německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
SAURER RK-9
ani auto, ani tank
první prototyp RK-9 bez střechy a věže během jízdních testů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Zakázka pro firmu Saurer
Po anexi z března 1938, objednala německá armáda u rakouské firmy Saurer vývoj a výrobu kolopásového průzkumného vozidla Sd.Kfz. 254. V polovině roku 1938 pak přišla další objednávka a to na vývoj nové generace tohoto stroje, která měla nést vlastní integrální výzbroj. Konstruktéři se rozhodli nejít cestou pouhé modernizace pancéřové nástavby, tak aby mohla nést zbraně, ale pustili do kompletní modernizace včetně složité podvozkové soustavy.
Možná i z toho důvodu se práce na vývoji nového obrněnce vlekly hlemýždím tempem. První dva prototypy byly postaveny až v červnu 1942, tedy celé čtyři roky od zadání. Projekt, který získal tovární označení RK-9, evidentně nebyl pro armádu žádnou zásadní prioritou. První prototyp byl přitom nekompletní protože neměl ani střechu bojového prostoru, ani věž pro nesení výzbroje. Přesto však mohl dostatečně posloužit jako ověřovací exemplář pro provedení jízdních testů.
Popis konstrukce
Stejně jako u staršího RK-7, nebo chcete-li u Sd.Kfz. 254, byl i nový RK-9 založen na dvou výměnných podvozcích. Pro jízdu po silnici měl vůz čtyři klasická kola s gumovými pneumatikami. Pro jízdu v terénu disponoval plnohodnotnou pásovou soustavu. Při přesunu ze silnice do terénu se kola zvedla a zůstala jakoby zavěšená po stranách. Zadní silniční kola byla poháněná, přední řiditelná. Pásovou soustavu tvořila na každé straně čtveřice pojezdových kol relativně malého průměru. Kola byla plná, opatřená gumovou obručí pro tlumení otřesů. Svým provedením připomínala pojezdová kola tanku Panzer II. Hnací kolo bylo předu a napínací kolo vzadu pásové sekce. V horní části podpíraly pás tři vratné kladky.
první prototyp RK-9 bez střechy a věže během jízdních testů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nad celou délkou pásu se táhl plechový blatník, na kterém byl, ovšem pouze na pravé straně vozu, položen výfuk. Trup vozu byl svařen z rovných desek, které byly, zejména na přídí a na zádi, ostře zkosené. To zvyšovalo jejich odolnost proti ostřelování. Síla pancíře činila 14,5 mm na čele a 5,5 mm na ostatních stěnách. Možnosti pancéřování byly limitovány nosností podvozku, zejména jeho kolové sekce takže pancíř stačil nanejvýš jako ochrana před palbou z ručních zbraní a před drobnými střepinami.
Z čelní desky vystupovala zvýšená kabina pro posádku. Výhled z ní zajišťovaly klasické uzavíratelné průzory. U prvního prototypu zůstala střecha kabiny otevřená, u toho druhého již byla instalována i věž. Ta byla řešena vcelku moderně, s nízkou siluetou a velitelskou věžičkou. Ve stropě vežičky byl průlez uzavíraný jednodílným poklopem. Z čelní stěny věže čněly dvě kulometné hlavně. Ta kratší patřila kulometu MG34, ta delší kulometu EW 141. Obě zbraně byly ráže 7,92 mm. Kulomet EW 141 používal munici určenou pro protitankovou pušku Panzerbüchse 39, která měla větší rychlost a tvrdost projektilu než u klasického kulometu stejné ráže. Díky tomu sloužila tato zbraň jako protipancéřová.
Pohonnou jednotkou vozu byl benzínový agregát Saurer OKD, který dával maximální výkon 100 koní. Bývá uváděno, že motor byl v zádi vozu. Tomu ovšem neodpovídá uložení výfuku, který vychází spíše z přední poloviny trupu. Podle ne příliš kvalitních fotografií se navíc zdá, že na čelní stěně byl otvor s mřížovaným krytem což by jasně ukazovalo na přívod vzduchu k pohonné jednotce. Také v zadní stěně byl velký otvor uzavřený ovšem krytem bez perforace. Podle fotografií byl tento kryt uzpůsoben k nesení pátého, rezervního kola.
druhý prototyp RK-9 včetně věže a výzbroje zde na retušované tovární fotografii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Hmotnost vozu se pravděpodobně pohybovala okolo 8,5 tuny. Při jízdě po silnici, tedy po kolech, dokázal RK-9 vyvinout rychlost až 80 km/h. V terénu na pásech to potom mohlo být až, rovněž solidních, 30 km/h. Dojezd vozu po silnici přitom činil něco okolo 250 km.
Zrušení projektu
Ačkoliv v testech prototypy obstály a splnily očekávání, nebyla sériová výroba RK-9 nakonec zahájena. Důvodem bylo přehodnocení požadavků, které armáda měla na moderní průzkumný prostředek. Možnost přepnout pohon na kola a dosahovat tak velké rychlosti přesunu je zcela bezvýznamná bez existence sítě zpevněných silnic. A o té se na ruské frontě mohlo Němcům jen zdát. Bylo by tedy neefektivní platit zbytečně vyšší výrobní náklady s vidinou zcela mizivého využití získané výhody. Navíc i pancéřování RK-9 se jevilo jako nedostatečné a opět to byl podvozek a jeho nostnost, která neumožňovala další zesílení pancíře. Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve projektu byla pravděpodobně náročnost podvozku na údržbu v polních podmínkách. RK-9 tak zůstal pouze ve fázi prototypu.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.