otvor pro čočku byl u těchto tanků vyvrtaný přímo v čelní stěně věže a čočka se vůči této stěně pohybovala nahoru a dolů. V těchto případech proto nestačil kulatý otvor, ale bylo třeba otvor oválný, který dovoloval čočce výhled i při vertikálním pohybu (srovnejte snímky ZDE).

Jak již bylo řečeno, správné určení vzdálenosti cíle bylo pro přesnou střelbu klíčové, a platilo nejen pro střelbu z tanku. Obsluha protitankových nebo protiletadlových děl měla proto často k dispozici speciální pomůcku, která jim měla s určením vzdálenosti pomoci. Řeč je o dalším zajímavém optickém zařízení zvaném koincidenční dálkoměr. Tento typ dálkoměru byl tvořen dvěma nastavitelnými optickými hranoly uloženými na koncích dlouhé trubice. Pozorovatel se díval do okuláru umístěného ve středu trubice, kde se setkávaly obrazy z obou hranolů. Pokud pozorovatel viděl rozdvojený obraz cíle, znamenalo to, že pohled obou hranolů se nepotkává ve správném bodě. Pozorovatel tedy musel natáčet hranoly tak dlouho, dokud nezískal spojitý obraz cíle. V tu chvíli byly oba hranoly nastaveny přesně na cíl a pomocí trigonometrie již bylo poměrně snadné spočítat vzdálenost tohoto cíle.

samohybné dělo Hummel a střelec u zaměřovače Rundblickfernrohr 32, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Koincidenční dálkoměr však měl jednu podstatnou nevýhodu. Pokud měl být rozumně přesný, musely být jeho optické hranoly umístěny poměrně daleko od sebe. Přesnost dálkoměru totiž rostla právě se vzdáleností obou hranolů od sebe. Běžný dálkoměr, používaný například u protiletadlových děl, tedy vypadal TAKTO, ovšem např. na bitevních lodích byly instalovány i dálkoměry, jejichž trubice měřila více než 10 metrů! Každopádně popsaná vlastnost dosti omezovala možnosti použití koincidenčních dálkoměrů v tancích. Přesto Němci právě takové použití plánovali. Pro plánovaný tank Panther Ausf. F se počítalo s umístěním dálkoměru přímo v bojové věži. Jeho čočky měly vyhlížet skrze otvory v jakýchsi boulích po stranách bojové věže.

Pojďme se nyní alespoň stručně podívat ještě na zaměřovače používané v německých stíhačích tanků a samohybných dělech. Rané stíhače Marder I, Marder II a Marder III, vyzbrojené kanony ráže 76,2 mm a 75 mm, měly zaměřovače typu Z.F. 3x8, které se používaly i u běžné tažené verze zmíněných kanonů (Z.F. = Zielfernrohr). Šlo o jednoduchý teleskopický zaměřovač s trojnásobným přiblížením a zorným polem 8°. Starší verze zaměřovače Z.F. 3x8 měla záměrnou osnovu tvořenou pouze třemi hroty. U novější verze viděl střelec sedm otevřených trojúhelníků, přičemž vzdálenost mezi vrcholy dvou sousedních trojúhelníků odpovídala 4 dílcům a byla ještě rozdělena napůl pomocnou čárkou. Ve srovnání s tankovými zaměřovači byl Z.F. 3x8 velmi jednoduché konstrukce. Neměl prakticky žádné pohyblivé součásti. Nebyl zde žádný kloub, žádná posuvná destička se záměrnou osnovou, ani ukazatel vzdálenosti.

Výpočet / odhad vzdálenosti cíle se prováděl naprosto stejně jako u tankového zaměřovače, tedy porovnáním objektu známé velikosti se záměrnou osnovou. Poté, co střelec spočítal nebo odhadl vzdálenost cíle, nastavil ji nikoliv v samotném zaměřovači, ale pomocí stupnice na držáku zaměřovače. Tím došlo k odpovídajícímu pootočení celého zaměřovače směrem dolů, takže cíl „utekl“ ze středu zorného pole. Aby cíl vrátil zpět na střed záměrné osnovy musel střelec zvednout hlaveň kanonu nahoru, přičemž se zaměřovač zvedal nahoru společně s kanonem. Když se zvedáním zaměřovače cíl opět dostal na správné místo, znamenalo to, že je hlaveň nastavena v úhlu odpovídajícímu zadané vzdálenosti. Pro zaměření cíle v horizontální rovině mohly i bezvěžové stíhače tanků využít určitou omezenou pohyblivost hlavně kanonu (např. u stíhače Marder II s kanonem ráže 76,2 mm to bylo 25° do každé strany), pokud to však nestačilo, bylo nutno, aby řidič pootočil celé vozidlo.

stíhač tanků Nashorn s periskopickým zaměřovačem Sfl. Z.F. 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Čistokrevná samohybná děla (německy Selbstfahrlafette) plnila vlastně úplně stejnou roli jako klasické dělostřelectvo a využívala tedy i stejné, nebo obdobné zaměřovače. Byly to zaměřovače určené k vedení nepřímé střelby, tedy střelby, při které střelec svůj cíl vůbec nevidí. Tyto zaměřovače tedy nemusely samy o sobě umožňovat nějaký výpočet vzdálenosti. Vzdálenost a poloha cíle se zde určovala jiným způsobem, k jehož detailnímu popisu se ovšem necítím dost kvalifikován. Každopádně v době bez GPS a v oblastech bez triangulačních sítí to byla poměrně složitá práce s topografickou mapou, buzolou a teodolitem, při které bylo třeba určit co nejpřesněji polohu vlastního palebného postavení, předsunuté pozorovatelny a samotného cíle. Po určení vzájemné polohy děla a cíle (tzv. připojení) přišly na řadu tabulky, které střelci řekly, jaký náměr a velikost výmetné náplně má použít, aby zvoleným typem granátu dostřelil do určené vzdálenosti. Přitom však bylo třeba zahrnout do úvahy ještě meteorologické vlivy, zejména rychlost a směr větru, teplotu a vzdušnou vlhkost. Typickým zástupcem zaměřovačů používaných u těchto samohybných děl byl např. periskopický Rblf 32 (Rblf = Rundblickfernrohr).

U pozdějších pokročilejších stíhačů tanků (Jagdpanzerů), dále u útočných děl (Sturmgeschütz), ale také u tzv. Sturmpanzerů, zkrátka u vozidel s plně uzavřenou pancéřovou kabinou, byl typicky používán zaměřovač Sfl. Z.F. 1 (případně Sfl. Z.F. 1a) (Sfl. Z.F. = Selbstfahrlafette Zielfernrohr), který umožňoval zaměřování přímé i nepřímé střelby. Sfl. Z.F. 1 měl stejnou záměrnou osnovu jako výše zmiňovaný Z.F. 3x8, to znamená sedm otevřených trojúhelníků s rozestupem odpovídajícím 4 dílcům. Zvětšení bylo u Sfl. Z.F. 1 pětinásobné a zorné pole buď 8°nebo 10° (zdroje se rozcházejí). Sfl. Z.F. 1 byl řešen jako periskopický a z bojové kabiny se tedy vysouval otvorem v její střeše. Nastavení vzdálenosti cíle se u tohoto zaměřovače opět provádělo pomocí jeho držáku, nikoliv přímo uvnitř zaměřovače.

Existovala i vozidla, která byla vybavena hned dvěma zaměřovači, jedním pro přímou a jedním pro nepřímou střelbou (např. rané verze stíhače tanků Nashorn). Střelec tedy měnil zaměřovač podle toho, jakým způsobem se chystal zbraň použít. Toto řešení však nebylo příliš oblíbené, protože kladlo větší nároky na střelce a výměnou zaměřovačů docházelo samozřejmě k vyosení mířidel. U pozdních verzí Nashornu tak již byl používán jediný zaměřovač, a to výše zmíněný „univerzální“ Sfl. Z.F. 1a.

kulomet MG 34 v korbě tanku Panther Ausf. A se zaměřovačem Kugelzielfernrohr 2 (KZF 2), nad okulárem zaměřovače je opěrka pro temeno hlavy střelce, kulomety v tancích standardně neměly pažbu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Poslední zaměřovač, který zmíníme, nesl označení Kugelzielfernrohr 2 (zkráceně KZF 2), který sloužil k zaměřování kulometů, umístěných u tanků v kulovém střelišti v korbě. KFZ 2 měl 1,8násobné zvětšení, zorné pole 18° a velmi jednoduchou záměrnou osnovu tvořenou jediným středovým trojúhelníkem a třemi pomocnými čárami, které se k němu sbíhaly ze stran a zespodu.

 

PRŮZOR ŘIDIČE

VELITELSKÁ VĚŽIČKA

TANKOVÉ ZAMĚŘOVAČE

URČOVÁNÍ VZDÁLENOSTI

NASTAVENÍ NÁMĚRU

KOINCIDENČNÍ DÁLKOMĚR

ZIELFERNROHR 3X8

RUNDBLICKFERNROHR

Sfl. Z.F. 1

KUGELZIELFERNROHR

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje