německá obrněná technika druhé světové války

• ÚVOD
• TANKY
• STÍHAČE TANKŮ
• SAMOHYBNÁ DĚLA
• POLOPÁSY
• OBRNĚNÁ AUTA
• FLAKPANZERY
• SPECIÁLNÍ TECHNIKA
• ENTWICKLUNGSREIHE
• TANKOVÁ ESA
• TANKOVÉ BITVY
• APRÍLOVÁ SEKCE
• DOKUMENTY
• RŮZNÉ

radiovůz Sd.Kfz. 223 disponoval kromě rámové antény také bojovou věží s kulometem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznik vozidla

Sd.Kfz. 223 byl pokračovatelem rodiny lehkých obrněných vozidel Sd.Kfz. 221 a Sd.Kfz. 222 postavených na unifikovaném čtyřkolovém podvozku firmy Horch. V tomto případě však nešlo primárně o bojový stroj ale o radiovůz určený k zajištění komunikace průzkumných jednotek s velením. Celý oficiální název radiovozu zněl "leichte Panzerspähwagen (Fu) (Sd.Kfz. 223)" (poznámka pro neznalé: kód Sd.Kfz. zkracoval sousloví Sonderkraftfahrzeug, tedy doslova vozidlo pro zvláštní účel). Jako základ pro Sd.Kfz. 223 posloužil podvozek a trup vozu Sd.Kfz. 222. Díky této své navázanosti na předešlý typ, prošel Sd.Kfz. 223 v průběhu výroby stejnými konstrukčními úpravami jako "dvěstědvacetdvojka". I přesto, že Sd.Kfz. 223 nebyl primárně určen k vedení boje, byl ozbrojen. Na trup byla posazena kulometná věž, nebo spíše věžička, převzatá z Sd.Kfz. 221.

Popis konstrukce

Trup radiovozu byl tvořen rovnými pancéřovými plechy navařenými na sebe v různě ostrých úhlech, tak aby na celém vozidle prakticky nebyla plocha, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. Horní a dolní polovina trupu měly opačně skloněné stěny. Trup se od spodní vany rozšiřoval, potom se jeho stěny lámaly a dále směrem ke střeše se trup zase zužoval.

Čelní deska trupu měla tvar rovnoramenného lichoběžníku zužujícího se směrem vzhůru. Na samém nose trupu byla vodorovně upevněna prostá kovová tyč, která sloužila jako jednoduchý nárazník. Pod ní byly dva háky pro uchycení vlečných lan. Po stranách čelní stěny byly dále uchyceny přední reflektory a nalevo ještě klakson. V horní části přecházela čelní deska trupu v poměrně krátkou a ostře skloněnou kapotu řídícího stanoviště vozu. Po stranách zde na čelo trupu navazovaly blatníky předních kol, v nichž byly velmi elegantně ukryty schránky na uložení různého drobného materiálu. Na levém blatníku byl později instalován ještě zatemňovací reflektor Notek. Zajímavým prvkem byl trojúhelníkový pancíř se zaoblenými rohy, který chránil úchyty kol.

krásný horní pohled na dva Sd.Kfz. 223, kulomety jsou u obou vozidel demontovány, neboť jde nejspíš o snímek odněkud ze zázemí a nikoliv z fronty, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Z přední kapoty vystupovala čelní stěna kabiny se dvěma průzory pro řidiče. Po jednom průzoru měl řidič také v bočních stěnách svého stanoviště. U raných vozidel byly všechny čtyři průzory shodného provedení - obdélníkového tvaru s jednodílným krytem na dvou pantech. Kryty byly opatřeny pozorovacími štěrbinami, které řidič využíval během pobytu v bojové oblasti, kdy by otevření celého průzoru bylo příliš nebezpečné. Nad každým z průzorů byl navařen drobný profil jehož úkolem bylo zachytávat dešťovou vodu stékající po pancíři a odvádět ji mimo průzor. Narozdíl od původního trupu Sd.Kfz. 222 byl však pravý boční průzor u Sd.Kfz. 223 posunut výrazně dozadu, zřejmě proto aby jej mohl využívat radista, který by jinak neměl z vozu žádný výhled.

V průběhu výroby však bylo řešení průzorů změněno (stejně jako u samotného Sd.Kfz. 222). V čelní desce byly stále dva ovšem jiného provedení než původně a navíc vzájemně nestejné. Levý byl výrazně větší a narozdíl od toho pravého byl otevíratelný. Nové byly rovněž průzory v bočních stěnách. I ty byly opatřeny otavíratelným krytem a štěrbinou. Jak je vidět z fotografií, i v novém provedení průzorů měla část vozidel pravý boční průzor posunut výrazně dozadu. A aby to bylo ještě složitější, existovaly prokazatelně i exempláře s pouze jedním čelním průzorem (viz. foto ZDE, Bundesarchiv_Bild_101I-216-0401-25, Wikimedia, upraveno).

Řidič seděl v přídi vozu mírně nalevo od jeho středové osy a ovládal vůz pomocí klasického automobilového volantu. Pro snadnější zatáčení byly obě nápravy řiditelné. Řízení zadních kol však bylo možno uzamknout, což bylo snad také doporučeno pro jízdu vyšší rychlostí. K nástupu a výstupu z vozu si řidič mohl vybrat jeden z průlezů v obou bočních stěnách vedle svého stanoviště, konkrétně ve spodní části bočních stěn. Průlezy měly tvar nepravidelného lichoběžníku. Jejich jednodílný kryt se otevíral směrem k zádi vozu. Strop nad řidičovou hlavou byl mírně zvýšený oproti zbytku střechy.

Sd.Kfz. 223 s plně vysunutou teleskopickou anténou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za stanovištěm řidiče, v nejširší části trupu, byla hlavní kabina vozu a nad ní kulometná věž převzatá z již zmíněného Sd.Kfz. 221. Strop kabiny před věží byl plný, tvořený ocelovou deskou, za věží jej tvořila již jen hustá drátěná mříž, která částečna sahala až nad motorový prostor a umožňovala proudění vzduchu k zde uloženému chladiči. Věž byla svařena z plechů o síle 8 mm a měla tvar nepravidelného devítibokého komolého jehlanu. Do hrany dvou čelních stěn věžičky byl vyřezaný žlábek, kterým procházela hlavěň kulometu MG34 - jediné organické výzbroje vozidla. Věžička neměla strop, pouze její přední část kryla mříž z hustého pletiva. Křídla tohoto pletivového krytu se dala vyklopit do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, ale sloužilo hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Před nepříznivým počasím se museli vojáci ve věži chránit přetažením nepromokavé celty.

Ve věži a kabině pod ní měli stanoviště dva zbývající členové posádky - radista a velitel, který zároveň fungoval i jako střelec z kulometu. Výhled ven měl pouze velitel a to skrz průzory ve stěnách věžičky. Z kabiny pod věží žádné průzory nevedly a radista mohl využít snad jen onen zmíněný, dozadu posunutý, průzor v pravém boku řidičova stanoviště. K nástupu a výstupu využívali radista i velitel zřejmě opět průlezy v bocích vedle řidičova postu. Mohli však vůz opustit také skrz otevřený strop věže.

Komunikační vybavení

Hlavní "zbraní" vozu nebyl kulomet v jeho věži, ale radioaparatura v kabině pod ní. Ta se v průběhu výroby měnila, ale obecně se na palubě používaly vysílačky typů Fu10 SE 30, Fu12 a Fu Spr.Ger. "a". Nad trupem se na čtyřech nosnících tyčila rámová anténa (Rahmenantenne). Nosníky byly opatřeny klouby, takže celou konstrukci bylo možno sklopit směrem vzad až se rám antény dostal na úroveň stropu kabiny. Minimálně u části vozidel byla instalována ještě velká výsuvná prutová anténa tzv. Stabantenne. Tu však bylo, vzhledem k její délce, možno plně vztyčit jen při zastaveném vozidle.

zadní pohled na Sd.Kfz. 223, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1987-019-34, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Bojovou kabinou končila nejširší část trupu a odsud směrem k zádi se trup už jen zužoval. V zadní části byl prostor pro motor a převodovku. Strop, který byl za věží tvořen jen pletivem, přecházel nad motorovým prostorem opět do pancéřové desky. Ta byla ještě kousek za věží rovná, pak se schodkovitě snížila a plynule klesala dál směrem k zádi. V rovné části před zmíněným schůdkem ústilo plnící hrdlo chladiče. Zásoba paliva bývá někdy udávána jako 100, jindy jako 110 litrů.

Pohonnou jednotku získal Sd.Kfz. 223 spolu s podvozkem a byl jí benzínový osmiválec Horch V8 3,5 l. Agregát o objemu 3517 ccm dával maximální výkon 75 koní při 3600 otáčkách. I v této oblasti zřejmě radiovůz kopíroval vývoj svého základu Sd.Kfz. 222 a od roku 1940 začal dostávat silnější motor... ale o tom až později. Převodovka Horch Einheits umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Hmotnost Sd.Kfz. 223 činila cca 4,4 tuny. Síla jeho pancíře byla stejná jako u "dvěstědvacetdvojky", tedy od 14,5 mm na čelní stěně, přes 8 mm na bocích a zádi až k 5 mm u podlahy a stropu.

Prakticky celou zadní stěnu trupu zabíral kryt servisního otvoru pro přístup do motorového prostoru. Kryt byl mřížovaný aby jím mohl proudit vzduch k pohonné jednotce a měl tvar lichoběžníku zužujícího se směrem vzhůru. V průběhu výroby začal být přes zadní stěnu trupu montován dodatečný pancéřový kryt, který záď vozu opticky prodloužil. Podle některých autorů nešlo ani tak o dodatečný pancíř, ale o filtr, který měl zabránit vnikání prachu do motoru. Smysl dává obojí výklad a je možné, že dodatečný kryt plnil obě uvedené role současně. Přístup k motoru byl možný také skrz velký servisní otvor ve stropě zadní kapoty a dva menší v jejích bočních stěnách. Z motorového prostoru vycházel na každou stranu jeden výfuk, který pak mizel za zadním blatníkem pod trup vozu.

vrak zničeného Sd.Kfz. 223, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Volný prostor na bocích trupu mezi předním a zadním blatníkem byl využit pro zavěšení různého materiálu. Na levé straně vozu, za průlezem řidiče, byl zavěšen velký box na nářadí. Na pravé straně viselo rezervní kolo. Někdy byla vozidla doslova poseta dalšími zavěšenými boxy, heverem, hasícím přístrojem, kanistry na benzín i vodu apod.

Sériová výroba

Okolo roku vzniku Sd.Kfz. 223, panuje určitý rozpor. Nejčastěji bývá uváděn rok 1936. V té době však podle většiny pramenů ještě neprobíhala výroba Sd.Kfz. 222. Tento údaj je tedy s otazníkem. Roku 1940 přešla výroba Sd.Kfz. 222 na upravenou verzi (Ausf. B) a zavedené změny se promítly i do výroby Sd.Kfz. 223. Hlavní novinkou bylo využití modernizovaného posíleného podvozku Einheitsfahrgestell I s novým továrním označení Horch 801/v. Nový podvozek s sebou přinesl také nový motor a sice Horch V8 3,8l o bsahu 3,823 litru s maximálním výkonem 81 koní při 3600 otáčkách za minutu. Nově byl také posílen čelní pancíř a to až na 30 mm. V roce 1941 pak mělo podle některých autorů dojít k další modernizaci pohonné jednotky. Agregát Horch V8 3,8l měl být pomocí zvýšení kompresního poměru posílen na maximální výkon 90 koní. Sd.Kfz. 223 rovněž převzal novinku v podobě zrušení trojúhelníkových chráničů na kolech. U pozdních vozidel se tento zajímavý prvek již nevyskytoval.

Produkce dálě běžela až do roku 1943 nebo 1944 a to v továrně Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover (které montovala i samotné vozy Sd.Kfz. 222). Celkem bylo vyrobeno 567 kusů tohoto radiovozu. Sd.Kfz. 223 měl spolupracovat na plnění průzkumných úkolů se svými "bratranci" Sd.Kfz. 221 a 222 a zajišťovat jim spojení s velením. Obecně by se dalo říci, že tento stroj trpěl stejnými nedostatky jeko jeho zmínění spolubojovníci. Byl poměrně slabě pancéřovaný a v těžším terénu ztrácel pohyblivost. Postupně jej měly nahradit polopásové stroje jako Sd.Kfz. 250, které si dokázaly s terénem poradit mnohem lépe.

Takticko-technická data

OBSAH ČLÁNKU:

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

RADIOVÝBAVA

VÝROBA

TECHNICKÁ DATA