Panzernet

LEICHTTRAKTOR

není traktor jako traktor

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje středních a lehkých tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor".

Armádní požadavky

Rozhodnutí o vývoji lehkého tanku s označením Kleintraktor, tedy doslova malý traktor, padlo v březnu roku 1928 (později bylo označení změněno na finální Leichttraktor, tedy lehký traktor). Zadávací specifikace pro nový stroj vznikala zřejmě od dubna až do června 1928 a požadavky byly skutečně velmi vysoké. Tank měl mít otočnou bojovou věž osazenou kanonem ráže 37 mm a spřaženým kulometem ráže 7,92 mm. Měl mít plně pásový podvozek a motor o výkonu alespoň 60 koňských sil. Vůz musel dosahovat rychlosti 25 - 30 km/h na silnici a 20 km/h v terénu. Zásoba pohonných hmot měla tanku vystačit na ujetí minimálně 150 km nebo na 6 hodin provozu v kuse. Pancíř tanku měl odolat průbojným ocelovým puškovým projektilům. Hmotnost vozu neměla překročit 7,5 tuny a měrný tlak na půdu 0,5 kg na čtvereční centimetr.

Bylo požadováno osazení radiostanicí s dosahem alespoň 3 kilometry při zastavení a 2 kilometry při jízdě. Posádka měly být čtyřčlenná ve složení řidič, střelec, velitel a radista. Interiér tanku měl být odolný proti plynovému útoku. Specifikace obsahovala ještě mnoho dalších detailů týkajících se např. schopnosti překonat stoupání, stěnu či příkop, byla definována světlá výška podvozku i zásoba munice na palubě, byla poptávána montáž zadýmovacího zařízení apod. Cena jednoho tanku však nesměla překročit 50 tisíc marek. Armáda navíc nepožadovala jen samotný tank, ale vývoj pásového podvozku, na kterém by bylo následně možno postavit mimo lehkého tanku také muniční nebo zásobovací vůz, využitelný i v civilním sektoru. Předběžné zadání vzniklo v dubnu 1928, ale v průběhu května a června bylo ještě finalizováno. V průběhu finalizace došlo také ke změně označení projektu z původního Kleintraktor na Leichttraktor.

holý základ firmy Rheinmetall pro stavbu různých vozidel včetně lehkého tanku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Uvedeným zadáním pak byly (zřejmě v červnu 1928) obeslány firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Každá z nich měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva prototypy. Společnost Daimler-Benz se však do soutěže nezapojila, snad prý z nějakých vnitřních důvodů, o nichž lze dnes už jen spekulovat. Zřejmě to ale nebylo kvůli obavám z postihu za práce na vývoji zakázané zbraně (hrozily vysoké pokuty i vězení). Vždyť firma Daimler-Benz se ve stejné době klidně účastnila projektu Grosstraktor. Zbrojní úřad v reakci na odstoupení Daimleru prý upravil zadání pro zbylé dva účastníky soutěže. Jedna z firem měla mimo dva prototypy tanku postavit navíc také prototyp zásobovacího vozidla (Nachschubfahrzeug) na stejném podvozku a ta druhá pak zase prototyp stíhače tanků. Celkem tedy mělo vzniknout šest ověřovacích strojů.

Zbylý dva výrobci, tedy Krupp a Rheinmetall-Borsig, se potom dohodli na spolupráci. Každý z nich pracoval na vlastním podvozku a trupu, ale pro oba výtvory se počítalo se shodnou věží. Základní uspořádání prototypů obou firem bylo díky tomu prakticky shodné a vlastně navazovalo na prototypy prvoválečných lehkých tanků LK-I a LK-II. Motor byl uložen v přídi trupu, kabina posádky a bojová věž v zádi. Krupp předložil předběžné nákresy svého stroje již v červenci 1928, Rheinmetall o něco později. Pracovníci zbrojního úřadu si nákresy prostudovali a pravděpodobně v říjnu 1928 byly s oběma firmami podepsány smlouvy na stavbu skutečných prototypů. Ty pak byly dokončeny v květnu 1930.

Návrh Rheinmetall-Borsig

Firma Rheinmetall pracovala přesně podle armádního zadání a vyvinula tedy univerzální základ, který umožňoval stavbu různých vozidel. Tento základ byl tvořen pásovým podvozkem a motorovou částí. Celá zadní partie zůstala otevřená a mohla být osazena různými nástavbami. Mohla zde být namontována pancéřovaná kabina s bojovou věží, čímž vzniknul lehký tank, nebo zde mohla být ložná plocha, která z celého stroje udělala nákladní vůz. Obě tyto varianty také Rheinmetall postavil a dodal ke zkouškám. Později na stejném základě zkonstruovali dokonce ještě stíhač tanků. Pásová soustava a celá motorová sekce byly samozřejmě u všech variant shodné (až na detaily).

nákladní vůz na základu firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Při stavbě samotného pásového podvozku se konstruktéři Rheinmetallu inspirovali pojezdovým systémem zemědělského traktoru (snad značky Cletrac - Cleveland tractor company). Jejich podvozek byl na každé straně tvořen dvanácti malými dvojitými pojezdovými koly. Kola byla vždy po dvou spojena do jakéhosi vozíku (těch tedy bylo celkem šest). Zbytek systému uchycení kol byl skryt pod bočním pancířem a jeho podobu lze tedy vyčíst jen z dostupných nákresů. Zmíněné vozíky byly pravděpodobně dále spojeny po dvou do společného závěsu odpruženého listovou pružinou.

Vpředu a vzadu ohraničovalo pásovou soustavu hnací a napínací kolo, obě velkého průměru a podobného provedení. Hnací kolo bylo vzadu, napínací vpředu. Horní část pásu nesly dvě podpůrné kladky. Mezi napínacím kolem a prvním kolem pojezdovým, bylo nad úrovní terénu umístěno ještě jedno drobné kolo, které mělo podepřít pás při nájezdu na překážku a usnadnit tak tanku její překonání. Bok pásové soustavy byl překrytý nýtovaným pancířem. Dolní část tohoto pancíře byla zavěšena na pantech a šlo jí tedy zvednout nahoru a získat tak přístup k systému zavěšení a odpružení pojezdových kol. Zajímavostí bylo využití gumových pásů.

V přední části trupu byl motorový prostor. V čelní stěně trupu, konkrétně v její horní části, byl otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce. U tanku byl tento otvor zakryt ocelovými žaluziemi, u nákladní varianty zůstal otevřený. Kapota motoru byla hranatá s rovnou horní deskou pomalu se zvedající od přídě směrem dozadu. Prakticky celý strop motorového prostoru zabíral dvoukřídlý kryt velikého servisního otvoru. Kryt byl částečně plný, a částečně mřížovaný a jeho křídla se otevírala směrem do boků. Na bocích motorové kapoty byly umístěny malé reflektory, po jednom na každé straně. Pod kapotou se ukrýval motor Daimler-Benz M36 převzatý z nákladního automobilu. Agregát o obsahu 7,8 litrů dával maximální výkon 100 koní při 2000 otáčkách za minutu. Převodovka Krupp byla rovněž původně automobilová a měla čtyři dvojité rychlosti pro jízdu vpřed a jednu dvojitou pro couvání.

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Až po sem se stroj ve variantě nákladního tahače a tanku nijak nelišily (protože byl použit popsaný jednotný základ. Rozdíly však začínaly hned za motorovým prostorem. U nákladní verze prototypu zůstala kabina řidiče částečně otevřená. Před sebou měl řidič jen malý rám vyplněný sklem, za sebou dřevěnou stěnu nákladního prostoru a nad hlavou jednoduchou stříšku. Zadní partie byla využita pro otevřenou ložnou plochu, která byla obehnaná prkennou ohrádkou jako u klasických nákladních automobilů. V této variantě mohl vůz přepravovat jak různý náklad, tak i vojáky.

Důležitější však byla bojová varianta stroje, tedy samotný lehký tank. U něj kapota motoru plynule přecházela v rovný strop plně uzavřené kabiny posádky. V její přední části měli svá stanoviště řidič a radista. Řidič seděl vlevo, radista vpravo vedle něj. Kabina posádky neměla žádnou čelní stěnu, ve které by mohly být průzory. Aby tedy řidič vůbec viděl před vozidlo, musel sedět na zvýšené sedačce a jeho hlava vlastně permanentně vyčnívala skrz nástupní průlez ze stropu kabiny. Chránil jej přitom zvýšený poklop tohoto průlezu, který vypadal v podstatě jako hranatá kovová krabice. V jejím čele a v obou bocích pak byly štěrbinové průzory, kterými řidič vyhlížel ven. V bezpečné oblasti mohl řidič celou "krabici" odklopit (odklápěla se na levou stranu) a získat mnohem lepší přímý výhled. Popsaný krabicový poklop vlastně představoval pokračování řidičovy kabiny a plnil podobnou funkci jako u pozdějších tanků tzv. velitelská věžička, tedy zajišťoval výhled a chránil hlavu vojáka pod ním. Originální označení takto řešeného pancíře nad hlavou řidiče prý znělo Kopfgehäuse což se dá také přeložit jako "hlavová ulita".

Radista měl nad svým stanovištěm také vlastní nástupní průlez, jeho poklop byl však zcela obyčejný, plochý, jednodílný, otevíraný směrem dozadu. Díky tomu nebylo kde udělat průzory a radista tak byl při zavřeném poklopu vlastně zcela bez výhledu ven. Mezi oběma zmíněnými nástupními průlezy byl umístěn velký reflektor, který bylo možno sklopit. Těsně před přechodem do stropu kabiny, vycházela z horní desky motorové kapoty trubice výfuku, která směřovala na pravý bok a zde nad blatníkem pásů dále dozadu. Velmi zajímavým prvkem výfukové trubice byl šroubovitý tlumič.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prakticky celý zbytek stropu kabiny zabírala bojová věž. Jak již bylo řečeno, věž byla v rámci spolupráce obou firem shodná u prototypu Rheinmetall i Krupp. Podle některých pramenů byla věž dílem švédských firem Landsverk a Bofors. Tato verze historie však v mnoha ohledech nedává smysl. Je sice pravda, že Švédsko mělo s Německem v meziválečném období velmi dobré vztahy. Ale i přesto... proč by měli Němci riskovat prozrazení porušování Versailské smlouvy tím, že do projektu přizvou zahraničního partnera? Navíc firma Bofors byla výrobcem kanonů, takže jejím příspěvkem k projektu by zřejmě byla hlavní zbraň pro nový tank. Prototypy však byly vyzbrojeny kanonem německé, nikoliv švédské provenience. Jako pravděpodobnější se tedy jeví verze, podle které věž pro oba výrobce vyvinula firma Rheinmetall, která také dodala kanonovou výzbroj.

Ať tak či tak, jednotná věž měla kruhový půdorys a její stěny se kónicky sbíhaly směrem vzhůru. Z kruhového půdorysu vystupovala čelní maska s výzbrojí. Tou byl podle všeho kanon 3,7cm KwK 36 L/45 a koaxiální kulomet pravděpodobně ráže 7,92 mm. Kanon byl umístěn lehce nalevo od středu masky a kulomet byl v její pravé části. Prameny se bohužel neshodnou na přesném typu kulometu. Z fotografií se však dá usuzovat, že v průběhu času byl používaný typ změněn. Zatímco u rané verze prototypu Rheinmetall byl zcela jistě použit kulomet s vodou chlazenou hlavní (umístěnou tedy v typickém tlustém rukávu), u pozdějšího upraveného tanku lze jasně vidět dlouhou štíhlou hlaveň, jakou měl například MG34. Vertikální náměr masky byl v rozsahu od -7 do +25 stupňů. Zásoba munice činila armádou požadovaných 150 nábojů pro kanon a 3000 pro kulomet.

Ve věži měli své stanoviště zbývající dva členové posádky, tedy velitel a střelec. Podle některých autorů byl ve věži ještě pátý muž, který plnil roli nabíječe. To však zřejmě nebude správná informace, neboť drtivá většina pramenů se shodne na čtyřčlenné posádce. Roli nabíječe tak zřejmě plnil buď sám střelec nebo velitel tanku. K nástupu a výstupu vojáků ve věži sloužily dva průlezy v zadní části bočních stěn věže. Každý průlez měl jednodílná dvířka opatřená pozorovací štěrbinou. Výhled před tank a míření pak zajišťovala dvojice periskopů, které čněly ze stropní desky věže. Zda byl ve stropu také nějaký průlez není zřejmé (nepodařilo se mi najít žádnou kvalitní fotografii s horním pohledem).

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V pravé polovině zadní stěny trupu byl další velký nástupní průlez uzavíraný jednodílnými dvířky. Na bočních stěnách kabiny byly na obou stranách blatníky pásů a na nich nosníky pro rámovou anténu radiostanice. Anténa kabinu obepínala z obou boků i ze zadu. Síla pancíře Leichttraktoru Rheinmetall se podle některých zdrojů pohybovala od 4 do 10 mm, podle jiných to bylo od 5 do 14 mm. Jeho celková hmotnost se pohybovala okolo 9 tun a maximální rychlost na silnici bývá udávána ve výši 30 až 35 km/h. Zásoba paliva měla být 220 litrů.

Některé prameny zmiňují ještě zajímavou vlastnost prototypu a to uměle udržovaný zvýšený tlak vzduchu v kabině posádky. Díky tomu nemohl dovnitř nekontrolovaně proudit vzduch zvenku, a tedy se sem nemohl ani dostat případný jedovatý plyn. Zda je tato informace pravdivá není jasné, faktem však je, že odolnost proti plynovému útoku byla součástí armádního zadání.

Kromě popsaného tanku a nákladního vozu postavil později Rheinmetall na svém podvozku také prototyp stíhače tanků. Ten měl menší věž (podle některých pramenů bez možnosti otáčení) a v ní protitankový kanon 3,7cm PaK 36 L/45 spřažený opět s kulometem. Počet členů posádky měl být u stíhače snížen ze čtyř na tři muže. Další detaily o tomto stroji se mi nepodařilo nalézt.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Návrh Krupp

Narozdíl od Rheinmetallu se konstruktéři firmy Krupp rozhodli vyvinout pro svůj Leichttraktor zcela nové pojezdové ústrojí. Na každé straně jej tvořilo šest malých a dvě větší (první a poslední) pojezdová kola. Kola byla složitě pospojována do společných vozíků a ty pak různě napojeny na celkem čtyři vinuté pružiny rozmístěné nerovnoměrně a pod různými úhly. Vzadu bylo hnací kolo velkého průměru. Vpředu pak bylo loukoťové kolo napínací. Část napínacího kola a boku trupu za ním překrýval pancéřový plech. Po celé své délce byly pásy překryty blatníky. V předu blatníky poměrně výrazně přečnívaly před čelo trupu a na každém z nich zde byl instalován jeden reflektor.

Kapota motorového prostoru byla velmi členitá. Její čelní stěnu tvořilo několik horizontálních plechových lamel, které umožňovaly proudění chladícího vzduchu k pohonné jednotce. Strop motorového prostoru měl zvýšený střed a výdechy chladícího vzduchu po stranách. Velmi netradiční bylo vyvedení výfuku. Jeho trubice ležela na pravém blatníku a vedla od zadní části motorového prostoru k přídi tanku. Existují fotografie, na kterých je na ústí výfuku nasazena jakási zřejmě gumová hadice, která výfuk jakoby prodlužuje a vede zplodiny níže dolů a do boku, prakticky až k pojezdovým kolům. Důvodem tohoto doplňku bylo zřejmě to, že u původní varianty zhoršoval kouř z výfuku výhled před vozidlo.

Za motorovým oddělením začínala zvýšená kabina posádky. V její levé části měl stanoviště řidič vozu. Podobně jako u konkurenčního prototypu měl i zde nad hlavou jakousi pancéřovou ulitu. V Kruppově podání však nebyla hranatá ale válcová se štěrbinovými průzory po obvodu. Nešlo však o kompletní válec. Velmi zajímavý byl způsob otevírání popsané ulity. Poloviny válce se rozevíraly do stran.

upravená varianta Leichttraktoru firmy Rheinmetall, všimněte si ventilačního otvoru v zadní stěně, prodloužené rámové antény a dalších detailů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud jde o počet mužů na palubě, některé prameny uvádějí tři a jiné zase čtyři vojáky. Už vzhledem k původnímu armádnímu zadání se však lze domnívat, že vyšší údaj bude správný. K nástupu a výstupu z kabiny sloužilo hned několik průlezů. Jeden byl v každé boční stěně, opatřený jednodílným krytem otevíraným směrem k zádi vozu. Velký průlez s dvoukřídlými dveřmi byl pak také v zadní stěně kabiny. Kabinu obepínala velká rámová anténa, která byla na levé straně dokonce protažena až k přídi. Nad kabinou byla instalována bojová věž, která byla shodná jako u prototypu Rheinmetall-Borsig.

Pohonná jednotka Kruppova stroje byla také shodná s konkurencí, byl jí motor Daimler-Benz M36 o výkonu 100 koní. Převodovka Soden umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Také síla pancíře byla stejná jako u Rheinmetallu a totéž platilo o zásobě paliva a maximální rychlosti. Hmotnost Kruppova VK31 činila 8,7 tuny.

Testování v SSSR

Jak již bylo uvedeno, čtyři prototypy lehkého tanku byly dokončeny v dubnu a květnu roku 1930. Kódové označení nového tanku znělo VK31 (Versuchskonstruktion) a to shodně pro konstrukce obou soupeřících firem. Vozy byly následně odeslány k testování na polygon Kama v Sovětském svazu. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933.

Leichttraktor firmy Rheinmetall s novým typem podvozku jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Testy přinesly smíšené výsledky. Leichttrakory sice představovaly poměrně moderní a pohyblivé stroje, jejich skutečná bojová hodnota však byla podle odborníků velmi omezená. Mezi nejvíce kritizované nedostatky patřilo velmi slabé pancéřování a časté přehřívání motoru. Přesto měla armáda v roce 1931 objednat výrobu 34 tanků Rheinmetall (podle některých pramenů mělo být objednáno dokonce 289 tanků). Objednávka však byla následně zrušena kvůli jinému projektu vedenému pod označením Landwirtschaftlicher Schlepper, na jehož konci stál v roce 1934 tank Panzer I.

Krupp i Rheinmetall během následujících let na svých prototypech dále pracovaly, takže vznikly i jejich upravené verze. U konstrukce firmy Rheinmetall došlo například v roce 1931 nebo 1932 k úpravě pojezdového systému. Z vnějšku se modifikace projevila změnou provedení plechu, který překrýval pásovou soustavu. Právě na takto upraveném podvozku byl postaven zmíněný prototyp stíhače tanků.

Později došlo u Rheinmetallu i k dalším změnám. Blatníky pásů byly protaženy až k přídi tanku a spolu s nimi byla prodloužena i rámová anténa. Nad zadní polovinou blatníku levého pásu se objevila plechová "schránka", snad na nářadí. V zadní stěně trupu, nalevo od nástupního průlezu, vznikl nově mřížovaný otvor, který měl zřejmě odvětrávat kabinu posádky. Otvor v čelní stěně trupu, kterým proudil chladící vzduch k motoru, byl výrazně zvětšen. Z neviditelných změn mělo dojít k výměně převodovky za jiný typ.

Leichttraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Úpravy a konec

V roce 1932 nebo 1933 bylo u jednoho prototypu Rheinmetall instalováno zcela nové pojezdové ústrojí. Tvořila jej čtyři velká pojezdová kola, každé odpružené vlastní mohutnou vinutou pružinou. Nového provedení bylo i hnací a napínací kolo. Horní část pásu dosedala na tři rovnoměrně rozmístěné podpůrné kladky. Nový typ podvozku umožnil snížit celkovou výšku tanku, takže muselo dojít také ke změnám v konstrukci trupu. Došlo ale i k některým kosmetickým úpravám. Na nástupní průlez radisty byl například instalován zvýšený hranatý poklop Kopfgehäuse, stejný jako u řidiče. I radista tedy získal výhled z tanku.

V roce 1933 byla testovací základna Kama uzavřena a všechny prototypy Leichttraktoru byly navráceny do Německa. Jejich další osud není úplně přesně znám. Podle některých zdrojů se snad měly zapojit do vojenských manévrů v roce 1935. Potom byly převedeny do střelecké školy v Putlosu a zde ještě nějakou dobu využívány jako tréninkové stroje pro výcvik nových posádek. Minimálně jeden prototyp Krupp a jeden prototyp Rheinmetall s novým pojezdovým ústrojím (čtyři velká pojezdová kola) skončily jako pomníky (zřejmě právě v Putlosu). Jeden Kruppův tank byl pak pravděpodobně přestavěn na pozorovací nebo velitelské vozidlo, u kterého byla odstraněna věž a instalována nová větší kabina s velkou rámovou anténou.

OBSAH ČLÁNKU: