MARDER I

Marder I na podvozku francouzského lehkého tanku Hotchkiss 38 H

Němci začali vyrábět samohybná protitanková děla Marder od poloviny roku 1942 v přímé návaznosti na vpád do Sovětského svazu, kde byly německé divize zaskočeny obrovským množstvím tanků Rudé armády. Jestliže měli Němci proti této mase oceli úspěšně bojovat, potřebovali levný a snadno vyrobitelný mobilní protitankový prostředek, který by bylo možné dodat na frontu v co nejkratší době a v dostatečném množství. Proto začali Němci montovat protitanková děla na množství různých v té době dostupných podvozků. Byly to jak podvozky zastaralých německých tanků, tak podvozky francouzských tanků, kterých bylo během západního tažení ukořistěno velké množství.

Tak vznikl i stíhač tanků Marder I. Celkem existovaly 3 verze strojů Marder I postavené na podvozcích třech různých francouzských obrněných vozidel. Prvním z nich byl obrněný transportér Tracteur Blinde 37L nebo též Lorraine. Během tažení do Francie ukořistili Němci zhruba 315 kusů tohoto stroje.

V rámci přestavby na stíhač tanků byly jejich podvozky osazeny německým 75-ti milimetrovým protitankovým kanonem PaK 40/1 a zařazeny do služeb německé armády pod označením "7,5 cm PaK 40/1 auf Panzerjäger Lr.S.", mnohem známější se však staly pod názvem Marder I (Marder = kuna). Původní nákladový prostor byl nahrazen nástavbou pro uchycení hlavní zbraně a krytem pro posádku. Síla tohoto krytu kolísala od 5 do 12 milimetrů. Posádka stroje byla čtyřčlenná ve složení řidič, velitel, střelec a nabíječ.

Marder I na podvozku francouzského Tracteur Blinde 37L (Lorraine)

Tyto stíhače, stejně jako všechny další stroje ze série Marder I-III, trpěly zejména vysokým profilem, který poskytoval dost místa pro zamíření nepřátelských zbraní. Rovněž ochrana posádky stačila pouze proti ručním zbraním pěchoty či drobným střepinám a to ještě jenom zepředu a z boků. Shora a zezadu nebyl bojový prostor posádky krytý vůbec a proti nepřízni počasí se musela obsluha kanonu chránit přetažením impregnované celty. Vozidla však byla relativně lehká, rychlá, měla velmi dobrou průchodnost terénem a ukázala se poměrně účinná v boji s nepřátelskými tanky.

Originální motor De laHaye 103 T 5 měl sice výkon pouhých 70 koňských sil, ale dokázal přesto osmitunovému vozidlu udělit na silnici úctyhodnou rychlost 35 km/h. Přestavba tanků na tyto stíhače probíhala od července do srpna roku 1942 a celkem vzniklo 184 exemplářů Marderu I této verze. I když impulsem k vývoji stroje byly potřeby východní fronty, nakonec jich zde byla nasazena jen část. Hlavním bojištěm se pro ně nakonec stala fronta západní, kde byly nasazeny proti spojencům.

Po pádu Francie ukořistila německá armáda rovněž velké množství lehkých tanků Hotchkiss 38 H. Část strojů byla nasazena na plnění vedlejších bojových úkolů jako ostraha letišť, skladů či protipartyzánský boj. Vedle toho bylo šest desítek těchto ukořistěných tanků využito k přestavbě na lehký stíhač tanků.

Marder I na podvozku francouzského lehkého tanku Hotchkiss 38 H

V dílnách Baukommanda Becker byly strojům odstraněny věže i část nástaveb a nahrazeny rozměrnou kabinou svařenou z rovných pancéřových plechů. Síla pancéřování nástavby se pohybovala od 10 mm na bocích a zádi až po 20 mm na čelním pancíři. V zadní stěně se nacházela dvoudílná dvířka pro nástup a výstup posádky. Strop bojového prostoru zůstal otevřený a při nepříznivém počasí se zakrýval impregnovanou celtou.

Takto upravené podvozky byly potom osazeny 75-ti milimetrovými protitankovými kanony PaK 40 L/46 a kulomety MG 34 coby vedlejší výzbrojí. Hlaveň kanonu byla zasazena v čelní stěně do pohyblivého štítu, který zakrýval interiér i při maximálním náměru zbraně. Stranový odměr kanonu činil 30° na každou stranu, potom již bylo nutné otočit celým vozidlem. Posádka stíhače tanků byla čtyřčlenná v obligátním složení - řidič, velitel, střelec a nabíječ. Strojům zůstal původní motor Hotchkiss 616 o výkonu 120 koní, který umožňoval 12,5 tuny vážicímu vozu dosáhnout na silnici maximální rychlosti 36 km/h. Mardery I této verze byly nasazeny proti spojeneckým vojskům po vylodění v Normandii.

Němci rovněž ukořistili okolo 60 středních francouzských tanků FCM 36 (Forges et Chantiere de la Mediterranée). V průběhu roku 1943 bylo 48 z nich přestavěno na lovce tanků, které se staly třetím ze série strojů označovaných obecně jako Marder I. Hlavní zbraní byl opět protitankový kanon PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Posádku tvořili čtyři muži, jež na bojišti chránila, jak jinak než shora otevřená nástavba svařená z rovných ocelových plechů.

Marder I na podvozku francouzského tanku FCM36

Marder I posledně popsané verze trpěl kromě velké výšky i omezenou pohyblivostí a průchodností členitým terénem danou slabým motorem. Výkon 91 koní, který dával agregát Berliet stačil 12,8 tuny těžkému vozu k dosažení maximální rychlosti pouhých 23 km/h.

Přestože koncem války již byla technicky překonána modernějšími konstrukcemi, sloužila vozidla Marder I až do kapitulace Třetí říše v roce 1945. V posledních fázích války byla přitom nasazována zejména na západní frontě proti postupujícím spojeneckým vojskům.

Dlužno dodat, že kromě stíhačů tanků Marder I využili Němci podvozky všech tří zmíněných francouzských strojů ještě k přestavbě na samohybné houfnice různých ráží, tyto stroje jsou popsány v části Ostatní samohybná děla.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ