TOPlist

 

 

SdKfz 132, čili Marder II na podvozku PzKpfw II Ausf. D vyzbrojený kanonem 7,62cm Pak 36(r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pod bojovým jménem Marder II (Marder = kuna) vstoupily do dějin dva různé stíhače tanků. Oba sice spojovalo použití podvozku lehkého tanku PzKpfw II, ovšem šlo o podvozky zcela odlišných verzí. Oba stíhače se tak navzájem lišily prakticky ve všem: v pojezdovém ústrojí, v konstrukci kabiny, v použité výzbroji, převodovce i složení posádky. Přesto však oba nesly název Marder II a v následujícím článku si je také oba popíšeme a to v chronologickém pořadí jejich vzniku.

V době před druhou světovou válkou se protitankové útvary německé armády opíraly takřka výhradně o lehké kanony typu 3,7cm Pak 36 ráže 37 mm (Pak = Panzerabwehrkanone = protitankový kanon). Šlo sice o lehký kanon poměrně malé ráže, nicméně ve své době platil za rozumně účinnou zbraň. Je fakt, že Němci již před válkou pracovali na vývoji silnějších protitankových kanonů ráže 50 a 75 mm, ale popravdě s nimi nijak nespěchali. Jak v Polsku v roce 1939, tak ve Francii o rok později, si Wehrmacht vcelku dobře vystačil s kanony ráže 37 mm (případně dalšími kořistními typy). Ukolébána dosavadními výsledky tak německá generalita žádnou revoluci ve svém protitankovém arzenálu neplánovala. Vše měl ale změnit 22. červen roku 1941.

Němci si samozřejmě byli vědomi, že Rusové mají opravdu hodně tanků (i když přesná čísla neměli). Do SSSR si proto s sebou vzali okolo 15 tisíc vlečných protitankových kanonů. Cca 14 tisíc z nich však bylo opět starých Pak 36 ráže 37 mm a pouze zhruba tisícovka nových Pak 38 ráže 50 mm. Štěstím pro Němce bylo, že naprostou většinu ruského tankového vojska tehdy tvořily lehké tanky, na jejichž pancíř stačily i ony staré protitankové kanony. Přesné počty sice nejsou k dispozici, ale všeobecně se uvádí, že od 22. června 1941 do konce téhož roku zničili Němci okolo dvaceti tisíc sovětských tanků (z celkových cca 25 tisíc, které Sověti měli)! Mimo šokující množství tanků však Wehrmacht v Rusku narazil ještě na něco jiného - na velmi odolné protivníky v podobě vyspělých středních T-34 a těžkých KV-1 a KV-2. Pokud jde o tyto stroje, německý kanon 3,7cm Pak 36 si skutečně zasloužil svoji nelichotivou přezdívku „klepadlo“… více, než zdvořile zaklepat na pancíř těchto obrněnců, totiž opravdu nesvedl.

zbrusu nový Marder II s kanonem 7,62cm Pak 36(r) na továrním dvoře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1941 měli sice Rusové tanků T-34 a KV pouze omezené množství, Němcům však bylo jasné, že budou vyrábět další. Nyní již prostě museli konat a to opravdu rychle. Dokončení vývoje a rozběhnutí masové výroby nového kanonu ráže 75 mm dostalo maximální prioritu a prakticky zároveň s tím byly zahájeny práce na úpravě tohoto kanonu pro montáž do tanků (PzKpfw IV) a útočných děl (Stug III). Pro stávající kanony 3,7cm Pak 36 a 5cm Pak 38 byly vyvinuty nové a účinnější podkaliberní střely a zintenzivnil se také vývoj úplně nových středních (Panther) a těžkých (Tiger) tanků. Ani to ale nestačilo a Němci hledali i další možnosti jak dodat na frontu v co nejkratším čase co největší protitankovou palebnou sílu. Jejich zrak přitom padl na jednu konkrétní zbraň, která disponovala potřebným výkonem a byla k mání hned a v rozumném množství. Šlo o divizní dělo F-22 ráže 76,2 mm, které Němci získali jako kořist od samotných Sovětů.

V prvních měsících východního tažení padlo Němcům do rukou ohromné množství těchto děl (bývá uváděno 1300 až 2000 kusů) a to včetně plných muničních skladů. Wehrmacht zařadil kořistní zbraň do své výzbroje pod označením FK296(r) (FK = Feld Kanone = polní kanon, (r) = russisch = ruský). Ačkoliv toto dělo nebylo původně určeno jako protitankové, Němci dospěli k závěru, že je možné jej pro tento účel poměrně snadno upravit. Navrženy a provedeny byly úpravy dvojího druhu a vzešly z nich dvě odlišné „nové“ zbraně. U první z nich proběhla výměna původního zaměřovače za nový německý, ovládací kolečko pro nastavování odměru bylo přesunuto z pravé na levou stranu kanonu a také došlo k úpravě čelního štítu. Takto modifikovaná zbraň obdržela nové označení FK36(r) a nadále používala původní ruskou munici s nábojnicí o délce 385 mm.

Nás však mnohem více zajímá druhá modifikace kanonu, která dostala označení 7,62cm Pak 36(r) (podle mnoha autorů nebylo písmeno (r) na konci názvu této zbraně již používáno, my se však přidržíme verze označení s písmenem (r) pro jednoznačné odlišení). Němcům bylo jasné, že pokud to s nasazením ruského kanonu myslí vážně, nemohou spoléhat na omezené zásoby ukořistěné munice, ale musejí si být schopni střelivo pro tuto zbraň vyrábět sami. Zároveň zjistili, že hlaveň kanonu bez problému zvládne i palbu podstatně silnější municí, než byla ta originální ruská s nábojnicí o délce 385 mm a průměru 90 mm (aby taky ne, když kanon F-22 byl vlastně původně i vyvinut pro silnější munici, ale ruská armáda se nakonec rozhodla uzpůsobit jej pro starší a slabší munici vzor 1900, jejíž výroba byla v SSSR zaběhnutá).

Marder II s kanonem 7,62cm Pak 36(r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němci tedy pro ruský kanon vyvinuli zcela nové střelivo, které kombinovalo granát ráže 76,2 mm a nábojnici převzatou z Panzergranate 39 ráže 75 mm pro protitankový kanon Pak 40. Tato nábojnice měřila na délku 716 mm a průměr jejího dna činil 100 mm. To znamená, že měla cca 2,4x větší objem a tedy i výmetnou náplň, než původní ruská munice. Zavedení nové munice samozřejmě znamenalo také výměnu celé nábojové komory kanonu, protože ta původní byla uzpůsobená pro krátké sovětské náboje. Rovněž muselo být instalováno silnější brzdovratné zařízení, které kontroluje zákluz hlavně po výstřelu a zcela nově také úsťová brzda.

Popsanou úpravou ruského kanonu zabili konstruktéři dvě mouchy jednou ranou. Jednak významně zvýšili výkon zbraně (silnější náboj) a zároveň využili již vyráběné nábojnice, což nezanedbatelně snížilo náklady na jejich produkci. Základní typ munice pro „nový“ kanon 7,62cm Pak 36(r) dostal označení 7,62cm Panzergranate 39 (přesněji 7,62cm Pzgr. Patr. 39 rot). Jak název napovídá, šlo o protitankový, neboli průbojný granát. Mimo to byly vyvinuty ještě další dva nové typy munice a sice podkaliberní protitankový Panzergranate 40 a protipěchotní Sprenggranate 39.

Vzhledově byly nové náboje Panzergranate 39 ráže 76,2 mm velmi podobné nábojům pro německý kanon Pak 40 ráže 75 mm (vždyť používaly stejnou nábojnici). Typ munice včetně její ráže byl sice uveden přímo na každém náboji, přesto zde však existovalo jisté riziko záměny z nepozornosti. Při rozdílu ráže pouhých 1,2 mm je sice pravděpodobné, že Pak 40 i Pak 36(r) by bez újmy zvládly vypálit vzájemně zaměněné náboje, proč ale riskovat zaseknutí nebo poškození zbraně? Každopádně jako prevence záměny byly špičky granátů ráže 76,2 mm natřeny bílou barvou, aby byly na první pohled snadno odlišitelné. Zde si neodpustíme poznámku, že v literatuře panují okolo munice používané pro Pak 36(r) zmatky a mnoho autorů uvádí, že tento kanon používal běžnou německou munici ráže 75 mm určenou pro Pak 40 (tedy nejen její nábojnici, ale kompletní náboj včetně granátu). My však vycházíme mimo jiné i z původního německého manuálu H.Dv.481/85, Merkblatt für die Munition der 7,62 cm Panzerjägerkanone 36 ze dne 11. 6. 1942, který zcela jasně popisuje samostatné typy munice ráže 76,2 mm a uvádí dokonce i bíle napřenou špici granátu jako jejich rozpoznávací znak (výtah z uvedeného manuálu je k vidění ZDE).

Marder II s kanonem 7,62cm Pak 36(r) na východní frontě, pro překvapivý palebný přepad nepřítele bylo podobné maskování pomocí větví a trávy určité velmi užitečné, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Celý náboj Panzergranate 39 ráže 76,2 mm vážil 12,7 kg, z toho na samotný granát připadalo 7,6 kg. Při výstřelu opouštěl projektil hlaveň rychlostí 740 m/s. Na vzdálenost 500 metrů probíjel tento granát homogenní pancíř o síle 90 mm skloněný pod úhlem 60 stupňů (některé zdroje uvádění dokonce 98 mm). Při palbě z jednoho kilometru si pak dokázal poradit se skloněným pancířem o síle 82 mm (dle jiných zdrojů to bylo 88 mm) a konečně na 1,5 kilometru stačil projektil na probití pancíře silného 73 mm.

Nový kanon včetně munice byl tedy na světě a v klasické vlečné verzi začal být dodáván vojákům. Němci však hledali způsob, jak novému kanonu dodat pohyblivost, aby dokázal držet krok s rychlým postupem jejich tanků. Chtělo to nosič s plně pásovým podvozkem a pancéřovaným trupem a musel být k mání rychle. V prvních dvou letech války byl Wehrmacht nucen ve velkém spoléhat na lehké tanky. V roce 1941 však již ale bylo zcela jasné, že tyto stroje nemají v první linii mnoho co nabídnout. Jen tak je „zahodit“ by však bylo samozřejmě nesmyslným plýtváním. A tak zcela logicky začali Němci zkoumat možnosti využití podvozků z lehkých tanků pro nesení těžších zbraní… například právě zmiňovaného kanonu 7,62cmPak 36(r). V rámci této snahy padl zrak německých plánovačů na podvozek tanku Panzer II, konkrétně verze Ausf. D. (neboli LaS 138, jak znělo jeho výrobní označení).

Tank PzKpfw II Ausf. D byl původně vyvinut jako rychlý tank pro potřeby tzv. lehkých divizí. Od října 1938 do dubna 1939 jich bylo celkem postaveno pouhých 43 kusů. Jejich výroba totiž byla předčasně ukončena, když se ukázalo, že tyto stroje tak docela nenaplnily armádní očekávání. Proto byly tyto tanky v roce 1940 přestavěny na speciální plamenometné tanky Flammpanzer II. Tehdy se zdálo Němcům zřejmě zdálo, že tyto plamenometné tanky před sebou mají slušnou budoucnost a tak zbrojní úřad v březnu 1941 objednal u firmy MAN výrobu dalších 150 podvozků verze Ausf. D, které měly posloužit pro stavbu dalších plamenometných vozidel. Podvozky z této série se od těch starších lišily použitým hnacím a napínacím kolem, čímž si vysloužily samostatné označení Ausf. D2. Jejich výroba byla zahájena v srpnu 1941.

většina Marderů II s kanonem 7,62cm Pak 36(r) měla zadní stěnu bojového prostoru pouze z pletiva, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Válka však pokračovala a německá vojska začala plně pociťovat složitost bojů na východní frontě. Priority se změnily, Němci poznali, že nepotřebují ani tak další plamenometné tanky, ale hlavně stroje schopné likvidovat silně pancéřované ruské T-34 a KV-1. V prosinci 1941 se z Ruska vrátily zbytky dvou plamenometných praporů vyzbrojených Flammpanzery II, oba byly ihned rozpuštěny a jejich personál přerozdělen k běžným tankovým jednotkám. Bylo nařízeno ukončení výroby plamenometných tanků Flammpanzer II a ještě v prosinci 1941 objednal zbrojní úřad u firmy Alkett návrh přestavby podvozku PzKpfw II Ausf. D2 na stíhač tanků vyzbrojený kanonem 7,62cm Pak 36(r). Ze 150 Flammpanzer II na podvozku Ausf. D2, které si zbroní úřad objednal u firmy MAN v březnu 1941, jich bylo do okamžiku zastavení výroby dokončeno pouze 62 kusů. Tyto již dokončené plamenometné stroje byly podle všeho urychleně svolány od bojových jednotek zpět do továrny, aby mohly být rovněž přestavěny na tankové stíhače.

Stíhač tanků, který připravila Firma Alkett, byl tedy založen na podvozku PzKpfw II Ausf. D2 se čtyřmi velkými pojezdovými koly na každém boku. Kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřená masivní gumovou obručí pro hladší jízdu. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací, podpůrných kladek nebylo třeba. Kromě samotného podvozku převzal stíhač z původního tanku také trup a přední část kabiny posádky, zejména pak její čelní stěnu s dvojicí průzorů pro řidiče a radistu. Jak čelo trupu, tak kabiny řidiče a radisty byly silné 30 mm.

Kousek za čelní stěnou původní kabiny se zvedala vysoká nepohyblivá nástavba, svařená z rovných pancéřových desek. Čelní desky této nástavby byly silné 14,5 mm, boční měly pouze 10 mm, takže chránily obsluhu kanonu pouze před palbou z ručních zbraní a drobnými střepinami (průbojnou střelu z pěchotní pušky ráže 7,92 mm by však boční stěny již nezastavily). Shora a zezadu byla nástavba otevřená, resp. její zadní stěnu tvořil pouze rám vyplněný pletivem. V průběhu výroby však bylo pletivo na zádi bojového prostoru nahrazeno ocelovým pancířem. Existují fotografie, které naznačují, že u některých starších vozidel bylo pletivo za pancíř nahrazeno i dodatečně v polních dílnách.

později bylo pletivo na zadní stěně vyměněno za pancéřovou desku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z otevřeného stropu nástavby čněl částečně otočný štít kanonu a z něj jako dlouhé ukazovátko mířila dopředu hlaveň kanonu Pak 36(r). Kanon byl upevněn na podstavci ve tvaru písmene T, který umožňoval horizontální natočení zbraně o 25 stupňů do každé strany a vertikální náměr od -5 do +16 stupňů. Štít, který se při míření pohyboval spolu s kanonem, byl silný 14,5 mm na čele a 10 mm na bocích (tedy přesně jako nástavba pod ním). Pro kanon se používal zaměřovač typu Z.F. 3x8 (Z.F. = Ziel Fernrohr) s trojnásobným přiblížením a osmi stupňovým zorným polem. Zaměřovač byl umístěn na levé straně zbraně a v čelním štítu byl pro něj vytvořen drobný výřez, uzavíraný posuvným krytem.

V místech okolo kanonu byla podlaha bojového prostoru snížená, takže vojáci mohli při obsluze zbraně stát, aniž by jejich hlavy vyčnívaly nad pancéřový štít. Pro bezpečný výhled na bojiště byly na štítu kanonu zavěšeny dva výsuvné periskopy (foto ZDE). Čtyřčlennou posádku vozu tvořil řidič a radista, sedící vedle sebe v trupu a dále pak nabíječ a střelec, kteří měli svá stanoviště v horním bojovém prostoru. Střelec, jenž zároveň plnil i roli velitele vozu, stál nalevo od kanonu, nabíječ byl vpravo. Jak již bylo řečeno, při obsluze kanonu oba muži stáli, pro nebojové přesuny a přestávky však měli k dispozici každý svou malou skládací sedačku. Bojový prostor kanonu, stejně jako nástavba nad stanovištěm řidiče a radisty měly otevřený strop. Pro nepříznivé počasí měla proto posádka k dispozici nepromokavou celtu, která se přetahovala přes celý tento prostor a upínala k bokům nástavby. V zadní části bojového prostoru však musel být nejprve vztyčen trubkový rám pro podepření této celty (foto ZDE). Radiovýbavu vozu tvořila stanice FuSprGer „d“ a palubní interkom.

Nový stíhač tanků se v různých záznamech a dokumentech objevoval pod celou řadou velmi dlouhých a krkolomných názvů. Bojové jméno Marder II mu bylo přiděleno zřejmě až v listopadu 1943 a to na popud samotného Hitlera. Výzbrojní kód stroje zněl Sd.kfz. 132. Marder II s ex-sovětským kanonem Pak 36(r) vážil 11,5 tuny, na délku měřil 5,65 metru, na šířku 2,3 metru a na výšku 2,6 metru. Motor Maybach HL 62 TR o výkonu 140 koní zdědil stíhač společně s tankovým podvozkem a totéž platilo i o sedmistupňové převodovce Maybach SRG 14 479. Stíhač dokázal vyvinout maximální rychlost okolo 55 km/h. Po silnici ujel na plné nádrže nějakých 200 km, v terénu pak okolo 130 km. Kromě kanonu neměl Marder II žádnou další zabudovanou výzbroj. Pro obranu proti pěchotě však měla posádka na palubě kulomet MG 34 a samopal MP 40. Kulomet se zavěšoval do úchytu na pravé boční stěně štítu a jeho obsluhu pak zajišťoval nabíječ kanonu. Palba ze samopalu se vedla prostě volně přes okraje bojového prostoru. Zásoba munice čítala 30 nábojů pro kanon, 900 nábojů pro kulomet a 192 nábojů pro samopal.

Marder II během výměny kanonu v polní dílně, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Prototyp nového stíhače zřejmě hladce prošel schválením a rozběhla se jeho sériové výroba. Prvních 60 vozidel dodal Alkett v dubnu a dalších 90 v květnu 1942. Použito tedy bylo všech 150 podvozků, což potvrzuje, že na stíhače byly opravdu přestavěny i již dokončené plamenometné tanky. Zbrojní úřad následně objednal dodávku dalších 60 stíhačů, které měly být přestavěny z přeživších starších plamenometných tanků. Touto přestavbou byla pověřena firma Wegmann & Co z Kasselu. Přestavby probíhaly pomalým tempem tak, jak do továrny přicházely starší plamenometné tanky. Prvních 13 bylo dokončeno v červnu 1942, pak 9 v červenci, 15 v září, 7 v říjnu. Dalších 8 strojů pak bylo postaveno v květnu a červnu 1943. Jaký byl důvod více než půlroční přestávky, není z literatury zřejmé. Celkem tedy bylo ze starších Flammpanzerů přestavěno 52 stíhačů tanků.

Na přestavbě starších Flammpanzerů na stíhače se shodují v podstatě všechny zdroje. Tato informace však vzbuzuje jednu otázku. Starší plamenometné tanky Flammpanzer II byly postaveny na podvozku PzKpfw II Ausf. D1. Tyto původní podvozky vyrobené v letech 1938 a 1939 měly hnací kolo s jedenácti paprsky. Neviděl jsem však ani jednu fotografii stíhače Marder II, který byl měl tento typ hnacího kola. Všechny bez výjimky mají hnací kola s osmi paprsky, což ukazuje na podvozek verze Ausf. D2, vyráběný v letech 1941 a 1942. Vysvětlením může být to, že při přestavbě starších podvozků provedla firma Wegmann rovnou také výměnu dalších opotřebených součástí včetně hnacích kol (staré podvozky dostaly nová neopotřebovaná kola). Literatura však tento detail nechává bez komentáře.

První stíhače Marder II s kanonem Pak 36(r) začaly přicházet k bojovým jednotkám na konci května 1942. A od těchto jednotek začaly brzy přicházet první zprávy o praktických zkušenostech s jejich bojovým nasazením. Hlavním kladem nového stíhače byl bezesporu jeho kanon, který dokázal bez problémů likvidovat sovětské tanky T-34 a KV-1 i na vzdálenost přes jeden kilometr. Zároveň však frontová hlášení zmiňovala mnohem více negativ. Stíhač byl příliš vysoký, takže bylo pro nepřítele snadné jej v palebném postavení zpozorovat. Po výstřelu se vozidlo kymácelo takovým způsobem, že střelec nebyl mnohdy schopen sledovat trajektorii právě odpáleného granátu. Přední podpěra hlavně kanonu byla příliš slabá, často se prohýbala a lámala. Často prý také docházelo k únikům chladicí kapaliny. Maximální negativní náměr kanonu -5 stupňů byl nedostatečný pro palbu z kryté pozice za vrcholem terénní vlny. Zásoba munice pro kanon byla velmi nízká a na palubě nebyl dostatek prostoru pro osobní věci posádky. Posledně zmíněný nešvar s nedostatkem prostoru posádky často řešily instalací nejrůznějších krabic a schránek, jako je to například vidět na snímku ZDE nebo ZDE.

ověřovací prototyp stíhače Marder II s kanonem 7,5cm Pak 40 neboli Sd.Kfz. 131, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Celkové statistiky samozřejmě nejsou k mání, ale existují dílčí hlášení, která ukazují, že při správném způsobu nasazení byly Mardery II přes všechny své nedostatky smrtonosnou zbraní. Např. zpráva 559. protitankového praporu (Panzerjäger Abteilung 559) uvádí, že mezi 5. a 18. červencem 1942 zničila jednotka 22 sovětských tanků při ztrátě jediného vlastního Marder II. Většina stíhačů tohoto typu byla nicméně ztracena ještě do konce roku 1942. Sčítání sil pro ofenzívu u Kurska ukázalo, že k 30. červnu 1943 zbývalo v celé německé armádě pouhých 28 provozuschopných stíhačů tohoto typu a další 3 stroje se nalézaly v servisních dílnách.

Upravený kořistní kanon 7,62cm Pak 36(r) byl bezesporu skvělou zbraní a Němcům na přelomu let 1941 a 42 pomohl z nejhoršího. Zároveň však bylo zcela jasné, že jde nutně o pouze dočasné řešení. Wehrmacht nemohl dlouhodobě spoléhat na upravenou verzi kořistní zbraně, protože dostupnost dalších kusů původního sovětského děla F-22 nešla ani příliš ovlivnit, ani dostatečně predikovat. Při plánování další generace stíhače tanků Marder II se proto pozornost konstruktérů zaměřila již pouze na kanon 7,5cm Pak 40 domácí provenience. První studie vznikly vlastně již současně se zahájením výroby první verze Marderu II, tedy v dubnu a květnu 1942. 13. května toho roku oznámil ministr zbrojení Albert Speer na konferenci s vůdcem, že stíhač tanků kombinující podvozek Panzer II a kanon Pak 40 se jeví jako proveditelný. Speer navrhl zvážit přechod z výroby lehkých tanků právě na takovéto stíhače. Hitler sice nařídil, aby bylo nejprve přímo u bojových jednotek prověřeno, zda by pro ně takový stroj měl větší hodnotu, než klasický PzKpfw II, zároveň však vývoj nového stíhače rovnou schválil.

Zřejmě ještě do konce května 1942 vstoupil zbrojní úřad do jednání se třemi firmami, které se na vývoji stroje měly podílet. Firma Rheinmetall-Borsig měla zajistit úpravu kanonu Pak 40 pro montáž na tankový podvozek, firma Alkett dostala na starost návrh kabiny a firma MAN měla zajistit nutné úpravy podvozku Panzer II verze Ausf. F. První ověřovací prototyp byl očekáván do 15. června 1942. Tento termín se zřejmě plus mínus povedlo dodržet, protože ve zprávě z 20. června toho roku uvádí firma Alkett, že na jejích pozemcích již probíhají jízdní zkoušky prototypu.

Marder II s kanonem Pak 40 přezdívaný Kohlenklau (zloděj uhlí). Posádka tohoto stroje z 561. praporu stíhačů tanků měla na jaře 1943 na svém kontě 19 zničených ruských tanků a stala se předmětem zájmu německé propagandy, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-197-1235-04, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V mezičase přišla série několika zásadních rozhodnutí, která jasně určila další osud tanku Panzer II i stíhače tanků Marder II. Nejprve bylo na vůdcově konferenci 4. června 1942 rozhodnuto, že výroba lehkého tanku bude utlumena a polovina nových podvozků má být využita pro stavbu nového stíhače. Hned 29. června přišlo nařízení, aby byly pro stavbu stíhače využity tři čtvrtiny nových podvozků a konečně 11. července zazněl rozkaz k definitivnímu ukončení produkce běžných tanků Panzer II a k využití všech nově vyrobených podvozků již pouze pro stavbu stíhačů Marder II a to počínaje srpnem 1942.

Jako obvykle byl nový stíhač veden pod celou plejádou oficiálních názvů, než v listopadu 1943 konečně přišlo jednoduché bojové jméno Marder II. Jeho výzbrojní kód zněl Sd.Kfz. 131. Z původního tanku převzal stíhač celý podvozek a také přední část původní kabiny posádky. Z její čelní stěny však byl odstraněn falešný kryt průzoru a zůstal pouze skutečný průzor řidiče. Vysoko nad čelní stěnu původní kabiny se zvedaly stěny nové nástavby, jejíž základna zabírala celou šířku vozu až po okraje blatníků nad pásy. Kvůli udržení rozumné hmotnosti vozidla, byly stěny nástavby silné pouhých 10 mm a bojový prostor chránily pouze zepředu a z boků. I když důsledně vzato nástavba vlastně čelní stěnu neměla a to, co bojový prostor chránilo zepředu, byl štít kanonu. Ten byl spojen s hlavní kanonu a při míření se pohyboval společně s ní. Jeho pancíř byl dvouvrstvý, tvořený dvěma deskami, každou o síle 4 mm.

V zadní části trupu byly boxy pro uložení munice. U raných vozidel byly boxy nýtované, později již svařované. Nábojové schránky na pravé straně, tedy nad motorovým prostorem, bylo možno odklopit směrem dozadu a získat tak přístup k pohonné jednotce pod nimi. V přední části bojového prostoru byl na speciálním podstavci upevněn již zmíněný kanon Pak 40 ráže 75 mm. Přesněji řečeno to byl kanon Pak 40/2, což bylo označení zbraně, upravené pro instalaci do Marderu II.

Marder II s kanonem Pak 40, jedná se o stroj pozdější výroby, který již nemá v čelní stěně kabiny otvory pro periskop řidiče, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-197-1238-16, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Podstavec (a stejně tak i čelní štít) dovoloval zbrani natáčení do stran v solidním rozsahu 57 stupňů. Konkrétně to bylo 25 stupňů doprava a 32 stupňů doleva. Pravostranný odměr byl nižší, protože kanon byl umístěn mírně nalevo od podélné osy vozu a jeho zadní konec tak při natáčení hlavně doprava o něco dříve narazil na levou boční stěnu kabiny. Vertikální náměr pak byl možný v rozsahu od -8 do +10 stupňů. Pro kanon se používal zaměřovač typu Z.F. 3x8 (Z.F. = Ziel Fernrohr) s trojnásobným přiblížením a osmi stupňovým zorným polem. Zaměřovač byl umístěn na levé straně zbraně a v čelním štítu byl pro něj vytvořen samostatný otvor, uzavíraný posuvným krytem. Aby za rychlejší jízdy nedocházelo k vibracím dlouhé hlavně kanonu, bylo vozidlo vybaveno dvojicí podpěr. Jedna se nalézala na podlaze bojového prostoru a fixoval se k ní žlab pro zákluz kanonu, druhá podpěra byla na hraně čelního pancíře trupu a ukládala se do ní samotná hlaveň.

Pak 40/2 měl hlaveň dlouhou 345 cm, to znamená 46 násobků své ráže. Jeho základním typem protitankové munice byl Panzergranate 39 s granátem o hmotnosti 6,8 kg. Granát tohoto typu opouštěl ústí hlavně rychlostí 790 m/s a na vzdálenost 500 metrů dokázal probít skloněný homogenní pancíř o síle 96 mm. Při střelbě z jednoho kilometru si poradil s 85 milimetry pancíře a z jeden a půl kilometru stále dokázal zdolat desku silnou 74 mm (i když lze jako obvykle narazit i na jiné údaje). Dalším typem munice, používané proti pancéřovaným cílům, byl Panzergranate 40. Šlo o podkaliberní střelu o hmotnosti 4,1 kg s wolframovým jádrem. V ústí hlavně dosahovala střela rychlosti 990 m/s a na 500 metrů probíjela pancíř o síle 120 mm. Z jednoho kilometru pronikala střela skloněným pancířem o síle 97 mm a z kilometru a půl pancířem silným 77 mm.

Stíhač sice neměl žádnou integrovanou protipěchotní výzbroj, bezbranný však nebyl. V bojovém prostoru si totiž vojáci s sebou vezli kulomet MG 34 a samopal MP 40. Kulomet se zavěšoval do úchytu v pravém předním rohu kabiny a jeho obsluhu pak zajišťoval nabíječ kanonu. Palba ze samopalu se vedla prostě volně přes pancíř bojového prostoru. Zásoba munice čítala 37 nábojů pro kanon, 600 nábojů pro kulomet a 192 nábojů pro samopal.

náboj do kanonu Pak 40, kterým byl Marder II této verze vyzbrojen, rozhodně nebyl žádný drobeček, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádku druhé generace Marderu II tvořili pouze tři muži. Řidič seděl sám v levé přední části trupu a kromě řízení vozu se musel starat také o obsluhu radiostanice. V bojovém prostoru pak měli svá stanoviště nabíječ a střelec, který zároveň plnil roli velitele. V bojovém prostoru byly tři výsuvné periskopy, které sloužily vojákům pro bezpečný výhled přes pancéřové stěny. Jeden periskop mířil přímo dopředu, zavěšený na štítu kanonu, napravo od hlavně. Po jednom periskopu pak bylo na každé boční stěně. Komunikační výbavu stíhače tvořila stanice Fu.Spr.Gr „d“ a intercom. Marder II s kanonem Pak 40 měřil na délku 6,36 metru, na šířku 2,28 metru a na výšku 2,2 metru. Poháněn motorem Maybach HL 62 TR o výkonu 140 koní, dokázal 11 tun vážící stroj vyvinout maximální rychlost 40 km/h. Převodovka měla šest stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro couvání.

Řekli jsme sice, že stíhač převzal kompletní podvozek tanku Panzer II Ausf. F, pokud však chceme být přesní, musíme tuto informaci ještě lehce doplnit. První ověřovací prototyp ukázal, že 11 tun hmotnosti Marderu II představuje pro tankový podvozek vysokou zátěž. Běžný Panzer II Ausf. F vážil 9,5 tuny, takže Marder II byl o nějakých 16 procent těžší. Pak je zde ovšem další zátěž, kterou musel podvozek snášet při výstřelu. Zatímco střelba z kanonu ráže 20 mm u běžného Panzer II měla na podvozek zanedbatelný dopad, pro kanon ráže 75 mm platilo něco úplně jiného. Při výstřelu takto těžké zbraně musel podvozek absorbovat nemalé množství energie. Sériové Marder II proto dostaly silnější listové pružiny pojezdových kol a dále bylo první, druhé a páté kolo na každém boku vybaveno silnějším tlumičem omezujícím maximální prohnutí pružin.

Poté, co byl prototyp nové generace Marderu více či méně úspěšně otestován, začaly přípravy na jeho sériovou výrobu. Prvních 18 nových Marder II bylo dodáno v červenci 1942 a výroba pak pokračovala až do února 1943, kdy byla dočasně přerušena ve prospěch výroby samohybných děl Wespe. V květnu 1943 se však znovu rozběhla, aby byla hned v červnu téhož roku již definitivně ukončena. Za oněch 10 měsíců produkce bylo postaveno celkem 531 stíhačů Marder II popsané verze. Výroba přitom probíhala na území dnešního Polska v továrnách FAMO ve Vroclavy a Ursus ve Varšavě.

Marder II s kanonem Pak 40 v zimní kamufláži, za vozidlem je připojen vozík s dodatečnou municí, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V průběhu výroby bylo zavedeno několik spíše méně významných úprav. Od ledna 1943 přestal být do Marderů montován pozorovací periskop řidiče. S tím také přestaly být vrtány dva drobné otvory pro jeho čočky v čelní stěně kabiny těsně nad krytem řidičova hlavního průzoru (foto ZDE). Zřejmě od dubna 1944 začaly být původní radiostanice Fu.Spr.Gr „d“ nahrazovány výkonnějšími stanicemi Fu 5. Sestava Fu 5 se však již zřejmě nevešla do stísněného prostoru u řidiče a proto byla nově umístěna u pravé stěny bojového prostoru a její obsluhu dostal na nyní starost nabíječ kanonu. Zároveň s tím se na pravý bok přemístila také anténa radiostanice, která byla původně na levé boční stěně.

Bojová hodnota stíhače Marder II byla o tolik vyšší, než hodnota původního lehkého tanku, že se Němci rozhodli přestavět na stíhače i starší a již použité Panzer II. Přestavba starších tanků byla objednána u firem MAN, FAMO a Škoda a prý takto měly být předělávány nejen tanky verze Ausf. F, ale i Ausf. c, Ausf. A, Ausf. B a Ausf. C. Nám se však podařilo najít pouze fotografie Marderů, přestavěných z tanků Ausf. F. U těchto zpětných konverzí zůstal zachován i druhý falešný kryt průzoru v čelní stěně kabiny řidiče, takže jsou na fotografiích (alespoň zepředu) velmi snadno identifikovatelné (srovnávací foto ZDE).

Marder II byly organizovány do tzv. praporů stíhačů tanků (německy Panzerjäger Abteilung). Takovéto prapory existovaly jednak v rámci tankových (i pěchotních) divizí, ale také jako samostatné jednotky spadající přímo pod velení armády (Heeres Panzerjäger Abteilung). V rámci zjednodušení se v dalším popisu omezíme na divizní prapory. Německé tankové divize měly své integrální protitankové prapory již mnohem dříve, původně však nesly označení Panzerabwehr Abteilung a byly vyzbrojeny pouze vlečnými kanony (většinou ráže 37 mm). S příchodem nových stíhačů tanků Marder II (ale i Marder III) začaly být jednotlivé roty těchto praporů transformovány na roty samohybných stíhačů a to podle nově upraveného organizačního schématu číslo KStN 1148a vydaného v únoru 1942.

kompletně rozervaný vrak Marderu II s kanonem Pak 40, je zajímavé, že munice pro kanon nevybuchla, jen se prostě vysypala z rozházených nábojových schránek, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Podle tohoto schématu měla mít rota stíhačů tanků tři čety po třech Marderech. Kompletní rota tedy čítala 9 stíhačů. Prapor, který sestával ze tří rot, měl tedy celkem 27 stíhačů. Z počátku však byly novými stíhači vyzbrojovány pouze některé roty, nikoliv celé prapory. V prosinci 1942 bylo organizační schéma KStN 1148a upraveno. Nově platilo, že samohybná protitanková rota divizního praporu má mít 3 bojové čety po třech Marderech plus jeden velitelský Marder na štábu roty. Celkem tedy 10 Marderů na rotu a 30 Marderů v kompletním praporu. Další aktualizace organizačního předpisu přišla v červnu 1943. Nyní měla mít rota tři čety po čtyřech stíhačích plus dva další stíhače na velitelství roty. Kompletní rota tedy čítala 14 Marderů. To znamená, že tři roty v praporu dávaly dohromady 42 stíhačů. K tomu ale musíme připočíst ještě další 3 velitelské stíhače, přidělené nově také štábu praporu. Celkem tedy měl Panzerjäger Abteilung nyní k dispozici 45 stíhačů tanků Marder. Často přitom šlo o mix Marderů II i Marderů III. Pro úplnost doplňme, že prapor stíhačů tanků měl celkem 650 mužů a vedle samotných stíhačů do něj patřilo také 22 průzkumných motocyklů, 45 osobních automobilů, 85 nákladních automobilů, 13 polopásových tahačů a 1 obrněný transportér Sd.Kfz. 251.

Pro potřeby velitelů rot a štábu praporu vznikla upravená varianta Marderu II s kanonem Pak 40. Namísto běžné radiostanice Fu.Spr.Gr „d“ (resp. Fu 5) dostal velitelský stíhač výkonnější radiostanici Fu 8 a později měl na palubě snad dokonce i kombinaci stanic Fu 5 a Fu 8. Jak se podařilo tuto aparaturu na palubu vměstnat, mi není zcela jasné a popravdě řečeno jsem neviděl ani jednu fotografii Marderu II se dvěma radioanténami.

Bojová taktika Panzerjägerů (tedy stíhačů tanků) byla v zásadě prostá. Během útoku tankové divize se stíhače držely vzadu za vlastními tanky, připraveny zasáhnout, pokud by nepřítel podnikl tankový protiútok například do boku německé formace. Stíhače tanků tedy nebyly průlomovou zbraní, která by jela na špici vlastního útoku. Zde by totiž byly příliš zranitelné, protože byly (na rozdíl od tanků) pouze velmi lehce pancéřované a nedokázaly (na rozdíl od tanků) pálit do všech směrů. Stíhače tedy opravdu spíše „čekaly“ na tankový protiútok nepřítele, aby jej následně rozprášily přesnou a silnou palbou. Plnily tedy stejnou roli, jako klasická vlečná protitanková děla, ovšem s tou výhodou, že snadněji držely krok s rychlým postupem tanků. Stíhače si našly vhodné postavení za vlastními tanky a vyčkávaly. Pokud nepřišel protiútok, opět dohonily vlastní tanky, našli si další postavení a znovu vyčkávaly a tak dál a dál ve stopách vlastních tanků.

četa stíhačů tanků Marder II s kanonem 7,62cm Pak 36(r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stejnou taktiku uplatňovaly stíhače také při spolupráci s jednotkami pěchoty a bohužel kvůli tomu často naráželi na silné neporozumění ze strany důstojníků pěšího vojska. Velitelé pěchotních útvarů mnohdy nechápali rozdíl mezi lehce pancéřovaným stíhačem tanků, útočným dělem nebo dokonce klasickým tankem. Často se pak snažili vyslat Mardery do boje na špici útoku, před svými pěšáky, což naprosto odporovalo jejich určení. Žádného velitele by nenapadlo hnát na špici útoku klasické vlečné protitankové dělo, ale stačilo, aby tato zbraň dostala podvozek s pásy a už ji všichni chtěli vidět co nejvíce vpředu, jak prolamuje obranu nepřítele. I zde však platilo, že Mardery měly zůstávat vzadu a na pomoc pěchotě vyrazit až ve chvíli, kdy se objevil tankový protiútok nepřítele.

K dalším nedorozuměním s pěchotou pak docházelo také kvůli nízké zásobě munice. Představme si následující situaci. Německá pěchota vyráží do útoku, v předem vybraném postavení za nimi stojí rota devíti vozidel Marder II, jejich velitel sleduje bojiště a čeká na smluvený signál, oznamující přítomnost ruských tanků (typicky vypálení světlice). A najednou je to tady! Vojáci na špici útoku zahlédnou skupinu ruských T-34. Vzduchem prolétne barevná světlice, němečtí pěšáci zalehnou a kryjí se, Mardery naopak vyrážejí vpřed, aby z vhodných palebných postavení vedly přesnou palbu dříve, než se T-34 přiblíží příliš blízko. Ale protože má každý Marder na palubě pouze 37 granátů a z toho např. pouze 20 protitankových, záhy se musí část strojů stáhnout zpět, aby doplnila munici. A právě tento moment někdy pěšáci pochopili, jako ústup a měli tendenci se k němu připojit… což velitelé samozřejmě neviděli rádi.

O tom, jak se Marderům v poli obecně dařilo, se můžeme dočíst mimo jiné v rozsáhlém hlášení sepsaném velitelem 49. praporu stíhačů tanků při 4. tankové divizi. Tento útvar obdržel tři stíhače Marder II již v září 1942 a v únoru 1943 pak byl na tento typ zbraně přezbrojen kompletně. Zmíněné hlášení velitele praporu vzniklo v dubnu 1943, po nějakých 8 týdnech bojového nasazení na východní frontě.

Marder II s kanonem Pak 40 v palebném postavení na okraji města, všimněte si beden s dodatečnou municí uložených na zádi, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Začněme nešvary. Pancéřování o síle 10 mm je zcela nedostatečné a nechrání ani před průbojnými střelami z pěchotních pušek. Totéž platí pro štít kanonu o síle 2x4 mm. Minimálně štít kanonu by měl být zesílen pro lepší ochranu posádky. Díky vyšší hmotnosti vozu (ve srovnání s běžným Panzer II) dochází k rychlému opotřebení pásů a jejich praskání. Nepromokavá celta nedokáže zabránit pronikání vody do bojové kabiny, což způsobuje nejen nepohodlí posádky, ale ohrožuje zbraň, munici a zejména radiostanici.

Radiostanice Fu.Spr.Gr „d“ má dosah pouze 1 až 2 kilometry, což je v bojové praxi příliš málo (toto hlášení samozřejmě vzniklo před „upgradem“ na výkonnější radiostanice Fu 5). Otřesy vozidla při střelbě z kanonu jsou tak silné, že dochází k odpadávání nářadí uchyceného na bočním pancíři kabiny a často také k poškození výsuvných pozorovacích periskopů v bojové kabině. Řidiči Marderů si stěžují, že ručička rychloměru se při jízdě po hrubším povrchu třese takovým způsobem, že prakticky není možné z tachometru odečíst aktuální rychlost.

Standardní zásoba munice pro kanon v počtu 37 kusů je příliš nízká. Posádky v praxi nakládají na palubu další střelivo, které ukládají v dřevěných přepravních bednách přímo na „oficiální“ pancéřované schránky na munici v zadní části vozu. Tímto způsobem lze sice zásobu střeliva na palubě zvýšit až na 60 kusů, ovšem na úkor pohodlí a bezpečnosti posádky. Chce to buď více prostoru pro střelivo, nebo více muničních vozidel u jednotek. Výčet kladů byl o poznání stručnější a v podstatě se soustředil pouze na samotný kanon. Pak 40 zvládal bez problémů prostřelit pancíř středních i těžkých ruských tanků z dostatečné vzdálenosti.

část stíhačů tanků Marder II nevznikla jako novovýroba, ale přestabou použitých tanků Panzer II, zde je jeden z nich, rozeznatelný podle falešného krytu průzoru na čelní stěně kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sčítání sil před operací Zitadelle 30. června 1943 ukázalo, že u jednotek je celkem 384 provozuschopných Marder II s kanonem ráže 75 mm. O půl roku později, na konci roku 1943, hlásily jednotky již pouze 178 provozuschopných strojů tohoto typu.

Stíhač tanků Marder II byl poplatný době, ve které vznikl. Ambicí jeho konstruktérů bylo rychle dodat vojákům stroj s výkonnou zbraní a zužitkovat přitom existující nepotřebné podvozky. Všem bylo jasné, že jde spíše o řešení momentální situace a jakmile to dovolí čas, budou vyvinuty vyzrálejší a lépe pancéřované stíhače tanků (jako např. Jagdpanzer IV nebo Jagdpanther). Svoji úlohu Mardery II bezesporu důstojně splnily.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

 

Sd.Kfz. 132

Sd.Kfz. 131

hmotnost:

11,5 t

11,0 t

délka:

5,65 m

6,36 m

šířka:

2,30 m

2,28 m

výška:

2,60 m

2,20 m

motor:

Maybach HL 62 TR

Maybach HL 62 TR

výkon motoru:

140 hp

140 hp

max. rychlost:

55 km/h

40 km/h

posádka:

4 muži

3 muži

výzbroj:

kanon PaK 36(r) ráže 76,2 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 ráže 75 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

KANON 7,62cm Pak 36(r)

Sd.Kfz. 132

Sd.Kfz. 131

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje