MARDER III

Marder III s ruským 76,2mm kanonem postupuje ruskou vesnicí

Jak již bylo řečeno, Němci začali vyrábět samohybná protitanková děla Marder (kuna) od poloviny roku 1942 v přímé návaznosti na vpád do Sovětského svazu, kde byly německé divize zaskočeny obrovským množstvím tanků Rudé armády. Jestliže měli Němci proti této mase oceli úspěšně bojovat, potřebovali levný a snadno vyrobitelný mobilní protitankový prostředek, který by bylo možné dodat na frontu v co nejkratší době a v dostatečném množství.

Stejně jako v případě vozidel Marder I a II se němečtí konstruktéři, kvůli časové tísni, obrátili při hledání řešení k osvědčené koncepci přestavby již existujícího a zavedeného stroje. Tentokrát jejich volba padla na lehký tank PzKpfw 38(t), respektive na jeho podvozek. Tento tank již sám o sobě neměl východní frontě co nabídnout. Jeho konstrukce však byla spolehlivá a německé posádky i mechanici s ní již měli zkušenosti. Nakonec tak na tomto podvozku vznikly tři verze stíhače tanků Marder III.

Marder III s ruským 76,2mm kanonem s nepromokavou celtou

Přestavbu tanku na samohybný protitankový kanon první verze (SdKfz 139) zpracovala německá firma Alkett. Věž tanku byla sejmuta a nahradila ji nízká nástavba z pancéřových plátů. Jejich síla na čelním štítu kanonu byla 14,5 mm a na bocích 10 mm. Tato konstrukce však byla velmi nízká a navíc do boků byla protažena jen minimálně, zhruba o půl metru. Celá zadní část bojového prostoru byla tedy zcela bez ochrany. Přitom střelec a nabíječ seděli právě v této části kabiny na sklopných sedačkách a byli tak přímo vystaveni případné nepřátelské palbě. Stanoviště zbylých dvou členů posádky stroje, tedy řidiče a radisty/střelce z kulometu, zůstalo oproti tanku PzKpfw 38 (t) nezměněno – oba seděli vepředu uvnitř trupu.

Plány přestavby tanků počítaly původě s výzbrojí v podobě kořistního sovětského kanonu F-22 zavedeného do německé výzbroje pod označením 7,62cm PaK 36 (r), neboť vývoj vlastního protitankového kanonu ráže 75 mm ještě nebyl ukončen. První verze stíhače Marder III také tímto ruským kanonem skutečně vyzbrojena byla. Stroj dostal oficiální označení "Panzerjäger 38 (t) für 7,62cm PaK 36 (r)" a kódové číslo SdKfz 139. Doplňkovou výzbrojí byl, rovněž z tanku převzatý, československý kulomet ZB vz. 37 ráže 7,62 mm, Němci označovaný jako MG 37. Ani jeho umístění v čele trupu se oproti tanku PzKpfw 38 (t) nezměnilo.

Marder III Ausf. H

První prototyp tohoto Marderu byl hotov 22. ledna 1942. V únoru proběhlo jeho testování a střelecké zkoušky a hned po nich bylo rozhodnuto o rozběhnutí výroby. První vyrobená série, čítající 38 strojů, byla potom předána do služby v dubnu. Zpočátku probíhala výroba stíhače tanků i samotných tanků Panzer 38 (t) souběžně, ale v červnu 1942 byla produkce tanků nadobro zastavena a veškeré kapacity byly soustředěny na výrobu Marderu III. Pro přestavby byly využívány podvozky tanků verze Ausf. G a Ausf. H.

Tato verze stíhače vážila 10,6 tuny a dosahovala maximální rychlosti 46 km/h. Vezená zásoba střeliva pro hlavní zbraň činila 30 nábojů. Celkem bylo v závodech pražské BMM (ČKD) vyrobeno 344 kusů tohoto vozidla. Z toho 194 na podvozku tanku Ausf. G a 150 na podvozcích připravených pro tanky verze Ausf. H.

SdKfz 139 sice znamenal jistý přínos pro boj s houfy nepřátelských obrněnců, ale skutečně velmi trpěl nízkou úrovní ochrany posádky. Proto začali konstruktéři brzy pracovat na vývoji dokonalejší verze. Její prototyp vznikl již v červnu 1942. Tato druhá verze Marderu III byla již vyzbrojena německým protitankovým kanonem 7,5cm Pak 40/3 L/46. Jako základ pro novou verzi byl používán pouze podvozek tanku verze Ausf. H. Proto také tato verze stíhače dostala název Marder III Ausf. H. Oficiální název ovšem zněl "7,5cm PaK 40/3 auf Panzerkampfwagen 38 (t)" a kódové označení Wehrmachtu SdKfz 138.

Marder III Ausf. H

Pancéřové pláty chránící kabinu byly zvýšeny a protaženy dále do boků. Tak byla, aspoň do určité míry, kryta i stanoviště střelce a nabíječe. Zlepšení oproti předcházející verzi bylo patrné, nicméně ochrana stále nebyla ani zdaleka dokonalá. Bojový prostor byl i nadále shora a zezadu otevřený a nabíječ musel při práci klečet nechtěl-li vyčnívat nad siluetu čelního štítu. Proti nepřízni počasí se musela obsluha kanonu chránit přetažením impregnované plachty.

Hmotnost verze H činila 10,8 tuny a maximální rychlost byla, stejně jak u starší verze, 46 km/h. Zásoba munice pro hlavní zbraň byla 38 nábojů. Vedlejší výzbrojí zůstal kulomet MG 37 ráže 7,62 mm umístěný v kulovitém střelišti v čelní stěně trupu. Produkce této verze Marderu III probíhala do května 1943 a skončila s 275 vyrobenými kusy. Výroba probíhala opět v Praze v továrnách firmy BMM. Odtud potom byla hotová vozidla expedována do Vídně a dále distribuována k jednotlivým bojovým útvarům – oddílům stíhačů tanků.

Bojové zkušenosti s novou verzí Marderu III ukázaly, že posádka je stále až příliš zranitelná palbou pěchoty a střepinami z kolem vybuchujících granátů a zbrojní úřad žádal další zvýšení pasivní ochrany.

Marder III Ausf. M

Reakcí firmy Alkett na tento požadavek byla třetí a poslední verze stíhače Marder III s označením Ausf. M. Oproti Ausf. H došlo k několika dosti podstatným změnám a to nejen co se ochrany bojového prostoru týče. Celá pohonná jednotka, kterou byl mimochodem motor Praga AC o výkonu 160 koní, byla přesunuta ze zadní části podvozku doprostřed. To sice znamenalo zmenšení využitelného prostoru vpředu trupu, kvůli kterému muselo být zrušeno stanoviště radisty/kulometčíka, ale uvolnilo se tím místo v zadní části podvozku. Nad tuto část byl potom přesunut bojový prostor a jeho dno mohlo být tím pádem hlubší. Díky tomu mohla obsluha kanonu klidně pracovat ve stoje a byla přitom stále chráněna pancéřovými pláty.

Počet členů posádky se tedy snížil na tři. Řidič nadále seděl v přední pravé části trupu zatímco střelec a nabíječ měli svá místa na korbě. Bojový prostor již byl u nové verze chráněný i zezadu a to pancéřovou deskou, která se dala k usnadnění nástupu do vozidla sklápět. I nadále ovšem kabina zůstala shora otevřená. Pancéřová konstrukce dosahovala síly od 15 milimetrů na čele do 10 milimetrů na bocích.

Interiér bojového prostoru Marderu III Ausf. M

Název této verze pocházel z prvního písmene slova popisujícího umístění motoru - M pro Mitte (uprostřed).

Hlavní zbraní zůstal německý 7,5cm PaK 40/3 s délkou hlavně 46 ráží. Vezená zásoba munice pro něj činila pouhých 27 nábojů. Spolu se stanovištěm radisty zmizela i organická doplňková výzbroj v podobě kulometu. Proto s sebou posádka v bojovém prostoru vozila volně uložený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Verze M se stala nejčetnější verzí ze série Marder III. Celkem jich bylo v pražských továrnách BMM vyrobeno 942 kusů. Od června 1944 byla jejich produkce zastavena a výrobní kapacity převedeny na progresivnější typ stíhače tanků Hetzer.

Na základě Marderu III Ausf. M vzniklo také jeden zajímavý prototyp, který byl kombinací muničního vozidla a obrněného transportéru pěchoty. Vozidlo bylo zbaveno kanonu a otvor v čelní desce byl zaslepen zakulaceným ocelovými plechem. Pro přepravu pěchoty byly ve vnitřním prostoru instalovány dřevěné lavičky. Změnilo se také provedení zadní stěny. Namísto sklopné desky byla ve stěně dvoudílná vrata. Do výroby se však tento stroj nakonec nedostal.

Marder III Ausf. M sloužil jak v jednotkách Wehrmachtu tak Wafen SS a to až do samého konce války. V únoru 1945 se jich v aktivní službě nacházelo ještě okolo 350 kusů. Po válce bylo mnoho strojů Marder III převzato do Československé armády kde sloužily pod označením ST-II - neboli Stíhač Tanků II.

Jistě stojí za zmínku, že podvozek vyvinutý za účelem zdokonalení Marderu III byl poději rovněž použit jako základ pro samohybné dělo Grille Ausf. M. vyzbrojené těžkým 150-ti milimetrovým dělem.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ