Panzernet

FLAMMPANZERY - ÚVOD

košťata k vyhánění ukryté pěchoty

nejpokročilejším německým plamenometným tankem byl Flammpanzer III, zde dvojice těchto strojů během cvičení, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Od starověku po 30. léta

Ačkoliv první primitivní plamenomety prokazatelně používali již Byzantinci v 7. století našeho letopočtu (a dost možná již staří Řekové a Římané o mnoho století dříve), moderní plamenomety, jak je chápeme dnes, se objevují de facto až ve 20. století a jejich první širší nasazení ve skutečném boji se odehrálo až za Velké války (tedy za první světové). Během tohoto konfliktu rovněž došlo k prvním experimentům s instalací plamenometu do pásového obrněného vozidla. Ani jedna z bojujících stran však tehdy plamenometný tank nezavedla do výroby, a tedy ani bojově nenasadila.

Skutečný rozvoj plamenometných tanků přineslo až meziválečné období a zejména pak druhá světová válka. Velmi intenzivně se tomuto druhu bojové techniky věnovali ve třicátých letech 20. století v Sovětském svazu. Jen na bázi lehkého tanku T-26 zde vznikla minimálně tři odlišná plamenometná vozidla. Prvním skutečně bojově nasazeným plamenometným tankem se však nejspíš stal italský L3 Lf, a to během tzv. Habešské války v letech 1935 a 1936.

Německý přístup

Hitlerovské Německo sice nezůstalo stranou, nicméně ve druhé polovině třicátých let se omezilo pouze na výzkum a ověřovací experimenty. Německé poznatky z té doby hezky shrnul úředník německého Waffenamtu Ing. Olbrich ve své stati z června 1939. Němci věnovali značné úsilí snaze o maximalizaci „dostřelu“ plamenometu. Zkoumali tedy výhody a nevýhody tlakování zápalné směsi pomocí čerpadla i pomocí stlačeného plynu, dostřel při použití trysek různého průměru a tvaru, vliv hustoty samotné hořlavé látky, vliv povětrnostních podmínek, vliv náměru trysek a další faktory. Mimo to analyzovali také výhody a nevýhody uložení hořlaviny přímo ve vozidle oproti vezení v přívěsném vozíku.

PzKpfw B2 (Flamm) vznikly přestavbou ukořistěných francouzských tanků, při hoření zápalné směsi vznikalo obrovské množství černého dusivého kouře, jehož zápach napomáhal k vyhánění ukryté pěchoty, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-708-0293-14, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Na základě získaných poznatků Němci jednoznačně preferovali, aby si zásobu hořlavé směsi vezl tank přímo na své palubě, a nikoliv v přívěsu. Důvodů bylo vícero. Přívěsný vozík jednak dost podstatně omezoval pohyblivost vozidla a zejména jeho průchodnost terénem. Navíc komplikoval už tak dost nesnadné couvání tanku. Neméně důležitý byl fakt, že čím delší byla soustava hadic, kterými hořlavina proudila, tím náchylnější byla na vznik netěsností a ztrátu tlaku. Bylo tedy záhodno, aby zásobník hořlaviny ležel co nejblíže k výmetné hlavni, tzv. šlehovce. To samozřejmě jasně hovoří proti nasávání kapaliny dlouhou hadicí z přívěsu za tankem.

Řešení s přívěsným vozíkem mělo podle svých zastánců dvě hlavní výhody. Do vozíku se obvykle vešlo mnohem více hořlaviny, než by se dalo uložit přímo do tanku. Druhou výhodou pak byla teoreticky větší bezpečnost posádky. Pokud došlo k zásahu a vzplanutí přívěsného vozíku, mohla jej posádka ihned odpojit (dálkově) a s tankem prostě odjet pryč. První uvedenou výhodu se Němci rozhodli vědomě obětovat. Dávali zkrátka přednost větší obratnosti vozidla a většímu dostřelu před množstvím vezené hořlaviny.

Pokud jde o bezpečnost posádky, u svých prvních dvou typů plamenometných tanků (tzn. Flammpanzer II a PzKpfw B2 (Flamm)) umístili němečtí konstruktéři nádrže s hořlavinou vně tanku (v prvním případě na blatnících pásů a v tom druhém na zádi korby). Pro všechny další typy (Flammpanzer III, Stug Flamm a Flammpanzer 38(t)) však Němci přístup změnili a nádrže prostě instalovali přímo do bojové kabiny. Dospěli totiž k názoru, že toto řešení je vlastně celkově bezpečnější.

detail výmetné trysky (šlehovky) plamenometného tanku Flammpanzer II, zdroj: Flickr.com, upraveno

Největším zdrojem nebezpečí pro posádku plamenometného tanku totiž ve skutečnosti nebyla samotná nádrž s hořlavinou, ale nutnost přiblížit se k nepříteli na velmi malou vzdálenost. A toto riziko musel Flammpanzer podstoupit bez ohledu na to, zda si hořlavinu vezl v přívěsném vozíku nebo v kabině. Ten druhý však měl v té chvíli výhodu, že jeho nádrže s hořlavinou byly uvnitř pancéřované kabiny mnohem lépe chráněny. Pravda sedět uvnitř takového vozidla a být obklopen hořlavinou sice na první pohled vypadá děsivě, ale v tomto směru se Flammpanzer vlastně příliš nelišil od běžného tanku, ve kterém byli vojáci obklopeni neméně nebezpečnou municí.

Obrovskou roli v celkové účinnosti plamenometu hraje samozřejmě také samotná hořlavá látka. Nesmí hořet příliš rychle, aby neshořela dříve, než napáchá potřebné škody, ale přitom musí hořet dostatečně intenzivně, aby měl zášleh patřičnou razanci. Nesmí být moc řídká, aby se za letu nerozprskávala a po dopadu příliš rychle nestékala ze zasaženého povrchu, ale zároveň nesmí být ani příliš hustá, ale neucpávala trysky. Němci v tomto směru sázeli na směs zvanou Flammöl (neboli zápalný olej), což byla směs benzínu a uhelného dehtu. Benzín dodával prudkou hořlavost, dehet zase hustotu a štiplavý kouř. Zapálení takové husté směsi nebylo vždy jednoduché (zejména v mrazu). Používal se k tomu buď mnohem snadněji zapálitelný acetylen, elektrické žhavící svíčky, nebo zapálné patrony, tzv. Zündpatrone.

Německý výzkum dále ukázal, že pro každý tvar výmetné trysky existuje určitá mez tlaku / rychlosti kapaliny, kterou nedává smysl překračovat. Jinak řečeno tlak a tím i úsťovou rychlost hořlaviny můžete zvedat do nekonečna, ale narazíte na hranici, při které hořlavina odporem vzduchu přestane držet pohromadě jako paprsek, rozprskne se a dostřel plamenometu se dramaticky zkrátí.

své plamenometné verze (nazvané Flammpanzer 38(t)) se dočkal i stíhač tanků Hetzer, zdroj: Flickr.com, upraveno

Obecně negativní vliv na dostřel plamenometu měl samozřejmě také vítr. Němci dospěli k poznání, že zatímco při palbě na vzdálenost do 30 metrů je vliv větru zanedbatelný a do 50 metrů akceptovatelný, od 50 metrů výš už se vliv větru projevoval dost podstatným způsobem. Dalším poznatkem bylo, že spotřeba hořlaviny se snahou o větší dostřel roste více než lineárně. Pro účinný zášleh plamene na vzdálenost 80 metrů bylo třeba použít 60 až 70 litrů hořlaviny! Konstruktéři tedy museli volit mezi mnoha kratšími zášlehy a velmi omezeným počtem dlouhých zášlehů. Němci obecně se rozhodli jít spíše cestou více zášlehů na menší vzdálenost.

Taktika plamenometných tanků

Plamenometné tanky byly obecně určeny k likvidaci nebo vyhánění ukryté pěchoty, zejména v zákopech nebo opevněních. Svoji roli při plnění tohoto úkolu hrál nejen samotný oheň a jeho žár, ale také silně štiplavý a dusivý kouř, kterého při hoření zápalné směsi vznikalo obrovské množství. Jakmile nepřátelská pěchota opustila svůj úkryt, dílo zkázy dokonal buď přímo Flammpanzer svým kulometem, nebo se o to postaraly vlastní tanky a pěchota. Zmiňované obrovské množství kouře prozrazovalo akci plamenometu na velkou vzdálenost a přitahovalo nechtěnou pozornost nepřátelského dělostřelectva a letectva. Proto také měli Němci velmi nedobré zkušenosti s nasazením Flammpanzerů v otevřené ruské krajině, kde byla oblaka kouře vidět skutečně až na několik kilometrů.

Plamenometný tank byl typickou podpůrnou zbraní, která měla ostatním jednotkám pomoci překonat obtížnou překážku v podobě opevnění či bunkrů. Proti nepřátelským tankům a protitankovým dělům však byly Flammpanzery prakticky bezbranné. Proto bylo třeba nasazovat je ideálně v doprovodu vlastních tanků, které se staraly o jejich krytí. Flammpanzer si mohl úspěšně troufnout na nepřátelský tank pouze pokud se mu podařilo dostat se k němu nepozorovaně a překvapit jej. Pak měl šanci nepřátelský obrněnec buď přímo zapálit nebo minimálně vyřadit z boje zničením jeho pozorovacích prostředků.

polopásový Sd.Kfz. 251/16 sice nebyl plamenometným "tankem", ale rozsévat ohnivé peklo uměl srovnatelně, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-281-1110-03, Wikipedia, Creative Commons, upraveno

Cesta do zapomnění

Ačkoliv plamenometné tanky za druhé světové války vyráběly a nasazovaly v podstatě všechny válčící strany (Němci, Japonci, Američané, Britové i Sověti), jejich vývoj poměrně rychle dospěl do slepé uličky. Rozšíření levných ručních protitankových zbraní, kterými dokázal obyčejný pěšák zlikvidovat i silně pancéřovaný obrněnec na vzdálenost desítek metrů (bazooka, PIAT, Panzerfaust, Panzerschreck…) způsobilo, že bojová taktika plamenometných tanků se stala doslova sebevražednou. Není tedy divu, že po druhé světové válce tento druh obrněné techniky postupně zmizel v propadlišti dějin a nahradily jej jiné zbraně, které hořlavinu na cíl doručují z větší vzdálenosti (zápalné bomby, napalm, termobarické zbraně).

OBSAH ČLÁNKU: