Panzernet

GRANATWERFER AMR 35(f)

samohybný minomet na podvozku francouzského tanku

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR 35(f) na seřadišti německé techniky na konci války, na čelním pancíři kabiny jsou hezky vidět dva štěrbinové průzory a jejich kryty, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Něco na úvod

Samohybný minomet, který si popíšeme na následujících řádcích, vznikl v rámci snahy rozumně zužitkovat kořistní francouzský tank Renault AMR 35. Němci v roce 1940 ukořistili okolo stovky těchto lehkých tanků a zavedli je do své výzbroje pod označením Panzerspähwagen Renault ZT 702(f). Z jejich výkonů ovšem nebyli vůbec nadšení... což ostatně platilo i o původních uživatelích obrněnce, tedy o Francouzích. A proč tomu tak bylo?

Tank AMR 35

Tank Renault AMR 35 původně vznikl jako nástupce staršího rychlého průzkumného tanku AMR 33, a to pro potřeby lehkých mechanizovaných divizí (Division Légre Mécanique). Písmena AMR byla zkratkou francouzského označení Automitrailleuse de Reconnaissance, což znamená doslova průzkumný kulometný automobil (poněkud zavádějící označení pro tank, nicméně ve Francii třicátých let zcela běžně používané). Vývoj obrněnce byl zahájen v roce 1933 ovšem jeho cesta na svět byla poměrně klikatá. První prototyp byl sice připraven již v únoru 1934 a při testech dosahoval neuvěřitelné maximální rychlosti 72 km/h, vojáci však spokojeni nebyli. Tak vznikl druhý prototyp, osazený sice o něco slabším, ale zato spolehlivějším motorem Renault 432 (který mimochodem vycházel z motoru pro autobusy). Ani to však k uspokojení zákazníka nestačilo, a tak byl v říjnu 1934 připraven třetí prototyp, který dostal nové pojezdové ústrojí. V roce 1935 proběhly důkladné zkoušky a tank byl schválen pro sériovou výrobu. Předtím však měla proběhnout ještě řada menších či větších úprav (např. použití novějšího typu motoru Renault 447).

Objednávka na výrobu první stovky sériových tanků byla ve skutečnosti vystavena ještě v průběhu vývojových prací, konkrétně v květnu 1934. Francouzská armáda na výrobu nového stroje očividně dost spěchala a požadovala nerealistické termíny dodávek. První sériová vozidla byla dokončena nejspíš v červnu 1935 a během července a srpna probíhaly jejich zkoušky. Koncem srpna bylo k předání armádě připraveno již 12 sériových tanků, ovšem armáda je odmítla převzít poté, co jedno z prvních vozidel během zkoušek nezvládlo zkušební jízdu do příkrého svahu. Renault tedy musel upravit poměr převodů, což posunulo oficiální přejímku prvních sériových tanků až na leden roku 1936. Výroba následně pokračovala až do přelomu let 1938 a 1939 a celkem dala 167 vozidel.

k přestavbě na nosič minometu použili Němci podvozky tanků Renault AMR 35 verze ZT-4, které původně vznikly na objednávku francouzského ministerstva kolonií, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Prakticky ihned po zavedení tanku do služby se však vojáci začali potýkat s různými technickými problémy. Mezi ně spadala např. slabá konstrukce koncových převodů hnacích kol, které byly při rychlé jízdě přetěžovány a docházelo k jeho poruchám. V průběhu roku 1937 tak musel Renault vynaložit nemalé úsilí na opravy a hromadné preventivní výměny. Pověsti málo spolehlivého stroje se však tank AMR 35 již nikdy nezbavil.

Podvozek tanku byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. První a poslední kolo bylo zavěšeno samostatně, zatímco dvě prostřední byla spojena do společného vozíku. Odpružení kol zajišťovaly horizontálně uložené gumové pružiny. Hnací kolo bylo vpředu a napínací vzadu. Horní část 200 mm širokého pásu podpíraly hned čtyři drobné kladky. O pohon tanku se staral již zmiňovaný benzínový čtyřválec Renault 447 o objemu 5,88 litru, který dával maximální výkon 82 koňských sil. Motor byl uložen v zádi tanku a spojen s převodovkou v pravé přední části korby. Převodovka měla čtyři rychlostní stupně pro jízdu vpřed a jeden pro couvání. Palivová nádrž, umístěná vpravo vzadu, pojmula 130 litrů benzínu. Takto vybaven dokázal 6,5 tuny vážící stroj vyvinout na silnici rychlost až 55 km/h.

Síla pancéřování na nejvíce exponovaných partiích byla pouhých 13 mm, jinde ještě méně. Konstrukce korby i bojové věže využívala nýtování pancéřových desek k nosnému rámu. Posádku francouzského tanku tvořili jen dva muži, řidič a velitel, který se zároveň staral o vše ostatní, tedy o vedení palby, nabíjení a také obsluhu radiostanice, pokud byla ve voze instalována (což nebylo zase tak často). AMR 35 byl dodáván v několika různých modifikacích včetně velitelských vozidel. Dvě základní bojové verze však byly tyto: verze s bojovou věží Avis 1 a kulometem Reibel MAC 31 E ráže 7,5 mm a verze s bojovou věží Avis 2 a výkonnějším kulometem Hotchkiss 1930 ráže 13,2 mm. Spíše pro zajímavost zmíníme ještě verzi s věží APX 5 a kanonem SA modele 1935 ráže 25 mm, kterých však bylo vyrobeno pouze zanedbatelné množství.

krásný pohled do bojového prostoru vozidla, na čelní stěně je možno spatřit držáky na čtyři pušky K 98k, což nám napovídá, kolik mužů nejspíš tvořilo posádku tohoto stroje, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Pro naše další povídání však bude důležitá úplně jiná verze tanku, které dali ve firmě Renault interní označení ZT-4. Tuto variantu si přitom neobjednala francouzská armáda, ale ministerstvo kolonií. Obrněnec byl tedy samozřejmě určen ke službě v koloniích, konkrétně v tzv. Francouzské Indočíně, která se rozkládala na území dnešního Vietnamu, Laosu a Kambodži. Oproti běžným tankům AMR 35 měl ten „koloniální“ dostat posílený systém chlazení, aby zvládal provoz v tropických podmínkách. Od hlavních verzí AMR 35 se ten s přídomkem ZT-4 lišil jinak řešeným průduchem pro chladící vzduch na stropě motorové sekce, dodatečnými průduchy na obou bocích korby a dále tím, že měl pouze jeden tlumič výfuku.

Objednávku na stavbu 21 vozidel verze ZT-4 obdržela firma Renault začátkem roku 1936. Většina strojů měla prý být dodána bez bojových věží, neboť ministerstvo kolonií je hodlalo osadit věžemi ze starších tanků Renault FT. Během let 1937 a 1938 pak bylo objednáno ještě dalších 34 exemplářů. Když byla Francie v květnu 1940 napadena nacistickým Německem, byla značná část tanků AMR 35 ZT-4 již hotova, ovšem přesně podle zadání bez bojových věží. V zoufalé snaze využít cokoliv dostupného Francouzi poslali minimálně část ZT-4 do akce, osazené pouze kulomety v otevřeném prstenci bez věže.

V německých rukou

Původní francouzský tank Renault AMR 35 jsme si tedy představili a nyní se vraťme k tomu, jak jej od roku 1940 využívali jeho noví majitelé, tedy Němci. Rozhodně ne jako průzkumný prostředek u prvosledových bojových jednotek… spíš naopak. V rámci německé armády sloužily tanky Panzerspähwagen Renault ZT 702(f) v týlu, konkrétně vykonávaly strážní službu na okupovaném území Francie a v menším počtu také v Protektorátu Čechy a Morava.

minomet Granatwerfer 34 měl ráži 81,4 mm a granát o hmotnosti 3,5 kg dokázal poslat do vzdálenosti až 2,4 km, zdroj: internet, Public domain, upraveno

V létě roku 1942 začalo ve Francii fungovat tzv. Baukommando Becker, jehož úkolem bylo shromáždit zastaralou ale použitelnou techniku, která zbyla po francouzské armádě, a zařídit její přestavbu na samohybná děla a stíhače tanků. Do spárů Baukommanda se nejspíš dostal i určitý počet funkčních tanků Renault AMR 35 ZT-4 (nabo spíše jejich podvozků bez bojových věží). Podvozek tohoto tanku byl sice příliš slabý pro instalaci nějaké rozumně výkonné dělostřelecké zbraně, někoho však napadlo, že by mohl posloužit alespoň k nesení mnohem lehčího minometu. Někdy na přelomu let 1943 a 1944 tak byl neznámý počet tankových podvozků přestavěn právě na samohybné minomety (je možné, že šlo dokonce pouze o jediný exemplář, který měl sloužit jako prototyp a nebyl schválen pro další výrobu).

Popis konstrukce

Na původní tankové korbě byla vytvořena nepohyblivá nástavba snýtovaná z ocelových plechů o síle 10 nebo 13 mm (podle toho, kterému zdroji budete věřit). Všechny stěny byly pro zvýšení odolnosti sešikmené. Shora a zezadu zůstala nástavba otevřená. V čelní stěně byly dva štěrbinové průzory opatřené jednoduchým otočným krytem. Po jednom takovém průzoru pak bylo také v každé boční stěně. Podlahu v zadní části bojového prostoru tvořila vlastně motorové kapota, takže zde musely zůstat otvory pro proudění vzduchu a pro servisní přístup k pohonné jednotce.

V přední části nástavby pak byl instalován minomet typu 8cm Granatwerfer 34 ráže 81,4 mm. Šlo o pěchotní zbraň, která dokázala poslat granát (dělostřeleckou minu) o hmotnosti 3,5 kg do vzdálenosti až 2,4 km (i když limit účinného dostřelu se pohyboval okolo 1,2 km). Namísto původního ložiště byla hlaveň minometu uchycena do podstavce přišroubovaného k podlaze. Mechanismus pro nastavování polohy hlavně při míření byl samozřejmě zachován, samotné podpěry hlavně však musely být výrazně upraveny. Byly zkráceny a ta levá dokonce dostala i nový zahnutý tvar. Na konci byla každá podpěra pohyblivě spojena s ozubenou tyčí, zasunutou do krátkého trubkového úchytu. Tento úchyt byl pak opatřen pastorkem s klikou. Otáčením klik tedy bylo možno pohybovat hlavní minometu nahoru a dolů, a dokonce jej i mírně naklánět do stran. Vozidlo sice nemělo žádnou zabudovanou sekundární výzbroj, vojáci však s sebou nejspíš vozili kulomet typu MG 34, ze kterého stříleli přes okraj pancíře. Na čelní stěně byl dokonce umístěn držák pro pevnější uchycení tohoto kulometu (foto ZDE).

detail levé podpěry minometu s pastorkem a kličkou pro nastavování úhlu hlavně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Pokud samohybný minomet vůbec dostal nějaké oficiální označení, bylo to nejspíš něco jako 8 cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen Renault ZT 702(f) nebo 8 cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR 35(f). Do dnešních dnů se nám dochovaly velmi pěkné snímky tohoto stroje pořízené americkými vojáky na seřadišti německé techniky na konci války. Z těchto detailních snímků je patrné, že ačkoliv přestavba původního tankového podvozku na nosič minometu nebyla bůhvíjak sofistikovaná, nešlo rozhodně o žádnou amatérskou improvizaci. Provedení pancéřové nástavby je velmi dobře zpracováno a napojení pancéřových desek se zdá poměrně přesné. To jen podporuje teorii, že tento stroj byl dílem Baukommanda Becker a ne jen nějaké servisní dílny.

Žádné další detaily o popsaném obrněnci bohužel nejsou známy. Podle většiny zdrojů sestávala jeho posádka ze čtyř vojáků, tedy z řidiče, velitele, střelce a nabíječe. Tomu by odpovídaly i čtyři úchyty pro uložení pušek umístěné zevnitř na čelní stěně nástavby (foto ZDE). Na pravé boční stěně pak lze spatřit dvojici úchytů, sloužící nejspíš k uložení dvou náhradních minometných hlavní (foto ZDE). V interiéru naopak nejsou vidět žádné integrované schránky na munici. Lze se tudíž domnívat, že granáty byly na palubu nakládány přímo v dřevěných přepravních (případně plechových) bedýnkách po třech kusech.

OBSAH ČLÁNKU: