Panzernet

P.1000

když megalomanství porazí zdravý rozum

zmenšený model supertěžkého tanku P.1000 ve variantě se třemi věžemi a kratší verzí kanonů ráže 280 mm, vizualizace vojáka před tankem má poskytnout měřítko, aby bylo zřejmé, o jak obrovské vozidlo se jednalo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznik projektu

Za návrhem tohoto monstrózního tanku o hmotnosti v řádu 800 až 1000 tun stáli v podstatě pouze dva konkrétní muži. Adolf Hitler, megaloman posedlý velkými projekty a Eduard Grote, konstruktér s ambicemi postavit něco dosud nevídaného. Když se ti dva setkali, šla praktičnost a pragmatičnost stranou a ke slovu se dostávaly jejich obsese.

Eduard Grote byl podle všeho velmi talentovaný konstruktér, který ve dvacátých letech 20. století vedl vlastní firmu ve východoněmeckém Lipsku a držel několik patentů týkajících se chlazení a mazání dieselových motorů. Později snad začal pracovat pro společnost Rheinmetall. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl Grote pozván do Sovětského svazu, tehdy mladého komunistického státu, jehož armáda hledala po celém světě inspiraci a know-how pro stavbu vlastních obrněných bojových vozidel. On totiž Sovětský svaz s předhitlerovským Německem v oblasti obrněné techniky obecně poměrně čile spolupracoval. Grote se svým týmem tedy přesídlil do SSSR, a to nejspíš v roce 1929 nebo 1930 a vedl zde vývoj několika typů nových tanků pro Rudou armádu (například tanku TG).

V březnu 1933 připravil Grote v SSSR návrh obrovského tanku „pro pobřežní obranu“, jehož hmotnost se měla pohybovat okolo 1000 tun. Podle některých zdrojů jej měl tímto úkolem pověřit sám Michail Tuchačevskij, budoucí maršál Sovětského svazu, který tehdy dohlížel na modernizaci Rudé armády. Nejspíš to však nebude pravda, neboť Tuchačevskij problematice tankové války rozuměl a je těžké si představit, že by požadoval vývoj takto absurdního „tanku“. Je tedy dost dobře možné, že Grote připravil návrh z vlastní iniciativy. Tomu by odpovídal i fakt, že jeho návrh byl Sověty zamítnut.

první zmenšený model tanku P.1000 byl postaven v říjnu 1942, jeho čtyři sekundární věže byly však navrženy tak hloupě, že by bránily otáčení primární bojové věže, všimněte si také obrovských pojezdových kol, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když se v Německu v roce 1933 dostal k moci Hitler, byl konec vojenské spolupráce s SSSR a Grote se spolu s mnoha dalšími Němci vrátil zpět domů. Ve druhé polovině třicátých let pak podle všeho pracoval pro společnost Krupp z Essenu, kde se podílel na návrzích motorů a převodovek pro různá vojenská vozidla. Pravděpodobně někdy v roce 1940 začal Grote pracovat pro ministerstvo zbrojení jako zvláštní zmocněnec pro vývoj ponorek. A právě z titulu této funkce se Grote v červnu 1942 osobně setkal s Hitlerem. Během neformální debaty došla pravděpodobně řeč i na téma supertěžkých tanků a Groteho zkušeností z SSSR. Hitlera podle všeho velmi zaujal fakt, že Sověti se stavbou něčeho takového „koketovali“ již před téměř desíti lety. To v něm zanechalo dojem, že bolševici mají před Němci v něčem náskok, a to se mu už z principu nelíbilo.

Grote se pouští do práce

Hitler tedy zaúkoloval ministra zbrojení Alberta Speera, aby pověřil Groteho vypracováním studie supertěžkého tanku pro německou armádu. S nějakou velkou analýzou reálného způsobu využití takového stroje se asi příliš nezdržoval. 22. června 1942 předal Speer Vůdcův požadavek Grotemu. Grote, nejspíš nadšený, že může opět tvořit něco dosud nevídaného, se s vervou pustil do práce. 17. července 1942 se obrátil na vrchního konstruktéra firmy Krupp Ericha Müllera s tím, že z pověření Vůdce pracuje na projektu několik set tun vážícího obrněnce a hledá pro něj vhodnou pohonnou soustavu. Grote spočítal výkon potřebný k rozpohybování vozidla na neuvěřitelných 16 tisíc koní a zvažoval, že by jej zajistil použitím několika lodních motorů. Od firmy Krupp však potřeboval pomoc v oblasti přenosu síly z motorů na hnací kola. A protože Krupp měl zkušenosti s výrobou supervýkonných převodovek, požádal Grote Müllera o odbornou konzultaci.

13. srpna 1942 se uskutečnilo první jednání Ing. Groteho s týmem firmy Krupp. Grote zde představil návrh tanku o hmotnosti cca 800 tun, který měl být 35 metrů dlouhý a 14 metrů široký. Délka kontaktní plochy pásů se zemí měla činit cca 21 metrů a díky použití celkem šesti pásů o šířce 1200 mm mělo být dosaženo velmi rozumného měrného tlaku na půdu 0,54 kg/cm2. Detaily pojezdového ústrojí zatím nebyly promyšleny, ale Grote prý počítal s potřebou hnacího kola o průměru 300 cm!

horní pohled na první verzi modelu tanku P.1000 hezky ukazuje rozmístění osmi drobných kulometných věžiček a rozšíření na bocích hlavní bojové věže, ve kterém měl být umístěn koincidenční dálkoměr, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Motor pro monstrum

Pokud jde o pohonnou jednotku, zvažoval Grote dvě velmi odlišné alternativy. Tou první bylo použití dvojice lodních motorů MAN V12Z 32/44, z nichž každý dával výkon 10.000 koní! MAN V12Z 32/44 byl obrovský 24válcový diesel o obsahu neuvěřitelných 849 litrů! Dvojice těchto motorů by sice dávala luxusní výkon 20 tisíc koní, mělo to však jednu značnou nevýhodu. Jeden takovýto diesel vážil 56 tun, takže při použití dvou to znamenalo 112 tun! Druhá varianta motorizace počítala s mnohem menšími a lehčími motory Mercedes-Benz MB 501, kterých by ovšem na palubě tanku muselo být instalováno osm! MB 501 byl rovněž lodní dieselový motor, který se používal primárně pro pohon rychlých útočných člunů, tzv. Schnellboot. Šlo o 20válec o obsahu 134,4 litrů, který dával dlouhodobý výkon 1500 koní při 1480 otáčkách (krátkodobý maximální výkon činil 2000 koní při 1630 otáčkách). V porovnání s výše uvedeným agregátem firmy MAN byl Mercedes doslova drobeček. Vážil „pouhých“ 4,22 tuny a měřil 388 cm na délku, 158 cm na šířku a 171 cm na výšku. Osm těchto motorů by tedy dávalo udržitelný výkon 12.000 koní při celkové hmotnosti cca 33,76 tuny. Oproti variantě se dvěma motory MAN přinášelo toto řešení sice o 40% nižší výkon, ovšem také o 70% nižší hmotnost.

Při představení tohoto prvního návrhu ještě Grote neměl jasno, jakou výzbroj tank vlastně ponese. Každopádně však od Ing. Müllera žádal vyčlenění 20 pracovníků firmy Krupp, kteří by mu byli k dispozici pro další práci na projektu. Müller to samozřejmě ihned odmítl s tím, že v takto rané fázi projektu nemá žádný smysl věnovat mu takovou obrovskou pracovní kapacitu. Grote tedy nejspíš pokračoval více méně sám. Oba muži se znovu setkali zřejmě až v říjnu 1942, aby projednali téma výzbroje nového tanku, který někdy v mezičase získal označení P.1000 (písmeno P pravděpodobně reprezentovalo slovo Panzer a číslice udávala očekávanou hmotnost v tunách).

Výzbroj

Oba konstruktéři se podle všeho shodli na tom, že supertěžký tank by měl mít pět dělostřeleckých věží. Hlavní věž měla být osazena dvojicí děl ráže 280 mm, dvě menší bojové věže měly nést každá po dvou kanonech ráže 128 mm a ve dvou zbývajících věžích pak měly být instalovány buď kanony ráže 105 mm nebo ráže 88 mm, opět po dvou v každé věži. Celkem tedy 10 děl. Kromě toho měl tank disponovat osmi drobnými věžičkami s kulomety nebo 20 mm kanony MG 151. Aktualizované propočty inženýra Groteho z 17. října 1942 ukazovaly nárůst hmotnosti tanku z 800 na 900 tun. Zajímavé je také odhadované rozložení hmotnosti mezi hlavní funkční celky. Plných 300 tun připadalo na výzbroj a munici, 400 tun mělo vážit pancéřový trup a věže tanku, 100 tun pojezdová soustava s pásy a dalších 100 tun pak vnitřní agregáty, tedy motory, převodovka, systém chlazení, palivové nádrže atd.

druhá varianta zmenšeného modelu měla již pouze tři bojové věže a vícero menších pojezdových kol, všimněte si také, že kanony ráže 280 mm v primární věži mají podstatně kratší hlavně, než u prvního modelu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První zmenšený model navrhovaného tanku připravil Grote nejspíš 17. října 1942. Tento model velmi jasně demonstroval nelogičnost (někdo by možná řekl rovnou stupidnost) celkového uspořádání vozidla. Sekundární bojové věže trčely z korby tanku takovým způsobem, že vytvářely překážky pro otáčení hlavní věže. Tím pádem měla hlavní bojová věž obrovské „slepé“ úhly ve kterých nemohla pálit ze svých zbraní (nebo pouze při jejich značné elevaci). Zajímavé také je, že tento model měl pojezdové ústrojí se šesti velkými pojezdovými koly. Hrubým odhadem měla tato kola průměr okolo 2, možná dokonce 2,5 metru. Lze se tedy domnívat, že by se hmotnost každého takového kola pohybovala minimálně ve stovkách kilogramů, takže manipulace s nimi v polních podmínkách by byla velmi komplikovaná. Zajímavým prvkem bylo rozšíření hlavní bojové věže do stran v její zadní části. Zde měly být umístěny čočky obrovského námořního koincidenčního dálkoměru o délce 10,5 metru.

V prosinci 1942 vznikl nový návrh a nový zmenšený model. Ten měl již pouze tři dělostřelecké věže – hlavní věž opět s dvojicí kanonů ráže 280 mm a dvě sekundární věže, každá s dvojicí kanonů ráže 128 mm. Celkem tedy již pouze 6 dělostřeleckých zbraní (2x 280 mm, 4x 128 mm). Sekundární věže byly tentokrát mnohem nižší než u prvního návrhu, takže již nebránily otáčení hlavní věže (nebo pouze velmi málo). Děla ráže 280 mm v hlavní bojové věži měla u druhého zmenšeného modelu výrazně kratší hlavně, než u modelu č.1. Podvozek nového modelu sestával na každém boku z 12 mnohem menších pojezdových kol. Další kola, umístěná již nad úrovní terénu, pak „podpírala“ přední část pásu. Později vznikl ještě třetí zmenšený model, který vycházel z toho předešlého, ovšem dostal na každém boku tři střílny nejspíše pro automatické kanony MG 151. Nově byl u něj také řešen boční pancíř chránící pojezdové ústrojí.

První model tanku P.1000 nejspíš předpokládal použití lodních děl 28 cm SK C/34 (SK = Schnelladekanone = rychlonabíjecí kanon). Druhý model počítal buď se staršími a kratšími děly 28 cm SK C/28, nebo s nějakou na míru upravenou verzí jedné či druhé zbraně. Každopádně granáty používané pro tyto zbraně vážily cca 300 kilogramů. Běžné ruční nabíjení tedy samozřejmě nepřicházelo v úvahu a Grote proto nejspíš počítal s instalací nabíjecího mechanismu používaného pro tyto zbraně na bitevních lodích. Zároveň by byl zřejmě nutný také dopravník pro přivážení granátů ze „skladu“ v korbě nahoru do věže. Tato zařízení by však byla pro použití v tanku zcela nevhodná kvůli značné hmotnosti.

třetí (a poslední) model vycházel z předešlé verze, měl však nové věžičky pro kulomety/rychlopalné kanony a také jinak řešené boční pancéřování, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podle některých autorů prý bylo pro tank P.1000 zvažováno použití dělové věže z vyřazené bitevní lodi Gneisenau. Nejspíše však půjde o pouhou legendu. Gneisenau měla tři hlavní dělové věže, každou se třemi děly 28 cm SK C/34. Muselo by tedy dojít ke složité přestavbě věže ze tří na dvě děla. Mnohem zásadnější překážkou však byla hmotnost lodních věží. Každá ze tří věží z Gneisenau totiž vážila nějakých 750 až 800 tun! I kdyby z ní bylo jedno dělo odebráno, pořád by nejspíš šlo o hmotnost přesahující polovinu očekávané hmotnosti celého tanku. Pokud jde o sílu pancéřování nebo počet členů posádky plánového tanku, lze narazit spíše na dohady než na nějaká potvrzená čísla. Podle některých autorů měl být čelní pancíř silný 250 mm a tank mělo obsluhovat až 40 vojáků (což ale nejspíš platilo pouze pro jeho nejsložitější navrhovanou variantu s pěti bojovými věžemi).

Ukončení projektu

Tank P.1000 bývá v literatuře někdy uváděn také pod označením Ratte, tedy krysa. V oficiálních dokumentech se však prý tento název nikdy nevyskytoval a jde dost možná pouze o další legendu. Kdy přesně byl projekt P.1000 ukončen není z pramenů rovněž jasné, ani zda to bylo z rozhodnutí Alberta Speera, nebo někoho jiného. Každopádně však šlo o rozhodnutí zcela správné. Na přelomu let 1942 a 1943 měla pro Německo mnohem větší hodnotu tisícovka konvenčních tanků než jeden tisícitunový mastodont.

OBSAH ČLÁNKU: