Panzernet

BÄR

medvěd, který zůstal pouze na papíře

samohybný moždíř Bär v ruinách německého města na sklonku války, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Canuck2016 (uamf.org.uk), koláž: Panzernet

Bojovník do města

Samohybný moždíř Bär patří mezi ta německá bojová vozidla, která zůstala pouze na rýsovacích prknech. To, že Bär vlastně nikdy nevznikl, víme s jistotou, horší už to je s odpovědí na otázku, kdy začala alespoň snaha o jeho vznik. Zde se totiž dostupné zdroje dost zásadně rozcházejí. Podle některých autorů (G. Parada nebo J. Ledwoch) se první návrh na stavbu těžké samohybky s dělem ráže 305 mm objevil už v květnu 1942. Podle T. Jentze naopak přišla firma Krupp s prvním návrhem tohoto stroje až v březnu 1943. Pozdější z těchto dvou datumů každopádně mnohem lépe zapadá do celkového historického kontextu. Koncem srpna 1942 totiž německá 6. armáda dosáhla předměstí Stalingradu a během následujících týdnů a měsíců zakusila tvrdý boj v ulicích, továrnách, domech a sklepeních. Byl to boj, na který nebyla německá vojska zvyklá a připravená. Boj, který přinášel velmi specifické problémy, jako například potřebu likvidace obránců, opevněných ve velkých vícepatrových budovách.

Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly k budově relativně bezpečně dostat, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly poslat k zemi velký obytný dům nebo tovární halu. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní stavbu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou.

Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala pomocí několika málo výstřelů poslat k zemi velkou budovu a zároveň by odolala blízké palbě nejen pěchotních zbraní nepřítele. Nový bojový stroj nemusel být nijak rychlý, ani nemusel disponovat velkým dostřelem, hlavní byla maximální palebná síla a odolné pancéřování ze všech stran. Později se pro tuto specifickou kategorii samohybných děl vžilo obecné označení Sturmpanzer.

vyřazený moždíř Bär v troskách města dobytého Rudou armádou, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Canuck2016 (uamf.org.uk), koláž: Panzernet

Krupp vs. Alkett

Požadavek vojáků na vývoj a výrobu popsané zbraně byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Požadavek byl očividně shledán jako smysluplný a zadán k realizaci berlínské firmě Alkett (Altmärkische Kettenwerk). Ta záhy připravila hned dva nové obrněnce, navržené na míru popsanému účelu. Prvním z nich se již v říjnu 1942 stal Sturminfanteriegeschütz 33, postavený jako rychlé dočasné řešení v počtu pouhých 24 exemplářů. Druhý a o dost propracovanější stroj pak vznikl v dubnu 1943 a do dějin se zapsal pod neoficiálním bojovým jménem Brummbär. Brummbär však neměl zůstat vrcholem vývojové pyramidy Sturmpanzerů. Již v květnu 1943 pracovala firma Alkett na ještě těžším vozidle založeném na podvozku tanku Tiger a vyzbrojeném raketometem ráže 380 mm.

A právě v té době měla podle části autorů na scénu vstoupit firma Krupp s konkurenčním návrhem těžkého Sturmpanzeru vyzbrojeného dělem ráže 305 mm. 4. března 1943 měl Krupp zástupcům armády předvést první konceptuální návrh a 10. května téhož roku už i konkrétní nákresy. Podvozek vozidla měl využívat různé komponenty z tanků Panther a Tiger II (který byl tehdy stále ve vývoji). Pohonnou jednotkou nového obrněnce se měl stát žíznivý ale osvědčený benzínový dvanáctiválec Maybach HL 230 P30 o obsahu 23 litrů, který dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním byla převzata z tanku Panther. Řídící jednotka pro ovládání pásů při zatáčení byla typu Henschel L 801 a pocházela z připravovaného tanku Tiger II. Z tohoto tanku byla převzata také pojezdová, napínací i hnací kola. Způsob zavěšení a odpružení kol však z tanku převzat nebyl (ani nemohl, a to z důvodu, který si vysvětlíme níže).

Popis vozidla

Připravované samohybné dělo dostalo snadno zapamatovatelné jméno „Bär“ tedy medvěd. Jeho podvozek měl mít na každém boku deset os pro vzájemně se překrývající pojezdová kola. Ta byla celokovová, pouze s tenkou gumovou obrubou ukrytou ovšem pod ocelovým ráfkem. K odpružení pojezdových kol nemohly být použity torzní tyče, které byly jinak u těžké německé techniky standardem (včetně tanku Tiger II). Klasické torzní tyče totiž byly uloženy napříč podvozkovou vanou. Konstruktéři Bäru ovšem potřebovali ve dně podvozkové vany vytvořit velký otvor pro zákluz děla, a to s torzními tyčemi nešlo.

na tomto nákresu samohybného moždíře Bär je vidět vnitřní jeřáb pro manipulaci s granáty i zákluz zbraně do otevřené podlahy, zdroj: Flickr.com, upraveno

Trup vozu měl mít skloněnou čelní stěnu o síle 130 mm. Na některých vyobrazeních je v čelní stěně střeliště pro kulomet, ovšem na nákresu firmy Krupp z listopadu 1944 žádný trupový kulomet není (i když jde o velmi zjednodušený nákres). Boky trupu měly být silné 80 mm. V přední části trupu měli své stanoviště řidič a radista. Každý z nich měl nad hlavou vlastní nástupní průlez a za jejich zády se nalézala motorová sekce. Samotný motor byl uložen uprostřed s chladiči po stranách. Převodovka byla umístěna mezi řidičem a radistou.

Výzbroj

V zadní části trupu byla bojová kabina se zaoblenou čelní stěnou s velkým výřezem pro hlaveň děla. Výzbroj vozu měl tvořit těžký moždíř ráže 305 mm s hlavní o délce 16 násobků ráže. Mělo jít o upravenou (a prodlouženou) verzi původně československého moždíře vz. 16 ze Škody Plzeň. Samotná zbraň vážila cca 8 tun, její podstavec měl dalších 6 tun a masivní zaoblený štít 2,5 tuny. Podstavec umožňoval moždíři měnit vertikální náměr v rozsahu od 0 do +70 stupňů, stranový odměr však byl pouhé 2 stupně do každé strany. Zbraň měla používat dva typy munice: tříštivotrhavý Sprenggranate o hmotnosti 350 kg opouštěl hlaveň rychlostí 355 m/s a dolétl do vzdálenosti až 10,5 km a průrazný Betongranate vážící 380 kg, který měl při úsťové rychlosti 345 m/s maximální dolet 10 km.

Při výstřelu tak těžké zbraně vznikal obrovský zpětný ráz, který musel být bržděn zákluzem o délce plných 100 cm. A tím se pomalu dostáváme k vysvětlení toho, proč potřebovali konstruktéři ve dně podvozkové vany vytvořit ten zmiňovaný velký otvor. Moždíř je ze své povahy zbraň určená k ničení pevností, která typicky střílí horní skupinou úhlů (aby granát na cíl dopadal z velké výšky a tím získal vysokou rychlost a energii). A právě při střelbě ve velkém úhlu představoval dlouhý zákluz hlavně problém, protože nábojová komora by po výstřelu narážela do podlahy bojové kabiny. Teoreticky by se problém dal řešit uložením zbraně na vyšším podstavci, což by ovšem dále zvedalo už tak obrovskou výšku celého vozidla. Další teoretickou možností bylo naopak snížení podlahy bojového prostoru, ale to by se zase negativně projevilo na snížení světlé výšky vozu, a tedy jeho průchodnosti terénem. Proto konstruktéři přišli s nápadem otevíratelné podlahy. V zadní části bojové kabiny byl tedy kus podlahy, který bylo možno spustit dolů až na zem, a právě do tohoto prostoru měla hlaveň zaklouzávat při palbě.

zadní pohled na samohybný moždíř Bär, všimněte si nástupních dvěří, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Canuck2016 (uamf.org.uk), koláž: Panzernet

Samohybné dělo Bär mělo na délku měřit 8,2 metru, z čehož 5,3 metru připadalo na kontaktní délku pásů se zemí. Při rozchodu pásů 3,1 metru to znamenalo ne zrovna komfortní poměr zatáčení ve výši 1,71. Kontaktní délka pásů při zaboření do hloubky 20 cm (tedy v terénu) dále vzrostla na nějakých 5,9 metru, což její poměr ku šířce pásové soustavy dále zhoršovalo až na hodnotu 1,9. Pro vozidlo se počítalo se dvěma typy pásů. Bojové pásy měly být široké 100 cm, přepravní pásy pouze 50 cm. Přepravní pásy se používaly během cestování po železnici, aby se vozidlo vešlo do předepsaných limitů pro vezený náklad. Na výšku měl Bär měřit 3,55 metru a na šířku 4,1 metru s bojovými a 3,27 metru s přepravními pásy. Palebná výška moždíře činila 2,4 metru. Celková hmotnost obrněnce byla vypočítána na 120 tun a jeho maximální rychlost byla očekávána okolo 20 km/h. Při použití širokých bojových pásů se měrný tlak na půdu (což je ukazatel daný poměrem hmotnosti a styčné plochy pásů se zemí) měl pohybovat okolo 1,02 kg/cm2 (při předpokládaném 20 cm zaboření do půdy).

Posádku obrněnce mělo tvořil šest mužů. Kromě již zmíněného řidiče a radisty v trupu zde byli ještě velitel, střelec a dva nabíječi v bojové kabině. K nástupu a výstupu sloužily těmto mužům dva průlezy ve stropě kabiny. Jejich poklopy měly být kolem dokola opatřeny pozorovacími periskopy. V zadní stěně kabiny by pravděpodobně byl velký otvor pro nakládání munice. Vzhledem k výše uvedené hmotnosti granátů je jasné, že nabíjení děla nemohla být v žádném případě čistě ruční práce. Pod stropem bojové kabiny měl být proto zavěšen jednoduchý „jeřáb“, který manipulaci s municí umožňoval. Na palubu se vešlo pouze 10 granátů, pak musel Bär doplnit střelivo ze zásobovacího vozidla. Těch 10 granátů ve skutečnosti nebylo až tak zanedbatelné množství, jak by se mohlo zdát. Rychlost střelby byla totiž velmi nízká, protože po každé ráně bylo třeba sklopit hlaveň, a i samotná manipulace s granáty byla poměrně zdlouhavá. Čili rozhodně nehrozilo, že by se Bär příliš rychle ocitl bez munice.

Ukončení projektu

Z uvedených parametrů je jasné, že samohybný moždíř Bär by byl opravdu monstrózní zbraní, a proto není ani příliš divu, že se do výroby vůbec nedostal a nebyl postaven ani žádný ověřovací prototyp. Bär prohrál v nevypsané soutěži s bojovým vozidlem firmy Alkett, které se později stalo známé pod jménem Sturmtiger (a které bylo jen o fous méně

OBSAH ČLÁNKU: