Panzernet

RUTSCHER

když nouze stvoří stíhač tanků

dřevěný model plánovaného stíhače tanků Rutscher z dílen firmy BMW, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Projekt z nouze

První zmínky o bojovém stroji jménem Rutscher pocházejí již z konce roku 1943. Zbrojní úřad tehdy oslovil firmy BMW a Weserhütte s požadavkem na vývoj malého, lehkého a levného stíhače tanků. Hned v únoru 1944 však byly práce na tomto stroji zase zastaveny, protože se mezitím velmi slibně rozběhl projekt stíhače tanků Hetzer, který uvedené armádní požadavky dostatečně naplňoval. Pokud jde o samotný název Rutscher, lze narazit minimálně na dva výklady jeho významu. Podle některých autorů znamená v překladu bruska. Mnohem častější český překlad tohoto slova však zní „dětské odrážedlo“. Může tedy dost dobře jít o narážku na velmi malé rozměry stroje.

Ať už to s tím názvem bylo jakkoliv, jisté je, že v lednu 1945 byl projekt Rutscher znovu obnoven. Šlo o lehce zoufalou snahu co nejrychleji získat co nejlevnější prostředek protitankového boje. Stroj měl být pouze lehce pancéřovaný, rychlý a obratný. Měl sloužit v jednotkách pěchoty k ničení nepřátelských tanků na krátkou vzdálenost (zejména při obraně německých měst před Rudou armádou).

Zadání o vozidle referovalo jako o Panzerkleinzestörer, tedy doslova malý ničitel tanků. Posádka měla být pouze dvoučlenná ve složení řidič a velitel/střelec. Požadováno bylo pancéřování o síle 20 mm na čele a 14,5 mm na bocích. Výška stroje neměla překročit 1,5 metru a celková hmotnost byla očekávána v rozmezí 3500 a 5000 kg. Nejzajímavějším prvkem stroje byla pravděpodobně jeho hlavní výzbroj, kanon PAW 600 (později přeznačený na PWK 8H63). Za zkratkou PAW se skrývá sousloví Panzerabwehrwerfer, což znamená doslova protitankový vrhač. Označení PWK pak reprezentovalo německý výraz Panzer-Wurfkanone, což v překladu znamená v podstatě totéž, tedy něco jako tankový vrhací kanon. Pojďme se na tuto velmi zajímavou zbraň podívat trochu blíže.

stíhač tanků Rutscher měl být vyzbrojen dvojicí kanonů PAW 600 (resp. PWK 8H63), šlo o lehkou zbraň pracující na principu různých tlaků v komoře a hlavni, zdroj: internet, public domain, upraveno

Nový druh kanonu

S tím jak v průběhu války rostla odolnost tanků, musel růst i výkon protitankových kanonů. Aby měly protitankové střely dostatek energie k probití stále silnějšího pancíře, musely se stát těžší a rychlejší. Udělit vysokou rychlost střele o hmotnosti několika kilogramů, to vyžadovalo ohromné množství výmetné náplně. Při výbuchu takového množství výmetné náplně vznikal samozřejmě uvnitř nábojové komory i hlavně kanonu enormní tlak. Hlaveň děla musela tedy být dostatečně robustní, aby takový tlak bez úhony vydržela. Rostla tedy nejen ráže protitankových kanonů, ale i síla stěn jejich hlavní. A kvůli lepšímu využití energie z výmetné náplně se navíc zvětšovala i délka hlavní. To vše v důsledku znamenalo, že podstatným způsobem rostla také hmotnost a pořizovací cena protitankových zbraní. V roce 1943 byl standardním protitankovým kanonem v německé armádě Pak 40 ráže 75 mm. Při hmotnosti téměř 1,5 tuny bylo v podstatě nemožné, aby tento kanon přemístila jeho obsluha vlastními silami a to ani o pár metrů. S nákupní cenou 12 tisíc říšských marek také rozhodně nešlo o levný kus válečného vybavení. (Jen tak mimochodem, popsaný vývoj velmi krásně ilustruje TENTO dobový obrázek).

Byla zde sice určitá alternativa v podobě bezzákluzových kanonů, ale ani to nebylo ideální řešení. Bezzákluzový kanon nevyžaduje tak robustní a pevnou hlaveň, protože velkou část plynů z hoření výmetné náplně pošle opačným směrem, než kudy odchází střela. Tím sice dochází ke snížení tlaku v hlavni a eliminaci zákluzu zbraně, ale znamená to zároveň značnou neefektivitu. Obrovská část výmetné náplně totiž shoří vlastně zbytečně, aniž by svoji energii předala střele. Bezzákluzový kanon byl tedy sice lehčí a levnější než klasický kanon, ale měl neúměrně velkou spotřebu výmetné náplně. Její produkce byla přitom v Německu již na samé hranici výrobních možností, takže ani toto nebyla ideální cesta.

Armáda tedy v roce 1943 oslovila renomovaného výrobce dělostřeleckých zbraní, firmu Rheinmetall-Borsig, aby vyvinula zcela nový protitankový kanon nízké hmotnosti, který by byl levný a při použití rozumného množství výmetné náplně by dokázal na vzdálenost 750 metrů zasáhnout cíl o velikosti 1x1 metr. Cílem tedy byla zbraň, kterou bude možno alespoň v omezeném rozsahu přemísťovat bez speciální techniky pouze silou lidských paží a kterou bude možné díky nízké ceně vyrábět ve velkých počtech (protože ruských tanků je mnogo). Konstruktéři firmy Rheinmetall na základě této poptávky navrhli novátorskou zbraň, pracující na principu různých tlaků v nábojové komoře a v hlavni. Německé označení tohoto systému znělo Hoch-Niederdruck System, tedy systém vysokého a nízkého tlaku.

pro kanon PAW 600 (resp. PWK 8H63) se využívala speciální munice založená na dělostřelecké mině ráže 81,4 mm, zdroj: internet, public domain, upraveno

Vysoký tlak vznikající při výbuchu výmetné náplně zůstával uzavřený spolu s nábojnicí v nábojové komoře. Do hlavně, ve které se nalézal i samotný projektil, se dostávala pouze část tohoto tlaku. Komora teda byla jedinou částí zbraně, která musela snášet vysoký tlak a mít tedy dostatečně silné stěny. Hlaveň mohla mít naopak stěny poměrně tenké.

Pokud měl být v komoře a hlavni jiný tlak, musely od sebe logicky být nějakým způsobem odděleny. Toto oddělení zajišťovala vlastně samotná munice. Samozřejmě tedy muselo jít o speciální munici, vyvinutou přesně pro potřeby této nové zbraně. Nutnost vývoje a výroby speciální munice by v důsledku snižovala efekt úspory peněz z levného kanonu. Náklady na tuto část se však podařilo snížit tím, že konstruktéři maximálně využili již existující „díly“. Jako základ nové munice tak posloužila nábojnice pro lehkou houfnici 10,5 cm leFH 18. Projektil samotný byl pak v podstatě upravenou verzí dělostřelecké miny, jaké se běžně používaly pro minomety Granatewerfer 34 ráže 81,4 mm. Mina byla vlastně přestavěna na kumulativní hlavici, čímž získala schopnost propálit pancíř nepřátelského obrněnce.

Vršek nábojnice byl uzavřen kovovou deskou s vyvrtanými otvory. Tato deska tvořila jakousi přepážku mezi nábojovou komorou a hlavní kanonu. Uprostřed desky byl pak krátký čep a na něm byla nasazena samotná dělostřelecká mina s kumulativní hlavicí. Obrovský tlak, který vznikl v nábojnici (potažmo nábojové komoře) po odpálení náboje se skrze otvory v přepážce „pomalu“ (vše se samozřejmě odehrávalo ve zlomcích vteřin) přeléval z komory do hlavně, kde se hromadil v prostoru mezi přepážkou a samotnou hlavicí projektilu (tedy v prostoru, kde měla mina úzkou část a nevyplňovala celý průměr hlavně). Tlak v tomto prostoru postupně rostl až dosáhl síly, při které došlo k uvolnění miny z čepu a tato se začala pohybovat směrem k ústí hlavně. V tu chvíli začal samozřejmě tlak v hlavni zase klesat a poté co projektil hlaveň opustil, zbývající přebytečný tlak z komory i hlavně prostě vyšel ven. Síla tlaku v hlavni byla tedy během výstřelu pod kontrolou, limitována pevností spoje miny s čepem. Pevnost tohoto spoje byla přitom samozřejmě podstatně nižší než pevnost hlavně, takže nemohlo dojít k poškození hlavně.

dřevěný model plánovaného stíhače tanků Rutscher z dílen firmy BMW, tento snímek demonstruje úžasně nízkou siluetu vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výsledná zbraň mohla mít díky popsanému principu fungování velmi lehkou hlaveň s tenkými stěnami. Také zákluz byl menší, než u běžného protitankového kanonu, což dovolovalo odlehčit i další součásti, zejména celý kolový podvozek. Díky tomu dosahoval kanon PAW 600 (nebo PWK 8H63 chcete-li) hmotnosti pouze okolo 600 kilogramů, tedy méně než polovinu kanonu Pak 40. Daní za to byl samozřejmě omezený dostřel (ono ten nižší tlak samozřejmě znamenal nižší energii a tedy i nižší výslednou rychlost střely a tady její kratší dolet). Výsledný účinný dostřel 750 metrů byl však plně v souladu s očekáváním armády.

Primárním typem munice pro kanon PAW 600 byl tzv. 8 cm Werfer Granate Patrone Hl 4462. Jak již bylo řečeno, šlo o dělostřeleckou minu ráže 81,4 mm osazenou kumulativní náloží. Hmotnost střely činila 2,7 kg, z čehož 360 gramů připadalo na samotnou nálož. Granát opouštěl ústí hlavně rychlostí okolo 520 m/s a jeho hlavice dokázala probít (nebo přesněji řečeno propálit) kolmý homogenní pancíř o síle 140 mm a to bez ohledu na vzdálenost cíle. Protože kumulativní střela dosahuje lepšího účinku bez rotace, měl nový kanon hlaveň s hladkým vývrtem. Ještě doplňme, že i když byl PAW 600 vyvinut jako primárně protitanková zbraň, existovala pro něj i protipěchotní tříštivotrhavá munice. Tento granát dostal označení 8 cm Werfer Granate Patrone 5071 a vážil 4,46 kilogramu. Pro tento druh střely bylo možno nabít menší nebo větší výmetnou náplň a tak dosáhnout dostřelu buď 3400, nebo 5600 metrů. Kanon PAW 600 byl pro projekt drobného stíhače tanků ideální volbou. Lehká zbraň s malým zákluzem nevyžadovala robustní uchycení a zbytečně při výstřelu nezatěžovala konstrukci kabiny ani podvozku.

Vraťme se nyní od samotného kanonu zpět ke stíhači tanků Rutscher. Požadavky na tento stroj včetně jeho výzbroje byly jasné. V lednu roku 1945 však stáli členové armádní komise před rozhodnutím, zda má být kýžený stroj vyvinut od nuly, ale pořádně, nebo zda to má být raději „skládačka“ postavená za použití co nejvíce již dostupných součástí jiných vozidel. První cesta samozřejmě slibovala lepší výsledek, ale za delší dobu. Vojáci nakonec rozhodli, že mají být nejprve analyzovány obě varianty a podle výsledku bude následně stanoven další postup.

takto podobu stíhače Rutscher zachytil kreslíř, zdroj: Warwall.ru, upraveno

Dřevěná maketa

Fotograficky zdokumentován je návrh stíhače Rutscher ve formě dřevěného modelu v měřítku 1:1. Podle dostupných informací pochází návrh i model z dílen firmy BMW a bezesporu se jedná o návrh zcela nového stroje, nikoliv kompilát existujících částí. Z pramenů však není zřejmé, zda tento návrh vznikl již v rámci prvního „kola“ vývoje Rutscheru, tedy na přelomu let 1943 a 44, nebo až po obnovení projektu v roce 1945. Každopádně zmíněné snímky krásně ukazují vozidlo velmi nízké siluety, na podvozku s překrývajícími se pojezdovými koly a pásy s gumovými patkami. Použití tohoto typu pásů naznačuje, že se počítalo s rychlou jízdou po zpevněných površích (ulicích měst). Čelní stěna bojové kabiny je u modelu ostře skloněná a v její pravé polovině vystupuje vpřed prostor pro zbraně. Velmi zajímavé je použití dvojice kanonů PAW 600, umístěných těsně vedle sebe.

S ohledem na očekávaný způsob nasazení lehkého stíhače dává použití dvou kanonů jasný smysl. Hlavní taktickou výhodou Panzerkleinzestörer Rutscher měly být jeho minimální rozměry a jeho pohyblivost. Stroj měl čekat dobře ukrytý ve vhodném palebném postavení a ve chvíli, kdy se k němu nepřátelské tanky přiblíží na potřebnou vzdálenost na ně nečekaně zaútočit, vypálit několik rychlých salv a bleskově se stáhnout. Pak si najít další vhodné postavení a znovu zaútočit ze zálohy jinde. Dva kanony přitom dovolovaly vystřelit v rámci první salvy hned dvě rány. U první salvy přitom nejvíce funguje moment překvapení a díky možnosti v klidu zamířit je zde i největší pravděpodobnost zásahu cíle. Vypálení dvou ran skoro najednou tedy dávalo posádce šanci maximálně využít onen první moment boje. Dřevěný model naopak nepočítal s žádnou integrovanou kulometnou výzbrojí (snad později mohl být doplněn kulomet na střeše kabiny, ovládaný zevnitř, podobně jako u Hetzeru).

Ukončení projektu

19. března 1945 obdržela armádní komise výsledky analýzy dvou zvažovaných řešení. Z dokumentu vyplývalo, že pokud má mít nové bojové vozidlo hmotnost mezi 3,5 a 5 tunami, není možné jej postavit za využití existujících komponent jiných strojů, ale muselo by se jednat o nově vyvinutý stroj. Odhadovaná doba takového vývoje činí jeden a půl až dva roky. Tento časový odhad armádní komisi stačil, aby tuto variantu zamítla. Tolik času Německo už prostě nemělo. Mnohem rychleji mohl být k dispozici stroj, sestavený z dostupných komponent. Šlo by však do značné míry o improvizaci a výsledné vozidlo by kvůli tomu zřejmě bylo větší, než armáda požadovala a dosahovalo by hmotnosti mezi 7 a 9 tunami. Vojáci tuto možnost zvážili a dospěli k následujícímu závěru. Při této hmotnosti by nový stíhač tanků nebyl dostatečně rychlý a pohyblivý. Větší rozměry by z něj navíc dělali snadnější terč. Stroj by tak ztratil svoji hlavní (nebo spíše jedinou) taktickou výhodu a jeho samotná existence by tedy pozbývala smysl. Na základě těchto zjištění byl proto celý projekt Rutscher definitivně ukončen.

OBSAH ČLÁNKU: