německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
SIG 33 AUF PANZER III
improvizované samohybné dělo ráže 150 mm
improvizované samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III postavili v polní dílně 90. lehké africké divize, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Vznik obrněnce
Na přelomu let 1941 a 1942 si německá armáda u firmy Alkett objednala dvanáct kusů samohybných děl sIG 33 na upravených podvozcích tanku Panzer II. Všech dvanáct vyrobených vozidel bylo následně odesláno do Afriky, aby se staly součástí výzbroje 90. lehké africké divize (90. leichte Afrika-Division). Bojové nasazení tohoto typu (pro který se z nějakého důvodu vžilo zcela smyšlené označení Bison) však přineslo značné zklamání. Jeho podvozek i motor byly totiž příliš slabé pro nesení tak těžké zbraně a kvůli nedostatečnému chlazení se vozidlo jen obtížně vyrovnávalo s africkým podnebím.
Na druhou stranu Rommelovy jednotky potřebovaly doslova každé dostupné samohybné dělo, takže si nemohly dovolit tato vozidla prostě jen tak vyřadit. Naopak, musely se pořádně snažit, aby z nich dostaly to nejlepší, co se dalo. A tím nejlepším na samohybce Bison byla její výzbroj: těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm (sIG = schwere Infanterie Geschütz). Někdy v průběhu roku 1942 tak v jedné z polních dílen došlo k „transplantaci“ této zbraně z původního samohybného děla Bison, na podvozek tanku Panzer III verze Ausf. H. O této přestavbě je k dispozici pouze minimum informací, takže například není jasné, zda bylo dělo sejmuto ze zničené samohybky Bison (a šlo tedy o záchranu zbraně), nebo zda vojákům zkrátka došla trpělivost s pomalým a poruchovým Bisonem a jednoduše rozebrali jinak funkční stroj. Co se naopak do dnešních dnů dochovalo je poměrně bohatá fotodokumentace, díky které máme jasný obrázek o výsledné podobě improvizované samohybky na podvozku Panzer III.
Dělo 15 cm sIG 33
Pojďme se chvíli zaměřit na samotné dělo sIG 33. Jak napovídá její název, jednalo se o zbraň určenou k palebné podpoře pěchoty. Požadavky na takové dělo vycházely ze zkušeností první světové války, kdy pěšákům chyběla dělostřelecká zbraň, schopná pohybovat se po bojišti těsně za nimi a poskytovat jim blízkou a rychlou palebnou podporu. K plnění této role postačoval pěchotnímu dělu pouze relativně malý dostřel, protože nemělo zůstávat daleko za frontou, ale držet se blízko „svých“ pěšáků. Schwere Infanterie Geschütz 33 bylo vyvinuto koncem dvacátých let firmou Rheinmetall a do výzbroje německé armády zavedeno roku 1933 ve dvou verzích, které si lišily pouze provedením kolové lafety (jedna verze byla určena pro vlečení koňmi, druhá motorovým tahačem).
montáž těžkého pěchotního děla sIG 33 na podvozek tanky Panzer III Ausf. H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Hlaveň děla měřila na délku jen necelých 170 cm (tedy zhruba 11 násobků ráže) a její maximální dostřel se pohyboval okolo pouhých 4,7 km. V září 1939 měl Wehrmacht k dispozici 410 kusů těchto děl. V polském tažení si tato děla sice vedla velmi dobře, zároveň se však ukázalo, že pro moderní rychlou válku nejsou dostatečně pohyblivá. Rychlost postupu německých vojsk v Polsku byla ohromná a děla s malým dostřelem musela kvůli tomu velmi často měnit pozice, aby udržela krok s rychle se posunující frontou. To znamenalo pokaždé dělo zapřáhnout (za polopásový tahač nebo šestispřeží koní), přejet jinam, zase vypřáhnout a přichystat k palbě, a to bylo samozřejmě dosti pracné a zejména časově náročné.
Tato jinak velmi povedená a účinná zbraň přímo volala po zvýšení pohyblivosti skrze instalaci na samohybnou lafetu. Ono pomyslné volání bylo armádou vyslyšeno a sIG 33 se během následujících měsíců a let stal výzbrojí hned pěti typů německých samohybných děl (Sturmpanzer I, již zmíněný Bison, Grille, SIG33 a ve velmi upravené verzi také Brummbär).
Popis konstrukce
Vraťme se ale do severní Afriky roku 1942. U které jednotky došlo vlastně tehdy k oné přestavbě? Původními samohybnými děly Bison byly vyzbrojeny pouze dvě roty, a to s.I.G.Kp (mot. S) 707 a s.I.G.Kp. (mot. S) 708 (schwere Infanterie Geschütz Kompanie, motorisiert = motorizovaná rota těžkých pěchotních děl). Obě tyto roty spadaly pod již zmiňovanou 90. lehkou africkou divizi. V polní dílně jedné z těchto dvou rot se tedy zřejmě ocitl poškozený tank Panzer III Ausf. H, jehož podvozek a trup byly sice plně funkční, ale bojová věž a/nebo kanon nikoliv. Mechanici vzali do rukou autogen a svářečky, z tanku odstranili bojovou věž i strop kabiny pod ní a připravili tak velký otevřený prostor pro instalaci těžkého děla.
podstavec umožňoval zbrani velkorysý vertikální náměr, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Po stranách nového bojového prostoru byly navařeny bočnice převzaté pravděpodobně rovněž z původní samohybky Bison II (soudě z porovnání fotografií obou strojů). Na levé bočnici bylo uložena nejrůznější nářadí, háky pro vlečná lana a také úchyt radiové antény. Na pravé bočnici pak byl velký plechový box, do kterého se pravděpodobně ukládaly potřeby pro čištění zbraně. Čelní stěna původní tankové kabiny byla ponechána a shora a ze stran na ni navázal na míru vyrobený čelní štít s výřezem pro hlaveň děla. Dělo bylo uvnitř bojového prostoru umístěno mírně napravo od podélné osy, zřejmě aby nalevo od něj zůstalo dost místa pro řidiče, který tudy musel prolézat ke své sedačce. Dělo bylo do vozidla přeneseno včetně svého podstavce, tudíž si pravděpodobně zachovalo svoji „pohyblivost“. To by znamenalo, že zbraň mohla měnit vertikální náměr v rozsahu od -1,5 do +70 stupňů a do stran se mohla pohybovat v rozsahu 14 stupňů, tedy 7 stupňů doleva a 7 doprava.
Pro dělo se používala dělená munice, to znamená, že se nabíjel zvlášť granát a zvlášť nábojnice s výmetnou náloží. Nabít přitom šlo šest různých velikostí výmetné nálože: při použití nejmenší nálože č. 1 opouštěl granát hlaveň rychlostí 122 m/s a dolétl do vzdálenosti až 1475 metrů. S náloží č. 2 to byla rychlost projektilu 152 m/s a dostřel 2125 metrů. Nálož č. 3 vymetla střelu z hlavně rychlostí 186 m/s do vzdálenosti až 3000 metrů, u nálože č. 4 to bylo 210 m/s a 3750 metrů, pátá nálož udělila střele rychlost 220 m/s a dolet 4375 metrů a konečně s největší náloží č. 6 dokázalo dělo vypálit granát rychlostí 240 m/s do vzdálenosti 4700 metrů.
Pohonná jednotka, převodovka a další vnitřní komponenty byly velmi pravděpodobně prostě převzaty spolu s podvozkem, takže improvizované samohybné dělo poháněl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru a výkonu 300 koní spojený s převodovkou Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Počet členů posádky, vezená zásoba munice, nebo celková hmotnost výsledného stroje, to jsou detaily, které se s jistotou již asi nikdy nedozvíme.
samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Stejně tak známy žádné detaily ohledně jeho bojového nasazení (pokud vůbec k nějakému došlo). Každopádně se lze domnívat, že toto improvizované samohybné dělo svou bojovou hodnotou předčilo originální Bison II. Podvozek tanku Panzer III byl totiž mnohem robustnější, než podvozek lehkého Panzer II a jeho pohonná jednotka byla 2x silnější. Popsané samohybné dělo sIG 33 na podvozku Panzer III vzniklo zřejmě pouze v jediném exempláři, který se konce války evidentně nedočkal. Jeho vrak zůstal zřejmě někde v Africe a po válce byl pravděpodobně sešrotován.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.