WESPE
|
| ||
|
|
||
|
| ||
|
WESPE |
||
|
| ||
|
|
|
||||
|
samohybné dělo Wespe - "vosa" |
|||||
|
Od počátku roku 1942, resp. již od samého začátku východního tažení, se stávala stále aktuálnější potřeba mobilních dělostřeleckých prostředků, pro podporu tankových i jiných jednotek, na východní frontě. Zároveň s tím začaly být od bojových jednotek ke službě ve „druhé“ linii, tedy u policejních a protipartyzánských jednotek, stahovány již překonané tanky PzKpfw II. V souvislosti s tím se přímo nabízela možnost využít velmi spolehlivé podvozky i další součásti těchto tanků pro jiný druh bojového stroje. Tak se v roce 1942 rozběhly dva programy vývoje a výroby samohybných houfnic ráže 105 a 150 mm. Zkušenosti s dřívější provizorní lafetací 150 milimetrové houfnice na podvozek tanku PzKpfw II, kterou vzniklo samohybné dělo Bison, byly silně negativní a pro budoucí vývoj bylo tedy rozhodnuto již takto silné zbraně montovat pouze na těžší podvozky. Na podvozek tanku Panzer II tedy "zbyla" lehčí houfnice ráže 105 mm. (Možná stojí za zmínku, že nosičem těžší houfnice se nakonec stal stroj Hummel založený na hybridním podvozku tanků PzKpfw III a PzKpfw IV) Konstrukci nového stroje, jež dostal jméno Wespe (vosa) a kódové označení SdKfz 124, vymyslela firma Alkett. Originální tankový podvozek musel být pro nový účel značně pozměněn. Motor, který byl rovněž převzat z tanku Panzer II, byl posunut zezadu doprostřed podvozkové vany, aby se na zádi uvolnilo místo pro nízko položenou podlahu bojového prostoru. Snížení podlahy totiž bylo nutné, aby i při rozumně vysokém pancéřování bojového prostoru, byla vestoje pracující obsluha děla úplně chráněna pancířem. Místo na zádi pod podlahou bylo využito pro palivovou nádrž o objemu 200 litrů.
|
|||||
|
|
|||||
|
Wespe maskovaná větvemi při přesunu |
|||||
|
Posunutí motoru dopředu si ovšem vynutilo jisté změny rovněž v řešení stanoviště řidiče. To zůstalo na levé straně ale bylo rovněž posunuto dopředu až vedle samotné převodovky. Nad hlavou řidiče byla potom vytvořena pancéřovaná nástavba, která vyčnívala z jinak ostře skloněné čelní desky. Přední část tohoto řidičova štítu byla odklápěcí aby umožňovala při přesunu v týlu lepší výhled. Během pobytu v bojové oblasti ovšem zůstávala tato část zavřená a řidič vyhlížel pouze štěrbinou v ní. I přes snížení podlahy muselo být pancéřování nástavby dosti vysoké. Tvořila jej konstrukce ze svařovaných plechů o síle pouhých 10 mm. Úchyt hlavně zbraně v čelní stěně nástavby byl řešen soustavou posuvných plechů, které plně zakrývaly okolí hlavně i při maximálním náměru. Zadní stěnu nástavby
tvořil dvojdílný plech se sklopnou horní částí. To usnadňovalo nástup a
výstup posádky. Strop nástavby zůstal otevřený a před nepřízní počasí se
musela obsluha kanonu chránit přetažením impregnované celty. Hlavní zbraní
stroje byla lehká
polní houfnice FH 18/2 ráže 105 milimetrů,
která vznikla již za první světové války a s několika úpravami ji německá
armáda hojně používala i během druhé světové války. Účinný dostřel této
houfnice byl 8400 metrů. Pětičlenná posádka vozidla se skládala z velitele, řidiče, a tříčlenné obsluhy samotného děla. Řidičovo místo bylo, jak již bylo uvedeno, vpředu stroje, plně uzavřené, oddělené od ostatních členů posádky, kteří byly na otevřené korbě. Pro doplňování munice přímo v poli bylo několik desítek strojů Wespe přestavěno na nosiče munice. Jednalo se o běžné stroje tohoto druhu, které měly pouze odmontovanou hlavní zbraň a otvor po ní překrytý plátem pancíře. Vozily zásobu 90 kusů střeliva pro ostatní samohybky. V případě potřeby se daly poměrně snadno znovu osadit houfnicí.
|
|||||
|
|
|||||
|
nosič munice - tzv. Munitionschlepper na základě stroje Wespe |
|||||
|
Sériová výroba stroje byla zahájena firmou FAMO v roce 1942 a trvala až do roku 1944. Celkem vzniklo 682 vozidel Wespe a 159 nosičů munice Wespe. Původní oficiální název stroje zněl "leichte Feldhaubitze 18/2 auf Fahrgestehll Panzerkampfwagen II". Dne 27. 2. 1944 mu však bylo oficiálně přiděleno jméno Wespe. Wespe nebyla v žádném případě určena k blízkému boji. Měla podporovat postup tankových i jiných jednotek ničením opevněných pozic nepřítele palbou z velké vzdálenosti. Přesto měla i malou zásobu průrazné munice pro případ nečekaného setkání s nepřátelským tankem či jinou technikou. Stroj nedisponoval ani žádnou integrální protipěchotní zbraní a pro případ střetnutí s nepřátelskými vojáky s sebou posádky vozily buď kulomet MG 34 nebo alespoň samopal MP 38. Stejně jako klasické dělostřelectvo, operovaly i Wespe v bateriích a zaměřovaly svou palbu pomocí pozorovatelů, kteří předávaly informace rádiem. Vozidla Wespe byla zařazována zejména do dělostřeleckých útvarů tankových divizí, kde byly podle zaběhlých pravidel většinou kombinovány dvě baterie Wespe s jednou baterií těžších samohybných houfnic Hummel.
|
|||||
|
|
|||||
|
samohybné dělo Wespe při střelbě |
|||||
|
První významnou bojovou akcí, které se Wespy účastnily byla bitva u Kurska. Zde se předvedly v dobrém světle a ukázaly se jako velmi efektivní zbraň. Od té doby bojovaly na obou frontách až do samého konce války, kterého se jich ve funkčním stavu, dožilo 307 kusů. I když se nejednalo o tak účinné zbraně jako těžší Hummely, znamenaly samohybné houfnice Wespe pro německou armádu významného pomocníka.
|
|||||
|
|
|||||
|
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: |
|||||
|
|
|||||
|
|||||
|
|
|||||
|
|
|
||||
