německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
HKp 6.03
nástupce legendárního polopásového transportéru
Výsledkem projektu HKp 6.03 měl být nástupce obrněného transportéru Sd.Kfz. 251, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nástupce Sd.Kfz. 251
Jedním z všeobecně známých symbolů Wehrmachtu se bezesporu staly polopásové obrněné transportéry v našich končinách známé pod lidovým (a zcela nesprávným) názvem „Hakl“. Jejich oficiální název zněl mittlerer Gepanzerter Mannschaftstransportwagen, ovšem pro snadnější zapamatovatelnost postačí jejich výzbrojní kód Sd.Kfz. 251. Tento legendární stroj se sice do výzbroje německé armády dostal až v roce 1939, ovšem jeho vývoj lze vystopovat vlastně až do roku 1933. Tehdy totiž začaly práce na lehkém dělostřeleckém tahači Sd.Kfz. 11, který později posloužil jako základ pro zmíněný transportér. Díky tomuto původu trpěl Sd.Kfz. 251 některými vadami na kráse. Podvozek, na kterém stál, byl totiž původně navržen pro stroj zcela jiného určení (tahač děl) a v roce 1939 už rozhodně nepředstavoval poslední výstřelek moderní techniky.
Proto se armáda vlastně již v roce zavedení transportéru do služby začala rovnou zajímat o možnosti jeho zásadní modernizace. V červenci 1939 byl spuštěn projekt HK 6 (HK = Halbketten), v rámci kterého měla firma Hanomag vyvinout sérii polopásových vozidel, nahrazujících starší typy Sd.Kfz. 11, Sd.Kfz. 250 a Sd.Kfz. 251 (která byla všechna konstrukčně příbuzná). Plánovaný nástupce „dvěstěpadesátjedničky“ byl v rámci této série veden jako HKp 6.03. Hanomag pro tento stroj vyvíjel podvozek s dalšími agregáty, zatímco pancéřový trup měla navrhnout firma Büssing-NAG.
Ověřovací prototypy
V průběhu roku 1941 byly postaveny dva ověřovací prototypy a jejich následné testování probíhalo až do roku 1942. Na první pohled byl nový stroj až překvapivě podobný původnímu Sd.Kfz. 251. Změnilo se toho však celkem dost (vlastně skoro všechno). Namísto původního rámu mělo vozidlo samonosnou pancéřovou vanu, která vozidlo a posádku lépe chránila v případě najetí na minu a zároveň byla vodotěsná, takže transportéru dovolovala hluboké brodění. Právě kvůli možnosti brodění byly průduchy pro přívod vzduchu k pohonné jednotce umístěny na vrchní kapotě motorového prostoru. Pod novou kapotou se ukrýval také nový motor, a to šestiválec Maybach HL 45 o maximálním výkonu 150 koní. A nová byla i osmistupňová převodovka Maybach Variorex.
HKp 6.03 byl staršímu Sd.Kfz. 251 velmi podobný, šlo však o zcela nový stroj, do výroby se však nakonec nedostal, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nové bylo odpružení předních kol, brzdy a koncové převody pásů, pojezdová kola i hnací kola, blatníky, tlumič výfuku a další prvky. HKp 6.03 měl o 40 mm větší světlou výšku než jeho předchůdce a do jeho nádrží se vešlo o 30 litrů více benzínu. I přes všechny popsané rozdíly však celkové uspořádání stroje zůstalo v podstatě stejné jako u staršího Sd.Kfz. 251. Vpředu klasická kola s pneumatikami, vzadu pásová soustava s odpružením pomocí torzních tyčí. Motor vpředu, za ním kabina řidiče a velitele a vzadu pak prostor pro pěší družstvo čítající 10 mužů. Prostor pro výsadek měl nástupní dveře v zadní stěně a otevřený strop.
Hmotnost nového stroje se pohybovala okolo 9 tun, čelní pancíř byl silný solidních 30 mm a maximální rychlost na silnici snad činila až 65 km/h. I když bezesporu představoval krok vpřed, HKp 6.03 nakonec do sériové výroby přijat nebyl. Koncem roku 1941 byl totiž zahájen projekt Kätzchen, který sliboval dodat armádě plně pásový obrněný transportér úplně nové konstrukce. Projekt HKp 6.03 byl tedy před koncem roku 1942 ukončen. Závěrem doplňme, že ani projekt Kätzchen nakonec nedospěl do sériové výroby, a tak musela německá vojska až do konce války spoléhat na Sd.Kfz. 251 se všemi jeho kvalitami i nedostatky.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.