|
lehký obrněný vůz SdKfz 222 rané produkce (viz shodné průzory řidiče), zdroj: sdkfz222.com se souhlasem provozovatele, upraveno Lehký čtyřkolový obrněný automobil SdKfz 221 se sice v praxi relativně osvědčil, trpěl však zásadním handicapem v podobě slabé výzbroje. A právě v reakci na tento nedostatek vznikla roku 1938 druhá generace obrněného vozu nesoucí označení SdKfz 222 (i když podle některých pramenů vznikl stroj již roku 1937 či dokonce 1936). Celý oficiální název nového obrněnce pak zněl "leichte Panzerspähwagen (2cm) (SdKfz 222)" (poznámka pro neznalé: kód SdKfz zkracoval sousloví Sonderkraftfahrzeug, tedy doslova vozidlo pro zvláštní účel). Nový vůz byl vyzbrojen rychlopalným kanonem KwK 30 ráže 20 mm, díky němuž si již měl dokázat poradit i s lehčí obrněnou technikou protivníka. SdKfz 222 nakonec vznikl ve dvou hlavních výrobních variantách, označovaných jako Ausf. A a Ausf. B, které se lišily použitou verzí podvozku a pohonnou jednotkou. SdKfz 222 první verze byl, stejně jako SdKfz 221, založen na unifikovaném podvozku Einheitsfahrgestell I (tovární označení Horch 801/EG I). Kvůli instalaci relativně silné a rozměrné zbraně musela firma Eisenwerk Weserhütte vyvinout trup nové konstrukce. Základním provedením byl trup SdKfz 222 velmi podobný staršímu SdKfz 221. Opět byl tvořen rovnými pancéřovými plechy navařenými na sebe v různě ostrých úhlech, tak aby na celém vozidle prakticky nebyla plocha, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. Horní a dolní polovina trupu měly opačně skloněné stěny. Trup se od spodní vany rozšiřoval, potom se jeho stěny lámaly a dále směrem ke střeše se trup zase zužoval. Oproti SdKfz 221 byl však trup nového vozu širší a vyšší. Výrazně širší byl strop trupu takže na něj bylo možno umístit podstatně větší bojovou věž. Čelní deska trupu měla tvar rovnoramenného lichoběžníku, který se od spodu nahoru zužoval (tedy přesně obráceně než u SdKfz 221). Na samém nose trupu byla vodorovně upevněna prostá kovová tyč, která sloužila jako jednoduchý nárazník. Pod ní byly dva háky pro uchycení vlečných lan. Na fotografiích jsou často vidět vozidla, která mají vlečná lana již preventivně nasazena a různě propletena okolo tyčového nárazníku. Po stranách čelní stěny byly dále uchyceny přední reflektory a na levo ještě klakson. V horní části přecházela čelní deska trupu v poměrně krátkou a ostře skloněnou kapotu řídícího stanoviště vozu. Po stranách zde na čelo trupu navazovaly blatníky předních kol, v nichž byly velmi elegantně ukryty schránky na uložení různého drobného materiálu. Na levém blatníku byl později instalován ještě zatemňovací reflektor Notek. Zajímavým prvkem byl trojúhelníkový pancíř se zaoblenými rohy, který chránil úchyty kol.
lehký obrněný vůz SdKfz 222 rané produkce, zdroj: sdkfz222.com se souhlasem provozovatele, upraveno Z přední kapoty vystupovala čelní stěna kabiny se dvěma průzory pro řidiče. Po jednom průzoru měl řidič také v bočních stěnách svého stanoviště. U raných vozidel byly všechny čtyři průzory shodného provedení - obdélníkového tvaru s jednodílným krytem na dvou pantech. Kryty byly opatřeny pozorovacími štěrbinami, které řidič využíval během pobytu v bojové oblasti, kdy by otevření celého průzoru bylo příliš nebezpečné. Nad každým z průzorů byl navařen drobný profil jehož úkolem bylo zachytávat dešťovou vodu stékající po pancíři a odvádět ji mimo průzor. V průběhu výroby však bylo řešení průzorů změněno. V čelní desce byly stále dva ovšem jiného provedení než původně a navíc vzájemně nestejné. Levý byl výrazně větší a narozdíl od toho pravého byl otevíratelný. Nové byly rovněž průzory v bočních stěnách. I ty byly opatřeným otevíratelným krytem a štěrbinou. U některých vozů s novějším provedením průzorů byl pravý boční průzor posunut výrazně dozadu. Původ ani účel této modifikace se mi nepodařilo zjistit, zřejmě to však mělo spojitost s úpravami trupu pro radiovůz SdKfz 223. Řidič seděl v přídi vozu mírně nalevo od jeho středové osy a ovládal vůz pomocí klasického automobilového volantu. Pro snadnější zatáčení měl SdKfz 222 obě nápravy řiditelné. Řízení zadních kol však bylo možno uzamknout, což bylo snad také doporučeno pro jízdu vyšší rychlostí. K nástupu a výstupu z vozu si řidič mohl vybrat jeden z průlezů v obou bočních stěnách vedle svého stanoviště, konkrétně ve spodní části bočních stěn. Průlezy měly tvar nepravidelného lichoběžníku. Jejich jednodílný kryt se otevíral směrem k zádi vozu. Strop nad řidičovou hlavou byl mírně zvýšený oproti zbytku střechy. Za stanovištěm řidiče, v nejširší části trupu, byla hlavní kabina s plně otočnou bojovou věží. Strop kabiny před věží byl plný, tvořený ocelovou deskou, za věží jej tvořila již jen hustá drátěná mříž, která částečna sahala až nad motorový prostor a umožňovala proudění vzduchu k zde uloženému chladiči. Věž byla svařena z plechů o síle 8 mm a měla tvar nepravidelného desetibokého komolého jehlanu. Věžička neměla strop, pouze její přední část chránil zvýšený rám vyplněný hustým pletivem. Křídla tohoto pletivového krytu se dala vyklopit do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, mělo však sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Před nepříznivým počasím se museli vojáci ve věži chránit přetažením nepromokavé celty.
krásný zadní pohled na SdKfz 222, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na hraně dvou čelních stěn věžičky byl výřez, kterým procházela hlaveň již zmíněného kanonu KwK 30 L/55 ráže 20 mm. Nalevo od něj pak byl v čelní stěně věže další výřez a to pro hlavěn kulometu MG34. Kanon KwK 30 měl kadenci střelby okolo 280 ran za minutu a s protipancéřovou municí dokázal na vzdálenost 500 metrů probít až 20 mm silný pancíř (při použití PzGr.40). Pro kanon bylo na palubě k dispozici 180 kusů munice (bývá uváděno až 200), pro kulomet to bylo 1050 nábojů. Obě zbraně byly uchyceny na společném podstavci, tzv. Sockellafette. Tato lafetace umožňovala plné otáčení zbraní spolu s věží a vertikální náměr od -7° do +80°. Náměru do +20° šlo přitom dosáhnout i s uzavřeným pletivovým krytem věže, pro míření nad 20 stupňů již bylo nutno kryt otevřít. Ve věži a kabině pod ní měli stanoviště dva zbývající členové posádky - nabíječ a velitel, který zřejmě zároveň fungoval i jako střelec. Výhled jim během pobytu v chráněném interiéru věže zajišťovala trojice průzorů, po jednom menším na každém boku a jeden větší v levé zadní stěně. Z kabiny pod věží žádné průzory nevedly. K nástupu a výstupu využívali vojáci vě veži zřejmě opět průlezy v bocích vedle řidičova postu. Mohli však vůz snadno opustit také skrz otevřený strop věže. SdKfz 222 nebyl standardně vybaven radiostanicí. Na některých fotografiích však bývá jasně vidět prutová anténa uchycená většinou na okraji věže. Lze se tedy domnívat, že u některých vozů k instalaci radiostanice došlo. Bojovou kabinou končila nejširší část trupu a odsud směrem k zádi se trup už jen zužoval. V zadní části byl prostor pro motor a převodovku. Strop, který byl za věží tvořen jen pletivem, přecházel nad motorovým prostorem opět do pancéřové desky. Ta byla ještě kousek za věží rovná, pak se schodkovitě snížila a plynule klesala dál směrem k zádi. V rovné části před zmíněným schůdkem ústilo plnící hrdlo chladiče. Zásoba paliva bývá někdy udávána jako 100, jindy jako 110 litrů.
lehký obrněný vůz SdKfz 222 rané produkce (viz shodné průzory řidiče), na tomto snímku jsou krásně vidět možnosti náměru zbraně, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Pohonnou jednotku získal SdKfz 222 spolu s podvozkem a byl jí benzínový osmiválec Horch V8 3,5 l. Agregát o objemu 3517 ccm dával maximální výkon 75 koní při 3600 otáčkách. Převodovka Horch Einheits umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. SdKfz 222 Ausf. A vážil praděpodobně cca 4,4 tuny a byl tudíž zhruba o nějakých 400 kg těžší než SdKfz 221. Se stejným motorem byl díky tomu schopen vyvinout o něco nižší maximální rychlost a sice 75 km/h (oproti 80 km/h u staršího SdKfz 221). U vozu verze A zůstala síla pancéřování stejná jako u SdKfz 221 a pohybovala se od 14,5 mm na čelní stěně, přes 8 mm na bocích a zádi až k 5 mm u podlahy a stropu. Prakticky celou zadní stěnu trupu zabíral kryt servisního otvoru pro přístup do motorového prostoru. Kryt byl mřížovaný aby jím mohl proudit vzduch k pohonné jednotce a měl tvar lichoběžníku zužujícího se směrem vzhůru. V průběhu výroby začal být přes zadní stěnu trupu montován dodatečný pancéřový kryt, který záď vozu opticky prodloužil. Podle některých autorů nešlo ani tak o dodatečný pancíř, ale o filtr, který měl zabránit vnikání prachu do motoru. Z afrického bojiště se měl tento doplněk rozšířit i jinam. Smysl dává obojí výklad a je možné, že dodatečný kryt plnil obě uvedené role současně. Přístup k motoru byl možný také skrz velký servisní otvor ve stropě zadní kapoty a dva menší v jejích bočních stěnách. Z motorového prostoru vycházel na každou stranu jeden výfuk, který pak mizel za zadním blatníkem pod trup vozu. Volný prostor na bocích trupu mezi předním a zadním blatníkem byl využit pro zavěšení různého materiálu. Na levé straně vozu, za průlezem řidiče, byl zavěšen velký box na nářadí. Na pravé straně viselo rezervní kolo. Někdy byla vozidla doslova poseta dalšími zavěšenými boxy, heverem, hasícím přístrojem, kanistry na benzín i vodu apod. Zejména to platilo pro vozy nasazené v Africe, které si díku tomu prý dokonce vysloužily přezdívku "cikánský karavan".
SdKfz 222 pozdní produkce, zdroj: sdkfz222.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Sériová výroba SdKfz 222 byla zahájena zřejmě v roce 1938 a probíhala až do roku 1943 (podle některých pramenů dokonce až do roku 1944). Byly do ní zapojeny stejné firmy, které již produkovaly starší SdKfz 221 - tedy Horch, který dodával podvozky, Eisenwerk Weserhütte, který dodával trupy a továrny Schichau a Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover, které zajišťovaly konečnou montáž vozů. Nově byla do produkce zapojena také firma Büssing-NAG a samozřejmě Rheinmetall, který byl dodavatelem kanonové výzbroje. Nejprve probíhala výroba SdKfz 221 a SdKfz 222 paralelně, počátkem roku 1940 však k došlo k jejímu zastavení. Pro SdKfz 221 to bylo zastavení definitivní. Produkce SdKfz 222 se znovu rozběhla v létě téhož roku (pravděpodobně v červnu nebo v srpnu). Nešlo však o pouhé obnovení původní výroby, ale o vznik nové upravené verze vozu, která si zpětně získala označení Ausf. B. Hlavní změnou bylo využití modernizovaného posíleného podvozku Einheitsfahrgestell I s novým továrním označení Horch 801/v. Nový podvozek s sebou přinesl také nový motor a sice Horch V8 3,8l o bsahu 3,823 litru s maximálním výkonem 81 koní při 3600 otáčkách za minutu. Posílení konstrukce podvozku a výkonnější motor konečně umožnili konstruktérům vyřešit také druhý palčivý problém původního SdKfz 221 a sice slabé pancéřování. SdKfz 222 Ausf. B mohl díky popsaným změnám dostat čelní pancíř o síle 30 mm (oproti 14,5 u Ausf. A a u SdKfz 221).
SdKfz 222 pozdní produkce, zdroj: sdkfz222.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Původní kanon KwK 30 byl nahrazen modernějším KwK 38 stejné ráže ale s vyšší kadencí střelby. Další úpravou byla změna způsobu uchycení zbraní. Namísto původní lafety s podstavcem (Sockellafette) začala být používána efektivnější závěsná lafeta Hängelafette 38. Díky tomu vzrostl již tak obdivuhodný maximální vertikální náměr z 80° na 87° což ještě zlepšilo možnosti vedení palby na nepřátelská letadla. Kvůli novému způsobu zavěšení zbraní musel být zvýšen pletivový rám nad přední částí věže. Vyšší rám je na fotografiích poměrně spolehlivým rozlišovacím znakem vozů z původní a novou lafetou. V souvislosti s popsanou změnou kanonu a lafety je nutno dodat, že z pramenů není zcela zřejmé, zda tyto dvě novinky skutečně přišly již roku 1940 s verzí Ausf. B nebo až později - někdy totiž bývá jako rok zavedení těchto změn uváděn až rok 1942. Hmotnost vozu stoupla díky úpravám o dalších zhruba 400 kg na konečných 4,8 tuny. Přesto však došlo ke zvýšení maximální rychlosti na 80 km/h čímž se SdKfz 222 Ausf. B dostal na roveň staršímu SdKfz 221. V roce 1941 mělo podle některých autorů dojít k další modernizaci pohonné jednotky. Agregát Horch V8 3,8l měl být pomocí zvýšení kompresního poměru posílen na maximální výkon 90 koní. SdKfz 222 pak měl být schopen vyvinout na silnici rychlost až 85 km/h. Pro úplnost zmiňme ještě jednu drobnou změnu, která přišla nekdy v průběhu výroby. Bylo jí zrušení trojúhelníkových chráničů na kolech. U pozdních vozidel se tento zajímavý prvek již nevyskytoval. Výroba SdKfz 222 probíhala až do roku 1943 a celkem bylo postaveno 989 kusů těchto vozidel. SdKfz 222 se tak stal nejpočetnějším německých čtyřkolovým obrněným automobilem druhé světové války. V roce 1938 prodali Němci 12 kusů tohoto obrněnce do Číny. Paradoxem je, že čínská armáda tyto stroje následně nasazovala proti německému spojenci Japonsku. Během války dodalo Německo 20 exemplářů SdKfz 222 také Bulharské armádě.
SdKfz 222 rané verze, zdroj: sdkfz222.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno SdKfz 222 sloužily na západní i východní frontě i v Africe. I přes zastaralost se některé exempláře udržely u jednotek zřejmě až do konce války. Bojové podmínky ruské fronty naplno odhalily nevhodnost těchto vozidel pro pohyb mimo zpevněné komunikace. Mezi hlavní slabiny SdKfz 222 patřilo složité řešení zavěšení kol, které bylo náchylné k poruchám a to zejména v podmínkách ruských bahnitých cest, kde se snadno zanášelo. U verze Ausf. A navíc přetrval problém slabého pancíře. Nevýhodou byla rovněž absence radiostanice. Počítalo se však s tím, že tyto automobily budou operovat skupinově se speciálně uzpůsobenými radiovozy jako byly SdKfz 223 či SdKfz 260.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |