|
Poznámka autora: většina níže popsaných bojových vozidel by se dala dost dobře zařadit do sekce obrněné automobily nebo polopásy, v rámci rovnoměrného rozdělení strojů do jednotlivých sekcí stránek je ovšem uvádím zde leichter Versuchsflakwagen
zmenšený model protiletadlového tanku na prodlouženém podvozku tanku Luchs, model byl velmi propracovaný, otáčením kličky zasunuté do otvoru v pojezdovém ústrojí se zvedala hlaveň zbraně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno První německý Flakpanzer, tedy tank vyzbrojený a uzpůsobený primárně k ničení nepřátelských letadel, vznikl sice již v roce 1941, šlo však o dosti improvizované vozidlo a vskutku malosériovou záležitost (řeč je o Flakpanzeru I, kterého bylo vyrobeno pouhých 24 exemplářů). Navíc po tomto prvním Flakpanzeru následovalo dlouhé období, během kterého nepřišel do výroby žádný další stroj tohoto druhu. Teprve v květnu 1943 (tedy po bezmála čtyřech letech války) dospělo vrchní velení německé armády k poznání, že by se tankovým jednotkám Wehrmachtu hodil nějaký prostředek protivzdušné obrany, který by s nimi dokázal držet krok při přesunech i v boji. A tak bylo rozhodnuto, že každý německý tankový pluk dostane 18 samohybných protiletadlových děl na plně pásových podvozcích. Tím byl fakticky spuštěn vývoj, na jehož konci byla celá rodina Flakpanzerů založených na podvozku tanku Panzer IV (tzn. Möbelwagen, Wirbelwind a Ostwind). Pravdou však je, že i v mezidobí se v oblasti protiletadlových tanků dělo leccos zajímavého. Nejprve v červnu 1942 přišla firma Krupp s nápadem, že její plně pásový podvozek Pz.Sfl. IVc, vyvinutý původně za jiným účelem, by mohl celkem dobře posloužit jako základ pro stavbu nového Flakpanzeru vyzbrojeného kanonem Flak 41 ráže 88 mm. A hned v září téhož roku, dost možná inspirován iniciativou firmy Krupp, přišel s nápadem na nový Flakpanzer i německý zbrojní úřad (Waffenamt). Dne 2. září 1942 se Ing. Klein z Amtsgruppe für Flakentwicklung (L Flak) (tedy oddělení pro vývoj protiletadlových zbraní) sešel se zástupci firmy Krupp, aby je seznámil s představami, které armáda o novém vozidle měla. Zbrojní úřad neměl žádné megalomanské požadavky, právě naopak, přál si lehké pásové obrněné vozidlo, které by neslo buď kanon Flak 36 ráže 37 mm, nebo čtyřhlavňový komplet 2 cm Flakvierling. Pokud jde o podvozek, pohonnou soustavu a systém řízení, mělo být vozidlo založeno na komponentách lehkého tanku Panzer II Ausf. L neboli Luchs, který právě přicházel do sériové výroby u firmy MAN. Projekt dostal označení leichter Versuchsflakwagen (bývá uváděno i Versuchsflakwagen-Leichte), tedy doslova lehký ověřovací protiletadlový vůz. Hned 1. října 1942 dodal zbrojní úřad firmě Krupp výkresovou dokumentaci pro kanon 3,7 cm Flak 36, pro kanonové „čtyřče“ 2 cm Flakvierling a pro tank Luchs. Mimo to byly ale předány také výkresy právě vyvíjeného tanku Leopard (VK 16.02). Waffenamt tedy podle všeho dospěl k názoru, že robustnější podvozek tohoto průzkumného tanku od firmy MAN (resp. MIAG) nabízí větší potenciál (nosnost a rychlost) a zařadil jej tedy do projektu jako alternativu k podvozku tanku Luchs.
zmenšený model protiletadlového tanku zobrazoval podle některých autorů návrh Flakpanzeru od firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno 4. listopadu 1942 předložil Krupp konceptuální návrh nového obrněnce založeného na komponentách tanku Leopard, a to hned ve čtyřech různých variantách, které se lišily instalovanou výzbrojí. Bylo zde již zmiňované „čtyřče“ kanonů ráže 20 mm a dále kanony Flak 36 a Flak 43 oba ráže 37 mm (Flak 43 byl tehdy teprve ve vývoji). Čtvrtá varianta vozu prý byla navržena pro nesení lehké houfnice ráže 105 mm… z jakého důvodu byla do vývoje Flakpanzeru zamíchána samohybná houfnice, literatura nezmiňuje. Snad aby Krupp ukázal, jak univerzální jeho návrh je? Hmotnost vozidla ve všech jeho verzích se měla pohybovat okolo 25 tun. Přišel však leden roku 1943 a s ním rozhodnutí, které bylo pro další vývoj lehkého Flakpanzeru naprosto zásadní… projekt průzkumného tanku Leopard byl totiž zrušen. A počínaje tímto okamžikem začínají v literatuře panovat zásadní nejasnosti. Podle některých autorů se firma Krupp po zrušení projektu Leopard vrátila při práci na lehkém Flakpanzeru zpět k původně zamýšlenému podvozku tanku Luchs, podle jiných vyvinula de facto nový podvozek využívající komponenty z tanku Panzer IV. A pak je zde ještě informace o tom, že se do vývoje lehkého Flakpanzeru zapojila také firma Rheinmetall-Borsig a byla to ona, která svůj návrh založila na podvozku tanku Luchs. No je to slušný zmatek. Každopádně dochované fotografie zmenšeného modelu jasně prokazují, že minimálně jedna ze zainteresovaných firem skutečně pracovala s podvozkem tanku Luchs. Vývoj tanku Luchs probíhal v podstatě od začátku války nejprve pod označením VK1301, pak VK 1302 a konečně VK 1303. V této třetí a finální verzi měl být tank poháněn motorem Maybach HL 66 P o výkonu 200 koní při 3800 otáčkách. S motorem byla spojena šestistupňová převodovka Zahnradfabrik SSG 48. Tank měl na každém boku pět pojezdových kol umístěných ve dvou řadách s částečným vzájemným překryvem. Ve vnější řadě byla dvě kola, ve vnitřní byla tři. Pojezdová kola byla plného provedení, o průměru 735 mm a s gumovou obručí pro hladší jízdu. Odpružení využívalo systém torzních tyčí. Pásy tanku byly široké 360 mm.
při zasunutí do otvoru umístěného více vpředu se pomocí kličky dala natáčet bojová věž modelu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ukázalo se však, že pro stavbu Flakpanzeru je standardní podvozek tanku Luchs příliš krátký a korba příliš úzká. Zmenšený model protiletadlového tanku (ať už jej připravila firma Krupp nebo Rheinmetall) tedy počítal s prodloužením podvozku a rozšířením korby. Na každém boku Flakpanzeru tedy mělo být ne pět, ale sedm pojezdových kol (tři ve vnější a čtyři ve vnitřní řadě) a korbu měl ve střední části rozšiřovat kruhový prstenec s bočními přesahy do prostoru nad pásy. Šasí s prodlouženým pojezdovým ústrojím dostalo podle některých autorů vlastní vývojové označení VK 1305. Základní uspořádání korby zůstalo tradiční, to znamená převodovka v přední části, bojový prostor uprostřed a motor v zádi. Zmenšený model počítal s instalací kanonu ráže 37 mm (nejspíš Flak 43 ovšem s prodlouženou hlavní) v plně otočné věži s otevřeným stropem. Součástí výbavy vozidla měl být podle všeho i koincidenční dálkoměr pro určování vzdálenosti cíle. Zmenšený model jasně ukazuje zamýšlenou možnost vedení palby nejen na vzdušné, ale i pozemní cíle (obrovský pozitivní náměr blížící se 90 stupňům, ale i mírně negativní náměr). Flak 36 nabízel teoretickou kadenci 160 ran za minutu, praktická se však pohybovala okolo 80 až 100 ran. Kanon byl nabíjen zásobníky po šesti nábojích. Maximální výškový dostřel činil přibližně 4800 metrů, při palbě na pozemní cíle byl dostřel zhruba 6500 metrů. Zbraň obstojně zvládala i ničení nepřátelské obrněné techniky, neboť na vzdálenost 600 metrů dokázala probít až 27 milimetrů pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů. Ať už vývoj lehkého protiletadlového tanku probíhal od ledna 1943 jakkoliv, na podzim roku 1944 byl definitivně zrušen v rámci konsolidace vývojových aktivit všeho druhu. Minimálně na papíře představoval Flakpanzer na bázi lehkého tanku Luchs s kanonem ráže 37 mm velmi vyvážený bojový stroj. Byl by rychlý (samotný tank Luchs zvládal maximálku 60 km/h), přiměřeně silně pancéřovaný a výzbroj, kterou by nesl, byla naprosto dostatečná pro požadovaný účel, tedy blízké krytí obrněných kolon před nízkými nálety nepřátelského letectva. Ještě před zrušením tohoto projektu se na pozici standardních Flakpanzerů v německé armádě usadily stroje, založené na podvozku tanku Panzer IV (Möbelwagen, Wirbelwind a Ostwind). Ačkoliv podvozek Panzer IV nabízel mnohem větší nostnost, nebyl ani jeden z uvedených Flakpanzerů vyzbrojen zbraní větší ráže, než právě 37 mm (protože to pro daný účel nebylo potřeba).
zmenšený model protiletadlového tanku na upraveném podvozku průzkumného tanku Luchs, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Důvody zrušení projektu byly tedy nejspíš čistě ekonomické. Podvozek VK 1305 (tedy prodloužená varianta podvozku tanku Luchs) by musel být nejspíš vyráběn jen a pouze pro tento Flakpanzer. Naproti tomu podvozky tanku Panzer IV byly vyráběny ve velkých sériích jako základ pro celou řadu bojových strojů (Panzer IV, Jagdpanzer IV, Stug IV, Brummbär). Navíc Flakpanzery Wirbelwind a Ostwind byly stavěny na starších již použitých podvozcích, což zásadně snižovalo výrobní náklady. Z pohledu konsolidace výroby i logistiky náhradních dílů bylo tedy zrušení projektu leichter Versuchsflakwagen nejspíš racionálním rozhodnutím.
8,8 cm Flakpanzer na podvozku tanku Panther
tento zmenšený dřevěný model od firmy Rheinmetall ukazuje přibližnou podobu zamýšleného Flakpanzeru s kanonem Flak 41 a komponentami z tanku Panther, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Vývoj vozidla, které si popíšeme na následujících řádcích, byl určitým způsobem spjat s existencí jiného stroje, známého jako 8,8 cm L/71 Versuchsflakwagen. Zmíněný stroj, na kterém pracovala firma Krupp od června roku 1942, měl být založen na úplně nově vyvinutém podvozku s označením Panzerselbstfahrlafette IVc. A právě v tom, že šlo o podvozek zcela nové konstrukce, spatřovala armáda nemalé riziko. Zástupci zbrojního úřadu se jednak obávali, že nové vozidlo bude potřebovat spoustu času a úsilí, aby technicky "dozrálo", ale také se jim nelíbilo, že zavedením nového typu podvozku by došlo k dalšímu tříštění výroby. Proto zbrojní úřad firmu Krupp požádal, aby zvážila variantu vozidla založenou na komponentách již existujících, nebo právě připravovaných tanků. Konkrétně mělo jít o komponenty z tanků Panther, Tiger, Leopard nebo Luchs, které byly spatřovány jako nejvíce perspektivní typy a něco jako budoucí standard. V reakci na to připravila firma Krupp návrh, který 2. září 1942 představila zástupci zbrojního úřadu Ing. Kleinovi. Nový nosič pro kanon ráže 88 mm měl využívat pojezdovou soustavu z tanku Panther s plnými koly o průměru 860 mm a pásy o šířce 660 mm. Motor Maybach HL 157 a převodovka Maybach OG 55 11 77 měly být zase převzaty z připravovaného lehkého tanku Leopard. Podvozek vozidla měl být 6,7 metru dlouhý a 3,27 metru široký. Přesah hlavně v pozici 12 hodin (tedy mířící přímo vpřed) měl činit 3,2 metru. Síla pancéřování se měla pohybovat od 30 mm na čelních stěnách korby, po 16 mm na bocích a nejspíš i zádi. Hmotnost stroje byla vypočtena na cca 31 tun. Výzbroj obrněnce měl tvořit protiletadlový kanon ráže 88 mm s hlavní o délce 71 násobků ráže, který firma Krupp právě vyvíjela pro německou Luftwaffe pod označením Gerät 42. Krupp ve svém návrhu popsal ještě celou řadu dalších parametrů navrhovaného vozidla, jako byla světlá výška 0,54 metru, kontaktní délka pásů 3,92 metru, palebná výška kanonu 2,45 metru, zásoba paliva 550 litrů, dojezd po silnici 300 až 350 km a v terénu něco mezi 200 a 250 km. Vyčíslena byla dokonce i zásoba vezené munice ráže 88 mm, a to na 36 kusů. V poskytnutých údajích naopak nebyla uvedena očekávaná maximální rychlost.
Flakpanzer neměl převzít kompletní podvozek z tanku Panther, ale jen některé jeho komponenty jako např, motor, pojezdová kola, pásy apod., zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Popsaný návrh firmy Krupp však neměl moc dlouhou "životnost". Další měsíce totiž přinesly celou sérii událostí a rozhodnutí, které Kruppův návrh doslova rozmetaly. V lednu roku 1943 byl oficiálně ukončen projekt lehkého tanku Leopard. Již v listopadu 1942 (tedy s dvouměsíčním předstihem) o tom zbrojní úřad firmu Krupp informoval a nařídil změnit návrh nového vozidla tak, aby nevyužívalo žádné komponenty z Leopardu. Krupp tedy musel připravit návrh nové varianty stroje, založené již v podstatě pouze na komponentách tanku Panther. Tento nový návrh byl veden pod označením gepanzerte Selbstfahrlafette für Gerät 42 nebo také Versuchsflakwagen II (zkráceně VFW II). Prakticky veškeré vnitřní agregáty měly být nyní převzaty z Pantheru, což zahrnovalo zejména benzínový motor Maybach HL230 o výkonu 700 koní a převodovku typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Další nepříjemná zpráva pro firmu Krupp přišla začátkem roku 1943, když Luftwaffe rozhodla o ukončení vývoje kanonu Gerät 42 s tím, že dává přednost výkonnější konkurenční zbrani od firmy Rheinmetall s označením Flak 41. Krupp tedy musel návrh Flakpanzeru na podvozku tanku Panther znovu upravit tak, aby počítal s instalací kanonu Flak 41. Ruku v ruce s tím bylo také označení vozidla změněno na gepanzerte Selbstfahrlafette für Flak 41 (zkráceně gep. Sfl. für Flak 41). Nejspíš právě v návaznosti na tuto změnu výzbroje byla do projektu nového obrněnce přizvána také firma Rheinmetall (tedy dodavatel kanonu Flak 41). Nyní tedy na novém Flakpanzeru pracovaly paralelně dvě konkurenční společnosti: Krupp pod označením gep. Sfl. für Flak 41 a Rheinmetall pod označením 8,8 cm Flak 41 (Sf.) Panther I Bauteile. Třetí nemilá zpráva přišla ze zbrojního úřadu v říjnu 1943. Podle ní měly konstruktéři upustit od použití komponent z tanku Panther a předělat své návrhy tak, aby využívaly komponent jeho chystaného nástupce s označením Panther II. Firma Krupp v té souvislosti obdržela instrukce, aby vrátila podvozek tanku Panther, který jí byl dříve poskytnut pro vývojové práce. Sotva se oba výrobci vzpamatovali z těchto novinek, přistálo jim na stole rozhodnutí, které celou sérii špatných zpráv završilo. V lednu 1944 totiž ministr zbrojení Albert Speer rozhodl o ukončení celého projektu.
z modelu je patrné, že korba měla být ve střední části snížená, aby uvolnila prostor pro obrovskou otáčivou věž, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Důvod ukončení projektu byl vcelku logický. Kanon Flak 41 měl obrovský výškový dostřel (účinný 10,7 km, maximální 15 km) a byl tedy ideální k ničení vysoko letících bombardérů nepřítele. Plnění této role přitom zbraň zvládala i ve statickém postavení, bez nutnosti častých změn pozice. Proto nedávalo mnoho smyslu instalovat kanon s takovým dostřelem na pásový podvozek a vytvářet jeho samohybnou verzi. Samohybné protiletadlové tanky totiž byly určeny k úplně jinému druhu boje. Měly doprovázet a chránit ostatní bojovou techniku proti blízkým útokům nepřátelských stíhaček a bitevníků. Pro tento účel stačil mnohem menší dostřel, zato se však hodila vyšší kadence (palba na poměrně blízký, ale velmi rychle se pohybující cíl). Jak by takový Flakpanzer na podvozku tanku Panther s kanonem ráže 88 mm vypadal nám velmi hezky ukazují dochované fotografie zmenšeného dřevěného modelu, který připravila firma Rheinmetall. Samotné pojezdové ústrojí (tedy hnací, napínací i pojezdová kola včetně systému jejich zavěšení a odpružení, ale také pásy a vnitřní koncové převody) by bylo nejspíš převzato bez úprav. Zadní část korby s motorovým prostorem vypadá také nezměněna, zato přední část doznala oproti tanku Panther jistých úprav. Čelo kabiny nad blatníky pásů je užší, než u běžného tanku a zcela jistě by zde byly použit slabší pancéřové desky. Strop korby ve střední části byl snížen až na úroveň blatníků pásů, čímž vznikla základna pro uložení obrovské otáčivé věže. Věž byla podle všeho kompletně uzavřená, až na velký výřez ve střeše, který umožňoval elevaci kanonu až do úhlu 90°. zadní část bojové věže byla tak dlouhá, že zasahovala daleko nad motorový prostor. Servisní přístup k pohonné jednotce by tedy byl zřejmě možný pouze při otočení věže do boku (3. nebo 9. hodina). Zatímco první návrh firmy Krupp počítal podle dokumentace s odklápěním bočních stěn do stran, z modelu firmy Rheinmetall není nic takového patrné. K nástupu a výstupu by vojáci ve věži nejspíš používali dvířka v zadní stěně, protože nastupování přes střechu, by bylo dosti obtížné.
2cm Flak 38 auf Fahrgestell Bren (e)
2cm Flak 38 auf Fahrgestell Bren (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Po evakuaci z Francie v roce 1940 za sebou britské expediční sbory musely nechat velké množství válečného materiálu a techniky, včetně lehkých pásových tahačů a transportérů typu Bren. Němci, kterým tyto stroje padly do rukou, samozřejmě neváhali a začali je využívat pro vlastní potřeby. Převážně je využívali k plnění původních úkolů, tedy jako nosiče nákladů a transportéry pěchoty. Posloužili jim ale také jako základ pro stavbu různých samohybných zbraní. Jednou z nich byl i samohybný prostředek protiletecké obrany vyzbrojený rychlopalným kanonem Flak 38 ráže 20 mm. Zbraň byla velice jednoduše namontována uprostřed původního nákladového prostoru a to včetně svého štítu. Tento štít byl také tím jediným co mohlo obsluhu kanonu chránit před nepřátelskou palbou. Nutno ovšem podotknout, že to byla ochrana spíše symbolická. Přesný počet vyrobených exemplářů tohoto stroje není znám, ale v každém případě šlo pouze o několik málo kusů. Jediným zdokumentovaným bojovým nasazením těchto vozidel bylo balkánské tažení v roce 1940.
Flak selbstfahrlafette auf LKW Mercedes 4500
3,7cm Flak 36 selbstfahrlafette auf LKW Mercedes 4500 v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Další kolový nákladní automobil, který Němci využili jako základ ke konstrukci samohybného protiletadlového kanonu byl vůz Mercedes typu L 4500 A. Na jeho podvozek byly instalovány dokonce tři různé zbraně. Tou první byl kanon Flak 36 ráže 37 mm. Kanon byl namontován na otočném podstavci uprostřed původního nákladového prostoru za kabinou. Původní bočnice nahradily nové, které vyplňovalo husté drátěné pletivo. Během přípravy k palbě se bočnice sklápěly do stran aby uvolnily prostor pro otáčení kanonu. I po instalaci 1,5 tuny těžké zbraně zbylo dost nosnosti k opancéřování kabiny. Snýtované pláty pancíře zakryly i čelní a boční okna. K výhledu potom sloužily uzavíratelné obdélníkové průzory. Dva v čelní stěně a po jednom v bocích. Také přední maska motoru dostala pancíř v podobě zalomené ocelové desky. Ochranu obsluhy kanonu zajišťoval čelní štít samotné zbraně. Na palubě stroje se vozila jen pohotovostní zásoba munice. Další střelivo potom bylo v přívěsném nákladním vozíku.
5cm Flak 41 selbstfahrlafette auf LKW Mercedes 4500, všimněte si stojanu s koincidenčním dálkoměrem pro odhad výšky nepřátelských letounů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Pro zvýšení stability stroje během střelby byly na každý bok instalovány dvě podpěry, které se před palbou sklopily a zapřely o zem. Během přesunů byly podpěry zvednuté. Posádky vozu tvořili pravděpodobně pouze čtyři muži. Kromě řidiče a velitele to byl ještě nabíječ a střelec. Pohonnou jednotkou byl šestiválec Daimler Benz OM 67/4 o obsahu 7,3 litru, který dával maximální výkon 120 koní. Vůz s tímto motorem dokázal jet po silnici rychlostí až 66 km/h. Přesný počet vyrobených kusů není znám, ale pravděpodobně jich nebylo mnoho. Téměř stejně jako pravě popsaná verze vypadala na první pohled i druhá ozbrojená verze Mercedesu 4500. Stejné bylo pancéřování kabiny, sklopné podpěry i pletivové bočnice. Jen hlavní zbraň se změnila. Tentokrát byl ve středu nákladového prostoru instalován kanon Flak 41 ráže 50 mm. Obě verze se od sebe dají nejsnáze rozeznat podle jiného tvaru štítu kanonu.
2cm Flakvierling selbstfahrlafette auf LKW Mercedes 4500 měl dokonce pancéřovanou kabinu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Poslední protiletecká verze tohoto nákladního automobilu nesla čtyřhlavňový Flak ráže 20 mm. Kabinu a čelo motorového prostoru opět chránily pancéřové plechy a obsluhu zbraně její štít. Počet členů posádky se u této verze zvýšil o jednoho muže, neboť čtyřhlavňová rychlopalná zbraň potřebovala dva nabíječe. Ve všech třech případech se jednalo o víceméně provizorní řešení. Bojová hodnota těchto strojů byla značně omezena nízkou úrovní pancéřování a kolovým podvozkem. Pancíř chránil posádku pouze proti palbě z lehkých zbraní a kola šla snadno prostřelit. Fotografie dokazují, že tyto stroje se dočkaly bojového nasazení minimálně v Africe. Pravděpodobně ale sloužily také na západní frontě.
8,8cm Flak auf Büssing NAG
8,8cm Flak auf Büssing NAG, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno 8,8cm Flak auf Büssing NAG byl obrem mezi kolovými samohybnými protiletadlovými kanony a to nejen kvůli své výzbroji ale i kvůli samotnému podvozku. Ten původně patřil devítitunovému nákladnímu automobilu Büssing NAG 900, který se používal mimo jiné i k transportu lehkých tanků. Přestavba přesně neznámého počtu těchto náklaďáků na samohybné zbraně proběhla v roce 1944. Vpředu byla kapota motoru, pod kterou se ukrýval dieselový agregát Büssing NAG 6 o obsahu 13,5 litru a maximálním výkonu 130 koní. Za motorovým prostorem byla otevřená kabina řidiče. Zhruba uprostřed trupu byl otočně lafetován těžký protiletecký kanon Flak 18 ráže 88 mm. Boční stěny okolo kanonu byly tvořeny pletivem a během přípravy k palbě se vyklápěly do stran aby uvolnily prostor pro otáčení zbraně. Na zádi se potom nacházely schránky na náboje. Při střelbě dodávaly vozu stabilitu výsuvné opěry na bocích a zádi. V protikladu k úctyhodné síle výzbroje tohoto stroje bylo jeho mizivé pancéřování. Jak řidič tak obsluha kanonu byli vystaveni nepřátelské palbě prakticky ze všech stran. Nebyly chráněni ani před palbou lehkých ručních zbraní natož pak před palbou dělostřeleckou.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
