Panzernet

SCHWERER WEHRMACHTSCHLEPPER

samohybné zbraně na polopásovém podvozku

protiletadlový kanon 3,7cm Flak 43/1 na podvozku tahače schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Polopás nové generace

Do druhé světové války vstupovala německá armáda vybavená šesti standardními typy polopásových dělostřeleckých tahačů s tažnou silou od pouhé 1 tuny (Sd.Kfz. 10) až po 18 tun (Sd.Kfz. 9). I když šlo o šest různých typů velmi odlišné síly a hmotnosti, měly leccos společného. Za prvé: všechna tato vozidla vzešla z programu zahájeného na počátku 30. let 20. století a jejich konstrukce tedy nebyla právě „výstřelkem nejnovější módy“. Za druhé: i když byla určena do terénu, všechna tato vozidla byla navrhována tak, aby rovněž zvládala rychlou jízdu po zpevněných silnicích. Proto dostala relativně úzké pásy s gumovými patkami (které měly tlumit vibrace právě při rychlé jízdě po silnicích). Konstrukčně tedy šlo o jakýsi kompromis mezi rychlostí na silnici a průchodností v terénu. Za třetí: všechny stávající typy byly navrženy primárně jako tahače. Náklad tedy neměly vézt přímo na korbě, ale táhnout za sebou. Proto také ve většině variant neměly ložnou plochu, ale několik řad sedaček pro vojáky. A za čtvrté: každé z těchto šesti vozidel vyvinula a vyráběla jiná firma, takže o nějaké vzájemné unifikaci a standardizaci nemohlo být ani řeči.

Koncem 30. let se proto armáda začala zajímat o možnosti vývoje nové generace polopásů, která by přinesla nejen modernější konstrukční prvky, ale také větší výrobní a provozní efektivitu. Tento program však nezískal žádnou výraznější prioritu, a nakonec vyzněl v podstatě do ztracena. Samotný Hitler byl prý přesvědčen, že pro nadcházející válku jsou stávající typy tahačů zcela dostačující a dával přednost vývoji a výrobě techniky bojové. A nutno podotknout, že úspěchy německé armády v bleskových taženích let 1939 a 1940 dávaly Führerovi za pravdu.

Německá invaze do SSSR však vše změnila. Koncem roku 1941 zažila německá vojska první bahnitý ruský podzim a nedlouho na to také první ledovou ruskou zimu. Zejména ale zažila první strategický neúspěch. Nepřítele se nepodařilo porazit v dalším bleskovém tažení a ztráty na lidech a technice byly obrovské. Němcům došlo, že válka na východě neskončí během pár měsíců a zároveň, že ruské fronta bude vyžadovat obrovské množství techniky všeho druhu, včetně polopásových vozidel. Nyní bylo opravdu třeba hledat efektivitu, která umožní vyrábět polopásy levněji a zároveň jejich konstrukci více přizpůsobit specifikům východní fronty.

schwerer Wehrmachtschlepper s nástavbou pro protiletadlový kanon (mit Flak-Aufbau) a pomocným pancéřováním (mit Behelfspanzerung), zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V květnu 1942 proto Němci zahájili program vývoje de facto již třetí generace polopásů, která měla v rámci standardizace a zefektivnění výroby zahrnovat pouhopouhé dva typy: lehký (leichter Wehrmachtschlepper) a těžký (schwerer Wehrmachtschlepper, zkráceně sWS). Vývojem toho prvního byla pověřena firma Adlerwerke z Frankfurtu, zatímco ten druhý měla připravit společnost Büssing-NAG, konkrétně její závod z Berlínské čtvrti Oberschöneweide.

Popis konstrukce

Firma Büssing-NAG měla všechny potřebné zkušenosti, protože v té době již vyráběla polopásový tahač typu Sd.Kfz. 6. V květnu 1942 podepsali zástupci společnosti se zbrojním úřadem (Waffenamt) kontrakt na vývoj nového polopásového vozidla a stavbu pěti ověřovacích prototypů. O pouhé dva měsíce později 27. července 1942, bylo rozhodnuto, že Büssing-NAG ukončí výrobu stávajícího Sd.Kfz. 6, aby se mohla plně soustředit na nový schwerer Wehrmachtschlepper. Nový stroj byl od začátku stavěn na míru potřebám východní fronty. K čemu by mu byla schopnost rychlé jízdy po zpevněných silnicích, když ty jsou v Rusku spíše výjimkou. Rychlost již nebyla důležitá, zásadní byla průchodnost terénem, bahnem a sněhem. Kromě tahání dělostřeleckých zbraní se měl nový polopás mnohem více uplatnit při zásobování bojových jednotek. Ve své základní variantě proto neměl mít na korbě sedačky, ale ložnou plochu podobně, jako u běžných nákladních automobilů.

Firma Büssing-NAG se držela armádních požadavků, takže navržená konstrukce nového polopásového tahače skutečně ctila dva základní principy: jednoduchost a odolnost. Přední kola podpírala motorovou sekci a pomáhala při zatáčení. Za nimi následovala poměrně dlouhá pásová část podvozku, tvořená ozubeným hnacím kolem vpředu, paprskovým napínacím kolem vzadu a pěti pojezdovými koly o průměru 800 mm. Každé z pojezdových kol bylo tvořeno dvěma disky s odlehčovacími otvory a gumovou obručí pro tlumení otřesů (Pozn.: později byla u části vozidel použita kola odlišné konstrukce). Disky sudých a lichých kol byly na osách umístěny různě daleko od sebe a také byly různě orientovány (směr vydutí) a díky tomu se kola vzájemně překrývala. Šlo o klasické uspořádání pojezdových kol, které Němci aplikovali u většiny svých polopásů, ale také u pozdních typů tanků.

protiletadlový kanon 3,7cm Flak 43/1 na podvozku tahače schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Použití torzních tyčí přináší z principu jeden technický problém. Pokud by kola na obou stranách podvozku byla umístěna přesně naproti sobě, jejich torzní tyče by se potkávaly, což samozřejmě není možné. U starších polopásů, např. u již zmiňovaného typu Sd.Kfz. 6, byl tento problém řešen posunutím kol na jedné straně podvozku o kousek více dozadu. To znamená, že pojezdová kola na jedné a druhé straně vozidla nebyla umístěna přesně naproti sobě.

U nového schwerer Wehrmachtschlepper však konstruktéři použili jiné řešení. Kyvná ramena, na kterých byla pojezdová kola zavěšena, byla na každé straně podvozku orientována jiným směrem. Kyvná ramena na pravé straně podvozku směřovala dozadu, takže každé pojezdové kolo bylo fakticky umístěno až za svojí torzní tyčí. Kyvná ramena na levé straně směřovala naopak dopředu, takže každé kolo bylo umístěno před svojí torzní týčí. Díky tomu mohla být kola na obou stranách podvozku skutečně umístěna přímo naproti sobě a jejich torzní tyče, vedoucí napříč podvozkovým rámem, se navzájem nepotkávaly. Pásy byly široké 500 mm každý z nich sestával z 55 článků. Článek pásu však tvořily dva díly: hlavní díl s drapákem a dvojicí vnitřních vodících zubů a dále jednoduchý spojovací díl (Pozn.: později byly používány pásy odlišného provedení).

Šasi vozidla tvořil žebřinový rám. V přední části byl motorový prostor a v něm benzínový šestiválec Maybach HL 42 TRKMS o objemu válců 4,198 litru. Motor poskytoval maximální výkon 100 koní při 2800 otáčkách za minutu. Už na první pohled je patrné, že vozidlo právě nepřekypovalo výkonem. Pro zajímavost si můžeme parametry schwerer Wehrmachtschlepperu porovnat s již zmiňovaným tahačem Sd.Kfz. 6. Starší polopás Sd.Kfz. 6 měl prázdnou hmotnost 7,5 tuny a motor o výkonu 115 koní. Díky tomu dokázal vyvinout na silnici rychlost až okolo 50 km/h. Prázdný schwerer Wehrmachtschlepper vážil o dvě tuny více, a přitom měl pod kapotou o 15 koní méně. Není tedy divu, že jeho maximálka se pohybovala okolo pouhých 27 km/h… ale jak bylo řečeno výše, rychlost nebyla při vývoji nového stroje považována za prioritu. Důležitější bylo zvládnout cestu skrz sníh a bahno a dopravit přitom bojovým jednotkám co největší množství zásob. A tyto požadavky vozidlo splňovalo. Široké pásy dobře roznášely hmotnost stroje, takže ani v měkkém terénu nezapadal. Tažná síla byla solidních 8 tun a přímo na korbu bylo možno naložit další úctyhodné 4 tuny nákladu (což bylo podstatně více, než u starších typů polopásů).

protiletadlový kanon 3,7cm Flak 43/1 na podvozku tahače schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Ještě před samotným motorem byl umístěn chladič s velkým ventilátorem. Za motorem pak navazovala hlavní převodovka Zahnradfabrik Typ Kb 40 D se čtyřmi rychlostními stupni a jednou zpátečkou. Na ni byla pomocí krátké hřídele připojena ještě dvoustupňová redukční převodovka. Od té pak byl pohon přenášen na hnací kola pásové soustavy, a to přes sadu řídících a provozních brzd. Řídící brzdy zajišťovaly zatáčení vozidla. Samotná přední kolová náprava totiž stačila pouze pro zatáčení velmi pozvolným obloukem. Jakmile však řidič otočil volantem o více než 5° (tento údaj je bez záruky), automaticky se sepnula řídící brzda příslušného hnacího kola pásové části. Tím došlo k přibrzdění pásu na vnitřní straně oblouku a vozidlo začalo zatáčet prudčeji. Spínání řídících brzd přitom zajišťoval pneumatický systém využívající stlačený vzduch ze dvou tlakových nádob, umístěných uvnitř žebřinového šasi.

V samotné zádi podvozkového rámu byla uložena palivová nádrž o objemu 240 litrů. S touto zásobou benzínu dokázal polopás ujet zhruba nějakých 300 km po silnici a cca 150 km ve středně obtížném terénu. Plnící hrdo nádrže bylo umístěno na zadní stěně šasi. Uvnitř podvozkového rámu mohl být instalován ještě naviják s ocelovým lanem, nešlo však o standardní vybavení. Naviják (pokud byl ve vozidle instalován) měl tažnou sílu 5 tun a jeho pohon zajišťovala hřídel vedoucí od redukční převodovky.

Základním provedením polopásu byla nákladní verze s ložnou plochou a sklopnými bočnicemi z dřevěných prken (tzv. Pritschen-Aufbau). Od kabiny řidiče oddělovala ložnou plochu vysoká dřevěná stěna. Ochranu nákladu proti nepříznivému počasí zajišťovala plátěná střecha, která se upínala na rám nad ložnou plochou. Kabina řidiče a jeho spolujezdce zůstala u této varianty polopásu otevřená s výjimkou čelního skla (a již zmíněné zadní dřevěné stěny), ale také přes ni bylo možné přetáhnout plátěnou střechu.

3,7cm Flak 43/1 na podvozku tahače schwerer Wehrmachtschlepper, všimněte si sklopených bočnic a připravených zásobníků po osmi nábojích ráže 37 mm, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Nosič protiletadlového kanonu

Nás však budou mnohem více zajímat jiné verze schwerer Wehrmachtschlepperu, které nebyly nákladní, ale bojové. Konkrétně se podíváme na dvě oficiální a dvě neoficiální bojové varianty tohoto polopásu. První z těch oficiálních byl nosič protiletadlového kanonu Flak 43/1 ráže 37 mm. Namísto ložné plochy z dřevěných prken dostala tato verze otevřený bojový prostor s plechovou podlahou a perforovanými bočnicemi. Bočnice bylo možno sklopit a zafixovat ve vodorovné poloze, aby sloužily jako rozšíření podlahy okolo zbraně. V zadní části vznikl uzavřený box pro uložení munice. Motorový prostor a kabina řidiče dostala nové „pancéřování“. Uvozovky jsou zde ovšem zcela na místě, protože v rámci úspor byly použity plechy z měkčí oceli. Při síle 15 nebo 16 mm na čelních partiích, 12 mm na bocích a 8 mm na stropě to nejspíš nestačilo ani k zastavení průbojné ocelové střely z pušky ráže 7,92 mm. Jako ochrana před běžnou municí z ručních zbraní a drobnými střepinami z okolních výbuchů to však nejspíš stačit mohlo. Koneckonců i přímo v oficiálním označení vozidla bylo toto pancéřování nazváno pouze „pomocným“: 3,7 cm Flak 43/1 auf Selbstfahrlafette schwerer Wehrmachtschlepper mit Behelfspanzerung.

V pancíři motorové masky byl ponechán otvor pro zasunutí startovací kliky. V motorové kapotě zase byly dva poklopy pro servisní přístup k pohonné jednotce. Řidič a jeho spolujezdec měli k dispozici průzory v čelní a bočních stěnách. Ze zadní strany zůstala pancéřová kabina otevřená, takže oba muži se na své sedačky dostávali z bojového prostoru. Spolujezdec, který zároveň plnil roli velitele vozu, měl navíc k dispozici průlez ve stropě přímo nad svým stanovištěm. Prázdný pancéřovaný polopás bez výzbroje vážil cca 10,5 tuny, tedy o jednu tunu více než běžná nákladní varianta. Některé prameny uvádějí, že hmotnost vozidla s kanonem, municí a posádkou dosahovala 15 tun, což se však jeví jako trochu přehnané. Tato hodnota výrazně překračuje maximální limit pro plně naloženou nákladní verzi (13,5 tuny), tudíž by nejspíš muselo dojít k nezanedbatelnému zhoršení jízdních vlastností a přetížení podvozku. Podle jiných zdrojů činila hmotnost vozu "pouze" 14,1 tuny.

schwerer Wehrmachtschlepper s kanonem Flak 43/1 na vrakovišti německé techniky, vedle něj stojí shodně vyzbrojená polní přestavba běžného nákladního sWS, zdroj: flickr.com se, Public Domain, upraveno

Kanon 3,7 cm Flak 43/1

Kanon Flak 43/1 byl upravenou verzí taženého kanonu Flak 43. Šlo o protiletadlovou zbraň vyvinutou firmou Rheinmetall-Borsig. Podstavec umožňoval plné otáčení do stran a vertikální náměr od -7° do +90° (někdy bývá uváděno -10° až +90°). Z toho je zřejmé, že zbraň šlo použít také proti pozemním cílům. Kanon fungoval v automatickém režimu a k nabíjení využíval plyny odebírané z hlavně při výstřelu. Náboje byly spojovány do zásobníků po osmi a do zbraně se zasouvaly z levé strany po vodorovné „klouzačce“. Nabíjecí mechanismus byl záměrně umístěn přesně v těžišti kanonu, takže váha nábojů (která se během střelby a nabíjení samozřejmě měnila) neměla žádný vliv na přesnost míření. Střelec a jeho pomocník seděli na sedátkách připojených k podstavci zbraně z pravé strany a hned za jejich zády byl otvor, kterým kanon vyhazoval prázdné nábojnice.

Klasický Flak 43 vážil 1248 kg a ani jeho upravená varianta Flak 43/1 se od této hodnoty nejspíš příliš nevzdálila. Nejvyšší teoretická rychlost střelby činila 250 ran za minutu, ta praktická se pohybovala okolo 180 ran za minutu. Standardním typem munice byl tříštivotrhavý granát se světelnou stopovkou označovaný jako 3,7 cm Strenggranate Patrone Leuchtspur 18 (zkráceně 3,7 cm Sprgr Patr L'spur 18). Celý náboj vážil 1500 gramů, samotný projektil pak 635 gramů z čehož 24 gramů představovala výbušná nálož. Tento typ granátu opouštěl hlaveň kanonu rychlostí 820 m/s a dokázal vyletět do výšky až 4800 metrů. Hranice účinného dostřelu však ležela v 4200 metrech. Při palbě na pozemní cíle se dostřel pohyboval okolo 6585 metrů. K mání byly samozřejmě ještě další typy střeliva, ze kterých si však zmíníme pouze protitankový 3,7 cm Panzergranate Patrone 18 o hmotnosti 1540 gramů (samotný projektil vážil 680 gramů).

Sériová výroba

Po schválení návrhu nového vozidla podepsal Zbrojní úřad s firmou Büssing-NAG dvě velké smlouvy. Ta první byla uzavřena ještě v roce 1942 a zahrnovala dodávku rovné tisícovky polopásů. Z toho 625 mělo být v nákladní verzi (mit Pritschen-Aufbau) a 375 mělo být ve verzi pro nesení protiletadlového kanonu (mit Flak-Aufbau). Druhá smlouva byla podepsána v roce 1943 a zněla na dalších 2300 vozidel, z čehož 1725 bylo nákladních a 575 s protiletadlovým kanonem.

pohled z opačné strany a opět ona neoficiální montáž kanonu Flak 43/1 na běžný nákladní schwerer Wehrmachtschlepper bez pancéřované kabiny, zdroj: flickr.com se, Public Domain, upraveno

Výrobní plán počítal s dodáním prvních 52 vozidel v říjnu 1943, což se ovšem nepodařilo. Prvních pět sériových schwerer Wehrmachtschlepperů bylo ve skutečnosti dokončeno až v prosinci 1943, z toho čtyři v nákladní verzi a jeden mit Flak-Ausfbau. V lednu 1944 vyjelo z továrny Büssing-NAG v Berlíně – Oberschöneweide dalších 5 vozidel, v únoru to bylo 7 a pak výroba pomalu rostla až k rekordním 92 vozidlům v říjnu 1944. Za celý rok 1944 zkompletovali v Berlíně 559 nákladních a 75 bojových polopásů. Výroba i přes rostoucí problémy pokračovala také v roce 1945. V lednu a únoru toho roku Büssing-NAG dokončil prokazatelně 71 vozidel. Od března dál už podrobné záznamy chybějí.

V roce 1943 požádal Zbrojní úřad firmu Ringhoffer-Tatra Werke AG v Protektorátu Čechy a Morava, aby se některá z továren tohoto koncernu rovněž zapojila do výroby schwerer Wehrmachtschlepperu. Pro tento účel byla následně vybrána kolínská vagonka neboli Továrna na vozy, a.s., Kolín. Podnik už byl v té době tak jako tak přeorientován na válečnou produkci a železniční vagony a tramvaje se zde již nevyráběly. V prosinci 1943 obdržela firma objednávku na stavbu 500 kusů polopásu v nákladní verzi. Příprava na zahájení výroby však trvala dlouhé měsíce a prvních sedm kompletních vozidel tak z kolínského závodu vyjelo až v květnu 1944. Do konce roku zde bylo postaveno celkem 90 nákladních polopásů. V lednu a únoru roku 1945 jich vzniklo sedm a další záznamy opět chybějí. Celkově bylo nejspíš vyrobeno nejméně 837 exemplářů schwerer Wehrmachtschlepperu. Z tohoto počtu bylo nejméně 81 v úpravě pro nesení protiletadlového kanonu. Kromě obou uvedených závodů, ve kterých vznikala kompletní vozidla, se na výrobě Wehrmachtsschlepperu samozřejmě podílela celá řada subdodavatelů.

Organizace

Vzhledem ke své nízké rychlosti nebyly schwerer Wehrmachtschleppery s kanonem Flak 43/1 přidělovány k tankovým nebo jiným rychlým útvarům, protože by s nimi zkrátka nestačily držet krok. Byly tedy nejspíš zařazovány do samostatných armádních protiletadlových útvarů a v rámci nich pak zajišťovaly protivzdušnou obranu primárně pěším jednotkám.

raketomet Panzerwerfer 42 ráže 150 mm na podvozku schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Neoficiální přestavby

Další tři slibované ozbrojené verze schwerer Wehrmachtschlepperu už s dovolením vezmeme jen stručně. Vedle popsaného oficiálního vozidla protivzdušné obrany vznikly ještě dvě neoficiální úpravy stejného určení. Ta první dokonce nesla i stejnou zbraň, tedy již zmiňovaný kanon 3,7 cm Flak 43/1. Nešlo však o tovární vozidlo, ale o polní přestavbu založenou na nepancéřovaném nákladním polopásu s dřevěnou ložnou plochou (Pritschen-Aufbau). Žádné detaily o této modifikace nejsou k mání, dochovalo se však několik snímků takového stroje na seřadišti opuštěné německé techniky na samém sklonku války. Několik velmi nekvalitních dochovaných fotografií dokazuje, že existovala také pancéřovaná verze sWS osazená čtyřhlavňovým kompletem Flakvierling 38 ráže 20 mm. Lze se domnívat, že také v tomto případě šlo o pouhou polní přestavbu (náhradu kanonu Flak 43/1).

Samohybný raketomet

Jako úplně poslední zmíníme verzi, která vznikla oficiálně, ale nejspíš také ve velmi omezeném množství (možná dokonce v jediném ověřovacím exempláři). Šlo o samohybný desetihlavňový raketomet ráže 150 mm. Podle T. L. Jentze zadal zbrojní úřad vývoj tohoto stroje firmě Martiini-Hütte z města Salzkotten v Severním Porýní-Vestfálsku, a to v srpnu roku 1944. O společnosti tohoto jména však nelze na internetu zhola nic najít, tudíž je to za nás informace bez záruky.

Pro stavbu takového vozidla byla použita obrněná verze Wehrmachtschlepperu, pancéřování však bylo rozšířeno také na zadní polovinu vozidla. Vznikl tak kompletně uzavřený trup s velkými nástupními dveřmi v zadní stěně a schránkami na bocích. Na střeše byl instalován otočný podstavec pro desetihlavňový raketomet. Jednalo se o stejnou zbraň, jaká byla instalována na polopásy Opel Maultier pod označením Panzerwerfer 42. Samotné odpalovací hlavně byly převzaty z běžného taženého raketometu 15 cm Nebelwerfer 41 a uspořádány do dvou řad po pěti. Do hlavní se zezadu nabíjely rakety 15 cm Wurfgranate 41, a to buď tříštivotrhavé (Spreng) o hmotnosti 31,8 kg, nebo dýmové (Nebel) o hmotnosti 35,9 kg.

další pohled na vrak schwerer Wehrmachtschlepperu s desetihlavňovým raketometem, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rakety měly zajímavé konstrukční řešení. V přední části byla balistická kukla a nárazový zapalovač, ve střední části bylo pevné raketové palivo a bojová hlavice (naplněná buď trhavinou nebo dýmotvornou látkou) byla poměrně netypicky uložena až v zádi. Po obvodu rakety ještě před bojovou hlavicí bylo 26 drobných trysek, které nesměrovaly přímo dozadu, ale šikmo v úhlu cca 14°. Tento náklon trysek uděloval raketě rotaci, nezbytnou pro její stabilní let. Důvod uložení bojové hlavice v zádi rakety byl prostý: při dopadu rakety špičkou na zem se bojová hlavice nacházela poměrně vysoko nad povrchem a její exploze tak měla mnohem větší účinek. Díky tomu však byly rakety složitější na výrobu (podle některých zdrojů stála jedna raketa více než celý raketomet Nebelwerfer 41).

Interiér vozidla byl využit pro uskladnění zásoby raket. Nabíjení se provádělo nejspíš skrz poklop ve stropě korby hned za podstavcem raketometu. K míření sloužil zaměřovač typu R.A. 38 (Richtaufsatz 38). O nějakém přesném míření však nemůže být řeč. Rozptyl dopadu raket se totiž pohyboval v desítkám metrů co do šířky a ve stovkách metrů co do délky. Však také nešlo o zbraň určenou k likvidaci „bodových“ cílů, nýbrž větších uskupení pěchoty nebo vojenské techniky. Rakety byly odpalovány elektricky po jedné v rychlém sledu za sebou. Výmetnou hlaveň opouštěly rychlostí zhruba 342 m/s, a to s velmi specifickým zvukovým doprovodem (vždyť také spojenečtí vojáci přezdívali Nebelwerfer 41 „screaming mimi“). Maximální dostřel zbraně se pohyboval okolo 6900 metrů.

Takticko-technická data

hmotnost:	cca 14 tun
délka:	7,01 m
šířka:	2,50 m
výška:	2,32 m
motor:	Maybach HL 42 TRKMS
výkon motoru:	100 hp
max. rychlost:	27 km/h
zásoba PHM:	240 l
dojezd - silnice:	300 km
dojezd - terén:	150 km
posádka:	7 mužů(?)
výzbroj:	kanon Flak 43/1 ráže 37 mm

OBSAH ČLÁNKU: