|
"Zvítězí ten, komu do vedení vojska nezasahuje vládce." Sun-c, Umění války
jeden z dnes již legendárních snímků z třetí bitvy o Charkov, vojáci 1. pluku tankových granátníků divize Leibstandarte vstupují do Charkova po silnici vedoucí od Bělgorodu, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Německá katastrofa v jižním Rusku Takzvaná třetí bitva o Charkov z března 1943 se stala vrcholem Mansteinovy mistrovské protiofenzívy vůči jednotkám sovětského Voroněžského a Jihozápadního frontu. Cesta k této bitvě však byla dlouhá a trnitá a začala v podstatě již koncem listopadu 1942 obklíčením německých jednotek ve Stalingradu. Po uzavření prstence okolo Stalingradu (23. listopadu 1942) se Rusové chystali postupovat dále směrem na Rostov na Donu (operace Saturn), čímž by prakticky odřízli veškeré německé síly dislokované na Kavkaze (skupina armád A). Německým vojskům v jižním Rusku hrozila doslova katastrofa a bylo třeba velmi rychle reagovat. Aby zkonsolidovali své síly v oblasti, vytvořili Němci z dostupných jednotek novou armádní skupinu Heeresgruppe Don a do jejího čela jmenoval Hitler jednoho ze svých nejschopnějších velitelů polního maršála Ericha von Mansteina. Jeho úkol byl jasný, ale nesmírně obtížný: zastavit ruský postup, stabilizovat frontu a zorganizovat vlastní protiúder s cílem osvobodit vojska obklíčená ve stalingradském kotli (operace Zimní bouře). Dosažení těchto cílů se však ukázalo být nad německé síly. Pokus o záchranu 250 tisíc vojáků obklíčených ve Stalingradu ztroskotal a německá obranná linie na řece Čir západně od Stalingradu se následně dostala pod silný sovětský tlak a bylo zřejmé, že se neudrží. Manstein proto apeloval na Führera, aby zapomněl na Stalingrad a nařídil stažení všech německých jednotek v jižním Rusku do relativního bezpečí na linii řeky Severní Doněc. Jen velmi nerad a po dlouhém váhání sice nakonec Hitler rozkaz k ústupu vydal, nadále však zůstával přesvědčen, že vojáky obklíčené ve Stalingradu se ještě podaří zachránit útokem „zvenčí“. Právě za tímto účelem proto nařídil, aby se do jižního Ruska přesunul tankový sbor SS (tvořený divizemi Das Reich, Leibstandarte a Totenkopf), který tou dobou procházel doplněním a reorganizací ve Francii. Mansteinovi (a nejspíš i všem ostatním kromě Hitlera) bylo jasné, že další pokus o vyproštění 6. armády ze Stalingradu již prostě nemá šanci na úspěch. Nyní se už nebojovalo o záchranu Stalingradu, ale o záchranu celého jižního křídla východní fronty. Proti přesunu tankového sboru SS z Francie do Ruska však Manstein samozřejmě nijak neprotestoval, protože si uvědomoval, že se mu tak jako tak bude brzy hodit. Obklíčená 6. armáda byla tedy podle Mansteina odsouzena k smrti. V jeho plánech však přesto pořád hrála důležitou roli. Před svým definitivním zničeným měla totiž vykonat ještě poslední hrdinský čin… držet se co nejdéle a vázat na sebe co největší množství sovětských sil, aby ostatním německým armádám poskytla čas k ústupu. 6. armáda svůj poslední úkol splnila se ctí a zásadně přispěla k tomu, že Rusové neměli dost sil ke kompletnímu odříznutí německé skupiny armád A na Kavkaze.
stíhač tanků Marder III zapojený do obranných bojů v okolí Charkova během sovětské operace Hvězda, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Sovětská operace Hvězda V průběhu ledna 1943 však již Sověti měli opět relativně volné ruce pro obnovení útočné iniciativy. Vrchní velení Rudé armády začalo plánovat další dvě velmi ambiciózní ofenzívy nazvané operace Skok a operace Hvězda. Nás bude zajímat pouze operace Hvězda, jejímž cílem bylo dobytí měst Charkov a Kursk. Když byla tato sovětská akce 2. února 1943 zahájena, měly za sebou ruské jednotky již dva měsíce nepřetržité ofenzívy. Jejich řady prořídly, vojáci byli sice plní sebevědomí, ale dosti vyčerpaní, technika byla silně opotřebovaná a zásobovací trasy se notně prodlužovaly. Sovětským generálům však nevadilo, že štvou kupředu polomrtvého koně, protože se domnívali, že Němci jsou na tom ještě mnohem, ale mnohem hůř. V mnoha ohledech byla sovětská představa o stavu protivníka velmi blízko realitě. Manstein měl k dispozici výrazně méně sil než Rusové a také německá morálka byla po sérii porážek značně podlomená. Manstein však dokázal celou situaci střízlivě vyhodnotit a věděl přesně, co musí udělat, pokud má mít šanci na úspěch. Nechá Sověty dál útočit a vyčerpávat se, pomocí šikovných úhybných manévrů bude minimalizovat vlastní ztráty a zároveň vylákávat čelní útvary nepřítele hlouběji do německých pozic… a pak je dobře promyšleným protiútokem usekne jako chapadla chobotnice a přejde do protiofenzívy. Jediné, co k tomu potřeboval, byly posily a svolení Vůdce, který byl ovšem posedlý udržením každého metru území a o nějaké „elastické obraně“ a taktických ústupech nechtěl ani slyšet. Když se sovětská operace Hvězda blížila k Charkovu s přesilou 6:1, rozhodl se Hitler, že obranu tohoto města vyztuží jednotkami výše zmiňovaného tankového sboru SS, jehož přesun z Francie nařídil, jak víme, už koncem prosince. Fakticky však přesun vojáků SS probíhal dosti pomalu a po částech. I když divize tankového sboru SS postupně přijížděly k Charkovu a zapojovaly se do boje, obrana města proti ohromné ruské přesile byla neudržitelná. Zásadní krize nastala v úseku severně od města, když sovětská 40. armáda pod velením generála Moskalenka zatlačila německou 168. pěší divizi až k městu Bělgorod, ležícímu cca 70 km severně od Charkova. V noci ze 7. na 8. února 1943 začala německá 168. pěší divize Bělgorod vyklízet a 9. února padlo toto město do sovětských rukou. Obrana Charkova se začínala hroutit. Sovětská 40. armáda pokračovala po dobytí Bělgorodu na jih k Charkovu a chystala se jej obklíčit od západu. V cestě jí stála pouze divize granátníků Grossdeutschland. I přes velmi odhodlaný odpor toho však jedna divize proti celé sovětské armádě příliš nezmohla, a tak již 14. února stály Moskalenkovy čelní jednotky západně od Charkova a od čela Rybalkovy 3. tankové armády na jihu je dělilo pouhých 10 km. Tak málo scházelo Sovětům k uzavření kotle okolo Charkova a obklíčení většiny jeho obránců. Ve vzduchu se vznášel přízrak „druhého Stalingradu“.
stíhače tanků typu Marder III obtěžkané granátníky během přesunu někde v Charkovské oblasti, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Hausser vyklízí Charkov V průběhu 14. února 1943 spolu generál Hubert Lanz (odpovědný za obranu Charkova) a velitel tankového sboru SS Paul Hausser horečně jednali o dalším postupu. Ani jeden z nich již v té chvíli nejspíš nevěřil v možnost udržení Charkova… zároveň nad nimi ale visel Hitlerův osobní rozkaz město bránit do posledního muže. V 15:30 obdržel Hausser od velitele divize Das Reich Herberta Vahla znepokojující hlášení. Divize vyčerpala všechny své rezervy, situace je bezvýchodná, pokud nebude do večera vydán rozkaz ke stažení, bude divize obklíčena a ztracena. Mimo to se začala objevovat hlášení naznačující možné povstání civilního obyvatelstva ve městě. To bylo to poslední, co Němci potřebovali. Hausser se proto obrátil na velitelství armádní skupiny Lanz a požadoval vydání rozkazu ke stažení divize Das Reich, a to do 16:30 téhož dne. Místo toho však obdržel pouze připomenutí Hitlerova rozkazu neustupovat. Hausser se rozhodl jednat. 14. února 1943 v 16:45 vydal na vlastní odpovědnost divizi Das Reich rozkaz opustit prostor východně od Charkova, stáhnout se na jihozápadní okraj města a držet nové pozice na řece Udy. V 18:00 volal generál Lanz osobně Hausserovi a nařídil mu, aby svůj rozkaz k ústupu okamžitě zrušil. Podle oficiálních záznamů Hausser uposlechl a v 18:15 skutečně odeslal divizi Das Reich zrušení svého předešlého nařízení. Dostalo se mu však již pouze strohé odpovědi, že divize zahájila stahování a toto již nyní nelze zastavit. Podle některých historiků byli Hausser s Lanzem na tomto postupu dohodnuti již od rána, kdy se setkali osobně a pokus o odvolání ústupu byl pouze divadýlkem, jakýmsi alibi pro pozdější vyšetřování. Ať už to bylo tak či onak, rozkaz k ústupu přišel doslova za minutu dvanáct. Ještě večer téhož dne (14. února) totiž došlo k eskalaci situace i na dalších úsecích obrany města. Na jihu se ruské jednotky dostaly na charkovské předměstí Osnova, a na severu pronikala ruská pěchota západně od Charkova stále více na jih a začínala ohrožovat silnici vedoucí na Ljubotin. 15. února 1943 ráno hlásily divize Leibstandarte a Grossdeutschland shodně, že situaci ve svých sektorech již nedokážou dostat pod kontrolu a hrozí jim odříznutí. Šířka německého koridoru, kterým vedla poslední možná ústupová cesta z Charkova, se nyní zmenšila na pouhé 2,5 km! Celé dopoledne 15. února probíhala horečná rádiová komunikace mezi Hausserem, Lanzem a Mansteinem. Všichni tři zcela jistě věděli, co by se mělo udělat, ale nikdo z nich nechtěl riskovat kariéru (a možná i život) vydáním potřebného rozkazu. Nakonec to byl opět velitel tankového sboru SS Paul Hausser, který sebral odvahu a ve 13:00 vydal svým mužům nevyhnutelný povel k ústupu. Divize Leibstandarte a všechny ostatní části tankového sboru SS (které podléhaly Hausserovu velení) měly ihned zahájit stahování na západ. Kdo vydal rozkaz k ústupu pro divizi Grossdeutschland (která pod tankový sbor SS nespadala) není z pramenů zřejmé, každopádně 15. února ve 14:00 i tato divize hlásila, že zahájila stahování na jihozápad.
divize tankového sboru SS sice nedisponovaly nějakým závratným počtem tanků, byly však velmi dobře vybaveny polopásovými transportéry, stíhači tanků, útočnými děly, terénními automobily a dalšími vozidly, což z nich činilo velmi rychlé a obratné formace, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V tu chvíli se již Rusové valili do Charkova ze tří různých směrů: 3. tanková armáda z jihu, 40. armáda ze severozápadu a 69. armáda z východu. Ustupující německé jednotky musely projet městem, což se ukázalo býti velkým dobrodružstvím. Civilisté v očekávání brzkého osvobození začali vytahovat poschovávané pušky a přepadat ustupující Němce partyzánským způsobem. Navíc docházelo k prvním setkáním s čely Rudé armády (např. divize Das Reich hlásila, že během ústupu skrz město zničila v pouličních bojích nejméně 15 ruských tanků). Co nešlo vzít s sebou, muselo být zničeno. Někteří němečtí vojáci tak prý město opouštěli obtěžkáni konzervami a lahvemi vína, které pobrali do holých rukou v zásobovacích skladech, než byly podpáleny. Během dvou dnů (14. a 15. února) byl Charkov a jeho okolí vyklizen. 16. února 1943, ovládly město sovětské jednotky… a začaly bouřlivě oslavovat. Tato tzv. druhá bitva o Charkov tedy skončila ruským vítězstvím… třetí bitva o město byla v tu chvíli pouhou vzdálenou myšlenkou.
Manstein vs. Hitler Ztráta Charkova rozlítila Hitlera natolik, že hned 16. února přiletěl osobně na velitelství Mansteinovy armádní skupiny (která byla mezitím přejmenována ze skupiny armád Don na skupinu armád Jih). Když jeho čtyřmotorový Focke-Wulf FW 200 Condor přistával na letišti v Záporoží, byl Hitler podle mnoha historiků rozhodnut Mansteina odvolat. Polní maršál však byl na návštěvu svého Vůdce dobře připraven. Hitler byl posedlý jedinou myšlenkou: s pomocí tankového sboru SS bezodkladně dobýt Charkov zpět. Manstein mu však vyrazil dech svým vlastním návrhem, který byl mnohem ambicióznější. Se svými pobočníky pracoval na tomto plánu již několik týdnů a věřil, že jeho spuštění bude možné v horizontu několika dnů. Manstein chtěl nejen dobýt zpět právě vyklizený Charkov, ale zejména koordinovaným útokem od severu a jihu odříznout a zlikvidovat všechny sovětské armády nacházející se západně od pomyslné linie Taganrog - Slavjansk - Charkov. Jakmile by se toto podařilo, hodlal pokračovat dobytím měst Bělgorod a Kursk. Jako úplně první krok před samotným útokem však bylo třeba dohlédnout na to, že se čelní sovětské jednotky nedostanou k řece Dněpr a neohrozí strategicky důležité železniční mosty v Dněpropetrovsku (dnešní Dnipro) a Záporoží, přes které proudily veškeré německé zásoby.
Manstein strávil dva nekonečné dny tím, že přesvědčoval Vůdce o správnosti svého plánu velké ofenzívy, blížící se ruské tanky mu přišly vhod jako velmi silný argument, zdroj: Bundesarchiv, Bild 146-1995-041-23A, Wikimedia, Creative commons, upraveno Hitlerovi se myšlenka velkého útoku samozřejmě líbila. Obzvlášť, když v něm hlavní roli měl hrát tankový sbor SS, ke kterému Führer začal chovat vetší důvěru než k útvarům Wehrmachtu. Zároveň se však nerad vzdával svého vlastního plánu na rychlé dobytí Charkova, a tak následovala únavná diskuse o tom, který plán je lepší a proveditelnější. Hitler argumentoval tím, že realizace Mansteinova plánu vyžaduje tolik času, že jej nakonec dožene jarní tání a německé tanky se zastaví v oceánech bahna. Proto dává větší smysl, aby tankový sbor SS bezodkladně vyrazil na Charkov. Rovněž snahu o zastavování sovětského postupu k Dněpru označil Vůdce za zbytečnou ztrátu času. Hitler dokonce tvrdil, že žádné ohrožení důležitých mostů přes Dněpr v podstatě neexistuje, protože žádné silnější ruské útvary ještě nepostoupily tak daleko. Po celodenním maratonu jednání navrhl Manstein odložit finální rozhodnutí na následující den, což byl z jeho strany naprosto brilantní tah. Sice to znamenalo ztrátu dalšího drahocenného času, na druhou stranu Manstein věděl, že další den „nicnedělání“ potvrdí, že pravdu má on. A stalo se. Ranní hlášení jednotek skupiny armád Jih ze dne 17. února 1943 dalo Mansteinovi plně za pravdu. Sovětská vojska totiž právě obsadila města Pavlograd a Pereščepyne, čímž se ze dvou směrů přiblížila k Dněpropetrosku na pouhých 60 km. A aby to nebylo málo, dorazilo rovněž hlášení, že ruská pěchota a tanky postupují k městu Synelnikove, ležícímu 60 km od Záporoží (tedy od místa, kde Hitler s Mansteinem právě jednali). Hitlerův doprovod začal být nervózní a tlačit na Vůdce, aby oblast urychleně opustil. Pod dojmem aktuálních událostí Hitler konečně upustil od své představy rychlého přímého útoku na Charkov a souhlasil s Mansteinovým plánem mnohem širší protiofenzívy. Od té chvíle se již diskuse točila pouze okolo toho, jak tento záměr uskutečnit.
Mansteinův plán Manstein rozdělil svůj plánovaný protiútok do tří fází. Prvním krokem byla likvidace ruských „chapadel“ (v podobě 6. armády a 1. gardové armády) natahujících se k mostům před Dněpr. Useknout tato chapadla měly dva souběžné útoky od severu a od jihu. Severní čelist německých kleští měla tvořit část tankového sboru SS, který se tou dobou soustřeďoval v prostoru mezi městy Poltava a Krasnograd (dnešní Berestyn). Tankový sbor SS byl nyní již kompletní, ovšem do útoku proti ruským čelním útvarům se měly zapojit pouze dvě jeho divize, a sice Das Reich a Totenkopf. Třetí divize (tedy Leibstandarte) měla zatím zůstat s armádní skupinou Kempf (dříve skupina Lanz přejmenovaná však po výměně velitele) v okolí Krasnogradu a krýt ostatním záda proti pokračujícím ruským útokům v tomto sektoru.
vyčerpaní ale skvěle vybavení a silně motivovaní... tankisté a granátníci divize Das Reich postupují v rámci Mansteinovy ofenzívy proti Charkovu, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jižní čelist německých kleští pak tvořil 48. tankový sbor pod velením generála Knobelsdorfa (XXXXVIII. Panzerkorps). Jeho 6. a 17. tanková divize vyrážely do akce z prostoru jihovýchodně od vesnice Čaplyne. Aby bylo zajištěno jednotné velení obou čelistí, byly všechny útočící jednotky zařazeny do 4. tankové armády a podřízeny rozkazům generála Hotha (který se zase zodpovídal Mansteinovi). Po dokončení první fáze operace (tedy zničení ruských armád směřujících k Dněpru), měly jednotky Wehrmachtu a Waffen-SS přejít do druhé fáze ofenzívy, kterou byl útok na Charkov. Třetí fází pak mělo být dobytí Bělgorodu a Kursku.
Tankový sbor SS vyráží do útoku Německá protiofenzíva začala večer 19. února 1943. A bylo právě načase, neboť v té době se již čelní útvary sovětské 6. armády nacházely ve městě Novomoskovsk (dnešní Samar) pouhých 20 km od mostu přes Dněpr v Dněpropetrovsku. Navíc Sověti kontrolovali velkou část železnice vedoucí od Dněpru k Pavlogradu a odtud do Charkova. Úkolem německých divizí tedy bylo utnout hrot sovětské 6. armády a znovu získat kontrolu nad železnicí východně od Dněpru. Jako první vyrazila z okolí Krasnogradu divize Das Reich, a to 19. února navečer. Do akce s ní šlo 33 tanků Panzer III, 7 tanků Panzer IV, jeden tank Tiger, 15 útočných děl Stug III a několik stíhačů tanků nejspíš typu Marder III. Na první pohled to sice není žádná ohromující síla, ale je třeba dodat, že divize byla velmi dobře vybavena další technikou: samohybnými děly, polopásovými nosiči protiletadlových kanonů, obrněnými automobily, obrněnými transportéry, osobními i nákladními automobily, motocykly a také velitelskými a spojovacími vozidly, což z ní činilo vysoce mobilní a vysoce efektivní bojovou sílu. Divize Das Reich postupovala od Krasnogradu na jih, dobyla město Pereščepyne a následujícího dne (tj. 20. února) vyrazila dál k městu Novomoskovsk (dnešní Samar). Pozdě večer bylo i toto město dobyto a hlavní část divize Das Reich pokračovala na východ k Pavlogradu. Divize Totenkopf postupovala téměř paralelně s divizí Das Reich a směřovala také k Pavlogradu. 21. února odpoledne se Němci plnou silou vrhli na město. Střemhlavé bombardéry Stuka a samohybná děla 4. pluku divize Das Reich zajistily velkolepou předehru a pak vyrazily plnou rychlostí vpřed tanky a polopásové transportéry plné granátníků. Všechny hlavně zasypávaly domy na předměstí Pavlogradu palbou. Byla to ukázka typického agresivního stylu boje těchto elitních jednotek Waffen-SS. Cílem bylo maximálně využít mobilitu a palebnou sílu. Přišpendlit obránce k zemi zuřivou palbou, co nejrychleji vjet přímo mezi ně a zlikvidovat je dříve, než odezní moment překvapení. V 16 hodin byla jižní část Pavlogradu v německých rukou. Boj o zbytek města však pokračoval až do konce následujícího dne, tedy 22. února 1943 (nemluvě o čistění vesnic v okolí města).
útočné dělo Stug III na zimních pásech někde v Charkovské oblasti, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Směrem k Pavlogradu postupovaly také jednotky tvořící jižní čelist německých kleští, tedy 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) se svojí 6. a 17. tankovou divizí. Ty vyrážely do akce zhruba z okolí vesnice Čaplyne, ležící nějakých 50 km jihovýchodně od Pavlogradu. 6. tanková divize rychle postoupila na severozápad k Synelnykove a odtud pokračovala dál na severovýchod. Divize 48. tankového sboru však neútočily přímo na Pavlograd, nýbrž obsazovaly jeho okolí. 6. tanková divize dobyla vesnice Boguslav a Dmytrivka východně od Pavlogradu, zatímco 17. tanková divize postupovala ještě dále na východ a 23. února obsadila město Petropavlivka ležící asi 35 km od Pavlogradu. I když se v okolí Pavlogradu ještě poměrně intenzivně bojovalo, mohlo být německé velení s dosavadním průběhem ofenzívy zcela spokojeno. Během pouhých čtyř dnů se podařilo zažehnat nebezpečí ztráty mostů před Dněpr a ovládnout jak samotný Pavlograd, tak i železniční trať vedoucí k němu od východu. Čelní útvary sovětské 6. a 1. gardové armády byly odříznuty od svého týlu a tím pádem se ocitly bez zásobování. Díky tomu ztratily tyto sovětské jednotky jakékoliv další útočné ambice a jejich jediným dalším cílem se stala snaha jakýmkoliv způsobem se dostat zpět na severovýchod ke svým. Ptáte se, jak je možné, že německá ofenzíva probíhala tak hladce? Šlo o kombinaci vícero faktorů, které Manstein zcela správně pochopil. Roli hrála vyčerpanost nepřítele po dlouhém postupu, vysunutí čelních sovětských jednotek nebezpečně daleko na západ s dlouhými zásobovacími trasami, moment naprostého překvapení a v neposlední řadě také bojová efektivita elitních divizí Waffen-SS. Velení Rudé armády bylo přesvědčeno, že německé síly v jižním Rusku jsou v troskách a celá nacistická armáda prchá na západ. Nikoho ani nenapadlo, že by Němci mohli být schopni za těchto okolností přejít do ofenzívy. Dokonce i když německý protiútok začal, považovali jej zprvu sovětští generálové za akci lokálního významu. Skutečný rozsah německé protiofenzívy pochopili, až když bylo pozdě.
rychlost a intenzita německé ofenzívy protivníka dokonale zaskočila, německé tanky na předměstí Charkova, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Zschaeckel-189-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno Pavlograd byl tedy dobyt 23. února, a i když bylo v jeho okolí stále dosti rušno, Němci rozhodně neměli v plánu se zde nějak zdržovat. Od Pavlogradu velmi rychle vyrazili dál na sever. 24. února dobyli městečka Vjazivok a Verbky a pokračovali znovu na sever k městům Orilka, Lozovaja a Paňutyne (dnešní Limanivka) ležícím na trase postupu k Charkovu. První útvary z divize Totenkopf se sice k Orilce dostaly již 25. února, nebyly však schopny probít se odtud dál k Paňutyne. Bránil jim v tom jak silný ruský odpor, tak nedostatek paliva a munice. Zásobování vázlo, protože prostorem mezi Pavlogradem a Orilkou se neustále potulovaly zbytky rozprášených sovětských jednotek a ohrožovaly německé zásobovací kolony. Další útvary divizí Totenkopf a Das Reich postupovaly k Lozovaji pomaleji právě proto, že musely trasu postupu neustále čistit od Rusů. Plnohodnotný útok na obě bezprostředně sousedící města Lozovaja a Paňutyne tak začal až 27. února ráno. Das Reich útočila od jihu primárně na Lozovaju a Totenkopf od severozápadu na Paňutyne. Tvrdé boje zuřily až do odpoledne, kdy většina ruských obránců začala ustupovat na sever ve snaze dostat se k městu Krasnopavlivka vzdálenému asi 25 km. V 16 hodin bylo město Lozovaja v německých rukou. Ještě před rozedněním 28. února vyrazily jednotky z obou divizí SS za ustupujícími rudoarmějci k městu Krasnopavlivka. SSmani postupovali v podstatě podél železniční tratě z Paňutyne do Krasnopavlivky. Další části divize Totenkopf postupovaly ke Krasnopavlivce také z Orilky. Útok na Krasnopavlivku vedl 4. pluk tankových granátníků divize Das Reich s podporou baterie útočných děl Stug III. Boj o Krasnopavlivku trval až do setmění, teprve pak se zbývající sovětští obránci opět stáhli z města dále na sever.
Rybalkův pokus o zastavení Waffen-SS Když sovětské vrchní velení konečně pochopilo, že Němci přešli do poměrně rozsáhlé protiofenzívy, začalo konat. 28. února dostal generálporučík Rybalko rozkaz, aby se svojí 3. tankovou armádou podnikl protiútok a zastavil postupující divize tankového sboru SS. Rybalkova armáda se měla během 1. března soustředit v okolí Kegičevky a následujícího dne vyrazit do útoku. Vrchní velení však zcela ignorovalo fakt, že Rybalkova 3. tanková armáda za sebou měla nejen dobývání Charkova, ale následně také několik dní neúspěšných pokusů o dobytí Krasnogradu, který (jak jsme si říkali výše) bránila divize Leibstandarte spadající dočasně pod Kempfovu armádní skupinu. Sovětská 3. tanková armáda v těchto bojích postupně téměř vykrvácela. Pro nařízený protiútok tak měl Rybalko k dispozici pouze nějakých třicet provozuschopných tanků.
lehké tanky Panzer II v ulicích Charkova, tyto stroje byly sice v roce 1943 již dávno za svým zenitem, ale očividně ještě ne zcela bez užitku, zdroj: waralbum.ru, upraveno Německý letecký průzkum samozřejmě zaznamenal velký přesun sovětských vojáků, takže německé velení mohlo odpovídajícím způsobem reagovat. Divize Das Reich a Totenkopf dostaly příkaz vyrazit z oblasti Krasnopavlivky (kterou, jak víme, dobyly 28. února večer) směrem k oblasti soustředění Rybalkových jednotek, tedy k městu Kegičevka vzdálenému od Krasnopavlivky nějakých 40 km severozápadním směrem. Divize Leibstandarte, která doposud držela obranu u Krasnogradu, čímž kryla záda oběma dalším divizím SS, měla nyní rovněž vyrazit do útoku a napadnout Rybalka od západu. Díky intenzivním přepadům přesouvajících se ruských kolon ze strany Luftwaffe musel Rybalko zahájení svého útoku odložit z 2. na 3. března. Nakonec však Rybalko k provedení nařízeného útoku vůbec nedostal příležitost. Už 2. března se totiž ocitl v pasti, téměř obklíčen německými jednotkami za tří stran: Leibstandarte ze západu, Totenkopf z východu a Das Reich ze severu. Pouze na severu zatím zbýval úzký volný koridor, kterým bylo ještě možné z pasti uniknout. Rybalko byl nucen rezignovat na jakékoliv útočné snahy a namísto toho vydal odpoledne svým jednotkám rozkaz, aby se pokusily probít na sever a ustoupit směrem k ruským pozicím. Rybalkově armádě se sice podařilo uniknout kompletnímu obklíčení, stálo ji to však mnoho životů a mnoho techniky. Boje severně od Kegičevky trvaly až do 5. března.
Německá ofenzíva vstupuje do druhé fáze První fáze Mansteinova plánu, tedy likvidace sovětských armád ohrožujících strategicky důležité mosty před řeku Dněpr, byla úspěšně dokončena. Sovětská 6. armáda a 1. gardová armáda byly v troskách a zdecimovaná Rybalkova 3. tanková armáda na ústupu. Také na ostatních úsecích fronty Mansteinovy armádní skupiny se situace z pohledu Němců stabilizovala. Nyní tedy nastal čas přejít do další fáze ofenzívy dříve, než to jarní tání znemožní. Onou další fází nebylo nic menšího než útok na nedávno potupně vyklizený Charkov. Za provedení útoku byl i nadále odpovědný generálplukovník Hermann Hoth se svojí 4. tankovou armádou, pod kterou spadal 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps), 57. tankový sbor (LVII. Panzerkorps), armádní skupina Kempf a zejména pak celý tankový sbor SS. A právě tankový sbor SS s divizemi Leibstandarte, Das Reich a Totenkopf měl tvořit hlavní útočnou sílu nadcházející akce.
tanky Panzer IV obtěžkané granátníky na okrajích Charkova, mráz už očividně polevuje a na cestách se objevuje bláto, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno 4. března pozdě odpoledne rozdal generálplukovník Hoth čerstvé rozkazy. Tankový sbor SS dostal ještě jeden den na vyčištění svého týlu od významnějších pozůstatků ruských jednotek a 6. března měl vyrazit dále na sever směrem k Charkovu. 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps), posílený nyní ještě o 11. tankovou divizi, dostal rozkaz postupovat na pravém (tedy východním) křídle vojáků Waffen-SS od Krasnopavlivky dále na sever, překročit řeku Mžu a vyčistit oblast východně od města Merefa. Ještě dále na východ zajišťoval prostor 57. tankový sbor (LVII Panzerkorps) a konečně ne levém křídle (tedy na západě) tankového sboru SS měla vyrazit do útoku armádní skupina Kempf, jejíž hlavní bojovou silou byla divize Grossdeutschland a střelecký pluk SS Thule. Hlavním pilířem celé operace tedy byly tři divize tankového sboru SS. Podívejme se proto, v jakém stavu se vlastně tyto jednotky nacházely. Ke 3. březnu 1943 měla divize Das Reich pouhých 8 provozuschopných tanků, a to typu Panzer III a několik stíhačů tanků typu Marder III. Mimo to však disponovala několika desítkami tažený protitankových kanonů a další výzbrojí. Divize Totenkopf mohla nasadit 64 bojeschopných tanků, z toho 42 typu Panzer III, 16 typu Panzer IV a 6 těžkých Tigerů. Dále měla ještě 16 útočných děl Stug III a menší počet stíhačů tanků Marder III. A konečně divize Leibstandarte disponovala dohromady 46 tanky typů Panzer III, Panzer IV a Tiger plus dalšími 7 lehkými Panzer II (jde o počty strojů v provozuschopném stavu). 6. března se divize tankového sboru SS daly do pohybu s cílem od západu obejít a následně obklíčit město Charkov. Totenkopf postupovala nalevo, Das Reich napravo a Leibstandarte ve středu sestavy. 7. března se vojáci Waffen-SS přiblížili k řece Mže v prostoru mezi městy Valky a Nova Vodolaga. Město Nova Vodolaga dobyly příslušníci divize Das Reich okolo poledne. Za to ve městě Valky narazila divize Leibstandarte na silné ruské pozice s řadou dobře ukrytých protitankových děl. Tanky Panzer III a Panzer IV na ně nestačily a do akce musela nastoupit dvojice tanků Tiger. Ty se pomalu ale jistě přiblížily k ruským pozicím, aniž by jim nepřátelská palba dokázala ublížit a následně začaly ukrytá děla jedno po druhém bezpečně likvidovat. Město Valky bylo dobyto okolo půl páté odpoledne.
a opět tanky a granátníci divize Das Reich na okraji Charkova, v dálce jsou vidět výškové budovy v centru města, zdroj: waralbum.ru, upraveno Poté co divize Das Reich dobyla město Nova Vodolaga a začala překračovat řeku Mžu, vyslala během dopoledne malou bojovou skupinu o síle jedné roty granátníků s doprovodem několika stíhačů tanků a útočných děl Stug III dále na severovýchod. Aniž by narazila na větší odpor, postoupila tato skupina o nějakých 15 km a dorazila k řece Merefě. I tuto řeku se skupině podařilo překročit a do večera se vojáci dostali až do prostoru mezi městečky Ljubotin a Korotyč, které leží už téměř na dohled od západního okraje Charkova. Němci se rozhodli strávit noc v lesích okolo cesty, nicméně Rusové je nehodlali nechat v klidu vyspat. SSmani dokázali všechny noční ruské útoky odrazit a udržet si kontrolu nad obsazeným prostorem. Běhěm noci z 7. na 8. března pokračovaly hlavní síly všech tří divizí Waffen-SS v přechodu přes řeku Mžu, takže ráno již stály pevně na opačném břehu připraveny vyrazit dále na sever. A jak se dařilo oběma německým křídlům? Na pravém křídle tankového sboru SS postupoval, jak víme, 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps). Ten vyrazil z okolí města Krasnopavlivka na sever, okolo dnešního Zlatopilu k vesnici Taranivka a stále dál, až jeho čelní útvary dosáhly řeky Mža u městečka Sokolove. Celkově však 48. tankový sbor postupoval pomaleji než jednotky Waffen-SS. Na levém křídle tankového sboru SS pak útočila armádní skupina Kempf. Její vojáci postupovali od západu na východ až severovýchod v podstatě podél železniční tratě vedoucí od Poltavy k Charkovu. S většími či menšími obtížemi prošli přes vesnice Iskrivka a Šelestove, dále přes město Kolomak, Perekip a Koviahy až svůj denní postup zakončili u železniční stanice ve vesnici Šljach. Denní rozkaz velitele 4. armády generálplukovníka Hotha pro 8. březen 1943 nepřinesl žádnou změnu předchozího záměru, mělo tedy pokračovat postupné obkličování Charkova. Konkrétně řečeno tankový sbor SS měl nadále postupovat na sever podél západního okraje Charkova a odříznout všechny silnice a železnice vedoucí z této strany do města. Tím mělo být sovětským vojákům v prostoru západně od města zabráněno ve stahování do Charkova, aby zde nemohli posílit obranu města. 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) dostal za úkol překonat řeku Mžu, postupovat jižně od Charkova směrem na východ a přetnout nejprve železniční trať a hlavní silnici vedoucí z Charkova na jih do Zmijiva a následně také železnici a silnici z Charkova do Čugujeva (rovnou musíme podotknout, že tento úkol byl nad síly 48. tankového sboru).
němečtí vojáci jsou již na dohled od centra Charkova s výškovými budovami na Dzeržinského náměstí, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Divize Totenkopf tedy 8. března ráno vyrazila od řeky Mži (zhruba z oblasti města Valky) určeným směrem. Jeden pluk divize postoupil k vesnici Šljach, kde se setkal se svými spolubojovníky z divize Grossdeutschland (armádní skupina Kempf), zatímco druhý pluk se okolo 17. hodiny dostal až k městečku Staryj Merčik. Divize Leibstandarte vyrážela 8. března od řeky Mži z oblasti východně od města Valky. Okolo třetí hodiny odpoledne dorazili vojáci k městu Ljubotin a svůj postup zakončili v prostoru severně od něj. Divize Das Reich vyrážela toho dne od řeky Mži zhruba z prostoru vesnice Bachmetivka. Okolo poledne dorazili její vojáci k vesnici Odrynka, kterou si museli od Rusů vzít násilím. Předsunutá bojová skupina divize Das Reich zatím nadále držela prostor u silnice mezi Ljubotinem a Korotyčem. Nastalo úterý 9. března 1943. Jednotky tankového sboru SS pokračovaly v obcházení Charkova podél jeho západního okraje. Divize Totenkopf toho dne bez boje obsadila vyklizené město Vilšany. Vojáci pak pokračovali dál k řece Udy, kterou východně od města překročili a na jejím východním břehu vybudovali předmostí. Divize Das Reich dobyla městečko Korotyč a pokračovala na sever k městečku Solonycivka. A konečně divize Leibstandarte postupovala přes Ljubotin, u vesnice Peresične překročila řeku Udy a pokračovala dál směrem na město Dergači, ležící severozápadně od Charkova. Zatímco divizím SS se dařilo postupovat podle plánu, 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) na jejich pravém křídle nebyl schopen překonat řeku Mžu a splnit svůj úkol odříznout komunikace vedoucí z Charkova na jih. Němce zde brzdil generálporučík Rybalko, který se zbytky své 3. tankové armády a dalšími posilami držel obrannou linii na řece Mže mezi městy Merefa a Zmijiv.
Nejasné rozkazy a Hausserovo rozhodnutí 9. březen 1943 byl v jednom směru zásadním datem. Velitel tankového sboru SS Paul Hausser obdržel toho dne z velitelství 4. tankové armády (Hermann Hoth) dotaz, zda je podle jeho názoru možné Charkov dobýt rychlým útokem následujícího dne. Hausser byl tímto dotazem očividně zmaten, protože podle dosavadních rozkazů měl město obejít a obklíčit, ale nevstupovat do něj. Požádal tedy o vyjasnění situace, ale podle všeho neobdržel žádnou odpověď. Představa přímého útoku na Charkov musela být pro Haussera velmi lákavá. On i jeho muži bezesporu stále cítili hořkost z toho, jak je Sověti z města před necelým měsícem doslova vypráskali. Hausser se tedy nejspíš rozhodl, že si dotaz ze štábu 4. tankové armády vyloží jako změnu plánu a nařídil svému tankovému sboru připravit se k útoku na Charkov, a to hned následujícího dne, tedy 10. března.
v omezeném počtu se do útoku na Charkov zapojily také těžké tanky Tiger a pomáhaly překonat ruskou obranu na silně bráněných úsecích, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Leibstandarte měla nejprve dobýt město Dergači a následně vstoupit do Charkova od severu. Das Reich měla zaútočit od západu, posílena o část tanků z divize Totenkopf, zatímco samotná Totenkopf by oběma uvedeným divizím kryla záda proti jakýmkoliv ruským akcím od severu a severozápadu. Vojáci Waffen-SS byli sice po dlouhých bojích velmi vyčerpaní, vidina dobytí Charkova je však nejspíš silně motivovala. Morálka byla vysoká, ale počty tanků nikoliv. Divize Totenkopf měla 49 provozuschopných tanků z toho 5 typu Tiger, 30 typu Panzer III a 14 typu Panzer IV. Divize Leibstandarte disponovala 40 bojeschopnými tanky, z nichž ovšem celá čtvrtina byly lehké a slabě vyzbrojené Panzer II. Divize Das Reich na tom byla ze všech nejhůře a do akce dokázala vyslat pouhých 26 tanků. Celý tankový sbor SS měl tedy k 10. březnu 1943 pouhých 115 bojeschopných tanků! Veškerá motorová vozidla navíc jela téměř nadoraz co se údržby a oprav týče. Ačkoliv konal v podstatě bez přímého rozkazu shora, Hausser se s chystaným útokem na město nijak netajil. Informoval své nadřízené a zadal dokonce oficiální požadavek na leteckou podporu. Hausser předpokládal, že Rusové se pokusí stáhnout své vojáky ze západních okrajů Charkova a opevnit se v centru města. Němce by pak čekal velmi náročný a velmi krvavý boj v husté zástavbě. Hausser proto spěchal na divizi Leibstandarte, aby dobyla Dergači a vyrazila odtud co nejrychleji po hlavní silnici na jih do Charkova podél řeky Lopaň. Pokud by divize obsadila všechny mosty přes tuto řeku, zabránila by Rusům v přesunech vojáků od západu do středu města (řeka Lopaň totiž odděluje západní část Charkova od jeho centra). Zahájení plnohodnotného útoku na Charkov 10. března 1943 však nakonec nebylo možné, protože dobývání města Dergači zabralo mnohem víc času, než se očekávalo. Rusové o Dergači srdnatě bojovali a Němci byli nuceni vyslat své tanky přímo do ulic, což bylo samozřejmě velmi nebezpečné. Své by o tom mohl vyprávět např. Untersturmführer Rudolf von Ribbentrop, velitel 7. roty druhého praporu prvního tankového pluku divize Leibstandarte (a syn německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop). Ten se totiž se svými tanky ocitl v ulicích Dergači bez podpory vlastní pěchoty a v jednom okamžiku jeho tankem nečekaně otřásla velmi silná exploze. Nikomu na palubě se sice nic nestalo, ale všichni byli samozřejmě v šoku, když tu se z rádia ozval Untersturmführer Stollmeier, jehož tank jel v koloně hned za tím Ribbentropovým. Stollmeier svému kolegovi oznámil, že právě tříštivým granátem sundal z jeho tanku skupinu Rusů, kteří na něj šplhali vyzbrojení zápalnými lahvemi. Na dotaz, proč nepoužil kulomet, odpověděl Stollmeier, že v tu chvíli nebyl kulomet k dispozici a situace vyžadovala rychlou akci. Bez podpory vlastní pěchoty si němečtí tankisté očividně museli navzájem krýt záda i takto drastickým způsobem.
boj ve městě je vždy obtížný a krvavý, granátníci se opatrně kryjí a čekají, až tank Panzer IV "prověří", zda je to za rohem budovy bezpečné, zdroj: waralbum.ru, upraveno V průběhu odpoledne 10. března bylo Dergači konečně dobyto. Divize Totenkopf následně rozmístila na severních přístupech k městu silné hlídky (připomeňme si, že jejím hlavním úkolem bylo krýt záda ostatních divizí proti ruským útokům ze severu). Naopak vojáci divize Leibstandarte pospíchali z Dergači dál. První granátnický pluk divize postupoval dále na východ, zatímco druhý granátnický pluk se z dobytého Dergači vydal na jih směrem k samotnému Charkovu. Do konce dne se sice vojáci z druhého pluku přiblížili k okraji Charkova, přivítala je však zuřivá ruská obrana, takže se SSmani raději stáhli a začali se připravovat na hlavní útok na město následujícího dne. Jedna bojová skupina z divize Leibstandarte, tvořená prvním průzkumným praporem (Sturmbannführer Kurt Meyer) a prvním praporem prvního tankového pluku (Sturmbannführer Max Wünsche) se do bojů o Dergači nezapojila. Namísto toho město rovnou obešla a pospíchala dál na východ až k městečku Čerkaska Lozova, které poměrně snadno dobyla. Tím byla zajištěna další komunikace vedoucí ven z Charkova (v tomto případě silnice na Bělgorod). Meyerova bojová skupina se po této silnici ihned vydala na jih k Charkovu. Do setmění se Němcům na tomto směru podařilo postoupit až k letišti, ležícímu na severním okraji Charkova (dnešní soukromé letiště Charkov Sever). Dobýt toto letiště se však SSmanům nepodařilo, a tak se rozhodli jej přenechat 1. pluku granátníků, který postupoval za nimi, a letiště zkrátka obešli od východu. Nastalou noc strávili Wünscheho a Meyerovi muži v zalesněné oblasti Velika Danilivka mezi zmíněným letištěm a hlavní silnicí vedoucí z Charkova do města Tsyrkuny. Tím byly v podstatě ovládnuty všechny komunikace vedoucí z Charkova ven směrem na západ, sever a severovýchod. Město bylo zhruba ze dvou třetin obklíčeno. Zabrání ostatních silnic a kolejí vedoucích z města na jih a jihovýchod bylo (jak víme) úkolem 48. tankového sboru (XXXXVIII. Panzerkorps), který jej však ani nadále nebyl schopen splnit, neboť se zasekl v bojích proti Rybalkovi na řece Mže. V průběhu celého 10. března neobdržel Hausser žádný jednoznačný zákaz přímého útoku na Charkov. Zpráva od samotného Mansteina z 10. března večer sice znovu opakovala, že primárním úkolem tankového sboru SS je obklíčit město ze severu, zároveň však připouštěla napadení města, pokud „nepřátelská obranná aktivita poklesne“. Hausser si tedy situaci vykládal tak, že má shora pro svou akci „zelenou“ a s přímým útokem na Charkov nadále počítal… jenom jej prostě o den odložil. Podobně vnímal situaci i velitel divize Leibstandarte Sepp Dietrich, když 10. března večer telefonoval se samotným Hitlerem a ten prý vyjádřil přesvědčení, že pokud „jeho“ Leibstandarte udeří se svou obvyklou vervou, nemají Rusové šanci Charkov udržet.
zjednodušená mapa postupu hlavních německých sil během útoku na Charkov zhruba v období od 6. do 10. března 1943, zdroj: Panzernet
Tankový sbor SS vstupuje do města Nastal 11. březen 1943. Ještě před rozedněním, po sotva pár hodinách odpočinku, vyrazili vojáci Waffen-SS k hlavnímu útoku na město Charkov ze všech směrů, které měli pod kontrolou. Hlavní roli přitom hráli vojáci divize Leibstandarte, proto se nejprve podíváme na jejich akce. Ze severu, směrem od Dergači, vstupoval do Charkova 2. pluk tankových granátníků, a to ve dvou kolonách. Podél západní strany železniční trati postupoval 2. prapor vedený Sturmbannführerem Rudolfem Sandigem. Ještě, než vstoupil do zastavěné oblasti, narazil na tvrdý odpor obránců opevněných ve vyvýšeném terénu po jeho pravé straně. Poté prapor pokračoval zhruba dnešní Kurylivskou ulicí dál podél železniční trati. Další dva prapory uvedeného druhého pluku vstoupily do města na opačné straně železničních kolejí. Jako první z nich postupoval 1. prapor, kterému velel Sturmbannführer Hugo Kraas a za ním jako rezerva následoval 3. prapor pod velením Sturmbannführera Joachima Peipera. Kraasův 1. prapor velmi brzy narazil na tvrdý odpor Rusů na předměstí Oleksiivka a okolo poledne bylo jasné, že si s ním bez pomoci neporadí. Na místo byla přisunuta baterie útočných děl Stug III a vyžádána byla také letecká podpora. Ve 13:25 zasypaly ruské pozice pumy ze střemhlavých bombardérů a palba útočných děl a samohybných protiletadlových kanonů. Zlomit ruský odpor v Oleksiivce se však toho dne přes všechnu snahu nepodařilo a Němci dokonce přišli o jeden Stug III a jeden polopás. O kus dál na východ vstupoval do města 1. pluk tankových granátníků, a to opět rozdělen do několika kolon. Zhruba po bulváru Prospekt Lenina (dnes Prospekt Nauky) postupovali vojáci 2. praporu pod velením Sturmbannführera Maxe Hansena. Ještě více na východ působily společně 1. a 3. prapor, kterým veleli Sturmbannführer Albert Frey a Sturmbannführer Wilhelm Weidenhaupt. Zhruba od čtyř hodin ráno se vojáci těchto dvou praporů snažili vypořádat s obránci již zmiňovaného letiště Charkov Sever. Rudoarmějci zde udělali zásadní chybu, když se pokusili o protiútok. Jakmile vylezli ze svých okopů a vyrazili přes rovnou plochu letiště, stali se snadnou kořistí pro německé kulomety a 20 mm automatické kanony. Dílo pak dokonalo několik salv z raketometů Nebelwerfer a útočná děla Stug III. V 7:50 bylo letiště vyčištěno a němečtí granátníci vstoupili do Charkova postupujíce po obou stranách tehdejšího bulváru Karla Libknechta (dnešní ulice Sumská) směrem k tehdejšímu Dzeržinského náměstí (které se ještě o měsíc dříve jmenovalo náměstí Wehrmachtu).
obrněná vozidla 1. pluku tankových granátníků divize Leibstandarte se valí po bulváru Karla Libknechta (dnešní ulice Sumská) směrem k centru Charkova, zdroj: waralbum.ru, upraveno A pak zde byla ještě ona Meyerova bojová skupina, která se k letišti Charkov Sever dostala už předešlého dne, obešla jej a strávila noc v zalesněné oblasti Velika Danilivka. Tato bojová skupina vstoupila 11. března ráno do města od východu silnicí vedoucí na město Tsyrkuny tzn. nejspíš ulicí Akademika Pavlova (která se tak jmenovala tehdy i dnes). Jejich cílem bylo dojít až ke křižovatce s bulvárem Prospekt Stalina (dnešní Prospekt Charkovských hrdinů) a obsadit tuto širokou ulici, aby ji Rusové nemohli využít k ústupu směrem na Rohan a Čugujev. Bylo to tedy pokračování snahy obklíčit, když ne celé město, tak alespoň jeho centrální část. Meyerova bojová skupina svého cíle skutečně dosáhla a stala se tak jednotkou, která 11. března postoupila vůbec nejhlouběji do Charkova. Bylo to však za cenu spotřebování téměř veškerého benzínu. Meyer tedy na místě se svými muži a technikou zaujal kruhovou obranu a vyslal 2. průzkumnou rotu pod velením Hauptsturmführera Hermanna Weisera, aby nalezla cestu, kterou by mohli bezpečně přijet zásobovací náklaďáky. Tato rota se však nakonec sama dostala do velkých obtíží a její vojáci se museli ukrýt v budově školy a bránit se zde ruským útokům. Meyer tak zůstal odříznutý uprostřed Charkova a celou noc srdnatě odolával ruskému náporu. Tolik k postupu divize Leibstandarte a nyní se krátce podíváme, jak se 11. března dařilo divizi Das Reich, která na město útočila od západu. Také tato divize se do Charkova pustila ve dvou proudech. Ten první tvořila tzv. bojová skupina Harmel, pojmenovaná podle velitele 3. pluku tankových granátníků Standartenführera Heinze Harmela. Skupina vyrážela do akce z prostoru měst Korotyč a Solonycivka okolo osmé hodiny ranní a od samého počátku musela překonávat velmi tvrdý sovětský odpor. Okolo 16. hodiny se Kampfgruppe dostala k předměstí Zaljutino, kde ale narazila na hluboký protitankový příkop chráněný ruským dělostřelectvem, protitankovými kanony a pěchotou opevněnou v zástavbě na druhé straně příkopu. Přímý útok se rovnal sebevraždě, a tak se Harmel rozhodl, že počká na noc a pod rouškou tmy vyšle na ruskou stranu diverzní skupinu ženistů pod velením Obersturmführera Karla Machera, která se pokusí obránce zlikvidovat. Akce začala ve vší tichosti ve 2:40 ráno. Rusové však byli v pohotovosti a pohyb nepřátelských vojáků v blízkosti příkopu jim neunikl. Macherovi ženisté se dostali pod palbu. Jasné záblesky ruských zbraní v noční tmě však umožnily německým útočným dělům velmi přesně opětovat palbu. Po chvíli boje byla ruská obrana potlačena do té míry, že Macherovi ženisté mohli pokračovat v překonávání příkopu.
město je téměř v německých rukou, polopásový transportér SdKfz 251 a tank Panzer IV v ulicích Charkova, zdroj: Bundesarchiv_Bild_183-J22454, Wikimedia, Creative commons, upraveno Ve 2:53 požádal Macher vysílačkou o zastavení vlastní palby, protože jeho muži se právě chystali vzít útokem první řadu budov na druhé straně příkopu. Ženisté se vrhli vpřed, házeli granáty do všech oken a dveří a blízkou palbou ze samopalů likvidovali zbytky ruské pěchoty v domech. U některých obzvlášť silně bráněných domů dokonce položili větší nálože a de facto je Rusům zbourali nad hlavou. To už se k ženistům přidali také granátníci a pomáhali čistit další a další domy. Okolo čtvrté hodiny ranní však rudoarmějci vyrazili do protiútoku. Němci opět nasadili útočná děla Stug III, aby tuto ruskou akci zmařili. Další ženisté mezitím začali protitankový příkop na vybraných místech zasypávat. V 5:15 ráno tak mohly přes zasypaný příkop začít přejíždět první německé tanky a polopásy. Paralelně s popsanou akcí bojové skupiny Harmel se do útoku vydal také 4. pluk tankových granátníků divize Das Reich, kterému velel Obersturmbannführer Otto Kum. Ten postupoval jižně od Harmela a snažil se přetnout silnici vedoucí z Charkova směrem k městu Merefa.
Hoth nařizuje dokončit obklíčení 11. března odpoledne však došlo k jedné zásadní události. Velitel 4. tankové armády (pod kterou spadaly všechny jednotky bojující v oblasti Charkova) Hermann Hoth sledoval s velkým znepokojením, jak 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) stále není schopen prolomit Rybalkovu obrannou linii na řece Mži mezi městy Zmijiv a Merefa. Podle Hothova původního plánu měl 48. tankový sbor touto dobou již dávno být na opačném břehu Mži, postupovat směrem na severovýchod a obsadit silnici vedoucí z Charkova do Čugujeva… nic z toho se mu však zatím nepodařilo. Právě ona silnice z Charkova do Čugujeva byla Hothovi trnem v oku, neboť nadále umožňovala Rusům nejen přísun zásob a posil do celé oblasti, ale zejména jim stále nabízela možnost úniku. Obklíčení Charkova a jeho okolí se zkrátka zatím nepodařilo dokončit, takže když divize Tankového sboru SS vytláčely rudoarmějce ven z Charkova jihovýchodním směrem, měli Rusové stále kam bezpečně ustupovat. Jihovýchodně od Charkova prostě nebyly žádné německé jednotky, které by mohly sehrát roli druhé čelisti drtivých kleští. Obránci Charkova tak neměli za zády nepřítele, ale volnou únikovou cesta do bezpečí přes řeku Severní Doněc. A Hoth to tak nehodlal nechat. Potřeboval proto urychleně ovládnout poslední únikovou cestu z Charkova na jihovýchod do Čugujeva a tím obklíčení celé oblasti konečně uzavřít. 11. března v 15:05 hodin tedy Hoth svým jednotkám vydal nové rozkazy, jejichž primárním cílem bylo odříznutí a zničení ruských vojsk bojujících v trojúhelníku měst Zmijiv – Charkov – Merefa. 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) obdržel novou posilu v podobě 106. pěší divize, aby konečně měl dost sil k prolomení (nebo obejití) Rybalkovy obranné linie. A nové rozkazy obdržely také divize Totenkopf a Das Reich z tankového sboru SS. Harmelova bojová skupina z divize Das Reich měla ihned přerušit svůj útok na Charkov od západu, přesunout se na severovýchod města a spojit se s částí divize Totenkopf. Společně pak měly obejít Charkov podél jeho východního okraje a ovládnout zmiňovanou silnici vedoucí z Charkova do Čugujeva.
tank Panzer IV a granátníci nedaleko Dzeržinského náměstí (dnešní náměstí Svobody), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Velitel tankového sboru SS Paul Hausser s novými rozkazy samozřejmě nesouhlasil, protože mu nepasovaly na jeho vlastní plány. Ve 21:00 proto odeslal Hothovi nesouhlasnou odpověď s tím, že divize Das Reich je příliš zapojena do útoku na město a její odpoutání a přesun na severovýchod si vyžádá spoustu drahocenného času. V 1:15 (tedy již 12. března) obdržel Hausser zprávu, která znovu opakovala Hothovy rozkazy. Hausser znovu protestoval, což Hotha rozlítilo a v 11:50 (tedy 12. března před polednem) poslal Hausserovi přímý rozkaz a učinil jej osobně odpovědným za jeho provedení. Hausser nemohl jinak než uposlechnout. Krátce po poledni 12. března 1943 tedy nařídil Harmelově skupině z divize Das Reich ukončení postupu do centra Charkova a přesun na severovýchod.
Boj o centrum města Zatímco se oba vysocí důstojníci přes své spojovatele skoro 21 hodin dohadovali, boj v ulicích Charkova samozřejmě pokračoval dál. Druhý prapor druhého pluku granátníků divize Leibstandarte vedený Sturmbannführerem Rudolfem Sandigem postupoval 12. března ráno dál od severu podél západní strany železniční trati. Jeho vojáci se museli probít obytnou čtvrtí Lisa Gora a okolo 10:15 se přiblížili k hlavní železniční stanici (dnešní nádraží Pasažyrskyj). Boj o nádraží zuřil po celé odpoledne a teprve se setměním měli Němci stanici plně pod svou kontrolou. Na opačné straně železničních kolejí bojoval 1. prapor téhož pluku (Sturmbannführer Hugo Kraas) o předměstí Oleksiivka. Tuto čtvrť se podařilo dobít až po intenzivní dělostřelecké a raketometné baráži. Odsud pak prapor postupoval směrem do centra města zhruba dnešní Kločkivskou ulicí a čtvrtí zvanou Pavlivka. V patách Kraasova prvního praporu postupoval opět jako záloha třetí prapor Sturmbannführera Joachima Peipera. O půl kilometru východněji postupoval stejným směrem po bulváru Prospekt Lenina (dnešní Prospekt Nauky) také 2. prapor prvního pluku granátníků (Sturmbannführer Max Hansen) podporovaný tanky ze 7. roty druhého praporu prvního tankového pluku divize Leibstandarte (Untersturmführer Rudolf von Ribbentrop). Během celého dne (12. března) se Hansenovi dařilo postupovat relativně rychle vpřed, takže do večera dosáhl západního kraje Dzeržinského náměstí (dnešní náměstí Svobody). Nemálo jeho mužů přitom však padlo za oběť ruským snajprům ukrytým ve vyšších patrech obytných domů. Hansen vyslal část svých vojáků, aby náměstí obešli z jihu (skrz ZOO a park) a dostali se na jeho východní okraj.
tanky Panzer IV se znakem divize Leibstandarte stojí na ulici v centru Charkova, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na stejné místo směřovaly od severovýchodu také 1. a 3. prapor prvního pluku tankových granátníků (Sturmbannführer Albert Frey a Sturmbannführer Wilhelm Weidenhaupt), a to podél tehdejšího bulváru Karla Libknechta (dnešní ulice Sumská). Byl to pomalý a opatrný postup, při kterém museli vojáci překračovat barikády postavené téměř na každé křižovatce a pracně „čistit“ blok po bloku od nepřátel. Za sebou zanechávali SSmani jen prázdné nábojnice, doutnající vraky ruských tanků, rozstřílené domy a mrtvé rudoarmějce. Večer stáli vojáci z těchto dvou praporů nedaleko východního okraje Dzeržinského náměstí, kde se setkali z Hansenovými muži. A jak se 12. března dařilo vojákům divize Das Reich v západním sektoru Charkova? Poté co se Harmelově bojové skupině povedlo okolo páté hodiny ráno překonat protitankový příkop na předměstí Zaljutino, začaly se německé obrněnce valit po Sverdlovově bulváru (dnešní ulice Poltavskyj Šljach) směrem do středu města. Krátce před polednem se vojáci 3. praporu třetího granátnického pluku pod velením Sturmbannführera Günthera Wislicenyho přiblížili k hlavnímu vlakovému nádraží, o které již bojovali jejich kamarádi z divize Leibstandarte (Sandigův druhý prapor druhého pluku). Ve 12:10 však Standartenführer Harmel obdržel nové rozkazy (viz výše) a nezbylo mu, než své muže odvolat z akce a připravit se na přesun. Harmel poskytl svým vojákům na odpoutání od nepřítele celé odpoledne, během noci se pak měli shromáždit a za úsvitu 13. března vyrazit na sever skrze ty části Charkova, které již kontrolovala divize Leibstandarte. Poté se měl Harmel stočit na východ a dojít až k městu Tsyrkuny. Nové rozkazy se netýkaly celé divize Das Reich, ale skutečně pouze Harmelovy bojové skupiny tvořené převážně 3. plukem tankových granátníků. Naopak 4. pluk tankových granátníků téže divize (Obersturmbannführer Otto Kum) měl zůstat ve svém stávajícím sektoru a postupovat od západu na východ skrz jižní části Charkova a směřovat k traktorovému závodu na jihovýchodním cípu města.
tank PzKpfw IV s granátníky na korbě projíždí ulicemi Charkova, vojáci si sice dopřávají cigaretu, ale v obličejích mají dost ustarané výrazy... nejspíš ještě není dobojováno, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Nové rozkazy obdržela také většina divize Totenkopf. Části obou jejích pluků, které doposud zajišťovaly prostor severně od Charkova, se měly přesunout více na východ k městu Tsyrkuny (kam směřoval i Harmel). Toto město se mělo stát výchozím bodem pro následný obchvat Charkova od východu a odříznutí oné poslední volné silnice na Čugujev. Útok na samotný Čugujev pak měla provést bojová skupina z divize Totenkopf pod velením Obesrturmbannführera Otto Bauma. V noci z 12. na 13. března byli již Baumovi muži v okolí města Tsyrkuny a připravovali se, že hned ráno vyrazí směr Čugujev (přes město Rohan, které leží na půl cesty mezi Čugujevem a Charkovem). Od 13. března 1943 tak další čištění centra Charkova zůstalo z drtivé většiny na bedrech divize Leibstandarte. Tato divize toho dne hlásila pouhých 22 provozuschopných tanků, z toho 17 typu Panzer IV a 5 typu Panzer III. Nyní konečně nastala chvíle také pro Peiperův třetí prapor druhého pluku granátníků, který až doposud zůstával v záloze. Sturmbannführer Peiper dostal za úkol pokračovat od Dzeržinského náměstí dále na jih, překročit řeku Charkov (ano, řeka se jmenuje stejně jako město) a vysvobodit Meyera obklíčeného už od 11. března v jihovýchodní části města. Peiper vyrazil Kločkivskou ulicí dolů na jih, projel univerzitní čtvrtí, stočil se na východ a dojel k mostu přes řeku Charkov. Naštěstí pro Němce se Sovětští obránci zdráhali vyhodit mosty uvnitř města do povětří, protože neměli informace, kolik jejich spolubojovníků je stále na druhé straně. Díky tomu zůstala značná část mostů v Charkově nadále použitelná. Peiper tedy překročil řeku a pokračoval po bulváru Prospekt Stalina (dnešní Prospekt Charkovských hrdinů) dalších zhruba 2,5 km, než se dostal k Meyerovi. Nebyla to však žádná procházka růžovým sadem. Peiper byl ostřílený voják a měl bohaté zkušenosti s bojem v městské zástavbě. Proto si s sebou vzal houfnice ráže 105 a 150 mm. Jakmile jeho muži narazili na Sověty opevněné v nějaké budově, stáhli se o kus zpět, vypřáhli houfnici a ze vzdálenosti mnohdy pouhých desítek metrů prostě do budovy poslali několik granátů, což většinou vedlo ke zhroucení části domu a likvidaci obránců uvnitř. Ve 13:00 navázal Peiper kontakt s odříznutou Meyerovou skupinou a záhy se podařilo vysvobodit také průzkumnou rotu Hauptsturmführera Hermanna Weisera obklíčenou o kus dál v budově školy.
vojáci Waffen-SS za sebou v ulicích Charkova nechávali proražené barikády a vraky ruské techniky (zde konkrétně tanky T-34 a KV-1 na bulváru Karla Libknechta (dnešní ulice Sumská)), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Poslední odpor ruských obránců Ruští obránci Charkov pomalu ale jistě vyklízeli a couvali směrem na jihovýchod, k silnici vedoucí do Čugujeva. Na jihovýchodním okraji Charkova přitom stál (a stále stojí) Charkovský traktorový závod, který sloužil jako velká tanková opravna. Areál závodu se tak postupně stal posledním významným epicentrem ruského odporu, a proto se na něj Němci důkladně zaměřili. Od západu sem směřoval Obersturmbannführer Otto Kum s vojáky ze 4. pluku tankových granátníků divize Das Reich. Když 13. března 1943 nad Charkovem zapadalo slunce, byly dvě třetiny města již v německých rukou. A jak se během 13. března vyvíjel plánovaný obchvat Charkova od východu, který měly provést bojové skupiny Baum (divize Totenkopf) a Harmel (divize Das Reich)? Harmel dostal nakonec za úkol vyrazit z oblasti Tsyrkuny nikoliv na Čugujev, ale k již zmiňovanému traktorovému závodu, aby útokem od východu pomohl svému kolegovi Otto Kumovi. Harmelova skupina se do útoku na průmyslový komplex fakticky dokázala zapojit až okolo 15. hodiny. Baumova skupina vyrazila z prostoru Tsyrkuny směrem na Čugujev. Přesněji řečeno směřovala na město Rohan, ležící na silnici vedoucí z Charkova do Čugujeva. Rusové si však velmi rychle uvědomili, že se Němci snaží odříznout jejich poslední ústupovou cestu a začali konat. Jednak proti Baumově skupině vyslali několik protiútoků, aby jí zabránili dobít Rohan, zároveň však začali pro jistotu také vyklízet celou oblast jižně od Charkova. To znamená, že generálporučík Rybalko dostal povolení k ústupu z obranné linie na řece Mže, kterou doposud tak pevně držel proti 48. tankovému sboru (XXXXVIII. Panzerkorps). Baumova bojová skupina tedy byla v průběhu 13. března vystavena ruským protiútokům, ale i přesto dokázala postupovat vpřed a okolo 18. hodiny hlásil Obesrturmbannführer Baum, že město Rohan je pod jeho kontrolou.
Charkov je dobyt, vojáci tankového sboru SS si užívají krátkou chvíli odpočinku v jarním slunci, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Během 14. března začal Rybalko fakticky vyklízet obrannou linii na řece Mže a 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) se konečně dal do pohybu, překročil řeku a vyrazil na severovýchod směrem k Charkovu, čímž už jen zesílil obklíčení města. Krátce před 18. hodinou hlásil tankový sbor SS, že v Charkově jsou již pouze izolovaná hnízda odporu. Boje však pokračovaly ještě po další dva dny. 15. března dobyla Baumova skupina konečně i město Čugujev, nicméně díky stále ještě částečně zamrzlé řece Severní Doněc se mnoha ruským vojákům podařilo i přesto dostat do bezpečí na jeho druhý břeh, museli však za sebou nechat veškerou těžkou techniku (pro kterou už ale beztak neměli ani dost paliva).
Charkov znovu v německých rukou 16. března 1943 byl Charkov definitivně vyčištěn. Dzeržinského náměstí v centru města bylo přejmenováno na náměstí Leibstandarte (Platz der Leibstandarte) na počet divize, která nesla hlavní tíhu bojů o městské centrum. Mansteinův plán však nebyl ani zdaleka naplněn. 17. března proto Němci provedli přeskupení svých jednotek, aby mohli pokračovat v ofenzívě, než přijde tání. 57. tankový sbor (LVII. Panzerkorps) převzal kontrolu linie na řece Severní Doněc, 48. tankový sbor (XXXXVIII. Panzerkorps) pokryl prostor východně a jihovýchodně od města a tankový sbor SS se přesunul na sever, odkud měl postupovat směrem na Bělgorod. 18. března brzy ráno vyrazili vojáci SS k cca 60 km vzdálenému cíli. Přesun k Bělgorodu proběhl velmi rychle a totéž se dá říci také o jeho dobytí. Boj o město trval pouhé čtyři hodiny a skončil ještě 18. března. Podle Mansteinových představ měli němečtí vojáci nyní nastoupit pochod na Kursk, příroda to však viděla jinak. Mrazivé počasí odeznělo, přišlo tání a rasputica odpískala konec bojových akcí obou stran. Od 19. března se tak Němci mohli věnovat již pouze konsolidaci svých pozic. Útok na Kursk musel počkat. Ačkoliv nebyl polní maršál Manstein zcela spokojen, to, co dokázal, bylo až neuvěřitelné. Během pouhého měsíce se mu podařilo zažehnat katastrofu strategického významu a zcela otočit operační situaci na jižní frontě. Manstein předvedl, že je brilantním vojevůdcem. Jednal bez emocí, s rozvahou, nepodceňoval nepřítele, důsledně sbíral všechny informace, bezchybně je vyhodnotil a provedl přesně to, co bylo třeba. Podstatným faktorem jeho úspěchu byl také fakt, že přesvědčil Hitlera, aby mu dal na bojišti volnou ruku a nepletl se mu do řízení celé protiofenzívy. Když Hothova 4. tanková armáda sečetla své úspěchy, vyšlo jí, že během protiofenzívy zničila 567 ruských tanků a asi 2 tisíce děl, zabila více než 40 tisíc ruských vojáků a dalších cca 12 tisíc jich zajala. Německé ztráty sice byly výrazně nižší, ale rovněž nezanedbatelné. Jen samotný tankový sbor SS měl přes 11 tisíc mrtvých a raněných.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
