Panzernet

T-15

škodovácký návrh průzkumného tanku

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Hledá se průzkumný tank

Již během prvního roku války dospěl Wehrmacht ke zjištění, že ve svém obrněném arzenálu velmi postrádá rychlý tank, který by dokázal plnit průzkumné úkoly. Průzkum byl v té době doménou obrněných automobilů a případně také polopásových vozů. Tyto však měly své limity zejména v oblasti průchodnosti terénem, síly pancéřování a výzbroje. Obrněný automobil byl perfektním průzkumníkem, dokud se mohl pohybovat po silnici a nedostával se do nepřátelské palby. Mimo silnici však byl neohrabaný a k jeho vyřazení stačil teoreticky jediný pěšák, který mu prostřílel pneumatiky. Průzkumná vozidla založená na polopásovém podvozku, jako například Sd.Kfz. 250, na tom byla sice lépe v oblasti průchodnosti terénem, z pohledu pancéřování a výzbroje však také nemohla konkurovat tankům.

Ani žádný z tanků, které měli Němci v té době k dispozici, však nevyhovoval popsaným potřebám. Lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II byly zastaralé, slabě pancéřované i vyzbrojené. "Kořistní" PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t) zase nebyly dostatečně rychlé. Ani nejmodernější střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se pro průzkumnou roli nehodily a hlavně jich bylo třeba jako hlavních bojových strojů a ne jako průzkumných vozidel. Německý zbrojní úřad se proto rozhodl zahájit vývoj zcela nového typu tanku specializovaného na provádění průzkumné činnosti.

Armádní požadavky

V červenci 1940 byly zadáním na vývoj takového tanku obeslány hned tři konkurenční podniky. Byla to jednak německá firma MAN (Maschinenfabrik Augsburg Nürnbeg) a pak dva původně československé závody BMM (bývalá ČKD) a Skoda-Werke (Škoda Plzeň). Každý z oslovených výrobců měl postavit pět ověřovacích prototypů, dva z měkké oceli a tři s plnohodnotným pancířem. Zadání požadovalo tank o hmotnosti mezi 11 a 13 tunami, který by dokázal dosáhnout rychlosti 50 až 60 km/h. Stroj měl být vyzbrojen kanonem ráže 20 nebo 37 mm a jedním kulometem. Obě zbraně měly být uloženy v otočné bojové věži.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Požadována byla nikoliv nýtovaná, ale svařovaná konstrukce. Tento požadavek jistě stál za výslovné uvedení v zadávací dokumentaci, protože u dvou ze tří oslovených firem hrozilo ovlivnění "československou konstrukční školou" a tedy použití nýtů tak jako tomu bylo u PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t). Bojové nasazení těchto tanků však odhalilo nejednu slabinu nýtovaných spojů a proto se Němci přikláněli k modernějšímu svařovaní.

Návrh z Plzně

Odpovědí plzeňské škodovky na výše popsanou německou poptávku byl prototyp tanku, který dostal označení T-15. Do konce roku 1940 zpracovali konstruktéři nákresy nového vozidla a v lednu 1941 byl postaven jeho dřevěný model ve skutečné velikosti. První funkční prototyp měl být dodán v říjnu nebo listopadu 1941, a pokud by došlo k přijetí projektu armádou, výroba měla naběhnout v následujícím roce.

První návrh T-15 v sobě nezapřel inspiraci lehkým tankem PzKpfw 38(t). Přední partie trupu byla řešena prakticky shodně, jen v čelní stěně kabiny chyběl trupový kulomet, který u nového stroje nebyl požadován. Také čelní stěna bojové věže byla řešena velmi podobně jako u staršího typu. Byl použit stejný typ kanonu (Škoda A7 ráže 37 mm) i kulometu (ZB vz. 37 ráže 7,92 mm) a obě zbraně byly uchyceny ve shodně provedených lafetách. Posouzení technického návrhu a dřevěného modelu však záhy přineslo významné konstrukční úpravy bojové věže, což podobnost s typem PzKpfw 38(t) snížilo. Původně lomenou zadní stěnu věže nahradila jednodušší stěna rovná a věž dostala jednu společnou čelní masku pro uchycení kanonu i kulometu. Maska byla válcovitého tvaru, podobného provedení jako u pozdních verzí tanku Panzer III.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Pro instalaci do nové masky musel být uzpůsoben i tankový kanon A7. Jeho upravená verze dostala označení A19, šlo však prakticky stále o tutéž zbraň. Zato typ kulometu byl změněn. Namísto československého ZB vz. 37 měl být instalován německé MG 34 ráže 7,92 mm.

První prototyp tanku T-15 byl dokončen v říjnu 1941 a druhý jej následoval hned v prosinci téhož roku. Podvozek nového tanku sestával na každém boku ze čtyř pojezdových kol o průměru 726 mm opatřených po obvodu plnou gumovou obručí. Kola byla dvojitá a do mezery mezi disky zapadaly vodící zuby pásů. Disky kol byly posíleny paprsky, mezi nimiž byly vyřezány odlehčovací otvory. Kola byla zavěšena na kyvných ramenech a to i z vnější strany. Kyvná ramena dvou sousedních kol se vždy sbíhala k sobě a byla navázána na dvě sdílené listové pružiny umístěné mezi prvním a druhým a mezi třetím a čtvrtým kolem. Přední pár pojezdových kol byl tedy odpružen jednou a zadní pár druhou listovou pružinou.

Vpředu podvozkové soustavy bylo ozubené napínací kolo o průměru 485 mm. Vzadu pak bylo kolo hnací s průměrem 574 mm. Horní část pásu nesly tři podpůrné kladky rozmístěné rovnoměrně nad mezery mezi pojezdovými koly. Pásy byly široké 270 mm. Na první pohled se systém zavěšení a odpružení pojezdových kol zdál jako krok zpět směrem ke složitým systémům tanků z meziválečného období. Nebylo to však tak docela pravda, protože mechanismus byl poměrně jednoduchý. Přesto se ale opět ukázalo, že vysunutí těchto prvků na vnější stranu pojezdových přináší více problémů než pozitiv. Vnější kyvná ramena byla snadno zranitelná nepřátelskou palbou (díra v pojezdovém kole tank nezastaví, ale ustřelený závěs už jízdu rozhodně zkomplikuje) a také mohlo dojít k jejich poškození při jízdě terénem (o kameny, pařezy apod.). Testy prototypu T-15 navíc ukázaly, že dochází k zanášení nečistot do vnějších ložisek.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V zadní části trupu byl motorový prostor. Pohon tanku zajišťoval benzínový osmiválec Škoda T-15 o obsahu 10,8 litru, který dával maximální výkon 220 koní při 2800 otáčkách za minutu. Na každé straně motorového prostoru vybíhal jeden výfuk, jehož tělo pak leželo na blatníku pásů a ústí mířilo za vůz. Převodovka umožňovala řazení šesti rychlostních stupňů pro jízdu oběma směry. Tank tam mohl teoreticky při couvání dosahovat stejné rychlosti jako při jízdě vpřed. Maximální rychlost vozu na silnici se pohybovala okolo 60 km/h a odpovídala tedy armádnímu zadání. Pokud jde o zásobu pohonných hmot lze narazit na různé údaje. Nejvyšší udávaný údaj je 300 litrů benzínu uložených ve dvou nádržích. S nimi pak měl tank být schopen urazit 250 až 280 kilometrů.

Trup tanku byl svařen z rovných pancéřových desek různé síly. Z nosu trupu se zvedala čelní stěna kabiny. V ní byly vyřezány dva pozorovací otvory pro řidiče a radistu sedící za touto stěnou. V původním návrhu (a také u dřevěného modelu) se průzory uzavíraly čtvercovými výsuvnými krytkami. U prototypů však byly instalovány podlouhlé masivní klapky. Tyto klapky se zřejmě měly stát v německé armádě standardním vzorem, protože byly použity také u konkurenčních prototypů firem MAN a BMM, ale objevují se i u dalších soudobých projektů lehkých tanků jako např. PzKpfw I Ausf. C nebo PzKpfw II Ausf. G.

Řidič (sedící vlevo) a radista (vpravo) dále mohli využít také pozorovací štěrbiny v bočních stěnách kabiny, po jedné na každém boku. Nad hlavou každého ze zmíněných členů posádky byl ve střeše kabiny před věží vyřezán jeho vlastní nástupní průlez. Zbylí dva muži na palubě měli svá stanoviště v bojové věži. Věž měla rovnou čelní a zadní stěnu a zaoblené boky. Věž byla mírně kónická, takže se na bocích a zádi směrem vzhůru zlehka zužovala. Prakticky celou čelní desku zabírala již zmíněná společná maska zbraní. Středem masky procházela hlaveň kanonu A19 ráže 37 mm. Nalevo od něj ústil zaměřovač kanonu. Napravo od kanonu byl pak instalován rovněž již zmíněný kulomet MG 34. Pro kanon se nakládalo 78 nábojů, pro kulomet pak 2100 nábojů.

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V pravé boční stěně věže se nacházel jediný štěrbinový průzor. V zadní stěně ani na druhém boku žádné pozorovací otvory nebyly. Na stropu věže byla instalována zvýšená velitelská věžička. V ní byl nástupní průlez uzavíraný jednodílným poklopem, který sloužil veliteli a střelci (tedy oběma mužům, kteří měli své stanoviště ve věži). Velitelská věžička nebyla opatřena pozorovacími otvory po obvodu, jako tomu bylo u většiny soudobých německých tanků. Namísto toho byl v přední části jejího stropu instalován periskop. Logika by říkala, že strop věžičky s periskopem bude otočný, aby mohl velitel sledovat okolí celého vozu. Z dostupných fotografií to však nemůže být potvrzeno, protože prakticky na všech míří periskop vpřed.

Prototyp číslo 2, který se zúčastnil srovnávacích testů, zůstal v Kummersdorfu a byl zde zřejmě nadále využíván jako cvičné vozidlo, protože do roku 1944 byl ještě dvakrát zaslán zpět do Plzně k opravám. Prototyp číslo 1 si plzeňská továrna ponechala pro vlastní potřeby až do prosince 1942, kde jej odeslala firmě Alkett do Berlína k dalším zkouškám. I přes zamítnutí celého projektu se plzeňský závod rozhodl pokračovat ve stavbě zbylých tří prototypů. Prototypy číslo 3 a 4 byly ukončeny zřejmě až v roce 1943 a v říjnu toho roku byly rovněž odeslány na zkušební polygon firmy Alkett kde zřejmě dosloužily.

Síla pancéřování byla největší na čelní stěně trupu (podvozkové vany), kabiny a věže. Zde to bylo plných 30 mm. Boční a zadní stěny trupu i věže měly tloušťku 20 mm. Strop a podlaha bojového prostoru měl pancíř o síle 12 mm a konečně strop věže a motorového prostoru byl silný jen 8 mm. Hmotnost tanku bývá uváděna někdy jako 10,86 tun jindy jako rovných 11 tun.

Srovnávací zkoušky

Od března do června 1942 probíhaly na zkušebním polygonu v Kummersdorfu testy prototypů všech tří oslovených firem. BMM (tedy bývalá ČKD) dodala ke zkouškám dva exempláře svého tanku s označením TNH n.A., který byl založený na starším PzKpfw 38(t). MAN dodal prototyp s označením PzKpfw II n.A. Škoda k testování poslala svůj prototyp číslo dvě. Výsledky zkoušek však nebyly právě pozitivní. Zpráva, kterou zkušební komise připravila 27. června 1942, shrnovala problémy, které se na tanku objevily po ujetí celkem 4022 km. Došlo k poškození ložisek klikového hřídele, hlav válců ale i součástí převodovky. Na základě provedených zkoušek ohodnotila komise tento tank jako nevyzrálý.

prototyp tanku T-15, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po skončení první části testů byl prototyp T-15 odeslán zpět do škodových závodů k odstranění zjištěných nedostatků. Totéž platilo i pro prototypy ostatních výrobců. V říjnu 1942 se pak konaly závěrečné srovnávací zkoušky. Konečný verdikt určil jako vítěze soutěže prototyp firmy MAN. Do historie se pak vítězný tank dostal pod označením PzKpfw II Ausf. L neboli Luchs. Projekt T-15 tím byl odsouzen k pádu do propadliště dějin.

Stavba posledního prototypu se s nízkou prioritou vlekla dál, až byla v říjnu roku 1944 zastavena. V lednu 1945 byl však vydán rozkaz k jeho urychlené dostavbě a odeslání k tankovému podúřadu v Olomouci. Němci zřejmě tou dobou hledali každý dostupný tank, který bylo možno nasadit do boje. Do konce války se však tento poslední exemplář nepodařilo dokončit.

Po válce

Po válce se škodovka snažila uplatnit svůj výtvor alespoň u obnovené československé armády. Prototyp byl provizorně osazen věží z tanku LT vz. 35 a byl předveden zástupcům vojska. Ani tato armáda však o něj neprojevila zájem. Po roce 1946 probíhal další vývoj již jen v teoretické rovině. Na papíře tak vznikly upravené varianty tanku s označením T-15A, T-15S či T-16. Tyto projekty zahrnovaly významné změny v provedení trupu, výzbroji i na pohonné jednotce. Žádný z nich však nebyl realizován. V padesátých letech pak byl i poslední existující prototyp tanku T-15 sešrotován.

OBSAH ČLÁNKU: