německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
PANZERSCHRECK BREN
vozidlo pro protitankové družstvo
kořistní Universal Carrier "vyzbrojený" třemi Panzerschrecky, všimněte si bedýnek s raketami uloženými na zádi a znaku 3. divize pancéřových granátníků, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Vozidlo, o kterém bude řeč na následujících řádcích, bývá v naprosté většině zdrojů popisováno jako stíhač tanků vyzbrojený původně ručními raketomety Panzerschreck. Tomu by koneckonců odpovídalo i nejčastěji uváděné německé označení Panzerjäger Bren 731(e). Takovýto výklad však s největší pravděpodobností není správný. Podle všech indicií totiž nešlo o stíhač tanků s integrální výzbrojí, který by se přímo vydával do útoku proti nepřátelským obrněncům, ale o pouhý přepravní prostředek pro pěchotní protitankový tým. Trojice Panzerschrecků tedy netvořila zabudovanou výzbroj, ale byla pouze součástí přepravovaného „nákladu“. Skutečný boj vedli vojáci sami, po sesednutí z vozidla. Ale jako obvykle… hezky popořádku.
Universal carrier
Základem vozidla zvaného Panzerjäger Bren 731(e) se stal původně britských lehký transportér Universal Carrier. Němci těchto vozidel ukořistili nezanedbatelné množství v roce 1940 ve Francii, kde je za sebou zanechaly evakuované britské expediční sbory. Německá armáda je začala používat nejen v jejich původní roli, tedy pro přepravu pěchoty a nejrůznějšího materiálu, ale také jako základ pro několik specializovaných přestaveb. Standardní přepravní verze vozidla dostala německé označení Gepanzerter MG-Träger Bren 731 (e). Němci se tedy z nějakého důvodu nedrželi oficiálního britského označení Universal Carrier, ale své pojmenování založili na neoficiálním Bren Carrier (tak býval britský stroj někdy nazýván, protože jeho hlavní zbraní byl většinou lehký kulomet Bren).
Podvozek vozidla tvořila na každém boku trojice pojezdových kol odpružených vinutými pružinami. Vpředu bylo loukoťové kolo napínací, vzadu plné a ozubené kolo hnací. Zhruba uprostřed byla jedna vratná kladka, která podpírala horní část pásu. O pohon se staral benzínový vzduchem chlazený osmiválec Ford V-8 o obsahu 3,6 litru, který dával výkon 85 koní při 3500 otáčkách za minutu. Universal Carrier měl nízké pancéřování o síle 7 až 10 mm, hmotnost 3,2 tuny a maximální rychlost okolo 48 km/h. Jelikož šlo o původně britský stroj, seděl řidič na pravé straně, zatím nalevo od něj měl své stanoviště střelec, který mohl pálit z kulometu skrz střílnu v čelním pancíři před sebou. Tuto sestavu Němci samozřejmě zachovali, pouze původní kulomet Bren nahradili vlastním MG 42. V rámci přestavby běžného transportního stroje na popisovaný nosič protitankových raketometů došlo k úpravě zadního nákladového prostoru tak, aby pojmul až šest sedících vojáků. Nad motorovou kapotou, táhnoucí se středem nákladového prostoru, byly uloženy tři odpalovací roury protitankového raketometu Panzerschreck, dále zde bylo pět Panzerfaustů ve vertikálních stojanech a v samé zádi pak ještě 12 dřevěných bedýnek s celkem 24 raketami pro Panzerschrecky.
Panzerjäger Bren 731(e), na tomto snímku je vidět podstavec z pásoviny, na kterém byly odpalovací roury Panzerschreků uloženy, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Stíhač nebo transportér?
A co nás vede k tomu, že Panzerjäger Bren 731(e) nebyl stíhačem tanků, jak tvrdí většina zdrojů, ale pouhým transportérem pro pěší „tankoborníky“? Za prvé: při bližším pohledu na fotografie je zřejmé, že trojice Panzerschrecků nebyla v nákladovém prostoru instalována na pevno. Odpalovací roury byly uloženy na podstavcích vytvarovaných z ocelové pásoviny a upevněny pouze pomocí kožených řemenů (foto ZDE). Z takto upevněných zbraní by zcela jistě nešlo bezpečně střílet, bylo to očividně pouze přepravní uložení. Za druhé: uloženým odpalovacím rourám zůstaly popruhy pro nesení přes rameno. Něco takového by při "trvalé" instalaci nedávalo smysl, protože popruhy by byly k ničemu a akorát by vojákům mohly překážet. Za třetí: pokud by zbraně přece jen byly uchyceny natolik pevně, že by z nich šlo bezpečně střílet, jakým způsobem by byly zaměřovány? Jejich podstavec očividně nebyl pohyblivý, takže by zbývalo pouze natáčení celého vozidla, což je v podstatě nemyslitelné. Před stanovištěm řidiče nebyl žádný (byť jen orientační) zaměřovač, takže přesné zacílení na objekt velikosti tanku by bylo vyloučené.
Za čtvrté: dřevěné bedýnky s municí byly uloženy hned za výmetnými rourami. Při výstřelu by tedy zášleh plamene z rakety procházel těsně okolo nich. Jaké riziko by to představovalo asi není třeba dále vysvětlovat. Za páté: jak by byli vojáci na palubě chráněni před plameny z odlétávající rakety? Museli by si snad všichni nasadit ochranné pomůcky, nebo z vozidla vysednout? A pokud by před výstřelem vozidlo opustili, kdo by se pak postaral o odpálení raket? Žádný mechanismus pro dálkové odpálení není na snímcích patrný. A proč by na palubě vůbec bylo potřeba tolik vojáků? A co by před plameny z raket ochránilo Panzerfausty, jejichž bojové hlavice trčely ven z nákladového prostoru? Na druhou stranu by někdo mohl namítnout, že pokud by trojice Panzerchrecků byla určena k sejmutí z vozidla a běžnému použití pěšákem, měly by přece mít ochranný štít (v létě 1944 již byly štíty montovány). Zajímavá, ale zcela lichá námitka. Štíty totiž byly odnímatelné a je tedy dost dobře možné, že byly pro přepravu prostě z odpalovacích rour sejmuty a uloženy uvnitř nákladového prostoru vozu.
Mimo všechny uvedené důvody typu „proč by to nešlo“ máme ale ještě jeden „pozitivní“. Popsaný způsob využití Universal Carrieru jako primárně přepravního, a nikoliv bojového prostředku velmi dobře zapadá do historického kontextu a odpovídá způsobu vedení boje za použití raketometu Panzerschreck. Pojďme se proto na onu zbraň a způsob jejího používání podívat trošku podrobněji.
pohled do interiéru Panzerjäger Bren 731(e), na tomto snímku jsou krásně vidět kožené řemeny, kterými byly Panzerschrecky upevněny v podstavcích, zdroj: Bundesarchive Bild 101I-313-1004-19A, Wikimedia, Creative Commons, upraveno
Raketomet Panzerschreck
Od začátku invaze do SSSR v červnu 1941 čelili Němci obrovské početní přesile sovětských tanků a ani v dalších válečných letech se tento fakt příliš neměnil. I když zvládali Němci po celou válku likvidovat násobně více ruských tanků, než kolik ztráceli vlastních, Rusové jich dokázali vyrábět ještě víc, takže jejich absolutní počty pomalu ale jistě stoupaly. Klasická protitanková děla byla poměrně drahá a nemohla tedy nikdy být k dispozici v potřebných počtech. Proto Němci hledali nové protitankové zbraně, které by byly dostatečně účinné a zároveň levné tak, že by se daly vyrábět ve velkých počtech. Jednou z cest k tomuto cíli se ukázaly být ruční zbraně využívající střely s kumulativní hlavicí. První takovou zbraní se stal v roce 1942 vyvinutý Panzerfaust, který se díky velmi nízkým výrobním nákladům dočkal produkce v milionech kusů. Byla to však pořád dosti primitivní a málo přesná zbraň na jedno použití (podle ověřovacích testů americké armády, provedených s nejpokročilejší sériovou verzí Panzerfaust 100, byla pravděpodobnost zásahu tanku na vzdálenost více než 40 metrů pouhých cca 31%).
Při bojových střetnutích s americkými jednotkami v severní Africe začátkem roku 1943 ukořistil Wehrmacht menší množství nových přenosných protitankových raketometů M1, známých spíše pod přezdívkou bazuka. Němci získanou zbraň prozkoumali a rozhodli se vyrobit její vlastní verzi, která by využívala upravené střely ráže 88 mm z raketometu Raketenwerfer 43 „Puppchen“. Tak se zrodila nová pěchotní protitanková zbraň, která se do historie zapsala pod jménem Panzerschreck, tedy něco jako postrach tanků. Oficiální název této přenosné zbraně však zněl 8,8 cm Raketenpanzerbüchse 54, zkráceně 8,8 cm RPzB 54. Na rozdíl od Panzerfaustu šlo o zbraň na opakované použití, neboť střela nebyla pevnou součástí zbraně, ale nabíjela se do ní jako do hlavně.
Sériová výroba nové zbraně byla zahájena v září 1943 a o měsíc později již k bojovým jednotkám putovalo prvních 1500 odpalovacích rour (oficiálně Ofenrohr) a 5000 raketovým motorem poháněných střel s kumulativní hlavicí, které nesly označení Raketenpanzerbüchsegranat 4322 (RPzBGr 4322). Raná verze Panzerschrecku ještě nebyla vybavena později tak typickým štítem a ochrana střelce musela být řešena jiným způsobem. Bylo to nezbytné, neboť raketový motor odpálené střely krátce hořel i poté, co granát opustil odpalovací rouru (zhruba první dva metry letu). Střelec byl tedy po výstřelu vystaven proudu horkých plynů a pokud zbraň odpaloval nízko nad zemí (z okopu), letěly proti němu také prach a drobné hroudy a kamínky, které za sebou odlétající střela zvedala. Střelec proto musel mít nasazenou plynovou masku (bez namontovaného filtru), ochranné rukavice a nejlépe také kapuci, jinak mu téměř jistě hrozilo zranění/popálení (jak velký zášleh plamene doprovázel výstřel se můžete přesvědčit na snímku ZDE, zdroj: Bergflak.com se souhlasem provozovatele).
tato fotografie zřejmě ukazuje všechny postavené Panzerjäger Bren 731(e), tři z devítí vozidel na snímku ovšem Panzerschrecky nenesou (třetí a dva poslední), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nutnost používání popsaných ochranných prostředků se vojákům samozřejmě příliš nelíbila a stěžovali si na ni. V únoru 1944 byl proto Panzerschreck doplněn o postranní ocelový štít s malým okénkem pro míření. Mimochodem toto okénko bylo vyplněno skleněnou tabulkou a na vnitřní straně štítu byl držáček pro náhradní výplň. V době zavedení tohoto štítu do sériové výroby již bylo u jednotek nezanedbatelné množství odpalovacích rour, a proto byl štít řešen tak, aby se dal dodatečně připnout i na již vyrobené roury. Jak dokazují fotografie, vojáci v poli si v mezičase sem tam vypomohli sami instalací improvizovaného štítu vlastní výroby.
Odpalovací roura Panzerschrecku byla dlouhá 164 cm, bez ochranného štítu vážila 9,5 kg, se štítem pak asi 11 kg. Dostřel zbraně se pohyboval okolo 150 metrů a kumulativní hlavice jeho granátu dokázala při kolmém dopadu propálit homogenní pancíř o síle až 230 mm. Koncem roku 1944 byl zaveden novější typ rakety zvaný Raketenpanzerbüchsegranat 4992 s dostřelem až 200 metrů. Když uvážíme, že výrobní náklady na jednu odpalovací trubici se pohybovaly okolo 70 říšských marek, šlo bezesporu o zbraň se solidním poměrem cena/výkon. Panzerschreck však samozřejmě měl i své mouchy. Předně byl dost velký, v porovnání s Panzerfaustem relativně těžký a jeho obsluha vyžadovala 2 muže (jeden nesl a ovládal zbraň, druhý nesl a nabíjel rakety). Jak bylo řečeno, samotná roura vážila 11 kg a stejně tak těžká byla i dřevěná bedýnka se dvěma raketami. Na delší vzdálenost se tedy zbraň a její munice opravdu pronesla.
Tankobornické prapory
A pro koho byl vlastně Panzerschreck určen? Primárně měl být samozřejmě protitankovou zbraní pěchoty. Od podzimu 1943 proto začaly být zakládány pěší Panzerzerstörerbataillon (tankobornický prapor), jejichž hlavní výzbrojí byly právě Panzerschrecky. Tyto jednotky byly mnohdy sestavovány ze zbytků různých rozprášených protitankových útvarů pěších divizí, nebo z jiných protitankových útvarů, které přišly o všechna svá děla. Panzerschreck si ale našel cestu i do jednotek tankových granátníků. Dle organizačního schématu KStN 1114 z listopadu 1943 měla každá Panzegrenadier Kompanie (rota) vlastní protitankové družstvo zvané Panzerzerstörertrupp. Takové družstvo „zabijáků tanků“ čítalo celkem 9 mužů, 4 odpalovací roury a jeden terénní nákladní automobil. Osm vojáků tvořilo čtyři dvoučlenné týmy s Panzerschrecky, devátý muž pak sloužil jako řidič (nastoupený a plně vyzbrojený Panzerzerstörertrupp ze stavu granátnické roty je krásně vidět na snímcích ZDE a ZDE, zdroj: Bergflak.com se souhlasem provozovatele).
tento Bren v jednotce možná sloužil jako podpůrné vozidlo, nenese žádné Panzerschrecky a jeden z členů posádky má na ruce pásku zdravotníka, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Nyní se již konečně dostáváme k tomu, jak a proč podle nás (a podle historického kontextu) vznikl Panzerjäger Bren 731(e). Takový tankobornický tým s sebou nesl opravdu dost velký náklad (čtyři odpalovací roury, 18 nebo i více raket, útočné pušky a střelivo pro ně, polní lahve, plynové masky atd.). Právě proto mělo družstvo k dispozici vlastní nákladní automobil. To bylo ideální řešení pro delší přesuny po silnici, ale jinak měl náklaďák značné „rezervy“. Pokud bylo pro přepad nepřítele vybráno místo mimo silnici nebo dokonce v členitějším terénu, museli se členové Panzerzerstörertrupp na toto místo dostat pěšky, čímž klesala jejich rychlost a rostla jejich únava. Nákladní automobil rovněž nemohl v boji posloužit jako prostředek palebné podpory, což by se mnohdy hodilo, zejména když nepřátelské tanky doprovázela také pěchota.
Vojáci proto hledali dopravní prostředek, který by zvládal pohyb v terénu a ideálně byl také ozbrojený. Výbornou odpovědí by byl polopásový obrněný transportér Sd.Kfz. 251, kterých ale byl obecně nedostatek. A tak zřejmě někoho ze zainteresovaných napadlo upravit pro tento účel kořistní britský Universal Carrier. Vozidlo bylo plně pásové, takže zvládalo i obtížný terén. Dokázalo se pohybovat velmi solidní rychlostí, bylo alespoň slabě pancéřované, a hlavně neslo kulomet. Po vysazení pěšáků se mohl nízký stroj snadno ukrýt někde nedaleko a zapojit se do útoku palbou na nepřátelskou pěchotu. Úprava vozidla přitom nebyla nijak složitá, stačilo v nákladním prostoru vytvořit držáky pro uchycení zbraní a bedýnek s raketami. Proč byl pro vozidlo zvolen poněkud zavádějící název Panzerjäger Bren, na to odpověď nemáme.
Nasazení
Naprostá většina dochovaných fotografií zachycuje popsaná vozidla seřazená kdesi na poli. Na fotografiích je vidět celkem devět (přesněji šest) strojů tohoto typu, které podle insignií na jednom z nich náležely k 3. Panzergrenadier-Division. Je vcelku pravděpodobné, že toto vozidlo vzniklo skutečně pouze v oněch devíti (resp. šesti) exemplářích, a to přímo u zmíněné divize. Podle některých zdrojů pocházejí snímky z dubna 1944, což by znamenalo, že byly pořízeny v Itálii, kde se divize tou dobou nacházela. Je ale možné, že jde o fotografie z léta 1944, kdy již divize působila ve Francii. Teoreticky je možné, že se tyto stroje ve Francii skutečně zapojily do ostrých bojů, a to možná dokonce proti svým původním tvůrcům, tedy proti Britům.
Panzerjäger Bren 731(e) s výrobním číslem 5(?), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Jelikož máme k dispozici prakticky pouze ony zmíněné fotografie ze seřadiště 3. Panzergrenadier-Division, pojďme se na ně podívat trošku podrobněji. Jak je celkem dobře patrné, tři z devíti vozidel v řadě žádné Panzerschrecky nenesou (mají pouze Panzerfausty, nebo vůbec nic). Zdá se, že jedno z neozbrojených vozidel má prutovou anténu, takže mohlo sloužit veliteli celé skupiny. Jiný snímek zase ukazuje, že vedle jednoho z neozbrojených vozidel stojí zdravotník, takže mohlo jít o nějaký podpůrný stroj. Další neozbrojený Universal Carrier pak mohl sloužit např. jako muniční vozidlo, nebo transportér pro část vojáků. Každopádně zbývajících šest ozbrojených vozidel neslo celkem 18 Panzerschrecků, což by přibližně odpovídalo celkové tabulkové velikosti všech Panzerzerstörertrupp v rámci jednoho granátnického praporu (prapor měl 4 roty a každá rota jednu Panzerzerstörertrupp se 4 odpalovacími rourami, tj. 16 Panzerschrecků). Některé prameny však uvádějí, že vozidla na snímku nepatřila ani jednomu z granátnických praporů, ale spadala pod divizní prapor tankový, tj. Panzer Abteilung 103 (tedy stejná divize, ale jiný útvar v rámci její struktury). Vyloučit to nejspíš nelze, ale troufnu si říct, že tento tankový prapor by v polovině roku 1944 měl ještě stále k dispozici standardnější výzbroj, než tato improvizovaná vozidla.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.