Panzernet

7,5 cm SELBSTFAHRLAFETTE

projekt polopásového stíhače tanků

prototyp 7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 starší verze založený na podvozku BN L 6 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Polopásové stíhače tanků

Než se objevily první německé sériové tanky, musel si Reichswehr (a Wehrmacht) projít nesnadným obdobím hledání té správné cesty. Kvůli restrikcím, uvaleným Versailleskou smlouvou, byli Němci při tomto hledání po dlouhou dobu odkázání pouze na teoretické úvahy, studium dostupných poznatků jiných národů a první vlastní experimenty s více či méně ostudnými atrapami tanků (pokoutně vyvíjené a testované projekty Grosstraktor a Leichtratkor lze v tomto kontextu považovat jen za jakousi slepou uličku v onom procesu hledání správné cesty).

Podobným obdobím nejistoty, teoretizování a hledání správné cesty si musela projít i samohybná protitanková děla, než se v Německé výzbroji pevně etablovala pod označením Panzerjäger, tedy doslova lovec tanků (v české vojenské terminologie stíhače tanků). Němci velmi dobře pochopili, že protitankový boj bude v budoucnu velmi důležitou disciplínou. Pokud mají v moderní válce hrát prim tanky, pak je nezbytné umět se jejich útoku účinně bránit. A pro Německo první poloviny třicátých let to platilo dvojnásob, protože se nalézalo v pozici toho slabšího, který na vývoji vlastních tanků teprve pracuje, zatímco nepřátelé kolem jich už mají ve svém arzenálu stovky. A protože tanky (tedy alespoň v německém pojetí) měly být zejména rychlé, prostředky protitankového boje musely být také rychlé, ba co víc, musely být ještě rychlejší než jejich „kořist“. Zároveň musely samozřejmě zvládat pohyb v terénu a ideálně měly být také relativně levné.

Při definování těchto požadavků se německý Zbrojní úřad inspiroval u vlastního letectva a námořnictva a řídil se zhruba touto logikou: pokud chcete zaútočit na nepřátelský bombardér, nepošlete proti němu vlastní bombardér, ale rychlejší, obratnější a levnější stíhačku. Pokud chcete potopit nepřátelskou loď, můžete proti ní mimo jiné vyslat malý, rychlý a levný torpédový člun. Proč tedy stejně nepřistoupit i ke speciálnímu stroji na likvidaci tanků? V rámci technických možností, kterými Němci v roce 1934 disponovali, bylo rozhodnuto, že ideálním adeptem na lovce tanků bude lehce pancéřovaný stroj na polopásovém podvozku. V návaznosti na toto rozhodnutí byly spuštěny hned tři projekty, mezi nimi i projekt stíhače na podvozku připravovaného dělostřeleckého tahače firmy Büssing-NAG.

7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 na podvozku BN L 6 (H), z fotografií to není zcela zřejmé, ale bojová věž měla otevřený strop, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Návrh firmy Büssing-NAG

Šlo o tahač s tažnou silou 5 tun, který Büssing-NAG v té době vyvíjela nejprve pod označením BN L 4 a posléze jako BN L 5 (i když do dějin tento stroj vešel pod pozdějším výzbrojním označením Sd.Kfz. 6). Pro potřeby připravovaného stíhače tanků však musela vzniknout podstatně upravená varianta podvozku, která si vysloužila samostatné označení BN L 6 (H). Hlavní změnou bylo přesunutí pohonné jednotky z přídě do zadní části podvozku. Proč se konstruktéři rozhodli přesunout pohonnou jednotku z přední části na záď, se v pramenech výslovně nepíše, ale jejich uvažování lze zřejmě vytušit. Samotný dělostřelecký tahač, pro který byl podvozek původně vyvíjen, neměl nést žádné pancéřování ani výzbroj. Nový stíhač tanků měl být naopak pancéřovaný i ozbrojený a tím pádem tedy také zcela jistě těžší. Nejslabším prvkem polopásového podvozku je samozřejmě jeho přední kolová část. Konstruktéři se tedy přesunem motoru pravděpodobně snažili ulevit přední kolové nápravě, která by jinak díky zvýšené hmotnosti vozu mohla být přetížená (zejména při jízdě z kopce nebo při najíždění na terénní nerovnost).

Podvozek však prošel i dalšími úpravami. Oproti BN L 5 měl BN L 6 (H) na každém boku o jedno pojezdové kolo více (přesněji řečeno o jednu osu více). Díky tomu došlo ke zmenšení mezery mezi pásovou částí a přední kolovou nápravou. Pojezdová kola pásů byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Kola byla dvojitá, každé tvořené dvěma plechovými disky. Kola na sousedních osách se vzájemně částečně překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Vpředu bylo kolo hnací, zcela vzadu pak kolo napínací. Pásy byly opatřeny gumovými patkami, které měly snižovat otřesy při rychlé jízdě po zpevněném povrchu.

Kromě firmy Büssing-NAG, se na projektu podílela také firma Rheinmetall Borsig, která měla navrhnout a dodat pancéřový trup, otočnou věž a kanon ráže 75 mm. V přední části pancéřového trupu byla kabina řidiče a jeho spolujezdce. Před sebou měl každý z nich svůj vlastní pozorovací průzor a v boční stěně vedle sebe pak svá vlastní nástupní dvířka s dalším pozorovacím průzorem. Z literatury není jasné, jakou roli řidičův spolujezdec vlastně zastával. Teoreticky přicházejí v úvahu role kulometčíka, radisty, velitele nebo jejich vzájemné kombinace. O roli kulometčíka nemůže být řeči, protože v kabině žádný kulomet instalován nebyl. Žádný zdroj ale neuvádí, že by vozidlo mělo nějakou radiostanici a ani na fotografiích není vidět žádné radiová anténa, takže role radisty je také v podstatě vyloučena. Zbývá tedy role velitele, i když je pravdou, že jeho umístění v trupu nebylo právě typické. Velitelé bojových strojů totiž obvykle mívali svá stanoviště tam, odkud měli nejlepší možný výhled na bojiště, tedy v bojové věži. V tomto případě se však velitel do věže zřejmě prostě nevešel.

7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 starší verze založený na podvozku BN L 6 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každopádně za prostorem řidiče a jeho spolujezdce následovala hlavní kabina vozu, jejíž stěny se od podvozku směrem vzhůru výrazně rozšiřovaly. Díky tomu poskytovala střecha kabiny dostatečně širokou plochu pro uložení bojové věže. Zadní část pancéřového trupu pak ukrývala motorový prostor, proto zde bylo několik poklopů pro servisní přístup k pohonné jednotce a tři vzduchové průduchy se zvýšenými kryty. Vozidlo bylo pravděpodobně poháněno šestiválcovým motorem Maybach typu NL 38 TU o obsahu 3,79 litru a výkonu 100 koní při 3000 otáčkách. Na motor byla napojena převodovka Zahnradfabrik ZG45 se čtyřmi rychlostmi pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Byla zde však ještě dvoustupňová redukční převodovka, takže celkem měl řidič k dispozici vlastně 8 stupňů pro jízdu vpřed a 2 pro couvání.

Výzbroj

Na střeše trupu byla umístěna otočná bojová věž. Její čelní stěnou procházela hlaveň kanonu 7,5 cm Kanone L/40,8 (někdy také uváděného jako 7,5 cm Kanone L/41). Úchyt dovoloval zbrani měnit vertikální náměr v rozsahu od -9 do +20 stupňů. Horizontální pohyb zajišťovalo otáčení věže, které bylo možné v rozsahu plných 360 stupňů. Pro kanon byly k dispozici protitankové granáty o hmotnosti 6,8 kg s úsťovou rychlostí 685 m/s a tříštivotrhavé granáty vážící 5,85 kg, které opouštěly hlaveň rychlostí 485 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal protitankový granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 62 mm. Na vzdálenost 1500 metrů to bylo stále velmi solidních 59 mm. Nalevo od kanonu byl v čelní stěně věže uzavíratelný otvor pro zaměřovač. Strop bojové věže zůstal otevřený. Při nepříznivém počasí jej mohli vojáci zakrýt nepromokavou celtou. Otevřený strop také zároveň sloužil jako nástupní a výstupní průlez. Z fotografií ani z literatury to není zcela jednoznačné, ale další nástupní průlez byl možná v levé boční stěně kabiny nad pásy. V bojové kabině a věži měli své stanoviště další dva členové posádky, tedy nabíječ a střelec, který zřejmě zastával i funkci velitele vozu.

Nový polopásový stíhač tanků na podvozku BN L 6 (H) dostal označení 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 (Modell 1). Kompletaci prototypu provedla firma Rheinmetall pravděpodobně v srpnu roku 1938 (alespoň jsou tak datovány jeho tovární fotografie). Síla pancéřování na čele a bocích trupu byla 20 mm. Další detaily jako například celková hmotnost, rychlost, zásoba střeliva apod. nejsou v literatuře k mání. Postavený prototyp zůstal sirotkem a sériové výroby se nedočkal.

novější verze 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 Versuchsstück 3 na podvozku BN 10 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nová verze

S ubíhajícím časem zrál i projekt samotného dělostřeleckého tahače. Koncem roku 1936 vznikla další varianta jeho podvozku s označením BN L 7, o rok později pak BN L 8 a probíhaly práce na další variantě s označením BN 9. Büssing-NAG se proto rozhodl při dalších pracích na polopásovém stíhači tanků využít novější verzi podvozku. Samozřejmě bylo opět nutno provést některé úpravy, zejména zase přesunout motor do zádi trupu. Nový upravený podvozek dostal označení BN 10 (H). Pásová část tohoto podvozku měla šest os pro pojezdová kola.

Pancéřový trup byl svým provedením velmi podobný předešlé verzi, byl ovšem o něco nižší. Také bojová věž vypadala velmi podobně, jako u předešlé verze stíhače, včetně otevřeného stropu. Kanon zůstal typu 7,5 cm Kanone L/40,8, byl však nyní opatřen úsťovou brzdou. Ze zadní stěny věže vyčnívala oválná část mechanismu pro samočinné vyhazování prázdných nábojnic z komory kanonu. Motor byl pravděpodobně typu Maybach NL 38 TUK nebo TUKRM o obsahu 3,79 litru a výkonu 100 koní při 2800 otáčkách. Další detaily jako hmotnost a dokonce ani síla pancéřování nejsou v pramenech uváděny. Tato generace polopásového stíhače na podvozku BN 10 (H) byla evidována jako 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 (Modell 1) Versuchsstück 3 (tedy doslova ověřovací kus 3). Na továrních fotografií prototypu stojí datum 27. ledna 1940.

Konec projektu

Název Versuchsstück 3 napovídá, že kromě prvního prototypu na podvozku BN L 6 (H) (který snad můžeme považovat za první exemplář) musel existovat ještě nějaký druhý ověřovací kus (nějaký Versuchsstück 2). Literatura o něm však bohužel mlčí. Fotografická dokumentace jednoznačně dokládá, že v srpnu 1938 byla postavena dřevěná maketa polopásového stíhače v měřítku 1:1, která je sice velmi podobná Versuchsstück 3, nicméně jsou patrné určité rozdíly (např. počet pojezdových kol pásové soustavy). Je tedy možné, že chybějící Versuchsstück 2 bylo označení tohoto vývojového stupně, který se však nakonec nezhmotnil do prototypu, ale pouze do dřevěné makety? Ať už to bylo jakkoliv, jisté je to, že ani stíhač na podvozku BN 10 (H) (tedy onen Versuchsstück 3) se nedočkal sériové výroby. Ani on tedy zřejmě nesplnil očekávání svých tvůrců.

novější verze 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 Versuchsstück 3 na podvozku BN 10 (H), všimněte si, jak nízký byl trup vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A totéž platilo o celé koncepci polopásových stíhačů tanků. Praktické ověření původních teoretických úvah zkrátka ukázalo, že polopásový stroj tohoto určení nemá kýžené vlastnosti a nedává smysl jej zavádět jako standard. Stíhač tanků jako takový měl svou budoucnost stále před sebou… měla však patřit strojům na plně pásových podvozcích převzatých od samotných tanků.

OBSAH ČLÁNKU: