německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
FLAKPANZER I
první německý sériový Flakpanzer
dvojice protiletadlových tanků Flakpanzer I na východní frontě, zima 1941/42, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Vznik Flakpanzeru
Protiletadlovou obranu v rámci německých tankových divizí měla v prvních válečných letech na starost protiletadlová rota (Flak-Kompanie) zařazená organizačně pod protitankový prapor. Tato protiletadlová rota byla typicky vyzbrojena samohybnými kanony ráže 20 mm na polopásových podvozcích (Sd.Kfz. 10/4). Nejspíš někdy na přelomu let 1940 a 1941 však někoho napadlo, že by se pro nesení lehkých protiletadlových kanonů daly využít také podvozky tanků Panzer I, které byly tou dobou stahovány od bojových jednotek jako zastaralé a Němci pro ně hledali jiné uplatnění.
Návrhem technického řešení byly nejspíš pověřeny firmy Alkett a Daimler-Benz. Do celého projektu však byl vtažen také muniční zásobovací prapor Munitions Transport-Abteilung 610. Tento prapor měl totiž ve svém stavu větší množství muničních vozidel typu Munitionspanzer I, která byla postavená právě na podvozcích zmiňovaných tanků Panzer I (konkrétně verze Ausf. A). Prapor prý dostal rozkaz uvolnit ze svého arzenálu 24 muničních vozidel Munitionspanzer I, aby mohla být přestavěna na protiletadlové tanky (Flakpanzery). Kromě toho měl ale prapor poskytnout také personál, který by nové bojové stroje obsluhoval. Pokud jsou tyto informace pravdivé, znamená to, že Flakpanzery I nezvnikly přímou přestavbou bojových tanků Panzer I, nýbrž byly postaveny na podvozcích používaných předtím v roli muničních vozidel. Některé prameny však tuto variantu příběhu vylučují.
"Sériová" výroba
Podobné nejasnosti panují také okolo toho, která firma vlastně stavěla „sériová“ vozidla. V této otázce se z důvodu nedostatku jednoznačných informací omezíme na konstatování, že konstrukci bojového stroje nejspíš navrhly společně firmy Alkett a Daimler-Benz, zatímco následná montáž vozidel probíhala ve firmě Stöwer v pruském městě Stettin (dnes polský Štětín). Argumenty některých autorů, že firma Stöwer byla de facto pouhou automobilkou a neměla by tedy k dispozici mechanizaci potřebnou pro stavbu obrněných vozidel nejsou podle našeho názoru relevantní. Nešlo totiž o výrobu obrněnců v pravém slova smyslu, ale pouze o jejich přestavbu. Nejtěžším břemenem, se kterým při tom bylo třeba manipulovat, byl kanon Flak 38, který vážil něco okolo 400 kg. A jelikož se ve firmě Stöwer před válkou nevyráběly jen automobily, ale např. také traktory, lze s klidným svědomím předpokládat, že by si továrna s přestavbou Flakpanzerů poradila. „Výroba“ Flakpanzerů I probíhala podle všeho od března do května roku 1941 a celkem bylo postaveno pouhých 24 exemplářů.
Flakpanzery I sloužily u nově vytvořeného protiletadlového praporu Flak Abteilung 614 (Mot), se kterým doputovaly přes celé Rusko až do Stalingradu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Popis vozidla
Ať už byly podvozky pro nový Flakpanzer převzaty přímo z bojových tanků Panzer I nebo z muničních vozidel Munitionspanzer I, šlo pořád o jedny a tytéž podvozky, které měly na každém boku pět pojezdových kol, přední ozubené kolo hnací a tři drobné kladky podpírající horní část pásu. Pojezdová kola o průměru 530 mm byla paprsková s gumovou obručí po obvodu. Poslední pojezdové kolo však mělo průměr 630 mm a sloužilo zároveň, jako kolo napínací (napínalo pás). První pojezdové kolo, které bylo při jízdě vystaveno největšímu namáhání, bylo odpruženo samostatně, a to vinutou pružinou. Zbylá čtyři kola byla odpružena po dvojicích společnou listovou pružinou.
Spolu s tankovým podvozkem byla převzata také celá pohonná soustava, jejímž srdcem byl benzínový motor Krupp M305 o objemu válců 3,45 litru, který dával maximální výkon 60 koní při 2500 otáčkách za minutu. Motor byl pomocí hřídele spojen s pětistupňovou převodovkou Zahnradfabrik F.G.35, umístěnou v přední části trupu. Zásoba paliva činila 140 litrů benzínu ve dvou samostatných nádržích. Flakpanzer si z původního tanku ponechal také část pancéřové korby se stěnami silnými 13 mm. Z původní uzavřené kabiny posádky však zbyla pouze její čelní stěna a na ni navazující části obou bočních stěn. Zbytek kabiny včetně jejího stropu byl odstraněn. „Torzo“ čelní a bočních stěn pak bylo o 18 cm zvýšeno pomocí navařených pruhů pancéřového plechu. Všechny tři původní průzory, umístěné na těchto stěnách, byly zachovány včetně jejich pancéřových krytů.
Odstraněním většiny tankové kabiny vznikl otevřený prostor. Ten byl opatřen novou podlahou a na ní byl umístěn otočný podstavec s kanonem Flak 38 ráže 20 mm (podlaha samozřejmě nesahala až k čelní stěně, jinak by zakryla stanoviště řidiče). Flak 38 nabízel teoretickou kadenci až 480 výstřelů za minutu, v praxi to však bylo nejvýš 220 výstřelů za minutu. Účinný výškový dostřel kanonu končil někde okolo 2 km. Zbraň byla do vozidla instalována včetně svého standardního štítu.
kolik mužů tvořilo posádku Flakpanzeru I není úplně jasné, na tomto snímku je například vidět šest vojáků, což by mohl být docela věrohodný počet, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Na obou stranách bojového prostoru byly přidány sklopné bočnice. Jejich smyslem nebylo ani tak poskytnout vojákům na palubě lepší ochranu, ale primárně zvětšit podlahovou plochu bojového prostoru. Bočnice se totiž sklápěly do vodorovné polohy a byly dost pevné, aby unesly stojícího vojáka. Na palubu Flakpanzeru se prý vešlo celkem 250 kusů munice ráže 20 mm, což je ovšem poněkud překvapivé číslo, neboť kanon Flak 38 se nabíjel zásobníky po 20 nábojích a munice na palubě byla uložena již rovnou v zásobnících (a 250 není úplně dělitelné dvaceti). Každopádně munice byla uložena pod podlahou bojového prostoru, mimo to si však Flakpanzer typicky vezl další střelivo v přívěsném vozíku SdAh 51.
Pokud jde o počet členů posádky, bývá uváděno těžko uvěřitelné číslo osm. Existují sice fotografie, kde se na palubě Flakpanzeru I mačká sedm vojáků (čili osmý fotil), ale k čemu by reálně bylo tolik mužů potřeba? Bez diskuse zde musel být řidič a velitel, dále střelec, nabíječ a jeden nebo dva podavači munice, to znamená pět nebo šest vojáků (což by odpovídalo velikosti posádky u stejně vyzbrojeného Sd.Kfz. 10/4). Prameny, které hovoří o osmičlenné posádce, uvádějí např. ještě radistu, což je ovšem očividný nesmysl, protože Flakpanzer I žádnou radiostanicí vybaven nebyl (zkuste najít jediný snímek, na kterém by vozidlo mělo anténu). Logickou námitku, že osm vojáků by se na palubu obrněnce ani nevešlo, vysvětlují prameny tím, že minimálně tři z nich cestovali v doprovodném vozidle známém pod přezdívkou Laube… k tomu se ještě dostaneme za chvíli.
Organizace a nasazení
Personál, který poskytl výše zmiňovaný zásobovací prapor Munitions Transport-Abteilung 610, posloužil jako jádro nově vytvořeného praporu Flak Abteilung 614 (Mot). Tento prapor sestával ze tří rot po osmi Flakpanzerech (tedy celkem oněch 24 vyrobených). Léto roku 1941 strávili příslušníci praporu intenzivním výcvikem v Pomořansku na severovýchodě Německa. Nejspíš prodělali také střelecký výcvik na nedaleké armádní střelnici v Putlosu. Koncem srpna byla jednotka odeslána do Rumunského pohraničního města Jasy a odtud pak pokračovala do SSSR aby se zapojila do bojů na jižním úseku východní fronty. Člověk by očekával, že plně pásové bojové vozidlo bude zařazeno do stavu některé z tankových divizí, ovšem nejspíš tomu tak nebylo. Podle některých autorů byl Flak Abteilung 614 (Mot) nasazován primárně jako protivzdušná obrana různých pěších útvarů, podle jiných pouze doprovázel a chránil zásobovací kolony.
pro subtilní Flakpanzer I bylo vyvinuto speciální doprovodné vozidlo přezdívané Laube, které vezlo nejen dodatečnou munici, ale také část posádky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Extrémní klimatické podmínky, nuzný stav silnic a tvrdé boje východní fronty byly zatěžkávací zkouškou i pro mnohem robustnější techniku než Flakpanzer I postavený na ojetých podvozcích zastaralých lehkých tanků. I přesto však minimálně část těchto obrněnců zvládla doputovat až do Stalingradu, vzdáleného od města Jasy skoro 1300 km vzdušnou čarou! Taková dlouhá živostnost hovoří spíše pro fakt, že Flak Abteilung 614 (Mot) skutečně doprovázel „pouze“ zásobovací kolony a nebyl tudíž vystaven nejtvrdším bojům v první linii. Přesto se však jednotka nakonec nevyhnula obklíčení a stalingradský kotel se stal jejím hrobem. Poslední exemplář Flakpanzeru I byl prý zničen koncem roku 1942 někde v okolí města Kalač.
Podpůrná vozidla
Flakpanzer I byl celkově dost malý stroj a nabízel velmi omezený „užitný“ prostor. Na druhou stranu však nesl zbraň, která byla náročná na počet obsluhujících vojáků (vyhledávání cílů, míření, nabíjení) a také na množství munice (vysoká kadence). Je tedy jasné, že na jeho palubě nebylo tolik místa, kolik by bylo třeba. Uložení munice částečně řešil přívěsný vozík, ale ani to nestačilo. Z toho důvodu bylo pro potřeby protiletadlových tanků vytvořeno speciální podpůrné vozidlo. Tento stroj byl stejně jako samotný Flakpanzer I založen na podvozku tanku lehkého Panzer I. U těchto podpůrných vozů byla odstraněna nejen původní bojová věž, ale také komplet celá kabina pod ní. Otevřený prostor pak byl obehnán poměrně vysokou plechovou ohradou. Výhled pro řidiče zajišťoval velké „okno“ vyplněné plexisklem.
Vysoká hranatá ohrada okolo otevřené kabiny vysloužila těmto vozidlům přezdívku Laube, tedy altán. Popsaných podpůrných vozidel bylo postaveno 24 exemplářů, takže na každý Flakpanzer připadal právě jeden „Laube“. Jak již bylo řečeno, tyto stroje nevozily pouze další munici, ale také některé členy posádek Flakpanzerů, jejich osobní věci a nejspíš i nejrůznější další materiál včetně rezervních hlavní pro kanon Flak 38.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.