MARDER II

Marder II na podvozku PzKpfw II Ausf. D nebo E v zimní kamufláži

Němci začali vyrábět samohybná protitanková děla Marder (kuna) od poloviny roku 1942 v přímé návaznosti na vpád do Sovětského svazu, kde byly německé divize zaskočeny obrovským množstvím tanků Rudé armády. Jestliže měli Němci proti této mase oceli úspěšně bojovat, potřebovali levný a snadno vyrobitelný, mobilní protitankový prostředek, který by bylo možné dodat na frontu v co nejkratší době a v dostatečném množství.

S ohledem na časovou tíseň a samozřejmě i nutnou úsporu nákladů, se pozornost německých konstruktéru obrátila k již zavedeným a osvědčeným podvozkům vlastních starších tanků. V případě Marderu II konkrétně k podvozkům PzKpfw II různých verzí.

Problémem ovšem byla volba hlavní zbraně pro nový stroj. Kanony používané u předcházejících stíhačů tanků byly pro potřeby východní fronty, tedy pro boj s těžkými tanky KV-1 a KV-2 a s vyspělými středními tanky T-34, nedostatečné. Vývoj nového německého kanonu ráže 75 mm ještě nebyl ukončen a tak prozatím volba padla, poněkud paradoxně, na sovětský kanon F-22 model 1936 ráže 76,2mm, kterých němci ukořistili v ranných fázích operace Barbarossa obrovské množství a to i s municí. Němci tento kanon přijali do své výzbroje pod označením PaK 36 (r).

Marder II na podvozku PzKpfw Ausf. F nebo G

Pro přestavbu byly zvoleny podvozky tanku PzKpfw II verzí Ausf. D, E, F a G. Na nich vznikly dvě dosti odlišné verze stíhače tanků Marder II každá s jinou hlavní výzbrojí.

První verzí Marder II, vyzbrojenou právě zmíněným sovětským kanonem, byl stroj postavený na podvozcích PzKpfw II Ausf D a E. Jejich výrobou byla pověřena firma Alkett, která je potom začala dodávat od května 1942. Do poloviny roku 1944, kdy byla jejich výroba ukončena, vzniklo celkem okolo 210 kusů tohoto stroje. Stíhač dostal oficiální označení "Panzer Selbstfahrlafette für 76,2cm PaK 36 (r)" a nesl kódové označení Wehrmachtu SdKfz 132. Jejich oficiální bojové označení Marder II bylo zavedeno až počátkem roku 1944.

kolona Marderů II na podvozku PzKpfw Ausf. F nebo G na ruské "silnici"

Na tankový podvozek byla umístěna rozměrná nástavba chránící vzniklý bojový prostor ze tří stran. Vpředu dosahovala její tloušťka 30 mm a na bocích 14,5 mm. Shora a zezadu byla kabina otevřená a s vrtochy počasí se musela posádka vypořádat přetažením impregnované plachty. Posádka byla čtyřčlenná a sestávala z velitele, řidiče, nabíječe a střelce. Stroj vezl zásobu 30 nábojů do hlavní zbraně. Jeho doplňkovou výzbrojí byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm pro blízkou protipěchotní ale i protiletadlovou obranu. Marder II této verze byl poháněn motorem Maybach HL 62 TRM o síle 140 koní. Hmotnost stroje dosahovala 11,5 tuny.

Stroje Marder II trpěly zejména vysokým profilem, který poskytoval dostatek místa pro zamíření nepřátelských zbraní. Rovněž ochrana posádky stačila pouze proti ručním zbraním pěchoty a drobným střepinám. Vozidla však byla relativně lehká, rychlá, měla velmi dobrou průchodnost terénem a ukázala se poměrně účinná v boji s nepřátelskými tanky. Jejich maximální rychlost na silnici byla úctyhodných 55 km/h. Tyto stroje sloužily převážně na východní frontě v rámci jednotek Wehrmachtu i Waffen SS a to až do roku 1944, kdy začaly být od bojových jednotek postupně stahovány.

krásný pohled na Marder II na podvozku PzKpfw II Ausf. D nebo E

Vznik druhé verze stíhače tanků Marder II byl přímo spjat s úspěšným završením vývoje nového německého kanonu PaK 40/2 L/46 ráže 75 mm jež se stal její hlavní zbraní. Pro montáž kanonu byly využívány jak nové tak již použité podvozky Panzer II Ausf. F a G, které byly v té době stahovány z aktivní služby jako neodpovídající bojovým potřebám. Marder II používal standardní podvozek PzKpfw II i s nástavbou, na který byla přidělána nová kabina. Síla pancéřování se pohybovala od 35 mm na čele po 14,5 mm na bocích. Přední pancíř byl ovšem sešikmený což zvyšovalo jeho odolnost proti nepřátelské palbě. Doplňkovou výzbrojí proti pěchotě ale i proti letadlům byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm.

Tento stroj, jež nesl kódové označení SdKfz 131, ovládala tříčlenná posádka tvořená řidičem, nabíječem a střelcem. Vezená zásoba střeliva byla 37 nábojů. Stejně jako první verze stroje Marder II (a ostatně také stejně jako všechny stroje ze série Marder) nabízela i tato své posádce velmi omezenou ochranu neboť kabina byla shora i zezadu otevřená. Pohonnou jednotkou této verze Marderu II byl opět Maybach HL 62 TRM. Hmotnost stíhače činila 10,8 tuny.

Marder II na podvozku PzKpfw II Ausf. D nebo E

Od června 1942 do roku 1944, kdy byly tyto stroje firmami FAMO, MAN a Daimler-Benz vyráběny, vzniklo celkem 1271 exemplářů Marder II této verze.  Ty potom sloužily na všech frontách až do konce války. Mezi tankisty byl stroj oblíben a mnohé posádky, zejména na východní frontě, s ním dosáhly značných úspěchů v ničení nepřátelské techniky. V době německé kapitulace bylo v aktivní službě ještě něco okolo 150 těchto strojů.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ