STUH 42

Sturmhaubitze 42 neboli StuH 42

Samohybná děla byla určena pro podporu útočící pěchoty. Měla za úkol ničit malé bunkry, kulometná hnízda a jiné překážky bránící postupu vojáků. Za tímto účelem bylo také vyvinuto i samohybné útočné dělo Sturmgeschütz III. V praxi se však tento stroj, a jeho výzbroj, ukázal jako ne příliš vhodný pro výše zmíněný účel. Zato se ale velmi osvědčil při ničení nepřátelské obrněné techniky a začal být užíván spíše jako bezvěžový tank, než jako samohybné dělo.

Vojsko ovšem potřebovalo oba druhy podpory a tak není divu, že již koncem roku 1941 začala firma Alkett zpracovávat projekt přezbrojení stroje Stug III jinou zbraní, vhodnější pro původně zamýšlenou roli stroje. Touto zbraní byla StuH 42 ráže 105 milimetrů s délkou hlavně 28 ráží, která vznikla úpravou polní houfnice FH 18. Tato zbraň dala jméno i celému novému stroji.

Ještě do konce roku 1942 bylo vyrobeno 9 testovacích kusů nového vozidla založených částečně na podvozcích Stug III Ausf. F a Ausf. F/8. Další tři kusy na stejném podvozku vznikly ještě počátkem roku 1943 a od března se potom rozběhla sériová výroba využívající již  podvozky Stug III Ausf. G. Přitom stejně jako u Stugu byly některé stroje opatřeny klasickým krytem hlavně zatímco jiné měly odlévaný štít Saukopf.

StuH 42

Sturmhaubitze 42 se od svého základu kromě výzbroje prakticky nelišila. Posádku tvořili 4 muži, hmotnost stroje činila 23,3 tuny. Vezená zásoba střeliva byla 36 nábojů, většina tříštivotrhavých ale i několik protitankových pro případ střetu s nepřátelským obrněncem. Maximální dostřel houfnice byl okolo 12 km. StuH 42 poháněl motor Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní, který mu dokázal udělit maximální rychlost 38 km/h.

Hlaveň strojů ranné produkce byla opatřena úsťovou brzdou, ale od září 1944 se již vyráběly bez ní. Celkové výrobní období trvalo od října 1942 až do dubna 1945 a dokončeno během něj bylo 1299 kusů tohoto stroje.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ