německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
7,5 cm Pak 97/38 auf T-26
stíhač na podvozku sovětského tanku
improvizovaný stíhač tanků kombinující ruský podvozek a francouzský kanon vznikl v pouhých deseti exemplářích, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Sovětský tank T-26
V době německého útoku na SSSR tvořil páteř sovětských tankových jednotek lehký tank typu T-26, kterého bylo v několika verzích vyrobeno více než 10 tisíc kusů. Není tedy divu, že značné množství těchto tanků padlo v raných fázích operace Barbarossa i do německých rukou. Wehrmacht zavedl provozuschopná vozidla do služby pod různým označením podle toho, o jaký konkrétní výrobní vzor se jednalo. Pro dvouvěžový tank vzor 1931 bylo použito označení Panzerkampfwagen T26A 737 (r), pro jednověžový vzor 1933 označení Panzerkampfwagen T26B 738 (r) a konečně pro vzor 1938 a 1939 (a případně novější) to bylo Panzerkampfwagen T26C 740 (r).
Přestavba na stíhač tanků
Němci ukořistěné tanky T-26 nepoužívali jako prvosledové, ale spíše při různých „podpůrných“ činnostech (např. zajišťování již obsazených území). Začátkem roku 1943 však již byly tyto tanky beznadějně zastaralé a jejich bojová hodnota mizivá. Podobně jako u jiných zastaralých strojů, pokusili se Němci zužitkovat lehký tank přestavbou na samohybné dělo, v tomto případě dělo protitankové. Nešlo o žádnou sofistikovanou přestavbu s velkým promýšlením a plánováním, spíše to byla obyčejná improvizace, jejímž cílem bylo s využitím dostupného vybavení získat stroj alespoň o trochu vyšší bojové hodnoty, než byl původní T-26.
Oním dostupným vybavením byl kromě samotného tanku ještě kanon Pak 97/38 ráže 75 mm. Také v tomto případě nešlo o původní německou zbraň, ale o kořist na polské a francouzské armádě z let 1939 a 1940. Úplně původně však šlo o francouzské polní dělo Canon de 75 modéle 1897, vyvinuté mezi roky 1891 a 1896 a vyráběné ve velkém od roku 1897 dál. Ne, nespletli jsme se, opravdu hovoříme o děle, které vzniklo ještě před první světovou válkou a této se ve velkém účastnilo. Kariéra této zbraně však pokračovala i po Velké válce, a tak se stalo, že ještě v roce 1939 měla polská armáda ve výzbroji stále více než 1300 těchto děl, a armáda francouzská jich měla ve stejném roce dokonce cca 4500 kusů! Po kapitulaci obou uvedených zemí tak Němcům padlo do rukou řádově několik tisíc těchto zbraní. Wehrmacht se rozhodl zavést je do své výzbroje v jejich původní roli, tedy jako polní děla určená převážně k ničení pěchoty a měkkých cílů.
7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r) během přepravy po železnici, na tomto snímku je krásně vidět, jak málo byla obsluha kanonu chráněna pancířem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
V červnu 1941 vtrhla německá vojska do Sovětského svazu, aby byla záhy konfrontována s nevídanou početní přesilou ruských tanků, a navíc také s velmi odolnými typy T-34 a KV, na které byly německé protitankové kanony krátké. Nastala doba hledání všech prostředků použitelných k ničení ruské ocelové laviny a řada přišla i na ukořistěná francouzská děla ráže 75 mm. Ta však bohužel nebyla právě dvakrát vhodná k likvidaci obrněných cílů. Je pravda, že pro ně existovala i průbojná munice, ale vzhledem k nízké úsťové rychlosti nebyla nijak zvlášť účinná. Němci se proto rozhodli, že zkusí francouzskou zbraň trochu „upgradovat“. Začali tím, že zbraň přemontovali na lehce upravenou lafetu vlastního kanonu Pak 38, čímž podstatně zvýšili její mobilitu a zároveň jí tím dali možnost většího pohybu do stran při míření. V rámci montáže na novou lafetu dostala zbraň také nový německý zaměřovač Z.F. 3x8. Dále pro kanon vyvinuli nový typ munice a sice protitankový kumulativní granát 7,5cm Gr.Patr. 97/38 Hl/B, který dokázal prorazit kolmý pancíř o síle až 90 mm. Poslední úpravou byla montáž nové úsťové brzdy, jež měla zmírnit velmi silný zpětný ráz zbraně.
Takto modernizovaná zbraň dostala označení 7,5 cm Pak 97/38. Podle některých pramenů bylo takto v průběhu let 1942 a 1943 přestavěno více než 3700 ex-francouzských a ex-polských děl. Velké popularitě se však mezi vojáky netěšily. I přes instalaci úsťové brzdy měl kanon stále velmi silný zpětný ráz, takže byl při střelbě dosti nestabilní a zároveň díky tomu docházelo k neúměrnému namáhání lafety určené původně pro zbraň ráže 50 mm. Kvůli silným otřesům docházelo při střelbě také snadno k vyosení zaměřovače a už tak málo přesný kanon se stával ještě nepřesnějším, což při palbě na pohybující se cíl nebylo úplně dobře.
Protitankový prapor č. 563
Vraťme se ale nyní na začátek roku 1943. Od vypuknutí operace Barbarossa uplynulo už půldruhého roku, Rusové se již prakticky vzpamatovali z úvodních katastrofických porážek a jejich válečná mašinérie běžela na plné obrátky. Rudá armáda vrhala na frontu stále více mužů a techniky a Němci je nestíhali dost rychle likvidovat. Německé protitankové útvary již tou dobou sice byly slušně saturovány výkonnými kanony Pak 40 domácí výroby, ale o brzkém přezbrojení samohybnými protitankovými děly (tedy stíhači tanků neboli Panzerjägery) si mohly zatím spíš nechat jen zdát. A byl to i případ protitankového praporu č. 563 bojujícího na východní frontě v rámci 50. armádního sboru skupiny armád sever. Tento prapor byl sice 20. ledna 1943 přeznačen na prapor samohybných děl (Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563), ale žádná samohybná děla zatím neměl a vojáci tak nějak tušili, že až nové stroje dorazí, nebude jich nejspíš stejně dost pro všechny tři roty praporu.
7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r) na "výstavě" bojové techniky Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Velitel opravárenských sil tohoto praporu však byl podle všeho iniciativní muž a chtěl svým kamarádům pomoci. Prapor měl podle všeho k dispozici zmiňované protitankové kanony 7,5 cm Pak 97/38 a zároveň se mu nějak podařilo získat také několik zastaralých ale funkčních ex-sovětských tanků T-26 (možná byly u praporu v té době využívány jako výzbroje zbavené nákladní tahače). Zkombinování obou pak nebylo nijak složité. Z lehkého tanku byla sejmuta věž (pokud ji použité exempláře vůbec ještě měly) a kabina pod věží byla zbavena stropu a zadní stěny. Podstavec kanonu byl upevněn buď k bočním stěnám původní kabiny, nebo k její podlaze, nebo k oběma částem.
Popis vozidla
Kanon byl do vozidla instalován včetně štítu, který pak představoval prakticky jedinou ochranu pro obsluhu zbraně. I když fotografie dokazují, že nejméně dvě vozidla obdržela dodatečně boční pancíř. U jednoho z nich šlo pouze o jakési rozšíření a zvýšení boční stěny původní kabiny (foto ZDE), ve druhém případě byly na bocích instalovány velké desky, které tvořily nový celistvý boční pancíř (foto ZDE). Posádka stroje sestávala pravděpodobně ze tří mužů. Řidič seděl uvnitř trupu, chráněn čelní a boční stěnou původní tankové kabiny, za zády a nad hlavou však měl otevřený bojový prostor, ve kterém zase seděli dva jeho kolegové. Střelec a velitel v jedné osobě měl své místo nalevo od kanonu, nabíječ na opačné straně zbraně. Munice pro kanon byla uložena ve velkém dřevěném nebo plechovém boxu na blatníku pravého pásu a nejspíš také uvnitř bojového prostoru.
Motor, převodovku, palivové nádrže, pojezdové ústrojí a další vnitřní komponenty převzalo vozidlo z původního tanku T-26. To znamená, že jej poháněl benzínový motor označovaný prostě jako T-26 o maximálním výkonu 95 koní. Improvizovaný stíhač tanků bývá nejčastěji označován v souladu s německou nomenklaturou jako 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r). Toto bojové vozidlo vzniklo v pouhých 10 exemplářích z nichž poslední byl dokončen nejspíš v říjnu 1943. Všechny pak byly přiděleny k 3. rotě zmiňovaného Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563 a následně sloužily až do března 1944, kdy byly nahrazeny plnohodnotnými stíhači tanků typu Marder III.
na tomto snímku je konečně vidět velká (nějspíš dřevěná) bedna na munici uložená na blatníku pravého pásu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nasazení v Estonsku
Ohledně bojového nasazení popsaných vozidel máme pouze minimum informací… vlastně je popsán jeden jediný případ a ten se navíc netýká Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563. Poté co prapor v březnu 1944 přezbrojil na stíhače Marder III, předal nejspíš provozuschopné 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r) jiným jednotkám. Tak se stalo, že se alespoň jeden z těchto strojů dostal až na ostrov Saaremaa v Baltském moři (v němčině se ostrov jmenuje Ösel, což je někdy dost matoucí). Ostrov, patřící před válkou Estonsku, držely v září 1944 části německé 23. pěší divize.
29. září 1944 zahájila Rudá armáda útok na celé Západoestonské souostroví (zvané též Moonzund). V rámci následujících bojů proběhlo také střetnutí u vesnice Tehumardi. Tato vesnice leží na začátku úzkého pruhu země, který spojuje hlavní ostrov Saaremaa s drobným poloostrovem Sorve na jihozápadě. Právě na tento poloostrov se snažily dostat zbývající německé jednotky, které ustupovaly před Rudou armádou. 8. října 1944 se tudy snažilo projít také cca 750 mužů z německého 67. postupimského granátnického pluku. Předběhl je však podobný počet vojáků z Estonské 249. střelecké divize. Ani jedna ze stran neměla ponětí o přítomnosti té druhé a když Němci v noci z 8. na 9. října dorazili na místo, Estonci je málem nechali projít, protože si mysleli, že jde o jiný útvar Rudé armády. Když se ale ukázalo, kdo je kdo, začal v noční tmě velmi nepřehledný boj zblízka.
Němci ztratili cca 200 mužů (podobně jako jejich protivník), ale podařilo se jim projít a alespoň část z nich se v listopadu snad dočkala evakuace. Nicméně druhý den po této noční bitvě našli estonští vojáci na bojišti mimo jiné i jeden zajímavý zničený bojový stroj… improvizovaný stíhač tanků 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r). Vrak vozidla byl poměrně silně poničený, přesto na jeho snímcích nelze přehlédnout dodatečně přidělaný boční pancíř bojového prostoru. O osudu zbývajících devíti postavených vozidel tohoto typu nevíme bohužel nic. Čistě pro pořádek doplňme, že stíhač 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r), který je vystaven v soukromém muzeu Vadima Zadorožného v Archangelskoje u Moskvy není dochovaný originál, ale nově postavená replika.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.