NASHORN

Nashorn v zimním zbarvení

Vedle přestavby lehkých tanků na silněji vyzbrojené stíhače tanků, se němečtí konstruktéři již od zimy roku 1941 pokoušeli pro stejný účel využít rovněž podvozky tanků středních, a to PzKpfw III a PzKpfw IV. Oba podvozky se ovšem v originálních provedeních ukázaly jako ne zcela vhodné pro nesení takového druhu zbraně.

Řešení tohoto problému přinesl vývoj v jiné oblasti obrněné techniky. Počátkem roku 1942 byly totiž firmě Alkett předány požadavky na vývoj samohybné těžké houfnice FH 18 ráže 150 mm. Pro tento účel firma Alkett vyvinula nový hybridní podvozek jako kombinaci prvků zmíněných tankových podvozků PzKpfw III a IV. Nová konstrukce převzala od tanku Panzer IV většinu prvků samotného podvozku –  pojezdová a napínací kola, pásy, vzduchové filtry, chladič, větrák a součásti výfukového systému. Z tanku Panzer III potom  hnací kola, motor, převodovku, elektroinstalaci, palivovou pumpu, mechanismus řízení a další detaily. Takto vzniklý hybrid dostal název Geschützwagen III/IV (dělový vůz).

Podvozek byl tedy původně vyvinut pro samohybné dělo, jímž se později stal stroj Hummel. Ovšem ještě v průběhu prací na tomto stroji padlo rozhodnutí využít jej i pro stíhač tanků nesoucí protitankový kanon PaK 43/1 L/71 ráže 88 mm. Na jeho vývoji se začalo pracovat od poloviny roku 1943 a výroba obou strojů založených na stejném základě měla probíhat současně.

Nashorn na továrním dvoře

Na podvozku vznikla nástavba ze svařených pancéřových plátů o síle pouhých 10 mm a to z důvodu omezení hmotnosti. Podvozek byl již tak dosti zatěžován nesením samotné obrovské hlavní zbraně. Nástavba byla kryta ze všech stran kromě stropu, ten zůstal otevřený. Před nepříznivými povětrnostními podmínkami se tedy posádka musela chránit přetažením nepromokavé celty. Otvor v čelním štítu, kterým procházela hlaveň zbraně byl chráněn posuvnými plechy takže byl i při maximálním náměru hlavně úplně uzavřený.

Hlavní zbraní byl již zmíněný účinný kanon PaK 43/1 s velmi dlouhou hlavní. Zásoba munice pro něj byla 40 nábojů. Sekundární výzbroj představoval kulomet MG 34 volně uložený v bojovém prostoru. Posádku tvořilo pět mužů. Řidič a radista sedící vpředu trupu a velitel, střelec a nabíječ v bojovém prostoru korby. První dva členové posádky nastupovali do vozu skrz kruhové poklopy přímo nad svými stanovišti zatímco zbytek nasedal na korbu dvoudílnými vraty v její zadní stěně.

Zkušenosti z polních podmínek si později vyžádaly instalaci podpěry hlavně kanonu a to z důvodu její značné délky a hmotnosti. Délka hlavně byla 71 ráží, tj. 71 x 88 mm což znamená 6,248 metru! Při boji byla jednoduchá podpěra sklopená, pro přesun se zvedla a hlaveň se do ní uložila. Hmotnost tohoto kanonu byla také faktorem, který určil sílu pancéřování kabiny na pouhých 10 milimetrů. Konstruktéři museli šetřit na hmotnosti kde se dalo, aby stroji zachovali jeho pohyblivost. A to se jim také povedlo.

Nashorn - zima na východní frontě

Svoji bojovou premiéru si Nashorny odbyly při Kurské ofenzívě. Bojové zkušenosti ukázaly, že s Nashornem vznikl velmi rychlý (40 km/h na silnici), obratný a hlavně účinný stíhač tanků. Ani slabé pancéřování bojového prostoru neznamenalo žádný zásadní nedostatek. Stroj totiž díky své zbrani dokázal likvidovat nepřátelská vozidla na vzdálenost až 4000 metrů, na kterou jej ona nemohla ohrozit. S tím také konstruktéři počítali a tím slabý pancíř obhajovali.

Je například zaznamenán případ, kdy se v březnu 1945 podařilo Leutenant Beckmannovi z sPzJgAbt 88 blízko Märzdorfu zničit ruský tank IS-2 na vzdálenost 4600 metrů!

Základní bojovou jednotkou strojů Nashorn byly samostatné prapory těžkých stíhačů tanků označované zkratkou sPzJgAbt (schwere Panzerjäger Abteilung). Prvním útvarem, který byl Nashorny vyzbrojen se stal sPzJgAbt 655, zformovaný v roce 1943. Tyto stíhače tanků sklízely úspěchy na obou frontách a jejich posádky měly často na svých kontech desítky zničených nepřátelských tanků.

Zřejmě nejslavnějším esem bojujícím na stroji Nashron byl Leutnant Albert Ernst, velitel jedné čety, 1. Kompanie sPzJgAbt 519. Proslul zejména za těžkých bojů u Vitebska v roce 1943, kde si také vysloužil přezdívku „Tiger von Vitebsk“ (tygr od Vitebska). Zde se mu a jeho posádce podařilo během jediného dne, 23. prosince 1943, zničit 14 sovětských tanků, přičemž spotřebovali pouze 21 kusů munice! Byl to také Nashorn kdo stál za zásahem jediného amerického M26 Pershing, který byl v Evropě zničen.

Vnitřek kabiny Nashornu s 88-mi milimetrovým kanonem

Nashorn dosahoval hmotnosti 24 tun. Jeho agregát Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní mu dokázal udělit maximální rychlost 40 km/h. Své jméno dostal Nashorn (nosorožec) Hitlerovým osobním rozkazem ze dne 27. 1. 1944. Ovšem ještě před tím, ihned po jeho zavedení do výzbroje mu posádky začaly spontánně říkat Hornisse (sršeň), což ovšem nebyl jeho oficiální název. Kódové označení Nashornu bylo SdKfz 164.

Výroba Nashornu začala v únoru 1943 a pokračovala až do března 1945. Celkem v tomto období vzniklo 494 vozidel. Postupem času byly tyto stroje ve službě nahrazovány novějšími a lépe obrněnými lovci tanků jako Jagdpanzer IV a Jagdpanther. Zůstaly však na bojištích až do samotného konce války.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ