Samohybné zbraně na podvozku SdKfz 7

2cm Flakvierling 38 na podvozku SdKfz 7 - nepancéřovaná verze

Výrobcem  polopásového tahače SdKfz 7 byla firma Krauss Maffei. Od roku 1937 do konce války jich postavila celkem okolo 12000 kusů. Kolová část podvozku byla tvořena jednou řiditelnou nápravou s jednoduchými koly obutými do běžných pneumatik. Pásovou část tvořilo na každé straně sedm vzájemně se překrývajících pojezdových kol uspořádaných ve dvou řadách.

Lichá kola byla uložena ve vnitřní řadě, sudá v řadě vnější. Sudá a lichá kola se rovněž lišila svojí konstrukcí. Společné pro ně však bylo použití odlehčovacích otvorů a gumové obruče po obvodu. Poslední pojezdové kolo fungovalo zároveň jako kolo napínací a bylo mírně zvednuté nad úroveň ostatních kol. Vpředu pásové soustavy bylo ozubené kolo hnací.

Tahač byl dlouhý 6,85 metru, široký 2,4 metru a vážil 11,5 tuny. Šestiválcový motor Maybach HL 62 TUKR o výkonu 140 koní dokázal stroji udělit maximální rychlost 50 km/h.

Ve své originální podobě sloužil stroj jako transportér pěchoty, nákladní tahač a tahač klasických vlečných dělostřeleckých zbraní všeho druhu. Němci jej ovšem využili i jako základ pro konstrukci dvou typů samohybných protiletadlových zbraní.

2cm Flakvierling 38 na podvozku SdKfz 7 - pancéřovaná verze

První z nich byla vyzbrojena čtyřhlavňovým kompletem Flakvierling 38 ráže 20 mm. Zbraň byla lafetována na plošině v zadní polovině stroje. Z boků a zezadu obepínala plošinu nízká bariéra z ocelového pletiva. Její stěny se před palbou sklopily do vodorovné polohy aby nebránily v otáčení kanonu. Zbraň bylo možno otáčet v rozsahu 360 stupňů.

Posádku stroje tvořilo šest mužů. Velitel a řidič měli své posty v kabině vpředu, zbylí čtyři muži představovali obsluhu kanonu. Zásoba munice na palubě činila 600 nábojů. Toto bojové vozidlo existovalo ve dvou mírně odlišných provedeních. U prvního z nich zůstala kabina řidiče a velitele otevřená, přesně jako u původního polopásového tahače.

Druhá verze měla kabinu chráněnou pancéřovou nástavbou. Tato nástavba byla tvořena rovnými ocelovými plechy o síle 10 mm, pospojovanými pod různými úhly pomocí sváření a nýtování. Zadní stěna kabiny ovšem zůstala otevřená neboť útok z tohoto směru nehrozil a konstruktéři nechtěli další stěnou zbytečně zvyšovat hmotnost celého stroje. K výhledu z opancéřované kabiny sloužily potom řidiči a veliteli odklopné průzory v čelní a bočních stěnách.

3,7cm Flak na podvozku SdKfz 7

Druhou zbraní, pro jejíž nesení Němci využili podvozek SdKfz 7 byl protiletadlový kanon Flak 36 ráže 37 mm. Základní koncept zůstal beze změny. Zbraň byla umístěna na plně otočném podstavci na plošině v zadní části stroje a obehnána sklopným plotem z ocelového pletiva. U některých vozidel však byla na místo pletiva použitá prostá ohrada z dřevěných prken. I tento bojový komplet existoval ve dvou provedeních s otevřenou a pancéřovanou kabinou.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ