Panzernet

SEMOVENTE DA 75/34

italský stíhač tanků v německých službách

na hnacím kole tohoto Beute Sturmgeschütz M42 mit 75/34 851(i) jsou krásně vidět čtyři velké zuby, které nechali na vozidlo doplnit Němci jako opatření proti sesmekávání pásů (jeden ze zubů je značně zdeformován), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Italská samohybka

Na přelomu let 1940 a 1941 hledala italská armáda způsob, jak zvýšit bojovou hodnotu svého středního tanku M13/40. I když jej Italové během následujících let postupně dvakrát modernizovali (čímž vznikly verze M14/41 a M15/42), bylo jim od začátku jasné, že zásadního zvýšení jeho bojové hodnoty prostě nelze touto cestou dosáhnout. Pokud měl být v budoucnu na bojišti něco platný, potřeboval tento válečný stroj mnohem radikálnější „upgrade“. Pro inspiraci si Italové došli ke svým německým spojencům. Konkrétně je zaujalo využití podvozku německého tanku Panzer III pro stavbu útočného děla Stug III. Bezvěžová konstrukce útočného děla totiž umožňovala na jinak stejný podvozek instalovat mnohem výkonnější zbraň, než jakou nesl původní tank. To bylo přesně to, co Italové potřebovali a rozhodli se tedy jít stejnou cestou jako Němci.

Výsledkem jejich snahy bylo samohybné dělo Semovente M40 da 75/18. Zatímco původní střední tank M13/40 nesl v otočné věži kanon ráže 47 mm, samohybka na jeho podvozku dostala do pevné nástavby kanon ráže 75 mm. Striktně formálně vzato nešlo o kanon, nýbrž o houfnici, a to typu Obice da 75/18 Modello 1934. Jak naznačuje číslo za lomítkem, zbraň měla hlaveň o délce 18 násobků své ráže. Semovente da 75/18 byla do sériové výroby zavedena v únoru 1941 a zůstala v ní po následující cca tři roky. Po většinu té doby byly samohybky ve firmě Ansaldo v Janově montovány souběžně se středními tanky, na jejichž podvozku byly založeny. S tím, jak samotný tank M13/40 procházel modernizací na M14/41 a M15/42, musela se výroba samohybného děla chtě nechtě přizpůsobovat. Díky tomu přichází koncem roku 1941 na scénu Semovente M41 da 75/18 a o rok později pak Semovente M42 da 75/18.

I když oproti původnímu tanku s kanonem ráže 47 představovala samohybka výrazný skok v bojové hodnotě, zástupcům armády bylo zřejmé, že i houfnice Obice da 75/18 Modello 1934 má pořád značné limity. Zejména to platilo pro schopnost likvidovat moderní a silně pancéřované spojenecké tanky. Proti nim byla zbraň dostatečně účinná pouze při použití kumulativní munice. Navíc při palbě na delší vzdálenosti nebyla houfnice nijak zvlášť přesná. Již v červnu 1941 proto vojáci přišli s požadavkem na přezbrojení Semovente výkonnějším kanonem, který by vozidlu umožnil efektivně plnit roli ničitele tanků. Italský Semovente se tedy vlastně začal vyvíjet stejným směrem jako jeho někdejší inspirace, tedy německý Stug III. Ten byl totiž na přelomu let 1941 a 1942 ze stejného důvodu rovněž přezbrojen delším a výkonnějším kanonem.

tento Semovente M42M da 75/34 ještě nese původní registraci italské královské armády R.E. 6340 (R.E. = Regio Esercito), nápis Fahrbereit (provozuschopný) na čelním pancíři kabiny ukazuje, že vozidlo úspěšně prošlo neměckou kontrolou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon proti obrněncům

V reakci na požadavek italské armády provedla firma Ansaldo experimentální přezbrojení jednoho Semovente M40 da 75/18 silnějším kanonem Cannone da 75/32 Modello 1937 s hlavní o délce 32 násobků ráže. S touto zbraní se tehdy již počítalo pro nově vyvíjený těžký tank P26/40, čili její souběžné použití také v samohybném děle dávalo jasný ekonomický smysl. Ukázkový prototyp Semovente M40 s uvedeným kanonem byl připraven nejspíš koncem roku 1941. Armáda však se zvolenou zbraní nebyla spokojena a na jaře roku 1942 proto zadala poptávku na vývoj upraveného kanonu s hlavní o délce 34 ráží, který by původně navrhovaný kanon 75/32 nahradil jak v nové samohybce, tak v chystaném těžkém tanku P26/40. Nová zbraň byla připravena během několika měsíců a dostala označení Cannone da 75/34 Modello SF.

Pokud jde o samohybné dělo Semovente, ukázalo se, že ve stávající bojové kabině není pro delší a výkonnější kanon dostatek místa. Kabina proto musela být prodloužena o 110 mm posunutím její čelní stěny více dopředu. První zatím ještě nekompletní prototyp samohybky s kanonem 75/34 a prodlouženou kabinou byl připraven v říjnu 1942. Jako základ pro jeho stavbu posloužilo Semovente verze M42, nová verze dostala v návaznosti na to označení M42M (druhé M znamenalo „modificato“, tedy „upravený“). Kompletní prototyp nové samohybky byl podle všeho dokončen až v únoru 1943 a v březnu téhož roku proběhlo jeho testování.

Podle některých zdrojů byl kanon u nové Semovente M42M da 75/34 instalován uprostřed čelní stěny kabiny, tedy v podélné ose. Z fotografií je však jasně vidět, že to není pravda. Kanon zůstal umístěn mírně napravo přesně tak, jak tomu bylo u předchozí samohybky Semovente da 75/18. Nový úchyt zbraně však na rozdíl od předchozích generací umožňoval stejný odměr na každou stranu, a to konkrétně 18°. Vertikální náměr kanonu se pak pohyboval od -12° do +22° (i když někdy bývá uváděno jen -10° až +20°). Na palubu se vešlo celkem 45 kusů munice pro kanon (podle některých zdrojů to bylo 46).

kořistní Beute Sturmgeschütz M42 mit 75/34 851(i) kdesi v Itálii, vojáci mají na sobě šedé uniformy pro posádky útočných děl, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Popis vozidla

Jak již bylo řečeno, podvozek a většina korby útočného děla M42M pocházely prapůvodně z tanku M15/42. Vozidlo mělo na každém boku osm pojezdových kol malého průměru s gumovou bandáží pro hladší jízdu. Každé kolo bylo tvořeno dvěma disky a mezerou mezi nimi procházel vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla po dvojicích spojena do společných vozíků a dva sousední vozíky pak byly zavěšeny na společném kyvném rameni odpruženém velkou listovou pružinou. Při osmi pojezdových kolech to tedy znamenalo čtyři vozíky a dvě kyvná ramena s pružinami. Mimo to bylo součástí pojezdového ústrojí také přední hnací kolo, zadní napínací kolo a tři kladky, které podpíraly horní část pásu. Pásy byly široké 26 cm a každý z nich tvořilo 86 článků.

Spolu s podvozkem a korbou byly z původního tanku převzaty i další prvky, zejména tedy benzínový motor FIAT-SPA 15TB Modello 1942 o objemu 11,98 litru a výkonu 190 koní při 2400 otáčkách. Dále také pětistupňová převodovka a palivové nádrže na 338 litrů benzínu (bývá uváděno i mírně odlišné číslo). Semovente M42M da 75/34 vážilo 15,3 tuny (bývá uváděno i 15,5 tuny) a jeho maximální rychlost při jízdě po silnici činila až 38 km/h (bývá uváděno i 40 km/h). Dojezd po silnici se pohyboval okolo 200 km. Uložení motoru a převodky samozřejmě odpovídalo původnímu tanku, tzn. motor v zádi a převodovka v čele korby. Bojová kabina byla stejně jako korba tvořena nosným rámem z ocelových úhelníků, na které se nýtovaly pancéřové plechy. Čelní stěna bojové kabiny měla tloušťku 50 mm a sklon pouhých 5°, boční i zadní stěny byly silné 25 mm. Střecha kabiny o síle 15 mm nebyla vodorovná, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale směrem k zádi se pozvolna svažovala dolů.

Na střeše bojové kabiny byly dva velké průlezy, sloužící jak pro nástup posádky, tak pro nakládání munice. Vpravo vpředu byl otvor, kterým se vysouval zaměřovač kanonu a kus za ním otočný periskop velitele. Vlevo vpředu byl periskop řidiče a vzadu zase podstavec radiové antény. Před poklopy nástupních průlezů byl umístěn podstavec pro uchycení kulometu. Uprostřed zadní stěny kabiny byl krytý otvor pro nasávání vzduchu k chladiči motoru a po jeho stranách pak dvě drobné kruhové uzavíratelné střílny pro vedení palby z ručních zbraní posádky.

vojáci německé Luftwaffe (včetně dvou výsadkářů) zkoumají ukořistěné Semovente M42M da 75/34, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za bojovou kabinou se nalézala motorová sekce. Značnou část motorové kapoty zabíraly dva velké poklopy pro servisní přístup k pohonné jednotce a dále vzadu také dva zamřížované výduchy horkého vzduchu a mezi nimi hrdlo pro plnění palivových nádrží. Vzduch pro chlazení byl do motorového prostoru nasáván z bojové kabiny, což mělo zajistit jeho proudění a ochlazování interiéru. Italové totiž při konstrukci původního tanku (i první generace samohybky na jeho šasi) počítali s nasazením v horkém africkém podnebí. Na zadní stěně korby pak bylo zavěšeno jedno rezervní pojezdové kolo a držák pro pět dýmovnic. Závěs s dýmovnicemi byl licenční kopií německého zařízení zvaného Nebelkerzenabwurfvorrichtung, které bylo celkem běžně k vidění na zádi hitlerovských tanků. Držák umožňoval z interiéru bojové kabiny dálkově odpálit a odhodit dýmovnici, pokud se obrněnec dostal do úzkých a potřeboval kouřovou clonu, která nepříteli znemožní přesné zamíření palby. Po obou stranách motorového prostoru vybíhaly výfuky, jejichž tlumiče ležely na blatnících pásů.

Posádku Semovente M42M da 75/34 tvořili pouze tři muži, takže dva z nich museli zastávat vícero rolí. Kromě řidiče zde byl nabíječ, který zároveň obsluhoval radiostanici a velitel, který zároveň plnil i funkci střelce. Řidič seděl vpředu vlevo a ovládal stroj pomocí dvou klasických brzdových pák. Přímo před sebou měl v čelní stěně kabiny svůj hlavní pozorovací průzor, opatřený uzavíratelným pancéřovým krytem. Průzor nebyl vyplněn žádným sklem, takže pokud byl otevřený, byl opravdu otevřený. Během pobytu v bojové oblasti měl tedy řidič průzor ve vlastním zájmu uzavřít a používat pouze bezpečný pozorovací periskop, který ústil na střeše kabiny. Střelec / velitel seděl napravo od kanonu a k zaměřování zbraně používal periskopický zaměřovač, který se vysouval otvorem ve střeše kabiny. Poslední voják, plnící roli nabíječe a radisty, seděl nalevo za řidičem.

Radiostanice byla umístěna vzadu podél levé stěny kabiny, čemuž odpovídala také pozice antény na střeše kabiny. Stanice byla typu Magneti Marelli Radio Fonica 1 per Carro Armato (neboli RF1CA). Šlo o kombinaci přijímače i vysílače (jak se píše v manuálu „Apparato trasmittente ricevente“). Podle některých pramenů měla mít stanice vysílací dosah až 8 km v hlasovém módu a až 12 km morseovkou, což se ovšem zdá dosti přehnané. Podle jiných zdrojů to bylo pouze do 2 km při mluveném vysíláním a do 4 km při použití morseovky.

vyřazený Beute Sturmgeschütz M42 mit 75/34 851(i), všimněte si dvojice silných drátů, které Němci přidělali na střechu kabiny jako ochranný "rám" pro zaměřovač kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samohybka (nebo spíše stíhač tanků) nebyla vybavena žádnou zabudovanou sekundární výzbrojí. Posádka však měla k dispozici běžný kulomet Breda Modello 1938 ráže 8 mm nabíjený zásobníky po 24 nábojích. Na palubě vozu bylo takových zásobníků 56, což představuje celkovou zásobu 1344 nábojů (podle některých zdrojů to bylo pouze 46 zásobníků a tedy 1104 nábojů). Kulomet bylo možno používat buď zcela volně nebo uchycený do speciálního podstavce na střeše kabiny. Ten druhý způsob umožňoval i vedení mířené palby na dotírající nepřátelská letadla. Pokud nebyl používán, byl kulomet uložen podél pravého boku kabiny.

Zahájení výroby

Jak již bylo řečeno výše, první kompletní prototyp Semovente M42M da 75/34 byl dokončen nejspíš až v únoru 1943, a to v továrně firmy Gio. Fossati & C. (dceřiný závod firmy Ansaldo) z Janovského předměstí Sestri Ponente. Sériová výroba se rozběhla v květnu 1943 a probíhala rovněž v továrně Fossati. Do okamžiku podpisu italského příměří se spojenci začátkem září 1943 bylo podle některých autorů postaveno 94 vozidel tohoto typu, jiné prameny však uvádějí pouze 63 exemplářů.

Do německých rukou

Zmínkou o italském příměří se konečně dostáváme k tomu, proč je výše popsaný stroj vůbec zařazen na naše stránky. 10. července 1943 došlo ke spojeneckému vylodění na jihu ostrova Sicílie. Během následujících týdnů spojenci pomalu ale jistě zatlačovali italsko-německé obránce na severozápad k přístavu Messina. Každému soudnému pozorovateli muselo být jasné, že Sicílie brzy padne a spolu s ní získají britsko-americká vojska ideální odrazový můstek pro invazi na hlavní italskou pevninu. V Itálii začalo sílit hnutí odporu proti Mussolinimu. Politické špičky země začaly přemýšlet, jestli náhodou není na čase se se spojenci raději nějak dohodnout. Bombardování Říma americkým letectvem, ke kterému došlo 19. července, jejich obavy i aktivitu jen dále zvýšilo.

trojice britských vojáků se kryje za vrakem Beute Sturmgeschütz M42 mit 75/34 851(i), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tak se stalo, že na jednání vlády (Velká fašistická rada) ve dnech 24. a 25. července 1943 byl Mussolini odvolán z pozice premiéra a následně dokonce zatčen. Nově jmenovaný italský premiér Pietro Badoglio sice Němce ujistil, že Itálie zůstává nadále jejich spojencem, Němci se však začali připravovat na italskou zradu. A ta skutečně přišla 3. září 1943. V den, kdy se Britové vylodili na italské pevnině, podepsali s nimi Italové příměří. Po zveřejnění tohoto aktu, což nastalo až 8. září, byli již Němci připraveni a spustili operaci s krycím označením Achse (osa).

Mezi hlavní cíle této operace patřila okupace co největší části italského území a také odzbrojení italské armády. V rámci tohoto odzbrojení zabavili Němci svému nyní již bývalému spojenci obrovské množství zbraní zahrnující mimo jiné téměř tisícovku obrněných bojových vozidel všeho druhu. Mezi nimi bylo také 36 exemplářů samohybných děl Semovente M42M da 75/34. Němci tato vozidla zařadili do své výzbroje pod označením Beute Sturmgeschütz M42 mit 75/34 851(i). Kromě zmíněných hotových samohybek však Němci získali také výrobní závody firem Ansaldo a Fossati a rozhodli se proto v produkci tohoto typu pokračovat. Zavedli však některé drobné konstrukční úpravy, jako např. instalaci čtyř nových velkých „zubů“ na přední hnací kola, které měly bránit sesmeknutí pásů při větším namáhání např. v bahnitém terénu. K původním 36 ukořistěným si tak nakonec německá armáda nechala postavit ještě dalších 50 nebo dokonce 78 zbrusu nových vozidel (prameny se opět rozcházejí). Tato samohybná děla pak Němci nasazovali nejen v Itálii, ale také na Balkáně.

OBSAH ČLÁNKU: