Panzernet

3,7 cm SELBSTFAHRLAFETTE

projekt polopásového stíhače tanků

prototyp polopásového stíhače tanků 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, všimněte si kulometu na věži, který mohl sloužit i k vedení palby na nalétávající letouny, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Polopásové stíhače tanků

Hlavním symbolem obrody německé armády v průběhu třicátých let dvacátého století se bezesporu staly tanky. Němci velmi dobře pochopili, jaký potenciál v sobě tento poměrně nový druh zbraně ukrývá pro moderní útočnou válku. A právě proto se začali také velmi intenzivně zaobírat tématem obrany proti tankům. V polovině třicátých let totiž bylo Německo stále v pozici toho slabšího, který na vývoji vlastních tanků teprve pracuje, zatímco nepřátelé kolem jich už mají ve svém arzenálu stovky. Schopnost bránit se nepřátelským tankům byla proto velmi důležitá. A protože v německém pojetí měly být tanky zejména rychlé, prostředky pro jejich ničení musely být také rychlé, ba co víc, musely být ještě rychlejší než jejich „kořist“. Zároveň musely samozřejmě zvládat pohyb v terénu a ideálně měly být také relativně levné.

Při definování těchto požadavků se německý Zbrojní úřad inspiroval u vlastního letectva a námořnictva a řídil se zhruba touto logikou: pokud chcete zaútočit na nepřátelský bombardér, nepošlete proti němu vlastní bombardér, ale rychlejší, obratnější a levnější stíhačku. Pokud chcete potopit nepřátelskou loď, můžete proti ní mimo jiné vyslat malý, rychlý a levný torpédový člun. Proč tedy stejně nepřistoupit i ke speciálnímu stroji na likvidaci tanků? A tak se zrodil koncept lovce (nebo stíhače) tanků, německy Panzerjäger.

V rámci technických možností, kterými Němci na přelomu let 1934 a 1935 disponovali, bylo rozhodnuto, že ideálním adeptem na Panzerjäger splňující dané požadavky, bude lehce pancéřovaný stroj na polopásovém podvozku. V návaznosti na toto rozhodnutí byly spuštěny vlastně hned tři projekty polopásových stíhačů, lehčí vyzbrojený kanonem ráže 37 a dva těžší s kanonem 75 milimetrovým. Vývojem prvního z nich byly pověřeny firmy Hansa-Lloyd a Rheinmetall Borsig. Hansa-Lloyd měl dodat podvozek s pancéřovým trupem. Konkrétně byl jako základ zvolen podvozek polopásového tahače, který Hansa-Lloyd v té době vyvíjela pod označením HL kl 3 a to ve variantě (H), tedy s motorem uloženým v zadní části. Firma Rheinmetall pak měla připravit bojovou věž a do ní upravený protitankový kanon ráže 37 mm.

prototyp 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, všimněte si nouzového průlezu v boční stěně nad pásy, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Návrh firmy Hansa-Lloyd

Firma Hansa-Lloyd (dceřiná společnost firmy Borgward) pracovala od roku 1933 na vývoji polopásového dělostřeleckého tahače s tažnou silou tří tun (později se zhmotnil v sériovém Sd.Kfz. 11). Roku 1934 spatřil světlo světa první prototyp podvozku pro tento tahač, který dostal tovární označení HL kl 2. O rok později následovala vylepšená verze prototypálního podvozku HL kl 3. Pro stavbu stíhače tanků však byla připravena upravená verze podvozku s názvem HL kl 3 (H), kde písmeno H v závorkách zřejmě reprezentovalo slovo Heck, tedy záď. Toto slovo odkazovalo na umístění motoru, který byl na rozdíl od pozdějších sériových tahačů u tohoto prototypu umístěn vzadu.

Proč se konstruktéři rozhodli přesunout pohonnou jednotku z přední části na záď, se v pramenech výslovně nepíše, ale jejich uvažování lze zřejmě vytušit. Samotný dělostřelecký tahač, pro který byl podvozek původně vyvíjen, neměl nést žádné pancéřování ani výzbroj. Nový stíhač tanků měl být naopak pancéřovaný i ozbrojený a tím pádem tedy také zcela jistě těžší. Nejslabším prvkem polopásového podvozku je samozřejmě jeho přední kolová část. Konstruktéři se tedy přesunem motoru pravděpodobně snažili ulevit přední kolové nápravě, která by jinak díky zvýšené hmotnosti vozu mohla být přetížená (zejména při jízdě z kopce nebo při najíždění na terénní nerovnost). Hlavní částí podvozku byla pochopitelně pásová soustava tvořená předním hnacím kolem, zadním kolem napínacím a pěti koly pojezdovými. Pojezdová kola byla tvořená vždy dvě disky, které byly na osách umístěny nestejně daleko od sebe. Disky lichých kol byly blízko u sebe a zapadaly do mezer mezi disky sudých kol. Kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Pásy byly opatřeny gumovými patkami, které měly snižovat otřesy při rychlé jízdě po zpevněném povrchu.

Mezi další úpravy podvozku patřilo posunutí řidičova stanoviště do středu trupu. U původního podvozku vyvíjeného pro dělostřelecký tahač seděl řidič vlevo a vedle něj bylo místo pro dalšího vojáka. Řidič chystaného stíhače tanků však žádného spolujezdce mít neměl a proto dávalo smysl jej posadit nikoliv nalevo, ale doprostřed. Samozřejmě si to vyžádalo také přemístění všech ovládacích prvků včetně volantu, který musel být navíc sklopen, aby se vešel pod pancíř.

prototyp 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, v zadní části trupu se ukrýval motor, zdroj: forosegundaguerra.com, upraveno

Výzbroj

Kousek za sedačkou řidiče byla v rámu šasi uložena převodovka a nad ní plošina pro otočný podstavec kanonu. Mohutný podstavec však nenesl pouze samotný kanon, ale také sedačky pro dva vojáky, tvořící jeho obsluhu. Po levé straně kanonu bylo k podstavci upevněno sedátko střelce, vpravo za kanonem pak bylo sedátko pro nabíječe. K podstavci byl dále upevněn vak pro zachycování prázdných nábojnic a schránka s pohotovostní zásobou munice pro kanon. Za zády střelce čnělo z podstavce silné rameno, které jej spojovalo s otočnou věží.

Na podstavci byl uložen kanon 3,7 cm Pak L/70. Prameny jsou bohužel vcelku skoupé na podrobnější informace o této zbrani. Podle všeho tuto zbraň vyvinula firma Rheinmetall úpravou klasického protitankového kanonu Pak 35/36. Nová zbraň však dostala výrazně delší hlaveň (namísto původních 45 násobků ráže to bylo 70 násobků ráže, proto označení L/70). Série Panzer Tracts uvádí, že protitankový granát pro tento kanon vážil 710 g a ústí hlavně opouštěl rychlostí 900 m/s. Pokud je uváděná hmotnost projektilu správná, nešlo o běžnou munici používanou pro Pak 35/36, ale o speciální munici pro nový upravený kanon. Ještě doplňme, že podstavec umožňoval zbrani vertikální náměr v rozsahu od -7 do +20 stupňů a otáčení v plném rozsahu 360 stupňů.

Dále za plošinou s podstavcem kanonu byla v rámu šasi uložena palivová nádrž a baterie a za nimi už pak začínal motorový prostor. Zde se ukrýval benzínový šestiválec Hansa-Lloyd 3500L o obsahu 3,485 litru, který dával výkon 70 koní při 2600 otáčkách za minutu. Před samotným motorem byl uložen chladič a deska, která motorovou sekci oddělovala od hlavní bojové kabiny. Na motor byla napojena převodovka typu Hansa-Lloyd Goliath se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Podle některých zdrojů měl vůz ještě dvoustupňovou redukční převodovku.

tovární snímek podstavce kanonu pro 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, všimněte si sedátka pro střelce a vaku na prázdné nábojnice, velké rameno s dvěma kruhovými otvory spojovalo podstavec kanonu s otočnou věží zdroj: forosegundaguerra.com, upraveno

Na podvozku byl instalován trup svařený z rovných pancéřových desek. Díky výše uvedenému posunu řidičova stanoviště do středu šasi, a zejména pak díky rovněž zmíněnému přemístění motoru na záď, mohla být přední část pancéřového trupu řešena velmi úsporně. Pancéřová kabina řidiče tedy měla pouze nízký a úzký „nos“, za kterým se zvedala čelní stěna s hlavním pozorovacím průzorem. Další průzory pak měl řidič také v obou bočních stěnách své kabiny. Zřejmě kvůli úspoře hmotnosti nedostala přední kola ani žádné blatníky a rovněž systém jejich odpružení zůstal zcela odkrytý a nechráněný.

Za prostorem řidiče následovala hlavní kabina, jejíž stěny se od podvozku směrem vzhůru výrazně rozšiřovaly. Díky tomu poskytovala střecha kabiny dostatečně širokou plochu pro uložení bojové věže. Protažená zadní část trupu chránila motorový prostor a proto byla opatřena zamřížovanými průduchy pro proudění vzduchu a také servisními poklopy. Na střeše trupu byla umístěna otočná bojová věž. Její čelní stěnou procházela hlaveň kanonu. Napravo od kanonu bylo ve věži střeliště pro kulomet, nalevo od kanonu pak byl otvor, skrz který hleděl zaměřovač kanonu. I když to tak na první pohled nevypadá, bojová věž měla otevřený strop. Pouze v jeho pravé zadní části byl umístěn okruh s úchytem pro kulomet, který se dal použít i pro palbu proti nízko se pohybujícím letounům. V zadní stěně věže byl uzavíratelný otvor, který zřejmě sloužil ke snadnějšímu nakládání munice.

Polopásový stíhač tanků dostal oficiální označení 3,7 cm Selbstfahrlafette L/70, tedy doslova samohybná lafeta pro kanon 3,7 cm L/70. Posádku vozidla tvořili tři muži. Řidič měl de facto vlastní malou kabinu v přední části vozu (i když od hlavní kabiny jej oddělovalo pouze opěradlo jeho sedačky). K nástupu a výstupu mu sloužily poměrně velké dveře v bočních stěnách jeho stanoviště. Dalšími dvěma vojáky na palubě byli již zmiňovaní střelec a nabíječ. Střelec přitom pravděpodobně plnil také funkci velitele vozu. Tito dva členové posádky mohli k nástupu a výstupu využít buď otevřený strop věže, nebo obdélníkové průlezy v bočních stěnách nad pásy. U zadní stěny kabiny (tedy u stěny oddělující kabinu od motorové sekce) byla velká schránka pro náboje do kanonu.

tento tovární snímek ukazuje umístění střelce a nabíječe uvnitř 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, velké rameno mezi oběma muži spojovalo podstavec kanonu s otočnou věží, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První a poslední exemplář

Prototyp 3,7 cm Selbstfahrlafette L/70 byl dokončen zřejmě v září 1936 (alespoň jsou tak datovány jeho tovární fotografie). Vozidlo měřilo 5,1 metru na délku a 2 metry na šířku. Po silnici se dokázalo pohybovat rychlostí až 50 km/h. Informace o hmotnosti, síle pancéřování, spotřebě paliva, ani dalších podobných detailech nejsou bohužel v literatuře k mání. Dostupné nejsou ani bližší informace o výsledcích jeho testování. Jedno je však jisté, první postavený prototyp zůstal také prototypem posledním a projekt byl ukončen. Obecně bývá uváděno, že polopásový stroj nesplnil armádní očekávání. Ve výsledku nebyl nijak podstatně rychlejší než klasické tanky a dokonce prý nebyl ani o mnoho levnější (i když samozřejmě cena za kus v prototypálním stádiu není úplně objektivní měřítko).

OBSAH ČLÁNKU: