STUG III

Sturmgechütz III neboli Stug III, zde Ausf. E

"Kupředu na nepřítele! Samohybná děla jsou útočné zbraně, které poskytují rychlou a účinnou podporu pěchotě a to díky své pohyblivosti a palebné síle."

Tréninkový manuál stroje Sturmgeschütz III

Samohybná děla byla určena pro podporu útočící pěchoty. Měla za úkol ničit malé bunkry, kulometná hnízda a jiné překážky bránící postupu vojáků.  Bezvěžové "samohybky" byly levnější než klasické tanky a rovněž jejich výroba nebyla tak časově náročná jako u tanků. Proto německé továrny vyráběly obrovské množství těchto strojů.

Práce na stroji Stug III začaly v červnu 1936 kdy byly firmám Daimler-Benz a Krupp předány specifikace k vývoji obrněného podpůrného vozidla s výzbrojí v podobě 75-ti milimetrového děla. Stroj měl být uzavřený a krýt tak celou posádku a jeho výška neměla přesáhnout výšku průměrného muže. Odborníci firmy Daimler-Benz, která se v té době již podílela na vývoji tanku PzKpfw III, prosadili pro tento nově objednaný stroj využití podvozku, motoru, převodovky i některých dalších součástí právě tanku Panzer III. Tato konsolidace výroby nesmírně usnadnila a zrychlila vývoj a ušetřila spoustu nákladů. Podvozky a agregáty pro nové vozidlo tedy dodávala firma Daimler-Benz a pancéřovou nástavbu firma Krupp.

V roce 1937 vznikla pokusná nultá série čítající 5 kusů. Stroj byl postaven na podvozku PzKpfw III Ausf. B, tedy verze jejíž podvozek měl ještě 8 malých pojezdových kol se složitým systémem zavěšení a odpružení. Vozidla nulté série byla vyzbrojena krátkohlavňovým kanonem ráže 75 milimetrů, který pro ně pod označením 75mm StuK 37 (Sturmkanone) L/24 vyvinula firma Krupp z tankového kanonu užívaného pro ranné verze tanků PzKpfw IV. Náměr kanonu se pohyboval v rozmezí -10° až +20°. Stranový odměr poto činil 12° na každou stranu. Samotný kanon vážil 420 kg.

Stug III předvýrobní nulové verze

Na tankovém podvozku byla umístěna hranatá svařovaná nástavba z měkké netvrzené oceli. Tento levnější materiál byl použit proto, že stroje vznikly čistě pro účely testování. Stug III verze nula dosahoval hmotnosti 16 tun a jeho motor Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní mu dokázal udělit maximální rychlost 35 km/h. Výška stroje byla pouhých 195 cm. Tyto prototypy byly podrobeny důkladným testům po nichž zůstaly ve službě jako tréninkové vozy a to až do roku 1941.

První výrobní série Stug III sjížděla z výrobních linek od prosince 1939 do dubna 1940. Byla založena na tanku PzKpfw III Ausf. F s již standardními šesti pojezdovými koly na každé straně a vyzbrojena, stejně jako původní prototypy, 75-ti milimetrovým kanonem StuK 37 L/24. Změnila se však pohonná jednotka, stal se jí motor Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní. Narozdíl od svého tankového předchůdce neměl Stug boční únikové průlezy a čelní pancíř byl zesílen z původních 30 na 50 milimetrů. Síla bočních stěn potom činila 30 a stropu 11 milimetrů. Tento stroj dostal označení Ausf. A a bylo jich vyrobeno celkem 30 kusů.

Nástavba této verze byla již vyrobena z tvrzené pancéřové oceli. Posádku stroje tvořili čtyři muži – řidič, sedící vepředu vlevo, střelec a nabíječ, sedící za ním po obou stranách kanonu a konečně velitel, mající stanoviště za kanonem. Zásoba střeliva do kanonu činila 44 kusů munice. Hmotnost vozidla byla 19,6 tuny a jeho maximální rychlost se pohybovala okolo 30 km/h. Stroj nedisponoval žádnou organickou doplňkovou výzbrojí pro boj s pěchotou nepřítele. Proto s sebou posádky vozili uvnitř kabiny samopal MP 38 a osobní pistole. Tyto stroje prošly první bojovou zkouškou při tažení do Francie, kterého se jich z oněch 30 zúčastnilo 24.

Stug III Ausf. A ve Francii roku 1940

Následující verze s označením Ausf. B se začala vyrábět od června 1940. Změna oproti verzi A spočívala v použití novějšího podvozku a to z tanku PzKpfw III Ausf. H. S novým podvozkem převzal Sturmgeschütz z tanku rovněž širší pásy. Hmotnost vzrostla na 22 tun ale díky modernější převodovce se i přesto podařilo se stejným motorem zvýšit maximální rychlost stroje na 40 km/h. Tato verze Stugu byla jediná, u které zůstaly zachovány nouzové průlezy na bocích podvozku. Výzbroj ani konstrukce pancéřové nástavby se oproti předcházející verzi nijak nezměnily. Změnu podvozku si přitom nevyžádaly problémy s původním podvozkem, ale pouze snaha o konsolidaci výroby po naběhnutí produkce nové verze tanku Panzer III. Strojů Stug III Ausf. B vzniklo celkem 320 kusů.

V březnu 1941 následovala verze Ausf. C. Většina změn, které tato verze představovala se týkala nástavby a zejména potom její svrchní části. Zmizel čelní průzor střelce a byl nahrazen periskopickým zaměřovacím zařízením, které se vysunovalo ze střechy nad vozidlo. To s sebou neslo i změnu designu čelního pancíře nástavby. Výroba této verze probíhala do května 1941 a dokončeno bylo celkem 100 jejích exemplářů. Hmotnost, pohonná jednotka ani maximální rychlost se oproti předcházející verzi nezměnily.

Následovala, té předcházející velmi podobná, verze Ausf. D. Od verze C se lišila skutečně pouze v několika detailech a obě verze není možné z pouhých fotografií rozeznat. Její výroba probíhala od května do září 1941 a dosáhla celkového objemu 150 kusů.

Stug III Ausf. C nebo D

Další verzí byla Ausf. E, která se vyráběla od září 1941 do března 1942. Stroj byl vybaven lepší optikou a vezl větší zásobu střeliva – 50 kusů. Za období produkce celkem vzniklo 284 exemplářů. Ausf. E byla poslední verzí vyzbrojenou krátkohlavňovým kanonem StuK 37 L/24. Hmotnost a maximální rychlost zůstaly na stejné úrovni. Verzi E rovněž poháněl stejný motor jako její předchůdkyně, tedy Maybach HL 120 TR. Tento motor byl již zachován i pro všechny následující verze.

Od vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 se německé jednotky stále častěji střetávaly s vyspělými ruskými tanky T-34, které německé Panzer III a Panzer IV svou bojovou hodnotou převyšovaly. Německé stroje se svými krátkohlavňovými kanony s nízkou úsťovou rychlostí střel se musely k protivníkům přiblížit na sebevražednou vzdálenost aby dokázaly probít jejich skloněný pancíř. Totéž platilo i pro stroje Sturmgeschütz III, neboť byly vyzbrojeny velmi podobnou zbraní. Vzhledem ke své nízké siluetě, na kterou nebylo tak snadné zamířit, se ale dokázaly k nepříteli přiblížit s menším rizikem. Díky tomu se Stug III stal v ničení nepřátelských tanků ještě úspěšnější než samotné tanky. Proto když Adolf Hitler vydal rozkaz k urychlenému přezbrojí tanků PzKpfw III a PzKpfw IV výkonnějšími kanony, zahrnul do rozkazu i stroje Stug III. Všechny další verze již tedy byly vyzbrojeny dlouhohlavňovými kanony s vyšší úsťovou rychlostí střel.

Stug III Ausf. F nebo F/8

První takovou verzí se v březnu 1942 stala Ausf. F. Tato verze již začala být považována nejen za samohybné dělo, ale i za lovce tanků. Byla vyzbrojena 75-ti milimetrovým kanonem StuK 40 L/43 s hlavní dlouhou 43 ráží. Tento kanon vznikl úpravou tankového kanonu KwK 40 L/43 montovaného do nových verzí tanků Panzer IV.

Změn doznaly i další části stroje. Do stropu byl instalován elektrický větrák, změnily se poklopy pro přístup k motoru a bylo instalováno novější rádio a zaměřovací zařízení. Čelní pancíř vany i nástavby byl zesílen přišroubováním 30 milimetrových plátů, takže jeho síla dosáhla 80 mm. Prostory po stranách hlavně kanonu, mající doposud žlabovitý tvar, nechaly někdy posádky v polních dílnách zalévat betonem aby tak zvýšily odolnost strojů proti nepřátelské palbě. Hmotnost stroje verze F se mírně zvýšila na 23,2 tuny což ovšem nemělo žádný vliv na maximální rychlost, která byla 40 km/h. Do července 1942, kdy výroba skončila, vzniklo celkem 364 exemplářů Stug III Ausf. F. Poslední vyráběné série přitom byly již vyzbrojeny modernějším kanonem StuK 40 L/48 stejné ráže ovšem s ještě delší hlavní.

Po verzi F následovala verze F/8, která již byla bez výjimky vyzbrojena kanonem StuK 40 L/48 s délkou hlavně 48 ráží. Změnila se i základna stroje, nově byl totiž použit podvozek tanku PzKpfw III Ausf. J. Mimo to došlo ještě k dalším dílčím změnám například v přístupu k motorovému prostoru. Některé stroje verze F/8 měly na bocích dodatečné pancéřování Schürzen, které sloužilo jako ochrana proti kumulativním střelám. Produkce této verze běžela od září do prosince 1942 a skončila s 250 vyrobenými kusy.

Stug III Ausf G v Rusku

Poslední a zároveň nejpočetnější modifikací Stug III se stala verze Ausf. G. Čelní pancíř jak podvozkové vany, tak nástavby, dosahoval síly 80 milimetrů. U části produkce díky přišroubovaným plátům, ale později již byl o této síle vyráběn standardně homogenní. Dříve částečně kolmý pancíř nástavby po stranách kanonu byl nyní ostře skosen. U poklopu nabíječe byl instalován kulomet MG 34 chráněný zepředu plechovým štítem s malým průzorem. U strojů pozdější produkce byl kulomet ovládán dálkově zevnitř kabiny. U některých strojů byl instalován ještě druhý kulomet spřažený s dělem a nacházející se vpravo od něj. Verze G dostala nový typ velitelské kupole s dvoudílným kruhovým poklopem a sedmi pozorovacími otvory rozmístěnými symetricky po jejím obvodu. Zmizel střešní otvor pro binokulární periskop řidiče, takže ten mohl nadále sledovat okolní prostor pouze skrz čelní a boční průzor.

Na boky nástavby se u počátečních sérií montovaly zadýmovací granátomety po třech hlavních na každé straně (viz. foto níže). Tato výzbroj se však v praxi neosvědčila a postupně zase zmizela. Od listopadu 1943 začal být na část produkce montován nový odlévaný štít kanónu označovaný jako Saukopf nebo Saukopfblende. Měl tloušťku 80 mm a jeho zaoblený tvar dokázal lépe odolávat zásahům. Název Saukopf, který v překladu znamená „prasečí hlava“, byl odvozen právě od jeho tvaru. Saukopf existovala ve dvou provedeních. Jako úchyt jenom pro samotný kanon, nebo pro kanon a pro, s ním spřažený, kulomet MG 34. Vzhledem k problémům s dodávkami však tímto štítem nemohly být vybaveny všechny vyráběné stroje.

Stug III Ausf. G s vrhači kouřových granátů představným pancířem a štítem kulometu

Boční pláty představného pancíře se u verze G staly standardem. U této verze byl také často aplikován nátěr pastou Zimmerit jako ochrana proti magnetickým minám. Produkce této verze Stug III běžela až doslova do posledních dnů existence Třetí říše a dosáhla 7.834 kusů! Tím se stal stroj Stug III nejpočetnějším reprezentantem německé obrněné techniky druhé světové války. Jeho produkce převýšila i počet vyrobených tanků Panzer IV, které byly rovněž v různých verzích vyráběny po celou dobu války.

Stug III byl původně koncipován jako samohybné dělo. V průběhu války ale  začal, vzhledem k obrovské tankové přesile, na kterou německé armády narazily na východní frontě, postupně stále více sloužit spíše jako protitanková zbraň. Stug III byl tedy univerzálním strojem, spíše bezvěžovým tankem než samohybným dělem. Ke konci války tak byly stroji Stug III u jednotek nahrazovány i zničené tanky PzKpfw III, IV a dokonce i Panther, které ovšem, i přes své výborné bojové vlastnosti, nemohl v jejich funkci plně nahradit.

Stroje Stug III se zúčastnily bojů na všech frontách, v malém počtu dokonce i v Africe. Největšího užití se však dočkaly na východě, kde znamenaly pro jednotky Wehrmachtu i Waffen SS skutečně nedocenitelného pomocníka v boji s rudými ocelovými lavinami. Mimo německé jednotky sloužily Stugy i v armádách německých spojenců, v maďarské, rumunské a finské. V mnoha zahraničních armádách také tyto stroje sloužily i dlouho po válce. Snad nejkurióznějším příkladem je jejich nasazení Syrií ještě v „Šestidenní válce“ proti Izraeli v roce 1967!

Stug III Ausf. G se štítem Saukopf a s přídavným bočním pancéřováním

Na zbrojní konferenci s Adolfem Hitlerem na počátku prosince 1942 byl vydán příkaz k pokusné výrobě plamenometné verze stroje Stug III. Deset testovacích vozů mělo vzniknout úpravou nových Stugů přímo z výroby. Nakonec ale byly pro tento experiment raději použity již starší stroje, které se vracely z bojů k opravám. Prvních devět kusů vzniklo v květnu 1943 a poslední desátý o měsíc později.

Namísto kanonu byla instalována výmetná trubka o vnitřním průměru 14 mm. Hořlavou směs vháněla do hlavně pumpa napojená na dvoutaktní motor DKW. Zařízení dokázalo vymést hořlavinu až do vzdálenosti 55 metrů. Všechny vyrobené exempláře byly koncem června 1943 odeslány do školy tankového vojska Panzertruppenschule I k testům. Plamenometné Stugy se do sériové výroby nedostaly a deset pokusných strojů bylo nakonec mezi lednem a dubnem 1944 přestavěno zpět na běžná útočná děla. Žádný Flammenwerfer Stug tedy nebyl nikdy bojově nasazen.

plamenometný vůz Stug (Flammenwerfer)

Sturmgeschütz III byl jedním z nejúspěšnějších německých bojových strojů vůbec. Se svou nízkou siluetou byl nesnadným cílem a nebezpečným protivníkem zároveň. Přitom jeho výroba byla levnější než výroba tanků Panzer IV srovnatelné bojové hodnoty. Na těchto strojích zahájilo svou kariéru mnoho německých tankových es včetně Michaela Wittmanna. Jednotky vybavené těmito stroji měly, sečteno k jaru 1944, na svých kontech celkem okolo 20.000 zničených nepřátelských obrněných strojů všeho druhu.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ