Panzernet

SELBSTFAHRLAFETTE RSO

pokusné konverze dělostřeleckého tahače

horská houfnice 10,5 cm Gebirgshaubitze 40 na podvozku tahače RSO, mělo jít skutečně o samohybné dělo, nebo jen o nový způsob přepravy zbraně namísto vlečení za vozidlem? zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podrobnější informace k vývoji a případné výrobě samohybných děl na podvozku nákladního tahače RSO nejsou bohužel v literatuře k mání. Existenci takových strojů, nebo minimálně pokusy o jejich postavení, však velmi jasně potvrzuje hned několik dochovaných fotografií. Celkem jsou zdokumentovány instalace tří různých dělostřeleckých zbraní (nepočítáme zde instalaci protitankového kanonu Pak 40, která je popsána v samostatném článku ZDE), a sice 7,5 cm Gebirgsgeschütz 36, 10,5 cm Gebirgshaubitze 40 a 15 cm schwere Infanteriegeschütz 33. Pojďme si ale nejprve říci něco o samotném nákladním tahači RSO.

Tahač pro východní frontu

Již první podzim na východní frontě Němcům velmi názorně předvedl, že kolové náklaďáky a ruské nezpevněné silnice spolu zkrátka nebudou kamarádi. Sotva si vojáci oddechli od oceánů bahna z podzimních dešťů, musela se jejich vozidla pro změnu brodit hlubokým sněhem. A když sníh roztál, vrátilo se znovu nekonečné ruské bahno. Němci prostě potřebovali nějaké nové vozidlo, schopné vézt a tahat náklady i v těchto extrémních podmínkách. Základní požadavky na takový stroj zahrnovaly nízké pořizovací náklady, možnost velmi rychlého zavedení do sériové výroby, žádné nároky na nedostupné suroviny jako např. gumovou pryž, výbornou průchodnost terénem, spolehlivost za všech klimatických podmínek a vysoký poměr tažné sílu ku hmotnosti samotného stroje. Cestovní rychlost naopak nebyla prioritou.

Vývoj takového odolného siláka do nepohody dostala na starost rakouská firma Steyr (Steyr-Daimler-Puch A.G., součást koncernu Reichswerke Hermann Göring). V létě roku 1942 předložila firma Steyr německé armádě návrh stroje, který využíval celou řadu komponent již vyráběného terénního automobilu Steyr 1500 A. Po úspěšných ověřovacích testech byla v listopadu 1942 zahájena sériová výroba tahače pod označením Raupenschlepper Ost (tedy doslova "pásový tahač východ"), zkráceně RSO. Již první zkušenosti s ostrým nasazením na východní frontě potvrdily, že vozidlo splňuje očekávání vojáků a sériová výroba se rozběhla ve velkém. RSO mohl přímo na korbě vézt náklad o hmotnosti 1,5 tuny a v závěsu za sebou táhnout další náklad o hmotnosti až 2 tuny. Díky plně pásovému podvozku a světlé výšce 55 cm zvládalo vozidlo pohyb v bahně i hlubokém sněhu. Výroba tahače běžela zřejmě až do konce války, a kromě mateřského Steyru se do ní zapojilo i několik dalších firem. Ve třech výrobních generacích označovaných RSO/01, RSO/02 a RSO/03 vzniklo celkem okolo 27 tisíc vozidel (bývají uváděny i jiné počty). Vojáci tyto stroje využívali k přepravě nejrůznějšího materiálu a k tahání lehčích dělostřeleckých zbraní.

těžké polní dělo sIG 33 ráže 150 mm na podvozku tahače RSO, ani zde není úplně jasné, zda mělo skutečně jít o plnohodnotnou instalaci nebo jen ověření "přepravní kapacity", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Středem podvozku se táhl zespodu a ze stran uzavřený nosný rám, ve kterém byla uložena 180 litrová palivová nádrž, čtyřstupňová převodovka a benzínový, vzduchem chlazený motor Steyr V-8 o obsahu 3,517 litru, který dával výkon 80 koní při 3000 otáčkách. Motor byl posazen v podstatě až nad úrovní nosného rámu, takže jeho větší část se vlastně nacházela přímo v kabině, mezi řidičem a jeho spolujezdcem (velitelem vozu). Hnací kola byla umístěna poněkud netypicky vzadu. Přední kola sloužila k napínání pásů, ale zároveň také pomáhala při řízení, protože byla osazena brzdami (proto byla i tato kola řešena jako ozubená). Dále tvořila pásovou soustavu na každém boku čtyři velká pojezdová kola, která byla zavěšena vždy po dvou na společné kyvné rameno. Dvě kyvná ramena na každém boku pak byla připojena k dlouhému trubkovému nosníku, který se táhl podél hlavního rámu. Nosník kol byl s rámem spojen uprostřed pomocí jediného pohyblivého čepu, který umožňoval naklánění rámu nad podvozkem dopředu a dozadu (tedy kolébání rámu). Tlumení tohoto pohybu zajišťovala listová pera. Pásy byly široké 340 mm, každý z nich tvořený 69 články (podle jiného zdroje bylo článků jen 65). V přední části vozu se nalézala již zmiňovaná kabina pro řidiče a velitele, jejíž stěny byly svařeny z netvrzených plechů o síle pouhé 3 milimetry. Řidič ovládal stroj pomocí klasické sady tří pedálů, řadicí páky a dvou brzdných pák.

15 cm sIG 33

Pro instalaci zbraní byla samozřejmě použita ložná plocha v zadní části vozidla. V jakém pořadí probíhaly experimenty s montáží jednotlivých typů zbraní na podvozek RSO není z literatury ani z fotografií zřejmé. Odvážíme se tedy trošičku spekulovat. Těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm bylo obecně velmi často používáno pro různá více či méně improvizovaná samohybná děla. Vždyť to také v jeho případě dávalo smysl, neboť tato zbraň disponovala pouze velmi omezeným dostřelem (max. 4700 metrů). Při podpoře rychle se pohybujících jednotek proto muselo dělo dost často měnit pozici a instalace na samohybný podvozek mu to samozřejmě usnadňovala. Navíc děl sIG 33 měla německá armáda ve své výzbroji velké množství, takže byly k mání i pro různé "experimenty".

Existuje pravděpodobně pouze jedna fotografie, zachycující montáž děla sIG 33 na podvozek RSO, ovšem i z té lze leccos vyčíst. Konstruktéři očividně zbraň před instalací nijak neupravovali, tudíž se lze domnívat, že cílem pokusu bylo pouze ověřit, jak se bude vozidlo s takovým nákladem vůbec chovat. I když je dělo na snímku umístěno v samé přídi ložné plochy a štítem se v podstatě dotýká zadní stěny kabiny řidiče, mohutná vzpěra děla i tak trčí obrovský kus za vozidlo. Vedeni snahou snížit přetížení podvozku, použili konstruktéři starší verzi děla s dřevěnými koly, ani to ale nejspíš nestačilo. Zbraň totiž vážila něco mezi 1700 a 1800 kg, tudíž už sama o sobě překračovala nosnost korby omezenou na 1500 kg. O dynamickém zatížení během střelby ani nemluvě. Je tedy pravděpodobné, že od dalších prací s touto zbraní bylo upuštěno a konstruktéři sáhli po něčem menším a lehčím.

lehké horské dělo 7,5 cm Gebirgsgeschütz 36 se jako jediné ze všech testovaných vešlo do limitu nosnosti tahače RSO a způsob jeho instalace bez zadních vzpěr vcelku jasně ukazuje na záměr plnohodnotné trvalé instalace, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

10,5 cm Gebirgshaubitze 40

Další na řadě tak nejspíš mohla být horská houfnice Gebirgshaubitze 40 ráže 105 mm. Ani to však očividně nebyla šťastná volba. Oproti sIG 33 šlo sice o zbraň podstatně menší ráže, ovšem rozdíl hmotnosti byl zanedbatelný, neboť GebH 40 vážila nějakých 1660 kg (tedy opět více, než byla nosnost vozidla). Dochované fotografie naznačují, že v tomto případě vznikly nejméně dva pokusné exempláře, oba na bázi testovacích továrních vozidel. Jeden exemplář využíval ověřovací tahač s pojezdovými koly plného provedení (bez odlehčovacích otvorů) a houfnice na něm byla uložena včetně vlastních kol a dlouhých zadních vzpěr. Na palubě byly dokonce uloženy i odmontované radlice, kterými se vzpěry zarývaly do země. U druhého exempláře (který je jediný zachycen na snímku solidní kvality) byla houfnice instalována sice bez kol, ovšem vzpěry i tentokrát zůstaly původní, takže opět trčí za vozidlo, a hlavně jsou na palubě znovu uloženy i radlice odmontované z konců vzpěr. Jaký by to ale mělo smysl? Proč by s sebou mělo samohybné dělo vozit radlice, které zbraň potřebuje jen a pouze na zemi?

Při pohledu na instalaci sIG 33 i GebH 40 s dlouhými vzpěrami a koly (případně i s radlicemi) se přímo nabízí otázka, zda mělo jít skutečně o instalaci trvalou, tedy o stavbu samohybného děla. Nebylo cílem experimentů spíše ověřit možnost přepravy těchto zbraní na ložné ploše tahače? Ale kvůli tomu by přece vůbec nebylo nutné zbraně do vozidla pracně nakládat, stačilo by porovnat jejich hmotnost a rozměry s parametry tahače RSO a každému střízlivému člověku muselo být zřejmé, že tohle vozidlo nemá šanci uvedená děla pojmout. A pokud by se to náhodou podařilo, jak by proboha vojáci v polních podmínkách tak těžká děla z tahače sundávali na zem (a nedej bože zase nakládali zpět na korbu)? A pak je zde otázka, proč vznikl onen exemplář, u kterého byla GebH 40 na korbě umístěna bez kol? Zde nejspíš nešlo o ověření „přepravních“ možností.

7,5 cm Gebirgsgeschütz 36

Ponechme vyřčené otázky bez odpovědi a pojďme se podívat na třetí a poslední dělostřeleckou zbraň, která si našla cestu na korbu tahače RSO. Řeč je o horském děle Gebirgsgeschütz 36 ráže 75 mm. V tomto jediném případě můžeme celkem bezpečně říci, že experimentální vozidlo mělo býti samohybným dělem. Tato zbraň totiž byla před naložením na korbu tahače podstatně upravena. Její zadní vzpěry byly zkráceny na méně než polovinu své původní délky, aby nepřesahovaly půdorys vozidla. Kola byla dělu sice ponechána, ale byla zasazena do speciálních úchytů vytvořených v podlaze ložné plochy. Gebirgsgeschütz 36 je také jedinou ze tří uvedených zbraní, u které je trvalá instalace na RSO vůbec myslitelná. Hmotnost této zbraně totiž činila pouhých 750 kg (a po zkrácení vzpěr ještě určitě klesla).

7,5 cm Gebirgsgeschütz 36 na podvozku tahače RSO, tento pohled jasně ukazuje zkrácené zadní vzpěry děla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Gebirgsgeschütz 36 bylo (jak napovídá jeho název) určeno pro horské jednotky. U tohoto druhu zbraně se apriori počítá s dopravou ve velmi složitém terénu, kde motorová vozidla nemají žádnou šanci. Proto musejí taková děla být lehká a rozebratelná na více kusů, které lze přepravovat na zádech koní, nebo mul. A to byl i případ Gebirgsgeschütz 36, které vážilo již zmiňovaných 750 kg a dalo se rozložit na osm samostatných součástí. Zbraň používala dělenou munici a střelec tak mohl regulovat dostřel nejen pomocí náměru hlavně, ale také použitím silnější nebo slabší výmetné náplně. Celkem měl k dispozici 5 různě velkých náplní. S tou největší dokázala zbraň poslat tříštivotrhavý granát o hmotnosti 5,75 kg do vzdálenosti až 9150 metrů.

Podstavec umožňoval horizontální pohyb hlavně o 20 stupňů do každé strany a vertikální pohyb od -2 do +70 stupňů. Vzhledem ke své nízké hmotnosti měla zbraň co dělat, aby ustála nápor energie vznikající při výstřelu. Při střelbě s velkým náměrem to nebyl až takový problém, protože energie směřovala dolů do podstavce, horší už to bylo při palbě v nízkém úhlu, kdy energie zpětného rázu směřovala dozadu a lehké dělo pak mělo tendenci nadskakovat („stavět se na zadní“). Proto bylo zakázáno používat nejsilnější výmetnou náplň při palbě pod nižším úhlem než 15 stupňů.

Gebirgsgeschütz 36 se jako jediné ze tří uvedených děl vešlo do nosnosti tahače RSO, a přitom zbývala dostatečná rezerva pro hmotnost posádky a nějaké pohotovostní zásoby munice. Další munici si navíc tahač mohl vézt za sebou v přívěsu. Otázkou však je, jak by se při střelbě chovalo dělo upevněné ke korbě tahače a se zkrácenými vzpěrami, to však žádný zdroj neuvádí. Velká sláva to ale nejspíš nebyla a celý projekt pravděpodobně skončil pouze stavbou ověřovacího demonstrátoru.

montáž 10,5 cm Gebirgshaubitze 40 na podvozek RSO pomocí jednoduchého portálového jeřábu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A kdo vlastně experimenty s instalací dělostřeleckých zbraní na podvozek tahače prováděl? Z fotografií lze usuzovat, že to nebyla servisní dílna nějaké frontové jednotky, ale nejspíš přímo firma Steyr. Pozadí dostupných fotografií totiž naznačuje spíše tovární areál, než polní podmínky (i když to neplatí pro všechny snímky). Navíc, jak ukazuje hned první snímek u tohoto článku, houfnice Gebirgshaubitze 40 byla zcela jasně namontována na továrním zkušebním vozidle s logem firmy na boku kabiny. Je možné, že šlo dokonce o iniciativu samotné firmy Steyr, která se tak snažila dále rozšiřovat uplatnění svého výrobku.

OBSAH ČLÁNKU: