Panzernet

PZ.SFL. II

polopásový stíhač tanků firmy Rheinmetall-Borsig

jeden ze dvou prototypů Panzer Selbstfahrlafette II nasazený v rámci 605. praporu stíhačů tanků v severní Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Polopásové stíhače tanků

Zhruba v polovině 30. let dvacátého století zahájil německý zbrojní úřad tři projekty nových stíhačů tanků založených na polopásových podvozcích. Tomuto kroku předcházela důkladná teoretická analýza toho, jaké vlastnosti by bojové stroje určené k aktivnímu lovu nepřátelských tanků vlastně měly mít. Podle jejích výsledků měly být lovci tanků zejména rychlý, se silnou výzbrojí, dobrou průchodností terénem a rozumnou cenou. Síla pancéřování byla až druhořadá. Při zvážení těchto požadavků a dostupných technických možností se využití polopásového podvozku jevilo jako nejvhodnější řešení. Stroj, který je popsán na následujících řádcích, byl posledním z uvedených tří projektů (předcházející projekty 3,7 cm Selbstfahrlafette L/70 a 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 jsou popsány výše). Jeho vývoj byl objednán v březnu roku 1936.

Podvozek (a zřejmě i pancéřový trup) měla připravit firma Büssing-NAG. Jako základ si konstruktéři z Büssing-NAG vypůjčily podvozek polopásového dělostřeleckého tahače s tažnou silou 5 tun, na kterém firma v té době pracovala. Do dějin tento tahač sice později vešel pod označením Sd.Kfz. 6, v roce 1936 však existoval zatím ve své vývojové variantě BN L 5 a právě přicházela další varianta BN L 7. Pro nový účel byl však podvozek významně upraven a dostal vlastní typové označení HKP 902 (někdy také uváděno jako HKp 902).

Popis vozidla

Pásová část modifikovaného podvozku měla přední hnací kolo, zadní napínací kolo a mezi nimi pět os s pojezdovými koly, uspořádanými tak, že se navzájem částečně překrývala. Pojezdová kola byla zřejmě vyrobena na míru pro HKP 902, protože svým provedením neodpovídala kolům polopásů BN L 5 ani BN L 7. Před pásovou částí byla kolová náprava, která sloužila k zatáčení v mírných zatáčkách (v ostřejších zatáčkách se již zapojovaly brzdy pásů). Podél celého boku vozidla se táhl dlouhý blatník, který zastřešoval jak kolovou tak pásovou část podvozku. Za plochým nosem trupu se zvedaly stěny hlavní kabiny pro posádku. V čelní stěně byla dvojice pozorovacích průzorů. Ten vlevo sloužil řidiči, ten vpravo veliteli, jež zároveň plnil také funkci radisty. Každý z vojáků pak měl ještě vlastní průzor v boční stěně svého stanoviště. K nástupu a výstupu sloužily řidiči a veliteli dva poklopy, umístěné ve střeše kabiny přímo nad jejich hlavami.

Panzer Selbstfahrlafette II v Africe, otevřený strop věže posádka z části zakryla plachtou kvůli ochraně před sluncem a prachem, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Za prostorem řidiče a velitele následovala hlavní a také nejširší část kabiny. Na její střeše pak ležela plně otočná bojová věž a uvnitř ní hlavní zbraň, kanon 7,5 cm L/40,8. Bojovou věž i kanon vyvinula a dodala společnost Rheinmetall-Borsig. Úchyt dovoloval zbrani měnit vertikální náměr v rozsahu od -8 do +20 stupňů. Střelec měl k dispozici protitankové granáty o hmotnosti 6,8 kg s úsťovou rychlostí 685 m/s a tříštivotrhavé granáty vážící 5,85 kg, které opouštěly hlaveň rychlostí 485 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal protitankový granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 62 mm. Na vzdálenost 1500 metrů to bylo stále velmi solidních 59 mm. Zásoba munice pro kanon činila 35 nábojů. S kanonem byl spojen periskopický zaměřovač, který se vysouval z otevřeného stropu věže. Ano, strop bojové věže byl zcela otevřený a při nepříznivém počasí jej mohli vojáci zakrýt nepromokavou celtou. Otevřený strop také zároveň sloužil jako nástupní a výstupní průlez pro nabíječe a střelce, kteří zde měli své stanoviště.

V zadní části trupu byl motorový prostor. Prakticky celou jeho kapotu tvořila dvě křídla velkého servisního poklopu, opatřená zamřížovanými průduchy, umožňujícími proudění vzduchu k motoru a chladiči. Pod kapotou se skrýval benzínový šestiválec Maybach HL 45 s obsahem 4,678 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Jedenáct tun vážící vozidlo dokázalo s tímto motorem vyvinout maximální rychlost 50 km/h. Čelní pancíř trupu i kabiny byl silný 20 mm, na bocích to bylo mezi 10 a 14,5 mm, na zádi 10 mm, na stropech 10,5 mm a na dně podvozkové vany pouhých 5,5 mm.

Výroba a organizace

Firma Rheinmetall-Borsig postavila dva plnohodnotné prototypy až v průběhu roku 1941. Pokud jde o označení nového bojového vozidla, lze v historických materiálech narazit na pěknou řádku různých názvů. My se pro jistotu přidržíme jednoho z těch jednodušších a málo krkolomných označení Panzer-Selbstfahrlafette II. V srpnu 1941 rozhodla armáda o tom, že ze dvou existujících vozidel bude vytvořena speciální těžká protitanková četa (schwere Panzer-Jäger Zug (Sfl.)), která bude přidělena k 605. praporu stíhačů tanků (Panzer-Jäger Abteilung 605) a spolu s ním bude sloužit v severní Africe v rámci německých Afrika Korps. Uvedená těžká protitanková četa dostala vlastní (dlužno dodat poměrně skromnou) organizační strukturu. Kromě obou polopásových stíhačů zahrnovala četa ještě jeden nákladní automobil a dva terénní osobní automobily. Personál čety čítal pouhých 18 vojáků (dvě čtyřčlenné posádky obou stíhačů, dva rezervní řidiči stíhačů, velitel čety, dva mechanici, jeden posel a čtyři řidiči automobilů).

Panzer Selbstfahrlafette II připraven k přesunu na podvalníku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojové nasazení

Začátkem prosince 1941 byl první z obou stíhačů Panzer-Selbstfahrlafette II odeslán z Německa do Itálie, aby se zde nalodil na loď do Afriky. 5. ledna 1942 bylo vozidlo vyloženo v přístavu v Tripolisu a 17. ledna dorazilo k 605. praporu stíhačů tanků. 21. ledna 1942 se tak toto vozidlo mohlo zapojit do Rommelova útoku proti Britům východně od Marsá al-Briga. 8. března 1942 byla celá schwere Panzer-Jäger Zug (Sfl.) převedena pod bojový odřad velitelství Panzerarmee Afrika. Těžko říci, jak tuto organizační změnu interpretovat, ale podle našeho skromné názoru to nemluví úplně ve prospěch polopásových stíhačů (vypadá to tak, že hlavní bojové jednotky se jich chtěly spíše zbavit).

V hlášení Panzerarmee Afrika z 31. března 1942 ještě figurují oba Panzer-Selbstfahrlafette II. 25. května téhož roku byl již hlášen pouze jeden z nich. Co se stalo s tím druhým, není z hlášení patrné. Ztráta posledního polopásového stíhače je pak uvedena v hlášení z 5. června 1942. Toto hlášení zároveň uvádí, že ztracený polopás během své služby v Africe zlikvidoval tři nepřátelské tanky.

OBSAH ČLÁNKU: