německá obrněná technika druhé světové války

• ÚVOD
• TANKY
• STÍHAČE TANKŮ
• SAMOHYBNÁ DĚLA
• POLOPÁSY
• OBRNĚNÁ AUTA
• FLAKPANZERY
• FLAMMPANZERY
• SPECIÁLNÍ TECHNIKA
• ENTWICKLUNGSREIHE
• TANKOVÁ ESA
• TANKOVÉ BITVY
• APRÍLOVÁ SEKCE
• DOKUMENTY
• RŮZNÉ

plamenometný tank PzKpfw II (Flamm), všimněte si trohlavňového vrhače dýmovnic vzadu na blatníku pásu, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Tank pro lehké divize

V rámci početné rodiny lehkých tanků Panzer II vznikly také dvě verze, které se od svých ostatních sourozenců dosti lišily. Do historie se zapsaly pod označením Ausf. D a Ausf. E (Ausf. = Ausführung = verze nebo provedení). Vývoj tanku Panzer II Ausf. D probíhal u firmy MAN od začátku roku 1937 a konstruktéři jej šili na míru pro takzvané lehké divize. Hlavním požadavkem armády na nový tank byla jeho vysoká rychlost (protože lehké divize měly být něco jako obrněná kavalérie). V průběhu roku 1938 vznikl první prototyp, ale konstrukce ještě dále zrála a měnila se. V září 1938 vystavila armáda objednávku na 85 kusů těchto rychlých tanků a v říjnu se rozběhla jejich sériová výroba.

Inženýři firmy MAN však ani potom nepřestali pracovat na dalším vylepšování svého díla a dále experimentovali s různými druhy pásů. Nejlépe se přitom podle všeho osvědčilo použití pásů s lubrikovanými čepy a kovovými výstupky (nebo patkami, chcete-li). Novinka byla armádou schválena a v továrně MAN se začali chystat na její zavedení do sériové výroby. Ačkoliv se kromě pásů vlastně nic nezměnilo, vojákům to očividně stačilo, aby tanku rovnou přidělili nové označení verze, a sice Ausf. E.

Armáda mění názor

Sériová výroba tanku verze Ausf. D však nakonec neměla dlouhého trvání. Stačilo sotva čtvrt roku od jejího zahájení, aby vojáci zásadním způsobem změnili svůj názor. Nový „rychlý“ tank očividně nenaplnil jejich očekávání, a tak již v lednu 1939 padlo rozhodnutí o předčasném ukončení jeho produkce… i když zase tak jednoduché to nebylo. Armáda sice již skutečně nechtěla další kompletní tanky Panzer II Ausf. D (ani připravované Panzer II Ausf. E), ale měla nadále zájem o jejich podvozky, které se rozhodla využít pro úplně jiný účel… pro stavbu plamenometných tanků.

PzKpfw II (Flamm) na východní frontě, na plamenometných věžičkách jsou nasazeny ochranné textilní kryty proti prachu, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Poslední sériové tanky Panzer II Ausf. D byly zkompletovány v březnu nebo dubnu roku 1939. Z 85 objednaných jich bylo dokončeno pouze 43. Od dubna 1939 pak z výrobních linek sjížděly již pouze podvozky s pancéřovou korbou bez bojových věží a bez výzbroje. A totéž platilo i pro podvozky s novým typem pásů, které už měla firma MAN připravené pro výrobu tanků Panzer II Ausf. E. Od dubna do srpna 1939 dodala továrna celkem 46 „holých“ podvozků, z toho 39 s původními pásy (tedy odpovídající tanku verze Ausf. D) a 7 s novými pásy (tedy odpovídající připravovanému tanku verze Ausf. E). Prozatím však tyto podvozky nejspíš putovaly do skladu, kde jako pouhý „polotovar“ čekaly na své dokončení do podoby plamenometných tanků.

Nový plamenometný tank měl být podle požadavků armády vyzbrojen jedním kulometem v otočné věži a dvěma nezávisle ovládanými plamenomety. Úprava pancéřové korby a vývoj zcela nové kulometné věže byl objednán u firmy Wegmann & Co. z Kasselu (podle některých zdrojů však design bojového stroje navrhla firma Daimler-Benz a Wegmann & Co. vozidla pouze vyráběl). První ověřovací prototyp nového Flammpanzeru byl připraven v červenci 1939.

Popis konstrukce

Podvozek, převzatý z tanku Panzer II Ausf. D resp. Ausf. E, měl na každém boku čtyři velká pojezdová kola odpružená pomocí torzních tyčí a opatřená tlumící gumovou bandáží. Provedení korby s kabinou pro posádku a také motorová kapota zůstaly oproti sériovému Panzer II Ausf. D v podstatě nezměněny. Čelní stěnu kabiny posádky tvořila jediná rovná deska o síle 30 mm, ve které byly umístěny průzory pro řidiče a radistu. Nástupní průlezy obou mužů byly umístěny před touto stěnou na nose korby. Také čelní pancíř korby byl silný 30 mm. V zádi vozu se nacházel motorový prostor a v něm benzínový šestiválec Maybach HL 62 TRM o objemu 6,191 litru, který dával výkon 140 koní při 2600 otáčkách.

detailní pohled na jednu z plamenometných věžiček u tanku PzKpfw II (Flamm), velmi pěkně je vidět také střeliště kulometu a průzory ve věži, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na motor navazovala převodovka Maybach SRG 14 479 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jednou zpátečkou (i když některé pramené uvádějí jiný typ převodovky). Vozidlo vážilo 11 nebo 12 tun (podle zdroje) a jeho maximální rychlost činila 55 km/h. Běžná cestovní rychlost se pohybovala okolo 40 km/h na silnici a mezi 15 a 20 km/h v terénu. Do palivové nádrže se vešlo 200 litrů benzínu, což Flammpanzeru umožňovalo dojezd cca 250 km po silnici a 125 km v terénu (člověk by čekal, že hodnota dojezdu bude v podstatě odpovídat původnímu tanku Panzer II Ausf. D, ale autoři publikací, ze kterých čerpáme, to vidí jinak).

V přední části blatníků obou pásů byly nově instalovány malé otočné věžičky s výmetnými tryskami plamenometů. Každá se mohla otáčet do stran nezávislé na té druhé, a to v rozsahu 180° (90° doprava a 90°doleva). Přední konce blatníků byly upraveny tak, aby po nich odkapávající hořlavá směs mohla snadněji stékat na zem. Za zmíněnými otočnými věžičkami byly na blatnících uloženy válcové nádrže se zápalnou látkou. Nádrže byly ukryty v ocelových boxech, takže je vlastně v běžném provozu nešlo vidět. Do každé z nich se vešlo 160 litrů hořlavé směsi zvané Flammöl, což postačovalo na cca 80 dvou až třívteřinových zášlehů plamene z každého plamenometu.

Uvnitř bojové kabiny byly uloženy celkem čtyři tlakové lahve se stlačeným dusíkem, který sloužil jako hnací médium k vymetání hořlaviny z trysek. K zapálení hořlavé směsi se pak používal acetylen, který byl uložen v malých tlakových lahvích hned před nádržemi s hořlavinou. Samotný acetylen byl přitom zaplován elektrickou jiskrou. Kompletní „nabití“ plamenometného tanku, které zahrnovalo doplnění hořlaviny Flammöl, výměnu čtyř tlakových lahví s dusíkem a dvou tlakových lahví s acetylenem, zabralo cca 30 minut.

PzKpfw II (Flamm), na blatníku nad pásemú je krásně vidět schránka, ve které byla umístěna nádrž s hořlavinou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na střeše korby ležela velmi nízká bojová věž, vyvinutá na míru tomuto stroji. V její čelní stěně bylo střeliště kulometu MG 34 ráže 7,92 mm. Po obou stranách kulometu byly pozorovací průzory opatřené masivními kryty. Další průzory byly také v bočních a v zadní stěně věže a na její střeše se nacházel čtvercový nástupní průlez s jednodílným poklopem. Čelní pancíř věže byl silný 30 mm, boční a zadní stěny měly 14,5 mm a strop 10 mm.

Střeliště kulometu umožňovalo vertikální pohyb hlavně v rozsahu od -10 do +20 stupňů. K míření sloužil zaměřovač typu K.Z.F. 2 s 1,8 násobným přiblížením a 18° zorným polem. Zásoba kulometného střeliva čítala 1800 kusů ve 12 nábojových pásech po 150 nábojích. Pokud jde o komunikační aparaturu, běžné plamenometné tanky byly nejspíš vybaveny pouze radiopřijímači typu Fu2. Možnost vysílat měly podle všeho pouze tanky velitelů čet, který byly osazeny radiostanicemi typu Fu5. Část tanků měla v zadní části blatníků trojhlavňové vrhače zadýmovacích granátů.

Nový plamenometný tank dostal oficiální označení PzKpfw II (Flamm) a výzbrojní kód Sd.Kfz. 122. Běžně se však pro něj používá také název Flammpanzer II a v některých pramenech lze narazit ještě na neoficiální bojovou přezdívku Flammingo, tedy plameňák. Stroj měl tříčlennou posádku ve složení řidič, radista a velitel. Velitel přitom obsluhoval kulomet ve věži a levý plamenomet. Obsluhu pravého plamenometu měl na starosti radista.

dvojice plamenometných PzKpfw II (Flamm) na východní frontě, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Sériová výroba

Jak již bylo řečeno výše, první prototyp Flammpanzeru II byl postaven v červenci 1939. Sériová výroba se však ve firmě Wegmann & Co. rozběhla až v lednu 1940, kdy byly dodány první dva exempláře. Další čtyři následovaly v únoru, čtyři v březnu a deset v dubnu. Těchto prvních dvacet sériových vozidel však v dubnu 1940 armáda vrátila firmě MAN k provedení dodatečných úprav. Čeho přesně se úpravy měly týkat, to literatura bohužel neuvádí.

V březnu 1940, tedy již v průběhu sériové výroby, nařídila armáda, že všechny existující bojové tanky PzKpfw II Ausf. D (tzn. oněch 43 dokončených ještě před dubnem 1939) mají být staženy od bojových jednotek a rovněž přestavěny na Flammpanzery. Od května do října 1940 tak mohlo být dodáno celkem 86 plamenometných tanků PzKpfw II (Flamm) včetně těch, které byly v dubnu vráceny a zpětně upravovány. Další tři Flammpanzery pak byly dodány v únoru 1941. Tím byly vyčerpány všechny dostupné podvozky (46 + 43 = 89), takže by člověk čekal, že výroba chtě nechtě definitivně skončila… nebyla top však pravda.

Obnovení výroby

V březnu 1941 totiž zbrojní úřad podepsal s firmou MAN smlouvu na výrobu podvozků pro stavbu dalších 150 plamenometných tanků. MAN tedy musel znovu obnovit dávno ukončenou výrobu tankových podvozků verze Ausf. D. Tyto nově vyrobené podvozky však nakonec nebyly zcela identické, s těmi původními. Z nějakého důvodu dostaly nová hnací kola, která měla pouze osm paprsků a odlišná byla i kola napínací. Pro jasné odlišení bylo podvozkům ze znovu obnovené výroby přiděleno označení Ausf. D2 a těm původním, vyrobeným v roce 1939, se naopak začalo říkat Ausf. D1.

vzácný snímek PzKpfw II (Flamm) na podvozku tanku verze Ausf. E se zvýšenými kovovými patkami pásů, vozidel s tímto podvozkem bylo postaveno pouze 7 kusů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z oněch 150 Flammpanzerů objednaných v roce 1941 jich nakonec bylo postaveno pouze 62. Jejich dodávka probíhala relativně pomalým tempem od srpna 1941 až do března 1942. K předčasnému ukončení výroby došlo z důvodu změny armádních priorit. Boje v Sovětském svazu ukázaly, že Wehrmacht nepotřebuje ani tak plamenomenty, jako spíš techniku schopnou ničit silně pancéřované ruské tanky. A tak bylo rozhodnuto, že zbytek ze 150 objednaných podvozků verze Ausf. D2 nebude nakonec použit ke stavbě Flammpanzerů, nýbrž ke stavbě stíhačů tanků typu Marder II. Také těch 62 již dokončených plamenometných tanků mělo být zase staženo ze skladů a od bojových jednotek zpět do továrny a rovněž přestavěno na stíhače Marder II.

Takže když si to celé sečteme… celkem bylo v letech 1940 až 1942 vyrobeno 151 plamenometných tanků Flammpanzer II, z toho 82 na podvozku Ausf. D1, 7 na podvozku Ausf. E a 62 na podvozku Ausf. D2. A těch posledně zmíněných 62 bylo následně opět demontováno a podvozky použity na stíhače tanků Marder II. Pokud to až doteď bylo jakž takž srozumitelné, tak teď si držte klobouky. Pro plamenometné tanky na podvozcích Ausf. D1 a Ausf. E bylo zpětně zavedeno označení PzKpfw II (Flamm) Ausf. A, zatímco plamenometné tanky na novějším podvozku Ausf. D2 dostaly označení PzKpfw II (Flamm) Ausf. B. Jestli jste se ani teď ve všech těch Ausf. neztratili, gratulujeme.

Organizace

Plamenometné tanky Flammpanzer II byly organizovány do samostatných praporů. První z nich byl založen ve Wünsdorfu v březnu 1940 pod názvem Panzerabteilung (F) 100. Druhý prapor vznikl v květnu 1940 a nesl označení Panzerabteilung (F) 101. Prapor plamenometných tanků sestával ze tří rot (Kompanie). Každou takovou rotu tvořily čtyři čety (Zug), z toho byly tři čety plamenometné a jedna četa tanková. V každé plamenometné četě byly čtyři Flammpanzery, v tankové četě pak bylo pět klasických tanků PzKpfw II. Dále zde bylo velitelství každé roty i celého praporu, takže plamenometný prapor jako takový měl tabulkový stav 42 Flammpanzerů II a 25 standardních tanků PzKpfw II (a samozřejmě i další techniku).

jedna z mála dostupných fotografií plamenometného PzKpfw II (Flamm) ve verzi Ausf. B (tzn. na podvozku tanku Ausf. D2 rozeznatelném podle menšího počtu paprsků hnacího kola), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojová taktika

Plamenometný tank byl určen k ničení a vyhánění zejména živé síly nepřítele ukryté v bunkrech, pevnůstkách nebo i v obyčejných domech. Pro účinný boj se Flammpanzer II musel ke svému cíli přiblížit až na vzdálenost okolo 30 metrů. Při přiblížení k cíli tedy mohl alespoň teoreticky využít svoji vysokou rychlost. Při samotné plamenometné palbě mu však rychlost moc platná nebyla. Spíše naopak při rychlé jízdě bylo velmi obtížné proud hořící kapaliny správně zamířit.

Taktický manuál pro posádky říkal, že nejúčinnější je „palba“ ze zastávky. Zášleh při nulovém náměru (tryska míří vodorovně) pokryje oblast dlouhou 10 až 20 metrů a otáčením věžičky je možné bez problémů pokrýt šířku okolo 50 metrů. Jednou z možností útoku bylo nejprve cíl postříkat nezapálenou směsí, chvíli ji nechat zatéct do různých děr či otvorů a pak všechno zapálit druhým zášlehem. Flammpanzery měly být během útoku neustále kryty klasickými tanky Panzer II ze svého praporu. Plamenometný prapor neměl být nasazován sám o sobě, nýbrž jako podpora pro jiné útvary, ať už pěší nebo tankové.

Bojové nasazení

Oba vybudované prapory Panzerabteilung (F) 100 a 101 se v červnu 1941 zapojily do invaze do Sovětského svazu. Pokud byly nasazeny správným způsobem, uměly být Flammpanzery velmi účinnou zbraní. Dokazuje nám to např. hlášení 101. praporu z 26. srpna 1941, kdy bojoval v rámci 7. Panzer Division. Tři roty praporu dostaly za úkol vyčistit prostor na okraji lesa velký cca 2x2 kilometry, kde byli v hromadách kmenů a větví ukryti ruští pěšáci a jejich palba bránila německé pěchotě v postupu. Rusové neměli k dispozici žádné silnější zbraně než kulomety, takže plamenometné tanky bez jakýchkoliv vlastních ztrát projížděly oblastí a pálily jednu hromadu za druhou. Odhad ruských ztrát po skončení akce zněl 100 až 150 mrtvých, více než 11 zničených kulometů, jeden minomet, čtyři automobily, a dokonce snad i jeden ruský tank.

trojice PzKpfw II (Flamm) během údržby někde na východní frontě, zdroj: Flickr.com, upraveno

V hlášení z 20. října 1941 uvedl 100. prapor, že má aktuálně pouhých 7 provozuschopných PzKpfw II (Flamm) a dalších 21 se nachází v opravě. 101. prapor hlásil 8. listopadu téhož roku ještě horší stav: pouhých 5 provozuschopných Flammpanzerů a 20 dalších v opravě. Prapor číslo 100 byl z východní fronty stažen v listopadu a prapor číslo 101 jej následoval o měsíc později. Oba prapory byly následně reorganizovány na běžné tankové útvary a začleněny do divize Grossdeutschland resp. do 24. Panzer Division.

Takticko-technická data

OBSAH ČLÁNKU:

TANK PRO LEHKÉ DIVIZE

ARMÁDA MĚNÍ NÁZOR

POPIS KONSTRUKCE

SÉRIOVÁ VÝROBA

OBNOVENÁ VÝROBA

ORGANIZACE

BOJOVÁ TAKTIKA

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA