Samohybné zbraně na podvozku SdKfz 6

3,7cm Flak na podvozku SdKfz 6

Výroba polopásového tahače SdKfz 6 začala v továrnách firmy Büssing v roce 1935. Během následujících osmi let produkce bylo vyrobeno celkem okolo 3500 těchto strojů a to v několika různých verzích lišících se použitou pohonnou jednotkou, celkovými rozměry a řadou dalších detailů.

Podvozek tahače byl tvořen v předu samostatnou řiditelnou nápravou a pásovou soustavou vzadu. Přední kola byla jednoduchá a obutá do běžných pneumatik. Pásovou soustavu tvořilo na každé straně podvozku šest pojezdových kol velkého průměru. Kola byla uspořádána ve dvou řadách a vzájemně se částečně překrývala. Sudá a lichá kola byla odlišné konstrukce, shodně však byla opatřena odlehčovacími otvory a gumovou obrubou po obvodu. Pásovou soustavu ohraničovalo vepředu ozubené kolo hnací a vzadu kolo napínací, které bylo mimochodem stejného typu jako lichá pojezdová kola. Hnací i napínací kolo bylo zvednuto na úroveň kol pojezdových.

Pohonnou jednotkou polopásu byl šestiválcový benzínový motor Maybach HL 54 TUKRM, který dával maximální výkon 115 koní při 2600 otáčkách za minutu. Devět tun těžké vozidlo bylo s tímto agregátem schopno dosáhnout na silnici nejvyšší rychlosti 50 km/h.

SdKfz 6 byl jedním z řady polopásových tahačů, ke kterým Němci sáhly při hledání podvozků pro nesení různých zbraní. Během válečných let tak přišly na svět dvě odlišné samohybné zbraně postavené na základě tohoto stroje. První z nich byl samohybný protiletadlový kanon oficiálně označovaný 3,7cm Flak 36 Selbstfahrlafette auf Fahrgestell Zgtw 5.

3,7cm Flak na podvozku SdKfz 6

Hlavní výzbroj tohoto stroje tvořil, jak již název napovídá, kanon Flak 36 ráže 37 mm. Zbraň byla umístěna na plošině v zadní části stroje. Plošina byla obehnána nízkou bariérou z pletiva, která se před palbou sklápěla aby umožnila volné otáčení kanonu. Hmotnost tahače po instalaci zbraně vzrostla na 10,4 tuny.

Posádku stroje tvořilo sedm mužů. Velitel a řidič seděli vpředu v otevřené kabině, jejíž řešení se oproti základní verzi polopásového tahače nijak nezměnilo. Zbytek posádky představovala obsluha kanonu. Na palubě stroje byla pouze pohotovostní zásoba munice. Další střelivo vezl doprovodný nákladní automobil. Úroveň pasivní ochrany posádky byla minimální, neboť jak přední kabina tak bojový prostor zbraně byly zcela otevřené. Jedinou, i když zanedbatelnou, ochranu poskytoval čelní štít samotného kanonu. Ten však nebyl použit u všech postavených strojů.

Druhou ozbrojenou verzí polopásového tahače SdKfz 6 byl stíhač tanků nesoucí neoficiální, ale velmi rozšířenou přezdívku Diana (podle antické bohyně lovu). Impulsem ke vzniku této samohybné protitankové zbraně byla situace německých jednotek v severní Africe. Němcům zde totiž chyběl mobilní bojový prostředek schopný likvidovat silně pancéřovanou spojeneckou techniku jako byl například britský tank Matilda.

Koncem roku 1941 tak vznikl plán na osazení podvozku polopásu SdKfz 6 ukořistěnými sovětskými protitankovými kanony ráže 76,2 mm. Konstruktéři si s přestavbou tahače na stíhač tanků příliš práce nedaly. Na plošinu v zadní části stroje byl prostě posazen klasický vlečný kanon včetně štítu, kol i opěr. Opěry ovšem musely být o něco zkráceny aby se zbraň na plošinu vůbec vešla. Bojový prostor kanonu byl potom obehnán vysokou krabicovitou nástavbou svařenou z rovných plechů o síle 10 mm. V čelní stěně této nástavby byl velký otvor, který vyplňoval štít samotného kanonu. Strop nástavby zůstal otevřený. Posádku vozu tvořilo pět mužů. Velitel a řidič v přední otevřené kabině a tříčlenná obsluha kanonu. K nástupu a výstup z bojového prostoru zbraně sloužily velké jednodílné dveře v obou bočních stěnách nástavby. Hmotnost polopásového stíhače tanků byla 10,5 tuny.

Diana - stíhač tanků na podvozku SdKfz 6

Z uvedeného popisu konstrukce stroje je zřejmé, že se jednalo pouze o nouzové řešení, které mělo pomoci překlenout časové období nutné ke konstrukci plnohodnotných protitankových zbraní. Počátkem roku 1942 bylo dokončeno všech devět objednaných vozidel Diana a odesláno na africké bojiště. Zde z nich byla vytvořena rota (Kompanie) číslo 3 spadající pod 605. Prapor stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 605). Rota byla tvořena třemi četami (Zug) každá po třech strojích. Dvě zbývající roty tohoto praporu byly vyzbrojeny lehkými stíhači tanků Panzerjäger I.

Diana se ukázala být, vzhledem k jednoduchosti konstrukce, až překvapivě efektivním bojovým prostředkem schopným ničit nepřátelské tanky na velké vzdálenosti. Tyto stroje se zúčastnily všech významných afrických střetnutí včetně bitvy u El Alameinu. Zde také jedna Diana padla do rukou Britů. Všechny zbývající stroje byly potom zničeny během ústupových bojů.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ