TOPlist

 

 

Salonní tank Panzer III barona Willibalda Hanse Joachima von Brückenstein, pan baron si právě od svého komorníka nechává nalévat Chateau Haut Brion Grand Cru ročník 1907, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Baron Geyr von Schweppenburg, Hans-Karl Freiherr von Esebeck, Wilhelm Ritter von Thoma, Hans-Jürgen von Arnim, Willibald von Langermann und Erlencamp… ptáte se, co měli všichni tito muži společného? Všichni to byli vysocí důstojníci německého tankového vojska za druhé světové války a všichni pocházeli ze starých, významných, mnohdy dokonce šlechtických rodů. A nebyli ani zdaleka jediní. V německém Wehrmachtu a Waffen-SS se to všelijakými „von“ jen hemžilo. Sloužil zde dokonce i pruský princ Karl Franz (celým jménem Karl Franz Josef Wilhelm Friedrich Eduard Paul) nebo syn hesenského velkovévody princ Wilhelm Ernst Alexis Hermann (který dokonce padl v bojích na východní frontě).

Teoreticky vzato si byli mladí muži ze šlechtických rodin před zákonem rovni s obyčejnými Němci a branná povinnost by jejich původ neměla nijak zohledňovat, ovšem jak říká klasik, všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Hitlerovi bylo jasné, že se ke šlechtě nemůže chovat stejně jako k sedlákům a vynucovat si jejich službu v armádě silou. To by si mocné rodiny nenechaly jen tak líbit a mohly by se začít mstít a škodit. Zároveň však měl Hitler zájem, aby v německé armádě takovýto lidé sloužili, protože jí dodávali jakýsi punc rytířství, jakousi auru vznešenosti a možná dokonce neporazitelnosti. Proto se Vůdce rozhodl, že zkusí německou šlechtu do Wehrmachtu přitáhnout nikoliv bičem, ale cukrem. Speciálně se přitom zaměřil právě na německé tankové vojsko.

Ptáte se, proč speciálně na tankové vojsko? Zájem urozených pánů o službu v tomto druhu vojska byl totiž zdaleka nejmenší. Šlechtické rody si většinou zakládají na své dlouhé historii a na tradicích. A tomu odpovídal i jejich pohled na armádu. Šlechticové jednoznačně preferovali staré a vážené druhy vojska jako byla infanterie (tedy pěchota), kavalérie (tedy jízda) či artilérie (tedy dělostřelectvo). Sedět na hřbetu koně v naškrobené uniformě a ukazovat šavlí tisícovkám pěšáků kudy mají běžet vpřed, to byla ta důstojná služba vlasti, kterou byli pánové s modrou krví ochotni podstoupit. Ale tanky? Jsou ošklivé, špinavé a smrdí. Vevnitř je tma, ohlušující hluk a buď hrozná zima nebo naopak vedro k zalknutí. Kdyby aspoň nabízely pohodlí jako například kočár nebo automobil, ale ani to ne. Vevnitř je všechno stísněné, tvrdé a nepohodlné. Absolutně žádná noblesa.

Baron Hyazinth Graf Strachwitz von Groß-Zauche und Camminetz byl znám svou vášní pro luxusní kožichy a proto si do svého salonního tanku nechal instalovat i šatní skříň, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hitler však považoval tanky za symbol obnovy německé armády a důkaz vyspělosti německého průmyslu. Z tankového vojska chtěl mít něco jako výkladní skříň Wehrmachtu. Měl tedy zájem na tom, aby v ní sloužila elita, šlechtice nevyjímaje. Jak ale urozené vojáky k tankům přilákat? Jako vždy Hitlerovi pomohl jeho protřelý a věrný služebník Goebbels. Ten správně pochopil, o jakém druhu lidí je zde vlastně řeč. Byli to muži z nejvyšších společenských vrstev, ze zámožných rodin, kteří se většinou narodili a vyrůstali na honosných a starobylých rodových sídlech, hradech a zámcích. Byli zvyklí na určitou úroveň, na určité pohodlí, na určitou atmosféru. Pro tyto muže nebyly běžné tanky zkrátka dost dobré. Pokud je chce armáda k tankistům přilákat, musí jim nabídnout tanky odpovídající jejich nárokům.

Nejen v Německu bylo vcelku běžné, že si bohatí důstojníci na vlastní náklady pořizovali lepší výstroj, než jakou jim nabízela armáda. Nechávali si šít uniformy na míru, služební pistole opatřit luxusními rytinami, na koních jezdili na vlastních luxusních sedlech apod. Proč tedy podobným způsobem nenabídnout i bojová vozidla „upravená“ na míru? Přesněji řečeno bojová vozidla s určitou nadstandardní výbavou na přání svého uživatele. V tomto případě tedy samozřejmě na účet armády. Bude to sice něco stát, ale mohlo by to fungovat. A taky že to fungovalo.

V německých šlechtických kruzích se brzy rozšířily zprávy o tom, že armáda hledá nové důstojníky pro tankové vojsko a nabízí opravdu zajímavé možnosti, jak učinit ony ošklivé plechovky použitelnější pro život na úrovni. Pokud se do služby u tankistů přihlásil člen urozené rodiny, mohl si zvolit barvy i vzory, kterými bude vymalován interiér jeho tanku, mohl si vybrat z několika druhů koberců, které byly položeny na podlahu bojové kabiny a nechat vnitřek stroje vyzdobit dalšími dekoracemi dle vlastní volby (pouze za podmínky, že se daná ozdoba do vozidla vešla a neohrožovala vojáky uvnitř).

Malování rodinných erbů na pancíře svých salonních tanků se mnoha šlechticům vymstilo. Sovětští vojáci totiž brzy poznali, že takto ozdobené tanky ukrývají mnoho cenností a začali se na ně cíleně zaměřovat. A toto byl výsledek - znehybněný a vyrabovaný Salonpanzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Interiéry těchto šlechtických tanků (oficiálně se jim začalo říkat salonní tanky, německy Salonpanzer) se tak brzy hemžily válečkovými vzory, obrazy předků ve zlacených rámech, zrcadly, křišťálem, rodovými erby, barevnými závěsy, policemi na knihy a vitrínami na medaile, kožešinami divokých zvířat, lustry a někdy na stěnách visely i lovecké trofeje s parožím (i když zrovna paroží bylo oficiálně zakázáno, protože jeho ostré hroty představovaly riziko pro posádku). Občas se na palubě objevil dokonce i gramofon. Nepohodlné malé a tvrdé sedačky byly nahrazeny polstrovanými křesílky a např. baron von Strachwitz, který byl známý svou vášní pro luxusní kožichy, měl ve svém velitelském tanku Panzer III dokonce šatní skříň.

Také pro zbytek posádky takového salonního tanku platila určitá specifika. Předně si daný šlechtic mohl přivést své „vlastní“ lidi (například osvědčené poddané), kteří se po patřičném výcviku stali osazenstvem jeho tanku. Pokud si nepřivedl vlastní muže, byli do posádky nominováni vojáci splňující jistá kritéria, jako například dokončené středoškolské vzdělání s maturitou, zdravé zuby, dobré hygienické návyky apod. Jako šlechtické tanky byly používány pouze typy, které měly pětičlennou posádku (ze začátku tedy tanky Panzer III a Panzer IV, později Panther, Tiger a Königstiger). Jedině tyto stroje totiž umožňovaly nahradit radistu komorníkem, který byl šlechtici (veliteli tanku) neustále k dispozici. Ostatní členové posádky měli být urozenému veliteli k dispozici teprve pokud budou mít splněny všechny své běžné vojenské povinnosti.

Některým urozeným pánům však tento model nevyhovoval. Takto byla například zaznamenána stížnost barona von Kretschmer, že ostatní vojáci neustále předstírají, že provádějí údržbu tanku a všechna pořádná práce tak zůstává jen a pouze na komorníkovi, který je ale přetížen. Jako příklad uvádí pan baron situaci z dubna 1942. Když komorník pracoval na obraze zachycujícím pana barona po vítězné bitvě, nestačil míchat cibulku na plotně a ta pak zhořkla takovým způsobem, že se výsledné kuře alá bažant nedalo vůbec jíst! Do posádky musí být bezpodmínečně doplněn kuchař!

Pro tu správnou panskou atmosféru a pohodlí si mnozí aristokraté nechávali do svých Salonpanzerů instalovat i krby. Tak tomu bylo i u tohoto salonního tanku Tiger, komín je vztyčen a zásoba palivového dříví připravena, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Těžší typy tanků zavedené až později v průběhu války (zejména Panther a Tiger) nabízely mnohem velkorysejší vnitřní prostor. Na palubách jejich salonních verzí byly proto celkem běžně k vidění např. minibary dobře zásobené francouzským koňakem, kuřácké stolečky, kávovary, dřevěné pendlovky, porcelánové čajové servisy apod. Někteří obzvlášť vysoce postavení šlechtici si dokonce prosadili i instalaci krbu. Taková montáž krbu do bojového vozidla přitom nebyla vůbec jednoduchou záležitostí. Zejména bylo třeba postarat se dobrou izolaci krbu od benzínových nádrží a munice a samozřejmě zajistit odvod kouře z interiéru. K odvodu spalin se používal komín umístěný někdy přímo ve střeše kabiny, jindy nad motorovým prostorem. Zástavbou krbů do tanků se zabývala např. firma Haas+Sohn (která se mimochodem výrobě krbů věnuje dodnes). Jeden z jejich výtvorů si můžete prohlédnout na fotografii výše.

Tanky s krby sice na první pohled nabízely úžasnou atmosféru a příjemné teplo v zimních měsících, ukázaly se však být velmi zrádné. Ruští vojáci totiž velmi brzy zjistili, že v německých jednotkách bojují jakési speciální tanky, které jsou plné luxusu a drahých věcí. Když si všimli, že tyto stroje často mívají komíny, začali je cíleně vyhledávat a zaměřovat se na ně (aby je následně mohli vyrabovat). Jedinou možností bylo komín sejmout a nasazovat pouze ve chvílích, kdy byl krb používán, což bylo typicky v oblastech mimo bojovou zónu. Podobný demaskující efekt měly také rodové erby, které si šlechtici často nechali malovat na pancíře svých tanků. Po prvních neblahých zkušenostech od této výzdoby zase brzy upustili.

Velmi žádanou nadstandardní výbavou byla také sprcha a záchod. V tomto případě již šlo o poměrnou složitou úpravu vnitřního uspořádání tanku a k získání potřebného prostoru bylo nutno snížit vezenou zásobu munice. Odvod odpadu z WC i sprchy nebyl nijak složitý, vše prostě odtékalo přímo pod tank. Horší to už bylo se zásobou vody a zejména pak s jejím ohřevem. Pokud byl tank vybaven sprchou, dostal na záď motorového prostoru velký bojler, který si pro ohřev vody bral teplo přímo od motoru. Problém nastával, když uhodily mrazy. Pak bylo nutno bojler buď vypustit, nebo vodu v něm neustále ohřívat, aby nezamrzla. Spotřeba benzínu u salonních tanků byla proto v zimních měsících enormní.

Nejžádanější nadstandardní výbavou salonních tanků byla bezeporu sprcha. K té náležel i velký bojler na teplou vodu, který vidíme zde na zádi Salonpanzeru III. Urozený pán se zřejmě právě sprchuje, proto zbytek posádky čeká venku. Tento šlechtic zřejmě nebyl žádný nelida, protože svým podřízeným zapůjčil svá přenosná kamínka a minimálně jednomu dokonce nabídl doutník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Urozený velitel salonního tanku však musel mít pohodlí nejen při přesunech a v boji, ale také ve chvílích odpočinku. Pokud si to přál mohl být jeho tank opatřen rozkládacím lůžkem včetně lehké matrace a slabších peřin. Když si unavený aristokrat takovou postel rozložil, museli ostatní vojáci samozřejmě spát venku, aby mu poskytli dostatek místa (a neobtěžovali jej v noci svým chrápáním). Někdy však museli vojáci ven z tanku i přes den, to když urozený pán dostal po odpoledním šnapsu chuť na malého šlofíčka.

Zdálo by se, že služba na takovém salonním tanku byla dost utrpením a vojáci se do ní nejspíš příliš nehrnuli. Opak je však pravdou. Šlechtické tanky byly skvěle zásobeny jídlem vyšší kvality, cigaretami, alkoholem apod. Luxus salonních tanků také samozřejmě v dobytých městech přitahoval místní děvčata mnohem více než ostatní obyčejné tanky. Navíc vozidla s urozeným velitelem nebyla obvykle vysílána do příliš nebezpečných bojových akcí, takže šance na přežití války byla u jejich posádek vyšší než u běžných tankistů. O službu na těchto strojích tedy mezi řadovými vojáky zájem rozhodně byl. Navíc tato služba přinášela i určitou šanci trošku si přilepšit. Oficiálně samozřejmě platilo, že pokud šlechtic zahynul v boji, nadstandardní vybavení jeho tanku připadlo jeho rodině. V praxi se však často značná část výbavy prostě ztratila a přeživší zbytek posádky neměl ani tušení jak a kam. Není divu, že v několika případech proběhlo dokonce vyšetřování toho, zda byl mrtvý šlechtic vůbec opravdu zabit nepřítelem.

Jak je nyní již čtenáři zřejmé, Goebbelsův nápad s luxusními tanky pro šlechtu fungoval. Možnost vytvořit si své hnízdečko na míru a obklopen luxusem pak sbírat vavříny a slávu na bitevním poli se zalíbila stovkám a tisícům urozených mužů, kteří díky ní vstoupili do řad německé Panzerwaffe. Jak válka postupovala a situace na frontě se zhoršovala, začal však Hitler na aristokraty ve své armádě nahlížet jinak. Prestiž a vznešenost, kterou měli přinášet, již pro Vůdce nebyla důležitá. Mnohem víc začal sledovat náklady spojené s úpravami salonních tanků a jejich zásobováním koňakem a doutníky. Problémy a náklady začaly zkrátka postupně převažovat nad vnímanými přínosy.

Salonpanzer III, jakmile pan baron doposlouchá Mozarta (proč by jinak měl na hlavě sluchátka), je komorník připraven servírovat první chod oběda, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem roku 1944 tak Vůdce nařídil podstatně omezit prémiové zásobování salonních tanků. Baroni a hrabata protahovali obličeje, když museli místo francouzského koňaku prolévat hrdlo alkoholem místní výroby (tedy většinou vodkou) a kouřit doutníky, které přicházely čím dál tím vyschlejší. Někdy ve druhé polovině roku 1944 pak Vůdce tajně změnil své dřívější nařízení, aby salonní tanky nebyly vysílány na příliš nebezpečné mise. Nyní naopak nařídil posílat je právě do rizikových akcí, aby se těchto předražených bojovníků postupně zbavil. Konce války se díky tomu nedožil ani jediný salonní tank a proto takový stroj dnes není možné ani spatřit v žádném vojenském muzeu... i když v jednom případě to bylo jen taktak... jak si hned vysvětlíme.

V souvislosti se salonními tanky stojí za zmínku ještě jedna událost. Koncem dubna 1943 nedaleko vrchu Djebel Djaffa v Tunisu se britským jednotkám podařilo vyřadit jeden těžký tank typu Tiger s věžovým číslem 131. I když se to záhy stalo předmětem státního tajemství, my už dnes bezpečně víme, že šlo o tank v salonní verzi, který patřil hraběti Karl Balthasar von Neukirchen und Kaunitz. Zajímavý stroj samozřejmě vzbudil zaslouženou pozornost svých uchvatitelů a zprávy o něm se brzy donesly až do nejvyšších pater britské monarchie včetně samotného krále Jiřího VI. Ačkoliv se tomu britský ministerský předseda Winston Churchill snažil zabránit, vydal se král v červnu 1943 osobně do Tuniska, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak takový panský tank vypadá. Churchill se tedy k jeho cestě alespoň připojil, aby mohl zabránit nejhoršímu.

Přesně jak Churchill očekával, byl Jiří VI. ze salonního tanku nadšen a ihned začal uvažovat, že by něco podobného zavedl také v britské armádě. Koneckonců britská šlechta byla přece mnohem početnější než ta německá a její členové by si rovněž zasloužili bojová vozidla odpovídající jejich postavení. Pragmatický Churchill si uměl dobře spočítat, jak musí být ona legrace jménem Salonpanzer pro Hitlera finančně náročná a děsil se představy, že by i britský vojenský rozpočet musel vyčlenit pořádně kulatou sumičku na takovou parádu. Armáda potřebuje peníze na stíhačky, bombardéry, lodě a klasické tanky a nemůže utrácet za podobné „zhýralosti“! Jak o tom ale přesvědčit krále, který už se vyptával přítomných důstojníků, zda by se do takového tanku vešla i šperkovnice.

britský král Jiří VI. si osobně přijel prohlédnout ukořistěný Salonpanzer Tiger do Tuniska, na čelním pancíři stroje je krásně vidět rodový erb hraběte Karla Balthasara von Neukirchen und Kaunitz, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Premiér si tedy vzal krále stranou a nad šálkem čaje rozvinul jakoby nevázanou debatu o tom, jak výrazně se kvůli válce zhoršilo zásobování Anglie luxusním zbožím. Francouzská vína, karibský rum, kvalitní tabák, exotické ovoce, koření, orientální látky a koberce, toho všeho bylo k mání méně, než před válkou a aristokracie trpěla. „A teď si veličenstvo představte“, zvážněl Churchill náhle, „že polovinu všech těchto vzácných věcí bychom museli poslat na frontu jako součást zásobování šlechtických tanků! A ještě děsivější je představa, že část z těchto pokladů by pak dokonce mohla padnout do rukou nepřítele, pokud by se mu podařilo pár takových tanků zajmout!“. Dále nebylo třeba nic rozvádět. Oba hodnostáři uzavřeli toho dne v Tunisku gentlemanskou dohodu, že existence německých salonních tanků se stane státním tajemstvím. Ukořistěný Tiger číslo 131 byl zbaven veškerého nadstandardního vybavení a odeslán do Anglie v podstatě jako úplně obyčejný tank. Tento stroj je dnes k vidění v muzeu v Bovingtonu. Škoda, mohl to být jediný přeživší exemplář Salonpanzeru, ale historie to holt chtěla jinak.

 

1 . 4. 2023, HEZKÝ APRÍL!

 

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si nový článek o projektu leichter Versuchsflakwagen!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje