Panzernet

SEMOVENTE da 75/18

italská samohybka ve službách Wehrmachtu

Beute Sturmgeschütz M42 mit 7,5cm KwK L/18 850(i), zde konkrétně vozidlo z 2. roty 278. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 278), které padlo do rukou spojenců (v tomto případě Poláků) v červenci 1944 u města Ancona, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Italské samohybné dělo

Pod označením Beute Sturmgeschütz M41 mit 7,5 cm KwK L/18 850 (i) zavedli Němci do své výzbroje původně italská samohybná děla Semovente M41 da 75/18, která zabavili poté, co Italové v září 1943 uzavřeli separátní příměří s anglo-americkými spojenci. Vyprávění o těchto bojových strojích proto musíme nezbytně začít nikoliv v Německu, ale v Itálii, a to na přelomu let 1940 a 1941. V té době totiž italská armáda hledala způsob, jak zvýšit bojovou hodnotu svého středního tanku typu M13/40. Kromě instalace výkonnějšího motoru řešili Italové zejména posílení výzbroje, aby se jejich tank mohl postavit odolným britským protivníkům jako např. Matilda. Bylo však nad slunce jasné, že samotná konstrukce tanku M13/40 neumožňuje v žádném případě instalaci nějaké výrazně výkonnější zbraně, než byl stávající kanon ráže 47 mm. Bylo tedy třeba hledat nějaké úplně jiné řešení, a tak Italové vyrazili pro inspiraci ke svým tehdy ještě spojencům, Němcům.

Konkrétním objektem jejich zájmu se stala německá přestavba podvozku tanku Panzer III na útočné dělo Sturmgeschütz III. Bezvěžová konstrukce útočného děla umožňovala na jinak stejný podvozek instalovat mnohem výkonnější zbraň, než jakou nesl původní tank. A to bylo přesně to, co Italové potřebovali. Není tedy divu, že se rozhodli postupovat stejným způsobem. Již 10. ledna 1941 tak firma Ansaldo podle armádního zadání připravila dřevěný model bezvěžového samohybného děla na podvozku zmiňovaného středního tanku M13/40 v měřítku 1:1 a hned 11. února byl dokončen také první funkční prototyp. Do nové samohybky s nepohyblivou bojovou kabinou se bez problému vešel kanon ráže 75 mm (tedy stejná ráže, jakou nesl i německý Sturmgeschütz III). Stačily pouze velmi rychlé jízdní a střelecké testy, aby zástupci italské armády mohli konstatovat, že jsou zcela spokojeni a již 16. února 1941 byla objednána výroba prvních 30 sériových vozidel. Nový bojový stroj dostal oficiální označení Semovente M40 da 75/18 (semovente = samohybný).

Popis konstrukce

Podvozek i korba samohybného děla byly tedy převzaty z tanku M13/40. Vozidlo díky tomu mělo na každém boku osm pojezdových kol malého průměru s gumovou bandáží pro hladší jízdu. Každé kolo bylo tvořeno dvěma disky, aby mezerou mezi nimi mohl procházet vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla po dvojicích spojena do společných vozíků a dva sousední vozíky pak byly zavěšeny na společném kyvném rameni odpruženém velkou listovou pružinou. Při osmi pojezdových kolech to tedy znamenalo čtyři vozíky a dvě kyvná ramena s pružinami. Mimo to bylo součástí pojezdového ústrojí také přední hnací kolo, zadní napínací kolo a tři kladky, které podpíraly horní část pásu.

německý výsadkář hlídá na seřadišti ukořistěné italské techniky u města Tivoli, v pozadí za ním jsou vidět minimálně tři samohybná děla Semovente da 75/18, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Spolu s podvozkem a korbou byly z původního tanku převzaty i další prvky, zejména tedy dieselový motor FIAT-SPA 8T o výkonu 125 koní, palivové nádrže o celkovém objemu 180 litrů a také převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Uložení motoru a převodky přitom samozřejmě zůstalo shodné jako u původního tanku, tzn. motor v zádi a převodovka v čele korby. Namísto původní otočné bojové věže dostal nový obrněnec pevnou krabicovou kabinu jejíž čelní stěna byla silná 50 mm (dvě desky po 25 mm), boky a záď pak měly tloušťku 25 mm. Konstrukční řešení nové kabiny odpovídalo zbytku korby a využívalo tedy nýtování pancéřových plechů na rám svařený z ocelových úhelníků. Čelní stěna bojové kabiny byla téměř svislá (sklon pouhých 5°), což samozřejmě nijak nepomáhalo její odolnosti. Střecha kabiny nebyla vodorovná, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale směrem k zádi se pozvolna svažovala dolů.

Houfnice Obice da 75/18

Uvnitř kabiny se pak ukrývalo to, co bylo vlastně důvodem celé přestavby původního tanku… to znamená nový kanon Obice da 75/18 Modello 1934. Formálně vzato nešlo o kanon, ale o houfnici (obice = houfnice), a to ráže 75 mm s hlavní o délce 18 násobků ráže. Pro potřeby instalace do bojového vozidla byla zbraň opatřena novou úsťovou brzdou velmi specifického provedení s množstvím drobných otvorů a dále novým brzdovratným zařízením, které bylo podle některých pramenů převzato ze 105 mm kanonu Schneider. V místě průchodu čelní stěnou kabiny byla hlaveň houfnice chráněna kulovitou maskou umožňující vertikální náměr v rozsahu od -12° do +22°. Maximální horizontální odměr pak činil 20° směrem doleva a 18° doprava (podle některých autorů pouze 16°). Nestejný stranový odměr souvisel s tím, že zbraň nebyla uložena přesně v podélné ose vozidla, ale mírně napravo od ní. Důvodem pro tuto excentrickou pozici kanonu bylo umístění řadící páky na převodovce pod kanonem. Pokud by byl kanon instalován přesně v podélné ose vozidla, ležel by přímo nad převodovkou a řidič by pak nejspíš vůbec nemohl řadit rychlostní stupně (umístění řadící páky je krásně vidět na snímku ZDE).

Jak již bylo řečeno, dělostřelecká zbraň Obice da 75/18 Modello 1934 byla formálně zařazena do kategorie houfnic. Přesto však v rámci munice určené pro tuto zbraň převládaly granáty k ničení obrněné techniky. Byly zde dva typy průbojného granátu (granata perforante), jeden běžný ocelový a jeden s tvrdším (nejspíš wolframovým) jádrem a dále dva typy kumulativních granátů (granata anticarro effetto pronto a effetto pronto speciale). Klasický průbojný granát opouštěl hlaveň rychlostí 425 m/s a na vzdálenost 500 metrů dokázal zdolat pancíř o síle 39 mm. U granátu s wolframovým jádrem to bylo 476 m/s a 44 mm pancíře. Zato kumulativní granát effetto pronto si poradil s pancířem o síle až 100 mm a ve vylepšené variantě effetto pronto speciale zvládl dokonce až 120 mm. Na palubu Semovente M40 se přitom nejspíš nakládaly všechny uvedené druhy střeliva, tedy protipěchotní, průbojné i kumulativní, a to v celkovém počtu 43 kusů (bývá však uváděno i 44 a dokonce i 50 kusů).

další snímek vozidla číslo 232 ze 2. roty 278. praporu stíhačů tanků, které padlo do rukou polským vojákům, na tomto snímku jsou krásně vidět čtyři velké zuby, které Němci nechali doplnit na přední hnací kolo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon nebyl uložen na podstavci (protože pod ním byla již zmiňovaná převodovka), nýbrž uchycen přímo k čelní stěně kabiny, a to pomocí 12 silných šroubů. Střelec (který plnil zároveň také roli velitele) seděl napravo od kanonu. K zaměřování zbraně používal periskopický zaměřovač vysouvaný otvorem ve střeše kabiny. Maximální dostřel houfnice se pohyboval okolo 9,5 km. To ovšem platilo v její standardní tažené verzi s možností náměru až 45°. Po instalaci na palubu samohybného děla s omezeným pozitivním náměrem však tato hodnota klesla na nějakých 7 až 7,5 km.

Semovente M40 nebyl vybaven žádnou zabudovanou sekundární výzbrojí. Posádka však měla k dispozici běžný lehký kulomet Breda Modello 1930 ráže 6,5 mm. Kulomet bylo možno používat buď zcela volně, zkrátka postavený na dvounožce na střeše kabiny, nebo uchycený do speciálního podstavce na střeše kabiny. Ten druhý způsob umožňoval vedení mířené palby na dotírající nepřátelská letadla. Pokud nebyl používán, byl kulomet uložen podél pravého boku kabiny. Každopádně lze říci, že nešlo o šťastný výběr sekundární palubní zbraně. Kulomet Breda Modello 1930 byl málo výkonný, málo spolehlivý a nabíjený nikoliv pásem, ale pouze zásobníky po 20 nábojích. Na palubě pro něj bylo k dispozici 30 plných zásobníků, tzn. celkem 600 nábojů.

Nalevo od kanonu bylo stanoviště řidiče, který vozidlo ovládal pomocí dvou klasických brzdových pák. Přímo před sebou měl řidič svůj hlavní pozorovací průzor, opatřený uzavíratelným pancéřovým krytem. Průzor nebyl vyplněn žádným sklem, takže pokud byl otevřený, byl opravdu otevřený! Během pobytu v bojové oblasti měl tedy řidič průzor ve vlastním zájmu uzavřít a používat pouze bezpečný pozorovací periskop, který ústil na střeše kabiny. Kromě již uvedeného zaměřovače a řidičova periskopu byla na střeše také dvojice velkých nástupních průlezů, před nimi (již zmiňovaný) podstavec pro uchycení kulometu, nalevo držák antény radiostanice a napravo otočný periskop pro velitele. Uprostřed zadní stěny kabiny pak byl krytý otvor pro nasávání vzduchu k chladiči motoru a po jeho stranách dvě drobné kruhové uzavíratelné střílny pro vedení palby z ručních zbraní posádky.

indičtí vojáci z britské armády si prohlížejí vyřazené samohybné dělo Beute Sturmgeschütz M42 mit 7.5 cm KwK L/18 850(i), zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Za bojovou kabinou byla motorová sekce, která se oproti původnímu tanku M13/40 prakticky nijak nezměnila. Na jejím stropě byly dva velké poklopy pro servisní přístup k motoru a dva zamřížované výduchy horkého vzduchu od chladiče (mimochodem vzduch pro chlazení byl do motorového prostoru nasáván přes bojovou kabinu, což mělo zajistit jeho proudění a ochlazování interiéru… Italové totiž počítali s nasazením v horkém africkém podnebí). Mezi oběma výduchy horkého vzduchu bylo vyvýšené hrdlo pro plnění palivových nádrží. Ještě dále vzadu pak bylo uloženo rezervní pojezdové kolo, hever, nářadí pro sundávání a nandávání pásů a ocelové vlečné lano. Po obou stranách motorového prostoru vybíhaly výfuky, jejichž tlumiče ležely nad pásy.

Samohybné dělo Semovente M40 da 75/18 vážilo 13,1 tuny, na délku měřilo 492 cm, na šířku 220 cm a vysoké bylo 185 cm. Maximální rychlost při jízdě po silnici činila 31,8 km/h. Díky dieselovému motoru dokázalo vozidlo i přes poměrně malou zásobu paliva (180 litrů) ujet na jedno tankování až 210 km po silnici. Posádku samohybky tvořili tři muži. Byl zde samozřejmě řidič, který seděl napravo od kanonu, dále velitel, který zároveň plnil roli střelce a seděl napravo od kanonu a konečně nabíječ, který také obsluhoval radiostanici. Nabíječ měl své stanoviště za řidičem. Jako jediný ze tří mužů na palubě neměl plnohodnotnou sedačku a seděl pouze na schránce s municí.

Radiostanice byla umístěna vzadu podél levé stěny kabiny, čemuž odpovídalo také umístění antény na střeše kabiny. Stanice byla typu Magneti Marelli Radio Fonica 1 per Carro Armato (neboli RF1CA). Šlo o kombinaci přijímače i vysílače (jak se píše v manuálu „Apparato trasmittente ricevente“). Podle některých pramenů měla mít stanice vysílací dosah až 8 km v hlasovém módu a až 12 km morseovkou, což se ovšem zdá dosti přehnané. Podle jiných zdrojů to bylo pouze do 2 km při mluveném vysíláním a do 4 km při použití morseovky.

Beute Sturmgeschütz s kanonem 75/18 obdržela také 7. SS-Freiwilligen Gebirgs-Division "Prinz Eugen", která je nasadila do protipantyzánských operací na území Jugoslávie, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Druhá generace

Jak již bylo řečeno, v únoru 1941 objednala armáda výrobu 30 kusů nového samohybného děla. Jejich výroba (nebo přesněji řečeno jejich kompletace) probíhala v továrně Gio. Fossati & C. ve městě Sestri Ponente (dnes součást Janova), což byl dceřiný závod firmy Ansaldo. První z těchto vozidel byla vojákům předána v květnu 1941. Ve stejném měsíci také vznikla druhá objednávka na stavbu dalších 30 vozidel. Všech 60 objednaných exemplářů bylo dodáno do konce roku 1941. V prosinci 1941 vznikla třetí objednávka, tentokrát rovnou na 144 vozidel. V té době však již byl samotný tank M13/40 ve výrobě nahrazen modernizovanou verzí M14/41 a výroba samohybného děla se tomu tedy musela přizpůsobit. Naštěstí nešlo o žádnou zásadní konstrukční změnu, neboť modernizace tanku spočívala prakticky „pouze“ v použití silnějšího motoru FIAT-SPA 15T o výkonu 145 koní.

Druhá generace samohybného děla, založená na podvozku tanku M14/41, dostala označení Semovente M41 da 75/18. Její výroba probíhala od konce roku 1941 až do listopadu 1942 a dosáhla celkového počtu 162 exemplářů. Nový výkonnější motor byl sice hlavní, ale určitě ne jedinou novinkou, která Semovente M41 odlišovala od předešlé generace Semovente M40. Na fotografiích lze oba stroje rozeznat např. podle blatníků pásů, které se u M41 táhly podél celých boků, zatímco u M40 byly pouze v přední části. Změnilo se také provedení výduchů ohřátého vzduchu z motorového prostoru. U M40 byly výduchy opatřeny podélným mřížováním, zatímco u M41 směřovaly mříže napříč.

Druhá generace Semovente dostala také lepší sekundární výzbroj. Namísto předešlého Breda Modello 1930 ráže 6,5 mm to byl výkonnější a spolehlivější kulomet Breda Modello 1938 ráže 8 mm. Tato zbraň se nabíjela zásobníky po 24 nábojích. Na palubě samohybky bylo takových zásobníků 46, což představuje celkovou zásobu 1104 nábojů. Hmotnost Semovente M41 sice narostla o nějaké čtyři metráky na celkových 13,5 tuny, díky silnějšímu motoru však zároveň mírně stoupla i maximální rychlost vozidla, a to na 33,3 km/h. Dojezd zůstal na úrovni cca 210 km po silnici. Vozidla pozdního data výroby však dostala na boky kabiny nové držáky na 20 litrové kanystry. Se šesti takovými kanystry plnými nafty vzrostl akční rádius samohybky až na 350 km po silnici.

zničený Beute Sturmgeschütz M42 mit 7.5 cm KwK L/18 850(i), zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Třetí generace

V prosinci 1942 přišla do sériové výroby další modernizovaná verze středního tanku Ansaldo. Po první generaci M13/40 a druhé generaci M14/41 tak nastoupila třetí generace s označením M15/42. A samohybné dělo se samozřejmě opět muselo přizpůsobit konstrukci tanku, na jehož podvozku bylo založeno. V listopadu 1942 tedy skončila výroba Semovente M41 a v prosinci začala z továrny Fossati vyjíždět třetí generace samohybky nazvaná Semovente M42 da 75/18.

S novou verzí podvozku dostalo Semovente nový motor, benzínový FIAT-SPA 15TB Modello 1942 o objemu 11,98 litru a výkonu 190 koní při 2400 otáčkách. Benzínový motor byl samozřejmě žíznivější než předešlé naftové agregáty, takže konstruktéři museli přistoupit ke zvětšení palivových nádrží, a to až na 338 litrů (bývá však uváděno i mírně odlišné číslo). Popsané novinky se neobešly bez určitých úprav v provedení motorové sekce. Její zadní partie musela být přepracována a prodloužena, díky čemuž narostla i celková délka vozidla, a to o nějakých 14 až 15 cm. Nového provedení byly výduchu ohřátého vzduchu od motoru a také poklopy servisních otvorů v motorové kapotě dostaly úplně nové ventilačními výřezy. Nového provedení byly rovněž výfuky. Spolu s motorem přišla také nová převodovka od firmy FIAT s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Díky výkonnějšímu motoru a vícestupňové převodovce stoupla maximální rychlost vozidla na 38 km/h, a to i přesto, že jeho celková hmotnost vzrostla na rovných 15 tun.

Určité změny se však odehrály i na jiných částech vozidla. Tak například čelní pancíř bojové kabiny byl u Semovente M42 tvořen jednou ocelovou deskou o síle 50 mm, na rozdíl od starších M40 a M41, kde byly na tuto partii použity dvě na sobě položené 25 milimetrové desky. V průběhu výroby, konkrétně někdy začátkem roku 1943, byla zavedena ještě jedna novinka. Na zadní stěnu korby začal být montován držák pro pět dýmovnic. Šlo o licenční kopii německého zařízení zvaného Nebelkerzenabwurfvorrichtung, které bylo celkem běžně k vidění na zádi hitlerovských tanků. Držák umožňoval na dálku z interiéru bojové kabiny odpálit a odhodit dýmovnici, pokud se obrněnec dostal do úzkých a potřeboval clonu, která nepříteli znemožní přesné zamíření palby. Od prosince 1942 do uzavření separátního italského příměří se spojenci v září 1943 převzala armáda 194 samohybných děl Semovente M42 da 75/18.

na zádi tohoto Beute Sturmgeschütz M42 je krásně vidět držák pro dýmovnice Nebelkerzenabwurfvorrichtung, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do německých rukou

Zmínkou o italském příměří ze září 1943 jsme se konečně přiblížili momentu, kdy na scénu vstupuje Německá armáda a samohybná děla Semovente da 75/18 se stávají její kořistí. Ale nejprve ještě trochu historického kontextu. 10. července 1943 došlo k vylodění britsko-amerických jednotek na jihu ostrova Sicílie. Během následujících týdnů spojenci pomalu ale jistě zatlačovali italsko-německé obránce na severozápad k přístavu Messina. Každému soudnému pozorovateli muselo být jasné, že Sicílie brzy padne a spolu s ní získají spojenecká vojska ideální odrazový můstek pro invazi na hlavní italskou pevninu. Italské politické špičky proto začaly přemýšlet, jestli náhodou není na čase začít se spojenci jednat. To by ovšem vyžadovalo nejprve odstavit Mussoliniho od vedení země, což samozřejmě nebylo jen tak. Stačil však první americký nálet na Řím, ke kterému došlo 19. července, a věci se daly do pohybu.

Na jednání vlády (Velká fašistická rada) ve dnech 24. a 25. července 1943 byl Mussolini odvolán z pozice premiéra a následně dokonce zatčen. Nově jmenovaný italský premiér Pietro Badoglio sice ujistil Hitlera, že Itálie stojí nadále pevně po jeho boku, Němci však již neměli pochyb o tom, co Italové chystají a začali se na jejich zradu důkladně vojensky připravovat. 3. září 1943, v den, kdy se Britové vylodili na italské pevnině, podepsali s nimi Italové dohodu o příměří. Když byla tato skutečnost oficiálně zveřejněna (což nastalo až 8. září), nebyli Němci ani trochu zaskočeni a bez zaváhání spustili odvetnou operaci s krycím názvem Achse (osa).

Mezi hlavní cíle této operace patřila okupace co největší části italského území a také odzbrojení italské armády. V rámci tohoto odzbrojení zabavili Němci svému nyní již bývalému spojenci obrovské množství zbraní zahrnující mimo jiné téměř tisícovku obrněných bojových vozidel všeho druhu. Mezi nimi bylo také 123 exemplářů samohybných děl Semovente M41 da 75/18 a Semovente M42 da 75/18 (nejstarší verze Semovente M40 již mezi ukořistěnou technikou nefigurovaly, neboť byly všechny dávno ztraceny v bojích v severní Africe). Němci tato vozidla zařadili do své výzbroje pod označením Beute Sturmgeschütz M41 mit 7,5 cm KwK L/18 850 (i), resp. Beute Sturmgeschütz M42 mit 7,5 cm KwK L/18 850 (i).

Beute Sturmgeschütz da 75/18 opuštěný posádkou kdesi na Gustavově linii, na čelním pancíři je krásně vidět znak německé 71. pěší divize, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Německé hodnocení ukořistěných samohybek nebylo nijak excelentní. Stručně by se dalo shrnout asi takto: slabý kanon, slabý pancíř, slabý motor (to tedy platilo zejména pro verzi M41), dále omezené pozorovací prostředky a stísněný interiér. Němci tato vozidla v žádném případě nepovažovali za srovnatelná s vlastními útočnými děly Stug III a jejich bojovou hodnotu označovali jako zanedbatelnou. Za jedinou přednost těchto strojů považovali jejich nízkou siluetu, nízkou hmotnost a celkově kompaktní rozměry, které vozidlům umožňovaly relativně snadný pohyb jak v horském terénu, tak v úzkých uličkách italských vesnic a městeček. I přes uvedené kritické hodnocení se však Němci rozhodli rozjetou výrobu samohybek s kanonem 75/18 zachovat. Ona jim totiž kromě hotových vozidel padla do rukou také mateřská továrna Fossati, ve které již ležely připravené díly na dalších 55 Semovente M42 da 75/18. Nezbytná smlouva s italským výrobcem byla podepsána 5. října 1943 a zahrnovala požadavek na určité menší konstrukční úpravy.

Útočná děla, vyrobená podle německé objednávky, dostala na přední hnací kola čtyři nové velké „zuby“, které měly bránit sesmeknutí pásů při větším zatížení např. v bahnitém terénu. Poklop pravého nástupního průlezu byl rozdělen na dva menší díly, na bocích kabiny přibyly držáky pro zavěšení ocelových přileb a nejspíš proběhly ještě i další menší úpravy. Poněkud překvapivě však žádný z pramenů nezmiňuje výměnu radiostanice za německý typ, což bylo u kořistní techniky docela typické.

Ukořistěná útočná děla Němci rozdělili mezi nejrůznější vlastní jednotky, a to samozřejmě primárně ty, které sloužily přímo v Itálii. Blíže neurčené počty vozidel tak obdržely např. 44., 65., 71., 305. a 334. pěší divize, dále 90. divize tankových granátníků, 1. výsadkářská divize Hermann Göring, 26. tanková divize, nebo samostatné prapory útočných děl číslo 210 a 914 (Sturmgeschütz-Abteilung). S popsanými jednotkami se ex-italské stroje zapojily do bojů proti spojencům na tzv. Gustavově linii včetně obrany slavného Monte Cassino, dále bojovaly u Anzia, u Florencie, nebo na tzv. Gótské linii. Většina samohybek byla nasazena přímo v Itálii, v menších počtech se však podívaly také do Jugoslávie, do Maďarska a v posledních fázích války snad dokonce i přímo na německou půdu. Podle hlášení z května 1944 měly německé jednotky bojující v Itálii k dispozici stále ještě 85 italských Beute Sturmgeschütz všech typů.

zničený Beute Sturmgeschütz M42 da 75/18, vozidlo nemá na hnacím kole čtveřici velkých zubů, tudíž se jedná o jeden ze strojů zabavených italské armádě, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Na závěr ještě doplňme, že německý Sturmgeschütz III se nestal inspirací pouze pro samotný vznik Semovente da 75/18, ale i pro jeho další vývoj. Stejně jako Stug III bylo i Semovente později přezbrojeno delší verzí 75 mm kanonu, aby mohlo efektivněji fungovat coby ničitel nepřátelské obrněné techniky (o této verzi si můžete přečíst ZDE). A stejně jako u Stug III vznikla také u Semovente verze vyzbrojená houfnicí ráže 105 mm, která zase měla vozidlu umožnit poskytování účinnější palebné podpory pěchotě... ale o těchto verzích si povíme zase až příště.

OBSAH ČLÁNKU: