|
Prototyp obrněného transportéru Kätzchen K1 firmy Auto-Union, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V roce 1939 zavedla německá armáda do služby polopásový obrněný transportér SdKfz 251. Šlo o vozidlo určené pro přepravu a přímou bojovou podporu pěšáků… ovšem ne ledajakých pěšáků. Mělo sloužit tzv. pancéřovým granátníkům, mechanizované pěchotě, která doprovází tanky, chrání je a pomáhá jim v bojových situacích, které tankům úplně nevyhovují. V listopadu 1941, po více než dvou letech války, mohli Němci zodpovědně prohlásit, že způsob boje, který obrněný transportér umožnil, se beze zbytku osvědčil. Nejen, že obrněné transportéry propůjčovaly útoku nevídanou razanci, ale zároveň také podstatně snižovaly ztráty na životech vlastních vojáků (Heinz Guderian prý tento stroj dokonce nazval „šetřičem krve“). Dva roky válečného provozu ale zároveň odhalily také mnohé slabiny SdKfz 251, a proto (právě onoho listopadu 1941) rozhodl zbrojní úřad o zahájení vývoje nového obrněného transportéru, který by „dvěstěpadesátjedničky“ v budoucnu nahradil. V té době sice již probíhal projekt zásadní modernizace SdKfz 251 s označením HKp 6.03, ovšem nyní se nemělo jednat o žádnou modernizaci, ale o vývoj vozidla zcela nové konstrukce. Na počátku úvah o novém stroji stála analýza nedostatků toho stávajícího. Polopásový podvozek sice zvládal mnohem těžší terén než podvozek kolový, ovšem ve srovnání s tanky měl stále velké „rezervy“. Obrněný transportér nové generace měl tedy zcela jistě být plně pásový. Poměr nosnosti SdKfz 251 k hmotnosti samotného stroje byl považován za nedostatečný. Nový transportér měl proto při vlastní hmotnosti do 10 tun uvést náklad vážící 2,5 až 3 tuny. Za slabinu SdKfz 251 byla považována také jeho nízká rychlost. Jeho nástupce měl proto umět po silnici uhánět rychlostí 70 až 80 km/h a v terénu zvládat 40 až 50 km/h. Dále byl požadován čelní pancíř o síle 30 mm, akční rádius 400 až 500 km a celková výška vozidla mezi 1700 a 1800 mm při světlé výšce alespoň 400 mm. Pásák měl umět přepravit řidiče se spolujezdcem a desetičlenné pěší družstvo. A to byly jen ty hlavní požadavky. Mimo to měl design stroje umožňovat snadný přístup k pohonné jednotce a řídícím prvkům, včetně jejich snadné demontáže a výměny, dále jednoduchý způsob instalace dodatečného vybavení včetně zbraní, schránek na munici nebo radioaparatury. Schopnost provozu při venkovních teplotách v rozmezí od +60 do – 50 stupňů celsia nebo nulové či minimální nároky na nedostatkové suroviny (např. gumu). Obrněnec měl umět fungovat nejen v roli transportéru pěchoty, ale také jako sanitka, muniční vůz, velitelský vůz, spojovací vůz nebo nosič nejrůznějších zbraní včetně 2 cm kanonu, minometu, lehkého děla, plamenometu nebo zařízení pro odpalování raket.
Prototyp Kätzchen K2 dostal pojezdové ústrojí ze stíhače tanků Marder III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Vývojem nového vozidla byla z nějakého důvodu pověřena firma Auto-Union, která jinak vyráběla pouze kolové obrněné a terénní automobily. Za zbrojní úřad se projektu účastnil Ing. Heinrich Ernst Kniepkamp, který se velmi angažoval ve vývoji rychlých obrněných vozidel. Práce na novém transportéru rozhodně neběžely žádným dostihovým tempem. Rok od formulace prvních požadavků, tedy v listopadu 1942, existoval stroj stále pouze ve formě nákresů a výpočtů a teoretická jednání mezi zbrojním úřadem a firmou Auto-Union vesele pokračovala. Měnily se požadované rozměry kabiny, šířka pásů, síla pancéřování i maximální hmotnost a rozhodnuto nebylo ani ohledně typu pohonné jednotky a převodovky. Jasno bylo naopak v tom, že podvozek mají tvořit velká pojezdová kola, odpružená torzními tyčemi a uspořádaná ve více řadách se vzájemným překryvem (aby také ne, když Ing. Kniepkamp byl velkým propagátorem a podle některých zdrojů dokonce i autorem tohoto typu podvozku). S ohledem na množství nejasností a změn v zadání není divu, že v lednu 1943 vyjádřila Auto-Union formálně své pochybnosti o tom, jak vážně to armáda s novým strojem vlastně myslí. Pánové ze zbrojního úřadu si nejspíš řekli, že slib nikoho zarmoutí, a tak dodavatele uklidnili sladkými řečmi o tom, že nejpozději v průběhu roku 1944 nový transportér ve výrobě plně nahradí jak SdKfz 251, tak i menší SdKfz 250. A tak vývojové práce pokračovaly dál. V únoru 1943 se v souvislosti s novým strojem poprvé objevilo označení Kätzchen, což v překladu znamená kotě. V dubnu 1943 byla u Auto-Union objednána stavba dřevěného modelu vozu ve skutečné velikosti s následnou výrobou 5 ověřovacích prototypů. V dubnu 1943 upoutal pomalý postup vývojových prací na novém transportéru pozornost ministerstva zbrojení a jeho představitelé se rozhodli zakročit. Podle ministerstva bylo již ztraceno příliš mnoho času a nyní bylo třeba najít rychlé řešení. Namísto vývoje zcela nového vozidla měl proto být upraven nějaký již existující obrněnec. Jako vhodný adept pro takovou úpravu se jevil stíhač tanků Marder III vyráběný pražskou BMM (dřívější ČKD). Vedení BMM vycítilo šanci na dobrý obchod, a proto rychle přispěchalo s konkrétním návrhem úprav. Z Marderu III verze Ausf. M byl demontován kanon a čelní stěna kabiny byla uzavřena pevným kusem pancíře. Boční stěny kabiny byly zvýšeny a zadní část protažena. V zadní stěně byly vytvořeny dvoukřídlé nástupní dveře. Uvnitř kabiny byly kolem dokola instalovány jednoduché sedačky, na které se mělo vejít 11 vojáků, dvanáctým mužem na palubě pak byl řidič. Vozidlo mohlo sloužit také pro přepravu munice, a proto dostalo označení Munition und Mannschaftsträger auf Fahrgestell 38 M (fotografii tohoto stroje si můžete prohlédnout foto ZDE).
Na této fotografii prototypu Kätzchen K2 je krásně vidět výduch vzduchu na zadní stěně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zbrojní úřad včetně Ing. Kniepkampa byl samozřejmě proti a tvrdil, že improvizované vozidlo z dílen BMM nebude ani zdaleka dosahovat parametrů stroje od Auto-Union. Zástupci ministerstva nakonec uznali, že narychlo sestavený návrh pražské firmy skutečně není to pravé ořechové. Byli však přesvědčeni, že trocha zdravé konkurence může projektu jedině prospět. BMM proto dostala za úkol připravit vlastní návrh transportéru Kätzchen, který by odpovídal zadání a byl tedy porovnatelný se strojem firmy Auto-Union. Objednávka byla vystavena v září 1943 a zahrnovala stavbu dvou prototypů, jeden s benzínovým motorem Praga a druhý s dieselem Tatra 103. Na přelomu let 1943 a 1944 byl počet prototypů objednaných u Auto Union snížen z původních pěti na tři. Jeden z nich přitom měl, světe div se, využívat pojezdové ústrojí z připravovaného stíhače tanků Hetzer, tedy konstrukci konkurenční firmy BMM. Jak k tomu mohlo dojít? Z literatury to není jasné, ale nabízejí se asi dvě základní možnosti. Buď to dostala Auto-Union nařízeno, protože ministerstvo nebo zbrojní úřad prostě chtěly mít další možnost porovnání. Mohla to ale také být iniciativa samotné Auto-Union. Vždyť pokud bude pražská BMM vyvíjet Kätzchen podle stejného zadání jako Auto-Union, bude výsledkem zřejmě velmi podobný stroj, který se bude odlišovat hlavně svým pojezdovým ústrojím. Čili pokud by Auto-Union připravila vlastní verzi vozidla s pojezdovým ústrojím od BMM, nebude už konkurence vlastně mít co nabídnout. Každopádně pražská BMM dostala za úkol dodat do Auto-Union potřebné komponenty, zejména tedy pojezdová kola, jejich závěsy s listovými pružinami, hnací a napínací kola, vratné kladky a pásy. V Praze však možná vytušili, že by mohlo jít o snahu je z projektu vyšachovat a rozhodli se svému konkurentovi alespoň trochu znepříjemnit život tím, že namísto komponent Hetzeru poslali do Německa součásti ze stíhače Marder III, jehož pojezdová kola měla o 50 mm menší průměr. Auto-Union si na dodávku nesprávných prvků stěžovala ve zprávě ze srpna 1944. Čekat na nápravu však nemohla, a tak prostě použila to, co dostala. Samozřejmě připouštíme, že za nesprávnou dodávkou mohla být i obyčejná chyba, nedorozumění nebo něčí šlendrián, ale to už se asi nedozvíme.
návrh transportéru Kätzchen firmy BMM zatím pouze s dřevěnou atrapou trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Prototypy firmy Auto-Union dostaly označení Kätzchen K1 a K2. Zpráva ze 14. února 1944 uvádí, že oba prototypy jsou již dokončeny a prodělávají zkušební jízdy, na třetím prototypu se podle zprávy ještě pracovalo. Prototyp K1 měl podvozek s pěti pojezdovými koly na každém boku. Každé z těchto kol však bylo tvořeno dvěma disky. Disky sudých kol byly na ose umístěny dále od sebe a do mezery mezi nimi „zapadaly“ disky lichých kol. Šlo o obdobné uspořádání, jaké se používalo u pozdních německých tanků nebo u některých polopásových vozidel. Osy pojezdových kol byly napojeny kyvná ramena a odpruženy pomocí torzních tyčí. Kola měla po obvodu ocelovou obruč, pod kterou se ukrývala tenká gumová bandáž. Vpředu pak bylo ozubené kolo hnací a vzadu kolo napínací. Pásy byly široké 400 mm, což bylo pro tak lehký stroj ažaž a sama Auto-Union prý zvažovala jejich výměnu za užší a lehčí… proč se tak nestalo není z literatury zřejmé. Prototyp K1 vážil 10 650 kg, na výšku měřil 1865 mm a jeho čelní pancéřování bylo silné až 30 mm. Většinou bývá uváděno, že vozidlo poháněl motor Horch 724, ovšem literatura naznačuje, že to mohl být také běžnější Maybach HL66 P o výkonu 180 koní. Pokud jde o použitou převodovku, bývá uváděna Zahnradfabrik SMG-51. Vozidlo svým celkovým vzhledem nezapřelo silnou inspiraci v tanku Panther. Literatura uvádí, že vnitřní prostor transportéru Kätzchen byl o 50% větší, než u staršího SdKfz 251 (nemluvíme o podlahové ploše, ale o objemu vnitřním prostoru). Člověk se tomuto údaji až zdráhá uvěřit. Kätzchen totiž na fotografiích působí dojmem velmi malého a zejména krátkého stroje, což však nebyla vůbec pravda. Ano Kätzchen byl kratší než polopásový SdKfz 251, ovšem o pouhých 60 cm (SdKfz 251 měřil na délku 5,8 metru a Kätzchen 5,2 metru). Nový transportér byl však celkově lépe uspořádán. Motorový prostor byl umístěn v pravé zadní části trupu. Motor byl kompletně uzavřen v ocelové schránce s průduchy v její stropní desce a také v zadní stěně trupu. V levém boku naproti motoru byly umístěny dvě palivové nádrže. V levé části zadní stěny trupu byl hlavní nástupní průlez. Hned u vstupu byla tedy kabina kvůli motoru a nádržím užší, ale více vpředu se rozpínala na celou šíři stroje. V kabině byly dvě velké dřevěné lavice. Ta delší se táhla podél celého levého boku. Kratší lavice na pravé straně byla umístěna až před motorovým prostorem. Pod touto lavicí vedla hřídel, která spojovala motor s převodovkou umístěnou v pravé přední části vozu. Řidič měl svoji sedačku vlevo vedle převodovky a z vozidla vyhlížel skrz průzor v čelní stěně. Strop kabiny byl otevřený, aby mohli vojáci vést palbu přes jeho boky a v případě potřeby tudy vozidlo i opustit.
návrh transportéru Kätzchen firmy BMM zatím pouze s dřevěnou atrapou trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Druhý postavený prototyp s označením Kätzchen K2 dostal již zmiňované pojezdové ústrojí ze stíhače tanků Marder III. Měl tedy na každém boku čtyři pojezdová kola s gumovou bandáží, odpružená párově pomocí listových per, dále zadní napínací kolo a dvě drobné vratné kladky. Jediným prvkem, který z Marderu III nepocházel, bylo přední hnací kolo, pravděpodobně navržené a vyrobené přímo na míru novému transportéru. Rozdíly mezi oběma prototypy však nekončily podvozkem. Zatímco K1 měl čelní pancíř trupu silný 30 mm, u K2 to bylo pouze 15 mm. S celkovou hmotností 8,75 tuny byl K2 o nějakých 1900 kg lehčí než K2, který vážil 10,65 tuny. Prototyp K2 byl poháněn motorem Maybach HL66 P o výkonu 180 koní. Původně u něj byla použita převodovka Zahnradfabrik SMG-51, později však prý byla nahrazena typem GGS-48. A byla zde i celá řada dalších méně podstatných rozdílů jako např. provedení předních i zadních ok pro vlečná lana nebo podoba zvýšeného krytu s průduchy nad převodovkou v pravé části čelní stěny. Třetí plánovaný prototyp firmy Auto-Union nebyl podle všeho vůbec dokončen. BMM, která do projektu Kätzchen „naskočila“ později, nestačila náskok konkurenta dohnat. A tak, zatímco Auto-Union měla v únoru 1944 hotové dva prototypy, BMM mohla v březnu 1944 předvést pouze podvozek s dřevěnou atrapou trupu. Základní vnitřní uspořádání prototypu BMM bylo v podstatě totožné s tím od Auto-Union, snad jen s výjimkou palivových nádrží, které byly u BMM umístěny před motorem. BMM tedy nedodala plnohodnotný prototyp a nemohlo tak dojít na praktické porovnání s konkurencí. Vzájemným srovnávacím zkouškám tedy byly podrobeny pouze oba prototypy firmy Auto-Union. Kätzchen K2 (využívající komponenty z Marderu III) hůře zvládal průjezd těžkým terénem a rovněž měl problémy při vyšších rychlostech (při rychlostech nad 35 km/h docházelo k zásadnímu poškození gumových bandáží pojezdových kol). Vítězem srovnání se tedy stal prototyp K1, ovšem moc platné mu to nebylo. Na sériovou výrobu totiž nakonec nedošlo a pravděpodobně někdy v poslední čtvrtině roku 1944 byl celý projekt zrušen.
zadní pohled na demonstrátor Kätzchen firmy BMM, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V souvislosti s návrhem transportéru na podvozku od BMM stojí za zmínku jedna zajímavost. I když se německý Kätzchen nakonec do výroby nedostal, jemu podobný stroj byl o nějakých 15 let později zaveden do výzbroje ve Švédsku. Vozidlo, které dostalo označení Pansarbandvagn 301, bylo samozřejmě řešeno moderněji, včetně uzavřené kabiny a střešního kanonu ráže 20 mm. Celková koncepce však byla velmi podobná jako u Kätzchen a hlavně byl použit podvozek, který pocházel ze švédské licenční výroby tanku TNH (tedy v podstatě PzKpfw 38 (t)) a tím pádem využíval stejné prvky jako válečný projekt Kätzchen od BMM. Podobnost můžete posoudit sami na snímku ZDE. A úplným závěrem ještě jedno krátké zamyšlení. Žádný ze zdrojů neuvádí, proč němečtí plánovači při hledání nového obrněného transportéru nevyužili paralelně vyvíjený muniční vůz VK 5.01 (nebo zda tuto možnost alespoň zvažovali). Tento stroj si byl svým celkovým provedením s Kätzchen až neuvěřitelně podobný (mnohde na internetu také často dochází k jejich vzájemnému zaměňování… a svého času se to týkalo i našich stránek). VK 5.01 byl sice navrhován primárně jako muniční vozidlo, nicméně jeho úprava na transportér pěchoty by byla bezpochyby velmi snadná. Sponzorovat dva takto podobné paralelně probíhající projekty bylo jednoznačně plýtváním penězi, časem i materiálem.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |