HETZER

Jägdpanzer 38 (t) Hetzer na továrním dvoře

Návrh na stavbu nového lehkého stíhače tanků, jehož konstrukce by využívala co nejvíce prvků osvědčeného tanku PzKpfw 38(t), padl na jednání německého zbrojního úřadu (Waffenamt) v prosinci 1943. Ke vzniku takové myšlenky vedly zejména dobré zkušenosti s provozem dosavadních strojů patřících do kategorie lehkých stíhačů tanků, jako byly Marder I, Marder II a Marder III, které byly rovněž postavené na podvozku tohoto tanku. Dále působila také nutnost překonání klíčového nedostatku starších strojů, kterým byla nízká úroveň ochrany posádky.

Podle požadavků Waffenamtu měl nový stroj dosahovat hmotnosti okolo 13 tun a být vyzbrojen kanonem ráže 75 milimetrů. Jeho vývoj a výrobu dostala na starosti pražská BMM - Böhmish-Mährische Maschinenfabrik, nástupkyně firmy ČKD v Protektorátu, která pro Německo již dříve vyráběla i samotné tanky PzKpfw 38(t) a na stejném základě založené, již zmíněné stíhače Marder. Koncem ledna 1944 byla hotova dřevěná maketa nového stroje a předvedena komisi zbrojního úřadu. První tři prototypy potom vnikly v březnu 1944. Stroj dostal nejprve označení "Leichtes Sturmgeschütz 38 (t)", později "Jagdpanzer 38(t) für 7,5 cm PaK 39 L/48" a nakonec, od podzimu 1944, "Jagdpanzer 38(t) Hetzer" neboli Štváč.

Nové vozidlo mělo velmi progresivní design. Bojový prostor byl kompletně uzavřený a všechny stěny měly skloněný pancíř, což zvyšovalo jejich odolnost vůči zásahům. Stíhač byl založen na již zmíněném tankovém podvozku, který ovšem musel být pro tento účel upraven. Podvozek byl rozšířen a dostal větší pojezdová kola. Rovněž zadní napínací kola doznala určitých změn. V průběhu výroby jich bylo použito několik druhů lišících se počtem a velikostí odlehčovacích otvorů (stroj na následující fotografii má kupříkladu kola se šesti otvory, zatímco stroj na dalším snímku má kola s dvanácti otvory).

Úpravy podvozku byly nutné, aby mohl nést větší a těžší zbraň i silněji pancéřovanou kabinu. Čelní pancíř měl tloušťku 60 mm, boční a zadní potom 20 mm a konečně střecha vozu byla silná 8 mm. Jak je vidět síla všech stěn kromě té čelní byl velmi nízká. Byla to nutná oběť pro zachování rychlosti stroje.

Jägdpanzer 38(t) Hetzer

Vyrobené prototypy se při důkladných testech skvěle osvědčily a díky značnému využití již existujících konstrukčních prvků se sériová výroba v pražských závodech firmy BMM a ve Škodě Plzeň mohla rozběhnout již v dubnu 1944.

Pohonnou jednotkou nového stroje byl šestiválcový motor Praga AE 2800 o výkonu 160 koní. Hmotnost vozidla činila 16 tun a jeho maximální rychlost na silnici byla 40 km/h. Vezená zásoba 320 litrů benzínu umožňovala maximální dojezd okolo 180 kilometrů na silnici a 130 km v terénu. Převodovka měla pět rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jeden vzad.

Hlavní výzbrojí byl protitankový kanon PaK 39 L/48 ráže 75 mm s délkou hlavně 48 ráží. Kanon byl umístěn netypicky vpravo od podélné osy stroje a byl chráněn odlévaným štítem typu Saukopf (někdy také Saukopfblende). Hetzer byl s touto zbraní schopen při čelním zásahu vyřadit ruský T-34/85 na vzdálenost 700 metrů zatímco chtěl-li T-34/85 zdolat přední pancíř Hetzeru, nesměl od něj být dále než 400 metrů.

Adolf Hitler si prohlíží novou zbraň - Jägdpanzer 38(t) Hetzer

Naproti tomu při střetnutí s těžkým tankem IS-2 neměl Hetzer šanci ze vzdálenosti nad 100 metrů zatímco obráceně stačila protivníkovi vzdálenost jednoho kilometru. Ovšem nízká silueta dělala z Hetzera těžko spozorovatelného a zasažitelného protivníka a poskytovala mu často výhodu prvního překvapivého výstřelu.

Při srovnání s tanky západní koalice je potom bojová hodnota Hetzeru ještě viditelnější. Jak britský Cromwell a Churchill, tak americký Sherman nebyly schopné probít čelní pancíř německého stroje ani z nulové vzdálenosti! Obráceně se tato vzdálenost pohybovala ve stovkách metrů a v případě Cromwellu činila dokonce 1,5 km!

Jakmile se ale nepřítel přiblížil k Hetzeru z boku nebo zezadu, vypadal poměr sil zcela obráceně. Slabý boční pancíř Hetzeru dokázaly probít i kanony malých ráží nebo dokonce i pěchotní protitankové pušky. Proto se Němci snažili nasazovat Hetzery vždy ve větších formacích aby se stroje mohly navzájem krýt a nejlépe také v součinnosti s pěchotou.

Jak již bylo řečeno, hlavní zbraň byla umístěna vpravo od středu kabiny což znamenalo jistou nevýhodu neboť kanon byl nabíjen právě z této strany a prostor pro nabíječe byl tedy značně omezený. To vedlo k relativně nízké frekvenci střelby. Zásoba střeliva pro hlavní zbraň vezená na palubě byla kvůli omezenému vnitřnímu prostoru pouze 40 až 41 kusů střeliva - i když u pozdějších verzí stroje se jí podařilo rozšířit na 45 kusů.

Posádku stroje tvořili 4 muži - velitel, střelec, nabíječ a řidič. Tito spolu komunikovali prostřednictvím vnitřní radiostanice. Řidičovo stanoviště bylo v levé přední části bojového prostoru. Výhled z vozu mu zajišťoval binokulární průzor. Výhled pro střelce z kanonu a pro nabíječe, který fungoval i jako obsluha kulometu, byl řešen optickými zaměřovači vysouvanými ze střechy vozu.

V průběhu produkčního období začaly být Hetzery vybavovány i přídavnými bočními pancéřovými pláty, tzv. Schürzen, které zvyšovaly odolnost vůči zásahům kumulativní municí.

Hetzer patřící k divizi Waffen SS Das Reich

Hetzery byly postupně přiřazovány k bojovým jednotkám Wehrmachtu i Waffen SS jako náhrada za stroje série Marder. Sloužily jak na východní tak západní frontě, při obranných bojích proti Rudé armádě, stejně jako při ofenzívě v Ardenách. První jednotkou, která disponovala stroji Hetzer, se v červenci 1944 stal 731. Panzerjäger Abteilung, který působil na východní frontě. V bojových podmínkách se stroj velmi osvědčil. Byl rychlý, pohyblivý, dobře vyzbrojený a odolný proti nepřátelské palbě. V podstatě jediným strojem, kterého se musely posádky Hetzerů skutečně obávat, byl již zmíněný ruský těžký tank IS-2 se svým 122 milimetrovým kanonem.

Do konce války vzniklo mnoho projektů na modifikaci stíhače Hetzer. Některé z nich se dočkaly vzniku prototypu, některé dokonce i výroby malých sérií, mnoho z nich ovšem zůstalo pouze na rýsovacích prknech a v plánech konstruktérů.

Mezi tyto konverze patřil například plamenometný tank označovaný jako Flammpanzer 38(t) Hetzer. Koncem roku 1944 bylo vyrobeno 20 těchto strojů. Kanon byl u nich nahrazen výmetnicí hořlavé směsi. Posádka byla čtyřčlenná a kromě řidiče a velitele ji tvořil ještě střelec z plamenometu a radista. Flammhetzery sloužily zejména k ničení nepřátelských bunkrů a ukryté pěchoty obecně. Z vyrobených strojů byly zformovány dvě kompanie: 352. a 353. Panzer-Flamm-Kompanie.

Flammpanzer 38(t) Hetzer

Další zajímavou verzí stroje Hetzer, která se dočkala výroby malé série byla samohybná 150-ti milimetrová houfnice označovaná jako sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Jak již název napovídá byla havní zbraní tohoto vozidla těžká polní houfnice sIG 33 (schwere Infanterie Geschütz), kterou Němci již dříve mnohokrát použili pro podobné samohybky. Instalace tak rozměrné zbraně si mimo jiné vynutila podstatné zvýšení nástavby. V prosinci 1944 bylo vyrobeno celkem 30 těchto strojů.

150-ti milimetrová houfnice sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t)

Na základě stíhače tanků Hetzer vznikl rovněž protiletadlový tank vyzbrojený kanonem FlaK 38 ráže 20 mm. Stropní deska byla odstraněna a v otevřeném bojovém prostoru byla instalována rychlopalná zbraň. Tento Flakpanzer (protiletadlový tank) však do sériové výroby přijat nebyl a zůstalo pouze u jednoho prototypu.

prototyp Hetzeru s kanonem FlaK 38 ráže 20 mm

Podobný osud potkal rovněž průzkumný tank na bázi Hetzeru, tzv. Aufklärungspanzer. I u něj byla, podobně jako u protiletadlového tanku, odstraněna stropní deska a okraje otevřeného bojového prostoru byly zvýšeny pancéřovými plechy. V čelním plechu byl potom instalován krátkohlavňový kanon KwK L/24 ráže 75 mm. I tento stroj vznikl pouze v jediném prototypu.

Aufklärungspanzer se 75-ti milimetrovým kanonem

Rovněž samohybná houfnice StuH 42/2 ráže 105 mm lafetovaná na podvozku tohoto stíhače tanků zůstala pouze ve stádiu prototypu.

Stejně tak i obrněný transportér přezdívaný Kätzchen. Tento stroj měl koncem války doplnit řadu již zavedených polopásových obrněných transportérů avšak měl být plně pásový. Na podvozku Hetzeru byla postavena hranatá nástavba protažená hodně dozadu, uvnitř které byl prostor pro pěchotní družstvo. Na přední hraně bojového prostoru byl uchycen kulomet MG 34 ráže 7,92 mm chráněný plechovým štítem. Stroj vznikl opět pouze v jediném exempláři.

nekompletní obrněný transportér Kätzchen v tovární hale

Hetzer měl rovněž svoji velitelskou verzi označovanou jako Panzerbefehlswagen Hetzer. Od standardního stíhače se lišila rozšířenou radiovýbavou a doplňkovou anténou s hvězdicovým rozvětvením na konci.

Na podvozku Hetzeru vznikl také vyprošťovací a servisní vůz Bergepanzer Hetzer. Původní stíhač tanků přišel o svoji výzbroj i střechu zato však byl dovybaven navijákem a radlicí a nesl na palubě spoustu dalšího materiálu. Radlice mohla být použita k odklízení sutin nebo trosek, které bránili ostatním vozidlům v cestě, její primární funkcí však byla opora vozu. Dolní hrana radlice byla opatřena hrotem. Když měl Bergehetzer vyprošťovat navijákem nějaký těžší stroj, poskytla mu zabořená radlice oporu a stabilitu (na snímku níže je radlice zvednutá). Do konce války bylo postaveno celkem 181 těchto vozidel.

vyprošťovací a servisní vozidlo Bergehetzer

Počátkem roku 1945 se němci rovněž pokoušeli zvýšit palebnou sílu Hetzerů výměnou hlavní zbraně za silnější KwK 42 L/70 užívaný též tanky Panther. Tato modifikace však vedla ke značnému snížení pohyblivosti stroje neboť těžký kanon neúměrně zatěžoval předek podvozku. Proto bylo od dalších testů v tomto směru upuštěno.

Hetzery se ukázaly být natolik efektivním řešením, že Němci začali usilovně pracovat na hledání cest k jejich co nejmasovější výrobě. Požadovali produkci 1000 až 1200 těchto strojů měsíčně. Pražské a Plzeňské továrny však v té době byly schopny vyrobit za měsíc v průměru "pouze" okolo 400 strojů. Slovo pouze zde skutečně patří do uvozovek, protože vzhledem k silným spojeneckým náletům na výrobní závody v celé říši to bylo číslo úctyhodné a Hetzer byl dokonce v některých měsících nejmasověji vyráběným strojem v říši.

Cestou k masovější výrobě měl být Hetzer Starr (Starr = pevný). Tato verze stíhače tanků měla být výrobně jednodušší a levnější než původní Hetzer a to zejména díky výměně pohonné jednotky a demontáži zákluzové brzdy kanonu. Novou pohonnou jednotkou měl být dieselový dvanáctiválec Tatra 103. Od května 1944 do února roku 1945 vzniklo celkem 14 prototypů Hetzer Starr, jen jeden z nich však byl osazen naftovým motorem. Zbytek poháněl starší benzínový Praga AE.

jeden z prototypů Hetzer Starr s pevně uchyceným kanonem

Pevná instalace kanonu (odtud název Starr) citelně usnadnila výrobu a demontáž brzdného zařízení zároveň uvolnila vnitřní prostor, který byl využit ke zvýšení zásoby munice na 79 nábojů. Nevýhodou ovšem bylo, že zpětný ráz výstřelu se přenášel do celé konstrukce, která tím samozřejmě více trpěla. Válku přežilo 8 ze 14 prototypů a všechny byly pro potřeby československé armády znovu přestavěny do původní podoby, tedy se zákluzovým kanonem.

Ke konci války, spolu se zhoršující se situací Třetí říše, musely Hetzery často sloužit i jako náhrada za ztracené tanky. Hetzery byly nasazovány až doslova do posledních hodin druhé světové války, kdy již sloužily pouze u smíšených jednotek složených z vojenského personálu všeho druhu.

Rovněž vyráběny byly Hetzery téměř až do konce války. Během květnového povstání roku 1945 se povstalci zmocnili několika strojů z továrních hal a použili je proti okupantům. Některé z nich nebyly ještě ani dokončené a neměly tedy namontovaný kanon. Otvor po kanonu byl proto u nich zaslepen deskou a jedinou výzbrojí se stal kulomet. Jeden takový nekompletní Hetzer se potom například účastnil bojů o rozhlas.

nekompletní Hetzer během pražského povstání

Po válce pokračovala výroba Hetzerů v Československu až do 60. let a to pod označením ST-I neboli Stíhač Tanků I. Celkem měla poválečná Československá armáda ve svých stavech 300 těchto strojů, z nichž zhruba polovina byla vyrobena po válce.

Bez zajímavosti také není, že 158 strojů si po válce od českých výrobců objednala švýcarská armáda. Stíhače tanků G-13, jak je Švýcaři označovali, měli narozdíl od původních Hetzerů kanony s úsťovou brzdou, jiné reflektory a další detaily. A právě švýcarské G-13 jsou k vidění v mnoha muzeích a při vojenskohistorických akcích v roli německých Hetzerů.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ