motorové sáně typu RF-8-GAZ-98, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Trocha historie

Jedním z nejzajímavějších druhů bojové techniky, který za druhé světové války používala Rudá armáda, byly bezesporu motorové sáně poháněné leteckou vrtulí. První aerosáně, jak byl tento prostředek nazýván (rusky "aerosani"), vznikly již v carském Rusku a sloužily tehdy jako výletní a rekreační dopravní prostředek pro bohaté.

Jak technologický vývoj zmenšoval velikost a nákladnost spalovacích motorů začala růst i výroba motorových sání a rozšiřovalo se jejich využívání. Vše tomu nahrávalo. Rusko mělo vzhledem ke své obrovské rozloze zcela nedostačující síť silnic a klimatické podmínky, zejména v severních částech země, byly ideální pro sněžné dopravní prostředky. Komunistický režim, který nastoupil v roce 1917 tento trend podporoval protože nový Sovětský svaz trpěl nedostatkem moderních dopravních prostředků (mimo všeho jiného).

Od roku 1921 vzniklo několik typů aerosání. Velmi úspěšný byl v této oblasti konstruktér A. N. Tupolev, který mezi lety 1921 a 1923 představil své konstrukce ANT-I, ANT-II a ANT-III. Posledně jmenovaný typ byl přitom prvním vozidlem tohoto druhu s celokovovým trupem. Všechny dřívější stroje byly dřevěné. Aerosáně začaly být využívány zejména v severních částech Ruska k osobní i nákladní přepravě, k doručování pošty a zúčastňovaly se také vědeckých expedicí na sever. Pozdější typ ANT-IV sloužil také například jako ambulance.

Vojenské využití

Vojenské využití motorových sání na sebe samozřejmě nedalo dlouho čekat. Armáda začala tyto stroje používat k transportním účelům. Sáně přepravovaly munici, zásoby a jiný materiál do těžko přístupných oblastí bez silnic a také odvážely zraněné z oblasti bojů. Aerosáně typu ANT-IV se dočkaly nasazení během bojů s Finskem. Plnily však vždy pouze podpůrnou roli a ne roli bojovou. K tomu ani nebyly uzpůsobeny. Po vypuknutí války s Německem v roce 1941 však začali sovětští konstruktéři pracovat na vývoji nových typů, které by byly schopny plnit i bojové úkoly. Tak přišlo na svět několik typů sání z nichž nejznámější se staly NKL-26 a RF-8-GAZ-98.

motorové sáně typu RF-8-GAZ-98, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Typ NKL-26

NKL-26 byly plně uzavřené sáně se čtyřmi samostatně zavěšenými řiditelnými lyžinami. Trup sání byl dřevěný pouze čelní stěna byla pancéřovaná. Posádku stroje tvořili dva muži. Řidič seděl vpředu a ovládal stroj pomocí volantu. K výhledu mu sloužil uzavíratelný obdélníkový průzor v čelní stěně. Při pobytu v nebezpečné oblasti se průzor uzavřel a výhled zajišťovala štěrbina v jeho krytu. Druhým mužem na palubě byl velitel, který však zároveň plnil roli střelce z kulometu.

Nad velitelovým stanovištěm byl ve stropě kruhový otvor a na jeho hraně byl uchycen kulomet DT ráže 7,62 mm. Kulomet byl instalován na oběžném kruhu takže s ním bylo možné otáčet a to v rozsahu 300°. Zbylých 60° byl prostor motoru a vrtule a tam kulomet samozřejmě namířit nešlo. Při palbě se musel velitel postavit a hlavou a rameny potom vyčníval nad střechu. Ochranu mu při střelbě poskytoval štít okolo kulometu.

K nástupu a výstupu z vozu sloužily dvířka v levé boční stěně trupu a samozřejmě se dalo také využít střeleckého otvoru ve střeše. V každé boční stěně trupy byly ještě dvě okýnka pro výhled do stran. Stroj stál na čtyřech dřevěných lyžínách, které byly všechny napojeny na volant skrz soustavu táhel a lan. Díky řiditelnosti všech lyžin byl stroj relativně dobře ovladatelný. Na zádi vystupoval nad střechu motor sání. Byl to letecký, vzduchem chlazený pětiválec M-11. Motor měl elektrický startér a pro extrémní mrazy byl vybaven předehřívačem paliva. Na motor byla napojena jednoduchá dvoulistá vrtule o průměru 240 cm. Po stranách trupu před vrtulí byly kovové trubky, jejichž úkolem bylo odklánět vegetaci od vrtule aby nemohlo dojít k jejímu poškození. V zadní části trupu, za místem velitele, byla palivová nádrž.

motorové sáně typu NKL-26, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Typ RF-8-GAZ-98

Druhým rozšířeným typem vojenských motorových sání byl typ RF-8 někdy označovaný též. Autorem designu těchto sání byl M. V. Veselovskiy. On a jeho tým předal roku 1941 plány stroje nazývaného RF-8 továrně GAZ aby mohla být zahájena jeho výroba. Tovární konstruktéři plány lehce upravili aby odpovídaly technologickým možnostem továrny a ještě do prosince 1941 vznikla první série motorových sání. Stroj dostal tovární označení GAZ-98 a proto bývá označován třemi různými zkratkami - RF-8, GAZ-98 nebo kombinací obou RF-8-GAZ-98.

Narozdíl od všech předchozích typů aerosání nebyl u RF-8 použit letecký motor ale sériově vyráběný motor automobilový typu GAZ-M-1. To samozřejmě výrazně zlevnilo výrobu celého stroje. Další důležitou inovací byla instalace kovové vrtule na místo běžně používaných vrtulí dřevěných. Díky tomu dokázal RF-8 projet mnohem hustějším porostem než jeho předchůdci aniž by riskoval poškození vrtulových listů.

RF-8 spočíval na čtyřech lyžinách z nichž přední dvě byly řiditelné. Sáně mely protáhlý úzký ze dřeva vyrobený trup, který byl shora otevřený. Dva členové posádky seděli v trupu za sebou. V předu byl střelec za ním pak řidič. Oba muži vyčnívali horní částí těla z otevřeného trupu. Okolo střelcova stanoviště byl upevněn kovový oběžný kruh a na něm byl instalován kulomet. Oběh kulometu nebyl v plném rozsahu 360°. Byl omezen tak aby nešlo zbraň namířit dozadu na řidiče, motor a vrtuli. Řidič ovládal stroj pomocí volantu a brzdového a plynového pedálu. Navíc měl ještě jeden pedál, který měl speciální funkci. Když sáně delší dobu stály docházelo často k přimrznutí lyžin ke sněhu. Tento speciální pedál byl napojen na pružiny lyžin na pravé straně. Několik zmáčknutí pedálu pružiny stáhlo, stroj se naklonil lehce na pravou stranu a při následném uvolnění pružin poskočil a odtrhl se tak od podkladu.

motorové sáně typu NKL-26, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Za řidičovým stanovištěm bvla v trupu uložena palivová nádrž o objemu 80 litrů a startovací baterie. Nad nimi byla potom umístěna pohonná jednotka- vodou chlazený automobilový motor M-11 s maximálním výkonem 50 koní při 2800 otáčkách za minutu. Nad řidičovu hlavu se vypínala maska chladiče motoru. Zezadu byla na motor napojena dvoulistá vrtule o průměru 235 cm. Mezi lety 1942 a 43 vznikla ještě upravená varianta těchto sání označovaná jako GAZ-98K, u které byl instalován silnější motor o výkonu 110 koní.

Bojové nasazení

Aerosáně byly nasazovány zejména k průzkumu. Díky své rychlosti a nezávislosti na silnicích se dokázaly dostat za záda nepřítele a přinést zpět cenné informace. Kromě toho však dokázaly i aktivně zasáhnout do bojů. Osvědčily se zejména při pronásledování ustupující nepřátelské pěchoty. Praxe ukázala, že nejlepších výsledků dosahují aerosáně při nasazení na rovných pláních nebo ještě lépe na zamrzlých řekách a jezerech. Jejich vrtulový pohon totiž nestačil na zdolávání členitějšího terénu. Nasazení sání bylo vyloučeno v místech kde byly zákopy, stromy nebo příliš hustý a vysoký porost. Sněhová pokrývka v místě nasazení přitom musela dosahovat alespoň 10 až 12 cm.

Jednotkám motorových sání se doporučovalo útočit pouze ze stran a týlu ale nikdy ne čelně. To zejména kvůli nízké odolnosti proti palbě větších zbraní natož pak proti dělostřelectvu. Jako velmi efektivní se ukázalo kombinování sání s pěchotou na lyžích. Sáně mohly lyžaře táhnout za sebou aby svojí nízkou rychlostí nebrzdili útok. Sáně dokázaly podle svého zatížení a druhu terénu vyvinout rychlost 25 - 35 km/h. Jejich hlavní nevýhodou byla minimální odolnost proti nepřátelské palbě a relativně malý akční rádius daný omezenou zásobou paliva.

OBSAH ČLÁNKU:

HISTORIE

VOJENSKÉ VYUŽITÍ

TYP NKL-26

TYP RF-8-GAZ-98

BOJOVÉ NASAZENÍ