PROTOTYPY TANKŮ

DW 1 & DW 2

plánovaná podoba tanku DW 1

Všechny německé tanky vyráběné před vypuknutím druhé světové války spadaly do lehké nebo střední hmotnostní kategorie. Německý zbrojní úřad (Waffenamt) však hodlal vybavit armádu i tanky těžkými, silně vyzbrojenými i pancéřovanými. Meziválečné pokusy o vývoj a výrobu těžkého tanku, které přivedly na svět stroje Grosstraktor a Neubaufahrzeug, nebyly žádnými velkými úspěchy a výsledky rozhodně nesplňovaly očekávání Waffenamtu.

Počátkem roku 1937 proto úřad vypracoval technické specifikace na vývoj nového těžkého tanku, který by se stal standardním tankem ve službách Wehrmachtu. Vývojem nového vozu se pod kódovým označením DW 1 (DW = Durchbruchwagen = průlomové vozidlo) zabývala firma Henschel. Vývoj však dospěl pouze k postavení jediného prototypu podvozku. Ten byl na každé straně tvořen pěti pojezdovými koly, kolem hnacím, napínacím a třemi podpůrnými kladkami. Pojezdová kola byla opatřena gumovou bandáží po obvodu a byla zavěšena i odpružena individuálně. První a poslední kolo bylo přitom ještě vybaveno hydraulickým tlumičem.

Na podvozku spočíval trup tvořený rovnými ocelovými deskami spojenými svařováním. Síla čelní desky byla 50 mm. Hotový podvozek byl následně podroben důkladným jízdním testům, při kterých nesl betonové závaží simulující hmotnost věže. Navrhovaný tank měl v kompletním stavu dosahovat hmotnosti 30 tun a být vyzbrojen krátkohlavňovým kanonem KwK 37 L/24 ráže 75 mm, který byl použit rovněž pro střední tank PzKpfw IV.

Vybaven motorem Maybach HL 120 o výkonu 280 koní měl být tank schopen dosáhnout na silnici rychlosti až 35 km/h.

Na DW 1 úzce navázal další vývojový typ nesoucí označení DW 2. Opět byl vyroben pouze jediný exemplář podvozkové skupiny tohoto stroje bez věže a výzbroje. Šlo v podstatě o vylepšení předcházejícího projektu. Jeho plánovaná celková hmotnost vzrostla na 33 tun. Předpokládaná maximální rychlost se však při použití stejné pohonné jednotky nezměnila. Plánovanou hlavní zbraní byl opět kanon z tanku Panzer IV. Krátce poté co podvozek DW 2 prodělal jízdní testy byl celý projekt DW zastaven.

VK 6501 (H)

velmi přibližně zakreslená plánovaná podoba tanku VK 6501 (H)

Na projektu těžkého tanku hmotnostní kategorie okolo 65 tun pracovala od roku 1938 pod označením VK 6501 (H) firma Henschel. Tento silně pancéřovaný tank měl sloužit jako průlomové vozidlo, které by otevíralo trhliny v nejsilněji bráněných úsecích fronty.

Podle plánů konstruktérů měl mít stroj podvozek tvořený na každé straně deseti dvojitými pojezdovými koly malého průměru. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Nad nimi byly symetricky rozmístěny tři drobné kladky, které podpíraly horní část pásu. Soustavu uzavíralo vepředu kolo hnací a vzadu kolo napínací obě relativně velkého průměru a loukoťového typu.

Trup, který spočíval na podvozku, svým základním řešením připomínal trup tanku PzKpfw IV. Věž potom měla být z tohoto tanku převzata úplně beze změny. Uvažovalo se pouze o výměně hlavní zbraně za silnější kanon ráže 105 mm ale definitivní rozhodnutí nikdy nepadlo. Čelní deska trupu byla silná 100 mm a zbytek stěn 80 mm. Kromě kanonu měl mít tank ještě doplňkovou výzbroj v podobě tří těžkých kulometů. První z nich byl převzat spolu s věží a nacházel se v její čelní stěně napravo od kanonu. Další dva kulomety byly potom umístěny v malých otočných věžičkách v přední části trupu. Oba kulomety měl pravděpodobně obsluhovat radista.

Počet členů posádky, jejich funkce i rozmístění v interiéru vozidla bylo v souladu s německým standardem. Řidič seděl v levé polovině přední části trupu, napravo od něj seděl radista. Velitel, střelec a nabíječ měly potom svá stanoviště uvnitř věže.

Za pohonnou jednotku stroje byl vybrán benzínový dvanáctiválec Maybach HL 224 o obsahu 21 litrů a maximálním výkonu 600 koní při 3000 otáčkách za minutu. S tímto agregátem měl být 65 tun těžký kolos schopen dosáhnout maximální rychlosti jen okolo 25 km/h.

Zbrojní úřad Waffenamt povolil výrobu dvou prototypů k ověření vlastností nového stroje. Nakonec však vznikl pouze jeden a to ještě nekompletní. V roce 1942 byl totiž celý projekt zastaven. V tomto roce byla totiž zahájena výroba těžkého tanku Tiger, který převyšoval projekt VK 6501 ve všech parametrech a mnohem více odpovídal aktuálním potřebám německé armády.

PzKpfw VII - Löwe

nákres "schwere" verze supertěžkého tanku Löwe

Vývoj supertěžkého tanku byl zahájen již v roce 1941 coby reakce na sovětské těžké tanky, se kterými se německé armády střetávaly na východní frontě. Podle požadavků z konce roku 1941 měl mít nový stroj čelní pancíř o síle 140 mm a boční o síle 100 mm. Posádku mělo tvořit 5 mužů - tři uvnitř trupu a dva ve věži. Tank měl být poháněn lodním motorem Daimler-Benz o výkonu 1000 koní. Jeho hmotnost neměla překročit 90 tun.

V prvních měsících roku 1942 obdržela firma Krupp oficiální objednávku na vývoj tohoto tanku pod označením PzKpfw VII - Löwe (lev). Tento kolos měl být vyzbrojen buďto kanonem ráže 105 nebo 150 mm. Technici, kteří se podíleli na vývoji, vypracovali návrhy dvou verzí tanku - lehčí (leichte) a těžší (schwere) variantu. První z nich měla mít čelní pancíř silný 100 mm, váhu 76 tun a maximální rychlost 27 km/h zatímco druhá měla mít 120-ti milimetrový pancíř, hmotnost 90 tun a měla dosahovat maximální rychlosti pouhých 23 km/h. Lehčí verze měla podle návrhu věž umístěnou vzadu zatímco těžší verze ji měla uprostřed trupu a celkovým rozvržením a vzhledem připomínala, v té době ještě neexistující, tank Königstiger. Obě verze potom měly být vyzbrojeny kanonem ráže 105 mm.

Adolf Hitler sám rozhodl o opuštění konceptu lehké verze ve prospěch těžkého obra, přičemž trval na zesílení čelního pancíře na původně uvažovaných 140 mm a osazení kanonem ráže 150 mm. V roce 1942 bylo ale od dalšího vývoje tanku Löwe upuštěno ve prospěch vývoje ještě těžšího tanku Maus. Lev se tak nedočkal nikdy ani výroby prototypu.

Maus

prototyp supertěžkého tanku Maus při testech

Na osobní schůzce v listopadu 1941 nadchl profesor Porsche Hitlera svou myšlenkou na výrobu silně pancéřovaného supertanku o hmotnosti okolo 100 tun. Hitler proto schválil zahájení, prozatím alespoň teoretického, vývoje takovéhoto stroje. V květnu 1942 byl zastaven projekt vývoje jiného supertěžkého tanku Löwe a konstruktéři firmy Krupp se měli nyní spojit s profesorem Porschem a pracovat společně na jediném projektu.

Projekt dostal zpočátku krycí jméno Mamut, později byl ale přejmenován na Maus (myš). V červnu 1942 byly hotovy technické výkresy nového tanku a začaly práce na stavbě prvního prototypu. Volba hlavní zbraně však ještě nebyla dokončena. Ve hře byl původně kanon ráže 150 nebo 105 mm, s tím, že preferované řešení bylo 105 mm kvůli většímu počtu nábojů, které by se potom vešly na palubu tanku. Později však přibyly ještě dvě alternativy v podobě upraveného protileteckého kanonu ráže 128 mm nebo původně lodního kanonu ráže 127 mm. Co bylo od počátku jisté byl doplňkový kanon ráže 75 mm.

Volba nakonec padla na kanon KwK 44 ráže 128 mm s délkou hlavně 55 ráží. Kanon byl instalován uprostřed čelní stěny věže, napravo od něj byl potom umístěn již zmíněný doplňkový kanon KwK 44 L/36 ráže 75 mm a nalevo od něj ještě kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Pro sériovou výrobu se ovšem namísto kulometu počítalo s účinnějším leteckým automatickým kanonem MG 151/20 ráže 20 mm.

prototyp supertěžkého tanku Maus při testech

Zásoba vezené munice činila 68 nábojů pro 128mi milimetrový kanon a 200 nábojů pro 75ti milimetrový kanon. Posádka tanku byla šestičlenná ve složení řidič, velitel, dva nabíječi a dva střelci. Jediným mužem, který měl stanoviště v trupu byl přitom řidič, zbytek posádky měl své místo ve věži.

Trup i věž tanku se vyznačovala jednoduchými hranatými tvary. Jediná zaoblená byla čelní stěna věže. Pancíř trupu byl silný 200 mm na čelní desce, 180 mm na bocích a 160 mm na zadní stěně. Pancíř věže potom dosahoval tloušťky 240 mm na čele a 200 mm na bocích a zádi.

Podvozek měl na každé straně dvanáct os pro pojezdová kola. Kola na nich byla složitě uspořádána a zavěšena v samostatných "vozících" vždy po čtyřech kolech. Na každé straně bylo šest takovýchto čtyřkolových vozíků. Napínací a hnací kolo bylo umístěno přesně obráceně, než byl německý standard. Hnací kolo bylo tedy vzadu a napínací vepředu.

Netradičně byla umístěna rovněž převodovka a to v zádi trupu spolu s pohonnou jednotkou. Tou měl byl naftový motor Daimler-Benz MB 517 o maximálním výkonu 1200 koní. V době stavby prototypu však vývoj pohonné jednotky ještě nebyl ukončen a tak byl pro potřeby testování použit benzínový dvanáctiválec Daimler-Benz DB 603.

krásná možnost porovnání - věž tanku Maus a na ní věž tanku Tiger

Spalovací motor však nepoháněl přímo kola tanku nýbrž jen elektrický generátor. Profesor Porsche totiž prosadil pro Maus svůj tolik oblíbený hybridní benzíno-elektrický pohon, se kterým neuspěl u tanků Tiger a Königstiger. Spalovací motor tedy poháněl generátor, ten vyráběl elektrickou energii pro dva elektromotory a ty konečně poháněly hnanou nápravu tanku.

Takto vybaven byl ocelový kolos schopen dosáhnout na silnici rychlost 20 km/h, v terénu potom 13 km/h. Spotřeba tanku byla stejně ohromující jako většina jeho ostatních parametrů. Při jízdě po silnici spolykal benzínový agregát prototypu 1400 litrů benzínu na 100 km. V terénu spotřeba hravě vzrostla až na 3800 litrů na 100 km!!! Dvě vnitřní palivové nádrže přitom pojaly 3200 litrů pohonných hmot. K zvýšení dojezdu byl na zádi tanku připnutý "sud" s dodatečnou zásobou 1000 litrů.

Na sériové výrobě tanků se později měla podílet celá řada firem. Korbu a věž vyráběla firma Krupp, motor Daimler-Benz, elektromotory a generátor firma Siemens, podvozek firma Škoda Plzeň a konečnou kompletaci měla na starost firma Alkett.

prototyp supertěžkého tanku Maus zničený technickým personálem na konci války

S probíhající stavbou prototypu stále rostla hmotnost stroje až nakonec, oproti původním předpokladům okolo 120 tun, dosáhla 189 tun!!! Touto hmotností překonal Maus všechna bojová vozidla, která do té doby kdy jezdila na pásech.

V květnu 1943 byl Hitlerovi předveden dřevěný model tanku a 24. prosince téhož roku byl dokončen první prototyp trupu nesoucí označení V1. Dokončení věže se o něco opozdilo a tak byl trup místo ní opatřen 55 tun těžkým závažím a začal být podrobován jízdním testům na základně v Kummersdorfu a později v Böblingenu. Věž byla namontována v červnu 1944 a testy pokračovaly dál. To se již stavěl druhý podvozek V2 vybavený již standardním naftovým motorem MB 517.

Další osud obou prototypů není úplně jasný. Existuje teorie, podle které byly oba prototypy zdárně dokončeny a nasazeny při obraně Berlína. Zde také měly nakonec padnout za oběť nespočetné přesile ruské techniky. Tato verze je však nesprávná a dochované fotografie ji jednoznačně vyvracejí.

sovětští vojáci u nedokončeného prototypu tanku Maus, všimněte si kladiva a srpu, které Rusové nakreslili na bok trupu

Další a rozhodně pravděpodobnější teorie tvrdí, že oba prototypy sice byly zkompletovány, ale nebyly bojově nasazeny. Namísto toho je zničil sám technický personál testovacího polygonu v Kummersdorfu aby nepadly do rukou postupující Rudé armády v bojeschopném stavu.

Existují ovšem fotografie (jako je ta výše), které ukazují, že ani tato verze by nemusela být zcela přesná. Jsou na nich zachyceni sovětští vojáci, kteří si prohlížejí sice nekompletní, ale nijak nepoškozený prototyp tanku Maus. Na jiném snímku je potom tentýž podvozek naložen na železničním vagónu, ovšem tentokrát již včetně věže (prohlédněte si tuto a tuto fotografii a povšimněte si maskovací kresby, podle které si troufám říct, že jde o tentýž podvozek).

Zničení jednoho ze dvou prototypů je nezvratně dokázáno fotografiemi a tak se tedy nabízí následující vysvětlení. Druhý prototyp tanku Maus již Němci do konce války nestihli osadit věží a na jejím místě zůstalo pouze testovací závaží. Květen 1945 zastihl oba stroje na testovacím polygonu v Kummersdorfu. Z obavy, že by kompletní a bojeschopný prototyp V1 mohl posloužit Rusům jej personál polygonu raději vyhodil do povětří. Druhý nevyzbrojený a tedy nebojeschopný prototyp Němci nezničili a tak padl do ruských rukou bez poškození.

Rusové využívají ukořistěný německý tahač SdKfz 9 a odtahují věž zničeného prototypu tanku Maus

Rusové potom jeho funkční podvozek sami osadili věží, pravděpodobně tou, kterou sundali z vraku prvního prototypu a která přežila jeho výbuch. Tomu by odpovídala i fotografie výše. Kompletní tank smontovaný z věže prvního a trupu druhého prototypu potom Rusové odvezli s sebou do Sovětského svazu.

Ať už je pravdivá kterákoliv z popsaných verzí, nebo bylo vše úplně jinak, je jisté, že stroj, který Rusové po válce odvezli z Německa s sebou je dodnes vystaven v ruském muzejním komplexu Kubinka.

E-100

model plánovaného těžkého tanku E-100

V roce 1943 byl zahájen rozsáhlý projekt „E“ zaměřený na vznik kompletní řady obrněné techniky několika kategorií. Písmeno E zkracovalo termín Entwicklungstyp, znamenající v překladu vývojový typ. Projekt E zahrnoval lehký tank E-10 o hmotnosti 10 až 15 tun, stíhač tanků E-25, hmotnostní kategorie 25 – 30 tun, střední tank E-50 jež měl v budoucnu nahradit stávající tank Panther, těžký tank E-75 jako nástupce Tigeru a konečně supertěžký tank E-100. Všechny stroje měly být připraveny k masové výrobě na přelomu let 1944 a 1945. Tank E-100 se ale nakonec stal jediným z nich, který opustil pouhá rýsovací prkna. Je s podivem proč se tak stalo právě v případě tohoto stroje, který byl svou koncepcí pro německou armádu nejméně praktickým i potřebným ze všech návrhů.

U všech ostatních vozidel značilo číslo za písmenem E přibližnou hmotnost vyvíjené stroje, u E-100 to však tak přesně neplatilo. Plánovaná hmotnost tohoto kolosu totiž byla 140 až 160 tun. Práce na prototypu supertěžkého tanku započaly v dílnách firmy Adler ještě před koncem roku 1943 a velmi pomalu se vlekly až do konce války. V dubnu 1945 nalezli nekompletní prototyp stroje na zkušebním polygonu Sennelager američtí vojáci. Do té doby se podařilo konstruktérům dokončit trup, instalovat motor a osadit podvozek pojezdovými koly. Nestihly již však dokončit věž ani osadit podvozek pásy.

podvozek tanku E-100 tak jak padl do rukou spojeneckým vojákům

Na oceli konstruktéři skutečně nešetřili. Čelní pancíř trupu byl silný 200 mm, boky 120 mm a zadní stěna 150 mm. Čelní stěna věže byla silná dokonce 240 mm a zbytek jejích stěn potom 200 mm. Základní konstrukce tanku odpovídala německému standardu. Věž byla umístěn uprostřed, motor byl v zadní části trupu, předovka v jeho přídi. Energii motoru přenášela k převodovce hřídel pod podlahou trupu.

Podvozek byl na každé straně tvořen osmi zdvojenými pojezdovými koly. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Při pohledu z boku tak byla celá vidět jen čtyři kola ve vnější řadě. Soustavu doplňovalo vpředu kolo hnací a vzadu kolo napínací. Pásy pro nový tank musely být široké plných 1000 mm aby byl měrný tlak na půdu udržen na rozumné úrovni. S těmito pásy byl však tank příliš široký pro přepravu na železničních vagónech. Podobně jako u tanků Tiger a Königstiger se tedy i pro E-100 počítalo s přezouváním užších pásů před vagónováním. Kromě toho by se však musely pro tak těžký tank použít speciální vagóny s větší nosností.

Jako pohonná jednotka měl sloužit nově vyvíjený benzínový motor Maybach HL 234 o maximálním výkonu 1200 koní, který měl být schopen udělit tanku úctyhodnou maximální rychlost okolo 40 km/h. Pro testování prototypu se však počítalo s použitím slabšího Maybach HL 230 P 30 o výkonu 700 koní.

spojenci si odvážejí podvozek tanku E-100 k podrobnějšímu zkoumání

Posádku stroje by tvořilo šest mužů. Řidič a radista by seděli vedle sebe v přední části trupu, velitel, střelec a dva nabíječi měli mít svá stanoviště ve věži. Věž byla svým designem velmi podobná věži tanku Maus. V čelní zaoblené stěně věže byla umístěna hlavní zbraň tanku. Její výběr nebyl ještě ani v době vzniku prototypu definitivní. Uvažovalo se o buď o kanonu ráže 150 mm nebo 174 mm. Doplňkovou výzbroj potom tvořila dvojice kulometů MG 42 ráže 7,92 mm.

Prototyp, který padl do rukou spojencům putoval po skončení války do Velké Británie k podrobnějšími prozkoumání a posléze pravděpodobně skončil ve šrotu. E-100 by byl jistě enormně odolnou a ničivou zbraní, jeho skutečná bojová hodnota je však sporná. V době naprosté vzdušné nadvlády spojenců i Sovětů by byl tak obrovský a pomalý stroj snadnou kořistí pro bombardéry.

Leopard

plánovaná podoba průzkumného tanku Leopard

Vývoj tanku Leopard byl zahájen počátkem roku 1942. Podle představ zbrojního úřadu se mělo jednat o lehký průzkumný tank zcela nové konstrukce, který by v budoucnu na bojišti doplňoval, v té době vyvíjené, moderní tanky Panther a Tiger. Jako průzkumné vozidlo, měl být tank především rychlý. Zároveň však musel být schopen odolávat relativně intenzivní nepřátelské palbě a efektivně ji opětovat. Z toho plynul požadavek na dostatečné pancéřování a účinnou výzbroj.

Do dubna 1943 měla být firma Miag, která měla vývojové práce na starost, připravena rozběhnout sériovou výrobu. V daném termínu byl dokončen pouze jediný technologický vzorek nového tanku, který ovšem ještě neměl podobu, plánovanou pro finální stroj.

Tank byl řešen velmi moderně. Podvozek byl tvořen dvěma řadami plných pojezdových kol velkého průměru opatřených po obvodu gumovou bandáží. Vnější řada měla tři kola, vnitřní dvě. Při pohledu z boku byla vnitřní kola vnějšími částečně zakryta. Pásová soustava byla doplněna vepředu kolem hnacím a vzadu kolem napínacím. Podpůrné kladky nebyly třeba protože pásy shora dosedaly přímo na pojezdová kola.

Na podvozku spočíval trup velmi jednoduché konstrukce, základním tvarem podobný tanku Panther. Čelní i zadní stěna byla výrazně zešikmená. Síla pancéřování trupu činila 80 mm na čelní desce a 20 mm na bocích a zádi. Čelní pancíř věže byl silný rovněž 80 mm, boky a záď potom 50 mm. Posádka tanku byla čtyřčlenná ve složení velitel, střelec, nabíječ a řidič.

Výzbroj tanku tvořil kanon KwK 39 ráže 50 mm uchycení do odlévaného štítu typu Saukopf (nebo též Saukopfblende). Doplňkovou výzbrojí byl kulomet MG 34 instalované ve věži souose s kanonem. Hmotnost stroje dosahovala 26 tun. Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválcový motor Maybach HL 157 o maximálním výkonu 550 koní. Převodovka umožňovala řazení osmi stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Maximální rychlost tanku na silnici činila obdivuhodných 60 km/h.

V roce 1943 byl celý projekt průzkumného tanku Leopard zastaven. Vývoj válečné situace totiž začal Němce nutit spíše konsolidovat produkci obrněné techniky něž vyvíjet a zavádět nové typy. Do sériové výroby se však dostala alespoň věž. Byla totiž využita pro osmikolový obrněný automobil SdKfz 234/2 Puma.

P 1000 "Ratte"

jedna z teoretických podob pozemního křižníku P 1000

S myšlenkou na výrobu supertěžkého tanku hmotnostní kategorie tisíc tun přišel v červnu 1942 Ing. Grote z ministerstva zbrojení, který byl jinak zodpovědný za výrobu ponorek. Hitlera tato myšlenka zaujala a pověřil firmu Krupp aby zahájila vývoj takového stroje. Projekt dostal označení Krupp P 1000. Pravděpodobně v návaznosti na již vyvíjený tank Maus (myš) získal nový projekt ještě jedno jméno a to Ratte (krysa).

Vzhledem k plánovaným rozměrům a hmotnosti stroje o něm Němci ani nehovořili jako o tanku ale rovnou jako o pozemním křižníku (Landkreuzer). Tomuto označení koneckonců odpovídaly i další prvky. Jako hlavní věž vozu měla být použita dělostřelecká věž z bitevní lodi třídy Graf Spee a to včetně výzbroje, pouze namísto tří děl v ní měly být jen dvě. Rovněž pohonné jednotky byly převzaty z lodí. Konstruktéři spočítali výkon potřebný k rozjetí tanku na 16000 koní.

První varianta motorizace počítala se dvěma dieselovými lodními motory MAN V12Z32/44. Každý z nich měl 24 válců a dával výkon 8500 koní. Druhá varianta zahrnovala osm menších ale rovněž dieselových lodních motorů Daimler-Benz MB501. Každý s 20 válci a o výkonu 2000 koní.

První nákresy stroje vznikly v prosinci 1942. Plánované rozměry byly vskutku impozantní. Délka stroje včetně kanonů činila 35 metrů a šířka 14 metrů. Na výšku potom měl P 1000 měřit plných 11 metrů, tedy zhruba jako třípatrový dům. Síla pancéřování není přesně známá. Na nejsilnějších místech, tedy na čelní stěně věže a trupu, měla pravděpodobně dosahovat 360 mm. Boční a zadní stěny a také stropy měly mít pancíř o síle od 150 do 250 mm.

Tank měl mít na každé straně trojici pásů (jak je vidět na kresbě výše) každý o šířce 1,2 metru. Jen šířka pásů na každé straně by tedy dosahovala více než 3,6 metru což odpovídá kompletní šířce těžkého tanku Maus (3,67 metru).

Hmotnost byla určena pouze kategorií a to na 1000 tun, tedy celý milion kilogramů! Pokud by však skutečně došlo ke stavbě stroje, byla by hmotnost pravděpodobně ještě vyšší. Vždyť jen hmotnost hlavní věže činila 380 tun! Maximální rychlost, které měly být stroj podle výpočtů konstruktérů schopen dosáhnout, se pohybovala okolo 40 km/h. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ve skutečnosti byla rychlost nižší, spíše se udává okolo 20 km/h.

Výzbroj, kterou měl křižním disponovat, byla skutečně pestrá. Hlavní výzbroj představovaly dva lodní kanony Schiffskanone C/34 ráže 280 mm umístěné vedle sebe v čelní stěně hlavní věže. Délka hlavně těchto kanonů činila více než 15 metrů. Každý z těchto dvou kanonů vážil 48 tun (tedy více než vážil například celý tank Panther). Používaly se pro ně dva druhy munice. Protitankový Panzersprenggranate o hmotnosti 330 kg a délce 120 cm a tříštivotrhavý Sprenggranate vážící 315 kg. Teoretický maximální dostřel kanonů byl 42 kilometrů!

Doplňkovou výzbroj tvořil jeden kanon ráže 128 mm. Sporné je ovšem jeho umístění. Podle některých nákresů (jako je ten výše) měl být kanon umístěn v čelní stěně trupu, podle jiných potom v samostatné věži na zádi. Pokud se nad oběma možnostmi zamyslíme, nalezneme argumenty pro obě řešení. Umístění vzadu by bylo praktičtější pro případ obrany proti útoku zezadu. Otočení hlavní věže o 180° by v takovém případě totiž trvalo příliš dlouho. Na druhou stranu i kanon umístěný v čelní stěně trupu by jistě našel uplatnění. Hlavní kanony totiž byly zamýšleny pro boj na velké vzdálenosti a nešly by pravděpodobně ani sklopit tak aby mohly střílet na blízku. Doplňkový kanon v trupu by tedy mohl sloužit k odhánění opovážlivců, kteří by se k supertanku přiblížili více než je zdrávo.

Další doplňkovou výzbrojí bylo osm rychlopalných protiletadlových kanonů FlaK 38 ráže 20 mm. Důvodem jejich instalace byla nutnost důsledné obrany tak rozměrného stroje proti leteckým útokům. Poslední výzbrojí byl pár kulometů MG 151/15 ráže 15 mm, který měl pravděpodobně sloužit jako obrana před nepřátelskou pěchotou.

Celý projekt P 1000 byl zrušen Albertem Speerem na počátku roku 1943. Do té doby nevznikl ani funkční prototyp ani model stroje. Jediná skutečně rozpracovaná část stroje, jeho hlavní věž, prý po odpískání projektu skončila jako součást statického pobřežního opevnění někde v Norsku.

Zrušení projektu bylo velmi rozumným krokem. Náklady, které by přinesl další vývoj, výroba a provoz tohoto monstra by totiž pravděpodobně nebyly nikdy vyváženy jeho bojovou hodnotou. I přes jeho ohromující rozměry by navíc nešlo o nezničitelný stroj, právě naopak. Pomalá obluda by byla relativně snadno zranitelná například leteckými útoky nebo pozemními minami. Oprava v polních podmínkách nebo odtažení poškození stroje by přitom samozřejmě nepřicházelo v úvahu.

ZPĚT

DOMŮ